Kapitola desátá
Love To Whistle
I love to whistle cause it makes me merry , makes me feel very (whistle) Early to bed, early to rise , makes you healthy, wealthy, and wise But I found out, I know it's true, a whistle does much more for you So I love to whistle Troubles won't come near me Specially when they hear me (whistle)
„Netušil jsem, že pořádáš půlnoční večírek“, pronesl sarkasticky Biggles. „Ani já“, odpověděl překvapeně Wilks. „Tiše“, napomenul je hlas, který Bigglesovi přišel tak trochu známý. „Seržant Spinelli“, vydechl Wilks. „Pojďte dovnitř, nemůžeme zůstat stát tady na chodbě“, pokračoval seržant. Biggles nahmatal svůj zapalovač a zaclonil plamen. „Rolety jsou zatažené, ale i tak musíme být opatrní“, zašeptal Wilks, když přecházeli do pokoje a opatrně se posadili. Wilks na postel, Spinelli a Biggles u malého stolu, který s dvěma židlemi, umyvadlem a skříní tvořil zbývající vybavení místnosti. „Obávám se, že příliš veselá zábava se konat nebude“, poumál se Wilks ze tmy. „Není třeba“, odpověděl Biggles. „Úplně postačí, když se dozvím, jakou hru tady Vy dva vlastně hrajete“. x
V sále nebylo slyšet vlastního slova. Aréna byla nacpaná k prasknutí. Prodalo se šest set vstupenek, víc sedadel se dovnitř nevešlo, ale diváci postávali i v uličkách a tísnili se přímo pod provazy. Děvčata prodávající cigarety a zmrzlinu měla co dělat, aby se protlačila shluky návštěvníků, což většině z nich zjevně nevadilo. Pod nízkou střechou se vznášel našedlý kouř z desítek cigaret a doutníků. Jak se blížil hlavní program, nervozita v sále stoupala. Před chvílí skončil druhý a poslední předzápas, a přes viditelnou snahu a celkem slušnou úroveň obou nováčků obecenstvo většinu času pískalo a nespokojeným voláním je vybízelo je k rychlému ukončení. Nakonec se dočkali závěrečného knockoutu a začali nedočkavě vyvolávat obhájce titulu Šampiona východního pobřeží.
x
„Je to všechno velmi jednoduché“, začal Wilks tiše. „Vítej v mý malý skrýši. Honosné to tady zrovna nemáš“, podotkl Biggles. „Míval jsem lepší bydlení“, připustil Wilks. „Patrně jsi ztratil klíče, co?“ zeptal se Biggles uštěpačně. „Něco podobného“, usmál se Wilks. „Abych pravdu řekl“, pokračoval, „vlastně jsem je zahodil. Tenhle zapadáček mi sehnal tady seržant. Dojal ho můj příběh“, pokynul hlavou směrem ke Spinellimu, i když ho ve tmě mohl stěží někdo vidět „Svět je malý, viďte majore Bigglesworthe“, chopil se slova Spinelli. „Musím se k něčemu přiznat. Nevěřil jsem vašemu příteli Wilkinsonovi, když mi vyprávěl, jak vám napsal dopis, a že docela jistě přijedete. Naštěstí mi o tom všem řekl dříve, než jste se neuvěřitelnou shodou okolností objevili právě na našem okrsku.“ „Tehdy jste mi ale o Wilksovi nic neřekl“, řekl Biggles vyčítavě. „Nemohl jsem“, odpověděl Spinelli klidně a dál věc nerozebíral. Biggles rychle změnil téma. „Když jsme se tu tak pěkně sešli, rád bych připomněl, že jeden chybí“, řekl naléhavě. „Algy zůstal v hotelu. Jestli jsem dobře pochopil Tvoje počínání Wilksi, může se dostat do pěknýho maléru. Nelíbí se mi představa, že tam kvůli mně zůstal úplně sám.“ „Nebezpečí hrozí nám všem“, odpověděl Spinelli místo Wilkse, „a nemluvte tak hlasitě“, připomněl. „Mohl byste rychle zjistit, kolik dobře placených uší skrývá jeden oprýskaný činžák. Teď mu nepomůžete“, pokračoval. „Musíme počkat do rána. Až se rozední, pošlu do hotelu pár svých lidí, aby se tam porozhlédli. Do té doby vám neradím, abyste se pokoušel o nějakou hloupost, třeba odněkud telefonovat. Jestli je naživu, pár hodin ještě vydrží. Teď stejně nemůžeme nic podniknout. V noci vylezou z kanálů všechny krysy, co jich v Chicagu je, a je jich tu hodně, věřte mi. Šanci máme jenom za dne“, skončil Spinelli svou řeč. „Můžete si klidně udělat pohodlí“, vložil se do hovoru Wilks, „teda, aspoň v rámci možností“. Spinelli si natáhl nohy. Biggles se nepohnul. Podvolil se jenom velmi nerad a obavy z Algyho osudu se nedaly zaplašit tak snadno. Mechanicky sáhl po cigaretách. Vzápětí si uvědomil, že jeho pouzdro leží bůhví kde. „Dobrá“, řekl nakonec rezignovaně, „přijeli jsme až do slavného Chicaga, jenom abychom zjistili, jak skončil tvůj úžasnej příběh Wilksi. Můžeš klidně začít vyprávět, jak začal. Aspoň nám to rychleji uteče.“ x
Tug znechuceně pohlédl na sekundanta, kterého mu osobně přidělil Botička, a který ho posledních čtyřiadvacet hodin nespustil z očí. Oba postávali v modrém, od jury vzdáleném rohu. Skupinka v červeném rohu poblíž bodových rozhodčích působila výrazně odlišným dojmem. Boxer seděl na stoličce, jeden ze dvou sekundantů mu masíroval ramena a druhý rychle udílel poslední rady. Tug se rozhlédl. Většinu míst v první řadě za jeho zády obsadily známé tváře. Botička a jeho suita se pohodlně rozvalovali na sedadlech a viditelně se dobře bavili. Hned o řadu dál seděl Botičkův bookmaker, který uzavřel příjem sázek až na poslední chvíli, aby nevzbudil podezření. Na rozdíl od svého nejlepšího zákazníka se tvářil neproniknutelně jako vždy. Hluk davu začínal být nesnesitelný. Náhle se ozvalo volání “Sekundanti z ringu”, a vzápětí “Ring volný!” Zazněl gong a ringový rozhodčí vstoupil mezi provazy. Představil jménem oba borce, obhájce titulu Jima Howleye ze Států a vyzyvatele Tuga Carringtona z Británie. Jeho další slova o férovém zápase zanikla v nadšeném ryku a dupání. Tug si nasadil do úst chránič a na zkoušku udeřil několikrát rukovicemi o sebe. Vzápětí oznámil zvonec začátek prvního ze čtyř kol. Zápas o titul šampióna roku byl zahájen. x
„Vzal jsem místo u přepravní firmy, jak víš,“ navázal po chvilce ticha Wilks. „Dost jsem si od toho sliboval, konečně slušná a celkem dobře placená práce. Dělal jsem „přívozníka“, lítal se zásilkama kousek na jih a na východ, žádný velký štreky, zato slušnej obrat, střídali jsme se tři na dvou strojích a mechanici měli často co dělat, aby je připravili k dalšímu letu, prostě firma, pro kterou by chtěl pracovat každej,…“ Wilks se odmlčel, jako by najednou hledal slova. „Pár měsíců bylo všechno v pohodě. Pak se to stalo.“ Biggles zvedl hlavu, ale nepromluvil. Venku na verandě se začaly ozývat jakésy zvuky. Wilks vstal a spíš popaměti udělal pár kroků směrem k zatemněnému oknu. „Ucpal se mi přívod paliva do jednoho motoru“, pokračoval, „musel jsem dolů na koberec“. „Pokusil jsem se provést opravu sám, ale bylo jasné, že moje provizorní řešení dlouho nevydrží. Doletěl jsem a jako hlupák ohlásil celou věc šéfovi. Vypadal, že ho nějakej porouchanej motor vůbec nezajímá. Nechal prohledat mě, stroj i zásilku. Pak mě důkladně vyzpovídal. Neměl jsem co tajit, a tak jsem mu řekl i to, že jsem nouzové přistání nikde nehlásil, neměl jsem čas. Zdálo se, že ho to trochu uklidnilo. Řekl mi, abych s s tím už nedělal starosti, prý firma sama vyřídí s úřady vše potřebné. Neměl jsem důvod o tom pochybovat, a přiznám se, že vysvětlovat nějaký technický problém úředníkovi, kterého zajímají jenom předpisy, se mi dvakrát nechtělo a byl jsem rád, že jsem se toho zbavil. Brzy jsem pochopil, že mě podezírají z úmyslného přerušení letu a z účasti na nějakém nezákonném podniku. Nejspíš si mysleli, že jsem načerno něco naložil nebo vyložil, říkal jsem si tenkrát, a řekl jsem to i jim. Ujišťoval jsem je, že v ničem nejedu, a že si to můžou ověřit. Nějakou dobu se chovali dost nepříjemně. Odstavili mě na týden, ale plat mi šel, a tak jsem neprotestoval a čekal, co se z toho vyvine.“ Wilks se znovu posadil na postel, až péra zapraskala. „Můžeš trochu přidat na tempu?“, otázal se Biggles netrpělivě. „S tímhle jsi přece na policii nešel“, dodal a automaticky sáhl do kapsy pro cigarety. Zamračeně položil prázdnou ruku na stůl a sevřel ji v pěst. „Ovšemže ne“, odpověděl Wilks polohlasem. Zvuky za oknem se náhle změnily v pořádný rámus a ozvalo se dechberoucí zaječení. Biggles vyskočil ze židle, až ji málem překotil. „To nic“, zasmál se Wilks, „to jsou jenom kočky“. U sousedního bytu se prudce otevřely dveře a nějaký muž s hlasitým klením vyhodil ven cosi kovového. Předmět narazil na zábradlí s rachotem, který budil dojem, že se zřítí celá pavlač. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Chvíli nebylo slyšet nic jiného, než bouchání vším možným včetně oken a dveří, doprovázené výkřiky a nadávkami nájemníků. „Romantické hnízdečko“, ušklíbl se Biggles, když se hluk utišil. „Jistěže“, odsekl Wilks. „To víš, v Hiltonu by mě našli hned“. „Tebe někdo hledal?“ otázal se Biggles nevinně. “A proč, prosím tě?“
x
Uběhlo prvních dvacet sekund. Tug měl dojem, že mu ztuhly nohy, a nikdy je nerozhýbe. Jeho soupeř, o několik let a liber mladší, přičinlivě poskakoval kolem a neustále se snažil zasadit úder na hlavu. Mohutně povzbuzován publikem umístil několik tvrdých ran, které ale Tug zkušeně vykryl. Obecenstvo začalo nespokojeně pískat. “Musím konečně zaútočit”, rozhodl se Tug. Jenomže soupeř byl plný síly, odhodlání a sebejistoty. “Ví o tom, že stejně vyhraje?” napadlo Tuga. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Rozhodně se nedalo říci, že by jeho soupeř nebyl ve formě. Publikum, nespokojené s tím, že v polovině prvního kola nevidělo ještě žádnou krev, začalo bučet a hlasitě nadávat. Tug inkasoval zásah na levou čelist a zavrávoral. V duchu si vynadal do hlupáků za to, že na chvíli polevil v pozornosti a další příležitost už soupeři nedal. Po rychlé výměně úderů začel Jim krvácet z rozbitého obočí. Zdálo se, že ho rána rozzuřila. Během okamžiku skončili oba v clinchi. “Break!”, zvolal ringový sudí a oba se neochotně pustili. Odtáhl je od sebe, napomenul a dalším povelem “Box!” souboj pokračoval. Zvuk zvonu oznamující konec prvního kola přišel právě v okamžiku, kdy Tug získal dojem, že by mohlo konečně pořádně začít. Minutová přestávka před druhým kolem se neuvěřitelně vlekla. Tugův sekundant šel tak daleko, že do rohu dopravil i stoličku a lahev s vodou. Tug si utíral tvář ručníkem. “Bude to ve třetím kole”, zasyčel Botička, který mezitím přistoupil k provazům, “a bude to K.O.” “Jinak živej neodlezeš, to si pamatuj!” x
„Čas běží“, upozornil Spinelli. „Co kdybychom se vrátili k věci?“ „Jak jsem říkal“, navázal Wilks, „týden jsem nelétal, ale do práce jsem samozřejmě chodil, vypomáhal jsem v expedici. Tehdy jsem si všiml, že se mě ostatní začínají trochu stranit a moc se jim do hovoru se mnou nechce. Nijak zvlášť mi to nevadilo, nemusím se kamarádit s každým“. Wilks pokrčil rameny. „Pak jsem si všiml těch dvou, co mi šlapali stín“. „Patrně cestou na jeden z tvých oblíbených gangsterských filmů“, ušklíbl se Biggles, když zaslechl poslední slova. „Ne, a zanech laskavě toho rejpání, nebo si všechno pěkně zjistíš sám“, odsekl Wilks už naštvaně. „Dobrá, dobrá, kamaráde, pokračuj“, vyzval ho Biggles smířlivě. „Chodili za mnou všude a dávali si záležet na tom, abych je náhodou nepřehlíd. Nemusím Ti říkat, že jsem z toho byl pěkně nervózní, a že mi podobný manýry přišly poněkud zvláštní. Přemejšlel jsem o tom horem dolem, a pak se mi naskytla nečekaná příležitost. V baru poblíž letiště jsem potkal jednoho z těch dvou ostatních pilotů, celkem fajn chlápka odněkud z Omahy. Lítal výborně, když nepočítám, že se musel nejdřív pořádně napít, aby se vůbec odlepil od země. Když jsem na něj narazil, měl už něco v sobě a potvrdil mi, že ty dva maníky zná. Prý ochranka, kterou platí šéf. Na zvláštní akce. Snažil jsem se vyrazit z něj něco víc, ale tak namol zas nebyl. Nejspíš si naše posezení zapamatoval, nebo podali hlášení mé dva stíny, protože do toho baru přišli za mnou. Rozhodně šlo pak všechno ráz na ráz.“ Wilks pohlédl k jednomu ze zatažených oken a uvědomil si, že začíná svítat. „Když jsem se den nato vrátil z práce domů, zjistil jsem, že tentokrát museli jít pro změnu přede mnou. Nic se neztratilo ani nerozbilo, jenom přemístili pár věcí tak, abych si povšiml, že jsem měl návštěvu, která může přijít, kdy se jí zachce a dělat si , co chce.“ „Co myslíš, že jsem udělal?“ otázal se Bigglese. „Neříkej mi, že jsi konečně šel na policii“, odpověděl Biggles, tentokrát docela klidně. „Ne, nešel“, potvrdil vzdorovitě Wilks. „Ráno jsem se dostavil do firmy jakoby se se nechumelilo“. „Bylo by zajímavé vědět, co sis od toho sliboval“, odtušil Biggles a pohlédl směrem ke Spinellimu, který celou dobu seděl na židli beze slova a takřka bez pohybu. „Nevím“, odpověděl Wilks upřímně, „jenom jsem jim chtěl dát najevo, že mě tak snadno nezastrašej. K mému překvapení mi svěřili let v další směně.“ „ Byl něčím zvláštní?“ otázal se Biggles. „Kdepak, jenom jsem navíc vezl pasažéra, dohled spíš nade mnou, než kvůli zásilce. Všechno proběhlo hladce, a pak jsem letěl ještě čtyřikrát, vždycky pod dozorem. Pak jsem v hangáru náhodou zaslechl, jak se jeden z mechaniků zmínil o novým pilotovi. Nebýt té návštěvy v bytě a dvou podivnejch existencí za patama, nikdy by mě nenapadlo, že je něco v nepořádku. Do poslední chvíle jsem si myslel, že z nějaký černoty podezírají oni mě.“ „ Zajímavý bylo“, uvažoval Wilks nahlas, „jak strašně dlouho trvalo, než jsem si konečně připustil, že je všechno jinak, a že v tom pěkně lítám. Jenomže tentokrát jaksi bez padáku“.
x
V dalším kole soupeř přitvrdil. Tug inkasoval sérii citelných úderů do obličeje. Krvácel z nosu a po nátělníku mu stékala krev z rozbitých rtů. Těsně před koncem tříminutového limitu se mu podařilo konečně prorazit obranu a předstíraným direktem oklamat protivníka. Do následného levého háku vložil veškerou zbývající sílu umocněnou ještě pohybem celého těla. Jim zareagoval pozdě a už se nestačil krýt. Tugova rukavice dopadla přímo na soupeřův solar. Jimova tvář zbledla, zalapal po dechu a hlava se mu na okamžik zvrátila dozadu. Pak se předklonil, poklesl v kolenou a velmi pomalu se zhroutil k zemi. Obecenstvo šílelo. Tug se neodvážil pohlédnout za sebe. Rozhodčí se sklonil nad Jimem začal odpočítávat.
….šest, sedm, …zdálo se, že se Jim pohnul. Rozhodčí už nemohl počítat pomaleji. V deváté sekundě se Jim namáhavě dostal na kolena a sudí zastavil odpočet. “BOX!” ozvalo se. Jako by čekal právě na ten okamžik, zazněl signál ukončující druhé kolo.
Tug se vyhýbal pohledu do červeného rohu, kde se oba sekundanti soupeře horečnatě snažili, aby jejich borec nastoupil do dalšího kola. Jenom koutkem oka na chvilku zahlédl muže, podle všeho lékaře, jak se sklání nad Jimem. Pak mu výhled zaclonil jeho vlastní sekundant. Byl zpocený a hlas se mu třásl. “Pan Venantini je nespokojen. Velmi nespokojen”, dodal chraptivě a Tug si uvědomil, že muž má strach a ani se ho nepokouší skrývat.
x
Biggles vstal, aby se protáhl. „Podezíral jste někoho z té firmy?“ obrátil se na Spinelliho. „Kdepak“, zazněla tichá, ale výrazná odpověď. „Firmu H + V Shipping Co., pro kterou pracoval kapitán Wilkinson, jsme nikdy ani neprověřovali“, vrátil se Spinelli k Bigglesově otázce. „Nikdo na ni nikdy nepodal sebemenší stížnost, nikdy se v souvislosti s ní neobjevil žádný problém. Prostě jedna ze solidních a zavedených spedičních společností.“
x
Výkřiky diváků téměř přehlušily zvon oznamující začítek třetího kola. Tug odhodil ručník, kterým si otíral tvář, za provazy a namáhavě se postavil. Máme oba dost, uvědomil si. „BOX! ozval se hlavní rozhodčí. Jen kdybych věděl, co je s Katií. Ten ničema byl opravdu schopen jí ublížit,…Katie,… co se s ní vůbec stalo? Někdo se o ni přece musel postarat. Kdyby měli Katii v rukou, jistě by mu ji ukázali, aby ho přiměli k úplné poslušnosti… Tug inkasoval ránu, která ho na chvíli zcela oslepila. Mechanicky zvedl ruce výš, aby se pořádně kryl, a jeho soupeř, kterému se něčekaně povedl první úder, náhle ožil a přešel do tvrdého útoku. Tug si uvědomil, že ustupuje a tentokrát se on zaklesl do Jima. „Break! Break!“ křičel sudí a násilím je odtrhnul od sebe. Tug poodstoupil a zamžoural. Světlo se mu náhle zdálo příliš ostré a vzduch nedýchatelný. Pohlédl na soupeře. Jim těžce lapal po dechu a po tvářích mu stékal pot smíšený s krví. Za hlasitého pískotu a hanlivého pokřikování publika kroužili chvíli okolo sebe. V poslední minutě se střídavě pokoušeli zasadit údery buďto na bradu nebo na žaludek, ale bez viditelného výsledku. Publikum začalo zase znechuceně bučet a pískat. Budu muset něco podniknout, a rychle, prolétlo Tugovi hlavou. Musím se probrat, musím…..náhle si vůbec nebyl jistý, jestli ještě vůbec chce vyřídit tenhle účet a vyhrát.
Třetí kolo skončilo stejně jak začalo, za ohlušujího řevu obecenstva.
x
„Víte, není tak docela pravda, že pašování skončilo se zánikem prohibice“, pokračoval Spinelli, když se Biggles odmlčel. „Existuje i jiné zboží, které se na denním světle rychle kazí“, ušklíbl se, „a proto se musí přepravovat rychle a v diskrétním příšeří. Gangy, které předtím žily z distribuce alkoholu, neodešly na zasloužený odpočinek jenom proto, že se dneska můžete klidně upít k smrti třeba na ulici. Našly se jiné zdroje příjmů a z mnoha bývalých bossů se stali počestní obchodníci“, dodal opovržlivě. „Letecká doprava je sice velmi drahá, ale pokud někdo potřebuje rychle a do jisté míry nenápadně přepravit zboží, není lepší způsob. Existují sice povinné prohlídky, celnice a podobně, ale jako piloti víte sami nejlépe, že let malým strojem, který může celkem snadno přistát mimo letiště, je v podstatě nekontrolovatelný, a že pilot se může kdykoli vymluvit na poruchu, kvůli které musel nečekaně dolů. Nemáme bohužel ještě takové prostředky, abychom mohli sledovat všechna letadla po celou dobu jejich cesty“, řekl Spinelli rozmrzele, „ušetřilo by nám to hodně starostí.“ „Chcete říci, že lumpové teď přesedlali na letadla?“, otázal se Biggles chladně. „Víte, ani na zemi se neohlídá všechno, ale hodně už zvládneme, právě prohibice nás ledasčemu naučila. Dokud ale nebudeme mít policii i v oblacích, můžeme zločince chytat zase jenom na pevné zemi. Ale zpátky k věci. Představte si“, začal Spinelli, „že založíte spediční firmu. Koupíte několik náklaďáků nebo dokonce letadel a najmete lidi. Jste – li šikovný, obchody se rozjedou. Poctivý obchodník, jestli něco takového vůbec existuje, vydělá. Nepoctivý vydělá dvakrát. Jednou legálně a podruhé….. ne, na daních ne, to si od té doby, co sedí Capone, nedovolí nikdo, hlavně v podsvětí. Pokud ale pracujete se zásilkami, můžete k těm poctivým občas přidat jinou a výrazně si tak vylepšíte obchodní bilanci.. Letadlem se vše navíc odbude velmi rychle. Dodávky mohou být pravidelné nebo občasné, ale vždy nenápadné. Ostatní zboží nese navíc adresy známých firem a solidních podniků. V branži máte výbornou pověst. Že dělá občas nějaký celník menší problémy? Peníze spraví všechno a pokud ne, bude na jeho místě brzy jiný, ochotnější. Přepravní firma je ideální způsob, jak provozovat nezákonnou činnost a být přitom pěkně pod střechou.“ „ Zdá se, že lepší místo sis opravdu vybrat nemohl“, podotkl Biggles suše k Wilksovi. „Netvařte se tak vyděšeně“, usmál se Spinelli na Bigglese, „spousta podobných společností opravdu poctivá je, i když některé se zabývají obchůdky, které policii příliš nezajímají, leda by ji přivedly na stopu něčeho většího“.
x
Za minutu začne poslední kolo, a pak se vše rozhodne. Tug seděl na židličce a na smrt bledý sekundant mu podal ručník a láhev s vodou. Pak zmizel pod provazy. Dvě jména duněla Tugovi hlavou. Elsie a Katie. Elsii zabili právě proto, aby ho zlomili. Aby dnes nevyhrál, když si nedal říct jinak. Teď měl strach o Katii, jedinou osobu, ne které mu ještě v životě záleželo. ´Kdyby ji unesli, přivedli by ji´, snažil se uvažovat. Nic by ho do kolen nedostalo tak snadno. Možná jsou právě na cestě .…na cestě kam? Oni nejspíš vědí, kde teď Katie je. Jistě už dávno poslali někoho, aby zjistil, co se s ní stalo. Tug se rozhodl. Čtvrté kolo je také kolo a knock-out v samém závěru ….. Tug se otočil. Na lavici za ním bylo prázdné místo. Botička někam zmizel. Zato ve tváři jeho nohsledů byl výraz, který rozhodně nevěstil nic dobrého.
x
„Do svítání zbývá už jenom pár hodin“, upozornil Wilks ostatní. Co si aspoň na chvíli udělat pohodlí?“ „Vypadneme odtud hned, jak se rozední“, odpověděl Spinelli. „Čím dřív opustíme tenhle byt, tím líp. Stejně se v něm schováváte už dost dlouho.“ „Rád bych slyšel konec příběhu“, zaprotestoval Biggles, ale bez výsledku. „Zbytek Ti povím u snídaně“, odtušil Wilks zlomyslně a natáhl se na postel. „Nevím sice, kam ráno půjdeme, ale mám pocit, že nudit se rozhodně nebudu“, dodal Biggles zachmuřeně.
x
Chvilku před začátkem čtvrtého kola se Tugův sekundant objevil znovu a naposled. Jediným pohybem ruky shodil všechny věci z rohu dolů pod ring a ztratil se.
Tug měl v první chvíli dojem, že se vůbec nepostaví na nohy. Bolel ho každý pohyb a nějakou dobu už nebyl schopen jasně vidět. Zvon, který oznámil začátek rozhodujícího kola, přiměl publikum k povzbuzování ve stoje a borce k mátožnému nástupu do středu ringu. „BOX!“ zvolal hlavní rozhodčí. ´Poslední kolo, poslední kolo´, opakoval si Tug. Mizernejch pár minut a bude po všem. Přinutil se aspoň k několika krytům a soustředil na okamžik, až protivník udělá chybu. Pak uvědomil, že i soupeři docházejí síly, když ho překvapivě zahnal do provazů. Využil náhlé výhody a zaútočil. Jenomže Jim nebyl žádný začátečník. Vůbec nepůsobil dojmem, že hraje v koupeném zápase. Jim rozhodně vyhrát chtěl. Tug žádné další povzbuzení nepotřeboval. ´Přece to teď nezabalím´ rozhodl se, když nereagoval dost rychle a nestačil odvrátit úder na bradu. Skončili v dalším clinchi. „Break, break!“ Když je sudí od sebe odtrhl, dali se rozeznat jenom podle barvy úboru. Rány na hlavě krvácejí hodně a krev už kapala i na žíněnku.
, „Zab ho, zab ho“, vyzývalo hlediště Jima. ´To si počkáte´, pomyslel si Tug, ´ještě jsem neskončil´. Když se ozval další povel „BOX!“, zaměřil se na soupeřovu hlavu a vložil do útoku všechnu sílu, která mu ještě zbývala.
Slavnostní zvuk gongu svedl nerovný boj s ohlušujícím pokřikem obecenstva. Hlavní sudí stál uprostřed ringu, z každé strany jednoho borce právě skončeného zápasu. Uchopil oba za ruku. Pak jednu zvedl do výšky a vyhlásil Šampióna východního pobřeží ve střední váze. S Tugem se zatočila aréna. Počkal, až se provazy přestanou vlnit, a pak podal soupeři ruku. Rozhodnutím jury zvítězil Jim Howley těsně na body.
Tug se snažil rychle protlačit k šatně. Kupodivu se ho nikdo nepokoušel zastavit. ´ Jestli se má něco stát, nebude to hned. Je tu ještě pořád dost lidí, a příliš světla´, pomyslel si a doufal, že že se nemýlí. Přesto, že středem pozornosti davu byl samozřejmě staronový šampion, občas někdo vyjádřil uznání i Tugovi a chvilku mu trvalo, že se dostal z arény. Věděl, že má konečně možnost spojit se s někým kvůli Katii. Jenom se dostat k telefonu během té chvilky, která mu ještě zbývá, než se obecenstvo rozejde. Pak už nebude záležet na ničem.
Do sprchy raději nešel, jenom si v umyvadle opláchl obličej a rychle na sebe hodil košili a kalhoty. Vylovil v kapse minci a doběhl k telefonnímu automatu ve výklenku vedle tělocvičny. Tón vyzváněl dost dlouho, než se ozvala rozhněvaná paní domácí. Tug se raději nepředstavil. „Kohože chcete? Člověče, víte, kolik je hodin? Howardovic nejsou doma, a vůbec, o tý famílii mi ani nemluvte, jeden má policajtů plnej barák a eště se mu producírojou pod voknama, jak to vypadá? Bůhví, co vyvedli, je tam ticho jako v hrobě, asi je všechny zavřeli. To jsou dneska partaje, aby se člověk ve vlastním bytě bál o život… a vůbec, vy jste kdo?“ Tug zavěsil. Marně se snažil se porozumět tomu, co právě vyslechl. Kolem Tuga proběhlo několik rozdováděných fanoušků. „Nedá se nic dělat, musím vsadit všechno na jednu kartu“, rozhodl se. Odvrátil se a pak znovu zvedl sluchátko. „Policii“, odpověděl na dotaz spojovatelky. „Tak pán by rád mluvil s policií“, řekl kdosi spokojeně za Tugovými zády. „To se hodí. Policie totiž po pánovi už nějakou dobu pátrá. Pán totiž spáchal malou vraždičku, a pak si vyrazil na špacír“, pokračoval mluvčí zálibně k rozrůstajícímu se hloučku ohromených posluchačů. Tug zasykl, jak mu obušek zasáhl rozbolavěné prsty a upustil sluchátko. Další rána ho napůl omráčila a srazila k zemi. Když se pokoušel lézt po čtyřech, někdo ho zvedl a nasadil mu pouta. „Hodnej hoch“, zafunělo mu do ucha. Vzápětí se Tugovi zvedl žaludek. Dnes večer vydržel hodně, ale pronikavý odér sardinek už nebyl schopen snést.
|