VanHelsing.info

Fórum pro vampýry, vlkodlaky, všelijakou jinou havěť a jejich temné rejdy
Právě je ned lis 28, 2021 8:11 am

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 40 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:51 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Pokus o povídku. Nejsem dobrý povídkář, ale kdo si chce přečíst, prosím......

Lycantropea
Lycan Herve

Fantastický sen

Bylo dost ošklivé počasí, podzimní plískanice, fičel vítr a drobně pršelo. Takový čas akorát na spaní. Kamna příjemně hřály a já se díval na televizi, kde běžel, nějaký dokumentární film. Vím jen, že to bylo něco o vlcích, ale co přesně nevím, protože jsem usnul. Ocitl jsem se v temném lese, jdu a pomalu lehce našlapuji po měkkém mechu. Je mi zvláštní, že cítím kolem tolik pachů, jak je to možné, že jsem to dřív nepociťoval. Ani mě nenapadlo, že jsem dost nízko nad zemí. Dostal jsem žízeň, tak jsem se šel napít. Kousek odtud bylo jezírko. Nakloním se nad vodní hladinu a došlo mi to. Já jsem vlk. Proto ty divné pocity. Naklonil jsem se nad hladinu a lačně začal pít. Voda byla chladná a s každým douškem osvěžovala mé útroby. Najednou jsem ucítil zvláštní pach. Byl velice zvláštní, cítil jsem velmi zvláštní a příjemný pocit. Pocit byl podmětný a cítím vzrušení. Vydal jsem se tím směrem, odkud ten pach přicházel. Po chvíli jsem na palouku mezi stromy uviděl také vlka. Začal jsem se bát, aby na mě nezaútočil. Ale ten pach byl tak vábivý. Stále jsem nevěděl, co to je za příjemný pocit, který se rozlévá po celém těle. Teď jsem se podíval blíž a vidím, že ten vlk přede mnou je samice. Šedá vlčice. A už běží směrem ke mně. Její nos jsem cítil na těle. Bylo to velmi vzrušující. Natočila se ke mně zadkem a její ocas byl uhnutý na stranu. Její hlava se otočila na mě a v očích jsem četl touhu. Byla v říji. Les šuměl a mezi stromy se proháněl vítr. Rozhlížím sekolem sebe a nasávám všechny ty pachy. Otočil jsem se zpět na místo, kde stála ona vlčí kráska, ale byla pryč. To už jsem viděl vlčici, jak zaběhla ladným krokem za houštinu a byla pryč. A tak jsem se vypravil po její stopě. Běžel jsem houštinami a kličkoval mezi stromy. Pak mě přes nos praštil další pach. Zastavil jsem se a viděl, svoji krásku uprostřed smečky dalších asi pěti vlků. To bylo beznadějné. Bylo mi jasný, že to je konec mé lásky. Otočil jsem se a utíkal pryč od smečky. Občas jsem se zastavil a ohlížel se směrem k palouku, kde jsem naposledy viděl svou lásku ve společnosti jejích druhů. Vztekle jsem běžel lesem a po nějakém čase jsem ucítil známý pach. Zpomalil jsem a mezi stromy jsem uviděl, že tam na pasece klečí na zemi člověk a sbírá borůvky. Byla to žena a vedle sebe měla modrou bandasku a do ní sbírala borůvky. Zde v mém snu bylo léto a teplo. Les voněl a já se pomalu blížil k té ženě blíž a blíž. Už jsem cítil, její pach. Najednou jsem uviděl nějakého pána, co sedí za stolem, a pochopil jsem. Právě jsem se probudil a v televizi běžely noční zprávy. Posadil jsem se na válendě a uvědomoval si, co se mi právě zdálo. Bylo to úžasný.

* * *

Spěchal jsem z práce domů. Byl jsem utahaný a tak jsem si rychle udělal večeři. Dřevo v kamnech hořelo a vytvářelo příjemné teplo. Zapnul jsem si televizi a lehl si na gauč. Dávali nějaký nudný film. Chvíli jsem ho sledoval a po chvíli jsem usnul. Opět jsem se ocitl v lese jako vlk. Ale cítil jsem vůni, která mě lákala. Před mýma očima byla mladá žena. Seděla na bobku a do nádoby sbírala borůvky. Občas si jednu vzala do pusy a další opět do bandasky. Pomalu jsem se plížil k té ženě. Byla velice mladá. Měla na sobě letní šaty z barevné látky. Různě barevné květy. Pomalu jsem se blížil a můj nos cítil tu vábivou vůni. Ale byla jiná, než jsem cítil od vlčice. To jsem byl už velice blízko. Les kolem šuměl a ptáci varovně křičeli. Lesní obyvatelé věděli, že to znamená, že se blíží nebezpečí. Ale lidé to neumí sledovat. V tom jsem neopatrně našlápl na klacík. Ozvalo se prasknutí! Žena se prudce otočila a spatřila mě. Stál jsem asi 5 metrů od ní. Ani se nehnula. Jen se postavila na nohy a v jejím obličeji jsem viděl výraz strachu. Udělala krok dozadu a nohou zavadila o nádobu s borůvkami. Ta se převrhla a její obsah se vysypal do mechu. Teprve nyní jsem viděl, že je to lidské mládě. Už starší, ale ještě nedospělé. Dívka začala utíkat a já vyrazil za ní. Nedalo mi moc práce jí dohnat. Běžel jsem za ní a stále více cítil ten vábivý pach. Byl to jiný pach než u vlčice, byl to pach kořisti. Pach jejího strachu, to bylo to vzrušující a zvyšovalu dávku adresnalinu do krve. Už jsem byl téměř u ní a tak jsem se odrazil zadníma nohama a skočil. Přední tlapy dopadly na její záda a ona upadla. Ruce natažené dopředu dopadla na ruce a na kolena. Svalila se na bok a snažila se znovu vstát. Ale to už jsem byl nad ní a svou tlapou jsem jí držel na zemi. Moje tlama se otevřela a z ní se na dívčinu vynořily tesáky. Cítil jsem její strach a silně se potila. Jazykem jsem jí olízl krk, chutnalo to slaně. Dívka začala velmi silně křičet a mlátit kolem sebe rukama. Svojí tlamu jsem přiložil k jejímu krku a tesáky se dotýkaly její kůže a čelisti byly připravené stisknout a překousnou její páteř.
Najednou vítr donesl k mému nosu podivný pach. Ozývaly se zvuky, které mě byly nepříjemné. Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se lesem pryč. Po chvíli jsem se zastavil a podíval se směrem k té dívce. Přiběhli k ní dva lidé. Začali jí zvedat ze země. Otočil jsem se a slyším, jak někdo křičí. Zvuk se ozýval velice blízko mě. Za to zaplatíš, ty hajzle. Podíval jsem se dopředu a vidím postavu v policejní uniformě. Aha, v televizi běží nějaký krimi film. Probudil jsem se.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:51 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Podivné setkání

Ráno jsem se vzbudil do jasného dne. Slunce svítilo oknem do mého pokoje. Byl jsem odpočatý a svěží. Celou noc beze snů, které by měly za následek únavu. I když musím říci, že to nebylo nepříjemné. Moje vlčí sny se mně líbily. Sice to bylo totálně ujetý, ale to sny obyčejně bývají. Cesta do zaměstnání byla jako vždy ve znamení pospávání v houpajícím se motoráku. Po chvíli se motorák zastavil a vzbudilo mě známé hučení lidí. Byla konečná a já se sbalil a zařadil se na konec fronty vystupujících lidí. Po několika minutách strávených chůzí po známém chodníku, uprostřed betonových domů a kolonou projíždějících aut jsem dorazil do své kanceláře. Sotva jsem dosedl a zalil si ranní kafe, zvoní telefon. Pravačka se natáhne po sluchátku.
„Grafické studio, prosím“, představil jsem se volajícímu.
„Přijďte ke mně do kanceláře, hned,“ ozvalo se ve sluchátku. Byl to ředitel studia. Zvedl jsem se a kráčel svižným krokem ke dveřím šéfovi kanceláře. Zaklepal jsem.
„Dále“, ozvalo se za dveřmi. Vstoupil jsem.
„Co potřebujete, pane,“ řekl jsem monotónním hlasem.
„Vezměte si služební auto a pojedete do Karpat. Budete natáčet záběry do našeho nového filmu. Vlky, les atd. Režisér vám vše vysvětlí.“
„Dobře, je to vše, mohu jít?“
„Jistě a přeji hezké počasí.“ Odebral jsem se do kanceláře režie. Po cestě jsem přemýšlel o tom, co mě čeká v nejbližších dnes. Ale to, co následovalo, mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech. S Radkem jsem se domluvil, že vyjedeme hned a tak jsem si došel do své kanceláře dopít kávu a pak už jsem jel výtahem do garáží, kde na mě již čekal Radek u auta. Technici naložili potřebnou techniku a tak jsem nastoupil a vyjeli jsme.
Cesta přes město byla velmi únavná a nudná. Projížděli jsme kolem supermarketů a paneláků. Po asi třech hodinách jízdy po dálnici jsme odbočili směrem k dalšímu dobrodružství. Při průjezdu vesnicí se jménem Vlčiny, jsme se vydali po lesní cestě. Po asi půlhodinové jízdě jsme uviděli hospodu, na které visel nápis značně nečitelný. U vlka. Radek zastavil a řekl, že už má hlad jako vlk a žízeň jako trám. Velice rád jsem souhlasil. Také mě menší občerstvení přišlo k chuti. Vystoupili jsme z auta a otevřeli staré oprýskané dveře, na kterých visela tabulka s otevírací dobou. Ta se ale zcela určitě nedodržovala, protože dnes bylo pondělí a to mělo být zavřeno. Hluk, který se ozýval za dveřmi vypovídal o opaku. Vstoupili jsme s Radkem do zakouřeného lokálu. Vpravo byl volný stolek a tak jsme usedli. Vzbudili jsme pozornost u „štamgastů“, kteří se všichni se zájmem zadívali směrem ke stolu, kde jsme usedli. Zakouřený lokál nám sice poskytoval jisté soukromí, ale přesto jsme cítili pohledu místních. Patrně zde nejsou moc zvyklí na cizince. V okamžiku byl u nás chlápek, co nesl v rukou dvě piva, postavil je přede mě a Radka. Ten sice protestoval, že řídí, ale to ten dotyčný byl už opět u výčepu a věnoval se své profesi. Radek pokynul na chlápka u výčepu a ten se otráveně přišoural se slovy.
„Ještě nějaké přání, pánové?“ Radek začal, že by si místo piva dal raději nějakou minerálku, protože řídí.
„Můžu v tom případě nabídnout vodu z naší studny.“
„Tak tu raději nechte to pivo. A dali bychom si rádi něco k jídlu,“ musím říct, že to byla fakt dobrá nabídka, protože jsem už hlady skoro neviděl.
„Máme tady guláš s chlebem,“ řekl ledabyle chlápek.
„Dáme si tedy dvakrát guláš,“ předběhl jsem nedočkavě svého spolusedícího.
„Dobrá,“ zamumlal hostinský a odešel.
Začali jsme probírat potřebné úkoly na natáčení. Ale to už se blížil náš hostitel a položil na dřevěný stůl dvě misky s gulášem. Nakrájený chléb nádherně voněl a my se pustili do jídla s chutí, že jsme poutali pozornost okolních hostů. S velkou chutí jsme vypili pivo. Musím podotknout, že bylo opravdu dobré a osvěženi jsme pohlédli na hodinky.
„No dneska už bych někde přespal.“ Zeptáme se, jestli tu mají pokoje pro hosty. Vstal jsem a šel vykonat potřebu. Po cestě nazpět jsem oslovil hostinského.
„Měl by jste zde pokoj na přespání?“
„Ale jistě, tady máte klíč.“ Sáhl do šuplíku u stolku a podával mi železný klíč poměrně značných rozměrů na dnešní poměry civilizovaného světa. Vzal jsem si klíč a pokynul na Radka. Ten se zvedl a následoval mě do chodby, která byla dost tmavá. Až teprve nyní jsem si všiml, že na stěnách je osvětlení tvořeno petrolejovými lampami. I v lokále svítily petrolejové lampy.
„Asi sem elektřina ještě nedorazila,“ naštvaně podotkl Radek.
„Mám úplně vybitý mobil“ zasupěl. Vytáhl jsem z kapsy svůj a zjistil, že jsme bez signálu.
„Stejně by tě byl na dvě věci, podívej,“ a ukazuju Radkovi displej svého telefonu.
„Raději si svůj vypnu, kdybychom ho nutně potřebovali.“ Jeden nikdy neví, pomyslel jsem si a už jsem odemykal dřevěné, oškrábané dveře našeho apartmá. Překvapeně jsme hleděli na dvě dřevěné postele, na kterých byly beraní kůže.
„To bude asi ložní prádlo,“ poznamenal jsem sarkasticky. Ale byli jsme tak utahaní, že jsme lehli na postel, přikryli se kůží a skoro okamžitě usnuli. Ani se nevysvlékli, nevěříce přílišné čistotě ložního prádla.
Vzbudilo mě vypité pivo, a tudíž jsem se potřeboval vyprázdnit. Vstal jsem opatrně, abych nevzbudil Radka. Potmě se sunul ke dveřím a popaměti nahmatal kliku. Doufám, že trefím na záchod. Při vstupu na chodbu jsem nikde neviděl dveře, které by mohly vést do místnosti, kterou jsem hledal. Asi budu muset ven. Sešel jsem tedy po schodech dolů a vyšel na dvůr. Byl jsem rozhodnut, že to udělám kdekoliv. Už jsem cítil značný tlak v podbřišku. Ale v tom jsem uviděl v měsícem osvětleném dvoře hospodářské budovy, stáj a jakýsi chlívek a také budku. Á jsem zachráněn, oddychl jsem si a vykročil jsem směrem k záchodkům. Dveře byly zavřeny na kličku. Příjemné odlehčení přerušil podivný zvuk, vycházející z jedné budov na dvorku. Zavřel jsem dveře kadibudky, opět na kličku a vidím, že ve chlívku se svítí. Odtud také vycházely zvuky připomínající kance, který se nacpal bukvic a oddychuje. Zvědavost mi nedala, abych se nešel podívat. Nazdi jsem našel malá, špinavá okénka. Jedno bylo rozbité. Nahlédl jsem dovnitř a uviděl hostinského. Stál u kozy, která byla uvnitř ustájena a podával jí mrkev.Ta si jí s chutí vzala a sežrala. Najednou se hostinský otočil směrem k okénku, kde jsem byl. V okamžiku jsem odstoupil a už se rychle ztratil ve dveřích a pospíchal na pokoj. Omyl si ruce v plechovém umyvadle na podstavci v rohu místnosti. Opatrně ulehl, přikryl kůží a usnul.
Ráno nás probudilo pronikajícími paprsky přes ne příliš čistá okna. Podívám se na Radka a ten už měl také oči otevřené. Přemýšlel, zda mu mám vyprávět svůj noční příběh. Ale raději ne, stejně na to nebyl čas. Vstali jsme a vyšli na chodbu. Otočím se, abych zamkl dveře a na dveřích visela připíchnutá cedulka. Kus papíru, na vkus tohoto hostince čistý. Rukou jsem ho sundal a četl.

Musím se s tebou setkat. U snídaně se uvidíme. L.H.

Ukázal jsem dopis Radkovi. Ten jen pokrčil rameny. Že by mě hostinský v noci viděl za okýnkem chlívku, zalekl jsem se.
„Asi nás někdo chce varovat před tímto lokálem, ale to už je pozdě,“ podotkl jsem s jistou dávkou ironie. „Stejně dnes budeme pokračovat v cestě.“ Na to jsem neřekl nic a vešli jsme do nálevny. Na stole, kde jsme včera seděli, byl chléb, máslo a kus nějaké klobásy.
„To si nechám líbit,“ poznamenal jsem. Zasedli jsme a jedli. K pití byla káva, ale zřejmě ne klasická, ale nějaká jiná. Poměrně chutná. Za okamžik se vyvalil hospodský.
„Dáte si jedno bahno,“ tím měl na mysli asi pivo.
„Ne, ne děkujeme.“ Sotva jsme dojedli, vešel do lokálu nějaký chlápek. Měl na sobě dlouhý černý plášť a kapuci na hlavě. Více nebylo vidět. Rozhlédl se a zamířil rovnou k nám. Lokál byl v této hodině prázdný.
„Buďte pozdraveni,“ a aniž by se zeptal, sedl si vedle mě na židli.
„Našli jste můj vzkaz?“
„Ano, ale vůbec netuším, kdo jste a o co jde. My dnes odjíždíme a pokračujeme v cestě. Máme zde nějaké úkoly, které musíme vyřídit a zase se vrátit.“
„Já vím, kdo jsi,“ odpověděl cizinec. Hostinský přišel k našemu stolu a zeptal se, co si cizinec dá. Ten odpověděl, že nic.
„Neměl jsi poslední dobou divné sny?“
„No to snad…ani nevím. No možná,“ zakoktal jsem. „Ale určitě spolu nic nemáme, takže když dovolíte, dosnídáme, zaplatíme za hotel a budeme pokračovat v cestě.“
„Ještě se uvidíme,“ řekl cizinec a vstal. Odcházel a od dveří se na mě podíval. Měl jsem divný pocit. Pak jsme zaplatili hostinskému a odešli k našemu autu. Moje oči padly na hostinského, který evidentně netuší, že jsem ho viděl. S oddechem jsem otevřel dveře a vyšli jsme ven. Nasedli do auta a vyrazili. Podle mapy jsme měli dorazit na místo natáčení tak za hodinu. Také ano. Zaparkovali auto a z kufru vyndali techniku.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:52 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Syn vlků

Vytáhli jsme kameru a nasadili teleobjektiv. Zamířili jsme kameru na okraj lesa, který byl v pokračování louky, která byla poseta spoustou barevných květin. Foukal lehký vítr a my čekali, jestli uvidíme objekt našeho zájmu. Vlky. Měli jsme za úkol natočit asi hodinu materiálu. Ale celkem jsme neměli štěstí. Krom několika zajíců, srn, divočáků, nic. Začínali jsme pociťovat hlad. Radek navrhnul, že bychom se mohli najíst. Měli jsme v autě pár baget a pití v PET lahvi. Vypravil jsem se tedy směrem k našemu autu, které stálo odstavené na příjezdové cestě k lesu. Asi po deseti minutách jsem již vyšel na cestu a uviděl náš vůz. Náhle se mi v zorném poli něco mihlo. Stín. Silueta nějakého zvířete. Nejdříve jsem si myslel, že je to srna. Ale po lepším zaměření jsem nic neviděl. Asi se mi to zdálo, říkal jsem si a přestal zírat do lesa. Podíval jsem se směrem k autu a na cestě mezi autem a mnou stál vlk. Zastavil jsem se. Díval se na něj a hned jsem zjistil, že je to vlčice. Stála na cestě a já stál také. Nemohl jsem se pohnout. Byl jsem paralyzován a hleděli jsme takto na sebe. Její žluté oči mě fascinovaly, ani jsem neměl čas uvědomovat si nebezpečí, které hrozí. Po chvíli jsem se osmělil a sedl si na bobek a natáhl k vlčici ruku. Ta nejprve znejistěla, ale po chvíli se pomalými kroky přiblížila. Nosem se opatrně přiblížila k mým nataženým prstům. Nasála můj pach a pak se stalo něco, co jsem nečekal. Olízla mi konečky prstů a já udělal pohyb směrem k ní. Rukou jsem jí pohladil po jejím hebkém kožichu na krku. Byl to neopakovatelný zážitek. Začal jsem litovat, že tu nemám kameru. Zakřičet na Radka nemělo cenu. Stejně by mě asi neslyšel a mohl bych vlčici vylekat. Sedl jsem si na cestu a ona si sedla ke mně. Je to možné? Sedím tu na cestě s vlkem a vůbec mi to nepřijde divné.
Vlčice se nyní více osmělila a očichávala mi. Pak se otočila ke mně zadkem a asi očekávala, že jí také očichám. Tak jsem se postavil na „čtyři“ a jal se předstírat očichávání. Sotva jsem přiložil nos k její srsti, cítil jsem podivný pach. Znám, jak je cítit pes, ale tohle bylo jiné. Svým způsobem voněla lesem. Pak se zvedla a utekla do lesa.
Pomalu jsem se zvedl a sáhl do kapsy pro klíče od auta. Otevřel dveře a vzal dvě bagety a lahev minerálky. Zabouchl jsem dveře, zamkl a šel směrem ke stanovišti, kde byl Radek. Po několika krocích jsem uviděl mezi stromy přicházet Radka.
„Kde jsi“?
„No trochu jsem se zdržel“, odpověděl se zasněnýma očima a odcházeli jsme směrem k místu, kde jsme měli připravenou techniku. Rozbalili jsme si bagetu a ukojil jsem poslední svou potřebu, hlad a žízeň.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:52 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Noční návštěva

Pojídali jsme a popíjeli své zásoby. Radek se zvědavě ptal.
„Co tě tak zdrželo? Nemohu pochopit, proč jsi přišel za tak dlouho. Už jsem chtěl jít za tebou, jestli se ti něco nestalo.“
Škoda, že to neudělal, pomyslel jsem si. Obrátil jsem řeč někam jinam, měl jsem obavy, aby se Radek moc nevyptával. Příjemně foukal vítr a já hleděl zasněně směrem k lesu. Už bylo asi hodně hodin a začalo se smrákat.
„Zabalíme krámy a pojedeme zase do té hospody.“
Náhle se mi zdálo, že vidím u lesa stíny. Klepl jsem Radka do ramene a ukazováčkem pravé ruky ukázal směrem k lesu. Oba jsme se dívali a překvapeně hleděli na smečku vlků. Vyšli z lesa a Radek se ihned chopil kamery. Dva vlci se oddělili od ostatních. Radek si mnul ruce.
„To budou krásné záběry.“ Sledoval jsem se zaujetím vlky na palouku před lesem. Vyndal jsem z tašky dalekohled. Podíval se na ty dva vlky, oddělené od smečky. V tom mě překvapením skoro zaskočila slina. To byla ta vlčice, se kterou jsem strávil krásnou chvilku na lesní cestě u auta. Pozoroval jsem jí s velkým zaujetím. Stála tam ve stínu velkého dubu. Ocas na straně. To už jsem znal. Věděl jsem, co přijde. A také ano. Když jsem dalekohled stočil vedle ní, uviděl jsem velkého, urostlého vlka. S nataženým krkem očichával zadní část vlčice. Ta mu to usnadňovala tím, že měla ocas vytočený do boku. Opatrně jí olizoval. Ona stála nehnutě a její hlava otočená dozadu říkala: Vezmi si mě! Statný vlk se rozhodně nenechal dlouho přemlouvat. Jeho přední tlapu dal vlčici na hřbet a čekal na její reakci. Vlčice se nastavila, ocas vytočený do strany předváděl vlkovi neodolatelné divadlo. Ladně vyskočil na její hřbet a oba se oddávali milostnému aktu. Opět jsem přiložil dalekohled k očím a sledoval dál vlčí pár. Netrvalo dlouho a oba aktéři tohoto nádherného divadla odběhli i se zbytkem smečky do lesa.
Pohlédl jsem na Radka a ten úplně zářil štěstím.
„Takové krásné záběry! Máme zde hotovo a můžeme mazat domů.“
Už se začínalo smrákat.
„Přespíme zase v té krčmě a ráno vyrazíme do studia.“
„Dobře“, souhlasil jsem s Radkem a pomohl mu nanosit veškerou techniku do auta. Ještě jsme naposledy obhlédli celé stanoviště našeho divadla a sedli do auta. Napili jsme se z PET lahve a vyrazili k hostinci.
Zaparkovali jsme před hostincem a vystoupili. Ovanul nás oba poměrně chladný vzduch a tak jsme s pocitem úlevy vstoupili do lokálu. Vrchní nás uviděl a hned se vyptával, co si dáme a už držel v ruce klíč od našeho pokoje.
„Předpokládám, že pánové přenocují,“ zeptal se a podával Radkovi klíč.
„Ano, přespíme a doneste nám něco k večeři.“
„ale jistě, vzácní pánové,“ uctivě se vtíral krčmář.
Večeře, pivo a postel, nebylo nic víc, co bychom si mohli přát. Vrhli jsme se na pečené maso, zapíjeli pivem. Musím uznat, že bylo skvělé. Po večeři jsme si umyli ruce v malém umyvadle. Sedli si na postel a povídali si o zážitcích s dnešního dne. Radek si pochvaloval záběry a těšil se domů. Lehli jsme na postele, přikryli se kožešinou a během chvíle usnuly.
Zdál se mi sen. Šel jsem lesem, ve kterém byla velice vysoká tráva. Cítil jsem spoustu podivných pachů. Do nosu mi vál studený vzduch. Byl jsem asi někde na horách. Ale proč je ta tráva tak vysoká? Podíval jsem se na zem. Překvapením jsem skoro zapomněl dýchat. Měl jsem vlčí tlapy. Moje oči se soustředily na kousek před sebe. Viděl jsem svůj čenich. Vlčí čenich. Byl jsem vlkem! Rozběhl jsem se lesem. Pro mě nezvykle rychle. Nebyl jsem zvyklý, tak rychle běhat. Najednou jsem pocítil tlak v podbřišku. Chtělo se mi močit. Přistoupil jsem k jednomu ze stromů a chystal se vykonat potřebu. V tom jsem uviděl tmu. Probudil jsem se a právě včas. Vstal jsem a spěchal po chodbě na mě známý dvorek. Sotva jsem vyšel ze dvířek, rozešel se k známé kadibudce. V tom slyším na dvoře kroky. Zrovna v pravý čas. Rychle jsem si natáhl slipy a dělal jako že nic. Podivná postava v kápi se zjevila rovnou přede mnou.
„Pojď se mnou“, zavelel podivný hluboký hlas. Neodvážil jsem se odporovat a šel. Prošli jsme dvorek a on otevřel dvířka, vedoucí do kůlny, ve které jsem sledoval krčmáře, jak krmil svou kozu. Byla tam tma. Po chvíli vidím, jak onen neznámí škrtl sirku a rozsvítil svíčku. Druhou, třetí a čtvrtou. Došlo mi, že jejich barvy nebudou náhodné.
„Je čas na pravdu.“ Odpověděl polohlasně. Na polici ležely různé látkové pytlíčky. Několik jich rozvázal a obsah vysypal na pánev na stole. V kotlíku zapálil oheň, něco si přitom mumlal. Pak dal pánev na oheň. Z bylin se začalo kouřit. Voněly zvláštně. Z nějaké „čutory“ nalil divně vzhlížející tekutinu do kravského rohu. Ten vzal do ruky a napil se. Podal mi ho.
„Napij se!“ To jsem udělal. Začal recitovat magické formule. Náhle jsem pociťoval, že se mnou něco děje. Zvedal se mi žaludek. Zavřel jsem oči. Když jsem je po chvíli otevřel, uviděl jsem před sebou onu vlčici. Tlapy pode mnou prozrazovali, že jsem vlkem. Tentokrát to nebyl sen. Vlčice se otočila a vyběhla ze dveří. Zastavila se a otočila hlavu na mě. Pohled mluvil sám za sebe.
„Následuj mě!“ To se dalo vyčíst z jejich očí. Nečekal jsem ani vteřinu. Oba jsme se rozběhli do černé noci. Běželi jsme lesem, míjeli stromy a keře. Luna nám svítila na cestu a její stříbrné paprsky ukazovali cestu. Vyběhli jsme na lesní paseku. Stříbrné paprsky Luny ozařovali les a okolí. Stromy vrhaly tajemné stíny. Šepot lesa k nám hovořil svou řečí. Začínal jsem mít pocit, že té řeči rozumím. Bylo to úžasné. Celým tělem mi projela vlna energie, která byla nepopsatelná. Doběhli jsme až k potoku. Jeho voda zurčela a lákala k uhašení žízně. Tam se zastavila. Otočila se ke mně a já se zadíval do jejích vlčích očí. Bylo to úžasně vzrušující. Pak jsme se vzájemně očichávali s vlčicí. Se spokojeným výrazem jsme si lehli vedle sebe a spokojeně oddychovali.
Pak jako na povel jsme se zvedli a opět běželi známými končinami, až se před námi zjevila silueta hostince. Zaběhli jsme do kolny. Vlčice si lehla na zem a pokynula hlavou, abych jí napodobil. Udělal jsem to. Hlavu jsem si položil na její záda a bylo mi krásně. Pohlédl jsem do okénka a viděl, že svítá. Najednou jsem začal vidět rozmazaně. Dostavily se nepříjemné pocity, které jsem už znal. Začala opětovná proměna. Za chvíli jsme stáli oba úplně nazí vedle sebe s oním neznámým. Ukázal na skříňku před námi. Obleč se.
„Jak se ti líbila dnešní noc? Mě moc. Na poprvé jsi byl dobrý.“
„Jjjooo moc pěkný, co to sakra mělo být?“
„Jediný způsob, jak tě přesvědčit o tom, že jsi vyvolený. Máš dar po svých předcích. No ale teď se jdi trochu prospat. Máte před sebou dlouhou cestu.“ Já jsem s ním souhlasil, měli jsme před sebou s Radkem cestu zpět do studia. O tom, že onen neznámý měl na mysli úplně jinou, mě ani nenapadlo.
Šel jsem do svého pokoje a lehl si na beraní kůži. Okamžitě jsem usnul. Byl jsem unavený, ale šťastný.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:53 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Sbohem světe

Běžím lesem a přiběhl jsem na mýtinu, kde seděla šedá vlčice. Zastavil jsem se na okraji mýtiny. Smůla, že vítr šel ode mě přímo k ní. Ihned mě zaregistrovala a stoupla si na všechny čtyři. Její uši se otáčely jako radar a nozdry větřily můj pach. Naše pohledy se střetly a já se rozběhl k ní. Když jsme se přiblížili, naše čenichy zkoumaly důležité partie. Lesem se šířila omamná vůně pryskyřice a cítil jsem se tak šťastně. Zrovna, když jsem se opět zadíval do jejich omamných očí, mě něco poklepalo na boku. Ještě jednou a náhle slyším.
„Vstávej, ospalče“!
Otevřel jsem oči a viděl Radka nade mnou.
„Ahoj“, pozdravil jsem. „Co se děje a kolik je hodin“?
„No dost na to, abychom vyrazili k domovu“.
„Mám hlad jako vlk, musím si dát nějakou vydatnou snídani“. Vstal jsem s postele srovnal beraní kůže na dřevěné posteli. Sáhl jsem po svých kalhotách a natáhl si je ve spěchu. Dooblékl jsem se, v nádobě podobné umyvadlu jsem se opláchl a sbalil si věci do svého batohu. S Radkem jsme vyšli s pokoje a otevřeli dveře lokálu.
„Vajíčka na slanině a dvě piva“, houkl jsem na hostinského. Mezi časem čekání na snídani, zeptal se mi Radek.
„Co se ti v noci zdálo? Strašně jsi se vrtěl a něco si mumlal ze spaní, znělo to jako vrčení, nebo dokonce vytí“?
„Ale vůbec si nepamatuju, co se mi zdálo“, zalhal jsem Radkovi. Nemohu mu vyprávět, o sobě jako vlku a o vlčici. To by nepochopil.
Ani jsme si nestačili všimnout, že mezitím hostinský přinesl snídani. S chutí jsme snědli vajíčka a dobře opečenou slaninu. Čerstvý chléb byl moc chutný a pivo jako křen. Po snídani jsme zaplatili za nocleh a jídlo a vypravili se k autu. Nasedli jsme a vyrazili. Radek vyjel na lesní cestu a já si sáhl do kapsy.
„Moment, zapomněl jsem v té hospodě mobil“.
„Tady se neotočím“, hudroval Radek.
„Nevadí, to dojdu pěšky, je to kousek“. Vystoupil jsem z auta a vydal se zpět do hostince. Něco mě nutilo se otočit na Radka a auto. Zastavil jsem se a udělal, co mě kázalo něco uvnitř.
„To je divné“, pomyslel si a vykročil. Ptáci krásně zpívali a les nádherně voněl. Smolou a dřevem. Nikdy dříve, jsem vůně lesa nevnímal. Dokonce zvláštní vůně, které jsem nedovedl zařadit. Zbystřené smysly rozhodně souvisely se změnou, která se mnou děla. Okamžitě se mě vrátily vzpomínky na zvláštní zážitek v onu noc, kdy jsem se proměnil ve vlka. Podíval jsem se před sebe a viděl hostinec. Něco mě táhlo dovnitř. Bylo to něco, jako když nevíš proč, ale musíš! Otevřel jsem dveře a náhle jsem ocítil jakýsi závan tepla. Vstoupil jsem do sálu, který jsem před malou chvilkou opustil. U stolu u okna seděl onen muž v černém rouchu. Pokynul na mě a já šel k němu.
„Tak jsi se vrátil“? Zeptal se spiklenecky.
„Ano, zapomněl jsem si tady na pokoji totiž mobil, a tak si pro něj jdu“.
„Tak prosím, dojdi si na pokoj, kde jste s kamarádem spali“. Vydal jsem se napříč sálem a zamířil ke schodům do patra. Když jsem vstoupil do pokoje, nic zde nebylo. Postele pryč, beraní kůže, prostě vše! Vrátil jsem se do lokálu a zamířil k hostinskému.
„Kde jsou věci z mého pokoje? Zapomněl jsem si tam telefon“.
„Ujišťuji Vás, že jsem na tom pokoji žádný telefon nenašel“. Sáhl jsem si do kapsy a nahmatal tvrdý předmět. Vyndal ho ven a ejhle! Můj telefon.
„Tak promiňte, nějak jsem ho v kapse nenašel“. Chystal jsem se odejít, když mě někdo vzal za paži.
„Moment, pojď si sednout“, řekl muž v rouchu.
„No kamarád na mě čeká na cestě, o co jde“?
„Je nutné, abys zmizel z Vašeho světa. Tvůj úkol je zde. Blíží se výjimečná konstelace planet. Bude ideální čas, abys vykonal jeden z nejtajemnějších rituálů černé magie. Dnes je úplněk a mars je v konjunkci s lunou. Krvavý měsíc“!
„Jenom se rozloučím s Radkem“.
„To není již možné“, odpověděl neznámý. „Zkus to“! Přistoupil jsem ke dveřím hostince a vzal za kliku. Venku již nebyla žádná silnice, cesta, jen les. Krásný smíšený les. Najednou jsem pochopil, že už nikdy neuvidím Radka, svou kancelář a ani svého nerudného šéfa. Instinktivně jsem se podíval na svůj nalezený mobil. Jeho display ukázal 9:28. Ukazatel signálu byl šedý a operátor žádný.
„Hmmm, tak tohle asi nebudu již potřebovat a vyhodil jsem mobil oknem hostince ven“.

* * *

Radek začal být neklidný. Nervózně se podíval na hodinky na ruce. Po chvíli opět.
„Už je pryč půl hodiny“, to by už musel být zpět.
„Aby se mu tak něco stalo, ti chlapíci v tom hostinci byli divní“, raději se po něm podívám. Vystoupil z vozu, ze setrvačnosti stiskl tlačítko na klíčku a zamknul vůz. Vydal se po cestě směrem k hostinci. Ale za zátočinou, kde hostinec již očekával, cesta skončila. Jen les a hostinec nikde! Že bych se spletl a šel špatným směrem? Začal chodit po lese, snažil se rozpoznat známé partie lesa, ale vše mu připadalo stejné. Stromy, keře, mech a zase vše znovu. A najednou uviděl, jak se v mechu něco zablýskalo. Ihned se k tomu sehnul a uviděl, že je to Jirkův mobil. Jeho podezření se ještě zvýšilo! Ihned se rozběhl zpět k autu, už z dálky odemkl a nastoupil. Rozjel se po cestě směrem k dálnici. Asi po půlhodině jízdy vyjel z lesa. Zastavil a rozhlížel se, aby zjistil, jestli může vjet na silnici. Zatočil vlevo a jeho pohled zamířil na les, odkud přijel. Ale cesta nikde!
„Sakra, co to je! Vždyť jsem po ní přijel“! Ujížděl směrem k městu. Vyndal z kapsy mobil a zapnul display. Vše bylo OK. Signál plný, baterie v normě. Hledal tedy místo, kde by mohl zastavit. Po několika stech metrech uviděl odpočívadlo. Zajel tedy na odpočívadlo, sotva zastavil, vytáhl svůj mobil a vytočil 112. Operatérka se zeptala, co si přeje.
„Dobrý den, tady je Radek Herout. Ztratil se mi kolega, Jiří Wolf. Byli jsme natáčet záběry pro naše studio v lesích poblíž obce Vlčiny a spali v takovém divném hostinci. On si tam zapomněl mobil a tak se pro něj vracel a již se nevrátil. Šel jsem za ním, ale nenašel jsem ani Jirku a ani ten hostinec! Jen jeho mobil v mechu.
„Kde jste teď“?
„Na odpočívadle, je tu značka „Bzovík 5“.
„Počkejte tam na nás“.
Než přijela policie, trvalo to nekonečně dlouho. Opět a opět se Radkovi vracely vzpomínky na onen podivný hostinec. Jak že se jmenoval? U vlka, nebo tak něco. V hlavě mu hučelo a připadal si jako v blbém snu. Co řekne šéfovi, když náhle uslyšel přijíždět auto. Ihned se podíval tím směrem a viděl přijíždět policejní vůz.
"Pan Radek Herout"? Zeptal se policejní důstojník.
"Ano", odpověděl Radek ve spěchu.
"Pojeďte s námi a ukážete nám, kde se váš kolega ztratil". Radek zavedl policejní hlídku na cestu, která vedla k hostinci. Ti prohledali mnou určenou oblast, dokonce s psovody, ale nenašli ani Jirku, ani hostinec, nic. Radek se vrátil do studia, předal natočený materiál a teprve nyní, na něj dolehly všechny události minulých dní. Ačkoli to byl muž, který se nad ničím nedojímal, tekly mu po tvářích slzy. Ztrátu Jirky nesl špatně a sám se vinil za jeho zmizení. Otevřel si lahev vodky, pořádně se napil a usnul.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:54 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Rituál Velkého vlka

Probral jsem se ze spánku. Viděl jsem podivně. Vše kolem bylo jako rozmazané. Instinktivně jsem se posadil a seděl jsem na nějaké posteli, nebo jednoduchém lůžku. Po chvilce se mi obraz zostřil a já uviděl, že se nacházím v pokoji, ve kterém jsme spali s Radkem. Kde je? Začal jsem se po něm shánět. Moment, vždyť jsme už jeli domů, jen jsem se vracel pro svůj mobil. Začalo se mi vše rovnat. Otevřely se dveře. V nich stál muž s kápí. Rukama si ji sundal a já poprvé viděl jeho obličej. Byl to vousatý muž, asi kolem 50-ti.
„Vítám tě mezi námi“, řekl poklidně.
„Kde jsem se tu ocitl? Kde je můj kamarád“? Otázky se ze mě hrnuly na dotyčného jako uragán.
„Uklidni se“, vyzval mě a posadil se vedle mě na lůžko. „Bylo nutné, abys prošel do našeho světa. Tam u vás by to nebylo nožné. „Vidím, že jsi se dobře vyspal a tak budeš na večer připravený“.
„Na večer? Co se bude dít večer“?
„Budeš oficiálně přijatý mezi vlky. Po tomto přijímacím rituálu ti bude propůjčena schopnost proměny a vlastností vlků. Nemusíš se toho obávat, již jsi připravený. To jsem se přesvědčil minulou noc“.
„Uvidím ještě někdy Radka“? Na to muž kývl hlavou na souhlas.
„Když budeš chtít, tak ano“. Na to muž odešel a zavřel dveře. Pocítil jsem hlad, sešel jsem proto do nálevny hostince a hledal hostinského, abych se ho zeptal na jídlo a pití. Nikde jsem ho neviděl. Posadil jsem se proto ke stolu a v tom se ukázal onen hostinský.
„Hej! Mohu dostat něco k jídlu a pití? Nebo si budu muset něco ulovit, pronesl jsem sarkasticky“.
„Ne, dnes jen vodu. Večer budeš přijímán, tak musíš projít půst“.
Pochopil jsem, že nemá cenu nic namítat. Hostinský přinesl sklenici s vodou. Napil jsem se a vyšel ze dveří hostince. Řekl jsem si, že projdu po lese, aspoň to zde poznám.
Les to byl smíšený. Nikde žádné odpadky, jak tomu bylo zvykem v lesích, kolem našeho města. Kráčel jsem po měkkém mechu a nasával omamnou vůni lesa. Pojednou jsem se otočil a říkal si, co když se ztratím? Musím si udělat nějakou značku. Uviděl jsem docela výrazný strom. Aniž bych o tom zvlášť přemýšlel, pomočil jsem okraj stromu. Očichal a uložil si do paměti svůj pach. Ani jsem si neuvědomil, jak to dělám automaticky. Ptáci byli velice hluční, nebyl jsem zvyklý jako člověk, když jsem chodil po lese. Tentokrát varovali obyvatele lesa, že se blíží nebezpečí. Došel jsem až k potoku. Průzračně čistá voda zurčela po kamenech a uháněla do údolí. Klekl jsem na čtyři a do dlaně nabral vodu. Byla výborná, chladná a osvěžující. Lehl jsem si do mechu a zavřel oči. Musel jsem usnou, protože jsem se probral, když se začalo šeřit. Řekl jsem si, že je čas vrátit se do hostince. Opravdu, ještě štěstí, že jsem si dělal značky. Díky nim jsem našel nejkratší cestu. Chvílemi jsem běžel a střídal běh s chůzí. Po chvíli jsem již uviděl světlo hostince. Vzal jsem za kliku a vešel dovnitř. Byla tam, krom lidí co jsem znal, i žena. Neznal jsem jí. Nebo alespoň jsem si nevzpomínal, že bych jí někdy viděl, ale byla mi nějak povědomá. Na stěnách svítily louče a jejich mihotavé světlo ozařovalo celou nálevnu.
„Á, už je zde náš nový vlk“, pronesl s radostným výrazem ve tváří muž, který stál u výčepu. Nebyl to hostinský, ale ten muž, co jsem ho viděl vždycky v té kápi.
„Už je tma, můžeme vyrazit“. Na to otevřel dveře hostince, a všichni se vydali do temného lesa za ním. Stál jsem jako tvrdé Y. Ta žena mě vzala za ruku a povídá hlasem jako nějaká víla.
„Pojď, na co čekáš“? Rozhlédl jsem se kolem sebe a následoval tu líbeznou ženu. Vyšli jsme před hostinec. Již bylo tma, jen mezi stromy prosvítal obrovský měsíc. Jeho stříbrné světlo se rozlévalo po lesní pěšině a barvilo kmeny stromů do šedo-stříbrna. Bylo ticho jako v hrobě. V lese nebylo slyšet ani živáčka. To mě zaujalo a proto jsem se zeptal své společnice.
„Zvířata se schovávají před vlkodlakem, zvláště při úplňku, to je normální“.
„Spíše bych očekával, že budou varovat“, podivil jsem se. Po chvíli jsem zahlédl mezi stromy jakési světlo. Nemýlil jsem se, na mýtině byl oheň a u něj stála postava. Skoro jsem se polekal. Postava na zadních s hlavou vlka. Velice jsem se podivil. Moje průvodkyně zaregistrovala moje zděšení.
„Zatím jsi se proměnil pouze jako vlk, teď si budeš moci vybrat. Tato verze je o hodně silnější a více lidská a již nebudeš potřebovat nápoj proměny“. To již dorazili všichni a muž v kápi mě vzal za ruku a dovedl ke kamennému oltáři. Byla na něm kamenná miska. Kolem byl z kamenů vytvořen kruh. Na kamenech byly vyryty jakési znaky. Muž v kápi vzal do ruky hůlku, na které byly stejné. Přistoupil k prvnímu a položil hůl na něj.
„Wulf Mikils! Weihna Pana hunslastahs jah marzja allan ubilan.“, a znak na kameni se rozsvítil namodralým světlem. Postupně takto rozsvítil i ostatní. Pak zvedl v jedné ruce hůl a v druhé nůž. Byl otočený k severu.
„Jus skohsla jah gaskaftis Pis stadis, andhaus mik.
Ik im wulfs jak anaqam taujan weihana blot blotande ahmane jah sternono.
Ni im drobjan gawairPi Ikara.
Galaubeins miena ni wandjis Cipra airPa.
Galaubeins miena ist in ainiPai miP ursinistama reikja gapa jah miP Pin urrunanne af wambai seinami.
Fairwhiwe ahtau jah niunda midjungards wharuh doros aiwis fralusanos.
Ni im andastaPjis, mag wesi ni im wins.
WairP haba Pis ubilis jah batiza Pis godins“.
Nerozuměl jsem ani jednomu slovu. Pak ta vlčí bytost vzala od muže v kápi nůž a řízl se do tlapy. Krev stékala do kamenné misky na oltáři.
„Napij se, vyzval mě muž v kápi“.
„Ale jak“, zeptal jsem se.
„Jako vlk“, odpověděl muž. Přistoupil jsem k misce a sehnul se k ní. Mé rty se dotkli krve a nasál jsem. Polkl. Pak muž v kápi odříkával.
„Wulf Mikils! Weihna Pana hunslastahs jah marzja allan ubilan“. Náhle jsem začal rozumět těmto slovům a poslouchal dál.
„Zasvěcuji tento oltář a toto místo Velkému vlku a vypovídám odtud všechny síly, které jsou nečisté a nám nepřátelské.
Nechť jsou na tomto posvátném místě naše srdce a mysl otevřené a naše vůle požehnána službě prastarým, dávným Bohům našeho lidu.
Tak jako smečky vlků chrání své loviště.
Tak jako Mordgud chrání most přes řeku Gjöll.
Tak jako Heimdal chrání most Bifrost.
Tak jako Země Thule dosud ukrytá před zraky smrtelníků, tak nechť je toto místo chráněno před vlivy a silami, jež by zde rušily náš záměr. Volám tě, Velký Vlku, bože z pradávných časů, oděný vlčí srstí! Vyslyš mne!
Vyslyš mne, hvězdný Vlku, synu bohů a kníže měsíce.
Vyslyš mne v tesklivém vytí šedých lovců, protínajícím ticho nad noční krajinou.
Když stovky jantarový zraků děsivě září v temnotách.
Když srdce těch, kteří zůstali uvězněni v temném území na hranicích svě¬tů, hledají své bratry a sestry.
Volám tě, Velký Vlku, tebe, který se po západu slunečního kruhu ujímáš vlády.
Tebe, který v nás s příchodem chladné noci probouzíš odvěkou touhu po krvi, lásce a volnosti.
Volám tě, Velký Vlku, když vidím zářit tvůj zrak v souhvězdí severní ob¬lohy.
Volám tě, Velký Vlku, když hrůzostrašný les šeptá tvé jméno.
Když runy vypráví příběhy o tvých skutcích v zemích pověstí a mýtů. Volám tě tvými dávnými jmény, tak jako již mnozí mé krve v šeru dáv¬ných věků přede mnou:
Fenris, Eigi, Einhamir, Wulf, Ulver.
Velký Vlku, tví bratři a sestry podlehli volání krve a přicházejí k tobě cestou, z níž nebývá návratu.
Volám tě, když se noční rosa třpytí jako démanty na šedivé srsti, a tesáky co bílé perly září v temnotách. Vyslyš naše prosby a přijmi tohoto tvora, za našeho bratra a tvého služebníka“!
Náhle jsem pocítil zvláštní pocit, jako bych byl opilý. Muž v kápi ke mně přikročil a objal mě a praví.
„Vítám tě, bratře na lovu, jsem Beowulf“, po té ke mně přicházeli i ostatní a objali mě a řekli své jméno. Ta žena, se představila jako Sígrid.
„Já jsem Jirka“, řekl jsem všem. Beowulf se pousmál a řekl.
„Zapomeň své lidské jméno, za chvíli se setkáš s Velkým vlkem a on ti řekne, jak se budeš od nynějška jmenovat. Teď si představ sebe jako vlkodlaka“!
Udělal jsem to a náhle jsem ucítil, jak se mi točí hlava, zvedá se mi žaludek a omdlel jsem. Probral jsem se na zemi. Podívám se kolem a vidím, že všichni se proměnily ve vlkodlaky.
„Poprvé je to trochu nepříjemné, ale to přejde“, pověděla mi do ucha Sígrid. „Poběž s námi“, a rozběhla se lesem. Udělal jsem totéž a letěl lesem. Moje tlapy se lehce dotýkaly mechu a když už skoro nemohl popadnout dech, všichni se zastavili.
Beowulf zvedl tlapy a povídá ke mně.
„Byl jsi obdarován Velkým vlkem, a teď musíš také něco dát. To už bude ale příjemnější“. Sígrid vystoupila z kruhu a šla rovnou ke mě. Jemně mi olízla nos a její tlapa se položila na moji hruď. Podíval jsem se po její tlapě a byl jsem bezradný, nevěděl co mám dělat. Sígrid se otočila, stoupla si na čtyři a dala ocas na stranu. Ostatní vlkodlaci udělali kruh kolem nás. Sígrid jsem objal svými tlapami a vše další bylo jako omamný sen. Milostný akt byl jako sen. Sígrid zvedla hlavu do výše a z jejího hrdla se ozvalo dlouhé a hlasité vytí. Instinktivně jsem také zvedl čumák do výše a zavyl. Když se opět rozhostilo lesem ticho, uslyšel jsem něco jako vítr, který kvílel mezi mohutnými duby a buky. Moje mysl se ocitla ve stavu nepopsatelné volnosti asvobody. Před kamenným oltářem se manifestovala postava obrovského vlka. Instinktivně jsem přišel k němu blíž. Ukázal na mě tlapou a pronesl.
"Od této chvíle jsi mezi svými bratry i jinde znám, jako Herve Černý pes. Poté mi podal medailón ve tvaru vlčí hlavy. "Zde je tvůj medailon Fenrise, tvůj úkol bude ochraňovat les". Po té se postava vlka rozplynula. Nasadil jsem si medailón na krk, ještě jednou jsme si se Sígrid vyměnily pohledy, když nás přerušil Beowulf.
„Teď jsi splatil svůj dluh, daroval Velkému vlku novou duši, prostřednictvím Sígrid. No a nyní je na pořadu hostina. Kousek odtud je tábor místních lapků, za mnou……..“.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:54 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
První lov

Les šuměl a smečka vlkodlaků tajemně mručela. Všichni proměněni v pravé vlkodlačí podobě a netrpělivě čekali na pokyn vůdce. Beowulf zvedl hlavu k nebi, kde zářil stříbrný klenot a dlouze zavyl. Na to čekali ostatní. Rozběhli se směrem na západ a s vyplazenými jazyky, ze kterých jim odkapávaly sliny se hnali směrem k nedaleké pevnůstce. Jako první běžel Beowulf následovaný Sígrid a po jejím boku jsem běžel i já. Neuvěřitelné rozechvění se zmocnilo celým mým chlupatým tělem. Bylo to něco, co jsem ještě nepoznal, ale moje nové tělo to chtělo. Proběhli jsme mýtinu, přeskočili úzký potok a již byla vidět mezi stromy silueta zachovalé zříceniny, která sloužila jako příbytek bandě, ze které měli strach lidé v širokém okolí. Byli dobře vyzbrojeni a tak si na ně netroufla ani malá posádka, která měla základnu nedaleko. Beowulf se zastavil a celá smečka také. Nasával pach a vítr přicházel směrem od pevnosti. Byla stříbrná tma a do té zářilo pouze jedno osvětlené okno, které patřilo zbrojnici.
„Z druhé strany je přístup, je tam zeď zbořená“, pronesl tiše Beowulf. Celá smečka šla potichu za ním. Ukázal na tři bratry v zadu, aby zůstali venku. Ti ač neradi poslechli. My ostatní jsme vlezli dírou dovnitř. Bylo zde zatuchlo a cítil jsem tlející maso. Když jsme vycházeli po schodech směrem nahoru, uviděl jsem na plošince ležet mrtvoly dvou lidí. Byli oblečeni v drahých šatech, evidentně obchodníci, které lapkové přepadli. Stáli jsme před dveřmi, pod kterými prosvítalo světlo. To byla strážnice. Beowulf praštil tlapou do dveří a ty se rozlítly. Přes jeho mohutné, chlupaté tělo jsem viděl vyjevené obličeje zarostlých, špinavých mužů. Celá smečka zavrčela temným akordem a vtrhla dovnitř. Beowulf a Sígrid již drželi v tlapě bezvládné tělo, ze kterého tekla krev na špinavou zem. Tesáky Sígrid se zahryzly do hrudi muže a Beowulf se podíval po mě a zavrčel.
„Na co čekáš“! Na nic jsem nečekal a všiml si jednoho muže s koženým kloboukem, jak se snaží proběhnout kolem mě směrem ke dveřím. Moje tlapa ho uchopila za hrdlo a drápy zajely do masa, což mě překvapilo a tak jsem trhnul zpět. V té chvíli jsem ucítil teplou tekutinu na své tlapě. Byla to krev. Cítil jsem její nakyslou vůni a zmocňovala se mě touha zabíjet. V uších mi dozníval řev mužů v místnosti. Zakousl jsem se do břicha muže, kterému jeho klobouk spadl na zem. Vytrhl jsem obsah jeho tlustého břicha. Chuť syrového masa dráždila mou chuť po žrádle. V tom okamžiku další z lapků běžel k oknu. Jeden krok a rozmáchl jsem se po něm a již bylo vidět jen bezvládné tělo, které narazilo na kamennou zeď. Po ní se sesunulo na zem a zanechalo po sobě na kamenech krvavou stopu. Jeho hlava, kterou moje tlapa urazila, se kutálela po zemi a zastavila se až o nohu Sígrid. Ta spokojeně mručela, nad tím, jak jsem se zapojil do lovu. Spoře osvětlenou místností se rozléhalo pouze mlaskání, jak se vlkodlaci krmili. Siestu přerušil až křik ze schodů. Tři z lapků byli na nádvoří a proplížili se kolem zbrojnice a hledalo spásu v útěku dírou ve zdi. Tam ale narazili na tři bratry, kteří zůstali venku. Neměli jedinou šanci. Odházeli jsme přes nádvoří a Beowulf otevřel bránu. V tom z jedněch dveří vyšla vystrašená dívka. Zůstala stát na nádvoří a osvětlena stříbrným svitem luny nevěřila svým očím. Sígrid k ní přistoupila a očichávala jí. Byla cítit zvláštně. Beowul přišel blíž a zašeptal Sígrid do ucha, tu nech lovcům. Sígrid jí poustila a dívka se rozběhla směrem k otevřené bráně. Tam ale již stál a jeden z lovců. Dívka běžela a ohlížela se. Najednou narazila do obrovského chlupatého těla. Lovec jí tlapou lehce chytil za hrdlo a druhou jí drápem roztrhnul břicho. Dívka byla mrtvá a lovec jí držel za hruď a jeho tlama se otevřela a zakousla se do jejího krku. Stisk čelistí doprovázel zvuk prasknutí krční páteře. Její tělo bezvládně vyselo k zemi. Jakmile jí zvednul do výše, celá smečka zavyla hlasitě a velice hrůzostrašným akordem. Lovec pustil její tělo na zem. S nezájmem se podíval na dívčinu mrtvolu a nechaje jí lesním tvorům se odebral k ostatním členům smečky. Celá smečka se rozběhla do lesa. Nasyceni a ukojeni běželi jak stíny. Po chvíli byla vidět hospoda. Zastavili před dveřmi a všichni se postupně proměnili do své lidské podoby. Beowulf zvedl ruku.
„Noc je ještě mladá, zvu všechny na zlatou medovinu“! Všichni se nahrnuly do lokálu. Posedali si ke stolům a to již hospodský začal nosit na stoly rohy naplněné medovinou.
„Jaký byl rituál a první lov“?
„Nad očekávání“, pravil k němu Beowulf. Hospodský přišel ke mně a objal mě.
„Vítám tě mezi vlky“, zvedl roh s medovinou a oba jsme se řádně napili. Oslava byla velkolepá. Lokálem se neslo vyprávění a pak přišla Sígrid. Sedla si vedle mě na židli a zašeptala mi do ucha: "děkuji ti, budu tvoje věrná družka".
Pomalu začalo svítat, když jsem se s ostatními odploužil do své komnaty, tentokráte doprovázen Sígrid. Lehli jsme si do měkkých kožešin a ihned usnuli.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:55 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Obyčejné starosti

Spánek byl bezesný. Ráno mě probudily sluneční paprsky vycházejícího slunce, které se v tento roční čas vyklubají z temnoty poměrně pozdě. Podíval jsem se vedle sebe a uviděl, že Sígrid byla pryč. Vstal jsem rychle z postele, oblékl se a sešel dolů do lokálu. Sígrid již seděla u stolu a před sebou měla nakrájené maso a chléb. Přisel jsem a dobře se najedl. Po chvíli se k našemu stolu blížila postava. Poznal jsem Beowulfa.
"Tak co, jak jste se vyspali"?
"Moc dobře", odvětil jsem a Beowulf si přisedl.
"Budeme v tobě mít dobrého bratra, to vím. Ale včerejší oslava nám nějak zahýbala s medovinou. Mohl bys dojít do Vlčin a přivést novou"?
"Jistě, u koho jí mám vzít"?
"U člověka, co bydlí za vesnicí, poznáš jeho stavení snadno, má tam úly".
"Jistě, dojím a se Sígrid tam dojdeme".
"Tady, jsou peníze, nezdržujte se ve Vlčinách, Místní nás nemají v oblibě".
Po snídani, jsem se zvedl, u hostinského si vzal vozík a vyšel před hostinec. Vydali jsme se cestou, kterou jsem znal. Vždyť tudy jsme odjížděli s Radkem v den, kdy jsem ho viděl naposledy. Les byl jako z kamene. Ani lísteček se nehnul. Jen ticho a z dáli bylo slyšet zurčet potok. Šli jsme tiše, beze slov. Po chvíli se mezi stromy objevili střechy chalup.
"Pojď, vezmeme to lesem k Jardovi. Beowulf má pravdu, mohli by nás potkat těžkosti".
"Tak jo", souhlasil jsem a vydali se okolo vesnice. Za malou chvíli byla vidět chaloupka Jaroslava. Stála na konci palouku, kde byly umístěny úly. Zabušil jsem na dveře.
"Kdo je", ozvalo se.
"No mi, totiž poslali nás, no přijeli jsme....", v tom se dveře otevřely.
"Buď zdráva Sígrid", řekl polohlasem. "Pojďte dál. Ty budeš ten nový". Chvíli bylo ticho. "No však víš, kdo".
"Jo jsem. Přišli jsme si pro medovinu".
Jarda vzal z vozíku velký demižon a odešel do sklepa. Za chvíli volá.
"Pojď mi pomoct, sakra. Stojíš tam jako......". Sešel jsem po kamenných schodech do svíčkou osvětleného sklepa. Bylo zde šest velkých sudů. Patrně se zlatou medovinou. Vzal jsem demižon a Jarda z druhé strany. Společně jsme jej vynesli nahoru a naložili na vozík. Zaplatil jsem a Jarda otevřel dvířka v kredenci a nalil nám všem trochu své chlouby.
"Ať se vám daří", pozvedl do výše svou sklenku a všichni tu svou vyprázdnily. Díky Jardo. Vyšli jsme opět cestou k lesu a vydali se nazpět. Ranní snídaně udělala své a já se zastavil u vzrostlé borovice, abych si ulevil. Sígrid šla na před. Najednou můj nos zaznamenal jakýsi pach. Lidský. Podívám se doprava, ale moc jsem neviděl přes statný dub. Proto ani muž, který kráčel od vesnice mě neviděl. V tom vidím, že má v ruce luk a někam míří. Pohlédl jsem tím směrem a jeho cíl byla Sígrid. Pustil jsem vozík a vyrazil k lovci. Pozdě, šíp zasvištěl vzduchem a v tom okamžiku moje ruka uchopila toho muže pod hrdlem. Byl z toho značně překvapen. Vůbec o mě nevěděl a zjistil nebezpečí, až když jsem ho tlačil ke kmeni smrku a mé prsty stlačovaly jeho hrdlo. Sípal a cloumal sebou. Nohama se snažil kopat, ale necítil jsem vůbec nic.
"Pusť mě ty kreaturo. Nemysli si, že když teď vypadáš jako člověk, tak nevím co jste zač"!
"Proč jsi to udělal! Nic jsme ti nedělali"!
"Jste zlo v tomto kraji, slyšel jsem o včerejším vyvraždění tvrze, vím, že jste to byli VY"!
"Jen jsme zabránili dalším krádežím a přepadání pocestných", pustil jsem ho a na zem se sesunula bezvládná hmota. Těžce se zvedal ze země. Chytil jsem toho chlapa za rameno a zavrčel na něj. "Nechte nás". Pak jsem se rozběhl směrem k Sígrid. Ta stála u dubu, ze kterého trčel šíp. Vše se odehrálo v okamžiku. Oddychl jsem si, že vše dobře dopadlo. Tak jsem vzal vozík a vyrazili jsme směrem k hostinci.
Sotva jsme se ocitli v lokále, hostinský si převzal vozík s demižonem a nasměroval nás ke stolu. Podával se oběd. Cestou ke stolu vysel na stěně vzkaz. Večer je společná večeře. Beowulf.
Odebral jsem se do svého pokoje. Na schodech stál Beowulf. Ihned jsem se nadechl, abych mu řekl, co se nám přihodilo. Ovšem to jsem již slyšel Beowulfa.
"Jak proběhl nákup? Jaký byl problém"?
Vše jsem vylíčil a nezapomněl se podivit, jak o tom ví.
"Sígrid mi vše řekla, musíš být ostražitější, ještě se máš co učit, než nás se Sígrid opustíte".
"Vy nás tu nechcete? Proč"? Udiveně jsem se zeptal.
"Zákon smečky, zamručel tiše. Může být pouze jeden alfa pár. A tady jsem já a Naomi. Jedině, kdybys mě porazil v boji, můžeš nastoupit na moje místo a odešel bych já s Naomi. Jinak to nejde".
"Samozřejmě", odvětil jsem a odebral se do pokoje. V hlavě jsem měl zmatek. Otevřel jsem dveře a viděl Sígrid jak sedí u okna.
"Pojď, musíme si promluvit", řekla vážně.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:55 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Škola pro vlkodlaky

Vešel jsem do potemnělé místnosti, kterou osvětlovalo pouze okno, za kterým se již smrákalo. Usadil jsem se na postel a hleděl na Sígrid, jejíž silueta zakrývala okno. Po chvilce, napnuté ticho ukončil hlas té, která se obětovala pro mou proměnu a která se stala zárukou pokračování našeho druhu.
"To, co se dnes přihodilo, se může kdykoliv opakovat. Musíme být obezřetnější. Oba"!
"Ano, určitě. Asi zde opravdu nejsme vítáni", souhlasně jsem potvrdil slova Sígrid. "Pojď, chvilku si odpočinem, večer může být dlouhý", navrhl jsem a lehl si na beraní kůže. Musel jsem na chvilku usnout, protože mě Sígrid zacloumala ramenem.
"Pojď, je čas jít dolů na společnou večeři".
Ihned jsem vstal a vyšli ven. Po příchodu do lokálu, jsem byl překvapen. Na stěnách byly rozsvícené louče, na stolech byly na dřevěných tácech maso, nalitá medovina a stoly osvětlené svíčkami. Úplně vzadu u okna byl stůl, na kterém byl černý ubrus a na něm svícen v podobě vlka a pulpit s knihou. Usedli jsme na volné židle a čekali, co se bude dít.
Po chvilce přišel Beowulf. Šel rovnou ke stolu, který byl určen pro něj. Sotva se postavil na své místo, všichni utichli.
"Bratři a sestry, sešli jsme se dnes, abychom přivítali svého nového bratra a sestru. Oni budou pokračováním našeho rodu. Ještě chvíli zde pobudou a potom odejdou založit novou smečku. Je to mimořádná chvíle. Herve se také může rozhodnout, že chce vést tuto naší smečku. To by rozhodl boj! Také ale kdokoliv by chtěl odejít s Hervem, má nyní možnost".
Bylo ticho. Nikdo se neodvážil promluvit.
"Teď, se veselte, pijte, jezte. A Herve, ty pojď na chvilku se mnou. Potřebuji si s tebou promluvit".
Vstal jsem a šel za Beowulfem. Následoval jsem ho před hostinec.
"Od nynějška, jsi ve škole. Zvláštní, škole. Stále, ve dne i v noci! Musíš rozvíjet své schopnosti, aby jsi dokázal postarat se o svou smečku. A ty to dokážeš! Já, to vím. Jinak by si tě Velký vlk nevybral. Všechno sleduj, vše tě učí. Bude k tobě promlouvat ve snech".
"Budu se snažit. Řekni, kde to vlastně jsem. Je tu vše, jak si to pamatuji, ale je to jako bych byl duch".
"Vše se dozvíš ve své škole, teď jdi a bav se. Sígrid na tebe čeká".
Vešli jsme zpět do hostince, kde již probíhala zábava, jen Sígrid netrpělivě vyhlížela, kdy se objevím ve dveřích. Po zbytek večera jsme se opravdu dobře bavili. Sotva jsme si lehl, okamžitě jsem usnul.
Ocitl jsem se v lese. Neznal jsem to zde. Les byl o hodně starší. Šel jsem mezi stromy a náhle jsem před sebou uviděl jeskyni. Vešel jsem dovnitř. Stál tam vlkodlak. Ano, zcela jistě to byl Fenris!
"Pojď dál", zavrčel. Jsem Eigi. "Zde ti naučím temnému umění".
"Vlkodlaci čarují? Používají magii"?
"Ano je to tak. Vždyť i tvoje proměna je dílo temné magie. Pojď za mnou".
Následoval jsem Eigiho. Vyšli jsme na malé prostranství, ozářené Lunou. Jak to, vždyť není dnes úplněk.
"Divíš se? Nejsi nyní ve svém lese, ve svém hostinci. Astrální cesta je dar. Můžeš se dostat tam, kam chceš a kdy chceš. Nyní se postav do tohoto pentagramu".
Na zemi byl nakreslen pentagram, po jeho obvodu byly runy. Postavil jsem se do něj.
"Podívej se na Lunu", vyzval mě Eigi.
Náhle se mi před očima, na disku Luny zjevil podivný nápis.
"Soustřeď se na toto sigilium a až bude u tebe v pentagramu vkroč do něj"!
Opravdu, sigilium se přesouvalo směrem ke mě, ale stále na jeho pozadí zářila Luna. Když se zastavilo, vkročil jsem do něho. Náhle jsem uviděl houf postav. Byli to lidé, různé bytosti. Nad nimi na obloze vyšla Luna. V jejím disku se objevilo sigilium. Náhle všichni lidé a všechny bytosti padli na zem. Ti co ne, tak prchali pryč. Obraz zmizel. Opět jsem stál v jeskyni, přede mnou Eigi.
"Právě jsi se naučil první sigilium lunární magie, zničení nepřátel".
Hleděl jsem s údivem a nevěřil vlastním očím.
"No tak, nezdržuj, ještě máme za úkol naučit se dalších osm sigilií".
Postupně se mi po vkročení do nového zjevila scéna, která mě naučila použití dané sigilie. Probudil jsem se poměrně odpočatý. Vzpomněl jsem si na noční sen a zjistil, že si všechny sigilie pamatuji.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte bře 18, 2014 3:56 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Začátek konce

Ihned po snídani, za mnou přišel Beowulf.
"Mám pro tebe důležitý úkol".
"A co to bude? Zase nějaký kurz? A kde je Sígrid? A a a a.....".
"Zadrž a poslouchej! Půjdeš do lesa, tam, kde jsme byli lovit ty lapky. Ulov něco k snědku, dochází nám zásoby. A Sígrid už šla napřed, tak se tam potkáte".
"Dobrá, vyrazím hned, jak se posilním". Dojedl jsem svou slaninu a vejce a vyrazil do lesa, směrem k pevnůstce. Obloha byla zatažená a stromy šuměly. Studený vítr se proháněl lesem a ve vzduchu bylo cítit tlející listí spadané z mohutných dubů. Šel jsem a opatrně našlapoval. Snažil jsem se vnímat vše, co se kolem dělo. Nechtěl jsem se dočkat opět nějakého překvapení, které mohlo být osudné. Procházel jsem hustým porostem, když jsem ucítil známý pach. Ano, byla to srna. Ale kde je? Zastavil jsem se u silného buku. Větřil, ale pach srny se mísil s nakyslým odérem krve. Zneklidnil jsem. Náhle vítr přivál ještě další pach. Byl to pach Sígrid. Zahleděl jsem se mezi stromy a uviděl Sígrid, jak sedí u mrtvé srny. V tom se zprava mihnul jakýsi stín. Otočil jsem hlavu doprava a uviděl muže. Vítr vál směrem od Sígrid ke mě, proto o něm nevěděla. Muž byl cítit potem a na obličeji týdenní strniště. V ruce pušku a mířil na Sígrid. To, co se stalo potom, bylo dílem okamžiku. Příznivý vítr mi dal okamžik překvapení a než muž zacílil, moje pravá tlapa již se zabořila do jeho zad. Drápy projely mezi jeho žebry a ozval se zvuk, který mohl mít pouze jedinou příčinu. Zlomenou páteř. Puška dopadla ne zem a ozval se výstřel. Kulka projela moji nohou. Ucítil jsem bolest, ale ta po několika okamžicích pominula. Díra po olověné kulce se začala rychle ztrácet. Sígrid již uviděla výsledek nejbližších událostí.
„Jsem ráda, že tentokrát jsi přišel včas“, usmála se a mrtvou srnu si přehodila přes rameno. „Ještě jsem objevila nedaleko pár divočáků, koukni se po nich“.
„Jasně, přijdu hned za tebou do hostince“. Vydal jsem se k pevnůstce, která dnes již byla prázdná. Skupina lapků, kteří zde měli svou základnu, posloužila jako součást mého přijímacího rituálu. V listí přede mnou byly slyšet kroky. Zastavil jsem se. Opodál ryly v zemi dva vypasení divočáci. Tentokrát, ale vítr nahrával do karet divočákům. Oba jako na povel zvedli nosy a ucítili mě. Asi byli trochu zaskočeni nad tím, co že to cítí. Proměna byla rychlá a nestačili odběhnout ani padesát metrů, když už se po lese rozléhalo kvičení statného kance. Drápy nedovolovaly kanci pokračovat v běhu a mé tesáky se zabořily do krku a ty nedovolily pokračování jeho života. Opět jsem chutnal příjemnou chuť krve. Opět jsem naplnil své lovecké pudy. Po chvíli se kanec již nesl na chlupatých ramenech směrem k hostinci. V lidské verzi moji osoby bych měl s dopravou metrákového kance problém. I to byla přednost vlkodlačí podoby. Jak jsem se blížil k hostinci, zahlédl jsem na jehličí krev. Rudé skvrny směřovaly směrem k hostinci. Vletěl jsem do lokálu. Všichni přítomní uviděli, jak se rozlétli dveře a dovnitř se vřítila chlupatá potvora s kancem na ramenou. Kance jsem shodil na zem a opět se proměnil.
„Kde je Sígrid“, vypadlo ze mě místo pozdravu.
„Klid. Je ve svém pokoji“, uklidnil mě Beowulf. „Běž se dát do pořádku a přijďte na oběd, vypadáš strašně“.
„Jen jsem viděl krvavou stopu směrem sem“, vysvětlil jsem svoje chování. „Byla to tedy pouze srnčí krev“.
Vydal jsem se po schodech do patra, kde jsme se Sígrid měli svůj pokoj. Když jsem vešel dovnitř, Sígrid mě přivítala úsměvem. Došel jsem k umyvadlu a pohledem do zrcadla jsem se přesvědčil o Beowulfových slovech.
„Jdeme na jídlo“, vyřídil jsem vzkaz a po nezbytných úpravách jsme oba odešli do lokálu na jídlo. Zvěřina byla dobře připravená a mé lidské já si opravdu přišlo na své. Když jsme dojedli, přišel hostinský a nesl tři rohy a v demižónku, zřejmě medovinu.
„Máte se zdržet. Tohle posílá Beowulf“, vysvětlil hostinský náš údiv a položil vše na stůl. Po chvíli již přicházel Beowulf. Sedl si na volnou židli, nalil do všech rohů medovinu a vyzval nás, abychom se chopili nápoje.
„Na vlky, dobrý lov bratře a sestro“. Pozvedli jsme rohy a pořádně si přihnuli.
„Co se děje, zeptal jsem se zvědavě“.
"Ale nic, jen si chci s tebou popovídat", položil jsem roh do stojánku a čekal s čím Beowulf přijde.
"Víš, co tě k nám přivedlo"?
"No přeci scénář filmu, na kterém jsem s Radkem dělal. Film o vlcích".
"Myslíš, že to byla náhoda? Netušil jsi, že jsi někdo jiný"?
"Netušil jsem vůbec nic, a jak bych také mohl".
"Nikdy jsi neměl podivný sen? Nikdy jsi se necítil být někdo jiný? Jaký jsi měl vztah ke zvířatům"?
"No zvířata mám rád, miloval jsem procházky po lese, navštěvoval ho i v noci. Nádherné vůně nočního lesa, zvuky sov a nočních ptáků se mi vždycky líbily. A podivné sny? Ano, pár dní před tím, než jsem přijel sem, jsem měl sen o tom, že jsem vlk. Dokonce dva dny po sobě. Ale nepřikládal jsem tomu zvláštní důležitost".
"A nikdy předtím nic"? Zeptal se Beowulf.
"Ještě kdysi dávno jsem měl sen o tom, jak jdu lesem a potkal jsem starce v kápi. Na takové lesní křižovatce. A podal mi zvláštní kamínky, na kterých byly podivné symboly. Asi po měsíci, jsem šel kolem knihkupectví a uviděl za výlohou knihu, na jejímž obalu byly přesně ty samé znaky".
"Aha, tak to byly runy. Někdy si zajdi za Eigim, něco ti o nich poví. Jsou další důležitou součástí tvého života. A jak dnes proběhl lov"?
"No měli jsme opět potyčku s místním člověkem".
"Ano? A co se přihodilo"?
"Snažil se střelit po Sígrid"!
"A"?
"No nepřežil", vykoktal jsem ze sebe.
Beowulf chtěl něco říci, když se rozlétly dveře hostince a vběhl do nich jeden z členů smečky.
"Ve Vlčinách se shromáždili vojáci a i muži z vesnice a táhnou sem".


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: pát bře 28, 2014 2:02 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5542
Bydliště: Kolín
A jak je to dál? To se nedělá, skončit, když je to nejnapínavější! :twisted:

Musím se přiznat, že oceňuji (i když asi ne každý by souhlasil) dvě věci. Zajímavě rozvedenou myšlenku, aspoň takové zpracování jsem ještě nečetla a ještě jednu věc. Asi se budeš smát, ale málokdo umí podat, jak bych to řekla, biologické tělní záležitosti, a s vkusem už vůbec ne. Tobě se to povedlo. Jak píšeš, stylisticky by se to dalo ještě "uhladit", ale to není klíčové. Klíčové pro mě je, že to běží docela přirozeně, evidentně kvůli reálně a přirozeně působícímu vyprávění v první osobě...

Tak honem zbytek, někteří vybraní čtenáři čekají! :)

_________________
Obrázek Obrázek


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: sob bře 29, 2014 6:58 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
No chtěl jsem původně tento projekt ukončit, ale už jsi druhá čtenářka, tak Lycantropea bude pokračovat.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte dub 01, 2014 11:05 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Primus victoria

„Budeme se muset připravit“, povídá Beowulf a stoupne si před všechny v hostinci. „kolik jich je a jak jsou vyzbrojeni“, podívá se přitom zkoumavě na příchozího.
„Asi padesát mužů a mají jen luky a meče, myslím, že nic, co bychom nezvládli“, odpověděl s despektem v obličeji.
„Ano, to nebude problém, proměňte se“ a sleduje ostatní, jak se z nich stávají nenasytné bestie. Když se proměnil i Herve, sám se připojil k ostatním. Vyrazili ze dveří hostince směrem k vesnici. Procházeli v klidu lesem a opět to ticho. Les ztichl, ani ptáčka nebylo slyšet. Předzvěst boje.
Po chvíli byl slyšet hluk. Desítky nohou se hnaly po cestě.
„Do lesa!“ Zavelel Bowulf a na to se všichni vlkodlaci rozběhli do stran mezi stromy. Již byli vidět první vojáci.
„deset vlkodlaků proti padesáti lidem. Za jak dlouho dokážeš rozsápat pět lidí“, zeptá se Herve jednoho z kolegů.
„Asi za pět minut“, poznamená s kamenným výrazem.
„Do nich!“ zvolal Beowulf a všichni se vyřítili z lesa. Každý z vlkodlaků se vrhnul na jednoho vojáka. Ti začali kolem sebe mlátit meči, ale zranění způsobená se vlkodlaků velmi rychle hojila. Vojáci zřejmě vůbec neměli tušení, s kým se utkají.
Herve sledoval boj svých bratří a jeden z vojáků namířil kuši a Herve sledoval jak míří na Beowulfa. Okamžik a pravou tlapou ho trefil do hlavy. Ten se skácel na zem a jeho hlava byla téměř uražena. Přelomená páteř udělala své a voják byl mrtev.
„Díky“ uslyšel od Beowulfa, ale to již ucítil prudkou bolest v zádech. Otočil se a to viděl dalšího, jak jej zasáhl šípem do zad. Prudce vyrazil k němu a chytil ho za břicho. Jedno trhnutí a v tlapě mu vysely jeho vnitřnosti, které upustil na zem. Další z vojáků staál opřený o strom a zvracel. Levou tlapou ho uchopil za krk a vyzvedl do výše. Pravou ho chytl za trup a přetrhnul. Na zemi zůstal jen krvavý kopec směsi masa a šatů. Nyní uviděl jednoho vojáka, jak s mečem vyběhl za vlkodlakem vpravo od něj. Zaznamenal jeho ophyb však na poslední chvíli a již se vlkodlakova hlava kutálela k Hervovým nohám. Voják byl tak překvapen svým úspěchem, že na okamžik ztuhl. Toho Herve využil a drápy pravé tlapy se zabořily do jeho hrudi. Stiskl je v pěst a vyškubl jeho ještě tlukoucí srdce. Když se rozhlédl, bylo prakticky po boji. Zbytek vojáků se dalo na útěk.
„Tady jsme skončili, zavelel Beowulf“ a všichni se vydali směrem k hostinci. Les jakoby ožil. Opět bylo slyšet ptáky a zurčet potok. „Vezměte našeho mrtvého bratra sebou, tady jim ho nenecháme“, a dva vlkodlaci nejblíže k mrtvému, ho vzali a nesli do hostince. Byl to Kodlak a ......
Příchod do hostince byl smutný. Tělo položili do trávy a Beowulf přinesl nějaké byliny.
„Dojdi pro ostatní“ přikázal mě a já vešel do hostince.
„Pojďte ven, Beowulf volá“ a všichni se vyhrnuly ven. Udělali kruh kolem těla mrtvého a Beowulf ho posypal bylinami. V tom se v lese ukázalo zvláštní světlo, ze kterého vyšla postava. Ano byl to opět on! Fenris. Obrovský vlkodlak přišel ke kruhu a vztáhl svou mohutnou tlapu nad mrtvým bratrem. Jeho tělo zůstane s vámi. Zůstane tak jak je. Nebude zde odpočívat jako to, co nenávidíme, jako člověk, ale jako bratr úžasného společenství. Jeho duše odchází se mnou, aby se zase mohl navrátit mezi vás. Už brzo a pohlédne na Sígrid. Ta si svou tlapu položí na své břicho. Na to se Fenris otočil a jak přišel, tak i zmizel. Stromy se za ním zavřely a my jsme zůstali ještě dlouho kolem svého bratra v kruhu. Náhle Beowul zvedl hlavu a to udělali i ostatní. Také jsem vzhlédl do nebe poseté hvězdami a přidal se k písni beze slov. K té, která volá své bratry a sestry a která všem v okolí nahání hrůzu a strach. Vytí bylo teskné a dlouhé.
„Teď se všichni odeberme ke stolům a u medoviny budeme vzpomínat na statečného bratra. Celá smečka se odebrala do hostince. Posedali jsme u stolů a Beowulf so proměnil zpět. Totéž udělali všichni ostatní. Se Sígrid jsme si sedli spolu a uviděl jsem, že Beowulf jde k nám. Sedl si na volnou židli. Pomalu a vážně.
„Děkuji ti bratře, zachránil jsi mi život. Jsem tvým dlužníkem“.
„To nestojí za řeč“, pronesl jsem tichým hlasem. „Řekni mi Beowulfe, jak je to s Lycantropeou. Jak to, že ji všichni vidí, všichni po ní chodí. Nás vidí a to i lidé z vesnice. Ale můj kamarád Radek, když se pro mě vracel, hostinec již nenašel.“
„To je tak,“ odpověděl Beowulf. „Vlkodlaci pocházejí z Lycantropei. A tu vidí jen ten, kdo na ni věří. Zrovna tak vlkodlaky vidí jen ti, co v ně uvěřili. Jsme v jiné dimenzi, než je ten váš svět, vlastně než BYL tvůj svět. Ale pokud chceme, může způsobit, aby nás viděli i nevěřící. Proto jste hostinec našli poprvé. Byl to úděl a my jsme ho vyplnili. Lidský mozek totiý umí vidět jen to, v co věří a co zná.“


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: čtv dub 03, 2014 12:39 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5542
Bydliště: Kolín
Ale tohle ještě není konec, že ne? :wink:

_________________
Obrázek Obrázek


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: čtv dub 03, 2014 2:54 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
zdaleka ne


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: čtv dub 03, 2014 9:33 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5542
Bydliště: Kolín
Prima, takže pokračujeme!
Což mi připomnělo - co ten filmový příběh? Pokračuje nějak? Sice má vlastní topic, ale když už sem píšu,...

_________________
Obrázek Obrázek


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte říj 04, 2016 9:58 am 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
12. Nový začátek

Ráno jsme se probudili celkem pozdě. Slunce již prosvítalo z výšky do malých dřevěných oken hostince a hlásalo, že už je den v pokročilém stádiu. Bylo již odpoledne. Posadil jsem se na posteli a Sígrid udělala totéž.
„Jak je po včerejšku“? Zeptala se téměř šeptem. Její hlas byl sotva slyšet. Ze spodu z lokálu byly slyšet zvuky. Rychle jsem se oblékl a šel za ostatními do hostince.
„Přijď za mnou dolů“, usmál jsem se na Sígrid a šel po schodech dolů. Posadil jsem se u svého stolu, zběžně pozdravil ostatní a hostinský již nesl konvici s horkou kávou a chleba a opečenou slaninu a vejce.
„Tvoje polovička ještě spí“? Zeptal se.
„Ne už jde také za mnou, přines jí také jídlo“. Hostinský odešel a zrovna, když vcházela Sígrid nesl talíř s jejím talířem. Posadila se ke mě a v tichosti jsme se najedli. Slanina byla výborná a opravdu přišla vhod. Bylo poměrně ticho, jen občasné mlasknutí narušovalo komorní atmosféru. Po chvíli k našemu stolu přišel Beowulf.
„Až se najíš, čekám tě na Měsíční skále, víš kde je to? To tam, kde ses stal vlkem. Přijď sám“, dodal ještě a zase se zvedl a odešel. Vyšel ze dveří hostince a já ho nechtěl nechat čekat.
„Jdu tam, ať dlouho nečeká“, pošeptal jsem své vlčici do ucha a zvedl se od stolu. Netušil jsem, co mě může chtít tak důležitého, ale moje intuice mi říkala, že to nebude nic dobrého. Nebo spíš to bude něco ....důležitého.
Vyšel jsem před hostinec. Svěží větřík se proháněl mezi starými stromy a jejich listí ke mně hovořilo svoji řečí. Svižným krokem jsem mířil na planinu, kde jsem se setkal, s Fenrysem, kde jsem se seznámil se Sígrid a kde jsem se cítil poprvé v životě opravdu šťastný a naplněný nepopsatelnou energií. Po chvíli jsem již uviděl Beowulfa procházet se po kamenité ploše. Vykročil jsem směrem k němu. Stál tak jako socha a nechal mě dojít až k němu.
„Přišel jsi brzy, posaď se sem, ke mně. Musíme probrat důležitou věc.
Posadil jsem se na pařez vedle Beowulfa a naslouchal.
„Víš, když jsi sem přišel, nemohl jsem o tom mluvit. Museli jsme tě přijmout, protože to je tvůj úděl, být vlkem. Ale, ty jsi určen být alfou. Kdybychom se utkali v boji o místo alfy, možná bys zvítězil, ale smečku bys neudržel. Málokdy se to povede. Nejlépe je založit si svoji vlastní“
„S tím jsem počítal. Jsem rád, že jste se mě ujali. I když z počátku jsem byl na pochybách. Byl jsem odtržen ze svého světa, kde jsem měl určitou pozici, měl jsem zařízený život, ale nebyl jsem úplně svobodný. Poslední dobou mě spolupracovníci vytýkali, moji výbušnou povahu, byl jsem cholerik a nevěděl jsem proč. Nyní se cítím svobodný a šťastný. Pravda, po Radkovi se mi občas zasteskne, ale on to snad pochopí. Možná, že mu někdy budu moci vše vysvětlit“.
„Jsem si jist, že budeš“, odpověděl tiše Beowulf.
„Takže jistě, sbalím se a odejdu hledat svoje území, kde založím svou smečku společně se Sígrid“. Podíval jsem se na Beowulfa a mlčel. Jen jsem cítil, jak mi po tváři stékají slzy. Nedalo se to udržet, ani zastavit.
„Děkuji ti Herve, já ti na oplátku slibuji, že kdybys někdy potřeboval pomoc, u naší smečky ji vždy najdeš. A nestyď se za svoje city, i vlkodlak má srdce. Pokud jím tedy vždy byl. Jsou vlkodlaci, kteří byli a jsou bez srdce, lítosti a nadhledu. Jsou to jen stroje, vytvořené mágem k tomu, aby mu sloužili. Nemají svou vůli a nejsou svobodní. Ty jistě sám poznáš, kdo je tvůj nepřítel a kdo ne. Kdo není za jedno s Matkou přírodou“.
„Ano, samozřejmě. Tento rozdíl jsem již dávno pochopil. Moje já se změnilo a doufám, že k lepšímu, když jsem přijal svou bestii, svého vlka v sobě. Osvobodil jsem se! Díky tobě a tvé smečce. Lovíme spolu“, odpověděl jsem a Beowulf vstal. Pozvedl ruce k nebi, kde již zářily hvězdy a mezi stromy se ukázal srpek Luny.
„Buď pozdraven, Velký vlku, praotče a tvůrce života, buď pozdravena Velká smečko, všech čtyř stran.......................“, odříkával volání k Fenrysovi.
„Toto je Herve, můj bratr a budoucnost vlkodlačího rodu. Buď mu nápomocen, při jeho těžkém úkolu. Dobrý lov“.
„Dobrý lov“, odpověděl jsem k hvězdám a zadíval se do té jiskřivé nádhery.
„Vidíš támhle tu hvězdu“? Ukázal směrem nahoru k souhvězdí velkého psa.
„Ano to je Sírius“.
„Správně, my jí ovšem nazýváme vlčí hvězdou, když se na ní zadíváš a povíš jí svá přání, uslyším je a ty zase mě“.
Chvíli jsme ještě mlčky stáli, dívali se na tmavý samet a odebrali se zpět do krčmy. Ještě přede dveřmi jsem rukou chytil Beowulfa za rameno a zastavil ho.
„Kdy“?
„Sám ucítíš, až přijde ten okamžik, zatím tu buď jak chceš dlouho“, pousmál se na mě a vkročili jsme do loučemi osvětlené místnosti. Na stole bylo pečené sele a všem se dělali boule za ušima. Jen Sígrid nejedla. Čekala, až se vrátím. Ihned jsem ukrojil dva pořádné kusy masa a donesl ke stolu, kde netrpělivě vyhlížela, kdy se s Beowulfem vrátíme.
„Tak co? Co ti chtěl“? S obavami se hned ptala.
„Budeme muset odejít a najít si vlastní domov. Pověděl jsem jí dopodrobna, o čem jsme se bavili“. Vypadala smutně.
„Ale zatím ještě nemusíme, sami si určíme, kdy to bude“, uklidnil jsem svou milovanou vlčici a pustili jsme se do jídla.
Dlouho jsme si pak povídali v posteli a usnuly jsme v očekávání a plánech dnů příštích.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte říj 04, 2016 7:29 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5542
Bydliště: Kolín
Díky za pokračování, určitě máš i další kapitoly, takže poprosím, dej sem všechno, co máš napsané, moc pěkně se to čte! Hlavně má jeden chuť číst dál, což je první známka, že to není marné :wink: .

_________________
Obrázek Obrázek


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: pon čer 07, 2021 9:37 pm 
Offline
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 256
Bydliště: Lesy jižních čech
Začal jsem psát další pokračování.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Lycantropea
OdeslatNapsal: úte čer 08, 2021 7:05 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5542
Bydliště: Kolín
Skvělý!!! Těším se, až je sem hodíš.
Co záměr s dalším filmem?

_________________
Obrázek Obrázek


Nahoru
 Profil E-mail  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 40 ]  Přejít na stránku 1, 2  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přeskočit na:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz