VanHelsing.info

Jelikož jsem natrefila na pár (IMHO) dobrých povídek z jakéhokoli žánru, tak bych je sem chtěla hodit. Nechtěla jsem je dávat do Fan Fiction tématu, protože to je spíš OO (obecně okecávací).

SEM SE MŮŽOU VKLÁDAT CIZÍ POVÍDKY A JINÁ DÍLKA, NA KTERÁ JSTE NATREFILI.

Jako slušnost mi přijde zeptat se nejdřív autora, než někam dám nebo třeba upravím jeho povídku. Proto všechno, co sem vložím bude se souhlasem autora/ky.

Severka Plamenná (FF.PH.net, TimeEater) - Skutečná a šokující pravda o tom, co se stalo mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a obří sklenicí nakládaných okurek; 1. kapitola

Za devatero horami a devatero řekami, sedmdesáti sedmi supermarkety, Voldemortovou tajnou základnou, zapovězeným lesem a Hagridovým výběhem pro skvořejše stojí Bradavický hrad a v něm je Velká síň. Toho krásného zářijového dne byla Velká síň jako obvykle plná štěbetajících studentů, kteří si vesele pochutnávali na vynikající večeři a neměli ani zdání, že je záhy čeká strašlivá zpráva (pro mnohé zatím vůbec nejstrašlivější zpráva v jejich životě). Albus Brumbál povstal a zacinkáním vidličky o pohár si vyžádal ticho. Počkal, až všichni umlknou, a pak se usmál způsobem, z něhož všem, kdo ho znali, okamžitě přeběhl mráz po zádech. Byl to široký, spokojený úsměv, doprovázený zamrkáním a veselými jiskřičkami v Brumbálových modrých očích – takhle se bradavický ředitel culil pokaždé, když měl něco za lubem. Většinou něco tuze „zábavného“, čím ovšem obvykle velice zkomplikoval život všem v okruhu několika mil.
„Milé studentky a milí studenti, milé kolegyně a milí kolegové,“ řekl Brumbál vesele a zeširoka rozpřáhl ruce, jakoby chtěl všechny přítomné obejmout. „Mám pro vás skvělou zprávu! V příštím týdnu se bude v Bradavicích konat unikátní a napínavá soutěž, kterou jsem sám připravil.“
Většině studentů (o profesorech nemluvě) vyprchala po tomto oznámení barva z tváří, jen prváci, kteří neměli ještě s Brumbálovými soutěžemi žádné zkušenosti, se zatvářili nadšeně.
„Jak jistě víte,“ pokračoval ředitel, „naši školní skřítci se o nás celý rok pilně starají a nemají vůbec žádné volno: i během letních prázdnin uklízejí celý hrad a všechno připravují, aby se od září mohla hladce rozběhnout výuka. Došli jsme se sleč...ehm, chci říci, došel jsem k názoru, že bradavičtí skřítci si rozhodně zaslouží minimálně pětidenní dovolenou, a dokonce se mi podařilo je přesvědčit, aby si ji opravdu vybrali. Dnes večer je speciální záchranný autobus odvezl do luxusního hotelu v Londýně.“
Brumbál se odmlčel a rozhlédl se, aby se přesvědčil, jaký udělal na své posluchače dojem. Žel, naprostá většina studentů i učitelů se tvářila spíš šokovaně než nadšeně. Jen Hermiona Grangeová se zářivě usmála a několikrát zatleskala.
„Samozřejmě, nastává tu problém co s vařením a uklízením. Pevně věřím, že všichni dokážete alespoň pět dní udržovat kolem sebe čisto. Já kupříkladu, jsem si už včera cvičně vypral dvoje ponožky. Nu a co se vaření týče, toho se právě týká naše soutěž. Rozhodl jsem se vyzkoušet mimopedagogické schopnosti sebe a svých kolegů, a proto těch pět dní budeme vařit my. Tedy já, profesorky McGonagallová, Prýtová a Hochoová a profesor Snape.“
Po tomto oznámení polovina studentů zezelenala hrůzou, zatímco druhá polovina se vesele zasmála, považujíc celý ředitelův proslov za dobrý vtip.
„Jak vidím, ten nápad se vám zamlouvá stejně jako mně, to je dobře,“ pravil Brumbál potěšeně. „Zbývá jen dodat, že se bude jednat o vaření bez kouzel - soutěž bude o to napínavější. A budete to právě vy, studenti, kdo jednotlivé soutěžící vyhodnotí a určí, kdo byl nejlepší kuchař.“
Brumbál se posadil. Několik vteřin panovalo ve Velké síni naprosté ticho, pak ale jakoby vybuchla bomba. Studenti i profesoři se mezi sebou začali hlasitě dohadovat, zmijozelská kolej se okamžitě seprala o zbytky večeře, které se všichni snažili co nejrychleji postrkat do kapes u hábitu. Když odkudsi přiletěla pečená brambora a přistála přímo uprostřed profesorského stolu, došel bradavický ředitel k názoru, že je čas večeři ukončit. Mávl hůlkou a všechno jídlo ze stolů zmizelo. Potom, následován zoufalými pohledy ke hladovce odsouzených studentů, vykráčel Albus Brumbál vesele z Velké síně.

O několik minut později se Brumbál pohodlně usadil ve své pracovně, otevřel si velikou krabici citronových bombónů a v duchu začal odpočítávat. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čty...
Do místnosti bez zaklepání vtrhl profesor Snape.
„To nemyslíš vážně!“ osopil se okamžitě na ředitele.
Ten se jenom pousmál.
„Dobré odpoledne, Severusi. Něco tě trápí? Tváříš se nějak kysele. Nechceš citrónový bonbón?“
Snape se několikrát zhluboka nadechl a vydechl.
„Já,“ pravil výhružně, "nejsem žádná kuchařka! Dělej si co chceš, ale se mnou v téhle šaškárně nepočítej! Ať vaří Kratiknot, Hagrid nebo Trelawneyová!“
„Ale Severusi...profesor Kratiknot má chřipku, vždyť víš, Hagrid....to asi opravdu není dobrý nápad a Sybilla říkala něco o špatné konstelaci hvězd.“
„Tak ať se ti zatracení skřítci vrátí o den dřív!“
„Vyloučeno, na středu mají zaplacené lístky na představení ,Sluha dvou pánů!’....a myslím, žes to byl právě ty, kdo tvrdil, jak vynikající hra to je. Pokud si dobře pamatuji, říkals, že ti připadá tak nějak ze života.“
„Je mi jedno, jak to vyřešíš, Albusi,“ odfrkl Snape, „JÁ si na hospodyňku hrát nebudu!“
Brumbál se znovu pousmál a pokrčil rameny.
„Jak myslíš....škoda, říkal jsem si, že by ti trochu rozptýlení prospělo. Ovšem když jsi tak ostře proti, řeknu zítra ve Velké síni, že sis na to netroufl. Třeba to nějaký student bude chtít zkusit místo tebe. Harry kupříkladu....“
Severus Snape cítil, jak se nad ním stahuje past.
„Dobrá, dobrá,“ souhlasil rezignovaně. „Už nic neříkej. Přesvědčils mě.“
„Výborně,“ rozzářil se Brumbál. „Mám z tebe radost, Severusi. Vážně nechceš ochutnat alespoň jeden bonbón?“
„Ne!“ odsekl Snape, otočil se na podpadku a zamířil ven.
„Severusi!“ zavolal za ním ředitel. „Ty dveře jsem včera osobně opravoval.“
Snape vztekle zavrčel a dveře nechal dokořán, vynahradil si to na těch pod schodištěm: prásknul s nimi tak, až se otřásl snad celý hrad.
„Měl bych toho nechat nebo mě Severus jednou zabije,“ pomyslel si Brumbál pobaveně a rozlouskl plněný bonbón jak Marfuša oříšek.

Následujích několik dnů by mělo být do bradavické kroniky zapsáno černým ingoustem. Či spíše temně hnědou (prý houbovou) omáčkou, výtvorem to profesorky McGonagallové. V den čtvrtý, seděli vyhládlí a přiotrávení bradavičtí studenti u ,večeře’ a apaticky se prohrabávali horami marcipánu, čokolády, ovocného želé a citronové zmrzliny. (Toho dne vařil Brumbál.) Jak se soutěž chýlila ke konci, bylo čím dál tím jasnější, že zřejmě nakonec přeci jen zvítězí UHO (A/N: Pro šťastlivce školních jídelen neznalé: Univerzální Hnědá Omáčka.) Minervy McGonagallové – jakkoli bylo odporné, alespoň po něm nebylo všem tak špatně, jako po tykvích a muchomůrkách dušených na smetaně, které připravila profesorka Prýtová nebo po sladkostech, které ředitel Brumbál servíroval k snídani, přesnídávce, obědu, svačině i večeři. Madam Hoochová byla diskvalifikována, neboť jak se ukázalo, chutnou drškovou polévku ani pikantní guláš ve skutečnosti sama nevařila, ale obojí nechala potají dovést od Prasečí hlavy.
Ron se s odporem zakousl do karamelové tyčinky a sousto hned vyplivl.
„Už mi to leze krkem,“ postěžoval si.
„Hmmm...“ pravil zamyšleně Harry. „Mám dvě zprávy, dobrou a špatnou.“
„Tak mi nejdřív řekni tu špatnou.“
„To nejde, umřel bys hrůzou a tu dobrou už by sis nevyslechl.
„Tak jo, řekni nejdřív dobrou.“
„Pozítří se vrátí skřítkové.“
„Hosana!“ zvolal Ron a obrátil oči ke stropu. „A jaká je ta špatná...?“
„Zítra vaří Snape,“ odvětil Harry znechuceně a ukázal k učitelskému stolu, kde se nad hlavou profesora právě rozzářila velká zlatá vařečka značící, že následujícího dne bude kuchařem právě on.“
„NE!“ zakvílel Ron zděšeně a přemožen zoufalstvím, zabořil obličej do mísy plné krémových dortíků.

Byla to scéna jako vystřižená z romantického filmu. Na louku před hradem dopadaly červenavé paprsky večerního slunce. V trávě seděla hezká mladá dívka, vítr jí čechral šaty a sfoukával jí do vlasů hebká vlákna babího léta. Dívka držela v rukou sedmikrásku, pomalu otrhávala lísky a nechala si je dopadat na sukni. Přitom si pro sebe něco šeptala.
„Zabije mě, nezabije mě, zabije mě, nezabije mě, zabije mě, nezabije mě....ZABIJE MĚ.“
Hermiona si povzdechla a odhodila poslední okvětní lístek.
To vím i tak...ale co se dá dělat...
A vydala se nejkratší cestou do hradu, konkrétně do hradní kuchyně.

Severus Snape zdvihl sekeru do výše a mocně ťal. Oskří hladce projelo masem a zabodlo se hluboko do dřevěné desky stolu. Snape ho vytrhl a podíval se na zmasakrovanou vepřovou kýtu a povzdechl si. Nemohl se zbavit dojmu, že sekaná se dělá přeci jen trochu jinak. Přešel raději k velikému hrnci s rozvařenými brambory a několikrát s nimi zamíchal. Kaše se mu také nedařila, byla přiliš hutná a pořád v ní zůstávaly veliké kusy brambor. Vztekle šťouchl do žluté hmoty pasírovadlem. Kus nepovedené kaše vylítl z hrnce ven a zalepil mu oko.
„U Brumbálových prašivých koulí,“ zaklel Severus (A/N: Omlouvám se, bylo to silnější než já ) a vzápětí se vrhl k vařiči, kde přetekla voda v obrovském kotli se špagetami. Ztlumil oheň a na chvíli strnul. Zdálo se mu to nebo odněkud zaslechl potlačené zachichotání? Opatrně se připlížil ke stolu a podíval se pod něj.
„Slečno Grangerová!“ vykřikl zpola rozzlobeně, zpola udiveně a vytáhl provinile se tvářící dívku ven. „Srážím Nebelvíru dvacet bodů a buďte ráda, že to není víc. Kliďte se odsud a rychle.“
Hermiona stála před profesorem a dívala se do země. K odchodu se však neměla.
„Neslyšela jste?!“ osopil se na ni znovu.
"Na sekanou se maso neseká, ale mele, do bramborové kaše se přidává máslo a mléko a špagety není dobré vařit den předem..." zamumlala.
"Laskavě mě nepoučujte a zmizte!" zahřměl Snape.
„Ehm, pane profesore,“ pípla Hermiona, „já...přišla jsem vám pomoct.“
„Cože?!“
Využila jeho šoku a rychle pokračovala.
„Víte, byla jsem to já, kdo přesvědčil pana ředitele, aby dal skřítkům dovolenou. Netušila jsem, že vymyslí takovou soutěž...ale stejně je to vlastně moje vina....“
„Aha,“ pravil Snape a zatvářil se o setinu procenta méně výhružně. „Ostatním jste také pomáhala?“
„Ne, oni...vy přece...“
„Já nejsem žádná výjimka,“ odvětil a znovu se zamračil. „Jděte, pokud nechcete připravit svou kolej o další body.“
Hermiona se s povzdechem otočila a vydala se ke dveřím. Pak se však rozhodla udělat ještě jeden pokus.
„Pane profesore?“ ozvala se opatrně.
„Vy jste ještě tady?!“
„Pane profesore, mám kuchařku,“ dodala a zamávala na něj tlustou pestrobarevnou knihou.

Paráda! Prosím další! Chci vědět, jak si chudák Severus poradí!

Severka Plamenná (FF.PH.net, TimeEater) - Skutečná a šokující pravda o tom, co se stalo mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a obří sklenicí nakládaných okurek; 2. kapitola

Kdyby Hermiona Grangerová nebyla Hermionou Grangerovou, ale Lily Evansovou, Albusem Brumbálem, poměrně přítulným domácím netopýrem Usherem nebo jiným z několika málo snapeoznalých tvorů; věděla by, že Severuse Snapea je třeba přemlouvat nejméně hodinu, pokud ho chcete přimět k něčemu, co nechce udělat a nejméně půl hodiny, pokud ho chcete přimět k něčemu, co ve skutečnosti udělat chce, ale odmítá to přiznat. Hermiona však, alespoň prozatím, ke snapeoznalcům nepatřila, a tak ji poměrně překvapilo, když po chvíli ticha Snape pokrčil rameny, ušklíbl se a stroze přikývnul.
„Tak dobře.“
Chvíli na něj jen strnule zírala.
„No slyšela jste…?“
Hermiona se vzpamatovala a vrhla se ze všeho nejdřív k velikému hrnci se Snapeovým pokusem o bramborovou kaši. Přilila trochu mléka a začala kaši energicky míchat. Po chvíli se nenápadně ohlédla po svém profesorovi. Stál za ní s rukama založenýma na prsou a pozoroval ji. Ze všeho nejvíc připomínal na černo obarveného ledního medvěda, který se přejedl zmrzlinou. Hermioně se zazdálo, že se krom obvyklého výhružno-hrozivo-děsivo-ledového výrazu držte-se-dál-nebo-toho-budete-litovat se tváří taky tak trochu….ublíženě. Pousmála se.
„Pro jednoho je docela těžké, přiznat si, že něco nedokáže…“ podotkla polohlasem.
„Cože?“ ozval se Snape výhružně.
„Ehm, říkám, že je moc hezké počasí, ani mráček se neukáže, sluníčko svítí, ptáčkové…..co to melu?
Raděj se znovu zahleděla do hrnce s kaší, která sice nebyla zdaleka tak zajímavá jako Snape, ale aspoň se netvářila, jako by ji chtěla v příští vteřině rozdrtit a použít do hojivého lektvaru na hemeroidy.
V místnosti se rozhostilo ticho. Severus našel mlýnek na maso a začal na něm energicky rozemílat rozsekané vepřové; Hermiona dál míchala kaši a potají přitom zpytovala svědomí. Musela si přiznat, že to nebyl jen smysl pro čest, co ji vehnalo za Snapem do kuchyně. Ve skutečnosti ji už delší dobu pronásledoval podivný pocit….připadala si jako jižní pól magnetu a Snape jako by byl ten severní….v důsledku toho pro ni byla docela vzrušující i představa Severuse Snapea sklánějícího se v kuchařské zástěře a s vařečkou v ruce nad hrncem. A to dokonce i za předpokladu, že by zmíněný hluboce mrazený profesor měl krom oné zástěry také kuchařskou čepici nebo dokonce naškrobený krajkový čepeček…
Hermiona se uchichtla. Pro jistotu do dlaně. Přeci jen, nebylo radno smát se představě Snapea s bílým krajkovým čepečkem na hlavě, zvláště když dotyčný stál nedaleko a měl v dosahu mlýnek na maso, sekeru a sadu mimořádně ostrých nožů.
„Takže co teď?“ řekl Snape studeně a nějak se mu podařilo neadresovat tu otázku Hermioně, ale míse se špagetami, která stála vedle ní.
„Jak to myslíte?“ ozvala se Hermiona, když se špagety očividně neměly k odpovědi.
„Jak to říkám,“ odsekl Severus a znechuceně ukázal na horu rozemletého masa.
„Aha…no přidáme do toho sůl, pepř a vejce a uděláme z toho šišky…“
„Cože, šišky? A jak?“
„Rukama,“ odsekla tentokrát Hermiona, ignorujíc profesorův lehce zděšený výraz.
A tak dělali šišky. Když uplácali poslední, Hermiona se nespokojeně zamračila.
„Zapomněli jsme na koření….“
„Nezapomněli.“
„Vy jste to okořenil?“
„Ovšem.“
„A čím?“ zeptala se stopou obav v hlase. Přeci jen u Snapea si jeden nemohl být ničím jistý…co kdyby se rozhodl využít jedinečné možnosti zbavit se značného množství nenáviděných studentů…
„Carumem, majoranou, peperomiem, atropou belladonnou…“
„Cože?“ vykřikla Hermiona. „Ale ta je přeci jedovatá!“
„Ano, to nepochybně je,“ přikývl Snape a upřel na ni tvrdý pohled.
„Vy….vy…..vy chcete otrávit celou školu!“
„Samozřejmě,“ odsouhlasil a dál ji nevzrušeně pozoroval.
On si ze mě střílí, uvědomila si užasle, no tohle! Jen počkej….
Hermiona mlčky poskládala plechy se sekanou do trouby a obrátila se ke svému profesorovi.
„Mohl byste nakrájet cibuli?“ poprosila ho mile, ale v očích se jí přitom pomstychtivě zablesklo.
Snape jen něco zavrčel, sebral ze stolu prkýnko a nůž a jal se úctyhodnou rychlostí sekat cibuli na drobné kostičky. Hermiona ho po očku pozorovala. Ale no tak přeci to s ním MUSÍ něco udělat, vždyť je to taky jen člověk…i když…
Snape zamrkal a nepatrně nakrčil nos.
,Ha!’ pomyslela si Hermiona. Strategicky se přemístila ke stolu naproti Snapeovi, aby měla dobrý výhled a pustila se do strouhání sýra na špagety. Na svého profesora přitom nepřestávala vrhat „nenápadné“ pohledy. Nebohý Severus v té chvíli už pochopil, že se nechal nachytat, nicméně nechtěl-li ztratit tvář, s krájením cibule přestat nemohl. Znovu prudce zamrkal, aby zahnal slzy, které se mu nezadržitelně hrnuly do očí. Cibule byla mimořádně ostrá. Zatraceně, zaklel v duchu, když se mu jedna slza přeci jen vykutálela z oka a stekla po tváři. Popotáhl nosem. Zatraceně!
Hermiona si užívala každou vteřinu a marně se snažila neusmívat se od ucha k uchu. Brečící Snape, to je tady něco….to by se mělo zdokumentovat….
„Ehm….pane profesore….“ otázala se v ten pravý okamžik nevinně. „Nechcete kapesník?“
Pohled, který jí Snape věnoval, způsobil, že se v duchu začala loučit se životem. Zachránily ji blížící se kroky.
„Schovejte se,“ sykl Snape.
Hermiona se zoufale rozhlížela kolem sebe. Schovejte se, schovejte se….to se mu řekne, ale kam? V místnosti nebyla žádná škvíra, do které by bylo možné se vmáčknout, žádný závěs za nějž by bylo možné se schovat…. Ubrus ze stolu, pod kterým se skrývala předtím, stáhla, když dělali sekanou…. Hermionin pohled zabloudil ke Snapeovi, konkrétně k jeho dlouhému a širokému hábitu. Zaváhala. Ale co, ušklíbla se potom, rána se stejně nejspíš nedožiju… A bez varování vklouzla Snapeovi pod plášť. Neudržela se ale, aby přitom nevyslala ke všemohoucímu krátkou modlidbičku na téma. „Hlavně ať pod tím má aspoň kalhoty….“
Vzápětí se do kuchyně na svých dlouhých hubených nohách vpotácela Sybilla Trelawneyová, doprovázena silným odérem, který Severusovi okamžitě připomněl jistou nepříjemnou nehodu, při níž hráli určitou roli jeho pozadí, židle v Brumbálově komnatě a veliká pralinková bonboniéra, kterou ředitel - prý omylem - nechal na zmíněné židli ležet.
Profesorka jasnovidectví překvapeně zamrkala a pokusila se zaostřit pohled na Snapea.
„Čert!“ zaječela. „Ďábel! Pomoc!“ A začala co nejrychleji couvat. Jen zázrakem přitom nespadla do hrnce s bramborovou kaší.
Snape si znechuceně odfrkl.
„Profesorko...“ začal, chtěje vykázat Trelawneyovou z místnosti.
„Ne,“ zavyla šíleně a vrhla se k zemi, „nezatracuj mě, pekelníku!“
Dolezla po podlaze až k Snapeovým nohám a v prosebném gestu je objala. Čímž ovšem objevila skrytou Hermionu.
„Ha, tahle ubohá duše už propadla podsvětí? Já ale nejsem taková hříšnice, jako ona, přísahám….!“ kvílela Trelawneyová, zatímco Hermiona se dusila smíchem a Snape se tvářil jakoby snědl švába.
Sibylla se chopila jeho ruky a spustila dlouhou srcervoucí litanii.
„Ó, dej mi ještě šanci, veliký Lucifere,“ blábolila opile, „slibuji, že už nikdy nebudu při věštění lhát, nebudu nikomu falešně předpovídat smrt a nebudu krást skřítkům v kuchyni cherry….a vůbec, přestanu pít a také už nikdy nepošlu Severusovi anonymní valentýnské psaníčko a nebudu zneužívat skleněnou kouli k tomu, abych ho mohla tajně pozorovat ve sprše…“
„A dost,“ zařval Snape, „zmiz!“
„A odpouštíš mi? Neodejdu, dokud mi neodpustíš!“ pravila Sybilla vychytrale.
Severus zcela neďábelsky otočil oči k oblakům a vyslal k nebi němou, ale o to naléhavější výčitku.
„Odpouštím ti,“ zamumlal potom neochotně. „A teď zmiz!“
Jakmile za přiopilou věštkyní zaklaply dveře, obrátil se Snape k Hermioně, která se s překříženýma nohama vysíleně opírala o okraj stolu. Po tvářích jí od zadržovaného smíchu stékaly slzy.
„Ani slovo,“ sykl výhružně. „Raději přemýšlejte, co dál.“
Hermiona se ovládla, odkašlala si a začala vypočítávat na prstech.
„Dodělat polévku, omáčku na špagety, salát…hmm…a pak snad nějaký moučník….vážně nemůžeme použít žádná kouzla?“
„Ne,“ odbyl ji profesor. „Takže čím začneme?“
Hermiona si povzdechla.
„Rozpalte na pánvi olej a dejte na něj tu cibuli….“
Následujících několik hodin měli oba plné ruce práce. Ke konci si Hermiona byla jistá, že už nikdy nebude jíst špagety a už vůbec ne žádnou sekanou. Celá věc však měla i nějaké klady….během společného vaření to byla většinou ona, kdo rozhodoval, co se právě bude dělat….dávala Snapeovi pokyny a on se jimi řídil. Sice nepříliš ochotně, ale řídil. Několikrát se nad tím musela usmát. Hmm….JÁ komanduju Snapea…..to zní jako Nevillův sen….
Protáhla se a v zádech jí nepříjemně zapraskalo. Střelila pohledem po Snapeovi.
„Potřebovala bych namasírovat….“ zakňourala provokativně.
„Zapomeňte,“ zpražil ji, „to sem nepat…“
Zmlkl, když se, toho večera už podruhé, z chodby ozval zvuk blížících se kroků.

Je to čím dál tím lepší,...

Severka Plamenná (FF.PH.net, TimeEater) - Skutečná a šokující pravda o tom, co se stalo mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a obří sklenicí nakládaných okurek; 3. kapitola


Hermiona se mlsně zadívala na Snapeův hábit. Rozhodně se nedalo říct, že by se jí předchozí pobyt pod ním nezamlouval.
„To ať už vás ani nenapadne,“ utnul Severus její naděje, „schovejte se sem.“
Otevřel poklop v podlaze a ukázal do sklepa. Hermiona tam vlezla a on se vydal ke dveřím, v ruce připravenou hůlku. V případě, že by se vracela Trelawneyová, byl rozhodnut zaklít ji v něco hodně ohavného. (Byť částečně pochyboval, zda by vůbec k tomu bylo nějaké kletby zapotřebí.)
Dveře se rozlétly a do místnosti vkráčel Albus Brumbál. Snape sklonil ruku. Jednak ředitele zaklít přeci jen nechtěl, a navíc zjistil, že jakýmsi podivným řízením osudu drží místo své hůlky vařečku.
„Severusi…“ zazpíval Brumbál rozzářeně, „jdu se na tebe podívat!“
„No to mám radost,“ ušklíbl se Snape, ale to už ředitel zvědavě nadzvedával puklice u hrnců.
„Hmm…to vypadá dobře,“ zavrněl, ponořil prst do omáčky a olízl ho.
„Teda, Severusi, je to výborné!“
Snape potlačil touhu praštit ředitele vařečkou přes prsty.
„Neblízej, Albusi,“ podotkl tedy aspoň a vrátil puklici zpátky na hrnec.
Brumbál se jenom pousmál.
„Je to opravdu výborné, ale….doufám, že chystáš i něco sladkého.“
„Ne,“ zavrčel Snape.
„Opravdu ne?“
„Ne,“ trval Severus na svém.
Ředitel pokrčil rameny a vydal se ke dveřím.
„No tak to se nedá nic dělat…mimochodem, Severusi, jestlipak si pamatuješ na ten vánoční večírek minulý rok?“
Snape trochu ožil.
„Jak tam Karkakov přinesl ten demižon vodky? Pamatuju…“
„Výborně,“ usmál se ředitel zlověstně, „doufám, že si taky pamatuješ, jak jsi ten demižon skoro celý sám vypil…a jak jsi potom tancoval kozáčka a volal něco o tom, že tvůj dědeček pocházel z Ruska a byl jedním z potomků Rasputina… Našel jsem ve svém stole moc hezké fotky z té oslavy. Asi je ukážu na příští poradě profesorského sboru. Mohla by to být hezká kulturní vložka, nemyslíš? Ostatně možná i někteří studenti by rádi viděli…“ A Brumbál prozíravě umlkl, protože Severus Snape vypadal jako by měl každou chvíli explodovat.
S rukou na klice se Albus ještě jednou otočil.
„Tak já jdu,“ podotkl a vesel na profesora zamrkal, „ale s tím sladkým si to ještě rozmysli…“
A byl pryč.

„No tohle, to bych do pana ředitele nikdy neřekla,“ rozčílila se Hermiona vylézajíc po žebříku ze sklepa. „Vždyť to je obyčejné vydírání. To jsou pracovní poměry jak u Snapea na zahrádce.“
„Vydírání patří k Albusovým oblíbeným přesvědčovacím metodám…“ posteskl si Severus, vzápětí však zbystřil.
„Co jste to říkala o mojí zahrádce…?“
„Uhm,“ zakuckala se Hermiona. Vážně jsem to řekla? A kruciš…
„Víte, to je takový studenský slang…“
„Skutečně…?“ protáhl Snape a jeho obočí vystřelilo nahoru.
„Definujte.“
„To…to je…takovééé přirovnání. Metafora. Obrazné pojmenování.“
„Vím, co je to metafora,“ štěknul, „vysvětlete tuhle.“
Hermiona se zhluboka nadechla.
„Pracovní poměry jak u Snapea na zahrádce znamená velice tvrdé a náročné pracovní poměry…protože…já myslela…studenti mysleli…my jsme mysleli, že hypotetické pracovní poměry na vaší hypotetické zahrádce by se hypoteticky…blížily…otrokářskému řádu.“
Snapeovy oči se zúžily.
„Nějaké další ukázky ze studentského slangu?“ zasyčel.
Hermioně se zdálo, že záblesk, který se mu mihl v přimhouřených očích, je tak trochu pobavený, nebyla si ale jistá a tak se rozhodla raděj neriskovat a nezmínit se ani o oblíbeném dívčím přirovnání „sluší ti to jak Snapeovi nos“ ani o mezi studenty rozšířených rčeních typu „Snape to vem“, „ke všem Snapeům“, či dokonce „kam nemůže čert tam nastrčí Snapea“; a už vůbec ne o jím inspirované žákovské poezii jako byla kupříkladu známá báseň: „Sekerka je na špalíku, hoďte Snapea do kotlíku, uvařte ho doměkka, ať se tolik nevzteká.“
„Ne, pane,“ odpověděla tedy a raděj změnila téma.
„Do rána máme ještě dost času, ten koláč můžeme udělat. Třeba čokoládový, tam dole ve sklepě je pořádná zásoba čokolády. Ostatně i jiných sladkostí…mám takový pocit, že pan ředitel tu má tajnou skrýš,“ podotkla a spiklenecky se na Snapea ušklíbla.
Ten neřekl nic, ale v koutku úst mu to malinko zacukalo. Natáhl se pro kuchařku.
„Ta nám teď nebude nic platná,“ zamračila se Hermiona a začala do obrovské mísy rozbíjet vajíčka, „sladká jídla tam nejsou. A já je taky moc nevařím,“ pokračovala a nasypala na vajíčka cukr, „rodiče mi vždycky zkazí chuť přednáškou o zubním kazu… Čokoládový koláč jsem jednou pekla s babičkou…ale mám takový dojem, že z toho vyšly povidla….nebo to byla kakaová pomazánka…?“
Překvapeně ztichla, když k ní Snape zezadu přistoupil a ona ucítila ve vlasech jeho dlouhé prsty.
„Slečno Grangerová,“ oslovil ji a začal jí obratně splétat husté lokny do copu, „jakkoli nadměrnou kvantitu i kvalitu vašich vlasů neshledávám obtěžující, domnívám se, že ti, kdo by se s nimi setkali při konzumaci koláče, by mohli mít opačný názor.“
Hermiona překvapeně zamrkala. Byl v tom skrytý kompliment? Po očku se podívala na svého profesora. Ze by…přeci jenom….ono už jen to, že ji toho večera ještě nezavraždil…
Severus dokončil účes a poodstoupil. Zatřásla hlavou. Drželo to. Hmm…
„Ehm, děkuji, pane profesore,“ vykoktala a pak stočila pohled zpátky do mísy.
„Nějak se mi to nezdá,“ sdělila rozmíchaným vajíčkům. „Asi se tam má dát ještě něco, předtím, než se přidá mouka a kypřicí prášek. Snad olej… Nevíte, co se dává do čokoládového koláče, profesore?“ obrátila se zpátky ke Snapeovi.
„Co třeba čokoláda?“ ušklíbl se.
Hermiona se rovněž ušklíbla.
„A dál?“
„Mouka,“ navrhl, „cukr, vejce, máslo, med, rozinky, ořechy, strouhanka, pomerančová šťáva, skořice, pepř, slanina…“
„Nádhera,“ přikývla sarkasticky, „a dopadne to jak když pekli dort pejsek s kočičkou.“
„A já mám být ten pejsek nebo ta kočička?“ opáčil Severus a s nečitelným výrazem se jal uklízet kuchyň, nechávaje přitom Hermionu i nedokončené těsto jejich osudu.
Hermiona si povzdechla a obrátila se k těstu (které by si bylo taky povzdechlo, kdyby mohlo). Přilila olej, přisypala mouku, kypřicí prášek a nastrouhanou čokoládu a všechno promíchala. (A/N: Cítím se nucena upozornit své čtenáře, že by bylo opravdu mimořádně nemoudré pokoušet se na základě pracovního postupu naznačeného v této povídce cokoli uvařit nebo upéct:-) )
Ale teprve když nalila těsto do pekáčů, které dala do trouby, přerušila ticho.
„Nevím, jestli z toho něco bude, vůbec mi to nešlo. Bylo to horší než namíchat anti-vlkodlačí lektvar,“ popíchla Snapea. Když mě nezavraždil doteď, tak už mě snad nezavraždí vůbec.
Podíval se na ni takovým způsobem, že si byla téměř jistá, že v příští vteřině začne tančit válečný tanec a zpívat „jsem zlej a zlej a strašně very very zlej“.
„Jak vás mohu ujistit, slečno Grangerová,“ začal, krájeje přitom nakládané okurky s takovou vehemencí, až několik koleček vylétlo ke stropu, přičemž dvě se na strop přilepila a třetí se odrazilo, prolétlo oknem, způsobilo ubohé nic netušící a mírumilovně kolem letící mouše otřes mušího mozečku a spadlo dolů na školní pozemky, kde trefilo do hlavy náměsíčného Crabea (a rovněž mu způsobilo otřes mušího mozečku ), ten lektvar je skutečně obtížný a dokonce ani takový šprt jako vy…. CO TO JE?!!!“
Bohužel, ve svém spravedlivém rozčilení se Severus zapomněl dívat kolem sebe a hlavně pod sebe, a tak se stalo, že natahuje se pro další okurku udělal úkrok špatným směrem a……šlápl do pětilitrového kbelíku kečupu.
Hermiona byla v zásadě docela disciplinované a ohleduplné děvče. Důkazem budiž, že se nesmála ani Parvattině nejnovější moderní kreaci (síťované punčocháče, oranžová maxisukně s rozparkem a fialové tričko s obrázkem medvídka a nápisem „I am a toy“) ani Nevillovu – bohužel zrealizovanému – rozhodnutí nabarvit si vlasy nazeleno.
Ale pohled na napůl rozzuřeně a napůl udiveně se tvářícího Snapea s obličejem postříkaným kečupem, s pravou nohou v kbelíku, v jedné ruce nůž a v druhé dvě nakládané okurky, to bylo i na Hermionu moc.
„Hi hi HI HA ha, hááááááááááá,“ neudržela se a vybuchla smíchy, „che, che che CHE chi chíííííí…huhy vy….výýýý...vy…Vy…vy….vypadáte jako Jack Rozparovač.“
K Hermioninu nesmírnému údivu se v tu chvíli ústa jejího profesora pootevřela a on…se zasmál!
„H-h-h,“ pravil Snape koutky úst nepatrně zvednuté, „h-h-ha.“
Hermiona vytřeštila oči. Sice to znělo jak Fantomas, ale byl to smích! Severus Snape se smál! Měla pocit jako kdyby uviděla osmý div světa. Ale rozhodně to byl hezký pohled. Náznak úsměvu prosvětlil Severusovu tvář, takže profesor vypadal ještě přitažlivěji než obvykle. (A/N: A to už je co říct! )
Jestlipak by mu vadilo, kdybych ho políbila… přemítala v duchu. Něco v jeho očích, jí říkalo, že ne. Udělala několik váhavých kroků jeho směrem.
Jaké to asi je, líbat se s ním, dumala, rty má krásné, ale ten nos by mohl překážet….Budu muset zaklonit hlavu na stranu… začala problém nosu analyzovat s racionalitou sobě vlastní, nebo možná by pomohlo, kdybych mu nadzvedla špičku nosu prstem…ačkoli ne, to by se mu asi nelíbilo….no uvidíme.
Hermiona popostoupila ještě několik kroků dopředu.
A propadla se do tmy.

Tomu říkám gradace! o je neuvěřitelný

Severka Plamenná - Skutečná a šokující pravda o tom, co se stalo mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a obří sklenicí nakládaných okurek; 4. kapitola - POSLEDNÍ


„Slečno Grangerová, jste v pořádku? Hermiono, slyšíte mě?“
Nejdřív pocítila úžas a potěšení nad tou „Hermionou“ a nad tím, že ze Snapeova hlasu se v tu chvíli vytratil obvyklý sarkastický podtón. Vzápětí však musela sebe samu proklít a to hned dvakrát. Jednak za to, že zapomněla zavřít poklop do sklepa, a pak taky za to, že se – podobně jako před chvílí Severus – nedívala kam šlape.
„Tady jsem,“ zavolala nahoru.
„To vidím,“ ušklíbnul se Severus nakláněje se přes okraj jámy. Sarkastický podtón byl zpátky.
„Vylezte ven.“
„Nejde to.“
„Předtím to šlo.“
„Předtím jsem neměla rozbité koleno,“ odsekla podrážděně prohlížejíc si zkrvavenou nohu. Nevypadalo to hezky.
„Co tam stojíte jak tvrdé Y,“ křikla na Snapea. „Vytáhněte mě ven!“
A kruci…pomyslela si vzápětí, to jsem tomu dala. Teď strhne Nebelvíru dvacet bodů a nechá mě tu…
„Strhávám Nebelvíru dvacet bodů,“ oznámil Snape. Potom se naklonil přes okraj jámy, chytl Hermionu v podpaždí, vytáhl ji ven a posadil ji na stůl mezi velikou sklenici nakládaných okurek a osudný kbelík kečupu.
Srolovala si podkolenku a odhalila krvavé koleno.
„Au,“ fňukla a hodila po Snapeovi ublížený pohled. „Dělejte něco…“
„Mám vám to pofoukat?“ odfrkl posměšně, ale pak vytáhl z kapsy u hábitu lahvičku s nějakým lektvarem. Zaváhal a podíval se na Hermionu.
„Bude to trochu pálit….“ řekl a pak naráz vylil celý obsah ampulky na její koleno.
„Jau...uu…vajs,“ zaúpěla, „tomu vy říkáte trochu?!“
Lektvar pálil jak kyselina sírová a Hermiona si byla téměř jista, že jí to vyštípalo díru do nohy.
„Nevyvádějte, hned to přestane,“ sykl Severus téměř konejšivým tónem a položil na Hermionino zraněné koleno svou dlaň.
To způsobilo, že si Hermiona jednak uvědomila, že její koleno je na svém místě a naprosto v pořádku (každým nervovým zakončením teď vnímala dotek jeho teplé dlaně) a hlavně, i kdyby skutečně měla místo kolena kyselinou vypálenou díru, bylo by jí to v tu chvíli úplně jedno.
Zadíval se jí do tváře. Oproti všem zvyklostem to nebyl studený pohled. Spíš naopak. V očích mu hořely jiskřivé černé plamínky a byly pořád blíž a blíž…
Vítr se zvenku opřel do okenic a jedna z nich se pootevřela. Škvírou dovnitř pronikl hebký podzimní vzduch nesoucí s sebou vůni zvadlé trávy a páleného listí…
Hermiona nakrčila nos.
I Severusovy nosní dírky se zachvěly.
„Koláč,“ vykřikli oba současně a vrhli se k troubě, z níž už se začínal valit černý kouř.

„Uzený koláč?“ podotkl Harry nevěřícně prohlížeje si jídelní lístek a nakrčil čelo, takže jeho klikatá jizva se rázem stala ještě klikatější. „Co to je?“
Ginny pohodila rameny.
„Uvidíme…snad to bude k jídlu. Koneckonců, Snape je nejlepší kuchař,“ prohlásila obohacujíc tak studentský slang o další výraz.
„Každopádně aspoň doufám, že je, mám už příšerný hlad,“ dodala a odevzdaně vešla jako první do Velké síně.
Kupodivu, koláč byl dobrý (však taky Hermiona se Severusem strávili oškrabováním spáleného povrchu a mícháním vhodné krycí polevy zbytek noci) a také špagety, servírované k obědu nechutnaly vůbec špatně. Na večeři už se proto studenti hrnuli s rozzářenýma očima a nedočkavým výrazem ve tváři. Vynikající sekaná s hladce rozmíchanou bramborovou kaší značně předběhla očekávání i těch největších optimistů a tak poté, co ředitel Brumbál přistoupil k hlasování, stal se vítězem soutěže naprostou většinou hlasů profesor Severus Snape.
Nezdálo se však, že by byl dotyčný přeborník obdržením BŘZV (Bradavického Řádu zlaté vařečky) nějak zvlášť nadšen. Stroze se uklonil a jsa terčem obdivných pohledů nejen svých studentek, ale i členek profesorského sboru, brzy kapituloval a odkráčel z Velké síně kamsi pryč.

Tou dobou Ronald Weasley se zasmušilým výrazem ve tváři dojídal svou už třetí porci.
„Dojelůza,“ zamumlal deprimovaně a strčil do úst další vrchovatou lžíci kaše.
„Cože?“ otázal se Harry.
„Bratříček říká, že je to hrůza,“ přeložila Ginny, která měla přeci jen více zkušeností s Ronovým zvykem mluvit s plnou pusou.
„Proč myslíš, Rone, vždyť je to dobré…“
„Hn,“ přikývl její bratr a polkl. „V tom je právě ta hrůza, že je to dobré. Vařil to Snape a je to dobré. To je skoro jako kdybych se dozvěděl, že Vy-víte-kdo se ve volném čase věnuje zahradničení a pravidelně zasílá květiny na výzdobu Bradavic.“ Ron se odmlčel a zadíval se na stůl na velikou vázu s růžemi. Pak zavrtěl hlavou a pokračoval.
„Snape vaří stejně dobře jako naše mamka! Horší by snad bylo už jen kdyby fandil Kudleyským kanonýrům nebo nosil stejné slipy jako já.“
„Severus určitě nosí trenýrky!“ vybuchla Hermiona, která až doteď seděla úplně tiše, upírajíc zasněný pohled na talíř se sekanou, aniž by se přitom jídla byť jen dotkla.
Všechny oči se obrátily k ní.
„Éééé,“ pravila Hermiona inteligentně, „půjdu trochu na vzduch.“
A vystřelila od stolu tak rychle, jak jen to bylo možné. Jako bych si nemohla dát pozor na jazyk, proklínala se v duchu, ale pak nad tím mávla rukou. Koneckonců reakce jejích přátel nebyly nijak zvlášť vyhrocené. Ron nemůže ležet tváří v bramborové kaši věčně a Harry tu vidličku taky snad nějak stráví…
Doběhla do jedné z postraních chodeb, zvolnila krok a několikrát si hlasitě povzdechla. Stejně to všechno pocházelo z toho, že nedokázala přestat myslet na tu včerejší chvíli, kdy seděla na stole a on se nad ni nakláněl… Věčná škoda, že je vyrušil zápach páleného koláče.
Znovu si povzdechla. Dala by deset let života za to, kdyby se podobná situace ještě někdy opakovala a klidně by se to mohlo stát i na méně romantickém místě než mezi padesátilitrovým kbelíkem kečupu a velikou sklenicí nakládaných okurek. Třeba poblíž hory neumytého nádobí nebo v Snapeově kabinetu u sklenic plných odpudivých živočichů….hmmm…
Hermiona blaženě zavrněla, vzápětí však smutně svraštila obočí. Opakování situace nebylo příliš pravděpodobné, přeci jenom, byl to Snape…přísný, hrozivý, sarkastický, cynický, nečitelný, přitažlivý, voňavý…
Zastavila se a vtáhla vzduch nosem. Ovšem, to byla TA vůně. Výrazná bylinková vůně, která se kolem něj vždy vznášela, které si všimla už dřív, a která se po pobytu pod jeho hábitem navždy nesmazatelně vryla do paměti jejích čichových buněk. Ani vůně sekané smísená se zápachem připáleného koláče to nedokázala překrýt.
Znovu prudce začenichala, zeširoka se usmála a vydala se po stopě. Následovala jemnou bylinkovou vůni a připadala si tak trochu jako ohař na cestě za prchající kořistí. Tak tak se udržela, aby neběžela po čtyřech. Občas se zastavila a chvíli čmuchala kolem sebe ve snaze neztratit správný směr. Pak zase utíkala dál, až…
„Slečno Grangerová, co děláte v téhle odlehlé části hradu, zatímco všichni ostatní jsou ve Velké síni?“ ozval se nad ní známý ledový hlas.
Kdyby Hermiona měla ocásek, nejspíš by jím začala zuřivě vrtět. I bez toho tak tak potlačila touhu vrhnout se na svého profesora a olíznout mu nos.
„Vidím, že vaše koleno už je v pořádku, možná až příliš,“ pokračoval. „Strhávám Nebelvíru pět bodů a vraťte se ke svým spolužákům.“
Zklamání na Hermionině tváři bylo tak čitelné, jako by ho někdo vypsal rudými písmeny na jasně bílý papír. Dokonce si byla jistá, že jí v jednu chvíli uniklo slabounké teskné zakňučení.
Severus Snape udělal několik kroků směrem pryč od ní, pak se ale otočil , zadíval se na ni a zvedl pravý koutek úst o dobré tři milimetry nahoru.
„Za půl hodiny vás očekávám v kuchyni. Skřítci se vrátí až zítra a já nehodlám všechno to nádobí uklízet sám,“ řekl a Hermiona by byla přísahala, že na ni přitom zamrkal.
„Ovšem nebyla jste včera celou noc v posteli a to je třeba napra… (tentokrát by byla přísahala, že to přeřeknutí udělal schválně) a to je proti školnímu řádu. Takže potom půjdeme rovnou ke mně do sklepení, kde si vyberete svůj školní trest,“ dodal a opět zvedl koutek rtů. Tentokráte levý.

Tahle část je nejlepší, trenýrkama počínaje a čicháním konče
Teď Ti nezbude, než sem dát další!

Jako další povídku? Ta je sice taky dobrá, ale nebude ti vadit, že je to spíš než humor humor/romance?

Vůbec ne

Tak jo... jelikož je to zase trochu jiný žánr (víc romance), tak zatím zase jenom první.

Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 1 - Věštba a výbuch


„Ach to je hrůza! Smrtonoška! Právě jsem ji viděla ve své křišťálové kouli!“ Profesorka Trelawneyová vtrhla do Velké síně Bradavického hradu, ve které právě kolem jediného stolu večeřel značně prořídlý učitelský sbor. (Byl předposlední den letních prázdnin a mnozí profesoři se ještě nevrátili ze svých dovolených a … odjinud.) „Hrozná, hrozná smrtonoška“ pokračovala Trelawneyová, ztěžka dosedla na židli vedle profesora Binnse a soustrastně se na něj zahleděla. „A vznášela se právě nad vaší hlavou, můj ubohý kolego. Je mi to líto, ale bezpochyby již brzy zemřete strašlivou smrtí.“
„Ehm, ehm,“ odkašlal si opatrně ředitel školy Albus Brumbál. „Omlouvám se, že to připomínám, ale tady pan kolega historik je přeci už nějaký ten pátek mrtvý, tuším od poslední skřetí vzpoury („Předposlední“ zavrčel Binns.), tak jak…“
„Vážně?“ opáčila učitelka jasnovidectví trochu zaraženě. „V tom případě se omlouvám, kolego. Asi se vám přihodí jiná děsivá věc, anebo možná zemřete podruhé… Mno, mohla bys mi prosím podat sůl, Minervo?“
„Jistě“ odpověděla profesorka McGonagallová trochu upjatě (nikdy svou kolegyni „věštkyni“ neměla zrovna moc v lásce), „moment, jen co si to osolím sama.“
„HEŘMÁNEK A FIALKA!!!!!“ ozvalo se v odpověď nad stolem hromovým hlasem. Všichni se otočili k Trelawneyové, která opakovala stejným, dunivým a skřípavým, hlasitým tónem.
„HEŘMÁNEK A FIALKA!!!!“
„No, snad jsem tolik neřekla,“ špitla McGonagallová a dál si mechanicky solila svůj biftek.
„HEŘMÁNEK A FIALKA!!!!“ zaznělo potřetí a tentokrát to pokračovalo.
„AŽ HEŘMÁNEK S FIALKOU SE SPOJÍ, NECHŤ TMA SE OBÁVÁ A BOJÍ, AŽ TAM KDE KVETLY LILIE, POKVETE FIALOVÝ KVĚT, TEMNÝ PÁN PORAŽEN BUDE HNED! JEN SÍLA FIALKY A HEŘMÁNKU UVEDE TO ZLO DO SPÁNKU! JINAK SVĚT I S TÍMTO DOMEM, ZNIČEN BUDE TOMEM!!!!“
„Eh, heh, chrocht“ rozkašlala se Trelawneyová a udiveně se rozhlédla kolem sebe. „Ach, nějak mě rozbolelo v krku, asi si zajdu za madam Pomfreyovou, omlouvte mě drahouškové…“
„Já jsem tady“ špitla Poppy, která seděla hned vedle. Avšak Sibylla Trelawneyová, jakoby ji neslyšela, vyběhla bez dalších slov rychle z místnosti.
„Tak co si o tom myslíte, přátelé.“ Optal se po chvíli ticha Brumbál.
„Přesolila jsem si biftek,“ konstatovala suše McGonagallová a konečně odtáhla ruku se slánkou od svého masa, které teď bylo pokryté milimetr silnou bílou vrstvou soli.
Ředitel na ni pohlédl s mírnou výčitkou.
„Nu, dobrá, ale ty přeci dobře víš, co si o tomhle myslím, Albusi!“ řekla ředitelka nebelvírské koleje rozzlobeně. „Pokud bych to měla brát vážně…nevím….mluvila pochopitelně o Ty-víš-kom, nicméně fialka a heřmánek….já nevím, snad nějaký lektvar z těchto dvou bylin, lektvar, který by ho mohl zastavit, ale netuším, zda nějaký existuje. To se musíš zeptat Severuse.“ Dodala a obrátila se k židli na níž obvykle profesor lektvarů seděl.
„Není tu, Minervo“ poznamenal tiše ředitel. „není tu, má…jednání…“
Po zbytek společné večeře byli všichni učitelé úplně potichu.

Hagrid, bradavický hajný, pospíchal seč mu dlouhé nohy stačily na nádraží. Měl nějaké drobné potíže při večerním krmení svého zvěřince, zdržel se a teď se bál, že propásne příjezd vlaku. A to on by velice nerad, Brumbál mu totiž svěřil důležitý úkol („Mně Brumbál svěřuje dycinky samý důležitý oukoly, von mi totiž důvěřuje, víte. Vohromnej chlap tenhle Brumbál…“ pozn. Hagrid) – počkat na příjezd nové učitelky a odvést ji na hrad.
,Nová učitelka, hmm…’ pomyslel si. ,Třeba bude hezká a taky žádný tintítko, to by bylo něco…auvajs!….promiň, Olympo,’ dodal honem, když ho kousnul „malý“ (1x1 metr) přívěsek ve tvaru draka, dárek od jeho francouzské přítelkyně.
Ale to už do stanice přijížděl vlak a Hagrid s napětím čekal, kdo z něj vystoupí. Po chvíli se z dvířek vynořil obrovský kufr, následovaný…
„Ale to snad nejni možný,“ nezdržel se Hagrid a vyhrknul nahlas. Osobou, která zezadu tlačila do toho velikánského kufru byla drobounká dívenka – tak něco přes půldruhého metru, trošku baculatá, ale přitom působící dojmem naprosté křehkosti a éteričnosti.

Hagrid k ní přistoupil. „Slečna Viola Violettová?“ zeptal se spíš pro pořádek, očekávaje s naprostou jistotou zápornou odpověď.
Mladá dáma však jen rázně přikývla. Hagrid se vzpamatoval. „Počkejte, pomůžu vám s tím“ řekl a ukázal na její ohromné zavazadlo. „taková křehotinka jako vy nemůže tahat něco takovýho…“
Ale to si dal. „Já nejsem žádná křehotinka“ vyštěkla nazlobeně „a tohle docela dobře zvládnu sama.“ A opravdu, pomocí hůlky lehce zvedla kufr, který sám zamířil k východu ze stanice, a rázným krokem ho následovala.
Ohromený Hagrid se k ní připojil a kradmo si ji prohlížel. ,Hezká to jo, to tedy je,’ říkal si, když očima přejížděl její čistý profil. Měla drobný nosík, malé uši ozdobené stříbnými náušničkami s modrofialovými kamínky, jejichž barva přesně ladila s barvou jejích dlouhými řasami orámovaných očí. Ústa měla červená a pěkně tvarovaná, pleť po létu krásně opálenou. Nejvíc však upoutávaly její zlatohnědé vlasy – nádherné, husté, dlouhé až po pás a kroutící se do stovek drobných loken. ,I postavu má moc pěkňounkou,’ pomyslel si Hagrid a zamlaskal (aú, ten dráček snad umí číst myšlenky), ,ne úplně štíhloulinkou, zato souměrnou a hezky tvarovanou… No jo, ale bude to asi ženská pěkně vod rány…’
V tu chvíli se k němu budoucí profesorka otočila a Hagrid rychle uhnul pohledem, aby si nevšimla, že si ji prohlížel, a nevynadala mu ještě jednou. Ona se však zřejmě rozhodla zakopat válečnou sekeru, protože se na něj zářivě usmála. „Nechte mě hádat - vy jste určitě Rubeus Hagrid, bradavický hajný. Pan ředitel Brumbál mi toho o vás spoustu vyprávěl. Prý se zajímáte o všechny možné kouzelné tvory a taky toho o nich spoustu víte. Mám tu s sebou kvůli výuce pár různých věcí, například larvy Bachratky Masožravé a taky pár vajíček od skákacích hadů a ještě něco dalšího. Možná bychom si o tom mohli cestou do hradu promluvit, určitě o nich víte něco, o čem jsem ještě neslyšela… Prý chováte spoustu takových zvířátek. Čím krmíte čerstvě narozené Kousatky Pilozubé?“
Hagrid se rozzářil a pustil se s mladou kouzelnicí do družného hovoru. Dlužno poznamenat, že pár minut poté by pro slečnu Violettovou dal ruku do ohně. (Vodnese mi jednoho mrvníka, až se jí vylíhnou, vážně, to bude bezva, mrvníka sem eště neměl – pozn. Hagrid.)

,Konečně chvíle klidu’ pomyslel si spokojeně Albus Brumbál, posadil se do křesla a natáhl nohy ke krbu. (A co já, co já, od začátku kapitoly tady kvílím a pláču a nikdo si mě ani nevšimne…Aby taky ano, nikoho nezajímám, nikdo o mě nestojí, bů, bů, uí….pozn. Ufňukaná Uršula). ,Jenom ta Uršula kdyby tak nenaříkala, poslední dobou to s ní není k vydržení, tenhle týden už pětkrát vyplavila chodbu u své koupelny. Musím požádat Minervu, aby s ní promluvila…’ řekl si Brumbál a vzápětí si zakázal myslet na jakékoli starosti. Vyndal z tajné skrýše za pátou krbovou cihlou jistý časopis (Ano, právě ten, o kterém díky Vranímu Oku všichni víme, že mu jej nosí maskované sovy v decentně zabalené zásilce zabezpečené proti otevření někým nepovolaným ) a nalistoval stránku, která ho zaujala už včera. Dával přitom dobrý pozor, aby barevné obrázky neumatlal od citrónových bonbónů, jimiž se přitom po hrstech ládoval. ,To je tedy něco,’ zamlaskal, prohlížeje si pohybující se fotografii ze všech stran. ,Zajímalo by mě, jestli Hoochová někdy zkusila udělat (si ) s koštětem něco takového…’ Brumbál zapátral v kapsách svého hábitu po silnějších brýlích, v tom však někdo zaklepal. Ředitel tlumeně zaklel (Kecá, kecá, já jsem ředitel Brumbál, nekleji a jdu dětem příkladem a…pozn. Brumbál.) a rychle vrátil časopis do skrýše.
Dveře se otevřely a vstoupil Severus Snape. Vypadal velice unavený a – pokud to vůbec bylo možné – ještě bledší než obvykle.
„Buď zdráv, Albusi, přinesl jsem ti tu Matricariovou mast. Maž si tím kolena dvakrát denně a mělo by se ti ulevit.“
„Díky, Severusi,“ usmál se ředitel. „Jsem ti vážně vděčný, jinak bych musel jít za Poppy a ta by si mě nejspíš nechala na ošetřovně, už dva měsíce tam nikoho neměla, když tu nejsou studenti a víš, jak ráda se o někoho stará…“
,Zvlášť o tebe, Albusi, zvlášť o tebe’ pomyslel si Snape, nahlas však neřekl nic, přistoupil ke stolu a položil na něj kelímek s mastí. Zavadil přitom o sekretář a bolestně zasykl.
Brumbálovi to neušlo. Ostatně následky zesílené kletby cruciatus byly na bledém profesorovi lektvarů dost patrné, i když se už bezpochyby ošetřil.
„Jaké to bylo?“ otázal se soustrastně.
„Jako obvykle,“ odseknul Snape nevrhle. „Možná trochu horší,“ připustil po chvíli. „Byl dost rozzuřený, když nenašel skrýš Fénixova řádu na místě, co jsem mu ,prozradil’ posledně. Dalo mi dost práce přesvědčit ho, že to byla jen náhoda, další z bezpečnostních opatření, které jsem nemohl předvídat a tak dále, a tak dále. Poslední dobou je dost...podrážděný. A připravuje poslední úder, velice rychle ho připravuje, Albusi. Shromažďuje kolem sebe všechny, své přívržence a mnohé další uplácí nebo děsí tak, že se mu raděj podřídí. Na jeho straně je čím dál tím víc sil a jakmile jich bude mít dostatek – a podle mého názoru to nebude trvat ani půl roku - nebude váhat ani vteřinu a zaútočí. Musíme si pospíšit. Je životně důležité abychom my udeřili první.“
„Já vím, Severusi, já vím,“ přikývnul zamyšleně ředitel. „Ovšem teď to ještě nejde, to by byla sebevražda. Musíme získat řádu nějaké spojence v Austrálii, Rusku, Jižní Africe a hlavně v Americe, to je jeho hlavní základna, tam je nejsilnější. Půl roku by nám mělo stačit, ale bude to tak tak. Mnohé – zvlášť ty, co mají rodiny – je těžké přesvědčit, aby něco dělali, mají strach - zvlášť od té doby, co Voldemort zabil Harryho.“ Dodal Brumbál a vzápětí toho litoval, když spatřil jak přes Snapeovu tvář přelétl stín.
Zanaléhal: „Přestaň si to už vyčítat, Severusi. Nebyla to tvoje vina, udělal jsi pro jeho záchranu všechno, co jsi mohl. Něco ti řeknu. Podle mne pravý důvod, proč Harry zemřel bylo, že chtěl zemřít. Voldemort byl jen nástroj. Kdyby si Harry smrt nepřál, nikdy by ho nemohl zabít. Víš, Harry se poslední rok v Bradavicích necítil zrovna nejlíp – Ron s Hermionou měli jeden druhého a všichni ostatní ho buď nekriticky obdivovali nebo mu záviděli. A bylo v tom i něco jiného...říkal ti Remus o tom, jak na něj Harry použil legilimens?“
Snape němě přikývl.
„Ano. Remus to vůbec nečekal a Harry se tak dozvěděl všechno o tom, jak to tenkrát bylo s tebou, Jamesem a Lilly... Byl pak zmatený, znechucený a musím říct, že taky nebyl dost silný. Narozdíl od tebe se nedokázal rozhodnout, kam patří. Jeho světlá část mu nedovolila přidat se k Voldemortovi, ta temná ho tedy donutila raděj umřít...“
Brumbál se odmlčel, a když se ani po chvíli nedočkal od Snapea, který teď stál k němu zády a pozoroval cosi na protější zdi, žádné odpovědi, začal raděj o něčem jiném.
„Dnes sem přijede nová učitelka – má specializaci na Lektvary a na Obranu proti černé magii, bude učit některé hodiny místo tebe...“
To Severuse Snapea probralo. „Není potřeba!“ vyštěkl. „Zvládnu to docela dobře sám.“
„Ale no tak, měj přeci rozum, teď budeš mít spoustu práce okolo toho všeho, nemůžeš navíc zvládnout učit všechny třídy dva z nejvýznamnějších předmětů. Sám víš, žes to téměř nestíhal už v minulém roce...ostatně jen si vzpomeň, jak to posledně dopadlo, když...když jsi tu nemohl být a Minerva za tebe suplovala lektvary.“
„To mi ani nepřipomínej,“ vzdychl Snape rezignovaně. „Některé následky se mi ve sklepení dodnes nepodařilo odstranit.“
Brumbál se usmál. „Ano, ano. Minerva je dobrá žena, ale dlužno připustit, lektvary nejsou zrovna její silná stránka. No vidíš. Takže...co profesorce Violettové přenecháš – Lektvary nebo Obranu?“
„To raděj obranu,“ zavrčel profesor. „Do sklepení už nikoho nepustím. Ale jen nižší ročníky, šestý a sedmý si nechám. Je docela zajímavé je učit, najde se tam i pár talentů, třeba mladá Weaslyová...“
„Tak to bychom měli,“ zamnul si Brumbál spokojeně ruce. „Píšu Obranu, první až pátý ročník. Nebudeš litovat, ona je výborná, měl jsem s ní v létě jednání. Je členkou jedné evropské pobočky Řádu a je to opravdu velice milá a inteligentní mladá žena. Loni dokončila kouzelnickou akademii s vyznamenáním...“
Snape se zděsil. „Cože, loni? Tu výuku bych možná překousl, ale opravdu si myslíš, že je rozumné, přijímat do Řádu děti? Jako by nestačili Weaslyovi...“
„Je jí dvacet, Severusi. A Hermioně s Ronem také. A pokud ti mohu připomenout, Voldemort se při hledání nových Smrtijedů na věk neptá. Nemáme na výběr, je lepší, jsou-li s námi, než aby hrozilo, že budou s ním...“
„Dobrá, dobrá,“ odsekl Snape, kterému se začalo dělat zle. ,Budu se muset vyspat.’ pomyslel si a vydal se ke dveřím. ,Kdy já jsem vlastně posledně spal...’ „Takže jestli mi už nic víc nechceš...“
„Ještě počkej.“ zarazil ho Brumbál. Weaslyovi pořádají oslavu u příležitosti Mollyiných padesátin, mám ti vyřídit srdečné pozvání.“
„Poslechni, Severusi, měl bys tam zajít,“ pokračoval ředitel, když se od Snapea nedočkal žádné reakce. „Oni tě rádi uvidí, vážně. A ty by ses taky pořád neměl schovávat a uzavírat do sebe, buď přeci trochu společenštější a pusť konečně někoho do svého srdce.“
Severus Snape slyšel už takových proslovů od Brumbála spousty a většinou je přecházel vzdorovitým mlčením. Ani sám nevěděl, proč ho právě tenhle tak popudil. Snad byl jen příliš unavený...
„Po tom ti nic není.“ vybuchl. „Co tak ty o tom můžeš vědět? Říkáš, že já narozdíl od Harryho vím, kam patřím, ale já to nevím, Albusi. Jednám už jen jako stroj. Zlo mě neláká, ale možná mě neláká jen proto, že mě už neláká nic!“
„Jsem unavený, Albusi,“ dodal tišeji „jsem unavený a někdy si připadám, jakoby mi bylo nejmíň sto let. Chci už jen splatit svůj dluh, a když přitom zemřu, budu nejspíš taky rád. Viděl jsem v životě příliš mnoho zla a nemám nic pro co by se mi chtělo žít. Říkáš, že bych měl někoho pustit do svého srdce a já už ani nevím, jestli ještě nějaké mám...“
Snape vyčerpaně opřel čelo o chladnou stěnu, vzápětí se však vzpamatoval. „Kruci, to jsem snad ani nebyl já. Zapomeň na to.“ řekl Brumbálovi a rázně vyšel ze dveří.
Bradavický ředitel se zaraženě posadil. Takového ještě svého kolegu a přítele nezažil. Znovu si v hlavě přehrál celý Severusův monolog, postavil se a několikrát zamyšleně přešel pracovnou. „Ne, ještě jsi úplně nerezignoval, tomu nevěřím...“ zašeptal a přešel k oknu. Od jezera právě k bradavickému hradu mířila dost nesourodá dvojice obr Hagrid a drobná, energická čarodějka. Očividně právě dorazila – neměla na sobě hábit, jen cestovní kalhoty a hezký, fialový svetřík. Brumbála něco napadlo. Přistoupil ke stolu a zvedl z něj mast, kterou mu profesor přinesl. ,Matricaria’ přečetl na štítku ,ano, jeho oblíbená bylina...’ Znovu vyhlédl z okna a spokojeně se pousmál. „Kdo ví, Severusi, kdo ví...“

Slibně se to rozjíždí

Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 2 - Psycho

/pozn. Rogue - Omluva - tento úvod měl být už u první kapitoly:/

Severka: "Jedná se o moji první povídku, kterou jsem napsala v době mladické nerozvážnosti, kdy jsem s fanfikcí začínala a netušila jsem, co je to Mary Sue, fenomén učitelek OPČM a podobně. Berte to jako plínky novorozeného "spisovatele" (HAHA:-))"


„Brr,“ otřásla se Viola a zastavila ledovou vodu. Původně plánovala dát si koupel, ale pak dospěla k názoru, že po dlouhém dni jí spíš udělá dobře střídavá horká a studená sprcha. A taky ano – cítila se teď jako znovuzrozená. (Zase na mě nikdo nemyslí, slíbila jsi, že v téhle kapitole budu hned na začátku a zapomněla si na mě. To se ví, kdo by se zajímal o ubohou nešťastnou Uršulu...búú, uííí, kvííí...pozn. Ufňukaná Uršula.) Byla to příjemné, jen jí trochu vadil podivný pláč a srdcervoucí kvílení, které sem zaznívalo odněkud zezdola. ,Asi některý z místní duchů’ usoudila po chvíli, spokojeně se natáhla po ručníku a strnula. Nářek na chvíli utichl a ona místo něj zaslechla tiché kroky a přes oblak páry uviděla skrz závěs sprchového koutu prosvítat temný obrys postavy. Obtočila si ručník kolem těla a polekaně se přitiskla ke stěně. Její hůlka zůstala v kapse županu, který si pověsila na věšák u vchodu - jestli je ten blížící se někdo nebezpečný, nebude se mu moct nijak bránit... Černý stín na závěsu rostl a rostl, až se z něj vynořila neméně temná ruka, uchopila okraj záclony a zatáhla....
Viola zaječela tak, že daleko předčila všechno to kvílení, které se zase začalo ozývat od podlahy. (To není pravda, nikdo neumí kvílet a ječet tak jako já, to není pravda, búúú, kvííí...pozn. Ufňukaná Uršula.) Před ní stál vysoký hubený a bledý černovlasý muž. Trochu se uklidnila, když uviděla v jeho rukou osušku, mýdlo a šampon. (Vidíte, jasný důkaz – já si myji vlasy. Ostatně vůbec nejsou mastné, jen velmi jemné a...pozn. Severus Snape.) Prohlížel si ji dost překvapeně, ale nezdálo se, že by ji chtěl zabít.
„Co tu děláte?“ vyjekla rozzlobeně.
„To bych se měl spíš zeptat já vás,“ ušklíbl se, chytil ji za loket a nedbaje na její vzpouzení ji odtáhl ke dveřím do koupelny. Strnula, když na nich uviděla veliký nápis: PÁNI. Chtěla něco říct, ale on ji předběhl.
„Na drzou prvačku jste přeci jen moc stará a kdybyste chodila do některého z vyšších ročníků, pamatoval bych si vás.“ Prohlížel si ji zkoumavě. „Pak tedy musíte být profesorka Violettová, má nová zástupkyně. Četl jsem ve vašich referencích, že jste mimo jiné zastánkyní feminismu, ale netušil jsem jak daleko ta teorie směřuje. Už neuznáváte ani oddělené sprchy?“ otázal se jízlivě.
„Spletla jsem se,“ namítla vztekle, ale on ji ignoroval a nevzrušeně pokračoval.
„No, možná je dobře, že jsem vás potkal. Potřebuji s vámi probrat učební plány jednotlivých tříd. Budu vás očekávat zítra v pět hodin večer ve sborovně. A teď, jestli dovolíte bych se taky rád umyl.“ dodal a zmizel v koupelně.
Viola, pořád oděná jenom v ručníku, zůstala stát před prahem a nezmohla se ani na slovo. Až když jí u nohou přistála celá její garderoba, včetně lahvičky se sprchovým gelem, který se při tom pádu otevřel a vylil na její oblíbenou hedvábnou noční košili, našla řeč a zakřičela do zavírajících se dveří: „Sprosťáku! Nevychovanče!“ Dveře, už zabouchnuté, se znovu otevřely a rozzuřené Viole přistály na hlavě její kalhotky. Navztekaně si je strhla z vlasů a ke svému žalu shledala, že to jsou bohužel právě ty, co jí kdysi z žertu věnovala některá kamarádka k narozeninám. Byly světle fialové se srdíčkem a obrázkem Ferdy mravence a Berušky v necudné pozici s nápisem ,Ferda Mravenec, práce všeho druhu.’ (Ha, ještě pořád mám fanynky, já to říkal!!! Vidíš, Beruško?!...pozn. Ferda mravenec.)

O několik týdnů později spěchal Severus Snape nazlobeně chodbou ke svému kabinetu. Ten den byl – pokud to vůbec šlo – ještě otravnější a únavnější než ostatní Severusovy dny. Začalo to hned ráno, když měl hodinu lektvarů s šestým ročníkem. Většina studentů nebyla (rok před závěrečnými zkouškami!) schopna připravit ani obyčejný Nadouvací lektvar, dobré polovině třídy musel nechat jejich výtvory zmizet, aby nedošlo k výbuchu. Nakonec mu ale stejně nezabránil – jeden ze studentů přidal do svého lektvaru tři ropuší ledviny místo dvou (Longbottome byl génius, vážně!…pozn. Severus Snape.) a navrch přisypal místo kolčavího trusu drť z mandragory. (Být to na mně, donutím ho sníst takové množství toho trusu, že už si ho nikdy s ničím nesplete…pozn. Severus Snape.) Snapeovi se stěží podařilo zabránit tomu, aby celá učebna vyletěla do povětří, nestačil však už všechny studenty včas vystrkat ven, takže většinu z nich zasáhlo aspoň několik kapek vybuchnuvšího lektvaru. Následkem toho jim na zasažených místech začaly rašit podivné křiklavě zbarvené rostliny, které se vzápětí jaly hlasitě vykřikovat sprostá slova.
Severus byl nucen poslat žáky na ošetřovnu a zrušit další vyučování, aby mohl uvést svou milovanou učebnu do pořádku. Když se mu to konečně podařilo, vtrhly do sklepení nějaké rozhihňané, zmalované (!) třeťačky, které na něj roztouženě hleděly a pak se ho začaly vyptávat, zda dnešní hodina opravdu nebude, a když jim oznámil, že ne, vypadaly velice zklamaně. Dřív než jim stačil strhnout pár desítek bodů a pořádně je poděsit jedním ze svých strašlivých pohledů, aby je propříště podobné choutky přešly, objevila se ve dveřích Prýtová a s potutelným úsměvem vykládala něco o tom, že se Severus nemůže divit tomu, jaký je o něj zájem, prý ho mnohé ženy považují za velmi přitažlivého…(Vlezte mi na záda!…pozn. Severus Snape) Vzápětí se nadšeně rozpovídala o večírku, který pořádá spolu se svými mandragorami, a na který se Severus rozhodně musí přijít podívat. Nakonec se Snapemu podařilo se jí zbavit, něco z jejich rozmluvy však zřejmě bohužel zaslechl kolemjdoucí Brumbál. V důsledku toho se okamžitě pokusil zatáhnout Severuse do debaty na téma ,neměl by ses tak uzavírat, buď přeci trochu společenský…atd. atd.’ (Tak ono mu to minule nestačilo!…pozn. Severus Snape.) A vrcholem všechno byla večerní porada učitelského sboru, při které se Snape pokusil přednést věc, které ho zlobila už delší dobu – výukové metody Violy Violettové. Ne, že by byla tak docela neschopná, ovšem místo učení žáků respektu k černé magii, se je snažila přesvědčit, aby ze všeho temného měli legraci. A vrchol všeho bylo to, co mu minulý týden nažaloval nějaký usmrkanec ze Zmijozelu – prý nechala studenty zkoušet ostřelovací kouzla na veliké cukrové figuríně Voldemorta. Snape využil chvíle, kdy Viola nazvala Brumbála odporným šovinistou (neboť se odvážil říct, že není nic podivného na tom, že na volitelný předmět Vaření pomocí kouzel, chodí hlavně dívky), aby si na ni postěžoval. Dosáhl však jen toho, že většina ostatních učitelů se málem začala smát, zatímco Brumbál se dotázal, zda kousek Voldemorta nezbyl, že prý by rád ochutnal. Ignorant!
Navztekaný Severus konečně dorazil ke svému kabinetu a heslem si otevřel dveře. Chvíli přemýšlel, zda má jít do Velké síně na večeři, ale při představě, že by se musel opět vidět se svými „milými“ kolegy, se rozhodl raděj nikam nechodit. Zavrhl i možnost najíst se přímo v kuchyni – mohl by někoho potkat cestou tam. Ale protože už dva dny neměl příležitost něco sníst, vyhrabal pár potravin, co měl pro takové příležitosti u sebe, nasypal je do kotlíku a s pomocí několika kouzel dal vařit polévku. Pak si udělal svůj oblíbený čaj a posadil se za stůl nad domácí práce pátého ročníku. Nahlas zaklel, když si prohlédl první z třiceti čtyřstránkových esejí a naškrábal na ni velké T. ,Skvěle’ pomyslel si, když ji odkládal. Tohle bude dokonalé završení už beztak „báječného“ dne…

Viola tryskem vběhla do svého kabinetu a vztekle nakopla první věc, která jí přišla pod ruku (teda nohu ). Shodou okolností to byl zrovna budík, který ráno odhodila na zem, když pospíchala a nestíhala první hodinu. (Aú…pozn. Budík.) Vzhledem k tomu, že to byl budík kovový, si přitom pořádně narazila palec. (Aú…pozn. Viola.) Posadila se a začala si bolavou nohu mnout. Přitom soptila, jen jen vybuchnout. ,Co si to ten zatracenej náfuka dovoluje, takhle mě kritizovat…kdyby to aspoň nejdřív řekl mně, ale ne, on to rovnou vybalí před celým učitelským sborem, otrapa jeden…’ zuřila v duchu i nahlas. Po chvíli už to nevydržela, zvedla se a energicky zamířila směrem ke sklepení hradu.

práce všeho druhu,... a Brumbál snědl Voldemorta , dál dál!

Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 3 - Bramboračka


Severus Snape se znechuceně otřásl a oznámkoval další práci velikým MT (Mega Troll, zavedl jsem novou známku…pozn. Severus Snape.) Z blábolů, jakých byli někteří studenti schopni, se mu začalo dělat mdlo, a tak ztlumil oheň v krbu. Po chvilce zaváhání si ještě svlékl svůj upnutý hábit, zůstal jen v pohodlných volných černých kalhotách a s povzdechem se posadil k pracovnímu stolu, aby se vrátil k esejím. V tu chvíli vtrhla do jeho kabinetu udýchaná profesorka Violettová. Překvapeně na něj zazírala a Severuse napadlo obléct si košili, aby neviděla Znamení zla na jeho pravém předloktí. Pak si ale uvědomil, že ona je členkou řádu a samozřejmě ví o jeho roli špiona. (Ano, prohlížela jsem si ho, uznávám, ale kvůli Znamení to nebylo…pozn. Viola Vilettová.)
„Feministkám je zakázáno klepat?“ poznamenal jízlivě.
Ignorovala ho. „Co si ksakru myslíte, že vám dává právo kritizovat mé vyučovací metody?“ zeptala se s důrazem na každém slově.
Pohrdavě se ušklíbl. „Těch důvodů je hned několik. Za prvé jsem váš nadřízený, za druhé jsem starší a za třetí…“ udělal dramatickou pauzu, „jsem muž.“
S potěšením sledoval, jak vztekle zalapala po dechu. ,Kdy mě naposled bavilo někoho provokovat?’ pomyslel si překvapeně.
„A proč,“ pokračovala, když se jí vrátila řeč, „proč jste to neřekl dřív mně, učím už skoro dva měsíce…“
„Protože,“ odvětil ostře, „to teprve teď přesáhlo únosnou míru. Jistí zmijozelští studenti mi již delší dobu pravidelně přinášejí informace o vašich….řekněme podivuhodných vyučovacích metodách. Ovšem jak jsem se přesvědčil, osnovy dodržujete a žáci navíc většinou učivo ovládají, a proto jsem vám to vaše občasné podivné zpestřování výuky toleroval. Předstíral jsem, že se ke mně nedoneslo nic o polštářové bitvě s Plivníky, ignoroval jsem, když se celý třetí ročník dostavil na lektvary v červeném, protože předtím s vámi probírali Karkulinky (Ale stěží jsem přemohl touhu přeměnit katedru v býka a židle v hejno krocanů….pozn. Severus Snape.), dokonce jsem nevyvodil žádné důsledky z toho, že mě během večeře kousla do nosu brambora, zatímco řízek mi vynadal do sadistů – což byl evidentní důsledek toho, že jste předtím nacvičovala se žáky v kuchyni oživovací kouzla. Ale minulý týden jste to přehnala. Něco takového vám nemohu dovolit.“
Snape se odmlčel, zatímco Viola rozčileně oddychovala.
„Nevím, proč bych vás měla žádat o dovolení. Stojím si za vším, co jsem udělala. Na mých vyučovacích metodách není nic špatného. Mým úkolem je naučit žáky, aby se temných sil nebáli…“
„Vaším úkolem je naučit je, aby se dokázali temnu bránit,“ zasyčel Snape. „Trocha respektu před Černou magií jim rozhodně neuškodí, spíš naopak. Ne každý strach je špatný.“
„Ach tak,“ vybuchla Viola. „To bude asi ten důvod, proč se v nich za každou cenu snažíte vzbudit hrůzu. Nejste jediný, komu si studenti stěžují. Já zas slyším každý týden: Profesor Snape nám neprávem sebral body, profesor Snape nám uložil úkol, který se nedá stihnout, profesor Snape nám dal školní trest, ale my jsme nepřišli pozdě, to on byl ve třídě dřív…“
Severus ji zamyšleně pozoroval. Během toho horlení se jí z vlasů, které měla vzadu na temeni stažené do velikého uzlu, uvolnil jeden hustý pramen a spadl jí do obličeje. ,Nosí to takhle učesané pořád,’ pomyslel si. ,Proč?’
„Myslím, že trocha disciplíny studentům rozhodně neuškodí,“ prohodil téměř konverzačním tónem.
„Disciplíny?“ opakovala znechuceně. „Jsou to děti, ne vojáci!“
„Nebo tohle,“ pokračovala a obrátila se ke stolu, na němž ležely zpola opravené písemky. „Té, té, ó, té, emté, té té (Dalších z mých nových známek – myslíte, že je to zdvojený troll? Houby, to je Trojitý Troll…pozn. Severus Snape.), en, té, té, té na druhou (To jsem taky vymyslel!…pozn. Severus Snape.) Uznávám, tohle nejsou zrovna povedené práce, ale neměl jste jim zadávat tak dlouhý úkol dva dny před důležitým famfrpálovým utkáním!“ rozčilovala se, zatímco Snape mlčel. Stála teď k němu zády a on si mohl důkladně prohlédnout její účes. Obrovský drdol z bohatých vlasů držel jen pomocí dlouhé, dvojzubé jehlice – vyžadovalo bezpochyby dost šikovnosti a cviku, sepnout tu hustou těžkou spoustu jen tímhle. Ten účes ho z nějakého důvodu doslova fascinoval. Pocítil silnou, iracionální touhu zatáhnout za konec stříbrné jehlice a donutit tak její vlasy, aby se rozpustily a rozsypaly se jí po ramenou a po zádech… (Zvláštní, že v mém případě ho taková touha nikdy nepřepadla…pozn. Minerva McGonagallová.)
Přistoupil k ní a pomalu vztáhl ruku, jeho prsty už skoro dosahovaly na drobnou kuličku na vrcholu jehlice…
„Proč jste na ty děti tak tvrdý?“ pokračovala a stále se probírala papíry na stole. „Kdyby to byly jen známky, ale ty vaše komentáře… Třeba tady, u Ellen Brownové – ,Ani slepičí mozek by nebyl schopen vyplodit něco takového.’ – víte vůbec, že jí včera zemřela její žába? Měla ji pět let… Ale ovšem, to vás nezajímá. Jste, jako všichni Smrtijedi, bez soucitu, dovedete v lidech vzbuzovat jen strach a nenávist…“
Snapeova ruka poklesla. Uchopil její rameno a trhnutím ji obrátil k sobě. „Nevěříte mi?“ zeptal se ostře. „Myslíte, že mám Voldemorta a jeho pochopy rád? Že si přeju, aby zvítězili?“
Viola se cítila podivně. Náhle se jí zatočila hlava, obklopila ji nějaká zvláštní, známě neznámá hořkosladká vůně… Podívala se mu do černých očí a něco v jejich temných hlubinách ji donutilo sklopit hlavu a zašeptat omluvu…
Pustil ji a unaveně se posadil ke stolu. „Používejte při vyučování takové metody, jaké uznáte za vhodné. Hlavně, když studenti budou učivo ovládat. Ale doporučuji vám, abyste jim vštípila taky trochu respektu k černé magii. Skutečný Voldemort není cukrová figurína a pokud je jednou zabije, bude jim málo platné, že se předtím nebáli. A když už jsme u Voldemorta, (Violu zaráželo, s jakou samozřejmostí vyslovoval jeho jméno) odpusťte si vtípky na jeho adresu. Aspoň prozatím. Je tu dost dětí, jejichž rodiče patří do řad Smrtijedů, mohlo by se k němu něco z toho donést a to by nebylo dobře. Jako členka řádu jistě víte, že si teď v žádném případě nemůžeme dovolit vyprovokovat ho k předčasnému útoku…“
Užasle na něj hleděla. „Na to jsem nepomyslela…“
„Mám to brát jako souhlas?“
„Ano,“ sklopila hlavu a zmocnil se jí dojem, že by měla co nejdřív odejít.
Obrátila se ke dveřím, všimla si přitom však kotlíku nad krbem. Byla v něm nějaká podivná odporná bublající tekutina.
„Co je to?“ zeptala se zvědavě. „Myslela jsem, že poznám skoro všechny lekvary…“
Najednou zrozpačitěl.
“To není lektvar, to je moje večeře. Vařil jsem si trochu polévky…“
„Cože?“ vyjekla a zvonivě se rozesmála. „Tohle? Pokoušíte se otrávit?“
Zaváhala. Příčilo se to jejím zásadám, jenže touha odejít odtud s aspoň částečnou převahou nakonec zvítězila.
„Obvykle to nedělám, ale…“ Jediným Evanesco nechala zmizet jeho výtvor a zasypala kotlík zaklínadly, z nichž polovinu Snape neznal. V kotlíku zabublala a lákavě zavoněla bramborová polévka. Viola se vítězně usmála a hbitě vyklouzla ze dveří.
Snape zmateně přešel od stolu ke krbu a zase zpátky. Necítil zdaleka takový vztek, jak by očekával. Vlastně necítil vůbec žádný vztek. Místo toho mu kdoví proč vytanula na mysli veršovánka, kterou měl kdysi rád…
Vyčaruj mi čáry máry
zlou pastelkou černé čáry.
A pak honem, na retuš,
Vyčaruj mi bílou tuš…
Zamyšleně vzal do dlaní prázdný šálek od čaje a zazvonění lžičky o okraj mu připomnělo Violin stříbřitý smích…
Vyčaruj mi něčí smích,
něčí ruce na očích…
Vyčaruj mi něčí tvář,
něčí vlasy na polštář…
Potřásl hlavou, nalil si do talíře hotovou polévku a opatrně ji ochutnal. Byla skvělá. Tak trochu proti své vůli ji vyjedl až do dna.

Taky bych si dala kus bramboračky,... ta pasáž s účesem je skvělá.
Že by už nic nebylo?

Bylo... já to dávám po kapitolách.

Tož sem s tím!

Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 4 - Budík


,Ještě tři kroky,’ pomyslel si Severus Snape a udělal je. „Slečno Weaslyová!“ zařval vzápětí, stoje řečené těsně za zády. Rudovlasá dívka nadskočila na své židli o dobrých deset centimetrů. „Slečno Weaslyová,“ opakoval pro změnu nebezpečně tichým hlasem. „Možná vás to překvapí, ale já nelétám venku před oknem, naopak, stojím tady ve třídě a ocenil bych, kdybyste mi věnovala pozornost! Jaká byla moje poslední věta?!“ Vyštěkl a naklonil se nad její lavici. „Nevím, pane,“ pípla Ginny. (Stanu se menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě…pozn. Ginny.)
Snape se vydal na pěší túru mezi lavicemi a zvažoval přitom výhružný proslov. Tohle nebylo normální – časem si zvykl, že při hodinách černé magie, které se nekonají ve sklepení, si sem tam některý student krátí čas civěním z okna, a obvykle to dotyčnému hned zatrhl. Nikdy se mu však nestalo to, co dnes – během deseti minut přistihnul při nepozornosti hned osm studentů (To máme průměrně čtyři pětiny studenta na minutu!...pozn. Severus Snape.), a teď dokonce Ginny Weaslyovou, kterou obvykle napomínat nemusel.
„Upíři,“ začal kráčeje směrem ke katedře, „jsou velmi nebezpečná stvoření a pokud vás někdy nějaký přepadne, nejspíš se nebude ptát, proč jste nebyli schopni se při výkladu soustředit….“
Prudce a otočil a……samozřejmě, dobrá polovina žáků ho neposlouchala a místo toho vyhlížela ven. Tohle už přesahovalo všechny meze. Popravdě, by se byl rád podíval, co je tak zaujalo, nechtěl však dát najevo přílišnou zvědavost. Pak ho něco napadlo.
„Dobrá,“ oznámil mile. „Jak se zdá, upíři většinu z vás nezajímají. (To je skandál...pozn. Dracula) Napíšeme si tedy místo zbylého výkladu krátkou desetiminutovku….“
„Intesto!“ zavelel a mávnul hůlkou. Na všech lavicích se před zděšenými studenty objevil seznam padesáti otázek. Bum! (Omdlela polovina studentů…..Do prdele!…pozn. druhá polovina.)
Počkal, až se všichni ponoří do práce, pak nenápadně přešel k oknu a vyhlédl ven.
Na nádvoří hradu cvičila profesorka Violettová se čtvrtým ročníkem odrážecí kouzla. Jako protivníci jí přitom sloužili velicí, nebezpečně vyhlížející tvorové, v nichž Severus poznal Třaskavé Skvorejše – obludy, které již několik let choval Rubeus Hagrid. Teď Snape chápal, proč se žáci snažili něco ze zápasu zahlédnout, byla to opravdu zajímavá podívaná. Skvorejši vypouštěli oblaka dýmu a jisker a útočili, studenti proti nim na oplátku posílali různá obranná kouzla. Nad nimi, na okraji kašny, stála Viola a dohlížela, aby se nikomu nic nestalo. Teď právě se veliký Svorejš pokusil zezadu zaútočit na nějakou dívku....Viola na něj hbitě namířila hůlku a vyslovila zaklínadlo. Obluda okamžitě vylétla dvacet stop vysoko, zrovna k oknu, u nějž Snape stál. Skvorejš na něj vrhl dotčený pohled, obrátil se ve vzduchu a spadl dolů na dlažbu, kde zatím Viola se smíchem poslala na jednoho z ostatních Svorejšů Zavlažovací kouzlo, takže teď místo jisker chrlil pramínky vody. Severus se neubránil určitému obdivu, vzápětí se však škodolibě usmál, když uviděl na nádvoří vtrhnout rozlíceného Hagrida.
„Mankote, dybych vědíl, co se s těma chudáčkama chystáš udělat, nikdy bysem ti je nepučil!!!“ (Tykáme si s Violou vod tý doby, co sme byli spolu před soudem, kvůlivá tomu školnímu inspektorovi, vo kerýho si jeden ubohej Mrvník ztupil zuby...pozn. Rubeus Hagrid.)
„Rubeusi, tohle jim neublíží, mají přece krunýř, navíc to nejsou žádní chudáčkové,“ snažila se oponovat Viola a Snape jí odezíral ze rtů. (Hagridovi odezírat nemusel, ten byl slyšet i přes sklo.)
„Sou to chudáčkové a dostanou psychickej šok, že se nestydíš...“ bradavický hajný se evidentně chystal na dlouhý proslov, zatímco za Violinými zády se studenti obezřetně plížili dovnitř do hradu.
Severus se pobaveně otočil zpátky ke své třídě.
,To jsem zvědav, jestli někdo bude mít aspoň pět otázek správně,’ pomyslel si a jediným pohledem na přesýpací hodiny zjistil, že je čas ukončit lekci. Vybral zničeným studentům poloprázdné (i plnoprázdné:-)) písemky a odešel.

O pár hodin později, večer, spěchal Severus Snape z Velké síně do svého sklepení, když málem vrazil do protijedoucího Brumbála.
„Á, Severusi,“ zahlaholil potěšeně ředitel a slezl z minikoloběžky, kterou dostal od pofesorky McGonagallové k narozeninám.
„Severusi,“ opakoval nadšeně, „mohl bych tě zneužít?“ (Na co vy hned nemyslíte....pozn. Albus Brumbál.)
Snape se na něj podíval s lehkým zděšením v očích.
„Mohl by ses prosím tě zastavit u profesorky Violettové a říct jí, na čem jsme se včera dohodli? Však víš, to se schůzkou Řádu...“
„Dobrá,“ zavrčel Severus a odplachtil dřív, než mu Brumbál stačil nabídnout, aby se zkusil projet na jeho koloběžce...

„Reparo! Repario! Reparus! Reparo reveio!“ Viola už asi podvacáté bezúspěšně mávla hůlkou nad rozbitým budíkem a tlumeně zaklela. Spravovací kouzla nebyla její silnou stránkou. Teď litovala, že si raděj nevybila vztek na jednom z několika časopisů ,Čarodějka v domácnosti’, které měla pro takové případy nachystané. Znovu zvedla hůlku. „Reparendo! Repariente! Repariano!“ Nic. Rozčileně udeřila sevřenou dlaní do stolu. (Nakopnout se už nic neodvážila.) Byla si naprosto jistá, že bez budíku se jí vstát nepodaří – už ten den stihla dopolední hodinu Obrany s třetím ročníkem jen díky Uršulinu kvílení, které se poslední dobou ozývalo střídavě po celém hradu a vzbudilo by i mrtvého. (Buaúúúú, jak nemám být smutná, když o mě nikdo nestojí, nikdo mě nemá rááááád, úúúúúú. A v téhle kapitole se má vysvětlit, proč jsem tolik nešťastná, jestli to tu nebude, tak já se zabiju, i když už jsem mrtváááááá…pozn. Ufňukaná Uršula.) Odhodlaně se postavila čelem k zrádnému budíku a učinila další pokus. „Budík reparo! Leveo reparo! Malá zubatá kolečka reparo!“ Nic. „Reparo tik tak!“ vyhrkla zoufale. Nic. Za zády se jí ozvalo podivné zakašlání, jakoby se někdo pokoušel skrýt smích. S úlekem se otočila. Ve dveřích stál Severus Snape a zřejmě ji už pěknou chvíli pozoroval. Pobaveně se šklebil.
„ ,Tik tak’, milá kolegyně, je druh mudlovských cukrovinek, které má náš ředitel docela v oblibě. Možná by to byl vhodný dárek pro něj k Vánocům, ale hodiny s jejich pomocí rozhodně neopravíte. K tomu stačí jednoduché kouzlo, není potřeba ani hůlka.“
„Neumíte klepat?“ zahartusila.
„O nic víc, než vy.“ odvětil nevzrušeně. „Ředitel mě požádal, abych vám vyřídil, že úterní schůzka Řádu nebude a další setkání se odkládá na neurčito. Z bezpečnostních důvodů. To je všechno, dobrou noc.“ dodal a obrátil se ke dveřím. Pak ale zaváhal a otočil se nazpět do místnosti. Teď nadešla ta pravá chvíle pro odplatu. Odkašlal si.
„Obvykle to nedělám,“ zarecitoval, „ale….reparo chrono“ řekl líně a luskl prsty.
Zlořečený budík se okamžitě vymrštil půl metru do vzduchu, vyplivl ze svých útrob nějaké kolečko, vydal několik odporných, vrzavých zvuků a zatřásl se. Pak zmerčil na Violině toaletním stolku vonný olejíček, zmocnil se ho a malou ručičkou se promazal, zatímco pomocí velké (a Violina kapesníku) si vyleštil ciferník. Pak odplachtil na noční stolek a okamžitě se sám přezkoušel. (Třikrát zavolal ,Vstávat! Vstávat! Vstávat!’ a na závěr vystříkl spršku studené vody.) Viola na to užasle zírala, pak se obrátila ke dveřím, zahlédla však už jen Snapeova záda. Zmateně si uvědomila, že necítí zdaleka takový vztek, jak by očekávala. Vlastně necítila vůbec žádný vztek… Místo toho jí, zatímco poslouchala vzdalující se ozvěnu jeho kroků, vytanula kdoví proč na mysli básnička, kterou kdysi mívala ráda…
Vyčaruj mi něčí spěch,
něčí kroky na schodech…
Vyčaruj mi něčí dlaně,
Něčí rty a úsměv na ně…
Zavřela dveře a zamyšleně přešla místností k oknu. Vyhlédla ven, slabounce sněžilo, lesy, louky a kopce kolem Bradavic byly pokryty neposkvrněnou bílou nádherou.
Vyčaruj mi bílou skrýš
horkým dechem do závěje
a jestli to neumíš
vyčaruj mi….čaroděje.
Viola potřásla hlavou, v zásuvce stolu našla rozečtenou knihu a posadila se s ní ke krbu. Ten večer však přečetla už jen pár stránek.

Daleko nepříjemnější večer však měla profesorka Minerva McGonagallová. Odhodlaně se vydala splnit úkol, který jí uložil ředitel – zjistit, proč Uršula poslední dobou tolik naříká. Bylo už opravdu záhodno, aby to někdo odhalil, protože se to už nedalo vydržet. Uršula v posledních dnech kvílela i v noci a střídala postupně umyvadla po celém hradu, takže všechny za noc alespoň jednou probudila.
Minerva došla před Uršulinu umývárnu a povzdechla si. (Proč vždycky já?!...pozn. Minerva McGonagallová.) Pak odhodlaně otevřela dveře. Umývárna byla zdánlivě docela prázdná, profesorka se však nedala oklamat. Bystře přistoupila k jedinému kapajícímu kohoutku a ochutnala jednu kapku. Byla slaná.
„Uršulo vylez,“ poručila Minerva nekompromisně, a když se nic nedělo, dodala mírněji. „Vylez, máme o tebe starost. Všichni tě tu mají rádi....(Diplomatické lži jsou povoleny...pozn. Minerva McGonagallová.) Pojď ven a řekni mi, co se ti stalo.“
„Je to strašné,“ ozvalo se z umývadla a z ústí kohoutku se začala pomalu soukat Uršulina hlava. „Je to naprosto příšerné a já jsem tak nešťastná...“ Uršula vylezla celá a s hlasitým vzlykáním se posadila na záchodovou mísu.
Profesorka McGonagallová si ji chvíli mlčky prohlížela. Uršula vypadala jinak, než jak si ji pamatovala...vždycky byla zavalitější, ale teď jakoby ještě přibrala...
„Uršulo!“ zhrozila se. „Snad nejsi....“
„Ano!“ zakvílela Uršula a potvrdila tak Minerviny nejhorší obavy. „Jsem v tom!“ prohlásila a s tragickým výrazem ve tváři se spláchla do záchodu.