VanHelsing.info

Ha! Že by konečně setkání s vlkodlakem? A s těma Vargamorama? Hmmm, hostinec U oběti, to zní slibně,...

Ráno se probudili a slunce prosvítalo oknem, a tak urychleně vstali. Herve vyšel ze dveří a potkal Sávu.
„Buď pozdravena“, pozdravil sympatickou ženu. Odpověděla mu také.
„Jak jste se vyspali, já vím, že to nebylo nic moc, ale více jsme nabídnout nemohli“, trochu ze studem v hlase navázala hovor. „Ale snídani pro vás máme, sejdeme se v kuchyni“, řekla dále a odkráčela kamsi chodbou. Sígrid a Freky se již také probrali a stáli za Hervem. Odešli tedy do kuchyně. Byl tam poměrně velký stůl s osmi židlemi. Pozdravili Ruslava a Rychvoloda. Sedli si ke stolu a to se už ve dveřích objevila Sáva. Nesla dřevěnou mísu, ve které byl velký kus sýra, pšeničné placky a u dřezu stála díž s mlékem.
„Vezměte si na co máte chuť“, vyzvala Sáva hosty. Freky si nalil mléko a ukrojil kus sýra, ke kterému přikusoval placku. Herve a Sígrid ho následovali.
„Kde jste se tady vzali, začal s ranním povídáním Rychvolod“.
„No, pocházíme ze země daleko odtud. Jsme se vydali na zkušenou. Tady můj manžel je vůd…, spíše stařešina v naší osadě“.
„Nechtěla jsi říci, vůdce“, zeptal se Ruslav.
„Ach ano, vlastně vůdce, my tak říkáme stařešinovi“. Sígrid vypověděla jejich dosavadní putování, pouze vynechala zmínky o tom, kdo vlastně jsou. Evidentně tu vlkodlaky nemají rádi.
„Vy neznáte peníze“, podivila se Sáva. „Takže, chvíli bylo ticho.
„Takže si myslíte, že se vám nedokážeme odvděčit. Máme peníze, které jsme si vydělali v Dírách, když jsme je zbavili té bestie, jak jsme vám vyprávěli. Takže kolik chcete za nocleh a snídani“, odpověděla s trochou naštvanosti v hlase Sígrid.
„Tak jsme to nemysleli“, zastyděla se Sáva. „Spíš jsme doufali, že byste se mohli podívat po okolí, jestli se tu nezdržují ty Vargamory a jestli tady opravdu není někde vlkodlak“, uvedla na pravou míru svoji nedokončenou myšlenku Sáva.
„Máte ve vesnici spousta urostlých mužů, my jsme pouze tři. A máme ženu a kluka, tak jak bychom vám mohli pomoci“.
„Ano, to máme, ale bojí se. Poté, co se z lesa nevrátili první. Ale jistě, co byste zmohli. A nic od vás nechceme, samozřejmě. Trochu sýra a spaní na zemi“.
„Ale máte s sebou zbraně. Meč a luk, takže tak bezbranní nejste“, oponoval Ruslav.
„Nějak se na cestách musíme uživit, tak lovíme a občas potkáme někoho, kdo nemá úplně dobré úmysly, tak proto. Ale půjdeme se podívat do toho vašeho lesa, něco ulovíme abyste neměli jenom sýr k snídani. Maso je maso“, dodal ještě Herve.
„To bychom uvítali“.
„Tak dobře, vyrazíme a odpoledne budeme zpátky“, neformální povídání ukončil Herve.
„Tak přejeme štěstí“, dodala Sáva a Herve vyrazil. Následován Sígrid a Frekym vyrazili k lesu. Jít do lesa, odkud jsme přišli nemá cenu, tam jsme na nic nenarazili, vezmeme to do toho lesa na západ, zauvažoval Herve a také tím směrem vyrazili. Nebylo to daleko, asi tak půl kilometru a vešli do lesa. Byl to krásný smíšený les. Ihned jak vstoupili ozvaly se ptáci, kteří varovali před vetřelcem. Šli pomalu a nic špatného necítili. Pouze pachy zvěře, dokonce ani lidská pach nikde nebyl. Freky objevil borůvky, a tak se hned sehnul a cpal se jimi. Počkejte, něco pojíme, prohlásila Sígrid a vyndala kus sýra a placky. Sedli si na padlý strom a svačili.
„To nechápu“, povídá Herve. „Nikde nic neobvyklého, asi mají vesničani naděláno v kalhotách a zbytečně“. Sbalili nedojedené jídlo a vyrazili dál.
„V poledne to otočíme a jdeme zpátky“, rozhodl se Herve. Náhle Sígrid uviděla mezi stromy postavu. Hned na ní ukázala rukou. „Nějaká ženská“, upřesnila Sígrid.
„Zeptáme se jí, co je zač“, a vyrazili směrem k ní. Zprvu o nich asi nevěděla, ale když přišli blíž začala se vzdalovat.
„Počkej“! Zavolala na ženu Sígrid, „jen se chceme na něco zeptat“. Ale žena před nimi se zastavila a chvíli čekala. Když se přiblížili, zase se rozešla.
„Někam nás láká“, prohlásil najednou Herve. „Držte se pohromadě“. Šli za tou ženou asi hodinu, když uviděli mezi stromy kamenné stavení. Docela velké, něco jako tvrz. Herve se zastavil a ostatní jako na povel také. Žena došla až k dřevěným vratům, ohlídla se, jako by kontrolovala, zda ji sledují a vešla dovnitř.
„To vypadá na past! Nepůjdeme za ní, ale vyčkáme, co se bude dít“. Herve měl divné tušení. Úplně zapomněli sledovat čas, když si Sígrid všimla, že se začíná stmívat. „Tady se utáboříme, budeme se v noci střídat na hlídce, aby nás něco, nebo někdo nepřekvapil. Také obejdeme tvrz a zůstaneme na druhé straně. Nebudeme to těm ve tvrzi zjednodušovat“. To také udělali. Potichu se vydali kolem tvrze na dostatečnou vzdálenost, aby nebyli vidět. Začala být tma a to jim vyhovovalo. Byla to tvrz bez věže, takže mohli být sledováni pouze okny. Ale svítilo se pouze v jednom v patře a prosvítalo okno ze sklepení.
Sígrid vyndala zbytek jídla, co měli sebou, a tak pojedli. Už byla tma a tak mohl Herve zkusit se jít podívat blíže k tvrzi. Došel až ke kamenné zdi a podél ní šel ke sklepnímu okénku. Nahlédl dovnitř a to uviděl mu vyrazilo dech.

Co by se mohlo ukrývat ve sklepě? Vargamory? Leda by tam prováděly nějaké hrůzné obřady.
Okno ve tvrzi, které svítilo? To by mě opravdu zajímalo!

Jsem zvědavá, co bude horší, jestli vlkodlak nebo Vargamory,...

Uviděl místnost podobnou sklepnímu vězení. Ale nebyli zde žádné kopky a ani zamřížované cely. Pouze různé dřevěné lavice. Uviděl, ale jak tam stojí kolem těch lavic tři muži. Byli to vazouni zanedbaného vzhledu. O něčem se bavili, ale Herve nic z toho neslyšel. Pak se otevřely dveře a vešla dovnitř žena. Ano! Byla to ta ženská, která před nimi utíkala a dovedla je až sem. Teď viděl její tvář. Byla to velmi stará žena, velmi zanedbaného vzhledu. Ihned přišla k jednomu z těch mužů a něco mu povídala. Přitom ukazovala směrem ven a ukazovala na ruce tři prsty. Evidentně mu vyprávěla o Hervovi a jeho rodině, ale co? Muž se otočil a hned se bavil s těmi dalšíma dvěma. Byli evidentně potěšeni. Až po teď bylo vše celkem jasné, ale pak se začalo dít něco, co nechápal. Ta žena se svlékla, a i ti muži se začali svlékat. Ta žena se opřela o jednu z těch dřevěných lavic a ten chlápek jí začal uspokojovat. Evidentně si to oba užívali, ale pak se ti druzí dva proměnili ve vlkodlaky, vlastně asi temnovlky. Jeden z nich odstrčil tu ženu a pokračoval v jeho počínání. Na obličeji té ženy se objevil bolestný výraz. Přeci jen jako vlkodlak byl větší. To už Hervovi stačilo. Vzpomněl si na vyprávění o Vargamorách, které shání a nahání temnovlkům lidské oběti, výměnou za sex. No není divu, kdo jiný by chtěl něco s takovou ženou jako je ta baba mít. Ve spěchu se vydal zpět. Sígrid našel tam kde je opustil. Hned jí ve zkratce vypověděl, co uviděl.
„Co budeme dělat“? Zeptala se Sígrid.
„To nevím. Budeme v noci hlídat, jak jsem řekl. Dva budou odpočívat a jeden hlídat. Jako první bude hlídat Freky, po něm ty a nakonec já. Teď bude klid, myslím, že mají o zábavu postaráno“. Ulehli do měkkého mechu a Herve si vyndal měch s vodou, aby se napil. Sígrid si vzala také.
„Nikam nechoďte, zůstaňte tady, já také nepůjdu nikam daleko. Není to potřeba“.
Freky popošel kousek k tvrzi a šel směrem ke vchodu, ale jen tak daleko, aby se moc nevzdálil. Nikde se nic nedělo. Pak zhaslo světlo v okně v patře. Ve sklepení se stále svítilo. Lákala ho představa se jít také podívat do toho okna u sklepa. Ale odolával té představě. Už hlídal docela dlouho, když se přeci jen nechal zlákat a vydal se směrem ke tvrzi. Došel až ke zdi a plížil se kolem směrem k tomu okénku. Nahlédl dovnitř a uviděl přesně to, co popisoval Herve. Tedy to, co se týkalo vybavení. Ale nikoho jiného neviděl. Rozhlížel se a ještě více se naklonil dovnitř. V tom se to stalo! Jeden z těch temnovlků vyšel. Musel být pod tím okénkem. Otočil se a spolu s Frekym si pohlédli do očí. Freky ihned se zvedl a utíká zpátky. Ihned vzbudil Herva a poplašeně mu vše vypověděl. Ten vzbudil Sígrid.
„Musíme se připravit, jsme prozrazeni“, pověděl tiše. Pobalili si svoje věci a vydali se ještě dál kolem tvrze. Ale když se na chvíli zastavili, aby si naplánovali další postup, zaznamenali před sebou pohyb.
„Do vlčího“! Zavelel Herve. Všichni si sundali oblečení a začali se proměňovat. To už uslyšeli šramot i z druhé strany. Je jasné, že se je snaží obklíčit. Stáli nehnutě a čekali. Nemuseli dlouho. Ze strany, kde byl Herve se zjevil jeden a ze strany Sígrid druhý. Čekali, ale nic se nedělo. Ti temnovlci byli evidentně překvapeni. Čekali lidi a uviděli vlkodlaky. Nejednou se jeden odrazil a vyrazil. Herve na nic nečekal a vyrazil proti němu. Vyhnul se obratně jeho tlapě, která mířila na jeho krk. Toho Herve využil, protože ocitl za zády útočníka a skočil na něho. Ozvala se tlumená rána, jak na zem padly dvě velká, chlupatá těla. Herve se zakousl temnovlkovi do krku a stiskl. Překousl mu páteř a pustil. Pravou tlapou se rozmáchl a urazil mu jeho hlavu, která držela už jen na zbylých svalech. Hervova srst se zbarvila teplou krví. Vše se odehrálo v okamžiku. Druhý útočník, když to uviděl, otočil se a prchal kolem zdi tvrze pryč. Herve, Sígrid a Freky se pomalu přesunuly tak, aby viděli na vchod do tvrze. Dveře byly zavřené. Okénko ve sklepení už nesvítilo. Vypadalo to, že je všude klid. Zůstali ve vlčí podobě.
Seděli tiše a pozorovali tvrz. Nic se nedělo. Začalo svítat. Proto se stáhli více do lesa. Tam se mohli lépe krýt. Nedočkali se ale žádné akce od temnovlků.
„Že by dostali strach“? Pomyslel si Herve. Už bylo docela vidět, když se sebrali a šli si pro své věci. Našli je tam, kde je zanechali. Proměnili se do lidské podoby a rozhodli se vydat zpátky do vesnice. Opatrně vešli dále do lesa a namířili si to k Horním vlkodlakům.
Když došli do domu Sávy, posadili se na židle. Otevřely se dveře a v nich se zjevil Ruslav.
„Kde jste byli celou noc“, zajímal se zvědavě.
„Pojď, sedni si sem k nám“, vyzval ho Herve. „Vaše vesnice má odpovídající název. Jen místo vlkodlaka tu máte temnovlky“. Potom mu společně povyprávěli vše, co se událo. Pravda, některé podrobnosti vynechali.
„To jsme ale stále v nebezpečí“, zablekotal Ruslav. „Co s tím máme dělat“?
„Jsou už pouze dva a ta ženská. Budete se muset bránit. A možná, že i vypadnou, protože se můžou domýšlet, že jste si najali lovce, totiž nás“, dodal Herve a pousmál se.
„A nechcete tady s námi být? Ubytování vám zařídím v hospodě a jídlo budete mít k dispozici“:
„Hmmm“, promnul si Herve svůj vous. „To není jen tak“, musíme to promylet.

Mno, nevím proč, ale představovala jsem si Vargamory jaksi lákavější . A temnovlci, hmmm. Herve určitě bude chtít jít dál, takže to tam bude muset vyčistit,...

Herve vstal a chystal se odejít do stodoly, kde měli ubytování. Sígrid s Frekym se k němu přidali. Už otevírali dveře, když se za nimi ozval hlas.
„Počkejte“! Otočili se. Volal na Ruslav. „Jděte rovnou do hospody, já to s hostinským zařídím, aby vám tam dal pokoj“, rozhodně promluvil Ruslav. To se Hervovi zalíbilo, a tak se vypravili do hospody. Byla nezvykle na kraji vesnice. Byla to mohutná dřevěná stavba. Malá okénka napovídala, že tady mívají zřejmě krutou zimu. Přišli k dřevěným dveřím. Vzali za kliku, ale bylo zamčeno. Herve šeptl, aby tam počkali a šel se podívat kolem. Obešel celý dům a ocitl se na dvorku. Tam našel baculatějšího chlapíka s poloviční pleší, jak štípe dřevo. Pozdravil ho. Ten se na Herva podíval a se sekerou v ruce se obořil.
„Co tady chceš? Ještě je zavřeno“.
„Nic ve zlém, poslal nás sem Ruslav kvůli ubytování. Sám ti vše vysvětlí“. Chlápek spustil ruku se sekerou dolů a položil jí na špalek.
„No dobrá, pojďte za mnou“, řekl polohlasně a vyrazil k domu. Otevřel dvířka a když vešli, ocitli se v kuchyni. Byla celkem dobře vybavená. Na stěnách vysel česnek, cibule, v policích koření a uprostřed velký sporák na dřevo. Vešli do šenku. „Tady se posaď, budeš chtít něco k jídlu“, zeptal se.
„Jo, něco bychom pojedli“, odpověděl rozhodně.
„Pojedli“? Podivil se hostinský.
„Ano, přede dveřmi čeká moje žena a syn“.
„Aha“, pochopil hostinský a šel otevřít. Sígrid a Freky vešli dovnitř. Sedli si ke stolu u okna a Herve poručil, aby hostinský donesl nějakou snídani.
„Pojďte někdo se mnou, ukážu vám pokoj“, vyzval je hostinský. Sígrid se zvedla a šla. Zmizeli ve dveřích, které vedly na chodbu. „Budete tu dlouho“, zeptal se hostinský.
„To ještě nevíme“, odpověděla Sígrid.
„Tady“, ukázal hostinský na dveře a otevřel je. Místnost byla docela velká, vybavená čtyřmi lůžky, stolem a čtyřmi židlemi.
„Jo, tady se mi líbí“, odpověděla Sígrid.
„Bude to jeden groš týdně“, poznamenal hostinský.
„Dobře, nějaké peníze máme“, uklidnila ho.
Potom si přisedla ke svému choti a čekala, až přinese hostinský snídani. To už přišel další chlápek a sedl si ke stolu vedle Herva. Otevřely se dveře a vešel Ruslav a Rychvolod. Sedli si také k vedlejšímu stolu. Ruslav si přisedl k Hervovi.
„Tak co, jak jste se rozhodli“, naléhal na něho.
Herve se zamyslel. „No, ještě jsme o tom nemluvili, ale za mě bych nějakou dobu zůstal“, podíval se přitom na Sígrid. Ta kývla hlavou na souhlas.
„Tak to jsem rád, nebudete litovat, postaráme se o vás“. Chlápek, co seděl vedle u stolu se ozval.
„Dobře jste si zvolili, na tyhle strážce bych vsadil. U nás v Dírách se o problém postarali velmi dobře“. Všichni se na něho podívali a Ruslavovi se objevil na tváři úsměv. Potom přišel hostinský a přinesl kus sýra, pivo a sušené maso. Dali se do jídla. Ruslav vstal a šel za hostinským. Spolu něco promlouvali. Pak Ruslav odešel a hostinskému se na tváři objevil spokojený výraz a podíval se významně na Herva. Ten se zvedl a odešli ven před hostinec. Rozhodli se trochu poznat vesnici. Podivné bylo, že téměř nikdo nebyl venku před domem a ani na cestách. Z hlavní cesty odbočovala úzká cestička někam k lesu. Schválně tam Herve odbočil. Stály zde domky malé a zanedbané. U jednoho seděl na zápraží starý člověk. Opíral se o hůl. Když přišli blíže, uviděl Herve, že to byla zvláštní hůl. Měla vlčí hlavu. Podíval se na ně a když přišli blíže, stařec se zvedl a vešel do domu. Herve se zastavil a Sígrid také. Freky přiběhl k domu a nahlédl do okna. S úlekem odskočil od okna. Herve, když to uviděl, přistoupil k okénku a také nahlédl dovnitř. Stařec seděl u stolu a četl v nějaké tlusté knize. To Herva zaujalo. Proto přešel ke dveřím a pomalu otevřel. Sígrid s Frekym stály za ním a zvědavě nahlíželi Hervovi přes rameno. Uvnitř byly police z různými nástroji, a také spoustu knih. Cítit byl dým z nějakých bylin. Byli tak zaujati vnitřkem domku, že se lekli, když se ozvalo.
„Pojďte dál, když chcete“. Vešli do místnosti, kde seděl u stolu ten stařec. „Vezměte místo“, vyzval je a ukázal rukou na nařezané špalky, které stály u stěny. Vzali si každý jeden a posadili se. „Já se jmenuji Spitimír. Řekni, kde jste se tady vzali“, zajímal se stařec. Herve představil sebe a svou rodinu. Stručně mu povyprávěl, kdo jsou a odkud přišli. Dostali se také na příhodu v tvrzi. O tom, jak je Vargamora nalákala k tvrzi a měli se stát obětí temnovlků. Stařec zavrtěl hlavou a pak se zeptal: „Jak znáte temnovlky, tady je jednou viděli a podle toho se přejmenoval název vesnice. Jmenovala se Vyšné, ale po setkání s vlkodlakem jsou to Vyšné vlkodlaky. Ale viděl ho pouze údajně tehdejší stařešina. Jenže to byl stařešina, tak mu všichni uvěřili. Odkud znáte vlkodlaky vy? A ještě je dělíte i na temnovlky. To tady nikdo neví. Já jsem jediný, jsem vlčí šaman“.
Vlčí šaman, podivil se Herve.
„Samozřejmě, copak to necítíš, vždyť jste všichni jako já. A něco vám povím, když už jsme se do toho tak dali. Znám i ten hrad, kam odešel původní majitel tvrze. Je to vlkodlak! Odešel před časem a už se nevrátil. Zůstali zde pouze tři nakažení, on sám je pokousal. A ta ženská, co tady škodila se prohlásila za Vargamoru. Víte vy, kdo je Vargamora“? Herve zakroutil hlavou. „Pouze jsme o ní slyšeli a to jsme slyšeli, tak se shodovalo s jejím počínáním. Viděl jsem to na vlastní oči“.
„Co? To že nahání lidské oběti temnovlkům za sex. Dobrá blbost. Pojďte se podívat“. Otevřel knihu, co mu ležela stole. „Čti“.
Herve si sedl a četl:

Vargamor
Královna vřesovišť a polí
Korunovaná, když dohoda
S vlky byla zpečetěna
Vargamor, čarodějnice noci
Před tvou ctí klečíme.
Jedna se stíny
Trávou a stromy
Přízračný spojenec
Kterého žádný smrtelník nespatří
Vargamor je pryč se světlem
Když se rány uzdraví.
Vargamor
Čte ve hvězdách o našem osudu
Vyřčená proroctví
O opovržení a nenávisti
Vargamor, vede vlky
Za slávou v noci.
Matka vlků
Chrání smečku před ublížením
Vargamor
Si pamatuje volání
Vargamor
Sestupuje od padlých
Vargamor
V zemi noci
A příběhu o slávě
Vargamor
Nese plamen v chladu
Mluví s mrtvými
V dávném lese
Vargamor, volající divoké
V pustině severní země
Vargamor
Přebýváš hluboko ve stínech
matka vlka
Je to tvůj, příběh, který vyprávíme
Vargamor, tradice noci
Pro zbožné a pohany
Pryč skrze oheň a vítr
Vargamor nese plamen noci
Jednoho po druhém trhá démony v boji
Vargamor
Nese plamen ve svém srdci
Toulající se duch
V rozervaných světech
Vargamor, světlo ve tmě
Pro divoké a umírající
Vargamor
Jednou a navždy naše světlo
Pryč s větrem
Stále září v našich očích
Vargamor, jedna se Zemí
Nezáleží jak daleko
Vargamor, dech větru
Kdekoli jsi


„Tak to je Vargamor“, pronesl zasněně šaman, když Herve dočetl. „A ty se s ní budeš muset setkat. Budeš následovat dávnou linii vlčích šamanů. Tvoje cesta sem není náhoda, je to tvůj osud. Ta žena, co se za vydává za Vargamor je obyčejná podvodnice. Jen zneužila temnovlky, což opravdu není problém. Jsou dost hloupí“.
Nastalo hluboké ticho v místnosti. Herve byl jako opilý, ani neví, jak se zvedl ze židle a odcházel. Sígrid i Freky ho následovali. Sedl si v hostinci na židli u stolu u okna. Hostinský to pochopil, jako že má přinést jídlo. Mezitím dorazila i jeho družka se synem. Nevěděla, co na to říci. Mezitím hostinský přinesl slepičí vývar.

Hezký odkaz na Vyšné Vlkodlaky. Hmmm, tak Hervé bude vlčím šamanem. Vargamor je nakonec úplně jiná postava, těším se, jak to bude vypadat, až se s ní Hervé setká. Moc pěkná báseň o Vargamor, matce vlků! Opravdu hezká a říká všechno, klidně by mohla být něco jako uctívací nebo přivolávací rituál. Počítám, že Hervé je vlastně teprve na začátku cesty jako šaman a zajímalo by mě, jak se to spojí s jeho putováním.

„Co se ti stalo“, zeptala se opatrně Sígrid. Její druh pouze mlčel a hleděl do kouta. Sígrid mu musela zatřást ramenem, aby se probral.
„Ale nic, jen jsem se zamyslel. Á, je tady jídlo, to si dám rád“, odvětil s hraným úsměvem a dal se do polévky. Sígrid ho následovala. Freky ten už měl snědeno, ten na nic nečekal. Během několika okamžiků snědli vývar a Herve začal přemýšlet trochu nahlas.
„Tak to, co jsme se dozvěděli o Vargamoře, a proč nějaká poblázněná ženská se za ní vydávala je mi záhadou. Evidentně pro svůj vlastní, i když trochu zvláštní jaksi prospěch. Ale o té pravé bych se rád něco dozvěděl. Budu muset zajít ještě jednou za tím šamanem. Určitě ví víc, než nám řekl“.
„To asi ano“, souhlasila Sígrid. Hned po snídani se vypravili do uličky, která vedla k domku vlčího šamana. Zaklepali na dveře a čekali. Nikdo se neozval. Herve vzal za kliku, ale bylo otevřeno. Opatrně vešel dovnitř a zavolal: Stipimíre! Nic.
„Asi není doma, ale nebude daleko, když nezamknul dveře. Nevadí, půjdeme se po něm podívat“, rozhodl se Herve. Vyšli ven z domku a dali se dále po pěšině, která vedla do lesa. Třeba bude v lese sbírat nějaké byliny, pomyslel si Herve. Zde byl les poměrně řidší, a dalo se jít celkem pohodlně. Také bylo vidět, že zde místní obyvatelé sbírají klacky a padlé stromy na topení, protože zde bylo celkem uklizeno. Šli, kam je nohy nesly, ale šamana nenašli. Pak začal les více houstnout. Freky jako vždy běžel o kus dopředu. Najednou se zastavil. Sígrid zpozorněla a hned ho dohnala. Před nimi stála tvrz. Ano byla to ta tvrz, kde přebývali temnovlci. Tedy snad už pouze dva, pomyslel si Herve. Chvíli stáli a pozorovali tvrz. Pojednou se otevřely dveře a z nich vyšla ta stará žena. Ještě se zastavila a otočila se. Rozhazovala rukama a něco křičela. Pak bouchla dveřmi a odešla směrem k lesu. Naštěstí jiným směrem, než stáli Herve s rodinou. Pak se dveře znovu otevřely a vyšel ven jeden z těch chlapů. Rozhlížel se a když viděl, že je žena pryč, zase vešel dovnitř. Co dělat? Zamyslel se Herve. Přemýšlel, zda jsou tam pouze ti dva anebo je jich tam více. Ale okénkem viděl pouze tři a že by si tu zábavu ostatní nechali ujít, o tom pochyboval.
„Myslím, že dveře zůstaly otevřené, půjdeme si s nimi promluvit“, rozhodl se náhle.
„Chceš tam jít“, podivila se Sígrid.
„Jistě, moc nám toho nehrozí, jsme vlastně tři a nevypadalo to, že by byli zvlášť bojovníci. Utekli jako děti“, zhodnotil situaci. Sígrid tedy souhlasila a Freky nadšeně povyskočil. Vykročili směrem k tvrzi. Došli ke dveřím. Stiskl kliku a skutečně se dveře otevřely. Opatrně nahlédl dovnitř. Byla tam prostorná místnost, ze které vedly schody do patra a do podzemí. Dále troje dveře do místností v přízemí.
„Freky se opatrně koukne do patra, Sígrid zkontroluj dveře zde a já se podívám do podzemí“, potichu šeptla Herve. Mlčky odsouhlasili. Freky se rozběhl he schodišti a stoupal nahoru. Sígrid šla k prvním dveřím a zaposlouchala se. Neslyšela nic. Vzala za kliku a zkusila otevřít. Dveře se otevřely, uvnitř byla místnost s mnoha postelemi. Zavřela a šla ke druhým. Tam byl velký stůl a židle, evidentně něco jako jídelna. Třetí dveře prozradili kuchyni. Všechny místnosti byly ale prázdné. Freky mezitím vyšel do patra. Tam byla krátká chodba, ze které také vedly dveře do místností. Zastavil se na kraji a rozhodoval se co dál. Mezitím ho došla Sígrid.
„Omrkni ty dveře vpravo a já vezmu ty vlevo“, šeptla Frekymu do ucha. Obešli postupně všechny dveře a nic. Pouze u těch posledních bylo zevnitř něco slyšet. Freky ukázal na Sígrid, aby šla k němu. Poslouchali a opravdu se zevnitř ozývaly slabé zvuky. Sígrid byla zvědavá, a tak pomalu, opatrně otevřela. Nahlédla dovnitř a uviděla že tam na posteli leží muž. Byl tam ještě stůl se čtyřmi židlemi a dvě skříně. Náhle se muž otočil a uviděl Sígrid ve dveřích.
„Ne! Jděte pryč, já za nic nemohu, nechte mě být! Já nechci umřít“!
Sígrid otevřela dveře dokořán a vešla dovnitř. Věděla, že jí od tohoto muže nic nehrozí. Přišla blíž k posteli.
„Klid, nechci tě ublížit. Jen mi pověz, co tady děláte“, zeptala se naléhavě.
„Nemohu nic říct, zabil by mě“, zděšeně s posledních sil žvatlal muž na posteli.
„Jdeme za otcem“, rozhodls se Sígrid. Vyšli ven na chodbu a po schodišti dolů a zamířili do sklepení. Sešli dolů a uviděli, jak Herve stojí v přítmí a něco sleduje. Opatrně se k němu přikradli. On pouze ukázal dovnitř. Tam uviděli chlapa, jak chodí po místnosti, občas si sedne ke stolu a hledí do nějaké knihy. Pak zase vstane a celý rituál se opakuje. Freky hned poznal tu místnost, do které hleděl tím okénkem. Dřevěné mučící lavice byly o kus dál u stěny. Herve vešel dovnitř.
„Hej“! „Co tady děláš“? muž se zastavil a vytřeštil oči.
„Co tady chceš“! Vykřikl pojednou zoufale. Jako v křeči začal ze sebe strhávat košili. Herve pochopil, že se chce proměnit, tak k němu přiskočil a chytil ho za ruku.
„Klid“! Zakřičel na něho Herve. „Nechceme ti nic dělat. Jen si chceme promluvit“, řekl už tišeji a s přátelským tónem. Dotyčný se zjevně uklidnil.
„A co tedy chcete“, zeptal se s obavami.
„Mohli bychom si popovídat nahoře v jídelně, tam se nám bude hovořit lépe“, poznamenala Sígrid. Dotyčný souhlasil. Vyšli tedy nahoru do přízemí. Sígrid rovnou otevřela dveře od jídelny.
„Koukám, že už se vyznáte“, podivil se temnovlk. Sedli si ke stolu.
„Tak začni, co jsi zač. Co tady děláte, prý škodíte v okolních vsích“, vyzval ho Herve.
„Ehmmm, čím začít. Jmenuji se Stojhněv. Byli jsme celkem početná skupina lidí z jedné vesnice nedaleko odtud. Jmenovala se Stražiště. Jednoho dne nám tam vtrhli vojáci a vyplenili ji. Ženy, děti pobili a muže odvezli sem na tuto tvrz. Byli jsme uvězněni v těch kopkách v podzemí. Byla tam i mučírna. A byl s nimi jeden, co se uměl proměnit ve vlkodlaka. Pak každého z nás pokousal a z nás se stali také vlkodlaci“.
„No spíš temnovlci“, skočil mu do řeči Herve.
„Když to říkáš. Potom všichni někam odjeli. Zůstali jsme tady akorát tři. Říkali, že se brzy vrátí, ale zatím nevrátili. Byl s nimi vůdce, nějaký kouzelník. Žili jsme tady bídně. Pak se tady ukázala jedna ženská a tvrdila, že je matka vlků a že nám bude shánět lidské oběti. Za to chtěla“, tady se Stojhněv odmlčel.
„My víme, co chtěla, viděl jsem to“, zavedl řeč do správných kolejí Herve. Stojhněv se na něho podíval, jako by se styděl.
„Kdo byl ten kouzelník“, zeptala se s obavami a očekáváním Sígrid.
„Jmenoval se Atlantes“.

Ha! Atlantes je zpět. Schválně, kolik temnovlků s ním bude a kam se odebrali. A jestli Vargamora nějak pomůže Hervému proti čaroději, nebo ho zvládne sám, až se stane vlčím šamanem.

„Cože?! Ale toho jsme přeci zabili, tedy tady Herve ho zabil“, překvapeně skoro vykřikla Sígrid.
„Jste ho zabili? Vy jste ho znali? Odkud“? Padalo spoustu otázek z temnovlka.
„Pojďte si popovídat raději někam, kde se bude povídat příjemněji, třeba do toho pokoje, kde leží ten tvůj druhý druh. A co se mu vlastně stalo“?
„Co se mu stalo? Stalo se mu to, že se chtěl zbavit svého vlčího prokletí. V jedné knize, co je tady v knihovně se dočetl, že ovar z oměje pomůže. Oměj, prý zabije vlka. Od té doby je mu zle a umírá“. Sedli si na židle kolem stolu.
„Tak povídejte“, pobízel je Stojhněv netrpělivě.
„Co bychom ti měli vyprávět. Skoro se divím, že tu spolu povídáme. Za to, co jste, a za to co jste dělali bych tě měl na místě zabít“! Zvedl Herve hlas.
„Ne, ne… jsme v tom nevině. Můj kamarád se jmenuje Jaroboj“, ukázal rukou na postel, kde ležel. „Byli jsme uneseni z naší vesnice, ze Stražiště. Přišli jsme o ženy a o děti. Udělali z nás…“, chvíli se odmlčel. „Udělali z nás temnovlky, jak říkáš. Potom všichni odešli někam a nás tady nechali, abychom se starali o tuhle tvrz. Už se nevrátili a my tady zůstali sami“. Herve se zadíval z okna. Stoupl si a díval se ven. Zjistil, že je to přesně to okno, ze kterého bylo vidět slabé světlo, když k tvrzi přišli poprvé. Potom se vrátil ke stolu a sedl si na svoje místo. „Tvoji spoluobčané byli odvedeni na hrad. Hrad, který se nacházel nedaleko mojí vesnice. Odvedl je tam Atlantes, který se spojil ještě s upíry. A i tam vyplenili vesnici. Jmenovala se Zelené údolí. Pak napadli nás. Zabili nám stařešinu a vesnici obsadili vojáky. To trvalo do té doby, než došlo k boji. V tom boji jsme zvítězili, ale Atlantes utekl. Toho jsme našli na jedné tvrzi, kde jsem ho zabil. Takže to je asi tak vše a ty si tady žij, jak chceš a my tu nemáme dál co pohledávat. Pro dnešek se ubytujeme v pokoji s postelemi a zítra se vracíme“. Tím končil hovor Herve a uvedl se. S ním i Sígrid s Frekym a namířili si to ke dveřím. Sígrid se ještě ve dveřích otočila a podívala se na Stojhněva. Tomu se blýskaly oči a po tváři mu stékala slza.
Herve s rodinou se umístili do pokoje s postelemi. Každý si vybral jednu. Došli ještě do kuchyně, kde se najedli. Na konci chodby zahlédli Stojhněva. Stál přilepený ke stěně. Jakmile Herve zavřel dveře pokoje, uslyšel na chodbě kroky. To se Stojhněv šel také najíst do kuchyně. Herve nemohl usnout. Něco ho lákalo vyjít ven. Vstal a sešel do přízemí a vyšel před tvrz. Podíval se na nebe a zářilo plné hvězd. Jedna hvězda ale svítila obzvlášť jasně. Zadíval se na ní náhle uslyšel hlas. Ano, poznal ho. Byl to hlas Eigiho! Ale kde se ozývá. Vůbec to nechápal, pouze se díval na tu hvězdu. Pak mu to došlo. Bylo to souhvězdí Velkého psa a hvězda byl Sírius. Eigi mu přece povídal, že pomocí Síriuse se mohou dorozumět. Pozdravil v duchu Eigiho. Najednou uslyšel, jak mu odpovídá.
„Také tě zdravím a i tvou rodinu. Musím ti oznámit smutnou správu. Jestli vzpomíná na Jaropluka, toho vesničana, tak zemřel. Napadl ho medvěd“.
„Tak to je mi líto. A když už spolu mluvíme, je tady jeden temnovlk, který se chtěl zbavit vlka a požil odvar z Oměje. Ještě neumřel, ale je na tom špatně, dá se mu pomoci“?
„Oměj ho nezabije. Temnovlka ne. Potřebuje protijed. Podívej se po okolním lese, najdi rostlinu s bílými květy, malinkou se žlutým středem. K tomu na bílých stromech roste černá houba, tu rozdrť a květy s houbou vyvař. Ať to pije. Bude to trvat několik dní, ale dostane se z toho“.
„Děkuji za radu“, stačil ještě vzkázat a hlas Eigiho zmizel. Herve se sebral, lehl si do postele a okamžitě usnul.

Ráno se jako první vzbudil Freky. Rozhlíží se a vidí, že oba rodičové ještě spí. Vstal tedy a oblékl se. To vzbudilo Sígrid. To Frekyho povzbudilo a vyskočil.
„Jdeme na snídani“, zajásal. To vzbudilo i Herva. Ten se protáhl a posadil se na postel.
„Co budeme dneska dělat“, zajímala se Sígrid.
„Jdeme do lesa, sbírat byliny“, odpověděl ledabyle Herve.
„Co tě to napadlo“, zděsila se vlčice.
„Musíme vyléčit toho temnovlka ve tvrzi“, překvapivě odvětil.
„Ty víš jak“? Sígrid nevěřila svým uším.
„Vím, mluvil jsem s Eigim“, záhadně odpověděl. „Nemohl jsem večer usnout, a tak jsem šel ven, ani nevím proč. Najednou jsem ho uslyšel, mluvili jsme spolu pomocí hvězdy. Síriuse“.
„A co ti pověděl“, vyzvídala Sígrid.
„Zemřel jeden z vesničanů, Jaropluk. Napadl ho medvěd. A taky mi řekl, jak vyléčit toho temnovlka, tak se nasnídáme a vyrazíme, máme toho moc“. Nikdo nic nenamítal, a tak se přesunuly do jídelny. Byli zrovna v nejlepším, když se otevřely dveře a vešel Stojhněv. Pozdravil je. Společně odpověděli a šel si sednout na konec stolu.
„Pojď sem k nám, ať na sebe nemusíme křičet“, vyzval příchozího Herve. Ten se opatrně posunul směrem k Hervovi.
„Asi vím, jak vyléčit tvého kamaráda. Jdeme na byliny a až přijdeme, tak mu uvaříme lektvar. Potom si budeme muset vážně promluvit“. Temnovlk se podíval nejprve překvapeně ale potom sklonil hlavu. Tušil, o čem s ním bude chtít mluvit.
„Teď jdeme a ty buď u pacienta. Přijdu tam“, odvětil Herve a vstal. Ostatní také a spolu se Sígrid a Frekym se vydali do lesa.
„Hledáme květinku, drobnou s bílými kvítky a žlutým středem. A taky strom, který má bílou kůru a má na něm růst tmavá houba. Obojí sebereme a odneseme do tvrze. Nasbírejte toho dost, musí to vystačit na více dní“, poučil je Herve a vydal se hledat. Zjistil, že to není až tak obtížné. Květiny, které hledali tu rostli, ale ten strom byl problém. Nemohli najít strom s bílou kůrou. Freky, který běhal po lese, místo sbírání se najednou přiřítil. „Mám ho“! Všichni sena něho nechápavě otočili. „No ten strom. Roste až na okraji lesa“, odpověděl s radostí. „Aha“, zatvářil se spokojeně Herve. Vzali tedy co měli nasbírané květiny a šli směrem k tvrzi. Opravdu, byl tam sice trochu stranou, ale celý háj těch stromů. Na některých skutečně rostla tmavá houba. Oříznul jí nožem a když měli nasbíráno dost, odebrali se do tvrze. Hned šel do kuchyně a zkusil první výluh. Přelil to horkou vodou a donesl do pokoje, kde ležel Jaroboj. Otočil k nim hlavu se spokojeným výrazem ve tváři. Zjevně už věděl, že se mu pokusíme pomoci. Napil se výluhu a stáhl se mu obličej. Zřejmě to na chuť nebylo nic moc.
„Tohle pij, udělá se ti líp. Večer ti přineseme další“, poručil mu Herve a řekl Stojhněvovi, aby šel s ním. Sedli si v kuchyni ke stolu.
„Co máte vy dva v plánu, teď. Falešná Vargamora je doufám pryč a co vy. Doufám, že přestanete s napadáním vesničanů. Lovte si zvěř. Můžete si tady spokojeně bydlet, nikdo vás nevyžene“, důrazně hovořil Herve.
„Máš pravdu. A teď když se náš bývalý pán nevrátí, ani nikdo z jeho kumpánů, budeme mít snad klid. Myslíš, že se Jaroboj uzdraví“?
„Uzdraví, vím to. My teď odejdeme do Vyšných vlkodlaků, tam budeme, kdybys nás potřeboval“. Po těchto slovech se rozloučili a vypravili se do vesnice. Ještě když odcházeli, volal za nimi Stojhněv: „děkujeme vám. Oba“.
Byl skoro večer, když dorazili do Vyšných vlkodlaků do hostince. Vešli do dveří s okamžitě všichni utichli. Herve byl nejprve překvapen.
„Můžete být už v klidu. Už vás nikdo napadat nebude, je to zařízené“.
„Jak to můžeš tvrdit“, ozvalo se od stolu v rohu. Tam seděl Ruslav.
„Protože to povídám“, tvrdě a nekompromisně odpověděl Herve.

Zase! Objevily se mi dva Tvoje poslední příspěvky najednou a já si říkala, kde mám pokračování,... Občas se mi to stane.
To je zajímavé, ta komunikace přes hvězdu Sírius. Taky se těším, co bude, až temnovlci ve Vyšných Vlkodlakách zmizí. Vypadá to, že se něco uzavírá a fakt se těším, jaká zápletka bude dál.

Ruslav se zvedl a zamířil ke stolu, kde seděl Herve. Posadil se na židli a tajemně se zeptal. „Opravdu jste toho vlkodlaka vyřídili? Je mrtvý“?
„Nebyl tam jeden, ale tři vlkodlaci. A mrtvý je pouze jeden. Ale ti ostatní vás nechají na pokoji, je to podmínka, za naši pomoc jim“, odpověděl také tajemně a potichu Herve. Ruslav pouze uznale zakroutil hlavou a vrátil se zpět ke svému stolu. Sígrid ho sledovala a viděla, jak se mezi sebou potichu baví. Nedaly se přehlédnout pohledy, které patřili jim. Bylo již dost pozdě, když k Herveho stolu přišel muž, mladý blonďák s trochu vychrtlou postavou. Naklonil se k Hervovi a šeptl mu do ucha.
„Shání tě Spitimír, hned“.
Herve ani nestačil reagovat a mladík byl pryč.
„Mám jít za šamanem“, oznámil Herve Sígrid. „Jděte si lehnout, stejně je už pozdě, nevím kdy se vrátím, tak na mě nečekejte“, dodal ještě a zvedl se. Vyšel směrem k domku, kde přebýval šaman. Bylo zavřeno. Pouze v okně bylo vidět slabé světlo od zapálené svíce. Zabouchal tedy na dveře. Po chvíli se otevřely.
„Pojď dál“, ozvalo se ze tmy. Poznal šamanův hlas, a tak bez obav vkročil dovnitř. „Sedni si“, vyzval Spitimír Herva. Ten si sedl.
„Musíme dokončit tvůj výcvik. Základy už máš, a jsi vybrán, aby ses stal vlčím šamanem. Zítra odpoledne přijď za mnou. Sám. Noc strávíme mimo vesnici. Cvičíš věci, co jsi se naučil v jeskyni“? Zeptal se najednou.
„Co, cože, jak víš….. no moc ne, nějak jsem neměl zatím čas, a i jsem na to úplně zapomněl“, s omluvou v hlase odpověděl Herve.
„Tak na to nezapomínej, je to pro tvůj začátek důležité, ale teď už jdi“. Více se Herve nedozvěděl, a tak se odebral za rodinou si lehnout.
Druhý den vstali a šli se nasnídat.
„Co budeme dnes dělat, vyzvídal Freky“.
„Vy nic, já půjdu za šamanem, bez vás. Vy máte volno“, odpověděl striktně Herve. Po tom se rozešli. Sígrid a Freky se rozhodli jít se projít a prozkoumat vesnici a Herve šel za šamanem. Dorazil k jeho domku přesně ve chvíli, kdy od něho odcházela nějaká žena, středních let s dlouhými černými vlasy. Herve se zastavil a chvíli jí pozoroval. Ona jako by to cítila, také se zastavila a otočila se. Nato rychle odešla. Herve vešel do domku, Stipimír rovnal pytlíky s bylinami do polic a když viděl přicházet Herva, usmál se a ukázal na židli.
„Posaď se“, vyzval vlka. Herve se posadil.
„Naučíme se spolu extázi. Je nutná pro šamanskou praxi“. Potom vešel do vedlejší místnosti, kde měl nejspíše svoji pracovnu. Za chvíli vyšel ven a v ruce držel velký buben. Také paličku a nějaké podivné nástroje.
„Pojď, půjdeme do lesa“. Nic víc neřekl a vyšel ven. Herve vstal a následoval ho. Prošli pěšinou, která vedla za jeho domkem směrem k lesu. Vešli do lesa a po chvíli se ocitli na místě, kde byl dřevěný totem s vlčí hlavou. Také jakýsi oltář, ale hlavně zde byl dost velký prostor. Stipimír podal Hervovi ty dva nástroje. Když s nimi zatřásl, ozval se zvuk, jako by se něco sypalo.
„Postav se zde a já budu bubnovat. Představ si sebe jako vlka a tancuj v rytmu bubnu. Přitom budeš chřestit těmi chřestidly. Musíš se dostat do extáze. Zapomeneš, kde jsi a jenom tanči vlčí tanec“, řekl šaman a začal bubnovat. Herve nejprve nevěděl co přesně má dělat, ale za chvíli se do toho dostával. Našlapoval potichu a třásl rukama v rytmu bubnu. Bylo to zvláštní a krásné. Netrvalo dlouho a tančil. Ve své mysli uviděl, jak se k němu sbíhají vlci. Stojí v kruhu kolem něj a věděl, že je dokáže s nimi mluvit. Rozuměl jim a oni jemu. Docela dlouho takto tančil, když pojednou uviděl krom vlků i něco dalšího. Černá mlha se objevila na konci mýtiny a blížila se k nim. Bubnování přestalo, vlci zmizeli a Herve procitnul. Uviděl šamana, jak stojí a ukazuje směrem dopředu. Tam se Herve podíval a uviděl, že na rozdíl od vlků, mlha nezmizela. Byla tam stále a blížila se k nim. Opodál za tou mlhou stála postava v černé kápi. Ale tu ani Herve a ani Stipimír neviděli.

„Co to je“, zeptal se s obavami Herve.
„Nevím, ale necítím z toho nic špatného“.
„Já také ne, pojďme se podívat blíž“, navrhnul Herve. Pomalu tedy vykročili směrem k té podivné mlze. Když přicházeli, najednou se Herve podíval vlevo a zarazil se. Ukázal tím směrem, a to se tam podíval i Stipimír. Uviděli postavu, která je sledovala. Když si sundala z hlavy kápy, uviděli mladou ženu. S bílými vlasy na ramena a milým úsměvem. Než stačili cokoliv říct, ona začala.
„Jmenuji se Imala. Dozvěděla jsem se, že sem přišli nový vlci. Už nějaký čas vás hledám“, pověděla mírným hlasem.
„Ale my žádné nepotkali“, zkusil blafovat Herve. Na to žena ze sebe shodila plášť. Nic pod ním neměla a ukázalo se jim krásné štíhlé tělo. Pak se zatočila dokola, jako by udělala piruetu a před nimi stála bílá vlkodlačice. Nevěřili vlastním očím. Poté se proměnila zpět.
„Nezkoušejte přede mnou dělat hlupáky. Potřebuji pomoc. A nikdo jiný než vy, není tak vhodný. Ztratila se La-loba a musíme jí najít“.
„Kdo se ztratil? La-loba? Kdo to je“, zvědavě se zeptal Herve.
„Je to ženská bytost, která chodí po lesích a sbírá kosti vlků. Až sebere všechny, zrodí se nový vlk. Ale to je pouze pověst ne“?
„Není. Někdo chce, aby dál vlci nevznikali“, vyvrátila slova Stipimíra Imala. „A také někdo zabil mého druha, Lhora“, pak se Imala zasnila a udělala pauzu. Skoro se zdálo, že se jí zaleskly oči. „Velice mi pomohl, když jsem byla sama a nenáviděná“.
„Kdo ale jen tak zabije vlkodlaka“, zeptal se Herve.
„Kouzelník. Mocný kouzelník“, dodala ještě.
„Jednoho zlého kouzelníka jsme zničili. Jmenoval se Atlantes“.
„O tom jsem slyšela, ale tenhle se jmenuje Maoldmorha. A zřejmě má i co dělat se zmizením La-loby. A ovládá magii Moiry“.
„Slyšeli jsme a hledáme jistou bytost. Jmenuje se Vargamor, nevíš, kde bychom ji mohli najít“?
„Ano, samozřejmě. Vždyť je to matka vlků. Ale s tou se můžete setkat v jejím chrámu, vysoko v horách. Máš pravdu, mohli bychom jí požádat o pomoc, ale ona s každým mluvit nebude, každému se nezjeví a cesta tam je těžká“.
„Tak na co čekáme“, skočil do rozhovoru Freky.
„Tak to já vyrazím s vámi“, ozval se Stipimír.
„No, když chceš“, s despektem souhlasila Imala.
„Musím po cestě dokončit výcvik Herva. Je to nový vlčí šaman“, nenechal se odbýt Stipimír. „Pak nás tedy doveď za Vargamorou“, ukončil to Herve a vyrazili směrem k severu.

Díky za další příspěvěk, hezky se to rozvíjí, musím říct, že poněkud nečekaným směrem, ale fajn! Určitě se jim podaří mluvit s Vargamor - teda, aspoň doufám. Další kouzelník ve hře, mno, tím lépe. Až bude mít Hervé ukončený výcvik, také to bude o něčem jiném, líp se mu bude s kouzelníkem bojovat.

Abych nezapomněla, nevím, jestli jsi slavil Yule, ale já jsem aspoň zapálila svíčku.