VanHelsing.info

Bezva, La-loba se našla bez zbytečných odboček v ději. Doufám, že bude výprava do podzemního úkrytu a objasní se, proč je ta vesnice divná. A jen dva dny k Vargamoře, ne-li míň. Moc ráda bych viděla nějaký obřad, až k ní dorazí,...

Celou noc se nic nedělo, a tak hlídky neměli žádné starosti. Ráno je probudilo vycházející slunce. Teplé paprsky daly o sobě vědět. Herve seděl na kusu dřeva a o něčem přemýšlel. Čekal až se vzbudí nový člen jejich výpravy. Hned přišel k La-Lobě.
„Buď pozdravena, moudrá ženo“, oslovil jí. „Kdo jsi a co zde hledáš“, zeptal se zvídavě.
„Jsem La-Loba a hledám zde po lese kosti“, odpověděla stroze. „Také jsem na cestě za Vargamorou a také jsem zde našla svou dávnou kamarádku Imalu“. Sígrid přišla blíž a jelikož už neměla žádnou otázku, objala se s La-Lobou.
„Hmm, tak to máme mnoho společného“, doplnil uvítání Herve.
„La-Loba sbírá po lese kosti vlků. Až poskládá celého vlka, zrodí se nový vlk“, vysvětlila Imala a Sígrid si nemohla nevšimnout jejího výrazu tváře, když vyslovila slovo vlk. Jako-by to úplně nevystihovalo podstatu věci. Ale nic neřekla.
„A pro proč chceš jít za Vargamorou? My za ní jdeme také“. Než se ovšem La-Loba stačila zeptat na důvod, Imala jí předběhla.
„Tady Herve“, a ukázala na něho, „je budoucím vlčím šamanem a Vargamora ho zasvětí, nebo taky ne“, dodala.
„Ale to by znamenalo, že ……“.
„Ano, jsou to vlkodlaci, ale čistí. Narodili se jako vlkodlaci a už mají docela dost zkušeností s temnovlky“.
„Ti chtěli vyvraždit naší vesnici“, doplnila Sígrid. „A tento mladík je můj a Herva syn“, dodala pro úplnost. „A co máme teď v plánu“, vznesla ještě dotaz. Chvíli bylo ticho. Nikdo nic nenavrhoval, až to rozhodla Imala.
„Jdeme dál. Už to máme za Vargamorou jen kousek. A jestli má být Herve zasvěcen jako vlčí šaman, ať to máme za sebou. A třeba nám zodpoví naše nezodpovězené otázky“.
„Přesně tak“, přidal se Herve. „Jdeme dál“!
Sbalili si tedy svoje věci, ještě před cestou pojedli a vydali se dále na sever. Za Vargamorou.
Bylo téměř poledne, když narazili na divnou krajinu. Byly zde rozsáhlé mokřady. Zastavili a Imala naznačila, že zde si odpočinou před další cestou. Nikdo nic nenamítal. Imala potom šeptla Hervovi, aby šel za ní. Poodešli kus stranou a posadili se na zem.
„Je velmi důležité, abys se naučil správně dýchat. Já tě to naučím“, řekla překvapenému Hervovi.
„Já přeci umím dýchat“, odpověděl téměř posměšně.
„Neumíš“! Odsekal mu Imala. „Musíš takto. Dýchej nosem, abys dýchal do bránice, a ne do břicha. Tělo pak může lépe zpracovat kyslík, krev ho může lépe doručit kam je potřeba“, dořekla a předvedla, jak to myslí. Herve to zkusil a zjistil, že opravdu se mu dýchá lépe. Celkem dlouho takto trénovali, když se u nich objevila Sígrid.
„Snad neruším, ale je čas na jídlo“, oznámila a opět odešla. Herve a Imala se tedy vrátili k ostatním. Pojedli.
„Jak jsou ty mokřady velké, přejdeme je dnes? Nerad bych nocoval uprostřed toho sajrajtu. Bude tam spousta odpornejch komárů a různýho otravnýho hmyzu“.
„Nejsou velké a já už vím, jak je přejít“, uklidnila ostatní Imala.
„Dobře tedy, vyrazíme“. Imala šla první a za ní v řadě všichni ostatní. Kolem byl cítit zatuchlý a mokrý smrad hnijících stromů. Jejich kmeny ležely na vodě a půda se jim pod nohama houpala. Ušli asi kilometr a ráz se neměnil. Najednou se ozvalo šplouchnutí. Všichni jako na povel se otočili a uviděli, jak Freky je po pás ve vodě a postupně se propadá. Natažené ruce a volání ujasnilo situaci.



Herve přiskočil a skončil také ve vodě. Byl ponořený ale pouze po kolena. A už držel Frekyho za ruce. Táhl ho ven, ale šlo to těžko. Bahno ho nechtělo pustit. Ale Herve byl silný, a tak se mu podařilo Frekyho vytáhnout na pevnou půdu, tedy pokud se tomu houpavýmu podkladu dá říci. Putovali dál a Freky brblal něco o tom, že má mokro v botách a že se na to může vyprdnout a podobný řeči.
„Imalo“! Zavolal na vůdkyni přechodu přes mokřiny Herve. „Říkalas, že ta mokřina velká není a stále nevidím konec“.
„Do večera jsme na druhé straně“, uklidnila ostatní Imala. A skutečně, začalo se stmívat, když začala být půda pod nohama tvrdší a vody ubývalo. Vyšli z mokřadu na okraji jakési tundry.
„No konečně, zvolali všichni jako na povel. Tady přenocujeme rozhodli jednohlasně“.
„To by šlo, z mokřad nám snad nebezpečí nehrozí a před námi je přehledná tundra“, rozhodl Herve. Posadili se na zem a připravili si místo na nocleh. Povídali si o dalším plánu. Imala jim vyprávěla o svém životě, mnohdy trpkém. Freky si sundal boty a dal si je vedle sebe uschnout.
„Jaká je ta Vargamora“, zeptal se zvědavě Herve. „Je stará, pohledná“, tropil trochu žerty.
„Není živá, je to duchovní bytost“, odpověděla vážným tónem vlčice. Byla už docela tma, když Herve povídá, jak rozdělí hlídky. Kus od nich se objevilo podivné světlo. Zář! Chvíli zářila světle žlutým jasem a pak zhasla. Delší dobu se nic nedělo, tak si všichni, krom Herva lehli. Ten bude hlídat první. Najednou uviděl blížit se z tundry svítící oči. Pokud dobře viděl, tři páry!

No ne, tři páry svítících očí! Třeba to budou "čistí" vlkodlaci. A ta zář? Že by se Vargamora byla podívat, kdože se to k ní chystá?
Umíš bezvadně ukončit v momentě, kdy chce jeden vědět, jak to kruciš bude dál .

Upozornil všechny na možné nebezpečí. Jako na povel se všichni posadili a zahleděli se daným směrem. Vypadalo to, že zůstávají stále na místě. Byli ve střehu a jako na trní. Herve si pomalu sundal tuniku a připravoval se na rychlou proměnu. Freky když ho viděl, vysvlékl se rovnou celý. Trvalo jen okamžik, a byl ve své vlčí garderóbě. Jakmile to udělal, oči se začaly blížit. Už byly vidět i obrysy nějakých zvířat, zřejmě vlků. Herve už byl také proměněný. Imala, Sígrid i La-Loba zůstaly v lidské podobě. Herve vyšel proti vlkům a stál asi pět metrů před ostatními. Tlapou pokynul Frekymu, aby zůstal na místě. Jeden z vlků přišel až k Hervovi a očichal ho. Pak si sednul a hlavou zvednutou říkal Hervovi, aby se také posadil. Ostatní vlci přišli také a posadili se vedle svého vůdce. Herve si sedl na zem. Sígrid, Freky, Imala i La-Loba když to uviděli, pomalu se přisunuli blíž a posadili se také. Herve najednou uslyšel, jak k němu vlk promlouvá.
„Buď pozdraven Vlčí šamane. Máme za úkol od Vargamory, přivést tvou výpravu k ní do chrámu. Budeme tě ochraňovat. Nyní si odpočiňte a my budeme střežit váš klid“. Herve jen odpověděl, že děkuje. Potom se proměnili zpět na člověka. Poskládali se do kruhu a usnuli.
Probudilo je vycházející slunce. Vlci byli pryč.
„No hezky. Tvrdili, jak nás budou hlídat a odešli. Že nás doprovodí“, zalamentovala Sígrid.
„Jsou na blízku, nemějte obavy“, uklidnila ji Imala. Vydali se tedy dál severně. Procházeli tundrou, ale před sebou byly vidět zalesněné kopce. Mezi vrcholky stromů se zvedaly skalní věže.
„V těchto skalách už je chrám Vargamory“, oznámila s úsměvem Imala.
„No konečně“, s oddechem se ozval Freky. K poledni dorazili na okraj lesa. Rozhodli se, že si zde odpočinou. Posedali si a vyndali poslední zbytky masa, co měli s sebou.
„Až se najíme, půjdeš se mnou do lesa“, pošeptala do ucha Hervemu La-Loba. Takže hned po jídle se odebrali do lesa.
„Pojď, tady bude dostatek možností na sbírání“, vyzvala ho La-Loba.
„Ke sbírání? Čeho? Borůvek, nebo hub“, hloupě se zeptal Herve.
„Sbírání kostí“, odpověděla stroze. A hned po několika krocích se sehnula a zvedla ze země kost. Ukázala jí Hervovi a ten začal také hledat. Netrvalo dlouho a už měli nasbíráno docela dost kostí.
„Nestačí to“? Zeptal se pojednou Herve.
„Ještě nejsou všechny“, odpověděla jeho společnice, a tak šlapali dál. Už delší dobu nenašli žádnou kost. Až Herve uviděl mezi stromy jemnou zář. Šel tam tedy a ležela tam další kost. Hned jí běžel ukázat La-Lobě.
„Výtečně“! Zaradovala se. „Pojď tady k té skále. Budeme kosti skládat dohromady“. Poskládali tedy kosti. Až najednou La-Loba řekla ať poodstoupí. Udělali pět kroků zpět a kosti se začaly vznášet. Točily se jako ve víru a ve vzniklé záři se objevil vlk. Podíval se na oba a přišel k Hervovi. Ten ho pohladil po hlavě a vlk mu olízl obličej. La-Loba k němu přistoupila a na hlavě mu udělala prstem znamení.
„Běž a žij“! Poručila a vlk se rozběhl do lesa.
„To je úžasné“, obdivoval se Herve.
„To je nekonečný tanec života a smrti. Musíš jej poznat, abys se uměl správně rozhodovat jako vlčí šaman. Nyní už jsi připraven předstoupit před Vargamoru. Jsi jeden z mála vyvolených, kteří mají tu čest“!
Vrátili se zpět ke svým druhům. Sígrid byla zvědavá co tam tak dlouho dělali. Herve jí ve zkratce vše vypověděl.
„Ale nemáme už co k jídlu“, poznamenala Sígrid vyzývavě.
„Aha“, pokýval hlavou Herve. „Freky pojď sem. Zaběhni do lesa něco ulovit. Už jsi myslím dost velký na to, abys to zvládl“, vysvětli Frekymu. Ten se zaradoval a hned se svlékal a proměnil se. Vyrazil k lesu.
Hned na kraji ucítil pach zvěře. Zastavil se a zjistil kam vedou stopy. Vyrazil po nich. Až uviděl na malé mýtince pást se srnce. Přikrčil se. Pomalu vyrazil směrem k srnci. Vítr vál správným směre proti němu, takže srnec neměl nejmenší tušení o blížícím se nebezpečí. Najednou srnec zavětřil. To Freky využil a vyrazil. Po několika skocích byl srnci za zadkem. Odrazil se a skočil mu na záda. Hned se zakousl do jeho páteře. Pravou tlapou ho chytil pod krkem a jedním trhnutím my rozerval krk. Z jeho krčních tepen tryskala krev. To Frekyho rozdráždilo a druhou tlapou ho chytil za hlavu. Prudkým trhnutím mu zlomil vaz. Srnec se složil na zem a Freky dopadl na něho. Setrvačnost se nedala zastavit a svým nosem se zaryl do země vedle srnce. Chvilku oddechoval, ale pak se zvedl, hodil si srnce přes rameno a vydal se k jejich provizornímu táboru. Uvítali ho nadšeně všichni.
„Vždycky jsem obdivovala vlka kříženého s člověkem“, pronesla tiše La-Loba. Rozdělali oheň a pořádně se najedli. Freky dostal velký kus zadního. Zasloužil si to. Pak se začali ukládat ke spánku. Herve začal s tím, že rozdělí hlídky, ale než to stačil doříct, uslyšeli vytí vlků.
„Nikdo nemusí hlídat, hlídači jsou tady“, zarazila Herve Imala. „Ráno vyrazíme brzo. V těchto skalách je už chrám Vargamory.

Mno, tak jsem konečně jednou něco odhadla správně, myslím tím ty tři vlky "strážce".
Hezký popis obřadu zrození nového vlka. Ehm, musela jsem se zasmát, když jsem si představila, jak Freky přistál vedle kořisti, ale jak píšeš, setrvačnost neoklameš . Úúúž aby byli u Vargamory. Jsem zvědavá, co bude dál, Hervé už vlčím šamanem je, že by se stal něčím víc?

Spalo se jim dobře. Byli všichni po svém putování celkem unaveni. Byla půlnoc, když se Freky probudil. Cítil podivný neklid v těle, když tu pojednou prošla celým jeho tělem vlna zvláštního pocitu. Nebylo nepříjemné. Ale zjištění, že je mokrý na stehnech ho vyděsilo. Se zahanbením si znovu lehl. Nemohl chvíli usnout, přemýšlel, že snad ráno nikdo nic nepozná, jistě by se mu vysmáli.
Ráno přišlo brzy. Zatažená obloha naznačovala, že by mohlo i pršet. Už byl rozdělaný oheň a Herve a Sígrid už seděli a jedli maso, které Freky ulovil. Freky zjistil, že není úplně všechno v pořádku. Herve ho se zájmem sledovat a Freky cítil, že je prozrazen. Dělal, jako že nic a dal si pořádnou porci masa. Po snídani si sbalili věci a za doprovodu Imaly se vydali do skal. Pochodovali s očekáváním dalších událostí. Herve se zařadil po pravici Frekyho.
„Nedělej si starosti. To, co se ti v noci stalo je normální. Jen je to důkaz toho, že už jsi dospělý samec“, přívětive se na něho usmál a poplácal ho po rameni. Pak pokračoval dál dopředu. Freky byl rád, že mu nikdo nevysmál a že ho otec chápe.
Blížilo se poledne, když se nebe začalo modrat a začalo prosvítat slunce.
„Sol nobis propitius est“, pronesla Imala. Herve se podivil. „Umíš latinsky“?
„A ty“? Kontrovala Imala.
„Ano, řekla jsi. Slunce je nám nakloněno“, hbitě odpověděl Herve.
„Správně“, odpověděla Imala. Ale to už vešli do skalního města. Vysoké skalní věže tvořily hluboké kaňony. Bylo cítit, jak se ochladilo. Po asi hodinové chůzi labyrintem skal se ocitli uprostřed skalního náměstí. Na pravé straně bylo malé jezírko. Jeho voda byla studená a nádherně křišťálově průzračná.
„Tady proběhne tvoje příprava na přijetí Vargamorou. Ta s konečnou platností rozhodne, zda se staneš skutečným vlčím šamanem. Jako vlčí šaman budeš moci ovládat vlky a používat je jako své pomocníky.
„Aha, takže také budu moci oživit vlka z kostí“?
„Ne, to ne. To umí a může pouze La-Loba“.
Posadili se na kameny. Imala se zvedla a odešla do skal. Nikdo se nedivil, tušili, že ona ví, co dělá. Seděli a povídali o další cestě.
„Kam se vypravíme, až to tady skončí. Herve zřejmě bude vlčí šaman a kam dál“?
„Sami to poznáte, až nastane tern pravý čas“, ujistila ji La-Loba.
Bylo pozdní odpoledne, když uviděli, že se Imala vrací. Kolem pasu měla plátěné sáčky naplněné něčím, zřejmě bylinami, vytušil Herve.
„Tak máme vše pro zahájení přípravy Herva na rituál“, oznámila Imala a ukázala pytlíky. „Pojď Herve, provedeme tvoji přípravu“. Herve vstal a šel za Imalou, která šla směrem k jezírku. Teprve teď si Herve všiml, že je vedle jezírka ještě jedna velká kamenná vana a malé stavidlo. Tím se dá do té kamenné vany pustit voda z jezírka. Vytušil, že ho čeká hodně studená koupel.
A vytušil správně. Imala otevřela stavidlo a napustila do kamenné vany vodu z jezírka. Když byla z poloviny plná, opět stavidlo uzavřela. Z opasku sundala pytlíky s bylinami. Postupně do vody nasypala šalvěj, pelyněk a jalovec. Vyzvala Herva, aby se ponořil do vody. Jakmile smočil nohu, ucítil chlad, ale nedá se nic dělat. Nezdržoval to a ponořil se do vody. Začal na sebe cákat vodu, ale Imala ho zadržela.
„Zůstaň ležet, nech to na mě“. A postupně omyla Herva vodou navoněnou bylinami. Bylo to příjemné. Nechala ho ve vodě asi půl hodiny ležet a pak ho vyzvala, aby vylezl ven. Otevřela další stavidlo u kamenné vany a vodu vypustila ven. Ta stékala po kamenném náměstí někam pryč.
Blížil se večer a na nebi vylézal Měsíc. Byl dnes úplněk.
„Podívejte se jak je ten Měsíc krvavý“, udiveně upozornil ostatní.
„Ano, krvavý Měsíc, také zvaný vlčí Měsíc. Objevuje se pouze někdy, značí to, že je vše nakloněno našemu záměru a tvému zasvěcení“, vysvětlila Imala. „Nyní se vysvlékni a půjdeme“.
„Mám jít k Vargamoře nahý“, podivil se Herve.
„Ano. Je to nejpřirozenější oděv, ale neboj, přeci si jen něco oblékneš. V chrámu“.
Herve se tedy vysvlékl a šel za Imalou.
„Vy zůstaňte zde. Dál s námi půjde pouze La-Loba“, přikázala. Pak vešli mezi skály, kde byla velká jeskyně. Vešli dovnitř. Imala zapálila louče na stěnách. Jejich světlo osvětlovalo jeskyni a ukázal se dechberoucí obraz. Ve předu byl velký kámen, připomínající oltář. Před ním byl z kamenů vytvořený obrazec. Nejprve to vypadalo na kruh, ale ne. Byla to velká vlčí tlapa. Imala sundala ze stěny jednu pochodeň. Přistoupila k okraji tlapy nejblíže oltáři. V ruce držela pochodeň a tu přiložila ke kameni. Náhle se ozval zvuk, připomínající výbuch, ale slabý. V jednom okamžiku se celý obvod kamenné vlčí tlapy rozhořel. Obrys svítil plápolajícím plamenem. Musel tam být výstup nějakého plynu.
La-Loba přistoupila k jedné ze stěn a sundala nějaký oblek. Když to podala Hervovi, byla to vlčí kůže i s hlavou. Tu si Herve oblékl. La-Loba a Imala si stouply vedle svítící tlapy a Imala vyzvala Herva, aby vstoupil dovnitř. Ten to udělal a díval se obdivně směrem k oltáři.
„Nyní přivolej vlčího ducha“, přikázala Imala.
„Ale já nevím jak“, s obavami odpověděl Herve. Nechtěl nic pokazit.
„Ale víš, jen použil svůj vlčí instinkt“, zdůraznila Imala.
Herve si rozpomněl na vše, co ho už učili. Třením dlaní a oddálením se přepnul do hladiny šamanského změněného stavu vědomí. Pak začal nejprve tiše a pak přidával na hlasitosti vrčet. Nakonec se vrčení změnilo v táhlé vytí. To se rozeznělo po celé jeskyni. Pojednou se nad kamenným oltářem objevila světlá mlha. Postupně se tvarovala, až se nad ním vznášela postava. Vypadala jako starobylá žena s pronikavýma očima, ve kterých se odráží hluboká moudrost i nebezpečí. Měla bledou, vrásčitou pleť, ozdobenou rituálními malbami. Její vlasy byly dlouhé, rozcuchané, prošedivělé, splývající kolem jejího těla jako závoj. Byly propletené kousky sušených bylin a kostmi malých zvířat. Tmavé, potrhané roucho s nádechem magie – vyšívané symboly, kožešiny, korálky, amulety z kostí a kamenů. Přes to měla plášť z havraních per a šátek s ornamenty připomínajícími staré runy.
„Jsi připraven přijmout dar vlka? Pokud ano, přijmi jeho dar“, ozvalo se jeskyní. Herve si klekl na zem, na všechny čtyři jako vlk. Od Vargamory z oltáře zazářil zelený paprsek světla, který končil před Hervem. Tam se to místo rozzářilo a když záře zhasla, ležel tam amulet v podobě vlčí hlavy. Herve začal vnímat sílu lesa, energii půdy a dar života. Od Vargamory cítil blížit se vlčího ducha. Sedl si, položil si darovaný talisman na čelo a pronesl nahlas: „Jsem součástí smečky, jsem lovec i ochránce, přijímám dar vlka“!
V tom okamžiku se ozval hrom, celý výjev Vargamory zmizel a vlčí tlapa zhasla. Herve vstal, pověsil si talisman na krk. Postupně k němu přistoupila Imala i La-Loba. Objali ho. Potom se vydali zpět na kamenné náměstí. Tam už na ně čekali Sígrid i Freky. Ten mezitím rozdělal oheň. Imala ještě nabrala vodu z jezírka a přidala do ní pelyněk, meduňku a borovici.
Tento nápoj ti dá sílu a odvahu, vypij ho“! Herve ho vypil, sedl si k ohni. Sígrid netrpělivě vyzvídala. „Tak co? Byl jsi zasvěcen“?
Herve místo odpovědi se postavil a hlubokým hlasem pronesl: „Budu chránit les, svou smečku i vlastní srdce. Jsem vlk mezi lidmi, lovec mezi duchy, stín mezi světy“. Pak ponořil prsty do popela jako znamení zrození vlčího šamana.
Sígrid Herva objala. Potom se bavili, tančili kolem ohně a plánovali další děje. Bylo téměř ráno, když Herve zasypal oheň hlínou, jako symbol ukončení rituálu. Všichni polehali a téměř okamžitě usnuli. Jen Herve nemohl usnout. Seděl na kameni a hleděl na nebe. Hvězdy zářily, když pojednou se silně rozzářila jedna hvězda. Byl to Sírius. Pak opět uslyšel známý hlas. Hlas Eigiho! Šaman jeho smečky se opět ozval.
„Vlci mi právě sdělili, že už jsi dokončil zasvěcení. Jsi vlčí šaman, a to je dobře. Já slábnu, už dlouho tady na tomto světě nebudu. Musíš nastoupit na moje místo. Slib mi, že se brzo vrátíš i se Sígrid a Frekym. Všichni tady na vás čekáme. Přeji ti, ať se ti daří jít po té správné cestě“.
„Slibuji“, pronesl k němu Herve. Pak se spojení přerušilo, Herve si lehl a usnul.

Mno, to bylo opravdu skvěle propracované, je vidět, že sis opravdu dal práci s každým detailem. Epizoda s Frekym trochu i pobavila, a pak už to byl brilantně popsané zasvěcení a skutečné zrození vlčího šamana.
Celý rituál od začátku až do konce je neskutečný. Od Krvavého měsíce, po hořící vlčí tlapu, zjevení Vargamory i zasvěcení. Hltala jsem to jedním dechem. "Budu chránit les, svou smečku i vlastní srdce. Jsem vlk mezi lidmi, lovec mezi duchy, stín mezi světy“.
Fakt perfektní.
Omlouvám se, že jsem se k tomu nedostala dřív a teď se těším, co bude po návratu k Eigimu.

Jo, mrkni se, jestli jsou vložené obrázky v pořádku nebo je chceš dát někam jinam.
Z těch dvou jsem vybrala ten, kde byli míň vyděšení, je to přece vlčí smečka .

Ráno se Herve probudil jako poslední. Všichni už seděli u snídaně a cpali se masem, které Freky ulovil. Také na to byl řádně pyšný.
„No je čas se vrátit“, byla jeho první slova po probuzení.
„Vrátit“? Divila se Sígrid.
„Ano, dnes v noci se mi opět ozval Eigi. Přeje si, abychom se brzy vrátili. Prý už není….., no že už je starý. Už ví, že jsem byl zasvěcen jako Vlčí šaman a mám ho nahradit“.
„Ano, i já s La-Lobou máme už na čase, vrátit se ke své cestě. Svůj úkol, doprovodit Herva na rituál jsme splnily.“, souhlasila Imala.
„Kudy půjdeme“, starala se Sígrid. „Půjdeme opět přes ty mokřiny? Moc se mi to nelíbilo“, vyzvídala Sígrid.
„No musíme na jih, jinak si zajdeme“, upřesnil Herve.
„No tak půjdeme na jih“, útrpně souhlasila Sígrid.
„Přes ty močály půjdeme s vámi, jsou velice rozsáhlé, trvalo by dlouho je obejít“, uklidnila jí Imala.
Posbírali všechny věci a vyrazili. Bylo celkem chladno, ale jak vyšli ze skal, slunce hřálo a bylo příjemně. Tundra, po které putovali se jim nyní zdála být kratší, než když šli za Vargamorou. Schylovalo se k večeru, když došli na kraj mokřin.
„Tady se utáboříme“, rozhodl Herve. I ostatním se to hodilo. Byli za celý den docela unaveni. Utábořili se, něco pojedli a uložili se ke spánku. Herve se pokusil napojit se na vlky. Nejprve se nic nedělo, ale po dalších pokusech se mu ozval hlas vlčího vytí. Když se zadíval do kraje, dokonce je viděl. Ano, byli zde. Požádal je tedy o ochranu. Ten silný a veliký vlk, který byl vůdčím samcem souhlasně přikývl. To Herva uklidnilo a také se spokojeně uložil.
Noc proběhla bez problémů. Ráno vstali všichni odpočatí a připraveni na chůzi mokřinou. Proto se důkladně najedli a vyrazili. Trochu nepříjemné bylo, že dojedli zbytek masa, co měli, a proto budou muset být o hladu, dokud nenajdou další zdroj jídla. Sígrid připomněla, že za tou mokřinou byla vesnice. Sice tam nebyli moc přátelští, ale třeba se nějak dohodnou.
„Zase něco ulovím“, vychloubal se Freky.
„Ty si dej hlavně pozor, ať neskončíš zase v močále. No, jdeme“, rozhodl rázně Herve. Šli asi stejnou pěšinou. Pod vedením Imaly šli poměrně bezpečně. Slunce svítilo, a tak i komárů bylo celkem snesitelně. Zatuchlý, vlhký vzduch ale nezmizel. Stromy utopené ve vodě čněly ven, a vypadaly jako stromový zombie. Šli bez zastávky, a tak krátce po poledni již viděli, že v dáli před nimi je mezi stromy vidět pevná půda. A skutečně, bylo pozdní odpoledne, když se ocitli na louce u lesa.
„Tady za tím lesem, je ta vesnice“, připomněla Sígrid. Na kraji lesa si posedali a Sígrid uviděla, že Freky co si probírá s Hervem.
„Co tady probíráte“, zajímala se hned.
„Freky zaběhne do lesa něco ulovit. On to zvládne“, vysvětlil Herve. Sígrid se zvláštně podívala, ale nic nenamítala.
Freky se vyvlékl a proměnil. Už mu to šlo dost dobře. Zvedl hlavu a zavětřil. Poté vyrazil do lesa. Zmizel jako vítr. Běží lesem směrem odkud ucítil pach. Najednou před sebou uviděl srnce. Zastavil se. Přikrčil se za kmenem buku a čekal. Srnec pojednou zvedl hlavu a nasál. Teď už Freky na nic nečekal a vyrazil. Skočil srncovi na krk a zakousl se páteře. Strhnul ho k zemi. Křupnutí znamenalo jediné. Srnec byl mrtvý. Popadl srnce a hodil si ho přes rameno. Kráčí si to směrem k okraji lesa, když se před ním vynořili dvě postavy. Zahalené v kápi. V rukách měl jeden sekeru a druhý luk.
„Tady je ta stvůra, co nám vraždí dobytek. Dnes to skončí“. Freky nestačil ani položit srnce, když se mu zasekla sekera do ramene. Druhou tlapou útočníka trefil do hlavy a ten skončil asi dva metry dál s ošklivou tržnou ranou přes tvář. Chytil se bolestivě. To už druhý mířil lukem na Frekyho. Ten se prudce otočil, ale jeho šíp zasvištěl a zanořil se Frekymu do prsou.
Sígrid pojednou pocítila zvláštní pocit. Cítila bolest a když se napojila na zdroj, uviděla poraněného Frekyho. Ihned ze sebe strhala šaty a proměnila se. Herve to sledoval a okamžitě mu to došlo. Následoval Sígrid a již běží za ní. Viděl před sebou pouze její kmitající zadek a ocas napnutý. Sígrid dorazila v okamžiku, kdy Freky klečel na zemi a vytrhl si šíp z hrudi. Jeho srst byla zkrvavená. Uviděla, jak ten první chlap vstává ze země a v ruce napřaženou sekeru. Chce Frekyho zasáhnout. To ale nestihl. Kolem Sígrid se prohnal stín. Herve mu skočil na prsa a přitiskl ho k zemi. Zakousl se mu do krku a během vteřiny se zem zalila jeho krví. Sígrid mezitím tlapou srazila lukostřelce k zemi. Ve vlasech se mu objevila krvavá stopa. Jeho lebka praskla pod náporem prudkého úderu vlkodlačí tlapy a na druhou stranu prudký náraz na zem. Herve vzal Frekyho do náruče a nesl ho k tábořišti. Rychle proběhl mezi stromy a položil ho na zem. Proměnil se zpět.
„Zůstaň tak“, nakázal Frekymu. Ten těžce dýchal, měl propíchnutou plíci. Ale vlkodlačí organismus už pracoval a rány se rychle hojily. Z lesa mezitím vyšla vlkodlačice. Přes rameno přehozeného srnce. Toho položila na zem. Imala sledovala s udiveným výrazem, jak se zranění Frekyho léčí.
„To nikdy nepřestanu obdivovat“, pronesla potichu. To Herve už porcoval srnce. Pořádný kus svaloviny podal Frekymu.
„Jez“, přikázal. Freky se posadil a jeho tesáky se zabořily do masa. Zhltnul ho během chvilky. Netrvalo dlouho a mohl se proměnit zpět. Herve zavolal vlky. Ti se objevili v tichosti mezi stromy. Nyní mohli všichni spokojeně usnout.

Mno, to je ve vesnici vážně moc dobře nepřivítají, ještě, že už mají úlovek a nemusejí shánět jídlo tam. I tak se za nimi můžou vydat nějací mstitelé,... Cesta za Eigim se může protáhnout.

Ehm, doufám, že Hervova dobrodružství budou pokračovat, nebo jsi je zatím ukončil? V tomhle místě by to klidně i šlo. Mohl by tak skončit třeba první díl a druhý by navázal tím, že Hervé převezme Eigiho místo,...

Ne neskončil, už mám rozepsané pokračování.

Skvělý, už se těším. Teď budu číst dva příběhy najednou .

Noc byla klidná. Ráno se vzbudil jako první Freky. Protáhl se a líně se rozhlédl kolem sebe. Mezi stromy se mihlo několik stínů. To ho zaujalo a také vystrašilo.
„Buď klidný“, ozvalo se za jeho zády. To se také probudil jeho vlčí táta. „To jsou jen vlci, celou noc nás hlídali“, uklidnil svého milovaného syna. Pomalu už byli všichni na nohou a pojedli. Nabrali si vodu z pramene, který vyvěral ze země nedaleko. Jako první se zvedla La-Loba a po ní Imala.
„Je třeba se rozloučit“, pronesla v tajemném tónu Imala. Herve i Sígrid se s nimi objali a popřáli si štěstí na dalších cestách. Herve jim ještě poděkoval za doprovod, a i za pomoc s jeho výcvikem.
„Rádi jsme pomohli“, odvětila La-Loba. Sígrid se ještě jednou objala s oběma chvilkovými společnicemi a hodila si vak přes rameno. Herve i Freky už měli vše sbaleno a také byli připraveni k odchodu. Vítr se proháněl pláněmi a již osamocení vlci se vydali domů. Sígrid se obávala jít kolem té podivné vesnice. Zcela jistě by nebyli vítáni. Ale šli tím směrem.
„Doufám, že se ještě vesničani nedověděli, co se stalo s jejími druhy“, trochu s úsměvem promluvil Herve.
„Z toho si nedělej srandu. Imala tady už není, aby vám pak foukala na bolístky“. Tak se po cestě různě bavili, až se ocitli před prvními chalupami. Bylo téměř poledne. Proto se rozhodli, že by mohli navštívit místní krčmu, tam by se mohli dovědět něco víc o místním kraji. A třeba i to, proč se jim ztrácí dobytek. Vesnice byla temná, stíny chalup zastínily úzkou uličku. Žádná dlažba, ale pouze hliněná cesta. Nikde ani noha, a tak šli dále, kde jak doufali by mohla být nějaká krčma. Byli asi ve třetině uličky, když se v jedné z chalup otevřely dveře. Herve se otočil a uviděl starší ženu s neupravenými dlouhými vlasy. Její šediny dávaly na zřetel její věk. Dívala se za nimi s očividnou nedůvěrou. Ale měli štěstí. Nebo snad ne? Před nimi stála trochu bokem uličky chalupa a na ní štít s nápisem „Krčma u Grubiána“. Dveře nebyly úplně zavřené, a tak otevřeli. Uvnitř bylo docela útulno. Asi šest stolů, každý se čtyřmi židlemi. Sedli si tedy hned u dveří. Byli první návštěvníci. Ze dveří kuchyně se vypotácela postava muže ve středním věku. Hned se sune k hostům.
„Co tady chcete“? Otázal se trochu s neúctou.
„Co asi, je tady krčma, tak si dáme něco k jídlu a pivo, bude to problém?“ Herve to vyslovil s jistou ironií.
„Ne zatím ne. Ale jen, než přijdou lidi“, odpověděl krčmář a odešel splnit jejich objednávku. Přinesl tři džbánky s pivem a položil je na stůl.
„Jé, já si můžu dát pivo?“, zajásal Freky.
„Mimořádně ano, nechtěl jsem ho obtěžovat s jablečným džusem“, lakonicky odpověděl Herve. A už je tady i talíř s uzeným masem a pšeničnými plackami. Pustili se do jídla. Bylo chutné, a tak se uklidnili a hodovali. Když dopili, objednali si ještě jedno pivo. Ale to už přišli další návštěvníci. Starší muž se ženou si sedli hned u vedlejšího stolu. Také si objednali. Pojednou se ten muž naklonil k Hervovi.
„Co tu chcete, nemáme tu rádi cizince“.
„Jen jsme si dali jídlo“, naklonil se Herve k němu a odpověděl. „Je nějaký problém“?
„Což u mě ne, ale lidi jsou tu na pozoru“, odpověděl muž a přesedl si k jejich stolu. „Stařešina je divný patron a od té doby se tady dějí divné věci. Ztrácí se nám dobytek a prý to dělá nějaká bestie, co žije v těch lesích za vesnicí. Ale já tomu moc nevěřím. Nikdo tam nechodí, každý se bojí“.
„V kterých lesích? My tam prošli a nic zvláštního jsme neviděli“.
„Na jižní straně“, odpověděl úsečně a zase si přesedl zpátky, protože se otevřely dveře a vstoupili další hosté, je-li možné tak nazvat lidi, co právě přišli. Když uviděli u stolu Hervovu rodinu, zatvářili se tak, že byla klika, že měli pivo. Mít mléko, zkyslo by.
„Myslím, že už jsme viděli dost“, pravil Herve, když dojedli. „Dojdu zaplatit a vyrazíme. Sígrid kývnutím hlavy dala najevo svůj souhlas. Herve vstal a šel k pultu. Vytáhl z váčku u pasu nějaké peníze a postupně je dával na pult. Když je krčmář rukou shrábl, usoudil, že je to akorát.
„Prý tu máte nějaké potíže s dobytkem“, zeptal se jen tak, aby řeč nestála.
„O to se nestarejte a už zmizte“!
Herve si povzdechl a pospíšil si za Sígrid s Frekym, kteří už byli před krčmou. Vydali se na jih a řekli si, že by možná mohli stihnout dojít až na to místo, kde již tábořili a kde ztratili svého druha. Šli proto celkem svižně. Pojednou před sebou uviděli, jak se něco zjevilo před nimi. Instinktivně všichni tři zapadli za nějaký strom a sledovali, co se před nimi děje. Ze země se rýsoval jakýsi předmět a za ním se objevil muž. Už vím, to je ten poklop v lese a někdo z něho vyšel ven, vzpomněl si Herve. Čekali až muž odejde. Šel do vesnice.
„Myslím, že nám Velký vlk dává znamení, že se máme podívat co tam pod zemí je“, pošeptal Herve do ucha Sígrid. „Ty tu s Frekym počkáš a já se tam půjdu podívat. Kdyby se něco dělo, víš co máš dělat“, dodal ještě. Sígrid to pochopila a už byla připravená se proměnit. Freky jí okamžitě následoval a hned si našli dobré místo, na střežení toho poklopu. Herve opatrně zvedl víko a za okamžik zmizel pod ním.

Dolů do chodby vedly schody. Dřevěné, ale držely dobře. Herve slezl dolů, překvapivě zde nebyla tma, jak se obával, ale na stěnách svítily petrolejové lampy. Zřejmě je tato cesta používána často, když tu mají osvětlení, vydedukoval Herve. Vydal se tedy dál. Musel jít mírně v předklonu, protože chodba nebyla dost vysoká. Jakou vzdálenost ušel netušil, ale pojednou před sebou uviděl světlo. Chodba se zde rozšiřovala, a nakonec zde byla místnost, již obložená dřevěnými kládami. Vypadalo to jako srub. Když vcházel dovnitř, všiml si dvířek, která byla otevřená a dala se jimi zavřít chodba, kterou přišel. Byl tady stůl, tři židle a skříňky s nějakými knihami. Také byly slyšet podivné zvuky, přicházející zvenku. Také byly ve stěně dveře a okénko. Podíval se ven a překvapeně vyvalil oči. Byl venku, v lese. Skutečně to byl srub v lese. Chtěl otevřít dveře, ale byly zamčené. Otevřel tedy okno a vyhlédl ven. Vedle srubu byla ohrada a v něm zvíře! Ale jaké, bezpečně ho poznal, přesně takový tvor zabil jejich druha. Ale naštěstí tam byl pouze jeden exemplář. Tak proto se ztrácí ve vesnici dobytek, tyhle potvory něco sežerou! Ale proč je tu někdo má? To byla otázka, zatím bez odpovědi. Zaslechl pojednou jak se někdo blíží tunelem. Sakra! Jak to, že sem někoho nechala Sígrid a Freky projít. Snad se jim nic nestalo, pomyslel si v duchu a na nic nečekal a vyskočil okénkem ven. Schoval se za rohem srubu a chvíli čekal. A stalo se to, co čekával. Příchozí si všiml otevřeného okénka. Vystrčil hlavu a rozhlížel se kolem. Zarachotil zámek a dveře se otevřely. Vyšel muž asi kolem padesátky, šedovlasý a s neholenou bradou. Ještě ho neviděl. Přikrčil se a uviděl, že muž se rozhlíží kolem.
„Sakra, mám pocit, že tady někdo slídil, to okno jsem jistě zavřel“, drmolil si potichu. Pak se otočil směrem k Hervemu a šel se podívat. V tom se ozval křik z ohrady. Ta zvířata nějak zneklidněla. Tak se muž otočil a směřoval k výběhu. Určitě si myslel, že ten vetřelec je tam.
Teď anebo nikdy, pomyslel si a vyrazil k otevřeným dveřím. Proběhl a hned do chodby. Tady už víc nevypátrá, ale důvod, proč se vesničanům ztrácí dobytek je zřejmý. Spěchal tunelem, když tu náhle uviděl, že tunelem se blíží žena. Byla to ta z vesnice, kterou uviděli při jejich první návštěvě vesnice. Pohlédli si do očí a ona vytáhla dlouhý nůž, spíš to připomínalo malý meč! V tak úzkém tunelu nemůže s ní bojovat, ikdyž měl meč u pasu. Rychle stačil rozepnout pásek s mečem, ale víc už ne. Proměna byla sice rychlá, ale ne dost. Ten její meč skončil v Hervově břiše. Naštěstí se stihl proměnit. Žena s výkřikem upustila meč a chtěla utéct. Rychle proběhla poklopem, ale najednou se zastavila. Před ní se ze šera vynořily dvě postavy, dva vlkodlaci. Nohy se jí podlomily v kolenou a ona skončila na kolenou. Klečela před Sígrid a neměla slov. Sígrid se rozpřáhla tlapou a chystala se jí zasadit smrtící ránu. To se Herve odrazil a zadržel jí. Ihned se proměnil.
„Nech jí být!“ Zakřičel. „Co jsi zač a proč tam máte ty příšery“, ptal se chvatně a rukou ukazoval směrem, odkud přišli. Chvíli bylo ticho. Pak ale žena promluvila.
„To on, můj muž. Přivezl si z daleké země dvě mláďata těch zvířat. Vůbec nevíme, co jsou zač. Máme je tady chvíli, ale rychle rostou. Nejsou asi úplně dospělí, ale viděli jsme je, že se spářili. Ale ta samice nám utekla někam do lesů. Zbyl tu jen ten jeden“. To stačí zavelel Herve. Samice porodila mládě a napadlo nás. Jeho i matku jsme zabili. Ale to už je teď jedno. Si s mužem dělejte co chcete, ale už vesničanům přestanete krás dobytek. Ať si ten chudák uloví nějakou zvěř v lese, nebo si maso kupujte, to je jedno. A teď jdi ženo!“ Tím Herve ukončil hovor. Všichni se proměnili zpět, a vydali se dál. Netrvalo dlouho, když našli jejich tábořiště. Herve požádal vlky o hlídání a všichni ulehli.

Vida, záhada rozluštěna bez vlivu nějakých zvláštních bytostí. Chodba musela být dost dlouhá a stoupat nahoru (mno, stoupat nemusela, ta část lesa se mohla svažovat) a les dost hustý, když si srubu nepovšimli dřív. To není kritika, jak to čtu, tak to vidím před sebou .
Se těším na další epizodu!

Noc proběhla hladce. Lesní zvěř moc dobře věděla, co jsou Herve a jeho rodina zač, a tak se držela stranou. Ráno dojedli, co jim ještě zbylo. Nebe bylo zatažené a slunce se těžce prodíralo skrz inverzi.
„No sbalte se a vyrazíme, docela se už těším, až uvidím zase náš hostinec a ostatní bratry“, s dojetím se vyznal Herve. Ostatní s ním souhlasili. Posbírali svoje věci, uklidili po sobě tábořiště a vyrazili. Šli stále na jih. Hovořili o všem, co spolu zažili, o La-Lobě i Imale. A také o tom, co všechno se asi změnilo v jejich vesnici. Cesta jim tak docela utíkala a pojednou před sebou uviděli střechy vesnice.
„Koukněte, to bude vesnice Vyšné vlkodlaky. Měli bychom zajít za Ruslavem“.
„Ano, zajdeme“, souhlasili ostatní. A hned si to namířili k domku, kde Ruslav žil. Uviděli ho už z dálky, seděl před domem. Ulice byla celkem prázdná a beze stínů. Došli až k němu a Sígrid ho hned pozdravila.
„Buď pozdraven Ruslave. Jak to jde? A kde je Sáva“? Muž zvedl hlavu a zahleděl se na Sígrid.
„Buďte pozdraveni, kde se tady berete? Myslel jsem, že už se neuvidíme. SÁVO!!!!!“, zavolal do otevřených dveří. „Máme hosty“. Sáva se objevila ve dveřích a hned se jí zjevil úsměv na tváři.
„Zdržíte se? Moment, jistě jste po cestě hladový, něco vám připravím“, zašvitolila a odběhla do domu.
Netrvalo dlouho a byla zpět. Přinesla pšeničné placky, které krásně voněly a k tomu ovčí sýr.
„Tak kde jste se toulali?“ Zeptala se zvědavě.
„Ale všude možně, byli jsme až hodně na severu, v horách. Zažili jsme toho dost a dost věcí se nám přihodilo, ale to nebudu rozvádět“. Sáva se podívala zklamaně.
„No, jak myslíte, nebudu vás k ničemu nutit“, odpověděla tiše.
„No a co vy tady? Všechno v pořádku?“ Zeptal se naoko se zájmem.
„Jo dobrý. Nikdo se už neztrácí, vše je jak má“, spokojeně odpověděl Ruslav. Povídali a nakonec Ruslav odešel a vrátil se s demižónem. „Dáme si trochu naší medoviny“, zavelel a hned nalíval do hliněných džbánků. Nálada se zvedla a došlo i na vyprávění, o dobrodružstvích na cestách i o Vargamoře.
„To snad není možné“, udiveně poznamenala Sáva. „Tak z tebe je vlčí šaman. Opravdový a viděli jste skutečnou Vargamoru.
„Ano viděli“, souhlasila Sígrid. A náhle byl večer. Stmívalo se a Sáva hned. „Už nikam nepůjdete, ne? Přespíte do rána a potom můžete jít domů“. Herve i Sígrid souhlasili. Sáva je pozvala do jejich skromného domku. Bylo zde ale čisto a ženská ruka se nezapřela.
Ulehli a téměř okamžitě usnuli. Ráno bylo ještě v zárodku, když Herva vzbudily podivné zvuky. Posadil se a poslouchal. Přicházely zvenku. Ze dvorku. Popošel k oknu a podíval se ven. Podél zdi uviděl se plížit postavu. Došel do kuchyně a tam uviděl Ruslava. Otočil se na Herva.
„Myslím, že máme návštěvu“, zašeptal. Herve pouze přikývl. Ruslav se šel podívat k oknu, schoval se za rám okna, aby nebyl vidět. Oba čekali, co se bude dít. Chvíli byl klid. Nakonec to Herve nevydržel a zprudka otevřel dveře. U nich stál vyděšený chlapec. Herve ho chytil za ruku.
„Co tady chceš? Chtěl jsi tady krást?“ Zeptal se nahlas Herve. Kluk vypadal, že chce odpovědět, ale nevydal ani hlásku. „Tak mluv!“
„Nechtěl jsem nic ukrást, chtěl jsem vidět šamana, chtěl jsem tu být brzy, abyste neodjeli“, vykoktal ze sebe.
„A proč jsi mě chtěl vidět? Nestačilo přijít včera večer anebo počkat, až bude ráno? No když už jsi tady, tak pojď se tedy podívat“, a rukou ukázal klukovi, aby šel dál. „Sedni si tady, a povídej, co tě zajímá na šamanech“, zeptal se Herve.
„Jednou bych se chtěl stát šamanem. Chtěl bych být naší vesnici užitečný. Jak to musím udělat?“
„Kolik ti je a jak se jmenuješ?“
„Jsem Hostimil a je mi dvanáct“.
„Tak to máš nejvyšší čas. Zkus se zeptat vašeho šamana, třeba si tě vezme do učení“, radil mu vlk.
„My tady žádnýho nemáme“, odpověděl smutně Hostimil.
„Hmmm, tak to budeš muset být vyvolen. Ale to nikdo neví, jak a kdy“.
„Aha, tak dobře“, zklamaně se zvedl ze židle a odešel.
Mezitím Sáva donesla na špeku usmažená vajíčka a pšeničné placky.
„Dejte si na cestu“.
„To si dám rád“, pochválil ten nápad Freky. Pustili se do jídla. Pak se rozloučili a vyrazili směrem domů. Šlo se jim hezky, bylo příjemně teplo a Freky poskakoval a radoval se, že už budou doma. Bylo odpoledne, když se ocitli u Temného hradu. Herve se na něj podíval a hned se mu vybavily všechny strasti s ním spojené. Procházeli kolem a Sígrid se najednou zastavila.
„Podívejte se! Kouří se jim z komína, někdo tam je“. Herve se podíval ke hradu. A skutečně, z komína se kouřilo.
„Třeba se tam nastěhovali nějací vandrovníci, co já vím“, odpověděl Herve, ale něco v jeho mysli mu říkalo, že to nemusí být úplně pravda. Něco ho na tom znepokojovalo. Ale to nechal zatím být a už přidali do kroku. Za nedlouho prošli kolem Temného sídla a dolů do údolí a před nimi se otevřela louka, na které uviděli jejich hostinec. Freky se rozběhl a byl u něho první. Otevřel dveře a vběhl dovnitř. Pak se vyvalili ze dveří postavy a to už se objímali všichni na vzájem.
„Chce tě vidět Eigi“, pošeptal Hervovi Edan, když se přivítali.

Jsem zvědavá, jestli se Eigi zmíní o něčem v souvislosti s Temným sídlem. Ne nadarmo má Herve předtuchu. Hostimila si zapamatuju, třeba se ještě objeví. Vzpomněla jem si, že byl Beltain, ale nějak si nevybavuju, že bys někde zmínil podobné události, ale třeba jsem to už zapomněla. Nebo se to příběhu nehodí.

„Je mi to jasný. My jsme spolu mluvili“, jen tak poznamenal Herve.
„Mluvili“? Udiveně se zeptal Edan.
„Ano, pomocí hvězdy“, zdůvodnil své tvrzení šaman Herve. Edan poznamenal něco o šamanských podivnostech a šel se bavit s ostatními. Herve mezitím odešel do srubu, kde pobýval Eigi. Ten seděl na lavičce před srubem.
„Už na tebe čekám, pojď, pojď dál Herve vlčí šamane“, vyzval ho Eigi. Ocitli se uprostřed srubu, který Herve důvěrně znal.
„Vidím, že jsi si doplnil zásoby“, poznamenal Herve při pohledu na poličky s bylinami a lahvičkami s lektvary a tinkturami.
„Ano, chtěl jsem, abys měl do začátku vše připravené“.
„Já“, podivil se Herve.
„Ano, ty. Říkal jsem ti, že mě nahradíš“.
„No ano, to jsi říkal, ale zatím tu ještě jsi, tak můj čas ještě nenastal“, bránil se Herve.
„Ne. Já se odstěhuju do hostince a ty se Sígrid a Frekym půjdeš sem. Tenhle srub je určen šamanovi, po celé věky. A navíc ty jsi nyní pravý vlčí šaman! Já jsem jen zastupoval svého předchůdce. Nejsem vlčí, ty teď ano. Ale byl jsem jediný, kdo byl k dispozici“.
Herve o tom přemýšlel a byl zmatený. Eigi mezitím uvařil čaj a posadili se. Herve musel Eigimu vyprávět vše co zažili, jak ho učila Imala a La-Loba. Jak byli u Vargamory. Vyprávěli by ještě dlouho, bylo co, ale už byla tma.
„Pojď, v hostinci jistě oslavují váš příchod, půjdeme se tam podívat“, ukončil vyprávěn Eigi. Oba se zvedli a šli do hostince. Eigi šel opravdu pomalu, byl unavený. Vešli do hostince a opravdu. Všichni se radovali. Sígrid a Freky byli středem pozornosti a museli vše vyprávět. Když uviděli Herva a Eigiho vcházet, udělali jim hned místo u stolu. Herve si stoupl a sjednal si klid. Pozdravil všechny a promluvil: „Vrátili jsme se z cesty. Byl jsem vycvičen a vysvěcen jako šaman. Jako vlčí šaman“. Jen to dořekl, ozvalo se ze sálu hlasité uznání. Pak Herve pokračoval. „Od této doby se stávám nástupcem tady Eigiho“, to se všichni podívali ke stolu, kde jejich šaman seděl. Ten vstal a kývl hlavou na souhlas. „Eigi už je starý a unavený. Bude žít tady s námi do konce svých dní. Tady v hostinci v pokoji, kde jsem byl i já, a já se Sígrid a Frekym budeme ve srubu šamana. Ale až od zítřka. A vašim vůdcem, samcem alfa zůstává Edan. Tak to je vše, co jsem chtěl říci“. Chvíli bylo ticho, ale pak se někteří zvedli a popadli Edana a poplácali se s ním. Měli evidentně radost, Edan jim byl dobrý vůdce po dobu nepřítomnosti Herva. Bylo skoro ráno, když se rozešli do svých postelí. Herve s rodinou naposledy do svého pokoje v hostinci a Eigi do srubu.
Bylo téměř poledne, když se první vlci sešli v lokále hostince. Slavoboj připravil snídani sytější, aby nahradila i oběd. Pojedli a Herve se vydal do srubu, aby pomohl Eigimu se stěhováním. Přicházel ke srubu, ale Eigi na lavičce nebyl. Asi ještě vyspává, pomyslel si Herve. Otevřel dveře a zamířil do místnosti, kde Eigi spal. Ležel na posteli. Herve k němu přistoupil a uviděl, že se nehýbá, nedýchá. Přiskočil k němu a zatřásl s ním. Eigi byl mrtev. Vrátil se zpět do obývací místnosti a na stole našel dopis. Písmo bylo roztřesené.
Herve, až to budeš číst, nebudu už mezi vámi. Budu v náručí Velkého ducha. Se svými předky. Jsem potěšen, že budu poslán na cestu právě tebou, Vlčím šamanem! Nechť provází Velký vlk.
Eigi

Na lavici bylo bílé plátno. Herve ho vzal a přikryl jím tělo Eigiho. Na lavici ležel i šamanský oblek jeho předchůdce, Vlčího šamana. Byl vyzdoben vlčími motivy a také zde byla kůže s vlčí hlavou. Odešel do hostince a postavil se přede všechny. Vlci se podivili, co jim chce jejich šaman říci.

„Bratři, právě jsem se vrátil od Eigiho. Váš, vlastně náš šaman odešel….. byl“, nevěděl, jak to nejlépe říci. „Náš šaman Eigi zemřel. Velký duch si ho vzal k sobě“, řekl pak jednoduše a ukázal list od Eigiho. „Jeho tělo bude přeneseno na naše rituální místo a bude odevzdáno ohni. Prosím proto, bratři, připravte hranici“. Pak odešel do svého pokoje a se Sígrid a Frekym přestěhovali své věci do nyní svého srubu. Bylo už večer, když měli vše hotovo. Sedli si ke stolu, když se otevřely dveře. Vešel Edan.
„Vše je připraveno šamane“, oznámil stroze.
„Dobře, připravte se. Za chvíli vyrazíme“. Edan odešel. Zavřely se za ním dveře a tím se zavřelo kus historie vlkodlačí smečky. Herve si oblékl šamanský oblek. Sígrid a Freky si vzali své tuniky a vyšli před srub. Na cestě už stáli bratři vlci a nesli na dřevěné lafetě tělo Eigiho. Herve šel v čele průvodu. Došli k rituálnímu místu, kde již byla připravena hranice. Položili Eigiho na ní. Všichni vlci se postavili kolem hranice. Edan, Herve, Sígrid a Freky si vzali louč a postupně zapálili hranici. Herve si stoupl před kamenný oltář a začal vzývání Velkého vlka.
Volám tě Velký vlku, Bože z pradávných časů oděný vlčí srstí, vyslyš mě!
Vyslyš mě Hvězdný vlku, synu Bohů a kníže Měsíce.
Vyslyš mě v tesklivém vytí šedých lovců,
Protínající ticho nad noční krajinou.
Když stovky jantarových zraků děsivě září v temnotách.
Volám tě Velký vlku, tebe který po západu slunce se ujímáš vlády.
Tebe, který v nás s příchodem chladné noci,
Probouzíš odvěkou touhu po krvi, lásce a volnosti.
Volám tě Velký vlku, když tě vidím zářit v souhvězdí hvězdné oblohy.
Volám tě Velký vlku, když hrůzostrašný les šeptá tvoje jméno.
Když runy vypráví příběhy o tvých skutcích,
V zemích pověstí a mýtů.
Volám tě tvými dávnými jmény tak jako mnozí mé krve v šeru dávných věků přede mnou.
Fenris, Eigi, Einhomir, Wulf a Ulver.
Velký vlku, tvůj bratr podlehl tvému volání a přichází k tobě cestou, z nichž není návratu.
Volám tě když se noční rosa třpytí jako démanty na šedivé srsti a tesáky co bílé perly září v temnotách.
Volám tvé jméno Velký vlku, prastarý otče, vyslyš mě!
Přijmi našeho bratra Eigiho a přijmi ho ve svou milující náruč.

Pak všichni vlci ztichli a jejich myšlenky provázeli svého šamana Eigiho na poslední cestě. Pak Herve začal zpívat vlčí píseň. Postupně se k němu přidali hlasy všech přítomných vlků. Jakmile začali:
Chystám se ke zpěvu (vlci se trochu smějí)
S hlavami k úplňku
Zpívám o naději

Začali se okolo z lesů scházet i vlčí strážci. Herve je pozval, aby doprovodili jejich druha. Pak pokračovali ve zpěvu.
O lásce a o naději
O lásce na sněhu
O nebi s husím klínem
O stopách na břehu
O mase se strychninem
Zpíváme o sobech
O grogu z horké krve
O noci poslední
A nebo o té prvé
O honcích v záloze
O horách s hudbou větru
S čumákem k obloze
A v potrhaném svetru
Na hvězdné dálnici
Stopuji velký vůz
S šedými bratříčky
Zpíváme vlčí blues

Jak dozpívali Herve dopřednesl
Vyhrabu se z popela písně
Která dozněla
Smuteční průvod se odebral zpátky do hostince. Pilo se a jedlo až do rána. Svítalo, když se vlci odebrali do svých pelechů a Vlčí šaman s rodinou se poprvé uložili v šamanském srubu. Tu noc měl Herve sen, kde uviděl Eigiho, jak kráčí po boku Velkého vlka a připravuje se na další zrození.

Umíš moc pěkně popisovat obřady a rituály. Taky se mi líbí text vlčího blues. Je to zajímavý protiklad - tohle poetické vyjadřování- proti akčním scénám.
Nenapadlo mě, že tímhle původní příběh Hervého skončí, ale jestli můžeš, pokračuj v příběhu o něm a jeho smečce.