VanHelsing.info

Pastička nikoli na myšky, ale malá pastiche, dílko na téma postav a reálií, který už předtím holt popsal někdo jinej.

Bude to mít několik kapitol a půjde o pastičku na téma, který tu nikdo nezná, což nevadí, naopak. Pikantní je, že v ukázce nejde o úvodní část, ale nějakou druhou, třetí kapitolu. Já totiž tvořím po scénách, a ty pak spojuju.
Abyste byli úplně v obraze, odehrává se to v Chicagu ve 30. letech, za prohibice, gangsterů a jazzu
Jde o mou vůbec první publikaci po cca 15 letech, takže mi hodně záleží na tom, jak to působí.
Scéna sama není nijak neobvyklá, naopak, je skoro v každým filmu a v každý druhý knize. Má ale tu výhodu, že z ní vůbec není poznat, oč v těch šesti nebo kolika kapitolách vlastně půjde
Jde mi o způsob psaní a o čtivost a PROSÍM, PROSÍM, PROSÍM o feedback!!!

Strážník otevřel jedny z řady oprýskaných dveří, které už nějakou dobu potřebovaly umýt. Kovové, povšiml si Tug, a nežli stačil dokončit myšlenku, byl postrčen dovnitř. "Sedněte si", ukázal muž Tugovi na židli u stolku, jedinou v místnosti. Tug se rozhlédl. Šedivé stěny bez oken, u stropu světlo, které by se dobře vyjímalo ve veřejné garáži. Na podlaze tmavošedé linoleum, překvapivě čisté. Tug se posadil. "Poslyšte", začal, ale nedokončil. Policista beze slova odešel a zamkl zvenčí.
Čas se vlekl, uběhla čtvrthodina, půlhodina,... trvalo skoro hodinu, než v zámku zase zarachotil klíč. Tug prudce vstal, ale nestačil udělat víc, než jeden krok.


Dovniř vešli dva muži. První byl zhruba padesátiletý, vysoký, široký a hlasitý, s odulým a jaksi umaštěným obličejem. Řídnoucí tmavé vlasy ustupovaly nad nízkým čelem, a zastavily se na býčí šíji, za kterou by se nemusel stydět boxer těžké váhy. Jim Caulder, zvaný Sardinka podle jeho nejoblíbenější zábavy, hltání rybích sendvičů, se na Tuga podíval s nadřazeným opovržením.
" Ten musel v ringu odestát pěknejch pár kol", napadlo Tuga. Netušil, že Sardinka má slušný vedlejší příjem od všech černých bookmakerů v rajónu, ať už se sázelo na cokoli, a že mu občas káplo i odjinud. Vypadal mazaně a ..... a jako všivej parchant, napadlo Tuga už při prvním pohledu. Rána, kterou inkasoval vzápětí, mu potvrdila, že se nemýlil. Skončil na zemi s rozbitým rtem.
"Brzdi, chceme ho živýho, ne?" Zasmušilý hlas patřil muži mladšímu, menšímu a mnohem subtilnějšímu, než Caulder, se snědším odstínem pleti a hustými nahladko sčesanými vlasy, černými jako uhel.
Vlastně nebyl ani příliš hubený, jen tak vedle Sardinky vypadal.
"Víš, co tuhle říkal starej", dodal znechuceně Tony Spinelli, podle uniformy Caulderův parťák. Seržant Antonio Spinelli přijel do vysněné Ameriky před více, jak dvaceti lety. Tehdy ovšem ještě nebyl seržantem, ale rozjíveným spratkem, který se rychle zapojil do života místní italské komunity, hlavně jednoho z jejich gangů, tvořeného pěti hochy z okolí. Bavili se drobnými krádežemi a menším vydíráním tak dlouho, až si jeden z majitelů obchodu, kam si pravidelně chodili pro kapesné, postěžoval těm, co jim platil za ochranu.
Tony přežil jenom zázrakem. Když se přestal schovávat, přihlásil se do armády a po propuštění k policii. Oženil se, odstěhoval a na návštěvu matky chodil v civilu. Tony byl u policie dost dlouho, aby věděl, že je to marné, ale vrozená hrdost a houževnatost mu nedovolily, aby jen tak odešel. Navíc měl jistý příjem v době, která rozhodně neproslula rozhazováním peněz po ulicích. Měl tedy dost důvodu držet ústa a krok, což činil. Jenom ještě tak docela neopustil těch pár zásad, krčících se zoufale někde v koutku.

"Vstaňte", řekl Tugovi, "nebudeme tu hrát komedii". Tug se k němu otočil a jak se nadzvedl, Caulder ho kopnul do žeber. Tug heknul, zalapal po dechu a padnul zpátky na všecky čtyři.

Zaklepání na dveře bylo tak rychlé, že nikdo nestačil zareagovat. Dveře se rozlétly a dovnitř vběhl jeden a mladších detektivů.
"Sorry", řekl s úsměvem, když rychle přehlédl scénu. "Máte jít na poradu k Nejvyššímu", řekl směrem ke Caulderovi". "Hned", dodal a zazubil se. Vzápětí za sebou přibouchl dveře. Sardinka byl rychlý, ale ne dost. Zastavil se s rukou na klice. "Ještě si popovídáme, šmejde", pronesl k Tugovi zadýchaně na prahu. "Ty nestůj, nekoukej, ať už je v cele. A žádný rozmazlování", dodal vztekle a věnoval Tonymu jeden ze svých oblíbených pohledů.
Spinelli pokrčil rameny, povzdechl a podal Tugovi ruku. "Vy jste úžasnej sportsman, co? Ale na výdrž bych s ním nehrál, moh by Vás odpískat už v poločase", kývl hlavou ke dveřím. Tug neodpovídal, snažil se narovnat a chytit dech. Spinelli mu mezitím nasadil náramky. "Jdeme", řekl a uchopil Tuga za rameno. Společně vyšli na chodbu a zamířili k celám.

"Tak to bychom měli", pomyslel si Tug, když se s obtížemi pokušel položit na kavalec. "Koukám, žes to pěkně podělal, brácho", ozval se hlas nad ním. Tug se ani nepokoušel změnit polohu. "Vypadá to tak", odpověděl tiše.

Výborný... Kdy bude další kapitolka? Doufám, že Sardinka se tam objeví i dál. Moc se mi líbí, že to není v současnosti nebo zas ve středověku, jako je oblíbeným tématem.

Přečetla jsem si to a vypadá to jako kapitola z Kmotra, ale fakt. Mohla bys napsát knihu, a byla bys úspěšnější jako Mario Puzzo.

Díky moc, Rogue, dost mi odlehlo,... je to koneckonců moje premiéra.
Mno, už by to pomalu chtělo napsat kapitolu první , ale mám Předmluvu . Vážně mám hotovou Předmluvu.

Tak na co čekáš. Skoč na papír a piš. Nebo do PC.

Píšu do PC, ale teď zrovna plkám na těchto úžasných stránkách, a začlo RPG.

Stojí někdo o tu Předmluvu?

Já se hlásím jako první. Jak to, že tady už dávno není?

Já se taky hlásím, když se mi Kmotr líbil tak i tvůj FF bude.

Sem myslela, že ji nikdo nechce.
To je dobrý. Začneme uprostřed, pak následuje předmluva,... že bych pokračovala šťastným koncem?


Biggles v rytmu jazzu

Předmluva

Děj této pastiche se odehrává Chicagu 30.let, kam Bigglese a jeho přátele nečekaně stáhne vír událostí, o kterých předtím jenom s údivem a jistým opovržením četli v nedělním vydání Timesů.....

Píšeme rok 1936. Chicago v té době zní kadencemi jazzových skladeb a výstřelů ze samopalů, často současně.

Bouřlivá doba prohibice způsobila nebývalý rozvoj organizovaného zločinu a nemohla přitom lépe ilustrovat rčení, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Kromě synkop lze ještě v ulicích zachytit dozvuky světové hospodářské krize, zatím nikdo neregistruje známky něčeho ještě mnohem horšího, co kdesi daleko ve tmě roste, sílí a jednoho dne zaútočí, aby navždy změnilo tvář světa...

Zatím je všude slyšet hudba. Na nárožích, v malých klubech, ve velkých sálech, všude vystupují známí i neznámí umělci, někteří se už teď stali legendami a vznikají skladby, kterým se jednou bude říkat klasické. Jejich atmosféru nelze popsat, ale je v nich všechno. Život, smrt, touha, bolest, láska, radost, i smutek. Hrají je černí i bílí, každý band má svůj styl, každý sólista je originální. Deset nesmrtelných jazzových kousků jsem zvolila pro názvy jednotlivých kapitol. Škoda, že jejich melodie nemohou doprovázet text, slovo může mít sílu polnice, ale ne půvab Satchmovy trubky.....

Paráda....Mafiáni...máš to dobře načatý....pokračuj

Díky moc! Těší mě, že to někdo vůbec bude číst!

Nevím, jak je to možný, ale úplně jsem Tvůj příspěvek přehlídla, jak lítám po fóru jako čamrda.

Děkuju moc, já jsem Kmotra četla někdy před dvaceti rokama a ve vší skromnosti si myslím, že Puzo je Puzo, čímž je to dáno. Ale bylo to od Tebe hezký . Uvidíme, mám v plánu takovou menší knížku, tohle byla část jedný kapitoly. Sama nevím, jak se zadaří. Necháme se překvapit.

Další přehlídnutej post. Nejseš neviditelná, v poslední době?

hele.....a budou tam i betonovy polobotky????

Kdybys na tom trval,... mně zatím stačí přestřelky se samopalama,.... , ale jestli máš pocit, že by to chybělo,.... ale poškej, jsou to třicátý léta,...leda cihlový polobotky

beton už musel bejt

Uvažovala jsem, kdy začaly s mrakodrapama. Ještě to ověřím a když tak použiju.

Dobrá, začnu, jak je dobrým zvykem, od začátku.
Předmluvu máte, následuje kapitola první.
Nebojte se. Potrpím si na šťastné konce. Opravdu!

Biggles rytmu jazzu

Předmluva

Děj této pastiche se odehrává Chicagu 30.let, kam Bigglese a jeho přátele nečekaně stáhne vír událostí, o kterých předtím jenom s údivem a jistým opovržením četli v nedělním vydání Timesů.....

Píšeme rok 1936. Chicago v té době zní kadencemi jazzových skladeb a výstřelů ze samopalů, často současně.

Bouřlivá doba prohibice způsobila nebývalý rozvoj organizovaného zločinu a nemohla přitom lépe ilustrovat rčení, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

Kromě synkop lze ještě v ulicích zachytit dozvuky světové hospodářské krize, zatím nikdo neregistruje známky něčeho ještě mnohem horšího, co kdesi daleko ve tmě roste, sílí a jednoho dne zaútočí, aby navždy změnilo tvář světa...

Zatím je všude slyšet hudba. Na nárožích, v malých klubech, ve velkých sálech, všude vystupují známí i neznámí umělci, někteří se už teď stali legendami a vznikají skladby, kterým se jednou bude říkat klasické. Jejich atmosféru nelze popsat, ale je v nich všechno. Život, smrt, touha, bolest, láska, radost, i smutek. Hrají je černí i bílí, každý band má svůj styl, každý sólista je originální. Šest nesmrtelných jazzových kousků jsem zvolila pro názvy jednotlivých kapitol. Škoda, že jejich melodie nemohou doprovázet text, slovo může mít sílu polnice, ale ne půvab Satchmovy trubky.....

Kapitola první.

In the Mood

Who's the lovin' daddy with the beautiful eyes
What a pair o' lips, I'd like to try 'em for size
I'll just tell him, "Baby, won't you swing it with me"
Hope he tells me maybe, what a wing it will be
So, I said politely "Darlin' may I intrude"
He said "Don't keep me waitin' when I'm in the mood"


Tug Carrington se sklonil nad Elsii a políbil ji. Pomalu, teď už nebylo kam spěchat. Když si pak lehl vedle ní a objal ji , napadlo ho, že už to nemůže být lepší. Elsie Wicksová byla sice o něco málo starší než on, ale vypadala jako holčička. Drobná, se záplavou tmavohnědých vlasů, teď trošku vlhkých a zacuchaných. Obrátila se k němu a rukou mu přejela po hrudi. Uchopil ji za prsty a políbil je, jeden po druhém. Mlčeli.
Pootevřeným oknem vnikal do místnosti ruch z ulice, zvláštní směsice zvuků, které člověk vnímá jenom tehdy, když nepřichází spánek, nebo naopak v onu zvláštní chvíli těsně před usnutím.
Dveře do dětského pokoje zavrzaly. Elsie schválně nechtěla promazat panty, i když to Tuga rozčilovalo. "Když Katie vyjde z pokojíčku, chci o tom vědět", říkala.
"Malá se probudila, jsem hned zpátky", šeptla mu, vzala si župan přehozený přes pelest a plácla ho po ruce, když se snažil naposledy dotknout nahé kůže. Shrnula si vlasy z obličeje s gestem, které ho vždycky fascinovalo, a vyšla z ložnice.
Tug chvíli čekal, a když se nevracela, vstal i on, natáhl si kalhoty, přešel k oknu, otevřel ho dokořán, zapátral v saku odhozeném na komodu po cigaretách, vytáhl jednu, promnul a zapálil. Opřel se rám okna a vyhlédl ven. Dole, čtyři patra pod ním, kypěl život chicagské 28. Street. Troubící auta, spěchající chodci, vyvolávání prodavače hot dogů v pojízdném stánku, zaparkovaném na jediném kousku trávníku v dohledu, a siréna už druhého policejního auta, které za tu krátkou chvíli projelo s kvílením brzd pravoúhlou zatáčku na horním konci ulice. Pospíchali snad za pašeráky alkoholu, jediné výnosné výdělečné činnosti kromě politikaření, korupce, prostituce a nájemných vražd, snad za jejich šéfy - gangstery nejtvrdšího kalibru, pro které se Chicago stalo Mekkou s tím rozdílem, že jejich pouť v něm tak či tak končila. Živé ani nenapadlo se vracet a mrtví hleděli odpočívat v pokoji, nebo jinde.
Psal se rok 1936, od památného masakru 14. února uběhlo sedm let, od zrušení prohibice tři, ale poměry se prakticky nezměnily. Chicago se stalo hlavním městem amerického organizovaného zločinu.

Tohle ovšem Tuga netrápilo, žil tu už šest měsíců a zvykl si. Nenarodil se se stříbrnou lžičkou v ústech a od dětství se protloukal sám. Ještě nedávno boxoval za jistý klub v Londýně a nikdy by ho nenapadlo, že opustí "The good old Blighty", a ke všemu tak narychlo. Neměl špatné živobytí, na zápasech slušně vydělával, i když šlo jen o welterovou váhu. Vsadit sám na sebe sice nemohl, ale byl v životní formě a do výsledků jeho zápasů investovali jiní. V posledním roce prakticky neprohrával a jeho odměna se zápas od zápasu zvyšovala a s ní rostlo i jeho renomé.
Celá záležitost začala před půl rokem, v polovině listopadu. Tehdy za ním přišel manažer klubu a nabídl mu hostování v Americe. "Domluvil jsem turné, bude to zajímavý a vyděláme oba", přesvědčoval ho. Tug rovnou odmítl. Smetl se stolu i druhý pokus, kdy za ním přišel i majitel klubu. "Dobrá, na primadony tu nejsme zařízený, na každej trénink chodí nejmíň deset kluků, který se užuž viděj v provazech. Seber se a vypadni a neobtěžuj se jít si pro prachy, končíš teď, v tenhle moment", křičel. " Fajn", řekl Tug a lehce zapéroval v kolenou. Manažer, který věděl, co to znamená, ustoupil do strany. Majitel, který se vychloubal, že není v okolí většího odborníka na box, nepostřehl nic. Právě otvíral ústa, aby cosi dodal, když ho Tugův levý hák poslal k zemi. "Mám pár věcí ve skříňce", obrátil se ke zkoprnělému trenérovi, který celou dobu němě stál v pozadí.
Dal si dal záležet na tom, aby neodcházel příliš rychle.


Tug vyhodil nedopalek cigarety z okna s klukovským potěšením z představy, jak někomu přistane za krkem. Nerad, ale oblékl si natělník a vyšel do chodby.
Dětský pokoj byl hned vedle ložnice. Dveře byly otevřené, Katie, čtyřletá slečna vědomá si své důležitosti, právě smlouvala s matkou o tom, co si vezme na sebe na odpolední procházku. "Bože, co bude vyvádět za deset let", postěžovala si Elsie. "Běhat za klukama, co jinýho", mrknul na ni Tug. Zamračila se, ale odpověď už nestihla. Dcera byla rychlejší. "Jdeš s náma"? otázala se Tuga s úsměvem, který evidentně zdědila po matce. Nevinný úsměv panenky, kterému nelze odolat, a který by hbitě doplnily dvě řady pěkně ostrých zoubků, jenom kdyby se jí něco znelíbilo.
"Jo, zlato, půjdeme kousek společně", odpověděl Tug. "Koupíš mi hotdog?" "Ale Katie,..." Elsie nedomluvila. "Jo, koupím Ti hotdog", slíbil Tug, který se dobře bavil. Elsie vzdychla. Tug byl zase po dlouhé době někdo, na koho se mohla spolehnout, však se rozmýšlela, když o ni začal projevovat zájem. Po předchozích zkušenostech už byla opatrná, zvlášť kvůli dceři.
Upřímně, bála se, že je bude muset z platu servírky ve fastfoodu živit všechny, jako dřív, když se k ní někdo nastěhoval. K jejímu překvapení Tug vydělával. Pravda, boxováním. Dvakrát se jí to nelíbilo, nefandila podobným sportům, ale trval na tom, že jí bude dávat peníze na domácnost a skutečně to bez řečí dělal. Tuhle zkušenost zažívala poprvé.
Když teď viděla, jak Tug řádí s Katie, která ho táhla ven z bytu, na chvilku se zastavila a znovu ji napadlo, že by to tentokrát, snad, mohlo vyjít,... Říkal přece, že si ji vezme, dokonce několikrát. Vždycky ho nějak odbyla, neměla chuť ani mluvit o něčem podobném. Napadlo ji, jestli nedělá chybu,....Dokončila oblékání, upravila si na hlavě klobouček, bez kterého bylo nemyslitelné vyjít na ulici, nazula střevíčky s poněkud vratkými podpatky a chopila se kabelky. "Jak vypadám?" otočila se na místě. "Úžasně", ozvala se dvojhlasná odpověď. "Šašci", zamračila se na naoko, ale pak se jí na tváři objevil úsměv a už tam zůstal.

Po chvíli čekání opatrně přešli ulici a zamířili k parku vzdálenému zhruba čtvrt míle.
"Můj párek! Zapomněli jsme na hot dog!" zvolala najednou Katie vyčítavě. "Prosím Tě, vždyť nemůžeš mít hlad", zlobila se Elsie. "Hot dog!" "Slíbils mi hotdog!" obrátila se Katie na slabší článek. "To je pravda", přiznal Tug. "Skočím pro něj." "Počkej", odpověděla Elsie, mám dost drobnejch, jen jděte dál, já vás dohoním." Obrátila a vracela se zpět.

Tug s Katie zahnuli za roh. Ušli pár kroků, když zaslechli skřípění brzd a vzdálené výkřiky.
"Nějakej pitomec to neubrzdil na křižovatce", pomyslel si s úšklebkem Tug. Na chvilku zaváhal, ale pak vzal Katii za ruku. "Pojď, za chvilku tam budem." Došli na hřiště v přední části parku. Na lavičce seděla Elsiina sousedka, paní Howardová, která bydlela o patro níž. Často si navzájem hlídaly děti, a tak se Katie hned přidala k jejímu o rok staršímu synovi a spolu se rozběhli po trávníku.
Čas se neuvěřitelně vlekl. Elsie se neobjevovala.
Kdo ví, co se stalo, třeba někoho potkala, přemýšlel Tug. Ví přece, že jsme tady, možná měla smůlu a narazila na paní domácí, která v tuhle dobu chodila nakupovat, a před kterou nebylo úkrytu. Dokud si všichni nevyslechli podrobné vylíčení všech jejích nemocí a obtíží za posledních dvacet let, neměli šanci uniknout. A Elsie se o to nikdy ani nepokusila..., přežila tu půlhodinu a někdy i delší dobu, než se paní domácí vypovídala. Tug nenápadně pohlédl na hodinky. Uběhla skoro hodina... Teď se snažil soustředit na to, aby dal hovorné sousedce najevo alespoň zdvořilý zájem. Pofukoval chladný větřík, vždyť byl začátek dubna, ale na Tugově čele se objevovaly kapky potu. "Není Vám něco?" zeptala se polekaně paní Howardová, když zvedla oči od pletení svetříku a podívala se na něj. "Ale ne" odpověděl mátožně, "jsem jenom přetrénovanej". "Aha", řekla nedůvěřivě a váhavě navázala na svůj předchozí monolog.
"Můžu Vás o něco požádat?" obrátil se k ní náhle. "Ale samozřejmě", odpověděla, trošku zaskočená náhlou změnou v jeho chování. "Dejte pozor na Katii, ano, já se hned vrátím". Hned se vrátím,... neříkala Elsie něco podobného?

"Jste Tug Carrington?" ozval se tvrdý hlas za ním. Tugem projel ochromující chlad. Ztuhle vstal a otočil se. Dva policisté, kteří tam stáli, mezitím popošli k němu. "Ano, to jsem já", prohlásil Tug.
"Jste zatčen pro vraždu Elsie Wicksové" znělo ochromující obvinění. Pak jakoby se všechno rozmazalo. Nebyl schopen žádné reakce, ani myšlenky. Mezitím předjel policejní vůz. Vyskočili z něj dva strážníci. Jeden začal vyptávat ženy na lavičce, vyděšené k smrti. Druhý pomohl naložit do auta Tuga, kterému mezitím nasadili náramky. Šoupli ho na zadní sedadlo a z každé strany si přisedl jeden strážník. Třetí se posadil vedle řidiče. "Jedeme, ať už jsme odsud", zavelel. Šofér se ani nebtěžoval zapnout houkačku.

Na trávníku, vzdálená pouhých pár metrů, stála malá Katie Wicksová. Když se vůz rozjel, počůrala se.