Druhý den se spalo ve vesnici poměrně dlouho. Vlastně bylo už po poledni. Všechny unavilo ponocování a oslava zvolení nového starosty. Jaroslav si přál, aby se mu opět říkalo stařešina. Což bylo přijato jednomyslně. Jaroslav se vydal do sídla, aby řekl všem, co se událo. Přicházeli ke zdi, která obíhala sídlo a potkali dva strážné. „Kde je Věrnislav“, zeptal se, ale na odpověď nemusel čekat, neboť ten zrovna vyšel na nádvoří. „Tak co nám dnes neseš“? „Samé dobré zprávy. Můžete se vrátit zpátky do vesnice“. „Starosta nás nechá popravit“, zapochyboval Věrnislav. „Myslím, že to neudělám“, potutelně se usmál Jaroslav. „Co ty neuděláš“, nechápavě se zeptal Věrnislav. „Protože jsme novým stařešina. Starostu jsme zrušili. Poté mu Jaroslav vše vypověděl. Věrnislav se tvářil překvapeně. Svolal všechny na nádvoří a vyzval, aby se šli sbalit a připravili se na návrat do vesnice. Radost byla veliká a balení netrvalo dlouho. Před večerem už byli všichni zpět ve svých domech a připravili na přání Jaroslava velký slavnostní oheň. Sešla se celá vesnice a jedlo se a pilo. Lidé byli veselý a náramně si užívali znovu nabitou svobodu. Věrnislav s kovářem šli domů skoro jako poslední. Šli spolu skoro celou cestu, neboť byli téměř sousedé. Procházeli kolem Jakubova domu, když Slavoboj uslyšel zavrčení. Zastavil se a Věrnislav s ním. Rozhlíželi se kolem, ale nikoho a nic neviděli. „Okamžik, hned jsem tady“, pošeptal Věrnislav a odebral se ke svému domu. Vešel dovnitř a přinesl lampu, kterou zapálil. Došel až ke kovářovi a rozhlíželi se kolem. V tom to uviděli! Za rohem Jakubova domu byla vidět vlčí tvář! Byl to vlkodlak, ale ne z Beowulfovi, vlastně už Hervovi smečky. Byl to ten černý. Jakmile je uviděl zašel za roh. Ale byl tam, protože ho neviděli odejít. Vběhli do Věrnislavova domu. Sebrali na dvoře sekeru a zabouchli za sebou dveře. Dívali se z okna a pozorovali Jakubovo dům. Ale viděli, už jen, jak vlkodlak odchází zadem za domy směrem k lesu. „Měli jsme si ze sídla přinést i nějaké zbraně“, litoval Věrnislav. „Můžeme si pro ně zítra dojít. Dnes už bych to neriskoval. Také zítra zajdu za Hervem a řeknu mu o něm“. „Půjdu s tebou a v sídle posbírám nějaké užitečné věci. Počkám tam na tebe“. Věrnislav souhlasil. Potom nabídl Věrnislav Slavobojovi, aby domů nechodil, může přespat u něj. Oba ulehli, ale spali neklidně. Přítomnost toho cizího vlkodlaka je zneklidňovala. Ráno se vydali směrem k lesu. Po chvíli byli u sídla. Vešli dovnitř. V kuchyni zbylo ještě nějaké sušené maso, tak posnídali. Ze studně nabrali vodu a takto posilněn se vydal Jaroslav k bráně do údolí. Slavoboj skládal v sále zbraně, které by se jim mohli hodit. Kuše, šipky a také meče. Necítil se ale moc dobře, představa, že se tady evidentně pohybuje zlo a nevěděl co má za lubem ho znervózňovalo. Jaroslav prošel bránou a už si to lesem kráčí k hostinci. Vešel do lokálu. Herva viděl sedět se Sígrid u stolu. Hned se k němu přidal. Pozdravili se a Jaroslav mu začal povídat o problému, který je trápí. „To je vážné. Hlavně že se zatím nikomu nic nestalo. Ale to se může rychle z měnit. Pošlu do sídla čtyři vlky, aby to tam okoukli. Ještě tam bydlíte“? „Ne, už jsme se přestěhovali zpět do vesnice. Máme tam svou práci na políčku, máme tam zvířata atak“. „Ano, to je dobré“. Herve zavolal na Kamdara, aby si vzal tři vlky a šli do sídla. „Budete tam hlídat přístupovou cestu od západu. Je tam ještě jedna brána a prochází z ní nějaký vlkodlak. Potřebuji vědět co je zač. a pokud to půjde, zjistěte o něm co nejvíce“. Kamdar pokýval hlavou, jako že rozumí. Za chvíli už Jaroslava doprovázeli čtyři vlci lesem. Když dorazili do sídla, k Jaroslavovi se přidal Slavoboj a odcházeli do vesnice. Bylo už k večeru, když Kamdar uviděl na západní straně někoho přicházet. Rozhodl se, že ho zastaví a vyzpovídá. Čekali na něho na cestě. „Kdo jsi?“ Zeptal se Kamdar příchozího. „Do toho ti nic není a jděte mi z cesty, nebo budete litovat“! „Ne nepůjdeme a pak si ten neznámí sundal košili a bylo jasné, že se chce proměnit. Na nic Kamdar nečekal a zavelel. „Na něj!“ Všichni se vrhli na toho chlapa a nebylo pro ně problém ho srazit k zemi.
* * *
Všichni tři ho drželi pevně za ruce a kolem pasu, aby se nemohl vykroutit. Sice se vzpouzel, ale nakonec ho dovedli do sídla. „Kdo jsi a co tady pohledáváš? Víme, že sem chodíš nějakou bránou, ale chceme vědět odkud a proč!“ Zvýšeným hlasem na něj mluvil Kamdar. Neznámí muž se ani nehnul. Občas se podíval svýma hlubokýma očima na Kamdara a ostatní. Uvažoval, jakou má šanci utéct, ale netušil, co s ním chtějí dělat. „Tak mluv přeci“, utrhovali se na něho ostatní. Ale neznámý mlčel. „Vezmeme ho k nám, ať si s ním promluví Herve“, řekl nakonec Kamdar. „To není dobré, brát ho k nám. Raději doběhnu pro Herva ať přijde sem“, zauvažoval Gery. „Ano, tak to uděláme“, rozhodl se Kamdar. „Doběhnu pro Herva a přivedu ho“. A jak řekl, tak i udělal. „Hlavně ho pořádně hlídejte“, přikázal a už odchází. Seběhl pěšinou do údolí, už byl téměř dole, když uslyšel hlasy. Schoval se za silný dub a pozoroval rituální místo na dně údolí. Uviděl, že se tam prochází dva další neznámí muži. Kdo to může být, uvažoval. Trvalo to už asi dvacet minut a stále tam ti muži stály a něco probírali. Nebylo slyšet co přesně, Kamdar byl od nich dost daleko. Rozpoznal pouze, jak jeden povídá, kam ten Wolfgar mohl jít. Najednou se stalo něco, co dalo jasnou odpověď na to, kdo jsou. Oba dva se vysvlékli a začali se proměňovat. Ano, byli to také vlkodlaci, ale z jiné smečky, než je ta jejich. To musí Herve vědět! Jakmile se proměnili, jako když do nich střelí a rozběhli se lesem. Ale ne k sídlu, ale na západní stranu. Na nic nečekal a už procházel branou do Lycantropei. Před hostincem bylo prázdno. No jasně, je už poměrně pozdě. Otevřel dveře a hned zamířil k pokoji, kde se Sígrid bydlel Herve. Zabušil na dveře a čekal. Dveře se po chvíli otevřely. Herve udiveně kouká na Kamdara. „Co se děje? Jak to šlo v sídle?“ Ospale se zeptal Herve. „Co tak důležitého se stalo, že mě kvůli tomu musíš budit?“ Kamdar mu vyprávěl celou příhodu a že musí ihned s ním. Herve ho vyposlechl a ihned se vrátil do pokoje a oblékl se. Pouze probudil Sígrid a řekl jí, že jde do sídla, že se tam něco děje. Netrvalo dlouho a už se blížili k sídlu. Čekali je všichni tři na nádvoří. „Nedokázali jsme ho uhlídat, zdrhnul nám. Zvládl se proměnit a je pryč“, v rychlosti ze sebe chrlil Gery. „No, co se dá dělat“, prohrábl si Herve svůj plnovous. „Pojďte do síně, tam probereme co dál“. Sedli si ke stolu a vynořil se ze tmy službu v kuchyni mající vlk. Nesl něco k snědku a také pití. Rokovali dlouho, ale nic z toho. Nevěděli vůbec, jestli budou umět projít jejich branou a co je tam čeká. Bylo mnoho neznámého. „Ticho! Zítra ráno se vypravím já, Kamdar a Gery do jejich země. Ostatní vlci půjdou zpět do hostince. Kdybychom se nevrátili do večera, půjdete nám pomoci. Je to jasné“, otázal se na dva vlky, co seděli s nimi u stolu. Ti odkývali hlavou, že rozumí. Sice bylo již pozdě, ale šli si na chvíli lehnout. Herve vstal se svítáním, ihned šel probudit Kamdara a Geryho. V kuchyni si vzali nějaké zbytky sušeného masa a vydali se na cestu. Cestu k jejich bráně Herve znal, jen přemýšlel, jak se přes ní dostat. Zastavili se před ní. Herve přišel těsně k bráně. Cítil její energii. Zkusil udělat krok. A byl na druhé straně. Ostatní, když to viděli, udělali to po něm. „Tak brána funguje stejně jako ta naše. Což je na jednu stranu dobré, můžeme k nim, ale tím pádem oni budou moci projít i tou naší! A to je nemilé“. Ostatní se zašklebili a vyrazili za Hervem. Opatrně procházeli neznámým lesem. Byl temnější než ten jejich. Všude bylo ticho. Žádní ptáci, nic. To se Hervemu vůbec nelíbilo. Po asi půl hodinové chůzi se zastavili. Byli na rozcestí. Jedna cesta doprava, a druhá samozřejmě doleva. „Jdeme sem“, a ukázal na cestu, která se stáčela na jih. Ta druhá byla evidentně méně používaná. Byla zarostlá. Ušli asi tři kilometry, když zaslechli hlasy. Před nimi bylo místo v průměru asi čtyřiceti metrů. Uprostřed stůl a kolem židle. Na nich seděli muži. Jedni byli typickými vlkodlaky, ale ti druzí ne. Odhadovali, kdo to může být. Asi také nějací vesničané z blízké vesnice. Ale ne. Přiblížili se co nejblíže, aby slyšeli, co si povídají. To, co zaslechli jim úplně stačilo. „Tak můžeme se spolehnout na váš klan upírů, pomůžete nám s těmi vlky“? „Pokud dodržíte svůj slib, tak mi ho taky dodržíme. Jdeme s vámi“! Víc už nepotřebovali. Opatrně se odplížili zpět a vyrazili do svého hostince. Budu se muset poradit s Eigim, jestli se dá něco dělat. Bylo velmi pozdní odpoledne, když dorazili do hostince.
|