Herve vzal dopis do rukou. Přečetl jej a zamyslel se. „Takže to je Ivanovo. Tělo jsem nikde nenašel. Ven sám vylézt nemohl. Musel jít jedině dál do jeskyně a doufat, že najde jiný východ. Ale proč si nevzal sebou nůž a tu vestu“, vůbec mu to nedávalo celé žádný smysl. Musel by se do té jeskyně znovu vypravit, jestli nenajde nějaké stopy. No nyní se vrátíme do srubu, můžeme se tam podívat zítra. Svůj plán oznámil i Sígrid. Ta se rychle sbalila a mohli vyrazit zpět. „Třeba tam bude zase Leslav. Můžeme mu říci, co jsi našel. Třeba půjde s námi a může se pokusit Ivana najít. Ale kdyby se dostal ven, určitě by se ukázal ve vesnici“, zauvažovala vlčice. Chvíli trvalo, než opět přešli údolí s potokem. Bylo zvláštní, že necítili žádné zvíře. Pravda, byli v lidské podobě, ale stejně. Nějaká zvěř by měla být i viděna. Skoro se začalo stmívat, když dorazili ke srubu. Dveře byly otevřené. „Júúúú, je tady Leslav“, zajásal Freky. Ve dveřích se objevila postava. A skutečně, byl to Leslav. Vedle dveří vysela srna, už stažená z kůže a bylo potřeba jí pouze naporcovat a připravit na sušení, nebo uzení. „Tak co, našli jste tu bestii“, zeptal se zvědavě. „Ne, to nenašli. Ale našli jsme něco jiného“, trochu tajemně odpověděl Herve. „Podívej“, a podal lovci dopis a nůž. Leslav si přečetl dopis a prohlédl nůž. „Ano to je Ivanovo. Kde jste to našli“? „No, našel to tady mladej. Propadl se do takové díry, byl tam vchod do jeskyně a na dně ležel nůž a vesta, ve které byl ten dopis“, upřesnil Herve. „A jak se tady mladej dostal ven“, otázal se lovec. „Musel jsem ho vytáhnout. Poranil si nohu při tom pádu. Bez pomoci se ven nedostaneš“. „Hmmm, můžu jít zítra s vámi“, dotázal se lovec. „Jistě, proč ne, ukážeme ti, kde to bylo. A my potom budeme pokračovat v hledání té bestie“. „Vezmu si sebou raději i lano“, podotkl lovec. „A přibal si i lampu, mohla by se ti v jeskyni hodit“, doplnil vlk. S tím Leslav souhlasil. Večer potom seděli před srubem, povídali si o tom, kde byli, co kdy dělali. Lovec je naučil i jednu zálesáckou píseň. Hervovi moc zpěv nešel, ale po několika pohárech medoviny už se to dalo snést. „Řekni mi, ty útoky v Dírách se udály ve dne, nebo spíš v noci“, zeptal se najednou Herve. „Pokud vím, tak něco ve dne, něco i v noci“, upřesnil Leslav. „Aha, takže to není vyloženě noční lovec“, říkal si v duchu vlk. Mezi větvemi stromů prosvítal obrovský měsíc. Šel do úplňku. Usnuli celkem snadno. Les šuměl a jen kolem byly slyšet kroky zvěře. Nejspíš divoká prasata. Ráno vstali, posnídali a sbalili si věci. „My se tady dneska už neukážeme, možná až se budeme vracet z lovu“, poznamenal Herve. No hlavně, abyste se vrátili, pomyslel si lovec. „Jo dobře, přeji úspěšný lov. Počkejte na mě, abyste mě mohli ukázat to místo“. „Jasně, vždyť tak jsme se dohodli, ne“? Měli vše sbaleno, tak vyrazili. Freky šel vepředu, protože chtěl sám Leslavovi ukázat jeskyni, kterou sám objevil. A byl na to patřičně pyšný. „Říkali jste, že si Freky poranil nohu, při pádu do té jeskyně, zázračně se mu vyléčila“, poznamenal Leslav, když sledoval Frekyho, jak běhá jako zajíc. „No nebylo to zas tak vážné a on se dost dobře rychle hojí“, rychle odpověděl Herve. Sestoupili do údolí, kde protékal potok. Přešli ho stejně jako posledně a s funěním stoupali do svahu na druhé straně. Přece jen nesli více věcí. „Jdeme dobře“, poznamenal Herve. „Tady jsme se utábořili“, a ukazoval na poválenou trávu. „Už je to jen kousek“. A skutečně, po chvilce dorazili k díře. „Tak tady je to. Ještě je tam ten stromek, po kterém jsem mladýho vynesl nahoru.“. Leslav se přiblížil k díře a podíval se dolů. „No ten stromek se tady bude hodit. Snáze se po něm poleze dolů, ale hlavně nahoru. Tak tady se tedy rozloučíme, přeji vám úspěšný lov. A buďte opatrní. Šípů máte snad dost“. „Děkujeme“, odpověděla Sígrid. „Možná je ani nebudeme potřebovat“, dodala a šibalsky se usmála. Leslav se na ni podíval dost podezřívavě. Jako by něco tušil. Skupina vlků se vydala dále. Zde byl les řidší, a tak se občas začalo objevovat i různé křoví, rostli zde i rostliny, které se nacházejí v řídkých lesích. A to Freky už seděl na bobku a sbíral borůvky. Byly veliké a za chvíli měl pusu celou modrou. V tom se něco mihlo mezi stromy. Něco velkého. Všichni se jako na povel sesmekli do jednoho chumlu. Herve sledoval okolí. Sundal si z ramene luk a Sígrid udělala totéž. Nasadili šíp do tětivy a čekali. Za velkým silným dubem se vynořila silueta zvířete. Mohla mít asi dva a půl metru na výšku. Ozvalo se hluboké mručení. „Počkej tady, přikázal Herve Frekymu. Ani se nehni“. Herve a Sígrid vyšli vpřed Herve šel jakoby zprava a Sígrid rovnou k tomu dubu. Zvíře udělalo pár kroků dopředu, takže se zjevilo v plné kráse. Přesně jak předpovídal Herve. Na čtyřech silných nohách silné, spíše tlusté tělo. Hlava se podobala hrochovi kříženýmu snad se lvem, jenže bez hřívy. Tělo bylo pokryto chlupy a z tlamy vyčuhovali čtyři velké dlouhé a silné tesáky. Dva nahoře a dva dole. V tom Sígrid šlápla na klacek a ten s prasknutím zlomila. Zvíře se otočilo jejím směrem a zavětřilo. Chvíli zůstalo stát a potom se vydalo směrem k Sígrid. Zrychlilo chůzi v běh! Herve na nic nečekal a vystřelil jeden a za ním hned druhý šíp. První se zanořil do krku té bestii a druhý do hrudníku. Zvíře se zastavilo a rozběhlo směrem k Hervovi. Ten už znovu natahoval luk. Ale v tom se zleva mihnul stín. Vlčí stín! Herve se otočil tím směrem a tím zaváhal. Nestačil vystřelit. Bestie byla tři metry před ním. Vlčí stín letěl vzduchem a zakousl se bestii do krku. Drápy zaryté v kůži se držel aby nespadl. Jeho čelisti trhali maso z krku bestie. Sígrid na nic nečekala. Když to viděla, pochopila, že ten vlk je Freky. Už byla proměněná a už trhala maso z hrudníku ze spodu bestie. Herve už měl opět nataženo a další dva šípy skončili v těle zvířete. Krk i hrudník byl rudý od krve. Bestie silně krvácela. Po dalších střelách už padla na bok. Sígrid musela rychle uskočit, aby nepadla na ní. Ještě ztěžka dýchala a tlumené vrčení se ozývalo z její tlamy. Tlamu měla otevřenou a vydávala sípavé zvuky. Všechna ta zranění musela pro ní být velmi bolestivá. Herve vzal tedy sekeru a přesekl krční páteř a dalším máchnutím oddělil její hlavu od těla. „Ani takové zvíře by nemělo trpět, bylo poraženo a zaslouží si poctu lovce“, pronesl Herve. „Hlavu vezmeme sebou. Předáme Pejovi, jako důkaz, že jsme úkol splnili“. „Je na čase pojíst, docela mi z toho vyhládlo“, s úsměvem na tváři, teď už opět lidské navrhnula Sígrid. Všichni bez váhání souhlasili. Seděli u sušeného masa a popíjeli vodu z koženého vaku, když zaslechli za sebou kroky. Herve hned poznal, že to nejsou kroky zvířete. Prudce se otočil a za sebou uviděl lidskou postavu.
|