VanHelsing.info

Aha, díky moc!

Ráno, byla ještě tma, když se Herve probudil. Podíval se z okna a uviděl, že na východě se už rozjasnilo nebe. Brzo bude svítat. Šel tedy do lokálu a v kuchyni připravil dva vaky s jídlem. Vzal ještě sekeru a kuši a položil zbraně vedle vaků. Ještě zašel do svého pokoje vzal si k sobě kamenný klíč od Eigiho a probudil Sígrid. Jen jí řekl, že jde s Kamdarem do lesa a že se do večera vrátí. Pak šel probudit Kamdara.
„Pojď, je čas vyrazit, abychom byli do večera zpátky“, šeptem vysvětlil Kamdarovi svůj čin. „Počkám na tebe před hostince, pospěš si“.
Netrvalo dlouho a Kamdar se objevil ve dveřích. Herve mu podal jeden vak s jídlem. Ten ho chytil a přehodil přes rameno. Rázným krokem vyrazili směrem k lesu. Cestou debatovali o tom, co to mohlo být za světélka, která viděli večer. Ale žádná úvaha nevedla k pravděpodobnému závěru. Dorazili na okraj toho nového, temného lesa. Tady už museli být opatrní. Netrvalo dlouho, když dorazili k tvrzi. Zdála se být stejná, jako když jí objevili. Žádná změna. Pouze tupě zírala do lesa a lákala kolemjdoucí, aby vstoupili. Zapálili lampu a vešli dovnitř. Šli hned chodbou do sklepení. Tam musí být odpověď. Procházeli chodbou, zapáchající hnilobou. Došli až k místnosti, která se zdála být pustá. Pouze kamenné zdi i podlaha. Pátral po stěnách, lampa osvětlovala vždy malý kousek. Chvíli trvalo, než obešel celou místnost, ale nic nenašel. Nic, kam by se dal strčit kamenný klíč. Zklamaně řekl Kamdarovi, že jsou asi na špatné stopě. Z místnosti jiná chodba nevede, pouze ta, po které přišli. Vraceli se tedy nazpět ke vchodu. Hervemu to nedalo, aby se nešel podívat ještě do té místnosti, kde našli dopis od Nerana. Nic pozoruhodného ale neviděl. Už se chystal odejít, když za sebou uslyšel slabý zvuk. Otočil se a uviděl, že na zemi leží jakýsi svitek. Vypadl z jedné police. Vrátil se pro něj a rozvinul. Oči se mu rozzářili, když uviděl, že je to mapa. Mapa okolí. Hned s ní běžel za Kamdarem. Dívali se na mapu a chvíli jim trvalo, než se v ní zorientovali. Tady je tvrz, kde jsme. A je zde ještě jedna! Je na západ od této. Podívali se na oblohu a slunce jim vycházelo za zády. Musí tedy jít rovně za nosem. Nečekali na nic a vyrazili. Šli chvíli, slunce ani moc nepostoupilo, když došli na mýtinu. Uprostřed stála tvrz, evidentně zachovalejší než ta první. Vydali se tedy k ní. Ale sotva udělali několik kroků, z lesa napravo od nich se vyplazil ten obrovský plaz. Zastavili se a čekali co se bude dít. Nečekali dlouho, když se plaz proti nim rozběhl. Kamdar na nic nečekal a vypálil šipku z kuše. Ta se ocitla uprostřed čela toho plaza. Chvíli se zastavil a cloumal hlavou sem a tam a snažil se šipky zbavit. To se mu nepodařilo. Vyrazil proto znovu. Kamdar už čekal opět s nabitou kuší a Herve se rozběhl proti němu. Vyhnul se tlamě, která po něm chramstla a sekeru zasadil do plazova krku. V tom přiletěla další šipka a zasáhla plaza do oka. Ten zařval bolestí a začal se ohánět ocasem a hlavou kolem sebe. Herve vytáhl sekeru a znovu sekl. Z rány se vyvalil silný proud krve. Ještě chvíli se plaz snažil oplatit svá zranění, ale marně. Zůstal ležet na zemi a pod ním se tvořila kaluž krve.
Šli tedy blíž k tvrzi. Byla vysoká asi deset metrů. To byla věž. Obytná část byla do pěti metrů. Dveře nebylo těžké najít, ale byly zamčené. Nikde neviděli žádné okno, kterým by se dalo podívat dovnitř. Tak se chvíli rozmýšleli. Pak se Herve napřáhl sekerou, že dveře rozbije. První uder způsobil ve dveřích díru. Uvnitř byla tma. Začal tedy sekerou rozbíjet dveře. V tom Kamdar křikl: „Bacha, další ještěr“! A skutečně, z lesa se vyřítil další ještěr a rovnou k nim. Herve mohutným úderem rozrazil dveře. Kamadar se rozkopl a rychle vběhli dovnitř. Dveře byly naštěstí pro plaza úzké. Tak zanechal dalších pokusů a šel zkoumat mrtvolu svého druha. Ale to už Herve s Kamdarem neviděli. Lampou si svítili a uviděli klasické rozčlenění. Chodba, schody dolů a chodba na druhou stranu. Ta vedla ke dveřím do nějaké místnosti. Ty byly otevřené, a tak vstoupili dovnitř. Zde byly na stěnách ještě zbytky výzdoby. Jinak velký stůl a kolem stěn nábytek. Prohlédli několik polic, ale nic, co by je zaujalo.
„Já bych tipoval na to sklepení“, navrhnul Kamdar.
„Jo, máš pravdu, jdeme. Už je určitě poledne. Ale nejprve si sedneme a najíme se“. Sedli si tedy na židle, které byly kolem stolu, otevřeli vaky a pojedli. Zvedli se a Herve se ještě podíval z jednoho okna. Viděl pouze mýtinu a les. Pak ho napadlo vyšlapat nahoru do věže. To také udělal a Kamdar se ihned přidal. Zde už měli slušný výhled do kraje. Ale krom lesa a v dálce bylo něco jako jezero a za ním hory. Ovšem na západní straně dobře viděli, že je malá mýtinka a skála, kde se něco hýbalo. Ano, byla tam jeskyně a před ní několik těch plazů.
„Tam mají ty bestie hnízdo“, zvolal na Kamdara a ukazoval směr, kam se má podívat.
„No, bude to romantické až se budeme vracet“. To ovšem netušili, že se tudy vracet nebudou.
Sešli tedy do sklepení. Nebyl zde tak zatuchlý vzduch, jako v první tvrzi. Zdejší architekt neměl moc fantazii, pomyslel si Herve, když se ocitli opět v kamenné místnosti. Malá změna tu ovšem byla. Na stěnách byly louče. Zapálili tedy několik loučí. No a hned se jim tady bude pátrat lépe. Ovšem opět pouze vstup a nic jiného. Kamdar se procházel kolem stěn a zakřičel. „Tady“! ukázal na otvor ve stěně. Herve ihned přiběhl k němu. Vytáhl svůj kamenný klíč a vsunul ho dovnitř. Nešlo s ním vůbec hnout. Více zatlačil, když uslyšel slabé klapnutí. Opřel se tedy o stěnu a ta se pohnula. Byly zde dveře! Vešli tedy dovnitř. Před sebou uviděli světélkující bránu. Zastavili se před ní. Rozmýšleli se, zda mají vstoupit. Pak to rozhodl Herve. Vešel dovnitř a Kamdar uviděl, že ho nevidí. Chvíli váhal a pak vstoupil také. Nacházeli se zase v kamenné chodbě. Šli tedy dál. Narazili na konec chodby, kde byly jak jinak, opět dvířka. Herve už naštvaně do nich kopl a ty se otevřely. Byli v místnosti, kde byly ještě jedny dveře vedle těch, ze kterých vyšli. Dveře byly také vyvrácené. Ale do místnosti ústila další chodba. Na nic nečekali a dali se chodbou. Herve měl pocit, jako by to zde bylo povědomé. Vyšli po schodišti nahoru a byli v chodbě. Ve stěně našli okno. Bylo rozbité. Podíval se ven a skoro vykřikl: „Jsme v našem sídle“!
Kamdar se podíval a odsouhlasil. V rychlosti vylezli oknem ven. Byla už tma.
„Přespíme tady“? Zeptal se Kamdar. Herve nesouhlasil a vyšel směrem k vesnici. Kamdar ho následoval. Když byli u stavení Jaroslava vzali za kliku. Dveře se otevřely. Vešli dovnitř a našli Jaroslava spát. Herve s ním lehce zatřásl. Jaroslav se probudil a skoro vykřikl.
„Kde se tady berete“?

Paráda! Tak se nám to propojilo. Jsem zvědavá, co si s tím počneš! Se těším! Jinak teda opravdu nečekané.

„Kde se tady berete“, skoro vykřikl Jaroslav. „Jak jste se dostali přes zavřenou bránu“? Otázek by měl ještě asi hodně, kdyby ho Herve neumlčel.
„Pojď, všechno ti povíme“. Potom si sedli do místnosti a Herve společně s Kamdarem vypověděli Jaroslavovi vše, co zažili.
„Tak podzemím je tedy cesta mezi námi průchodná. A co s Temným územím“, tázavě a starostlivě se zeptal Jaroslav.
„To netuším, ale je možné, že je i nějaká podzemní chodba z Temného území. Musíme se to snažit zjistit. Vím pouze to, že z našeho sídla to není. Ve sklepení žádná chodba na západ nevede. Nebo alespoň jsem o tom přesvědčen. To by o ní věděl minimálně Eigi“. Ukončil svůj proslov Herve. „Teď by bylo dobré pro nás všechny, trochu se prospat a zítra půjdeme chodbou zpátky, abys o ní také věděl“, oznámil Jaroslavovi. Usnout jim nedalo žádnou práci. Slunce bylo již vysoko, když se probudili. Jaroslav jim nabídl snídani a potom se vydali do vesnice. Vesničané se velice divili, kde se zde najednou vzali oba vlci. Začalo opětovné líčení všeho podstatného. Bylo skoro poledne, když se vypravili do sídla s úmyslem projít zpět do Lycantropei. Cesta lesem byla snadná a podzemím do místnosti, odkud vedla chodba na druhou stranu také. Potom vstoupili dovnitř. Prošli chodbou až do místnosti, ze které vedla chodba do té tvrze.
„Snad už tam nebudou ti plazi“, trochu s obavami povídá Kamdar.
„Jací plazi“, okamžitě odpověděl otázkou Jaroslav.
„Velcí“, stroze odvětil Herve. „Ale zabít se dají, už jsme si to vyzkoušeli“. „Zde je cesta do tvrze“, zavelel Herve a chystal se vyrazit vpřed.
„Kam vedou ty dvířka zde“, zeptal se Jaroslav a ukázal na vylomené dřevěné dveře.
„To nevíme“, odpověděl Kamdar.
„Tak se můžeme podívat, kam to vede ne“? Jaroslav vypadal nadšeně z nových objevů, nebo že by se bál ještěrů, pomyslel si Herve. Ale nakonec se nechali přesvědčit a vyrazili chodbou vpravo. Vzduch byl skoro nedýchatelný, zatuchlý a vlhký. I na zemi bylo kluzké bahníčko. Šlo se velice nepohodlně. Šli docela dlouho, když se chodba začala snižovat dolů. Sestupovali velmi pomalu, protože to docela klouzalo a nechtěli riskovat, že sjedou dolů po zadku a kdo ví, co tam na konci je. Lampa osvětlovala velmi málo prostory před nimi, tak uviděli před sebou, jak se země zvedla ke stropu.
„Asi je to dál zasypané“, odhadoval Kamdar. Šli tedy dál, ale to nebyla podlaha chodby. Byla to voda! Chodba dál byla zatopená.
„No, tak jsme došli. Vracíme se a dál do tvrze“, konstatoval Herve. Vypravili se tedy zpět. Cesta vzhůru chodbou šla pomalu. Nohy jim klouzali a tak cesta do místnosti trvala mnohem déle. Konečně tam byli a vydali se chodbou k tvrzi. Opět viděli světélkující bránu. Bez obav prošli a ocitli se v chodbě s kamennými dveřmi. Jenomže dveře byly zavřené. Lampou Herve svítil na dveře, ale věděl, že se otevírají dovnitř a že s nimi nehne.
„Kde máš kamenný klíč“, ptal se Kamdar.
„Je z druhé strany ve dveřích“, naštvaně pronesl. „Někde to musí jít otevřít zevnitř“, s nadějí v hlase argumentoval. Lampou pečlivě osvětloval celou plochu dveří a kolem pomyslného rámu. Rukou šmátral, až narazil na kámen, který tak nějak nepasoval do té stěny. Zatlačil na něj, a skutečně! Dveře se otevřely. Prošli tedy do tvrze, ještě si Herve vzal k sobě kamenný klíč a dveře zase zavřeli. Vyšli nahoru do věže, aby se rozhlédli kolem.
„Vidíte“, povídá Herve a ukazuje rukou směrem k jezeru, „tím směrem vedla ta chodba. Musí ústit někde v těch skalách, ale zřejmě se prolomil strop a jezero chodbu zatopilo. Začalo se stmívat a tak se rozhodli, že pojí v té místnosti se židlemi a stolem a přespí zde do rána.
„Budeme hlídkovat z věže. Po dvou hodinách se budeme střídat až do rána“, rozhodl Herve a ostatní s tím souhlasili. Kamdar obcházel místnost a koukal ze všech oken, až radostně zvolal.
„Je tady studna“! To bylo dobré, protože si mohli doplnit vodu. Navíc byla na nádvoří uvnitř tvrze a nemuselo se ven, kde se mohli objevit ti odporní plazi. První hlídku si vzal Jaroslav. Vzal si sebou kousek sušeného masa a do vaku vodu. Na obloze vyšli hvězdy a on žasnul nad tou nádherou. Obcházel kolem věže a sledoval okolí. Moc toho neviděl, neboť byla dost tma. Pouze měsíc svítil a trochu osvětlil krajinu. Byl v poslední čtvrti. Potom vzbudil Kamdara a ten ho vystřídal na hlídce. Nic se nedělo až do chvíle, kdy uslyšel křik. Evidentně se to ozývalo od skály s jeskyní, kde žili ty potvory. Šel tedy vzbudit Herva. Oba se snažili prohlédnout, ale moc toho nebylo vidět. Až Herve sešel dolů z věže, vyšel před tvrz a proměnil se! Šel směrem k lesu. Kamdar se podivil co dělá. Nemohl ho nechat jít samotného a tak vzbudil Jaroslava a šel za ním. Před tvrzí se také proměnil a dohnal Herva na okraji lesa. Vstoupili dovnitř a jako vlkodlaci lépe viděli ve tmě. Prošli lesem a snažili se držet směr k té jeskyni. Když došli až k mýtině s jeskyní, uviděli, že jeden z plazů leží mrtvý před a druzí dva byli poraněni a utíkali od jeskyně pryč.
Kamdar ukázal tlapou Hervovi, aby ho následoval a chtěl prozkoumat jeskyni. Herve ho chytil za rameno a zadržel. A jeho tušení bylo správné. Z jeskyně někdo vyšel. A další. Celkem tři postavy. A byli to dva vlkodlaci a jeden chlápek. Dívali se nechápavě až do chvíle, kdy Herve pokynul Kamdarovi, aby běžel za ním zpátky do tvrze. Vběhli dovnitř a proměnili se do lidské podoby.
„Viděl jsi to? To byli temnovlci a ten chlápek jistě upír“!
„Jak se sem dostali“, tázavě se zeptal Jaroslav, který vše sledoval z věže, a když viděl, jak se oba jeho druhové vrací, tak seběhl dolů.
„V té jeskyni bude chodba do těch skal za jezerem a napojí se na tu, co jsme neprošli, protože tahle větev je zatopená. Musíme se tam vypravit, ale ne sami.
Začalo svítat. Jaroslav se vydal chodbou do sídla a do vesnice, Herve a Kamdar šli lesem do svého hostince.
„S tím se bude muset něco udělat“, rozhodl Herve. Kamdar souhlasně kývl a to už vycházeli z lesa a těšili se na dobrou snídani v hostinci.

Další den proběhl bez zvláštních událostí. Ráno si lehl ve svém pokoji. Sígrid s Frekym šli mezitím do lesa. Ale celkem brzy se vrátili a povídali si v hostinci. Herve pak šel ven a obešel všechny sruby a povídal si s osadníky. Freky s radostí běhal po palouku. Rychle rostl a už z něho byl silný a statný chlapec. Jen mu dělalo problém dbát rad rodičů. Herve se s ním stále zlobil. Když najednou uviděl, jak z lesa někdo utíká směrem k hostinci. Nemýlil se, byl to opět Jaroslav. Měl slzy v očích a byl zdrcen.
„Vypadáš hrozně“, přivítal ho Herve, „pojď do lokálu, musíš si dát medovinu“. Šli oba do hostince a posadili se ke stolu. Připojil se Kamdar i Edan a s napětím poslouchali, co se Jaroslavovi stalo. Jaroslav se zhluboka napil a po chvilce ticha se sice s námahou, ale přece rozmluvil.
„Moje vesnice, moje vesnice je zničena“. Jeho slova zanikla v pláči. „Když jsem se vracel od tebe, chtěl jsem vstoupit do tvrze a chodbou k nám. Uviděl jsem na jezeře loďky a v nich, v nich temnovlci. Rychle jsem proběhl chodbou, ale však víš, jak rychle to jde. Když jsem vylezl ze sídla, utíkal do vesnice všechny varovat. Ale měl jsem malý náskok. Stačil jsem oběhnout pouze první dva domky, když se na kraji lesa objevili vlkodlaci. Běželi jsme vesnicí a křičeli, aby všichni utekli. Několik osadníků se přidalo, ale většina ne. Utekli jsme do lesa na druhé straně vesnice. Byli jsme tam až do večera. Přespali jsme v lese. V noci byla vidět záře. Až ráno jsme se odvážili podívat se k vesnici. Ta hrůza, kterou jsme viděli se nedá vypovědět. Domy vypálené, mezi domy ležely roztrhaná těla vesničanů. Všichni, muži, ženy i děti. Rozhodli jsme se přijít k vám a požádat o přijetí. Já jsem prošel a ostatní čekají v lese“, a ukázal rukou do temné části lesa.
„Kolik lidí přišlo“, s obavami se dotázal Kamdar.
„Pět celkem. Dva muži jejich ženy a jedno děvče“, odpověděl Jaroslav a znovu se rozplakal.
„Dojdi pro ně a přiveď je. Tuto zimu budou bydlet s osadníky, kteří zde již jsou. Na jaře si postaví svoje sruby“, rozhodně odpověděl Herve. Poplácal Jaroslava po rameni a opět mu řekl, ať pro ně dojde. Jaroslav vstal a bylo vidět, že se mu zlepšila hned nálada. Odešel do lesa. To se před hostincem shromáždili ostatní osadníci. Za chvíli už přicházeli nový osadníci. Herve je přivítal a vyzval je, aby se dohodli, ke komu se kdo nastěhuje. Během chvíle byli rozděleni do jednotlivých srubů.
Večer se všichni sešli před hostincem. Herve si vzal slovo.
„Vítáme u nás nové osadníky. Jejich vesnice byla vypleněna temnovlky. Je vidět, že se nezastaví před ničím a jejich úmysly jsou naprosto jasné. Budete se muset zapojit do našeho společného života. Zatím se v hostinci najezte“. S těmito slovy skončil a vypravil se za Eigim.
Eigiho našel v jeho srubu. Začal mu vyprávět, co se stalo. Ale nestačil vše doříct, když ho Eigi přerušil.
„Všechno vím. Pojď se mnou“, a vzal Herva do místnosti za srubem. Dal mu bedýnku s m noha ruličkami. Z každé koukal kousek provázku. „Tady máš výbušný písek. Zavalte jeskyni a použijte všechny, ať žádná nezbyde. A jděte hned. A nesmí se to namočit. Vezměte sekery a provazy, abyste si mohli postavit vor“!
Herve nic neříkal, vzal bedýnku a nechal jí před hostincem. Došel za Edanem a Kamdarem. Každý si vzal ruličky. Vypravili se lesem až došli k tvrzi. Neměli loďky, tak museli porazit několik stromů, svázat je a postavit vor. Celá práce jim trvala skoro do rána. Byli unavení, ale pracovali dál. Už se rozednívalo, když nasedli na vor a pluli přes jezero. Štěstí jim přálo, ještěři byli pryč. Asi je dostatečně vyděsili temnovlci, dokonce našli v jeskyni mrtvolu jednoho ještěra. Nedalo jim moc práce najít dva tunely.
„Tento vede do zatopené chodby a ten druhý použili temnovlci“.
Vešli do tunelu, ušli asi dvacet metrů a dali ruličky do skály. Pochodní zapálili provázky a rychle opustili tunel. Vyběhli z jeskyně ven a ozvala se obrovská rána. Z jeskyně se vyvalil mrak prachu a písku. Vyletělo několik kamenů. Počkali až se mrak usadí a Herve se šel podívat do jeskyně. Místo, kde byla chodba byla kamenná stěna. Doufám, že to bude stačit, pomyslel si Herve a vydal se za svými bratry ven. Spokojeni se vydali zpátky do hostince. Eigi už na ně čekal v lokále a popíjel medovinu.
„Vše v pořádku“, zeptal se lišácky. „Použili jste všechny ruličky“?
„Ano všechny“, potvrdil Herve.

Pěkné! Jen se obávám, že tak rychle se temnovlci nevzdají, posvačili ve vesnici a v jeskyni a že by zmizeli někam navždy,....
Je fajn, že se tunely zasypaly, ale jestli se nechceš temnovlků tímhle vzdát a použít něco jiného, měli by, jako temnovlci, přijít na způsob, jak škodit tady.
Taky by měli mít nějaký důvod nebo cíl a určitě je někdo vede a ten by to taky dělal z nějakého důvodu. Teda, pokud zůstanou v příběhu.
Přemejšlím, co by to mohlo být, proč by chtěli zlikvidovat nejen lidi, ale i vlky. Snad nějaké tajemství, předmět, který pro ně má nějaký význam a který se snaží získat? Nebo se jedná o nějaké místo, třeba další brána?
Mno, Ty víš, jak to bude pokračovat, já jen hádám!

Mám rozepsané pokračování, temnovlci neskončili. Ale víc neprozradím.

Druhý den se Herve probudil a lenivě si sedl na lůžku. Vstal a podíval se z okna. Začalo sněžit. Letos první sníh. A proto se rozhodl, že se půjde trochu odreagovat a vezme Frekyho na lov. Už je dost velký na to, aby se začal účastňovat života smečky. Šli se nasnídat, a ještě, než vyrazili, promluvil k ostatním vlkům. Oznámil jim, že zasypali chodbu v jeskyni, odkud sem pro něj neznámým způsobem vnikli temnovlci. Uklidnil ostatní, že je alespoň prozatím toto nebezpečí zažehnáno. Také je vyzval, aby se spřátelili s novými osadníky. Staly se jim hrozné věci a potřebují pomoc.
Po tom se vydal s Frekym do lesů. Prošli Frekymu známým lesem a zamířili do hlouby lesů, které byly stále neprozkoumané.
„Tady pozor“, upozorňoval Herve Frekyho. „Tady se vyskytují nebezpečná zvířata“.
„Jůůůůů, to je bájo dobrodružství“, radoval se Freky. Podíval se vzhůru a uviděl, že větve stromů zde tvoří přírodní střechu. Potichu šli dál, až došli na mýtinu, kde stála tvrz.
„Vidíš, tady z té tvrze vede tajná chodba do země, kde byla vesnice Jaroslava“. Ukázal přitom rukou na tvrz. Došli až ke tvrzi. Potom Freky uviděl jezero.
„Můžu se jít podívat k jezeru“?
„Jo, běž, ale buď ve střehu“, varoval ho Herve. Freky zmizel za zdí tvrze. Herve sám obcházel tvrz. Po chvíli uslyšel zavrčení a dupot. Bylo to slyšet od jezera. Rychle se rozběhl k jezeru. Chvíli mu trvalo, než oběhl celou zeď. Pak už jen uviděl, jak směrem k lesu utíká jelen a za ním proměněný Freky. Na nic nečekal, proměnil se také a rozběhl se směrem, kam zmizel jelen s Frekym. Během chvíle byl v lese. Když uslyšel kvílení a ucítil krev. Přidal ještě do rychlosti běhu a vyřítil se na místo, kde uviděl Frekyho a jelena v boji o život. Jelen měl vytržený kus masa z krku a silně krvácel. Freky zase na druhou stranu jelení paroh zabodnutý v břiše. Když k nim doběhl, to už Freky ležel na zemi a kňučel. Tlapy si držel na místě, kde měl ránu. Jelen ležel vedle a zmítal se. Snažil se vstát a utéct. Ale to se mu nepodařilo. Herve po něm skočil a zakousl se mu do krční páteře. Bylo slyšet křupnutí a zlomil jelenovi páteř. Přiskočil k Frekymu.
„Neproměňuj se! Počkej, až se ti rána zahojí“. Freky pokýval hlavou. Čekali nějakou dobu, než se rána Frekymu zhojila. Oba se potom proměnili a chvátali zpátky do vesnice. Herve se ještě otočil a pohlédl na mrtvého jelena. Bylo mu líto ho tady nechat. Ale musel s Frekym domů. Sígrid se hned ujala péče o svého vlčka. Herve vyšel před hostinec a svolal několik přistěhovalců, aby šli s ním do lesa.
„Musíme pro kořist, kterou Freky ulovil“, s úsměvem oznámil mužům. Vyrazili. Dorazili ke tvrzi. Jezero za ní bylo nádherné.
„Tady by bylo krásné městečko pro nás. Na jaře bychom tady mohli začít stavět“.
„To je dobrý nápad. Stejně mám stále pocit, že vlkům u jejich hostince překážíme a že nás tam trpí, jen kvůli tomu, že si to Herve přál a že nás tam nechal“. Ostatní na to nijak nereagovali, ale tvářili se spřízněně. Potom zahnuli do lesa. Jelena našli, ale to už se o něj zajímalo zvíře, podobné kojotovi. Nebyl problém ho odehnat. Ale kojot byl schovaný ve stínu stromů a nechtěl se potravy jen tak vzdát. Herve vytáhl svůj nůž a uřízl pořádný kus ohlodaného masa. Hodil ho směrem ke kojotovi. Ten nečekal vyrazil a už v tlamě táhl svůj podíl do lesa. Potom našli pořádnou větev, jelenovi svázali nohy a nesli jelena do hostince. Byl těžký, a tak se museli střídat. Trvalo jim docela dlouho, než dorazili k hostinci. Kovář z něho měl velkou radost.
„To bude jídla pro všechny“, radoval se. Večer u ohně pak musel Freky vyprávět, jak jelena ulovil. Byl hrdinou dne, a to se mu moc líbilo. Bylo už pozdě, když šel spát. Ostatní ještě seděli v hostinci a popíjeli medovinu.
„Musím udělat něco, co je nutné, jinak nám brzy dojde medovina“, prohlásil po chvíli Jaroslav. „Dojdu pro svoje včely a úly. Doufám, že půjde někdo se mnou“.
Jasně že půjdeme ozvalo se několik hlasů

Hezký popis lovu. Jsem ráda, že temnovlci neemigrovali nějakam jinam A těším se, co se přihodí u včel. Taky si myslím, že se osadníci rozhodli pro pěkné prostředí, ale podle mě dost nebezpečné, bez vlků se těm druhejm neubrání, mno, aspoň budou další zápletky.

Hned ten den večer se ukázal nápad, že Jaroslav dojde pro včely jako důležitý. Slavoboj prohlásil, že zásoby medoviny začínají být kritické. To vyvolalo v lokále silný ohlas a Jaroslav rozhodl, že hned ráno vyrazí. Přihlásili se, že půjdou všichni nový osadníci. Sígrid se hned s obavami ptala, zda Herve půjde také.
„Ne, to Jaroslav a kluci zvládnou“.
Bylo celkem ještě brzo, když šli všichni, jak se říká, „na kutě“. Herve ležel na své posteli a slyšel, jak Sígrid i Freky už spí. Nějak nemohl usnout. Přemýšlel o věcech, které je čekají a o tom, jak to vše zvládnou. Potom se zvedl a potichu opustil pokoj. Sešel dolů do lokálu a vyšel ven před hostinec. Bylo docela chladno, ale jasná noc dávala signál, že bude možná mrznout. Sedl si na lavičku před hostincem a sledoval oblohu. Seděl tam asi půl hodiny, když už se mu zdálo, že mu začíná být chladno, tak se vstal, že půjde do pokoje a zkusí usnout, když uslyšel náhle podivné zvuky. Takové praskavé, když se náhle nad lesem objevila fialová záře. Chvíli byl překvapený a sledoval ten podivný úkaz. Bylo to nad lesem, kde pobývá Eigi. Že by Eigi něco prováděl, podivil se Herve. Trvalo to chvíli a jak se úkaz objevil, tak také zmizel. Přemýšlel ještě, zda se nemá podívat za Eigim, ale to stačí nechat na ráno, pomyslel si a šel do pokoje. Potichu vstoupil a ulehnul. Slyšel jen, jak se Sígrid otočila.
Bylo ráno a všichni se sešli v lokále na snídani. Jaroslav se už chystal na výpravu pro včely a početná skupina osadníků s ním. Vypadalo to, že dost spěchají, asi už to chtějí mít za sebou. Projít chodbou do sídla a potom hlavně s úly v rukou, to bude náročné, přemýšlel Herve. Ten se vydal za Eigim do jeho srubu. Ještě uviděl skupinu Jaroslava zmizet v lese, a to už byl u srubu šamana.
„Buď pozdraven, Eigi“, vstoupil Herve do srubu. Ten mu odpověděl pozdravem také. „V noci jsem viděl podivnou fialovou záři na nebi nad lesem. Tady, kde máš svůj srub. Co to bylo? Ty jsi něco prováděl“?
„Ano, rozluštil jsem zbytek knihy toho Nerana. Bylo tam v té knize zašifrovaný postup, jak brány odstranit. Všechny. Takže svět bude zase jako dřív. A jestli temní přišli z jiného světa, prostě zmizí, nebudou tady a už se sem nedostanou“!
Herve se na něho podíval trochu nedůvěřivě. „Opravdu to bude, jak říkáš“?
„Jak píše Neran“, opravil Herva Eigi.
„Však on vytvořil brány a rozdělil ty dva světy“.
„No právě, rozdělil ty dva světy, aby temné dostal pryč, to znamená Eigi, že tady temní v tomto světě vždy byli. On rozdělením světů chtěl udělat bránu, hranici prostě něco, co je rozdělí. A to se teď obnovilo. Takže už nám nic nebrání projít do jejich hradu, ale ani jim k nám. To se ti moc nepovedlo“!
Eigi si sedl a přemýšlel.
„Máš asi pravdu, ale zpátky už dát nedokážu“.
Chvíli bylo ticho. Potom Hervovi došlo, jaké nebezpečí může hrozit Jaroslavovi a ostatním, kteří šli do vesnice pro úly. Vyběhl ze srubu a běžel do hostince. Potkal Edana.
„Pojď ihned se mnou, není čas na vysvětlování“. A oba se rozběhli směrem k lesu. Doběhli k tvrzi, vešli dovnitř a hned byli v chodbě. Tu skoro proběhli. Až když vylezli ven v sídle, bylo chvíli času na to, aby Herve Edanovi vysvětlil, o co jde. Vydali se tedy směrem k vesnici. Byly až téměř u Jaroslavova domku, když uviděli, jak se snaží pobrat úly.
„Nechte toho“! Zakřičel na ně Herve. Všichni se naráz otočili a překvapeně až vyděšeně hleděli na Herva a Edana.
„Co se děje“, ptal se vyjeveně Jaroslav.
„Brány zmizely. Klidně si nech ty úly zde, není to daleko. Pojďte, zkusíme najít cestu do hostince“.
Nikdo vůbec nechápal, co se děje a jednání Herve také ne. Položili úly zpátky na stojany.
„To potřebujeme vysvětlit“, nakonec prolomil ticho Jaroslav. Herve pak popsal co se stalo a co to pravděpodobně bude mít za následek. Všichni si vyslechli Hervovo povídání a evidentně se jim zkazila nálada.
„Pojďte, než vyrazíme posilníme se na cestu u mě“. Na to se vydal ke svému domku, otevřel dveře a zastavil se. „Vlastně so dovnitř všichni nevejdeme. Zůstaňte tedy venku. Postáli tedy venku. Nikdo si nesedl na vymrzlou zem. Pojedli zbytek sušeného masa, které ještě zůstalo Jaroslavovi doma, než ho opustil. Vydali se tedy směrem k sídlu. Tam byli za chvíli.
„Kudy teď“, ptal se Dobroslav.
„No, pokud mi slouží orientační smysl, tak na západ k temným a do leva do údolí k nám“. Vyrazili tedy do údolí. V klidu prošli až k místu, kde dříve byla brána. Herve opatrně vkročil do míst, kde už to bylo jinde. Nic se nedělo. Normálně došlápl a mohl jít dál. Stejně jako ostatní. Spěšně došli k hostinci. Tentokrát měli klidnou cestu, novinka se k temným ještě určitě nedostala. Ale Hervovi to už teď dělalo starosti, jak se budou bránit, co budou dělat. Proto hned jak dorazili oznámil všem, že večer se sejdou na kamenném rituálním místě.

No teda! To se Eigimu moc nepovedlo. Brány zmizely a kdokoli může kamkoli! Jsem zvědavá, co se může odehrát na rituálním místě. Že by posílení díky Velkému vlkovi? Brány se uzavřít nedají. By mě zajímalo, co mají temní vlastně v úmyslu. Ovládnout všechno široko daleko? Vyhubit vlkodlaky, myslím ty "normální"? Ehm, medovinu taky můžu, dokážu si představit kritický nedostatek