VanHelsing.info

No teda - ani jsem nedejchala, jaké to bylo tempo! Třeba se nejde v deníku nebo v kronice něco ohledně jeskyně, jenomže vypadá neprůchodná. Mohla by v ní být nějaká voda, jezírko nebo podzemní potůček,... dobře, dobře, už nevymejšlím.

Na druhý den se osadníci vypravili do lesa, aby narubali trochu dřeva na topení. Zásoby se jim tenčili, a tak je museli doplnit. To jim zabralo celé dopoledne, takže se k obědu do hostince dostali až po obědě. Herve svolal na odpoledne všechny vlky do lokálu. Oznámil, že je potřeba udělat strategii, proti případným vpádům temných k nim do osady. Ano. Už to byla osada i s domky pro osadníky. Kovář jim načepoval medovinu a na každý stůl dal nějaké sušení maso. Pak Herve vstal a tvářil se důležitě.
„Jak jistě víte, byli jsme včera s Edanem na temném území a snažili se najít místo, které bylo vyznačeno v deníku starosty. Je tam jeskyně, ale dovnitř jsme nemohli, protože tam byla tma a neměli jsme lampy. Velký vlk stál při nás, když jsme si je nevzali. Protože kdybychom šli dovnitř, jistě by nás tam načapali temní. Na ty jsme trefili při zpáteční cestě. Utkli jsme jim, ale je jasné, že už o nás vědí. Takže musíme vytvořit nějakou strategii obrany. Má někdo nějaký návrh“?
Dlouho bylo ticho, až se ozval Kamdar.
„připravíme si také otrávené šípy. Jak to chtěli udělat vojáci proti nám“.
„Ano, to uděláme, uděláme jed z oměje, ale jen jestli má Eigi nějakou zásobu. Je zima a nikde nyní neroste. Pak by nezbylo nic jiného než se vybavit meči a sekerami a přímý boj. Ani vlkodlak, když mu useknete hlavu nepřežije a pochybuju, že upír ano“.
Ještě dlouho se takto dohadovali, ale nakonec nevymysleli nic jiného. Rozešli se tedy a Herve se rozhodl ještě zajít za Eigim. Našel ho už ve svém srubu, takže musel Herve chvíli čekat, než mu otevřel.
„Doufám, že tě neruším“, místo pozdravu začal Herve. „Máme problém, co udělat, abychom se mohli bránit případnému útoku z temného území. Navrhovali jsme otrávené šípy, ale nevím, jaké zásoby oměje máš“.
„Buď pozdraven Herve. No zásoby oměje nemám a navíc nevím, jak hodně by vám to pomohlo. Oni se nebudou pokoušet o otevřený boj. Jejich vlci, které mají z obyvatel vesnice jsou jen jako. Udržuje je síla, která je stvořila. Budete je muset zabít fyzicky. Mohu se pokusit vyvolat sílu, která je omámí, ale nezabije je“.
„To by jistě pomohlo, ale už jsem ostatním řekl, že to bude na meče a sekery pro osadníky a vlkodlaci se zapojí“. Po tomto rozhovoru šel do svého pokoje. Ještě po cestě pozdravil službu majícího vesničana a upozornil ho, aby byl ve střehu. Jenom něco zamručel, jako že je to jasný. Herve potichu vešel do pokoje a Sígrid i Freky spali. Ulehl tedy také, ale nemohl usnout. Stále ho hlodalo, co budou dělat. Netrvalo to dlouho a na dveře se ozvalo zabouchání. Vstal a šel se podívat. Byl to strážný a s nervózním hlasem řekl, že uviděl u lesa postavu. Oba se ihned odebrali před hostinec. Nic neviděli a Herve se ptal, jestli se mu to nezdálo. Strážný se zapřísahal, že ne. Že tu postavu viděl. Sledovali tedy okraj lesa. A skutečně, po chvíli i Herve uviděl, jak se od lesa k nim blíží postava. Sledovali, kdo se k nim blíží, čekali, kolik jich bude. Ale nikdo další se neobjevoval. Čekali, kam dotyčný půjde. Šel rovnou k nim. Byl to chlapík ve středních letech. Dlouhé kaštanové vlasy měl až na ramena. Když uviděl Herva s osadníkem zastavil se. Hleděli na sebe ze vzdálenosti asi deseti metrů, když to celé protrhnul Herve.
„Kdo jsi a co tady chceš“, ohradil se na příchozího.
„Jsem Myslibor. A přicházím z hradu. Z temného hradu. Tedy podařilo se mi utéct. Musím vás varovat“, pak se zamyslel a odmlčel.
„Před čím nás chceš varovat. Povídej“!
„Ano, chtějí na vás zaútočit, stejně jako na naší vesnici a prý napadli ještě jednu, ale to nevím. Posílají mě ostatní vesničané z mojí vesnice. Pomohli mi utéct a abych se pokusil s vámi navázat kontakt“.
„Tak povídej, v čem bys nám mohl pomoci. Znáš, jak to vypadá v hradu. Kolik mají vlkodlaků a kolik upírů“.
„No přesný počet nevím, ale vlkodlaci tam jsou, ale je jich málo, myslím, že tak deset. Ostatní jsme my, co nás proměnil. Ale vždycky když se máme proměnit, musíme vypít nějaký lektvar, co nám míchá ten kouzelník. Jmenuje se Atlantes. Upíři, tak těch je pouze pět. Chvástají se armádou padesáti bojovníků, ale většinu tvoří lidé z mojí vesnice. Chtěli zajmout i lidi z té druhé vesnice, ale ti se bránili, tak vesnici vypálili a osadníky pobili. Ale nevím, zda je to pravda. Také se vyznáme v tajných chodbách hradu a v naší vesnici. O těch nevědí“.
„No dobře, dejme tomu, že ti chceme věřit. Máte nějaký plán“?
„Ano, až dojde k útoku, my, co jsme vesničani se přidáme k vám. Musíme hlavně zabít čaroděje“.
„Dobře. Ale budeš nám moci dát vědět, než přijdou? Máme plán, jak se bránit a neradi bychom pobili tvoje vesničany“.
„Dám vědět včas, nyní se musím vrátit, aby nezjistili, že jsem zmizel“. Po tom se Myslibor sebral a zmizel v lese. Herve šel do svého pokoje a strážný šel probudit toho, co ho má střídat. Herve přemýšlel o tom, zda má neznámému věřit. Přemýšlel, jak to zjistit.

Nevím, jak jinak to zjistit, než se přeměnit a vydat se za Mysliborem,... mno, uvidíme!

Na druhý den ráno, si hned po snídani vzal Herve starostův deník a kroniku nalezenou u starosty v domě ve vesnici v temném území. Prohlížel si se zaujetím jednotlivé zápisy. Našel i pojednání o tom, jak vznikl plán na získání celé krajiny i s obyvateli. Prostřednictvím čaroděje a vytvoření armády zmutovaných vlkodlaků. Uvažoval, proč nemnoží i armádu upírů. Když upír vysaje smrtelníka, vznikne přeci zase upír, nebo snad ne? Otáčel stránky jednu za druhou a nenašel nic, co by mu nějak pomohlo. Vzal deník starosty a přemýšlel, proč si pro něj z temného území přišli. Jen proto, abychom ho neobjevili, nebo je v něm něco důležitého. Už si myslel, že tam ni nenajde, když už chtěl deník odložit, zavíral desky, uvědomil si, že zadní strana deníku je silnější než ta úvodní. Podíval se podrobněji na zadní desku a byla evidentně slepená. Vzal tedy nůž a rozřízl ji. Byla tam složená mapa. Otevřel ji opatrně a byla to mapa hradu, vesnice a tunelů, vedoucích do hradu, a dokonce jeden tunel vedl směrem k temnému sídlu. To je zvláštní, pomyslel si. Nikdy neslyšel o tom, že by z temného sídla vedla chodba do hradu. Vzal si kroniku a otevřel ji. Prohledával jednotlivé listy, a nakonec to našel! Temné sídlo, jejich Temné sídlo bylo dříve sídlem čaroděje Atlantese. Tam začal jeho plán. Později sídlo opustil, když vybudovali hrad u té vesnice na temném území. Musím zajít za Eigim, jestli í, kde chodba v temném sídle ústí. Udělal to hned. A měl štěstí, protože Eigi seděl v hostinci a jedl pečené maso.
„Eigi“, oslovil místo pozdravu šamana. „Našel jsem v kronice zmínku o tom, že naše Temné sídlo bylo kdysi jejich. Oni ho opustili a nechali na pospas. Co o tom víš. A víš, kde ten tunel ústí“?
„Ano. To, co říkáš je pravda. Chodba ústí v západním křídle ve sklepení. Ale kdysi jsme vchod zasypali, aby se sem temní nemohli dostat“.
Víc Herve nepotřeboval vědět. Ihned svolal brigádu. Čtyři osadníky a k sobě ještě Edana. Ihned vyrazili k Temnému sídlu. Před ním se zastavili. Herve poslal osadníky do skladiště pro nářadí. Lopaty a motyky budou potřebovat. Vstoupili dovnitř a vydali se do chodby vpravo. Sešli po schodech a narazili na dvířka. Byla zamčená, ale nedalo moc práce je vyrazit. Ocitli se v místnosti, kde na jedné stěně byla navezena hromada kamení a hlíny. Začali odkopávat kameny a hlínu přehazovat k vedlejší stěně. Byla to práce pro více lidí, ale stejně by se jich sem více nevešlo. Byl už večer, když už byli unavení, ale většina materiálu byla odházena. Zbývalo pouze vyčistit vstup do tunelu. Byli velmi unavení, když konečně tunel uvolnili.
„Dnes už si odpočineme a zítra ráno se vydáme do tunelu“. Tak se také stalo. Edan zůstal s osadníky v Temném sídle, kde pojedli zásoby, co si sebou přinesli. Herve odešel zpět do hostince. Musel zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Nechtělo se mu uvěřit, že by je temní nechali tak dlouho v klidu. Sešel do údolí a prošel lesem k hostinci. Natrefil na osadníka, co měl zrovna hlídku. Oznámil mu, že je vše v pořádku. Herve tedy v klidu šel do svého pokoje a lehl si. Sígrid se jen letmo zeptala, jestli je vše v pořádku. Kladná odpověď ji uklidnila a spala dál. Ráno se nasnídal a zavolal si Kamdara. Pověřil ho dozorem nad hostincem a osadou a vyrazil do Temného sídla. Ostatní byli rádi, že jim donesl sušené maso a také trochu medoviny. Voda nebyl problém, je zde studna, ale medovina přišla k chuti. Zapálili lampy a postupovali tunelem. Bylo zde vlhko a zatuchlý vzduch. Cesta se zdála být nekonečná. Nakonec došli k železným dveřím. Zkusili je otevřít, ale to se nepovedlo. Chvíli Herve stál za dveřmi a poslouchal. Žádné zvuky nebyly slyšet za dveřmi. Bylo jasné, že pokud dveře vyrazí, udělá to hluk a upozorní na sebe. To nechtěli. prohlížel si dvířka a viděl, že jsou zasazeny do rámu ze dřeva. Vzal tedy jednu motyku a zkusil jí zastrčit mezi dřevěný rám a okolní zem. Zabral a rám se lehce hnul. Dveře se dlouho nepoužívaly. Řekl tedy Edanovi, aby ho napodobil. Herve zabral nahoře a Edan dole. Pomalu se rám pohnul a dvířka začaly padat směrem k nim. Ostatní to ihned pochopili a chytili je, aby nespadly. Společně položili dvířka i s rámem na zem. Ocitli se ve sklepení hradu. Byla zde tma, a tak si museli svítit lampami. Herve dal pokyn k zastavení. Zůstanu zde pouze já a Edan. Ostatní jděte do hostince a Kamdarovi řekněte, jak naše výprava dopadla. Kdybychom se do večera nevrátili, máme problém a ať vyrazí na záchranou výpravu. S tím se rozloučili. Herve a Edan vyrazili dále do hradu. Zastavili před dalšími dveřmi. Ty byly už dřevěné, ale také nejevily známky častého používání. Edan je zkusil otevřít. Herve ho zastavil. Chvíli poslouchal. Až když se přesvědčil, že je ticho, zkusili dvířka otevřít. Ty se pohnuly, ale nešly otevřít úplně. Před nimi něco stálo. Nějaká skříň. Zatlačili více a povedlo se skříň odstrčit. Protáhli se oba vzniklým otvorem. Ocitli se ve věznici. Byly zde kopky se zamřížovanými dveřmi. Byly prázdné až na jednu. Tam spal nějaký vězeň! Edan přišel blíž. Vězeň se zvedl a zvědavě zíral do tmy. Pak přistoupil i Herve a držel v ruce lampu. Najednou se vězeň zvedl a přiskočil k mříži. Byl to Myslybor!

Mno, takže propojení Temného sídla s hradem odhaleno. Myslibor možná nic neřekl (nebo ano) a čaroděj je někde dobře ukryt v hradu a nejpíš svolává nějakou válečnou radu, když zjistil, že si Myslibor vyrazil na menší výlet,... ale třeba to bude úplně jinak.

„Co tady děláš“, ptal se zvědavě Herve.
„Přišlo se na to, že jsem byl na výletě. Máme totiž zakázané chodit mimo temné území. Chytla mě stráž, když jsem se vracel. Můžete mě odsud dostat“?
Herve chvíli přemýšlel. „Asi ne, alespoň ne hned. Prozradilo by se, že jsme zde byli. Budeš tady muset ještě chvíli vydržet“.
„Tak to vám musím popřát úspěch, protože se už neuvidíme. Večer budu popraven. To je trest za zradu. Odejít mimo území je považováno za zradu. Ale nevyčítám vám nic“.
Najednou uslyšeli nějaký hluk. Herve vzal Edana za ruku a odtáhl ho za skříň ke dvířkám do tunelu. Hned na to zhasnul lampu. Za chvíli uviděli, jak se blíží světlo. Někdo nesl lampu. Byli to dva chlapíci. Zastavili se u mříže, kde byl uvězněn Myslibor. Na to se Herve svlékl. Edan ihned pochopil a následoval jeho počínání. Žalářník odemkl mříž a zařval na Myslibora.
„Tak pojď šmejde. Každý chytil Myslibora za jednu ruku a vedli ho ven. V tom vyrazil Herve a Edan již proměněný. Každý si vzal jednoho. Byl to okamžik překvapení. Nestačili ani vykřiknout. V mžiku byl jeden s prokousnutým hrdlem a druhý měl otvor v hrudi. Sebrali lampu, co upadla na zem. Naštěstí nezhasla. Vzali Myslibora a už ho táhli do tunelu. Ještě Myslibor v rychlosti sebral oblečení obou vlkodlaků a velice rychle prošli procházeli tunelem a až když byli v Temném sídle, tak se zastavili a Herve a Edan se proměnili. Herve a Edan se oblékli a museli si trochu odpočinout.
„Jak dlouho bude trvat, než zjistí, co se stalo“?
„No myslím, že už to ví“, odpověděl Myslibor.
„Pospěšme tedy do hostince. Musíme se připravit“! Herve zdůraznil svá slova dostatečně na to, aby se rozběhli do údolí. Vybíhali na kraji lesa už s jazykem na zemi. Udýchaní a vysílení dorazili do hostince. Kamdar je přivítal se slovy, že je vše v pořádku.
„Velkému vlku díky. Zatím“.
Jak zatím, ptal se Kamdar. A pak mu Herve s Edanem vypověděli, co vše se přihodilo.
„Musíme dnes zdvojit hlídky“, rozhodl Herve jakoby v předtuše. V tom do lokálu vběhl jeden z osadníků.
„Pojďte, udělali jsme oheň, pojďme se bavit“.
„Dobrá, pojďme“, souhlasil Herve. Pak se usadili kolem ohně a povídali si. Probírali možnou obranu. Herve jim nařídil, aby se vybavili kušemi a luky a v případě napadení vylezli na střechy srubů a stříleli na nepřátele. Také je upozornil, že někteří vlkodlaci nepřítele budou bojovat za nás. Byla skoro půlnoc, když se odebrali spát. Zůstali pouze hlídky a jak nařídil Herve zdvojené. Herve nemohl zabrat, stále myslel na to, jak zvládnou útok.
Začalo svítat, když do pokoje Herva přišel hlídkující osadník.
„Je to tady, v lese se pohybují postavy a řekl bych, že se připravují na útok“.
„Rychle obejdi všechny a připravme se také“. Celé horní patro hostince obývali vlci, a tak nebyl problém je oběhnout. Sígrid s Frekym se také chystali bojovat. Netrvalo dlouho a již stáli všichni proměnění v lokále. Vyšli před hostinec a Herve letmo pohlédl na sruby osadníků. Byli na střechách s kušemi a luky. Další byli s meči u vchodů. Trvalo to nekonečně dlouho, než se od lesa rozeběhli postavy. Vlkodlaci a za nimi muži, zřejmě upíři. Velká tlupa vlkodlaků se hnala loukou. To dal Herve povel k útoku. Vyrazili proti nim. První úder dal Edan s Kamdarem nejbližší vlky napadli a zakousli se jim do krku. Jenomže ti se svými tlapami zaryli obráncům do břicha. Kamdar skončil s roztrženým břichem na zemi a Edan vytrhnul útočníkovi kus krku. Krev okamžitě pokropila jeho kožich. Kamdar se odklidil mimo boj, a čekal až se zhojí. To už osadníci pálili šípy do těl upírů. Jeden z nich zahlédl u dveří osadníka a rozběhl se k němu. To už ho zasáhla šipka z kuše a meč uťal jeho hlavu. Upíři pochopili velmi rychle, že je jich málo a stáhli se dozadu. Mezitím vlci z hostince bojovali s temnovlky. Zem kropila krev obojích. Jeden statný temnovlk zahlédl Sígrid s Frekym a vrhnul se na ni. Mohutným skokem přistál na Sígrid a povalil jí na zem. Zahryznul se jí do tlapy a vytrhnul jí kus masa. Chystal se jí kousnout do hrdla, když tu na něj ze zadu skočil Freky, oběma tlapama ho uchopil za hlavu a trhnul. Bylo slyšet křupnutí, ale hlava stále držela temnovlkovi na krku. Neměl tolik síly, aby jí utrhnul. Tak si pomohl čelistmi. Zahryznul se mu do krku a překousl páteř. To už bylo dobré. Jeho hlava mu zůstala v tlapách. Sígrid si sedla a čekala, až se jí zahojí tlapa. Mezitím pokračoval rovnocenný boj na louce. Ale temnovlků bylo více. A ikdyž značně pomáhali osadníci, stále se nedařilo odrazit je. Herve se rozhlížel a uviděl, že část temnovlků zůstává jakoby v záloze. Také uviděl asi pět osadníků ležet mrtvých na zemi. Ale vlci z hostince začínali mít navrch.
Najednou se zezadu vynořil Atlantes. Bylo slyšet, jak rozkázal těm, co byli v záloze zaútočit. Ti se rozběhli k hostinci na válečné pole. Z hostince navíc vyběhl další temnovlk. Byl to Myslibor! Ale místo toho, aby útočili na hostinské, zaútočili na temnovlky. To už byla velká přesila. Navíc zaútočili i osadníci s meči. Utínali hlavy temnovlkům, které skolili vlci a Mysliborovi temnovlci. Byla to podívaná. Upíři skončili mrtvý na zemi a temnovlci také bez hlav. Nenechali nikoho uniknout. Tedy až na jednoho. Atlantes, když uviděl, jak se situace vyvíjí, sebral se a zmizel.
Trvalo dlouho, než se všichni proměnili. Oblékli a vydýchali. Herve pak vystoupil a rozhodl. Večer jdeme všichni na rituální místo poděkovat Velkému vlku za sílu a podporu. A u slavnostního ohně budeme slavit do rána. Všechny mrtvé pak dáme na hranici a důstojně se s nimi rozloučíme.

Ehm, to byla paráda! Jen doufám, že se neblížíme k rychlému konci! Ještě zbývá čaroděj, i když to nevypadá, že by mohl tak rychle někde získat posily,.....

Celé odpoledne nosili a sekali dřevo na slavnostní oheň a také na velkou hranici, na které budou uložena těla všech padlých, a to i nepřátel. Také se připravovala hostina, která se bude konat také na rituálním místě. Herve seděl na svém lůžku v pokoji a debatoval se Sígrid o dalších věcech. O těch, které je teprve čekají.
„Co máš na mysli“, ptala se zvědavě.
„Musíme se vrátit o nějaký čas zpět“, odpověděl trochu tajemně Herve. Sígrid se chtěla zeptat, jak to myslí, ale znala ho už natolik, že věděla, že by jí stejně nic neřekl. V tom byl Herve zásadový.
„Co s kouzelníkem“, ptala se lišácky Sígrid.
„O tom budu muset promluvit s naším šamanem. Eigi si možná bude vědět rady víc nežli já. Ale to nechám až na zítra. Nyní máme před sebou večer radosti a smutku“.
Začalo se stmívat, když bylo vše připraveno a všichni se odebrali na rituální místo Velkého vlka. Kamenné místo bylo zaplněno, jak nikdy předtím. Herve se postavil před oltář a začalo vzývání Velkého vlka.
„Vzývám tebe, Velký vlku. Ty, který jsi na úpatí hor, v širých pláních i šeru hvozdů. Vzývám tebe ty synu Země oděný vlčí srstí. Provázej svůj národ na svých stezkách a lovištích. Kéž dojdeme k poznání moudrosti tvého řádu. Abychom tě mohli následovat, probuď v nás vlky, buď v nás“.
Poté Edan zapálil slavnostní oheň. Jeho plameny ozářili tváře všech přítomných. Náhle se nad oltářem začala objevovat postava obrovského vlčího démona. Ve tvářích osadníků se zjevil úžas a v některých i strach. Najednou z poza oltáře vyšla postava! Herve ztuhnul. Ale pak se mu ulevilo. Byl to Eigi. Na sobě masku, hlavu vlka a na sobě vlčí kůži. Postavil se k Hervemu u oltáře.
„Velký vlku, přijmi tato těla mrtvých bojovníků do svých lovišť“, potom vzal jednu pochodeň a zapálil velkou hranici. Jak se hranice rozhořela, začal mizet i Velký vlk. Herve se postavil před oltář a promluvil ke všem.
„Sešli jsme se zde, abychom se radovali z toho, že jsme zničili velké zlo. Je nutné, abychom se vrátili zpět do starých časů. Musíme zachovat naše kořeny! Proto se naši osadníci, kteří našli azyl v našem hostinci opět vrátí do své vesnice, kterou budou muset znovu vybudovat. Proto hned jak začne jaro a bude přát počasí, pustí se do pilné práce. Stejně i vesničané z temného území se vrátí do své vesnice. Budeme všichni žít podle svého. Vlci a lidé mohou žít vedle sebe, ale ne společně! Dále se chystá ještě jedna věc. Já, Sígrid a Freky vyrazíme do světa. Jednou se vrátíme, ale do té doby předávám vedení naší smečky Edanovi. Ať se vám všem daří. Vyrazíme na den jarní rovnodennosti.“
Tím ukončil svůj proslov. Mezi přítomnými se ozval hukot. Bylo to překvapující. Ale všichni to přijali. I vesničané. Vždyť zase budou žít ve své rodné vesnici. Budou obdělávat svoje políčka.
Pak se hodovalo, pila medovina a zavládla pohoda a radost. Eigi vzal Herva za ruku a vyzval ho, aby šel s ním. Posadili se na kámen na okraji.
„Tušil jsem, že to budeš chtít udělat. Musíš získat zkušenosti, které ti budou potřebné zde pro všechny, až se vrátíš. Edana jsi zvolil moudře. Však jste se o pozici vůdce utkali. Bude to pro tebe dobrá zkouška a zkušenost“.
„Snad se tady nic špatného nestane“.
„Budeš o všem vědět. Vlci se dokáží spolu spojit i na dálku“. Poté vstali a objali se. Vrátili se mezi ostatní a slavili skutečně až do rána. Začalo svítat, když ulehli na svá lůžka.

Mno, těším se na zážitky z cesty - návrat o nějaký čas zpět? To vypadá slibně! Zajímalo by mě, jak daleko půjdou a taky kudy.
A jestli v tom bude nějak figurovat kouzelník.

Slunce bylo vysoko nad obzorem, když se sešli v lokále svého hostince. Najedli se a Herve s vážnou tváří předstoupil přede všechny.
„Potřebuji alespoň dva, nebo tři dobrovolníky. Musíme prozkoumat Temný hrad. Může tam být mnoho užitečného. Kdo se chce se mnou vypravit, nechť počká před hostincem. Samozřejmě až po obědě“. V lokále bylo hlučno, jak se dohadovali mezi sebou, kdo půjde s Hervem do Temného hradu. Už by tam mělo být bezpečno, nebo snad ne? Osadníci se hlavně dohadovali, zda by mohli jít i oni, nebo pouze vlci. Ještě Herve připomenul, že si každý u hostinského vezme něco k snědku. Trvalo dlouho, než se Herve dočkal prvních příchozích. Přišel Kamdar, Freky a Dobroslav. Kamdar se díval divně na osadníka, ale Herve to přešel pouze slovy: Tak jdeme. Vyrazili pomalu, nebylo kam spěchat. Les tiše šuměl a lehký jarní vánek příjemně voněl. Ptáci křičely na poplach, že se blíží vetřelci. Ale jinak se les celkově změnil. Že by to bylo tím, že už nehrozí temní? Došli na rozmezí, kde kdysi byla brána. Nyní byli na temném území. Vše se zdálo být v pořádku, ale přesto byli opatrní. Čaroděj se jim ztratil a neví, co může chystat. Dorazili k rozcestí, kde se dalo jít buďto ke hradu, anebo do vesnice. Vydali se poprvé rovnou cestou ke hradu. Cesta byla mnohem pohodlnější než ta do vesnice. Nebyla tak zarostlá. Vyšli z lesa a před nimi se objevila prostorná pláň, kde se tyčil do výše hrad. Zdálo se, že je tady klid. To je divné, zapochyboval Herve. Určitě nevyrazili do boje všichni. Musí tady být nějací sloužící.
Vešli dovnitř. Dveře byly otevřené a nikdo jim nebránil. Hrad byl celkem dobře a vkusně zařízený. Rovnou z nádvoří vešli do prostorné síně, kde byl velký dlouhý stůl. Okolo něho židle, zdobené a vyřezávané. Nad okny byly zdobné garnýže a na nich těžké závěsy z kvalitní látky. Podlaha provedena z modřínového dřeva.
„Koukám, že tady vládli upíři. Ti si potrpí na luxus. Vlkodlakům je celkem jedno v čem žijou“. Kamdar zregistroval pohyb. Skutečně! Ve dveřích na druhé straně síně se objevil nějaký chlapík. Když uviděl přicházet někoho jiného, než čekal, zastavil se.
„Pojď sem k nám a neboj se“, vyzval ho Herve. Chvíli trvalo, než se dotyčný odhodlal přiblížit.
„Jmenuji se Herve a kdo jsi ty“, zeptal se přátelsky Herve. Ostatní se také tvářili přátelsky. Neměli v úmyslu nikomu zbytečně ubližovat.
„Jmenuji se Lubomír. Vy jste z druhé strany“? Zeptal se bojácně Lubomír.
„Ano, vlastně se to tak dá říct. Nemusíš se bát. Ti, co tady byli už nejsou. Jsi tady sám? Co víš o tom čaroději, Atlantesovi. Ten utekl“.
„On se vrátil. Někde je, já ho tady cítím. Vždy, když byl na hradě, byla tady divná tíseň ve vzduchu, jestli chápete. Moment, zavolám ostatní, budou rádi, že se už temní nevrátí“. S těmito slovy odběhl těmi dveřmi, kterými vešel.
Za nedlouho vešlo asi pět mužů a žen. Dokonce i tři děti ve věku kolem deseti až dvanácti let. Jedna z žen se vrhla Hervemu kolem krku.
„Jsem Střežislava. Tohle jsme všichni, co zbyli na hradě. Ale kde jsou ostatní, ti co byli zneužiti s násilím proměněni. Odešli s temnými“?
„Jsou v bezpečí, tedy většina z nich. Někteří padli v boji. Jsou tady u našich zachránců“.
„Ale co budeme teď dělat. Když jsme tady zůstali sami“, s obavami ve výrazu tváře vyslovila Střežislava.
„No co. Půjdete zpátky do své vesnice a budete žít jako dřív“.
„Čaroděj nás nenechá. Je na hradě, teda asi. Je tu cítit jeho duch“.
„Prohlídneme hrad, Myslibor nás doprovodí. Jistě se tady vyzná lépe než my“. A Myslibor se ujal úkolu průvodce. Vyšli dveřmi na konci sálu a ocitli se na chodbě, z nich vedlo několik dveří. Myslibor vysvětloval, kam které vedou a speciálně ukázal na dveře, až na konci chodby.
„Tady je kuchyně, kdybyste měli hlad, zásob je dost“. Došli až ke schodišti, které vedlo do sklepení. „Dole je pracovna čaroděje“. Herve pomalu otevřel dveře. Ty nepříjemně zaskřípaly. Ihned ustrnul v pohybu a poslouchal. Nic neslyšel. „Co tam má“?
„Svoji komnatu a také je tam místnost, která sloužila k proměně. Tam byli temnovlci a každého, koho tam poslali. Pokousali. Někteří to nepřežili a z některých se stali temnovlci. Ti, co nepřežili posloužili jako potrava pro temnovlky“. Při tom bylo vidět, že se Mysliborovi zaleskly oči slzami. „Je divné, že jsou otevřené, čaroděj je měl vždy zamčené“.
Už se chystali vykročit na kamenné schodiště, když tu náhle Kamdar chytil Frekyho za ruku.
Ostatní zbystřili. Ze sklepení se ozývaly divné zvuky, připomínající potok, nebo tekoucí vodu. Najednou se v temném sklepení objevilo světlo. Někdo, zřejmě čaroděj musel otevřít dveře své laboratoře. Než se stačili otočit a jít zpět, dole pod schodištěm se objevila postava v kápi s lampou v ruce. Byl to Atlantes!

Mno, to jsem zvědavá, co kouzelník předvede a jak si s tím poradí vlkodlaci. Třeba zmizí ve své pracovně a něco použije,...

Vypadal překvapeně a my byli také překvapeni. Ne, že by se nedalo očekávat, že tady bude, ale nějak jsme s tím nepočítali. Než jsme stihli cokoliv udělat, Atlantes sáhl do koženého vaku, který měl přehozený křížem přes rameno. Vytáhl jakousi skleničku a tu hodil na schody pod nás. Naštěstí strop mu bránil, aby ji hodil výš k nám. Sklenička se rozbila a začal z ní unikat hustý zelený dým. Než jsme se stačili otočit a vyběhnout zpátky po schodišti, zasáhl nás ten dým. Pálení očí bylo nesnesitelné a začali jsme se dusit. Edan ještě zabouchl dveře do sklepení, aby zastavil šíření dýmu.
„Pojďte za mnou“, téměř křičel Myslibor. Instinktivně jsme ho následovali. Zavedl nás do kuchyně, kde jsme si vypláchli oči čistou vodou. Trvalo docela dlouho, než se nám oči vzpamatovaly. Herve se vrátil zpátky ke dveřím na schodiště do sklepení a opatrně je otevřel. Zdálo se, že se dým usadil. Uniknout neměl kam, žádné ventilační okénko zde není. Také když se podíval na schody, byly pokryty nazelenalým povlakem. Zkusil na něj šlápnout, ale nic se nastalo, pouze byly schody kluzké. Sešel tedy asi do poloviny schodiště, ale Atlantes byl samozřejmě pryč. Vrátil se do kuchyně. Tam všichni seděli u stolu a jedli. Před sebou na stole měli sušené maso a ve džbánu červené víno. Herve si také sedl ke stolu a s chutí si dal maso. Pouze si se svým džbánkem došel pro čistou vodu. Víno neměl rád, připadalo mu trpké.
„Atlantes samozřejmě zmizel“, začal vykládat plán, kterým se hodlal dále řídit. „Prohledáme jeho pracovnu, to by bylo, abychom tam něco nenašli. Něco, co by nám o něm něco řeklo a podle čeho můžeme proti němu bojovat. Nedá pokoj, dokud ho nezničíme, to je jasné. Hlavně mu nesmíme dát čas, znovu sestavit svoje posluhovače“.
Dojedli, dopili a vypravili se do sklepení. Sešli dolů až ke dveřím do čarodějovi laboratoře. Kamdar vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Přesně jak očekávali. Navíc dveře se otevírali ven, tedy směrem k nim. Takové dveře se špatně vyrazí. Myslibor na nic nečekal a někam se rozběhl. Slyšeli, jak vyběhl schody a za chvíli se vracel. Najednou uslyšeli rachot. Kamdar vyběhl ven a už uviděl Myslibora, jak leží pod schody. Uklouzl na schodech na tom kluzkém, co tam zbylo po útoku čaroděje.
„Jsi v pořádku“, starostlivě se zeptal Kamdar.
„Myslím, že jo, jen jsem si narazil zadek“. V ruce držel mohutnou sekeru. Kamdar na nic nečekal a už se sekera zaťala do dveří. Netrvalo dlouho a bylo otevřeno.
Vkročili dovnitř. Kolem dokola na stěnách vysely poličky, na kterých bylo spoustu lahviček, podobných té, co po nich Atlantes hodil. Velký dřevěný stůl uprostřed pokrýval nepořádek. Alespoň z našeho hlediska. Různé listiny, kameny a byliny. Herve vzal jednu s těch listin a rozvinul ji. Obsahovala nákres nějakých kruhů, vzájemně propojených čarami. Bylo u nich spoustu znaků a symbolů. Jednotlivé kruhy byly různě barevné. Hervemu to nic neříkalo, tak listinu opět sbalil a položil zpět na stůl.
„Někde tady musí být dveře. Někudy musel zmizet“! Kamdar o tom byl zcela přesvědčený. Tak se všichni dali na hledání dveří. Nakonec to nebylo tak těžké. Nápadný závěs z těžké látky na zdi mezi poličkami lákal k odhrnutí. Také že ano. Byly zde dvířka a otevíraly se ven. Kamdar je snadno vykopl. Před nimi se ukázala temná chodba. Ještě sebrali z jedné poličky lampu, rozsvítili a bez váhání se do ní pustili. Byla dost vysoká, takže se jim šlo poměrně dobře. Před sebou uviděli dokonce světlo. Denní světlo. Pustili se tedy dále a po asi padesáti metrech chodba odbočovala doleva. Tam prudce stoupala a končila vyústěním tunelu venku. Vylezli ven z tunelu a byli za hradbami hradu v lese.
„Aha, úniková cesta pro čaroděje“, zauvažoval Herve. „Každopádně Atlantes se ztratil a netušíme kam. Jdeme zpátky do hradu“, rozhodl Herve. Ale nyní zvolili cestu bránou. Alespoň si obhlídli jednu půlku hradní zdi. Sešli se opět v kuchyni. Střežislava donesla menší demižón s vínem a druhý menší pro Herva s medovinou.
„Když ti naše víno nechutná, tohle bude lepší“, dodala s úsměvem.
Povídali si o všem možném. O tom, kde by mohl čaroděj být. Na nic nemohli přijít, nic je nenapadlo. Až najednou Střežislava vykřikla. „Slyšela jsem, že má někde nějakou tvrz. Menší, ale kde přesně nevím. Ale od hradu na jih“.
„Zkusíme se mrknout v jeho laboratoři, jestli tam nemá někde třeba mapu“. Mezitím se za okny setmělo. „Půjdeme domů potmě, nebo počkáme na ráno“, opatrně se zeptal Myslibor.
„Klidně tady můžeme přespat, místa je tady dost“, odpověděla Střežislava. Pak je odvedla do nocležen pro obyvatele hradu. Bylo tam dost lůžek a celkem pohodlných. Netrvalo dlouho a usnuli.

Že mě nenapadla ta kouřová clona! Mno, uvidíme, co čaroděj předvede v tvrzi, jestli i tam má svoje kouzelné lahvičky a vůbec,...
A z úpírů už nezbyl fakt vůbec žádnej?