|
Radek sundal ze zad svůj batoh. Otevřel jej a sáhl dovnitř. Nahmatal poslední balíček sušeného masa. Ovšem placka už žádná. Nabídl Hervovi. „Víc už mi nezbylo, ale vezmi si. Trochu se posilníme.“ Podával kus dobře vypadajícího kusu. Herve si ho vzal. Ochutnal. „Vskutku zajímavá chuť. U nás maso děláme trochu jinak, však si můžeš pamatovat.“ Radek se zadíval do větví stromů, jako by tam hledal vzpomínky, odpovědi. „Ano, myslím, že si vzpomínám. A pověz mi, kam ses mi tenkrát ztratil? Hledal jsem tě, dokonce i policie. Bylo mi hrozně, když jsem se vracel domů….. sám. Ty záběry byly úžasné, co jsem přivezl.“ Ještě toho chtěl říct hodně, ale Herve ho přerušil. „Ztratil jsem se v tom hostinci. Vím, že jsi mě hledal, ale ten hostinec není v tomto světě. Ne každý tam může projít. Pojď se mnou, vše ti ukážu a dáme si něco pořádného k obědu.“ Pohlédl na oblohu. „Myslím, že je akorát tak čas k obědu.“ „Ale jak se tam dostanu?“ Zapochyboval Radek. „Dříve to bylo složitější, ale kdysi náš šaman brány rozpečetil. A jednou už jsi prošel, takže je ti dovoleno projít.“ Vydali se po cestě, která připomněla Radkovi, že zde byl. Náhle se les změnil, dříve si toho nevšiml. Připadaly mu všechny lesy stejné, ale nebyly. Procházeli mezi nízkými jedlemi. Ačkoliv byly od sebe poměrně daleko, jejich větve jakoby hladily Radkovo rameno. „Les tě vítá,“ poznamenal Herve. Stromy se rozestoupily a před nimi se zjevila mýtina. Uprostřed stál hostinec. Cedule nad dveřmi s nápisem „U vlka“, byla ještě méně zřetelná. Ze dveří vyšel chlap jako hora. Podíval se na Herva a jeho společníka. „Zdravím tě, Edane. Víš kdo je tohle?“ A ukázal na Radka. Ten jen zakroutil hlavou. „To je Radek. Můj kamarád, který tu se mnou před osmnácti lety byl. Chvíli tady zůstane.“ Pak zavolal na Slavoboje. „Dej tady Radkovi nějaký pokoj a přines nám nějaký pořádný oběd,“ Slavoboj se podíval na Radka s nedůvěřivou tváří, ale pak jen řekl. „V patře, pokoj až úplně vzadu je tvůj,“ pak odešel do kuchyně. Radek se vydal po schodech do patra. Byl jako ve snách. Pomalu došel až k poslednímu pokoji a vstoupil. Vše na něho dýchalo. Rukou přejel po stole, otevřel okno a nadýchl se. Cítil opět ten pocit svobody, volnosti a celým tělem mu proudil zvláštní pocit. V pokoji bylo dřevěné lůžko, dřevěné umyvadlo a džber. Na lůžku kožešina, stejně jako si to pamatoval. Položil svůj batoh a vyšel ven na chodbu. Sešel dolů do lokálu. Před Hervem na stole ležel pořádný kus pečeného masa a dva džbány s pivem. Sedl si na židli a pustil se hladově do jídla. Ostatní nenápadně pozorovali jejich stůl. Herve vycítil jistou auru nedůvěry. Vstal, postavil se k pultu. „Přeji všem dobrou chuť. Chci vám všem vysvětlit a zároveň představit mého dávného kamaráda. Tohle je Radek,“ ukázal rukou ke stolu, kde se přestal ten zdánlivý vetřelec ládovat. „byl jsem se projít, les mě volal a vyšel jsem za hranice. Tam jsme se potkali s Radkem. On se po osmnácti letech vrátil do míst, kde mě ztratil, kde jsem se mu ztratil. Bude tu s námi chvíli žít, nebojte se, zapojí se do života naší smečky. Večer uspořádáme slavnostní oheň a uvítáme ho. Bude vám dobrým přítelem.“ Pak ze své židle vstal Edan. „Dobře,“ přistoupil ke stolu kde seděl Radek. Vstal a čekal až k němu Edan přijde. Dlouho si Radka prohlíží. „Vítej u nás Radku. Náš šaman ti věří. A kamarád šamana je i naším kamarádem,“ pak ho objal. Když dojedli, odebrali se do Hervova srubu. Následovalo seznámení se Sígrid. Freky se hned předváděl a na okamžik zmizel v ložnici. Sígrid se vyptávala Radka na spousta věcí, jaké je to v jeho světě, když najednou se otevřely dveře. Do místnosti vběhl vlkodlak. Dělal zlého a cenil tesáky na Radka. „Ale no tak Freky. Nech toho,“ okřikl Herve mladého vlka. „Co, co to je? Vy jste….“ „Ano, svět ve kterém jsi se ocitl se jmenuje Lycantropea. A brzo poznáš některé rozdíly mezi světem, který znáš a tímto. Ale všichni se neproměňují. Jsou tu vesničani a i zvířata jiná, než znáš.“ „Pokud si vzpomínám, ten hostinský tu byl jiný.“ „Ano, ten předchozí zemřel. Tedy byl zabit, nyní je tu kovář Slavoboj právě z jedné vesnice, se kterou spolupracujeme. Pojď, půjdeme se projít, než bude večer a začne oslavný oheň.“ To přivítala i Sígrid. Herve šel první. Procházeli jednotlivé části osady. Každý si dělal svou práci. Nakonec se ocitli na okraji lesa. Nenápadná stezka, která vyzívala k následování se táhla do lesa. Byla prošlapaná, musela se často používat. Brzy Radek jistil, že je zavedla na místo, které chladilo. Kamenný kruh s nějakým oltářem. „To je naše rituální místo, zde se konají rituály proměny, ale i jiné. Zde promlouváme s Velkým vlkem. A zde,“ ukázal rukou na jedno místo, „zde odpočívají ostatky našich předků, a i členů smečky. Je zde i náš hostinský, jmenoval se Jaroslav. Přestože nebyl vlkem, je zde, padl za čest naší smečky.“ Nastalo ticho. To jméno už slyšel. „Jaroslav Havlík?“ Zeptal bez rozmýšlení Radek. „Havlík? Co je to za divné jméno,“ nechápavě se zeptal Herve. „No jestli je to ten co myslím, tak se jmenoval. Jaroslav Havlík. Naše jména se skládají ze jména a příjmení. To je něco jako příslušnost k rodové linii.“ „Aha vlastně. Už jsem zapomněl některé věci. Ne jenom Jaroslav, ale přišel z tvého světa.“ Radek se rozhlížel kolem sebe. V hlavě se mu zrodila tichá myšlenka, jak havran který se rozletěl z větve zprastarého dubu. Ještě včera jsem spal pod plachtou v obyčejném lese. Dnes stojím uprostřed světa, o kterém jsem si osmnáct let myslel, že byl jen noční můrou nebo snem. Pak se rozešel směrem k ostatkům. Nebylo zde nic, žádný kříž, deska a žádné květiny. Jen nějaké předměty, kamínky, kus hrotu šípu. A také nůž. Vzal nůž do ruky. „Ano, ten je, vlastně byl Jaroslavův,“ odpověděl na nevyslovenou otázku Herve. Položil nůž na původní místo. Začalo se stmívat, proto se vracely do osady. Tam už byla připravená hranice na oslavný oheň. Od hostince Domoslav a Dobroslav nesly pečeného divočáka. Hostinský valil soudek s pivem a Edan denižón s medovinou. Postupně vytvořili kruh kolem hranice. „Tady je pochodeň a jako vážený host, prosím zapal hranici,“ vyzval Radka Edan. Ten vstal, ale byl značně nervózní. „No, vezmi pochodeň a zapal oheň, je to tvoje právo,“ vyzval nenápadně Herve Radka. Ten si tedy od Edana vzal hořící louč a přiložil k rohu hranice. Chvíli se nic nedělo, Chvíli se nic nedělo, pak zapraskala první suchá větev. Oheň se pomalu rozběhl po hranici. V tom zafoukal prudký vítr a rozhořel celou hranici. „Velký vlku buď pochválen“, ozvalo se sborem.
|