„Poslouchejte“, začal svůj proslov Eigi. „Není až tak složité uhodnout, jak zabránit útoku. Napadá někoho jak“? Tázavě se zeptal vlčí šaman. Chvíli bylo ticho. Potom se nadechl Herve, ale záhy se zase stáhl. „Jen pověz, co jsi chtěl říci“, povzbudil ho Eigi. V nálevně bylo ticho, že bylo slyšet spadnout i vlčí chlup. „No napadlo mě, když jsem ještě byl mezi lidmi, chodil jsem cvičit bojová umění a tehdy jsem se dozvěděl, že nejlepší obrana je vyhnout se boji“. „Ano“, zajásal Eigi. „Vyhnout se boji. A to je to, co musíme. Také bychom mohli připravit různé pasti, ale na vlkodlaky to moc platit nebude a na upíry počítám, že také ne. Ve starém sklepení pod sídlem je ukryta tajná komnata. A je tam také knihovna s tajnými spisy. Můj mentor mi říkal, že jsou tam věci, které jsou doslova neskutečné. Vydejme se, pokud možno ihned do toho sklepení a pokusme se najít něco užitečného“! Všichni nadšeně souhlasili a už se hlásili dobrovolníci, kteří půjdou. „Ticho“, zavrčel do lokálu Herve. „Půjdu já Edan a Eigi, víc nás nebude potřeba. Edan to zde bude mít na povel a my se budeme snažit přijít co nejdříve“. Potom se Herve, Eigi a Edan vypravili na cestu. Vyšli na lehko, protože v sídle najdou vše, co budou potřebovat. Šli poměrně rychle, takže za okamžik už šlapali po cestě z údolí. Blížili se ke zdi, která obepínala celé sídlo, když Herve uslyšel nějaké zvuky. Rukou zastavil oba své spolupoutníky. Pomalu se přiblížili ke zdi a nahlédli za ní. Kolem dveří a zdi sídla slídil nějaký chlap. Herve s Edanem se skryli za zeď. „Nebudeme nic riskovat. Oba dva do kožichu a zlikvidovat“, pošeptal Edanovi do ucha. Eigi zůstane tady. Ten pokýval hlavou na souhlas. Oba se vysvlékli. Proměna trvala jen chvilku. Herve ukázal tlapou Edanovi, aby šel zprava a sám že půjdu zleva. Edan prudce vyrazil. Ale vzdálenost od zdi k sídlu byla celkem dlouhá. Takže trvalo několik sekund, než se Edan dostal až k němu. Bylo to dostatečně dlouho na to, aby se neznámý také proměnil. Sice po něm zůstali na zemi svršky, které nestačil sundat. Odrazil tedy Edanovo útok a Edan skončil na zemi na zádech. Temnovlk už zabořil své tesáky do Edanova krku. Herve na nic nečekal. Vyrazil směrem k těm dvěma a využit hoho, že Edan držel tlapama temnovlka za krk a jeho drápy byly zabořené do masa a snažily se kus vytrhnout. To se ale temnovlkovi podařilo se osvobodit. Musel ale pustit Edanovo krk. Otočil se zrovna v okamžiku, kdy Herve dorazil na místo. Jeho tlapa vystřelila a pronikla do hrudi temnovlka. Ten zařval, že to muselo být slyšet až ve vesnici. Když tlapu vytáhl, svírala mezi drápy vlkodlačí srdce. Tělo temnovlka se sesunulo na zem a zem zalila krev. Herve byl jako v transu. Lov byl pro vlkodlaky vždy velmi vzrušující. Strčil si srdce temnovlka do tlamy a sežral ho. Edan byl již opět proměněn v lidské podobě. Na nic nečekal a šel oběma pro oděv, který zůstal před zdí. Když se vrátil s Eigim, oba se oblékli. „Já jsem musel. Nešlo to ovládnout“, omluvně se Herve vyjádřil k závěru celé akce. „To je v pohodě, znám to“. Více nebylo třeba. Pak se vydali ke dveřím sídla. Otevřeli si klíčem a vstoupili. Zastavili se ve skladišti, kde si vzali lampy. Edan poté vedl Herva do sklepení. Tam Herve nikdy nebyl. Svítili si lampou. Staré dveře šly těžce otevřít. Ale nakonec se otevřely. Procházeli temnou zatuchlou chodbou. Neustále si museli sundávat z obličeje pavučiny. Až došli ke dveřím, které byly zamčeny. Vysel na nich masivní zámek. „No a jsme, však víš kde“, zklamaně zhodnotil vzniklou situaci Herve. „Nejsme“, odporoval Edan. Lampou si posvítil na zem. Nohou zkoumal jednotlivé kamenné dlaždice, až se jedna pohnula. Šla zvednout a pod ní byl klíč. Odemkli zámek. Poté Edan zapálil louče na stěnách, takže byla za chvíli místnost docela slušně osvětlena. Eigi si začal prohlížet svitky a staré knihy. „To tady strávíme zbytek života, než to všechno prohlédne“, uštěpačně poznamenal Edan. „Nebude to trval dlouho, vím co přesně hledám“, uklidnil situaci šaman. Přeci jen to chvíli trvalo, ale najednou Eigi radostně vytáhl z jedné zaprášené police knihu. Otevřel jí a začal v ní listovat. „Nešlo by, aby sis jí přečetl až doma. Už se mi tady z toho vzduchu zvedá žaludek“. „Musím se ujistit, že tam je, co hledám“, a pokračoval v listování. Potom najednou knihu zavřel. „Můžeme vyrazit domů“. Na nic nečekali, vyšli z místnosti a opět jí pečlivě zamkli. „Sice se sem asi už nikdy nepodíváme, ale raději zase zamkneme. A klíč si vezmu s sebou, už ho tu nenecháme. Poté, co pečlivě všude zavřeli se vrátili do hostince. Bylo skoro večer. Jak ostatní uviděli, že se výprava vrací, hned se k nim vrhli. Hned vyzvídali, zda našli co Eigi hledal. Ujištění, že ano vyvolalo veselí. Hned chtěli, aby jim Eigi řekl, co má za lubem. Natlačili se do hostince a Herve si sjednal klid. Eigi se postavil před všechny a promluvil. „Jediný způsob, jak se vyhnout boji je, že se sem temní nedostanou. V této knize“, ukázal všem knihu, „je sigilium, které dokáže uzavřít brány. Lépe řečeno, odizolovat naší zemi od ostatních. Znamená to, že se sem temní nebudou moci dostat, ale také to znamená, že se my nedostaneme k nim. Chvíli se odmlčel, ale ani do vesnice a vesničani sem“. Dlouho bylo ticho. Nikdo ani nedýchal, dokud nepromluvil Herve. „Asi není jiná šance. Hned zítra půjdu do vesnice za Jaroslavem a vše mu řeknu. Navrhnu mu, jestli je ve vesnici někdo, kdo by chtěl být tady u nás, tak, že může. Přeci jen jsme si udělali některá přátelství“. Jeho proslov vyústil v hlučnou debatu. Také si Herve náhle uvědomil, že už nikdy neuvidí Radka. S povzdechem se odebral do svého pokoje. Sígrid vstala a šla se svým chotěm. „Není jiná možnost“, utěšovala ho a hladila Herve po zádech. Když vešli do pokoje, tak ho objala.
|