VanHelsing.info

tak tady se budou odehrávat poslední dobrodružství Herve a jeho rodiny a smečky vlkodlaků.

Paráda. Se těším!

Kapitola 1

První paprsky slunce se vkradly do srubu — tiše, a přesto s neviditelným výkřikem, který zvedl Herva z vlčího snu. Posadil se na kraji dubové postele. Starý dub zaúpěl svými letokruhy a začal vyprávět vlkodlakovi příběh jeho předchůdce. Herve se rozhlédl po místnosti. Poličky ukrývaly spoustu tajemství, které se budou muset rozplést, jako legendy znějící u slavnostních ohňů. Položil svou vlčí tlapu na rameno své družky — a tím pootevřel okna její duše, kde svítila stejná luna jako v něm. Usmála se na něho a jako by řekla vše, co v sobě nosí. Freky už otevřel dveře srubu a vzdaloval se rychlostí prchající srny do hostince.
Herve a Sígrid ho následovali, jako vlastní stíny.
Lokál starého hostince dýchal stále tím vlčím dechem, co se již vpil do dubových klád jako krev do mechu. Herve se posadil na svou židli, která zde trpělivě čekala, jako vlk na svou kořist. Potom se otevřely dveře od pokojů. Zavrzaly tajemně a s očekáváním. Do lokálu, vešli všichni členové smečky, jako jeden dech, jako jeden hlas zazněl k vlčímu šamanovi.
Toto místo je posvátná země,
Země, která patří všem živým tvorům.
Země, která patří vlkům,
Země, která žije zrozením a smrtí.
Vlku v povětří,
Vlku v kameni.
Vlku ve větru,
Vlku ve vodě.
Vlku v paměti,
Vlku, vlku z věčné smečky.
Vlku v mé mysli,
Vlku v mém srdci.
Letím za tebou na křídlech krkavce,
Kroužím nad tebou na křídlech luňáka.
Vlku prosím tě, dovol La-Lobě nalézt tvoje kosti, rozseté po skalách,
Skryté v mechu, zapadlá na dně potoků v kapradinách, v paměti.
Dovol ji složit je k sobě, dovol jí pohladit tvé vyschlé boky, ať obrostou šedohnědou srstí.
Dovol ať se kostra naplní svaly.
Dovol La-Lobě ať položí svá bezzubá ústa k tvé lebce, k tvému čenichu.
Dovol jí vdechnout ti život.

Hlasy smečky dozněly jako tichý vzkaz, jako zasvěcení, jako přijetí. Edan vystoupil a přistoupil k Hervemu. V jeho tlapách ležela vlčí kůže pro šamana. Jako odznak jeho úkolu, seslaný Velkým vlkem, tiše a hladce. Herve jí přijal jako dar, jako úctu, jako symbol duše smečky.
Poté si oblékl vlčí kůži. Dech Velkého vlka pronikl jeho tělem, jeho duší.
Ráno se přikradlo tiše a nečekaně, jako lovec, a zanechalo stopu v mysli oslavy. Smečka je kompletní, je připravena žít a přežít v divočině.

Bezva, začíná další příběh a koukám, taky trochu v novém stylu. A smečka bude žít v divočině, mno, uvidíme, jestli ji nebudou muset občas opustit, teď ještě nevědí, co je čeká. Promluva (modlitba?) k vlkovi - moc pěkné!

Kapitola 2

Herve otevřel dveře do nového života — jako by tím stvrdil odkaz šamana, který právě odešel. Jeho přítomnost však neodešla. Zůstává pomocníkem. Odpovědností, která se nesmí ztratit. Stejně jako šepot lesa. Stejně jako šedé stíny mezi stromy. Slunce ho oslnilo — a přesto v jeho světle cítil chladný dech měsíce Ticha sněhu.
Až po chvíli jeho oči uviděly jejich hostinec, který se vynořil ze slunečního žáru, jako mýtická bytost. To už k němu přicházel kovář Slavoboj. V ruce nesl bohatou snídani. Jako by ho tím chtěl vyvést z cesty — zavést zpět do srubu, jako by chtěl zahnat špatnou myšlenku.
„Šaman do hostince moc nechodí,“ zabručel Slavoboj s úsměvem pod knírem. „Vždy ti přinesu, co budeš potřebovat.“
Herve se nijak nebránil a otočil své kroky zpátky do svého srubu. Začal mu být náhle nějak bližší, více domovem, jako lesní tišiny starému vlkovi. Slunce se připomínalo svými paprsky a sahaly po Hervovi jako stonky vysoké trávy. Sígrid i Freky se pouze otočili ve dveřích, a volně jako vítr se vrátili do srubu. Sedli si kolem dubového stolu, který ač pamatoval již dlouhá léta, byl stále dobrý pomocník.
„Sedni si k nám,“ vyzval Herve Slavoboje tiše, s nádechem tajemna.
„Řekni Edanovi, ať se za mnou zastaví, je to důležité“, pošeptal kováři do ucha s tichostí letního vánku. Slavoboj přikývl hlavou na souhlas a odešel. „Zavřel za sebou dveře — a s nimi i klidné pokračování osady. Jako se zavírá hladina jezera za hozeným kamenem.“ Vítr už přinášel vytí vlčích stínů — tiché a hluboké. Les naslouchal. Věděl, že je dokonáno.“
Dveře srubu zaskřípaly, jako kola starého žebřiňáku. „V dálce zapraskala větev, kůň frknul v ospalém neklidu — a pak zaznělo Edanovo: 'Buď pozdraven, Vlčí šamane.“ Místnost se naplnila nádechem minulosti. Staré rány se opět otevírají a budou krvácet. Vlčí šaman to věděl.
„Pojď sem ke mně Edane. Již se známe a oba víme, jak to vše bylo. Jak jsme si oba mysleli, že ten druhý je horší. Ale to už se ztratilo ve stínech těch lesů, coby stopy vlků v mlze“.
Edan poslouchal šamanovo řeč s údivem. Takhle ho neznal. Jeho mysl byla nejasná, jako siluety vlků za šera.
„Když jsme se vraceli, uviděli jsme, že život ve starém hradě je zpět. Bylo to jako znamení, jako tichá a plíživá hrozba, páchnoucí krví. Stopy vlků nyní povedou za tou kořistí, budou jako stíny sledovat to doupě smrdutých tchořů. Ráno s úsvitem, jako šelmy tiše a jistě. Přijď, havraní strážci ti budou pomocni, jako jim vlci s kořistí“. Edanova odpověď zněla jako tiché vytí v tmavé noci.
Bylo už šero, když přivál čas kováře s večeří. Neodvážil se zeptat a byl ustrašený jako zajíc v noře. Tušil blížící se smrt, jako vlk chycený v pasti. Tu noc se temně rozezněl nocí tlukot šamanovo bubnu. Srdce vlků bylo v očekávání následujících událostí v nejasných stínech. Stínech temné hrůzy.

Mno, zajímalo by mě, kdo nebo co je hradě. Že by temnovlci - že cítí hrůzu i srdce vlků. Nebo něco horšího? Bytost, z které cítí temnou hrůzu i vlci?

Tak jsem se konečně dostal zase k psaní. Úplně mě opustila "lupus muze".

Kapitola 3

Paprsky ranního slunce prostoupily celou osadu, jako svlačec neudržovanou zahradu. Smečka se sešla před hostincem a čekala na znamení začátku. Začátku nového dobrodružství, které se nenápadně vkrádalo do duší všech přítomných. A zanechávalo v nich chladný pocit přítomnosti — jako stín mezi stromy. A nebylo to tím, že byl zrovna měsíc Ticha sněhu. Vlčí šaman vystoupil ze svého srubu a s ním i vzdálené vytí. Jen on věděl, že vlčí strážci jsou s nimi. To ho uklidnilo stejně, jako když vlčice olízne své mládě. Postupovali známým údolím k Temnému sídlu, které se skrývalo v temném lese a splývalo mezi stíny. Nebylo vidět, ale všichni ho tušili, stejně jako pronásledovaná kořist svého predátora. Nejprve se zjevil mezi statnými stromy stín. Stín, který si Herve pamatoval. Vzpomínky na všechny události se vynořily v jeho mysli a rozostřily ji jako ranní slunce, které proniká mlhou. Ale dnes minuly jeho zdi, které si pamatovaly všechny staré události zatuchlé a prázdné a připomínající opuštěné vlčí doupě. Zmizeli za nimi a otevřela se cesta k tajemnější hrozbě, schované mezi starými duby a buky. Už byli u cesty, která by je přivedla do vesnice, kterou temní obyvatelé Temného hradu proměnili v osadu duchů. Kolem jejich družiny bylo možné zahlédnout šedé stíny, které sledovaly jejich pohyb a střežily je, jak vlčice svá štěňata. Mezi staletými stromy se vynořily kamenné stěny Temného hradu. Jako na povel všichni zaujali pozice ve skrytu mohutných kmenů. Setmělo se rychle a nečekaně. K temné obloze, posypané miliony světlušek vzdálených světů, se tyčila věž. Na vrcholu se rozsvítily dvě světla, jako soví oči. Zvěstovali také nebezpečí pro ty, co nejsou připraveni. Edan ukázal rukou na Herva a další dva vlky.
„Půjdeme dovnitř pouze my čtyři. Šaman musí s námi, už to tam zná a ví, kde je tajná chodba“, zdůvodnil pro ostatní svoje rozhodnutí nový vůdce. Nikdo nic neřekl, ale bylo cítit ve vzduchu, že jsou všichni naladěni na stejnou notu. Vyrazili. Cestu k tajné chodbě, která byla správná znal Herve přesně. Vždy uměl cítit, kudy sledovat stopu. Přesto uslyšel vzdálené vytí svých strážců. Bylo ale určeno pouze pro jeho uši. Zvěstovali nebezpečí, co se skrývá v temnotě zatuchlé chodby. Ještě dva kroky a hlavou vlčího šamana pronikla neviditelná mlha magické bariéry. Číhala zde s trpělivostí starých vlků na svou kořist. A dočkala se.
„Okamžitě zpátky“, zarazil další vlčí kroky na stezce. Byla to otázka okamžiku, když ucítili chladný vzduch. Edan temně zavrčel. „Stát“! Herve ustoupil o krok, jako by se dotkl ohně. Cítil, jak mu chlupy na zátylku vstávají. Magie v kameni byla stará — a hladová.
Edan pohlédl na šamana, v očích otázku, kterou nevyslovil.
„Není to jen bariéra,“ zašeptal Herve. „Je to paměť. Je to hlídač. Hlína a kost, kámen a krev. Čekal, že se vrátím.“
Vlci kolem ztuhli. Vzduch byl těžký, jako před bouří. Edan tiše zavrčel a stáhl uši.
„Musíme ji uklidnit,“ pokračoval Herve. „Ne prorazit. Ne obejít. Uklidnit jako raněnou vlčici.“
Zavřel oči a natáhl ruce k temnému otvoru. Prsty se dotýkaly chladu, který nebyl ze světa lidí. Zašeptal slova ve starém jazyce, který zněl jako vítr mezi kameny, jako dech umírajícího stromu.
Z hloubi chodby se ozval zvuk. Nejprve jako pád vody, potom jako sténání. A pak ticho. Ticho tak dokonalé, že znělo.
Bariéra se rozptýlila. Jako by v mlze problesklo světlo paměti.
„Pojďme,“ pronesl Herve. „Ale každý krok je zkouška. Kdo sem vstoupí s nečistým srdcem, zůstane navždy.“
Chodba pohltila jejich stíny a vedla je dál, níž a níž, jako by je polykala sama země. Vlhký vzduch byl nasáklý rezavým pachem železa a něčím... cizím.
A pak je znovu uviděli. Železná dvířka. Stará, zčernalá, pokroucená časem jako pařáty starého dravce. Herve se přiblížil a prsty přejel po kování. Chladné, syrové. Stále neslo vzpomínku na utrpení.
Zaskřípěla jako bolest, která nikdy nepřestala. Otevřela se.
Za nimi byla temnota, která nebyla prázdná.
Ve světle pochodně stáli dvě postavy. Vysoké, pokroucené.
Nebyli to temnovlci. Ani upíři.
Byli to jiní.
Jejich těla měla lidské proporce, ale kůže byla šupinatá, nazelenalá, vlhká jako sliznatý mech. Oči jako lesklé kameny, chladné a bez výrazu. Měli drápy místo prstů a jazyk, který se vysunul, jako by ochutnával vzduch.
Herve ucítil starý pach. Ne maso. Ne krev. Ale instinkt.
„Reptiliáni,“ zašeptal, aniž věděl, odkud to ví.
Stvoření se nehýbala. Jen sledovala. Byla v nich moudrost pradávná, ale i šílenství zrozené v podzemí.
„Neútočte,“ řekl tiše Edan. „Nevíme, co chtějí.“
Jedno z nich naklonilo hlavu. Jako by rozumělo. A pak... promluvilo.
Hlas byl hluboký, syčivý, cizí. Ale slova byla srozumitelná:
„Váš čas se krátí. Brána se otevře. Temnota se vrací… a krev určí, kdo zůstane stát.“

Reptiliáni! A pak, že Tě opustila vlčí inspirace . Doufám, že vlčí krev rozhodne a určí, kdo porazí temnotu. Jsem zvědavá, co vlastně reptiliáni chrání, když už tam jsou. Nebo jsou něco jako vězni a utrpení bylo i jejich? Jakého tvora chrání temnota?

Kapitola 4

Herve cítil v duši, že se stíny prodlužují s nezadržitelností soumraku. To se blíží čas vlčího vytí do temnoty. Ve vzduchu se k vlčímu čenichu linul cítit pach rzi, z mříží tvořící vězení. Tady jsou vlci ve smečce, kterou lze těžko rozdělit, ačkoliv se mrazivá vlna snažila proniknout vlčí srstí.
„Přišli jsme pozdravit nového pána hradu. Všimli jsme si, že je hrad opět obydlen“, ozvalo se temnotou od Edana. Celá skupina se lehce rozestoupila, vypadali tak silnější. Pak zasyčela odpověď. Podobalo se to sypajícímu se písku po úbočí skály. „Kdo jste?“
„Žijeme východně odtud ve své osadě“, úsečně odpověděl Herve. „Kdo je váš pán?“
Z kamenné, hnilobou prolezlé místnosti se rozhostilo ticho. Slyšet bylo pouze vzdálené kapky vody, které pomalu odkapávaly ze stropu.
„Vznešený pán Lubrikus“, zasyčel ten, co stál blíže s přesvědčením, že víc není potřeba vysvětlovat. „A jeho kopí se zalesklo v matném světle pochodní. Edan udělal dva kroky vpřed a očekával, že je ti dva ještěři odvedou k východu hradu. Pečlivě si prohlédnou, co bude k vidění. Nebylo k vidění vůbec nic. Oba ještěři pozvedli svá kopí — chladná a připravená.. „Tady není cesta pro vetřelce, jděte odkud jste přišli“, zaznělo přímo, jak blesk z čistého nebe, který věštil houstnoucí atmosféru. Nechali je odejít pouze proto, že cítili ve vetřelcích přesilu. „Jdeme“, zavelel Edan a celá smečka se otočila a jejich stíny polkla studená rezavá dvířka. Pohltila je tma. Chodba je vedla ven z hradu do bezpečí, jak vlčice své potomky. Ale světlo nepřicházelo, byla již tma i venku a zahalila všechny vlky svou laskavou ochranou. Zastavili se na okraji lesa, kde se otočili. Pohlédli na žlutavá okna svítící z věže do okolí. Všem oznamovala hrozbu, tajemnou a neznámou. Edan šeptl do ucha Hervovi tiše jako jarní vánek. „Zastavíme, musíme zjistit mnohem více. Přece jsme sem nešli jen kvůli tomu, aby nás vyhnali jak ovčák z ohrady. Šaman tady počká a my půjdeme obhlédnout hrad. Třeba něco zjistíme.“ Hrobové ticho stvrdilo Edanovo rozhodnutí. Šaman si sedl na zem a volal vlky. Vlčí strážce, kteří je neustále sledovali jako stíny. „Vlčí bratři“, oslovil je s prosbou v hlase, „sledujte smečku a udělejte jim volnou cestu. Tady v tom hradě se skrývá opět zlo, ale větší a nebezpečnější než dříve.“ Strážci se rozběhli za ostatními a běželi před skupinou Edana. Nebe bylo plné hvězd a nad špičkami stromů se pomalu vynořoval stříbrný srpek měsíce. Černé stěny hradu se tyčily k nebi a tvořily jasné hranice mezi teritoriem vlků a tajemného pána Lubrikuse. Bylo to cítit stejně jak značka moči, jak krvavá stezka. Obešli už skoro celý hrad, když bylo slyšet vytí. Edan zpozorněl a Herve vstal z kmenu. Oba naráz! Edan zastavil a ostatní taky. Instinktivně se skrčili a sledovali světlou temnotu před sebou. Zvuk připomínající řinčení řetězů se ozval ze tmy. Zaržání koní a temný kočár smrti se objevil před nimi. Po cestě uháněl ke hradu. Skřípění brány proniklo nocí jako výkřik. Hradní pán se vrátil z výpravy. Vše bylo cítit jak spálené maso, zapomenuté na kamenu u ohně. Jasně a šeptající do noci. Ve stříbrném odlesku měsíce zahlédli krátce na dveřích černého kočáru erb s ještěří hlavou v rudém poli. Za ním jeli na koních ještěří jezdci. Zmizeli na nádvoří hradu, které se okamžitě vrzavě zavřelo těžkými vraty. Zůstal po nich jen pach krve a tlející hniloby.
Na obzoru se objevil tmavorudý opar oznamující, že po noci přijde ráno a dodávalo jiskru naděje, že tma není věčná. Ale temnota… ta se drží v kostech, i když slunce vyjde. Ta se může šířit krajinou několik zim, plíživě a zalézající pod kůži.
Celá tlupa se opět shromáždila u šamana, v šeru lesa, kde stromy šeptaly větru staré příběhy a mech pohlcoval kroky jako tichý svědek jejich návratu.
Herve seděl opřený o starý buk, oči upřené k nebi. Hvězdy byly ostré jako šípy, ale odpovědi zůstávaly skryté. Edan mlčel. I ostatní byli tichá smečka. Každý cítil, že to, co spatřili, nebylo jen návratem zla — ale něčím jiným.
Kdo je Lubrikus? Jeho jméno znělo jako olej na řetězu mučicího stroje. Byl to ještěr? Čaroděj? Či jen tělo, které hostí něco horšího?
A co střeží ti dva? Bránu? Vězně? Nebo Temnotu samotnou?
„Je tam něco uvnitř,“ pronesl Herve tiše. „Něco, co se ještě neprobudilo. Ale dýchá to.“
„A možná to ani nechtějí chránit. Možná jen hlídají, aby to nemohlo ven,“ přidal se Edan, oči přimhouřené, hlas rozechvělý mrazivou domněnkou.
Noc kolem nich byla klidná, ale ne klidná jako mír — spíš jako ticho, které čeká na výstřel.
„Půjdeme zpět do osady,“ rozhodl Edan. „Zítra budeme moudřejší. Dnes je čas ohně.“
Herve přikývl. Večerní oheň. Ten, co spojuje duše smečky, očišťuje mysl a v plameni nese stíny pryč. Tam se znovu spojí. Tam se rozhodne.
A tak smečka vyrazila zpět — ne jako poražení, ale jako ti, kdo vyčkávají.
Noc je obalila svými tlapkami a vedla je lesem, kde se každý strom zdál být strážcem a každá větev šeptala jména, která byla zapomenuta.
Zítřek bude patřit vlkům. Ale dnes… dnes patřil stínům.

Mno, to jsem fakt zvědavá, co je uvnitř sídla a odkud vlastně ještěři přišli. Co je to za bytosti a z jakých stínů vystoupili. "Noc je obalila svými tlapkami" - moc pěkné! Tším se na další výpravu do hradu. Bude ve dne?

Kapitola 5

Den v osadě plynul, jak líná řeka, tiše a neúnavně. Edan přemýšlel, co dělat a jak reagovat na novou hrozbu, která se zarývala pod kůži jako ledová dýka. Herve ve srubu šamana ale věděl, vlci mu předali více zpráv, protože oni slyšeli neslyšitelné a viděli neviditelné. Celou osadou se táhl kouř z komína hostince nízko, což značilo, že bude pršet. To Herva netěšilo, večerní oheň je ohrožen. Ale nic nemůže změnit, co má přijít. Všichni nosili smolou vonící dřevo do kamenného kruhu. Vítr se vplížil šamanovi do srubu, aby mu pošeptal, co dělat. Oběd se odbyl a když kovář z hostince přinesl Hervovi sušené maso a vývar, nedalo mu to, aby se nezeptal. Doplavali k němu postupně od lidí útržky zpráv, jak listí na podzimní řece.
„Šamane, co vše je pravda o zvěstech a o hradu“, netrpělivě vyzvídal. V hlase bylo cítit rozladění a nervozita.
„Vlci už rozhodli“, odpověděl stroze a úsečně. Vzal si dřevěný talíř od Slavoboje.
Večer se přibližoval plíživě a nezadržitelně. Stíny se prodlužovaly a zvyšovaly napětí mezi vlkodlaky. Herve bez jakéhokoliv zájmu o počínání smečky, vzal svůj buben, s maskou vlka a začal bubnovat. Ponořil se do změněného stavu vědomí, jak do hlubokého jezera. Celou osadou se rozléhal tlukot bubnu, připomínající srdce osady. Srdce Země a lesa. Volalo vlčí strážce do kruhu. Netrvalo dlouho, když Herve uslyšel první vlčí vytí. Neslo se lesem, jak ozvěna z dávných dob. Soumrak přinesl třpyt diamantů na potemnělé obloze a Herve vyšel nahoru do lesa. Do kamenného kruhu, kde stromy i kámen šeptají tiché báje a kde také bude dnešní oheň, který zahájí měsíc Hladových tlap. Pomalu se vlci shromažďovali a stahovali pomyslnou smyčku kruhu.
Padl soumrak na osadu i kamenný kruh. Edan přinesl zapálenou pochodeň a Herve vlčí šaman odříkal modlitbu.
Vy, duchové a bytosti tohoto místa, vyslyšte mně. Nejsme zde proto, abychom rušili váš klid. Jsme uctívači živlů a hvězd a přišli jsme zde vykonali obřad uctívačů lesa a krve“.
Pak Edan zapálil hranici. Oheň osvětlil zlatým světlem celý kruh a všichni vlci se sesedli do kruhu na připravených kamenech. Vůdce smečky povstal a s ním zvedla hlavu vzhůru i celá smečka.
„Poslouchejte! Musíme si připomenout, že začíná měsíc Hladových tlap. Bude to opět těžké období, a ještě k tomu se na Temném hradě usídlili podivné bytosti. Celý hrad zahalil plášť temnoty. Ale ikdyž vlčí čenichy zavětřily a nasály pach, ve kterém je cítit smrt, nevíme přesně, co vše to bude znamenat. Bude ale jistě těžší, než pamatujeme. Náš šaman nám k tomu řekne, co mu radí vlčí strážci. Herve, máš slovo“.
V kruhu se rozlil neklid, jak voda při jarním tání. Šaman se zvedl a zvedl k nebi svou vlčí hůl.
„Sestoupil jsem dolů mezi stíny, a vlci promluvili, staré kosti musí povstat a staré kameny ožít. Dávní přátelé se musí navrátit a splatit své dluhy. Tak vlci rozhodli“.
Chvíli bylo ticho, až celý kamenný kruh ohlušilo. Trvalo dlouho, než se ozval Kamdar.
„A co ti vlci řekli“, dotázal se s obavami se strachem v očích malého vlčete.
„Zítra ráno, sám zajdu do vesnice a promluvím se stařešinou Jaroslavem. Budeme potřebovat pomoc vesnice, stejně jako ona potřebovala naši pomoc. Vesničané obsadí Temné sídlo a budou střežit přístupovou cestu sem do údolí. Počkáme do úplňku a vydáme se na návštěvu do Temného hradu za jeho pánem. Stíny vlků vniknou do jejich hradu a zjistí, zda a odkud hrozí nebezpečí“. Herve domluvil. Sedl si na svůj šamanský trůn. V kamenném kruhu nastal halas, jak v úle lesních včel. Nikdo ovšem nic nenamítal, bylo to rozhodnutí vlků a jejich šamana. Po té se rozběhla zábava, Slavoboj byl připraven, jak vlk před skokem na kořist. Medoviny a masa bylo dostatek. Celé to přerušilo z temnoty vynořující se slunce a rudě ozářilo celý les.
„Dnes bude hezky“, definitivně ukončil oslavy Herve, jak vlčí tesáky život srny.

Měsíc hladových stop? To je který?
Hmm, to vypadá, že se nad Temným hradem stahují mračna. Jsem zvědavá na ty staré přátele. Vlci, kteří zemřeli? Nebo někdo jiný, kdo vlkům dluží za nějaké služby?

Kapitola 6

Slunce stálo vysoko, ale vzduch byl chladný. Od lesa vanul vítr, nesoucí s sebou pachy jehličí, vlhké hlíny a tichého napětí. Vlčí šaman vyšel ze svého srubu, pomalu, s hlavou skloněnou, jako by naslouchal tlukotu země. Osada byla tichá. Ostatní šli svou cestou — on měl jít svou.
Bez slova se vydal známou stezkou. Les byl jiný. Ticho bylo husté jako mlha a jeho kroky nezněly vůbec. Ani šelest, ani prasknutí větvičky. Jen dech a srdce.
Když došel na okraj údolí, zastavil se u výhledu na vesnici. Chalupy stály nehnutě, střechy jako vzpomínky. V očích se mu mihly stíny minulosti: smrt stařešiny, únos Jakuba, plameny, které pohltily celou ves. A přesto – vesničané se vrátili. Postavili znovu. Teď přišel čas, kdy vlci potřebují je.
Už z dálky zahlédl kouř stoupající z komína stařešinova domu. Dobré znamení. Život je doma.
Zaklepal na dveře. Ticho. A pak – vrznutí dřeva a tvář starého muže. Jaroslav stál jako strom po bouři. Neohnutý, ale poznamenaný.
„Buď pozdraven, Herve. Vlčí vůdce,“ pronesl tiše.
Objali se beze slov. Herve vešel dovnitř bez vyzvání, zavřel za sebou dveře pevným pohybem, který zavál chladný vítr do místnosti.
„Pojď. Sedneme si. Máme si co říct,“ řekl stroze. Usadili se, dřevo pod nimi zavrzalo, jako by chtělo naslouchat.
„Už nejsem vůdce smečky,“ začal Herve klidně.
„Jak to?!“ vyhrkl Jaroslav.
„Stal jsem se vlčím šamanem,“ odpověděl. A pak, pomalu a věcně, začal vyprávět vše, co se stalo od jejich posledního setkání. O tom, jak odešel na zkušenou, jak viděli věci, které byly k neuvěření a jak byl zasvěcen Vargamorou, vlčí bytostí. Vše se neslo místností těžce, jako kouř ze špatně vymetených a kouřících kamen.
Když Herve skončil, Jaroslav mlčel. Vzduch v místnosti byl těžký.
„Co ode mě žádáš?“ zeptal se nakonec.
„Potřebujeme vás. Potřebujeme, abyste obsadili Temné sídlo. Hrozba přichází, a je možná i vaše. Nás je málo, abychom pokryli všechny cesty.“
Jaroslav si promnul vousy a zadíval se do ohně. Mlčení trvalo déle, než bylo vlkovi milé.
„Já jsem pro. Ale musím se zeptat vesnice. Dlužíme vám mnoho. Dnes večer svolám shromáždění. Zítra ráno přijdu do osady. Předpokládám, že odpověď bude kladná.“
Herve přikývl. Vstal. V jejich pohledu zaznělo staré porozumění – smlouva mezi člověkem a vlkem.
Cestou zpět ho něco znepokojilo. Když míjel Temné sídlo, vzduch byl jiný. Těžší. Jako by se stíny posunuly o zlomek dlaně.
Ale v osadě bylo vše, jak mělo být. Z komína hostince stoupal bílý dým, voněl dřevem a večerem. Sígrid i Freky se k němu rozběhli – jejich tlapy měkce dopadaly na zem, oči plné radosti. Kovář přinesl jídlo. Klid zavládl, ale ne klid bez otazníků. Vlci vědí, že noc nosí odpovědi.
Noc se převalila přes osadu jako těžká srst. Když Herve ulehl, světlo ohně mu ještě svítilo pod víčky. Ale pak se to změnilo. Sen přišel znenadání a nečekaně jako letní bouře.
Viděl vodu. Nekonečnou. Stál v ní po kolena, ale necítil chlad. Jen váhu. Vlnky se lámaly o jeho tělo tiše, jako by se mu chtěly vyhnout.
A pak se z té vody vynořili. Ještěři. Ne běsnící, ne útoční. Pluli k němu, tiše, se sklopenýma hlavama. V jejich pohybu byla smrt — ale i bolest. Měli oči bez světla. Kůže jako kámen. Byli unavení.
Za nimi obloha hořela fialovou barvou. Vzdálené blesky pulzovaly jako rány srdce něčeho obrovského.
A pak se ozvalo to syčení. Ne výhrůžka. Ne hněv. Ale zoufale táhlý nářek. Zněl jako hlas staré matky, která volá děti, které ji zapomněly.
„Sss… sssal… vasss…“
Nerozuměl slovu. Ale cítil jeho tíhu. Byl to hlas vody, kámen i krev zároveň. Volání. O pomoc. Nebo varování. Možná obojí.
Ještěři se zastavili. Dívali se na něj. Ne očima – ale celou bytostí. A pak se propadli zpět pod hladinu. Bez vlny. Bez šplouchnutí. Jako by tu nikdy nebyli.
A pak se Herve probudil. Srdce mu tlouklo, jako by ho někdo znovu vytáhl z vody.

Mno, uvidíme, kolik lidí z vesnice vlkům pomůže, lidé jsou nevděční.

A ještěři ze snu - můžou být docela dobře oběti přinucené sloužit svému pánu nebo něčemu ještě horšímu uvnitř hradu.
Třeba by se mohli stát i spojenci,...

Kapitola 7

Sotva Herve rozlepil oči, ostré světlo pronikající oknem ho oslepilo jako vlčí zub do spánku. Zvedal se těžce, jako by v noci vypil celou bečku medoviny smíchané s prachem snů.
„Co je s tebou?“ zeptala se Sígrid, tiše, ale s obavami, které visely ve vzduchu jako vůně bouřky.
Stín snu visel v místnosti, neochotný zmizet. Něco v něm šeptalo, že to, co viděl, nesmí být zapomenuto — jako starý šamanský příběh, který se opakuje jen při posvátných ohních.
Dveře zavrzaly jako stařec v kolenou. Kovář vstoupil, v náručí vůně slaniny, vajec a kukuřičných placek. Jen Freky porušil ticho ostrým skřekem, kterým oznamoval to, co už bylo jasné:
„Snídaně.“
Usadili se ke stolu. A dřív, než Slavoboj odešel, Herve šeptl, hlasem, který nebyl jeho, ale někoho jiného – staršího, větru podobného:
„Pošli mi sem Edana. Až po jídle…“
Slavoboj se otočil, pokývl hlavou jako strom v dešti a zmizel za dveřmi, které se za ním zavřely jako voda za kamenem. Ve vzduchu zůstalo jen jemné chvění — vlnky pochybností, které se vkrádaly do Sígridiny mysli jako šeptající varování.
Freky pod stolem netrpělivě klepal tlapou o židli, rytmicky, jako srdce osady.
Pak opět vrzly dveře. Edan.
„Chtěl jsi mě vidět?“ zeptal se, lehce zadýchaný, jako by slyšel volání dřív, než zaznělo.
„Ano. Sedni.“
Vlčí šaman se napřímil a jeho hlas byl pevný jako kámen v potoce.
„Poneseš vzkaz pánu Lubrikusovi. Budeš větrem mezi stromy, a on uslyší tvé šelestění. A vezmi s sebou Jakuba – ať zhodnotí Temné sídlo. Musíme vědět, zda je připravené přijmout ty, kdo mají přijít.“
Pak Herve sáhl po brku, inkoustu a pergamenu. Slova byla krátká, ale každé z nich mělo váhu nože:
„Herve Svart Ulf posílá pozdrav ctěnému pánu Lubrikusovi a žádá o schůzku, kde bychom se mohli vzájemně seznámit a nastavit sousedské vztahy mezi vlky a snad reptiliány? S přátelským pozdravem, Vlčí šaman Herve.“
Zapečetil pergamen voskem, otiskl vlčí prsten a podal jej Edanovi.
„Rozumím,“ řekl Edan. Už se chystal odejít, když se ozval Freky:
„Vezměte mě s sebou. Pomohu Jakubovi,“ řekl a v očích měl světlo štěněte, které touží běžet s dospělými.
Ticho.
Pak: „Jdi.“
Dveře se za nimi zavřely. A svět je pohltil jako mlha stezku.
Tři stíny opustily osadu. Edan, Jakub a Freky. Šli do údolí, kde les dýchal mrazem a měsíc Hladových tlap vládl tichu.
Sníh praskal pod jejich kroky. Srnky utíkaly stíny lesem, prchaly před neklidem.
Z lesa vystoupila věž Temného sídla. Staré duby, buky a javory tvořily bránu, kterou Edan prošel dál — do míst, kde končí slovo a začíná ticho.
Jakub sáhl po klíči. Ale než ho zasunul, dveře se samy pootevřely, zasténaly jako duše bez klidu. Freky je odstrčil tlapou. Zatuchlý pach smrti se vyplazil ven. Ale v tom zápachu byl i jiný tón. Tichý, ale zlověstný.
Vešli dovnitř. Krok za krokem, temnou chodbou k dřevěnému schodišti. Každý praskot schodu byl hlasem, který šeptal: „Zpět…“
A pak — sykot. Jemný. Ne lidský.
Freky nahlédl do pootevřených dveří. Bytosti. Slizké. Cizí. Dvě. Otočily se k nim.
Oštěpy v jejich rukou se zaleskly jako zuby šupinatých bestií. Napřáhly se.
„Kdo jste?! Co tu děláte?!“ vykřikl Freky a postavil se do postavení, jaké zná každý, kdo někdy bránil svou smečku.
„Tohle je naše sídlo!“
Ticho.
A pak sykot, hluboký, unavený, plný bolesti.
„Jsem N’Kahur… a toto je Sszakar… Jsme reptiliáni. Uvěznil nás sám Lubrikus na jiném hradě. Museli jsme sloužit. Ale unikli jsme, když se v podzemních chodbách objevili tvorové z jiného světa. Ukázali nám cestu ven. Je to jen otázka času, kdy nás znovu najde.“
Slova padla těžce. Jako hrom z jasného nebe. A v tichu, které následovalo, bylo slyšet jen zrychlený tlukot srdce.
Freky pochopil.
Edan šel přímo k Lubrikusovi. Se vzkazem. Se jménem. Se slabostí.
„Musíme za ním, “zasykl.
„Teď. Než bude pozdě.“

Jsem zvědavá, jestli se k Lubrikusovi (nebo Lubrikovi ?) opravdu dostanou, aniž by prozradili reptiliány. A jeho reakce bude určitě ještě lepší. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby je taky uvěznil. A ty bytosti z jiného světa,... se těším! Evidentně mají na Lubrikuse stejný názor, když pomohli reptiliánům z vězení.

P.S. A omlouvám se, dřív se mi nepodařilo reagovat .

Kapitola 8

Freky pohlédl na Jakuba. Ten se na něj díval s výrazem nepochopení — jako by mu z myšlenek zmizel směr a z duše hlas. Ticho bylo těžké, hutné, a právě do něj se zakousla Frekyho slova jako ostrý zub:
„Běž do osady. Řekni jim, že Edan je v nebezpečí. Ať se vypraví k Temnému hradu. Já běžím napřed.“
Nečekal na odpověď. Vyrazil — prudce, tiše, s odhodláním zvířete, které už ví, že není čas na váhání. Schody se pod jeho tlapami změnily v řeku — plynuly, mizely za ním.
Jakub za ním, s dechem lovce, s pohledem, který hledal cíl.
Na nádvoří se rozdělili. Jakub zamířil do údolí, do hostince, do volání pomoci. Freky běžel dál, cestou známou, směrem, kde cítil pach nebezpečí — jako železo v krvi, jako otisk zubů v paměti.
Stromy kolem něj — statné buky, hrdé duby — ho pozorovaly mlčky. Nechápaly, proč ten mladý vlk běží tak zběsile. Ale cítily, že v jeho běhu je volání dávného lesa.
Když dorazil na rozcestí před hradem, zastavil se. Oči doširoka, čenich v pohybu. Nasával pachy. Ticho. Jen vítr, jen stíny.
Před branou se pohybovali tvorové podobní těm, kteří stáli v Temném sídle. Ale jiní. Klidní. Nebo unavení. Myšlenky se mu motaly v hlavě jako podzimní vítr v suchém listí.
Usedl. Byl připraven. Ale nebylo proč zasáhnout. Zatím. Důvod se rozplynul. Mlha nad močálem.

Edan byl veden dvěma plazy. Jejich krok byl tichý, šupinatý, bez života. Nádvoří zahalovala tma, louče na stěnách jen tančily jako duše ve větru.
Každý stín byl předzvěst. Každý krok tichým výkřikem.
Dveře zavrzaly, jak staré borovice ve vichřici. Zastavili před vysokými dveřmi, nesoucími erb – rudou hadí hlavu, která v plameni vypadala, jako by se pohnula.
Jeden z ještěrů vstoupil. Ticho. A pak jeho hlava — pokyn. Druhý rozuměl. Edan měl jít dovnitř.
A tak vstoupil.
Ve stínu místnosti, v křesle ozdobeném starým řezbářstvím, seděl člověk. Ne had, ne démon. Člověk. Ale Edan ucítil mrazivou zvláštnost.
„Čekal jsem zmiji,“ pomyslel si. „A vidím slepýše.“
Lubrikus. Seděl vzpřímeně. V klidu. Bez výrazu. Ale oči… oči měly hloubku stojaté vody.
„Čeho si žádáš?“
Jeho hlas byl tichý. Ne jako šepot. Spíš jako vánek, který ševelí mezi kameny.
Edan si založil ruce. Chtěl vypadat klidně. Ale jeho tep byl o tři kroky napřed.
„Přišel jsem s tebou mluvit. Jsi náš nový soused. A s tím přichází otázky… i odpovědi.“
„Pán Lubrikus tě přijme,“ zazněla odpověď. Slova se líně sunula vzduchem, jako řeka, která klame klidem, ale v hloubce skrývá víry.
A pak… ozvaly se kroky.
Těžké. Nemilosrdné.
Edan se otočil. A stíny se pohnuly s ním.

Překvapený Edan zůstal stát jako přikovaný. Ticho, jež následovalo, nebylo tiché – řvalo jako raněné zvíře v temnotě. Stíny pochodní tancovaly po zdech jako roztřesení netopýři, hladoví po krvi. Otočil se zpět k postavě.
„Ty nejsi Lubrikus?“ zasyčel.
„Ne. Ten teprve přichází.“
To, co se vynořilo z temného kouta, nebylo z masa a kostí. Byla to mlha, černá a těžká, valící se jako stín nad močálem. Slova, která zazněla, zněla jako kvílení větru mezi stromy za úplňku:
„Tak vlk našel cestu až k nám...“
Pak to zařvalo – hlas jako vichřice lámoucí stromy:
„Do kopky s ním! Nezabíjejte ho. Ještě se může hodit.“
Dvě šupinaté ruce sevřely Edana, dřív než stihl zavrčet. Vzduch mu unikl z plic a dřív než se vzpamatoval, ležel na kamenné podlaze, obklopen stíny, špínou a pachem vlhké hniloby. Mříže se za ním zavřely jako čelisti zkaženého dravce.
Když se jeho vědomí zvedlo z bláta, zjistil, že to místo zná. To bylo to vězení – tam, kde kdysi našli průchod železnými dvířky ven. Ale teď ho svírala mříž jako ocelová tlapa. A nebylo cesty zpět.

Freky seděl schovaný mezi stromy. Jeho srdce bilo jako buben u obětní hranice. Bylo podivné, že se nic nedělo. Vítr mu čechral srst a odnášel jeho myšlenku – myšlenku, kterou svěřil šepotu lesa:
„Bratře, slyš mě.“
A vítr nesl poselství. A u srubu vlčího šamana vítr zaševelil a dotkl se Herveho ucha jako studený jazyk.
Šaman otevřel oči. Vzduch kolem se napjal.
„Vlci! Bratři a strážci stezky! Najděte Edana. Přiveďte ho zpět!“
A buben zaduněl jako hrom nad horami.

Edan se postavil. Sevřel mříž, která zaskřípěla – jako by se jí cosi nelíbilo. Tiché zaúpění mu prozradilo, že železo není navěky. Kameny zdi zareagovaly neklidem.
Odložil šaty. Chlad ho políbil. Pak prasklo ticho, když tělem projela proměna. Chlupaté paže sevřely mříž – nejprve nic… ale pak se objevila záře. Smečka. Zářící vlci ze snu. Přilétli, pronikli do vězení jak světlo do noci. Tlapy zacloumaly mříží, která zavzlykala.

Freky ucítil záchvěv. Šramot. Ne hlasitý, ale dost, aby ho slyšel ten, kdo naslouchá. Les se probudil. Stromy nastražily větve, ptáci zapěli píseň radosti. Všechno se pohnulo. Z větví se vznesl vlkodlak. Edan. A za ním vlčí zářivá smečka. Vznesla se a zmizela, jako myšlenka, kterou odmítneš.
Freky se usmál.
Edan k němu přiběhl. Jen kývl. „Jednání bylo jako jarní deštík. Krátké. Studené. Nečekané.“

Mno, pěkné. Ta záhadná tmavé mlze podobná bytost mě zajímá. Odkud se vzala? Z temnoty podzemí? A může ji vlčí šaman porazit? Zářící vlčí smečku bude mít na své straně, dokáže ji přivolat. Je Lubrikus výsledek nějakého kouzla? Činnosti temných sil?

Omluva za pauzu, ale stále se stěhujeme a i počítač je zatím mimo provoz. Ale už se to chýlí ke konci.