VanHelsing.info

Nezůstalo. Herve byl Jirka, Kamdar byl Jakub. Jo kovářovi jméno zůstalo, ale on není vlkem.

Díky, pozapomněla jsem, jak už to čtu nějakou dobu a nevracím se zpátky.

Okna šamanova srubu se rozzářila rudým svitem vycházejícího slunce a napověděla, že začíná měsíc Krvavých stop — čas, kdy taje sníh, krev v tělech běží rychleji a kolo roku se roztáčí jako prastarý mlýn osudu.
Herve vstal pomalu, jak stařec probouzející se ze snu plného znamení. Jeho hruď se nadzvedla v tichém dechu a ucho zachytilo šramot, který nenáležel běžnému ránu. Hlasy zvenku. Vzrušené. Nalomené napětím.
Vyšel před srub. Před ním stál zadýchaný muž z Temného sídla, oči rozšířené jako jelen v sevření svírajících větví, ruce rozhazoval jako pták v pasti.
Herve k němu přistoupil klidně, s očima, které nepropadají panice, ale hledají smysl v chaosu.
„Co se tady děje?“ zeptal se hlasem, jenž byl klidem v bouři.
„Šupináči... objevili se pod hradem... nebyli až u nás, ale blízko. Debatovali, pak se stáhli, jakoby je cosi vyrušilo. Když jsme pak sešli dolů, našli jsme... vzkaz.“
„Jaký vzkaz?“
„Zvláštní... psaný jejich znaky. Vypadalo to, jako by to do kamene vypálila samotná nenávist.“
Herve přikývl. „Plazí bratři by to měli přečíst. Pokud je to jejich písmo, ví, co znamená.“
„Už jsme to udělali... a není to nic pěkného.“ Muž z Temného sídla ztichl. Hlas se mu zadrhl, jakoby říkal slova smrti.
„Přelož to,“ vybídl ho Herve.
„Stáhněte se. Nejste vítáni. Jinak zahynete.“
Byla to prostá slova. Ale dýchala jedem. Jed se šířil tichem, které se rozlilo mezi přítomné jako kalná voda po záplavě.
„Chytré,“ zamručel Herve. „Vědí, že máme dva z nich. Proto to napsali tak, abychom to rozluštili. Chtějí nám dát najevo, že sledují každý náš krok.“
Edan, stojící opodál, zúžil oči jako sokol ve větru. „Čas vyrazit. Není radno čekat, až zaútočí. Musíme zjistit, co chystají.“
Herve přikývl. Neřekl nic. Ale jeho oči řekly vše.
Z hloučku postav před hostincem se oddělili tři vlci — Domoslav, Vladimír a Dobroslav. Jako by už slyšeli volání krve.
„Hlásíme se na průzkum,“ zaznělo jako ozvěna dávných válečných zpěvů.
Edan přistoupil, položil jim ruce na ramena.
„Dobře. Domoslav, Vladimír a já půjdu s vámi. Tři páry očí a uší postačí. Vlci běhají tiše, ale vidí vše.“
A tak byli určeni. Tři lovci, tři stíny, co se vydají do tmy.
Nad nimi stoupal měsíc Krvavých stop a ticho světa jim ustupovalo z cesty.
V hostinci pojedli chléb, maso a zapili to kořeněným nápojem, který rozehříval hrdla i odvahu. Než opustili lavice, zašli ještě za šamanem. Herve stál u ohniště, právě obřadně promazával dřevěné masky mastí z včelího vosku a smrkové pryskyřice.
„Vyrazíme dnes v noci,“ pronesl Edan. „Potřebujeme tvou podporu.“
Herve přikývl a bez zbytečných slov přisunul misku s popelem.
„Smečka vás povede. Vlci vás uslyší. A duch lesa bude bdít.“
V hostinci zhasla světla, zůstaly jen tři svíce. Vlkodlaci odložili šaty, jak člověk odkládá své pochybnosti. Pak se začala měnit jejich těla – šlachy se napjaly, zádě se protáhly, ruce se proměnily v drápy a oči zazářily světlem, jaké mívají noční tvorové v lese.
Byli tři. Tři stíny, co se rozeběhly údolím jako mlha unikající před ránem.
Do Temného sídla dorazili bez jediného šustnutí. Vlkodlaci se pohybovali tiše jako myšlenky. Na místě, kde byl nalezen vzkaz, zavětřili. Pach byl silný, šupinatý, s příměsí síry a podzemní vlhkosti.
Domoslav očichal kámen, kde byl vzkaz vyryt.
„Čerstvé. Byli tu před několika hodinami. Dlouho váhali. Něco je zneklidnilo.“
Vladimír ukázal na stopy. Vedly směrem ke skalnímu zlomu, kde se země drolila a prorůstaly jí trsy kapradí.
„Tam se zastavili. Možná hledali vchod... nebo sledovali.“
Dobroslav mezitím našel další stopy. Opatrně je očichal a zavrčel.
„Něco tu nehraje. Tohle... nebyli jen oni. Cítím pach něčeho jiného. Není to reptilián. Není to vlk. Je to...“
Zarazil se. Oči se mu zúžily.
„Stín.“
Chvíli bylo ticho. Jen vítr zaskučel ve větvích jako varovný hlas předků.
Edan poklekl a položil tlapu na kámen. Zavřel oči. Naslouchal.
„Cítil nás. Nejen že ví, kde jsme. Ví, co jsme zač. Věděl, že přijdeme. Ale neví, co uděláme.“
„A co uděláme?“ zeptal se tiše Dobroslav.
Edan se pomalu zvedl. Oči mu žhnuly jako uhlíky.
„Zanecháme tu náš vzkaz. Ale ne slovy. Zanecháme mu pach smečky. Ať ví, že se blížíme.“
Vlkodlaci se jeden po druhém otřeli o kameny, stromy, mech. Zanechali stopy – nenápadné, ale nepopiratelné. Pomočení kamenu vedoucí do lesa bylo jasné znamení. Výzva. Pak se otočili a zmizeli v lese. Ticho je pohltilo.
Brzy se ocitli na okraji lesa, kde se mezi stromy otevřel výhled na hrad. V tichu noci působil temněji než obvykle – jako by sám kamenný masiv držel dech.
Vlkodlaci čekali. Byli stíny mezi stíny. Jen měsíční svit občas zaleskl v jejich očích, když se otočili směrem k cestičce, která se vinula dolů k vesnici.
Tu se ozvaly kroky. Lehký rytmus, pravidelný, ale opatrný. Někdo přicházel. Tři stíny se přikrčily. Vlčí těla splynula s podrostem.
Z mlhy stezky se vylouply dvě postavy. Reptiliáni. Jejich šupiny matně odrážely lunární zář. Mluvili mezi sebou, ale potichu, šeptem, a nervózně se ohlíželi. Netušili, že jsou již pozorováni.
Edan vyrazil jako blesk ze srážky bouřkových mraků. Hned za ním Vladimír. Byla to otázka vteřin – než se první z ještěrů otočil, už byl sražen k zemi. Druhého stihl zachytit dráp, který se mu zaklesl do ramene. Oba leželi na zemi v sevření dravých těl, vyděšeně zírajíce do vlčích očí.
„Co plánujete?!“ zavrčel Edan. Jeho hlas byl jako železo tažené přes skály.
„Co chystá Lubrikus?! Mluv, nebo ti srdce vytrhnu dřív, než si uvědomíš, že umíráš!“
Ještěr, který se ocitl pod Vladimírem, se pokusil zasípat nějaká slova, ale vlkodlak mu přitiskl pracku na hrdlo. Ten druhý, přitlačený Edanem, zalapal po dechu.
„My... nejsme s ním...!“ zasyčel. „Nejsme jeho sluhové! Jdeme varovat ostatní! Už víme, co chystá!“
Edan se ani nehnul. Oči mu žhnuly.
„Mluv. Teď. A bez lží.“
Reptilián těžce polkl.
„Lubrikus připravuje rituál. Chce otevřít bránu... dovnitř. Ne do vaší země – ale dovnitř vás. Do duší.“
Na okamžik se rozhostilo ticho. Les stiskl paže kolem své hrudi.
„Chce se krmit světlem těch, kdo ho mají ještě dost.“
Edan se napřímil. Vlčí oči stále sledovaly tvář zajatce.
„Varovat ostatní? Koho myslíš?“
„Jsou mezi námi i tací, co nechtějí sloužit. Co nechtějí pohlcení. Ti, co přežili předchozí rituály. Věříme, že ještě je cesta zpět.“
Vladimír zavrčel.
„A proč bychom vám měli věřit?“
„Protože pokud neuspěje, zničí i nás. A pokud uspěje... bude mu jedno, kdo jsme.“
Edan chvíli váhal. Pak sevření povolil, ale oči mu zůstaly tvrdé jako žula.
„Vstaňte. A běžte. Ale před tím – zanechte stopu. Ať ostatní vaši druzí poznají, že jste mluvili s vlky. A že vlci poslouchají.“
Jeden z reptiliánů přikývl, pak si odtrhl kus šupinaté látky z ramene a položil ho na kámen u cesty. Edan ho pokropil opět svou močí. Symbol dohody. Symbol varování. Možná první náznak spojenectví.
Vlci se ztratili zpět v lese. A za jejich zády, v srdci hradu, se zatím Lubrikus tiše usmíval.

Výborně, spojenectví s reptiliány může začít. Aspoň s některými. Ti budou znát Lubrikusovy zvyky a vůbec. Jen doufám, že ho ty úsměvy brzy přejdou. Brána do duší - to zní zajímavě. Jsem zvědavá, jak ji chce otevřít - možná u lidí, ale u vlkodlaků? Mno, nechám se překvapit.

Slunce bylo hodně vysoko, když se celá smečka sešla v lokále. Vzduch naplněný veselím z včerejšího večera úplně neskončil, když vše bylo násilně přerušeno. Dveře se rozletěly a přiběhl Jaroslav. Atmosféra se rázem změnila, jak jarní počasí. Jaroslav přiběhl ke stolu, kde seděl Edan.
„Tam,….tam v naší vesnici se stalo něco hrozného,“ koktal stařešina. „Našli jsme zavražděné dva sousedy. Těla rozsápaná.“
To zapůsobilo na všechny způsobem lišky v kurníku. Najednou se rozezněly divoké hlasy přítomných po celém hostinci. Více už nestačil vypovědět. Edan se zvedl a zvednutou rukou si zjednal ticho.
„Já nyní zajdu za šamanem. Třeba něco ví,“ a nečekal na nic a rovnou vyšel ven. Polklo ho jasné světlo vycházející ze dveří. V lokále nastalo ticho.
Vlčí šaman seděl před srubem. Vypadalo to, jako by ho čekal. Edan stačil pouze pozdravit, když Herve promluvil.
„Moji vlci mi už vše sdělili. Stín rozsévá strach. Temné stíny se roztahují po celém kraji. Bylo by potřeba očichat to místo a sledovat stopy. Kniha příběhu se otevře.“
„Ano, půjdeme do vesnice. Vezmu sebou aspoň dva vlky.“
„A jednoho šamana,“ doplnil jeho slova Herve. „Jděte se připravit.“
Edan odešel a mezitím vstoupila Sígrid.
„Slyšela jsem co se děje. Připravím ti potřebné byliny, kdyby byly potřeba.“ Ještě přiskotačil Freky, těšil se na další dobrodružství.
„Ty tu zůstaneš a pomůžeš Sígrid!“ Zavrčel vlčí šaman způsobem, proti kterému se nedá nic namítat. Před hostincem stál Edan, Kamdar, Hylerot a Jaroslav. Herve došel až k nim.
„Je dobře, že jsi vybral Hylerota. Potřebuje se cvičit jako vlk,“ dodal Herve hlasem vánku v horkém dni. Jaroslav šel první, další kráčeli za ním. Došli na kraj lesa a k pěšině, vedoucí údolím až k Temnému sídlu.
„Rád bych se na něco zeptal,“ přerušil ticho Edan otázkou na šamana. „Co za podivné jméno dal Velký vlk Vojmírovi, ty to jistě víš. Diskutuje se to mezi námi.“
„Ano, jistě že vím. To jméno má nádherný původ – Hylerot jako ztělesnění toho, kdo vyje silně, kdo v noci nezůstává zticha, ale dává vědět všem živým i mrtvým, že vlk přišel.
To jméno má sílu, rezonuje jako vytí nad horami a nese stopy severské krve. V norských horách by ti řekli: Hyler høyt — ten, kdo vyje silně. A on bude výt. Výt za nás všechny. Proto zaznělo od Velkého vlka - „Nazývám tě Hylerot. Ten, kdo bude výt, i když ostatní mlčí. Ten, kdo připomene, že vlčí hlas se neztratil.“
Mezitím už kráčeli po cestě k vesnici. Jaroslav začal být nervózní. Vlčí instinkt to cítil. Když minuli stařešinův domek, přicházeli k prvním domkům.
„Tady,“ ukázal Jaroslav na celkem pěkný domek. „Tady se to stalo.“
Herve otevřel dveře a vstoupil. Celý prostor naplňoval pach krve. Ale bylo zde i něco navíc. Cítil šupiny.
„Byli tady reptiliáni. Nechali tady stopy zřetelně. Pach skunka nelze přehlédnout. Je to jasné.“
Zhodnotil situaci Herve.
„Ještě se tady porozhlédneme. Kdy se to stalo,“ zeptal se vyděšeného Jaroslava.
„Dnes v noci.“
„Hylerot a Kamdar tady dnes v noci zůstanou, my půjdeme zpátky. Ty dva už můžete pohřbít, jak je naším zvykem.“
Herve a Edan odešli zpět do hostince a vlci pomohli připravit pohřební obřad. Začalo se stmívat a hranice byla postavená. Obě těla ležela na ní. Kamdar pojednou zachytil nový pach. Pach smrduté ryby. Praštilo ho to do nosu, jak spadlá šiška z borovice. Upozornil Hylerota.
„Také to cítím, následujme stopu kořisti.“ Došli k poslednímu domku. Tam byl pach nejsilnější. Hylerot nahlédl za roh. Nemílili se! Stál tam šupináč. Na nic nečekali a vyrazili. Srazili reptiliána na zem.
„Kdo jsi a co tu chceš!“ Reptilián se kroutil, ale neodpověděl, ozvalo se jen podivné syčení.
„On nám nerozumí. Sežeň provaz, odtáhneme ho do Temného sídla, naši kolegové si s ním promluví.“ Kamdar přinesl z domku lano, tím reptiliánovi svázali ruce a vedli ho nocí. Byla už tma, když dorazili do sídla.
„Vzbuďte naše šupináče, jsou tady potřeba,“ přikázal strážnému u vchodu Kamdar. Hlas se roznesl po nádvoří s nádechem zlosti a špatné síly. Ve společenské místnosti čekali, než se dostavil Sszakar.
„Ten ví něco vraždě dvou vesničanů. Zeptej se ho, jak se jmenuje a co, nebo kdo zabil ty dva vesničany.“ Pak bylo slyšet syčení, mlaskání a různé podivné zvuky. Nejprve se kroutil, ale pak začal asi mluvit.
„Jmenuje se Kla’zir. A z hradu ho poslali zabít někoho z vesnice, aby se lidi báli.
Chvíli bylo ticho, nikdo si nevšil Kamdara, který se mezitím proměnil. Nejednou se ozvalo zavrčení a během okamžiku se válela hlava ještěra na zemi. V místnosti se rozhostilo ticho. Ani šupiny, ani dech. Jen pach krve, který už nešel vzít zpět.
Hylerot se na něho osočil. „Hlupáku, teď budeme muset vzkaz do hradu donést sami. Za to tě Edan nepochválí.“
Začalo pomalu svítat, když dorazili do hostince.

Mno, to se Kamdarovi teda fakt nepovedlo. Že by měl nějaký osobní důvod a na chvíli se zapomněl? Jsem zvědavá, jak dopadne doručení vzkazu. Uvítala jsem vysvětlení jména Hylerot - Vojmír si ho zaslouží po tom, co prožil v jiném příběhu. O co se Stín snaží? Vypudit lidi? Nebo by je potřeboval jako otroky? Na boj mu reptiliáni stačí, lidé jsou příliš slabí.