VanHelsing.info

Fpoho, je mi jasný, že děláš, co můžeš a že v tom kvaltu není čas ani klid na psaní. Se těším na další pokračování.

Kapitola 9

Jako dva stíny běželi lesem. Stromy jim kynuly svými pařáty, jejich větve šeptaly pozdravy starých písní. Krok jim tlumil mech, hebký jako srst vlčice chránící mláďata. Ticho je objalo, ne tíhou, ale vlídným šepotem — bylo jim spojencem.
Začalo svítat. Na východě se krajina potáhla stříbrem a chladným příslibem nového dne. Když se mezi kmeny objevily zdi Temného sídla, vypadaly jako světlo v ústí dlouhého tunelu. Ne světlo smrti, ale naděje. Záchrana. Možná. Letmý pohled k věži — a ano. V patře svítilo okno. Plamínek svíce byl poslem jistoty. Spojenec. Živý. Čekající. Svíce plápolaly za okenním sklem jako jazyk, který šeptá jméno tvého druha. Stíny na zdech kreslily obličeje duchů. Edan se zastavil. Srdeční tlukot se sladil s dechem domu. Pak vešel. Patro bylo tiché. Ale známé. Reptiliáni seděli u stolu — jako sochy pradávné civilizace. Když se dveře otevřely, polekaně otočili hlavy. Jejich hadí oči zableskly v šeru, jako kov pod měsíčním světlem.
„Měli jste pravdu,“ zavrčel Edan. „Lubrikus je zhmotněné zlo.“ Jeho hlas zněl jako skřípot železa po kameni. Ale bylo to zbytečné. Pravda už dávno zarostla do jejich šupin, stala se součástí jejich těla.
„Zůstaňte tady, jestli chcete. Alespoň někdo to tu ohlídá. Přijdou další. Posily. Ale my... my máme jinou stezku před sebou.“
Když opustili brány, les znovu promluvil. Hlasy. Ne sykavé, nepřátelské. Byly to hlasy živé, lidské — a přesto vlčí v duchu. Srst se neježila. Nebylo proč. Edan se zastavil. Zavřel oči. Naslouchal. Pak přišlo poznání. Ten hlas znal. Dávný bratr. Jaroslav. A pak i postavy — stín se proměnil ve známé tváře. Vesničané, kterým vítr donesl volání. Jaroslav se rozběhl — jako mládě vracející se k matce. Objali se.
„Jsem rád, že jste tady,“ zamumlal Edan a jeho hlas nesl tíhu únavy i radosti. „Hmm... deset vás je. To postačí. Jděte do sídla. Ale nelekněte se.“ Jaroslav zpozorněl. V jeho očích zaplála pochybnost. Jako když kouř zastíní hvězdu.
„Jsou tam dva reptiliáni,“ řekl Edan a položil mu ruku na rameno. „Tvorové podobní ještěrům. Ale naši spojenci. Nepřátelé našeho nepřítele. A to stačí.“ Jaroslav přikývl, ačkoliv jeho vnitřní oheň ještě doutnal.
„Zvláštní časy, Edane. Ale pokud říkáš, že jsou s námi, budu jim naslouchat.“
„Zvláštní doba tvoří zvláštní smečky,“ odpověděl Edan. A pak všichni zmizeli v hradní bráně — jako příběh, který ještě nebyl dopsán. Edan a Jakub kráčeli mlčky údolím. Slunce sice stálo vysoko, ale mezi stromy vládla podivná šeď, jakoby se světlo bálo dotknout země. I ptáci utichli a vítr šeptal jen cizí slova. Vzduch byl těžký, prosycený něčím, co se nedalo pojmenovat – jen cítit hluboko v hrudi. Když došli k hostinci, vydechli úlevou. Byl to ostrůvek známého v moři nejasností. Dveře se otevřely, ještě než na ně stačili sáhnout. Uvnitř, u dlouhého stolu, seděl Herve. Jeho pohled byl ostrý jako hrot šípu, přesto v něm planula starost. Přikývl hlavou a beze slova je vyzval, ať usednou. Edan si sedl první, Jakub vedle něj. Chvíli jen těžce dýchali, jako by slova musela nejprve projít mlhou, která je obestřela v Temném hradu.
Pak Edan spustil.
„Lubrikus… není jen pánem. Je stínem. Mluví jak vítr z bažin, ale síla z něho sálá jako mráz. Než jsme stačili pochopit, co se děje, uvrhl mě do železné kopky. Byla tam hniloba, vlhkost a pachy zapomnění. Ale smečka mě našla…“ Jakub doplnil zbytek. Hovořil o reptiliánech, o jejich útěku, o hadím jménu N’Kahur a jeho druhovi Sszakarovi, o jejich strachu, který připomínal staré vlky, co přežili nejtemnější zimy. Herve zůstával dlouho mlčenlivý. V jeho očích se zrcadlil oheň i sníh. Nakonec pomalu vstal.
„Temnota se hýbe. Už nesedí ve své jámě, už natahuje své pařáty. Musíme svolat radu smečky. I staří vlci musí zvednout hlavu. Zima slov skončila. Nyní přichází Doba činů.“ Dohodli se, že až padne soumrak a první hvězdy rozžehnou své stříbrné oči, usednou k poradnímu ohni. Ten oheň nebude jen zdrojem tepla, ale zrcadlem pravdy. V jeho plameni uvidí nejen tváře svých druhů, ale i stíny, které se plíží za nimi. Po krátkém souhlasném přikývnutí se rozešli do svých denních činností. Jakub zamířil k výcvikovému kruhu, Edan se vydal do kovárny pomoci Slavobojovi s opravou zbroje. Jen Herve zůstal stát před hostincem a pak se pomalu rozešel k srubu, svému útočišti, kde stěny naslouchají a podlaha pamatuje kroky duchů.
Uvnitř si sedl do rohu, kde plála malá lampa, a opřel se o kůži visící na stěně. Jeho mysl se dala do pohybu, jako řeka, kterou uvolnila jarní voda. Myšlenky plynuly:
„Kdo je skutečná hrozba?“
„Temnovlci… znají náš pach, naše zvyky. Loví srdcem i drápem. A upíři… ti pijí nejen krev, ale i duši. Z jejich stínu není návratu.“
„Ale co Lubrikus? Co za stín se k nám vplížil? Mluví jako člověk, kráčí jako stín a ovládá ještěry, kteří se bojí víc než my… Co tedy je?“
Zamračil se. Připomněl si slova jednoho starého snu, která kdysi zapsal do stěny srubu:
„Zlo se někdy skrývá v tváři přítele.
Jindy má podobu mlhy bez očí.
Ale největší hrozba je ta, kterou nepoznáš, dokud tě nezavře do klece z vlastních pochybností.“
Pohlédl do plamene. Cítil, jak se v něm cosi zvedá. Volání. Ne strach, ale napětí před výběhem. Před lovem. Večer se blížil a s ním i pravda ukrytá ve vlčích očích.

Ano, co je vlastně Lubrikus? A kdo jsou jeho spojenci, pokud je má? Jakou mocí ovládá reptiliány? A jak ho lze zničit, pokud nemá tělo? Třeba ho má, jen ho dokáže skrýt. V čem je ale jeho síla? Dokáže zasáhnout do vědomí, nemusí ničit fyzicky?
Samé otázky. "Ale největší hrozba je ta, kterou nepoznáš, dokud tě nezavře do klece z vlastních pochybností.“ - To je moc pěkné. Hervé si ale věří, ne nadarmo je vlčí šaman.

Kapitola 10

Odpoledne se vytratilo jako zbabělý kojot a soumrak zavyl v dálce jako blížící se bouře. Osadou bylo cítit napětí. Ne vyplašené, ale připravené k rozhodujícímu zakousnutí do nepřítelovi šíje. Na kamenném náměstí uprostřed divokých skal a starých lesů se tyčila hranice připravená osvítit noc a další osud smečky. Dvanáct vlků, dvanáct stínů smečky, už se slévalo do kruhu. Jejich stíny se plížily mezi statnými duby, dokud se nevynořily na rituálním skalním posvátném místě. Čekali, až přijde šaman.
Herve si oblékl vlčí masku a s rituálním bubnováním se blížil do kruhu. Dunění bubnu rozvibrovalo kmeny stromů, jako by volalo prastaré duchy lesa k naslouchání. Pochodně tajuplně osvětlovali celý prostor, ovšem tma je usurpovala. Šaman se zastavil před kamenným oltářem a začal vzývat Velkého vlka.
Vzývám tebe, Velký vlku – ty, jenž kráčíš ve stínech lesů, na strmých svazích hor a tvůj dech vane krajem.
Ty, synu Země, oděný vlčí srstí – veď svůj lid po svých stezkách a otevři nám moudrost tvého řádu.
Slyš naše volání a daruj nám jasnozrivost, jak ochránit krev naší smečky.
Za tvou přízeň děkujeme. Chceme tě následovat.
Probuď v nás vlky. Buď v nás.

Na to Edan vzal jednu louč a zapálil poradní oheň. Pomalu se hranice rozhořela a vlila jasno a naději do tváří vlků a na celé rituální místo. Mihotající stíny tvořily a vyprávěly prastaré příběhy dávných dob. Herve začal opět bubnovat a tančit vlčí tanec. Nad stromy se zjevila přízračná vlčí smečka. Oběhla celé shromáždění, až vlčí šaman pokynul a zastavil celý ten tanec. Vlčí duchové usedli kolem šamana jako živý kruh vzpomínek a síly. Celým lesem se s větrem nesl účel, proč vzplál poradní oheň.
„Bratři, není to tak dávno, kdy jsme zažehnali ohrožení naší smečky od temnovlků a upírů. Od obávaného Atlantese. Nyní se vyskytlo nové nebezpečí, jehož pravost ověřil Edan. Je tu temný stín. Stín, který si říká Lubrikus. Není hmotný a svými tesáky jej nerozsápete. Ovládá bytosti, které vypadají jako ještěři, někdo by řekl draci. Jsou to reptiliáni. Ale dva, kteří se nechtěli podřídit, uvěznili. Ale podařilo se jim osvobodit se. Jsou nyní našimi spojenci a jsou v Temném sídle, kde spolu s vesničany střeží cestu do údolí. Musíme se poradit, jak čelit tomuto novému nebezpečí, co navrhujete. Edane, náš vůdce, máš nějaký nápad?“

Ticho se rozlilo jako temná míza, dusící i šepoty lesa. Vzduch by se dal krájet, hustější než podzimní mlhy v údolí. Edan se zvedl jak vítr a s rozhodným postojem pevně promluvil.
„Vlastně nevíme, čemu přesně čelíme. Snad by nám mohli více sdělit ti reptiliáni, co jsou v Temném sídle. Jistě ví víc, než stačili zatím říct. Navrhuju tedy pravidelně vysílat vlčí hlídky do okolí s využitím podpory vesničanů, co jsou v Temném sídle. Ti zajistí střežení ze západu, my si pohlídáme sever, východ a jih. Jaroslav bude muset zajistit, aby někdo hlídkoval i v jejich vesnici.“
Pak se posadil. Poradní kruh ztichl – jako když smečka zadržela dech v čekání na skok. Celým místem se rozlilo hřbitovní ticho. Slyšet byl pouze dech. To přerušil Herve.
„Dobře, Edanův návrh se zdá logický. Navíc moje smečka bude hlídat také. Od zítřka tedy budeme hlídat v lesích, to si rozdělíte sami.“
Potom se zvedla diskuze, ale usnesení bylo přijato.

Kdyby se vlkům podařilo vyřídit nepřátelské reptiliány, s kým dalším by se spojil Lubrikus? K něčemu je potřeboval. Pak by se ho mohli zbavit snáz, pod ochranou Velkého vlka. Zlý duch proti dobrému.

Kapitola 11

Ráno vpadlo do osady jako liška do kurníku – rychlé, neklidné, rozechvívající vše, čeho se dotklo. Vzduch byl cítit napětím a vlčí pach se mísil s kouřem z ohnišť. Edan rozděloval dvojice a určoval, kdo bude hlídkovat v kterém směru. Nakonec se všichni shromáždili před hostincem.
Stáli tam jako duby v bouři – pevní, hrdí, odolní.
V čele stáli Herve, Sígrid a Freky. Za nimi pak Edan, Kamdar, Fenrys, Gery, Jakub, Ragnar, Varek, Eirar, Skoll a Taran.
Herve pozvedl tlapu k tichu.
„Čeká nás několik náročných dní. Dvojice se rozejdou podle toho, jak určil Edan. Jídlo na den si vezměte s sebou. Na večeři se vraťte sem. Já jdu do vesnice za Jaroslavem a Sígrid s Frekym půjdou do Temného sídla za vesničany. Pokusí se zjistit víc od reptiliánů. Jdeme – než se vítr obrátí!“
Jeho hlas se rozletěl osadou jako vítr před bouří, nesl s sebou rozhodnost a klid vlka, který zná směr. Osada se vyprázdnila rychleji než roh s medovinou.
Herve, Sígrid a Freky se vydali dolů do údolí. Kráčeli pomalu, jako by si rozmýšleli každý krok. Les tiše dýchal a jen krákání krkavce narušilo ticho. Ještě zašuměla jeho křídla a pak už jen klid – až do chvíle, kdy se mezi stromy zjevily zdi Temného sídla.
Tady se rozdělili. Sígrid s mladým vlkem zamířili dovnitř, zatímco Herve pokračoval do vesnice. Z dálky už viděl kouř stoupat z komínů. Vše působilo poklidně, jak hladina jezera.
Měsíc Praskajícího ledu byl v plné síle. Herve došel k domku Jaroslava a zabušil. Dveře však trucovaly a neotevřely se.
„Kde může být?“ zabroukal v duchu a pokračoval dál.
Sígrid otevřela těžké dubové dveře a vystoupala po schodech. Už z dálky slyšela hlahol – připomínal bublající potok zurčící v lese.
„Buďte pozdraveni,“ rozvířila hladinu toho zurčení Sígrid. Všichni se otočili.
„Jsem Sígrid, družka Vlčího šamana. A tohle je Freky, náš syn,“ řekla s hrdostí a položila ruku na jeho rameno.
„Přišla jsem si s vámi promluvit. Herve je ve vesnici, ostatní hlídkují po okolí. Od vás očekáváme, že budete střežit západní směr. Zatím nezasahujte – jen sledujte údolí,“ ukázala rukou směr.
„Kam přesně máme jít?“ ozvalo se z místnosti.
„My víme,“ odpověděl vousatý muž. „Bydleli jsme tam, než temnovlci a upíři vypálili naši vesnici. Pojďte, posaďte se. Dejte si s námi snídani.“
To pozvání zavonělo Frekymu do nosu jako čerstvě ulovený zajíc. Nenechal se pobízet a už se ládoval sušeným masem. Sígrid se pousmála – vlčí krev nezapřeš.

Eirar a Varek kráčeli tiše temným lesem. Stromy zde tvořily hustou klenbu a tma se šířila jak mlha nad močálem. Varek zavětřil.
Zlomená větvička. Signál.
Zastavil se, oči mu zaleskly jako noční voda. Pomalu se svlékl, dech se mu zrychlil, až se kůže zachvěla – a v dalším okamžiku už mezi mechem stál vlk.
„Nepanikař,“ ozvalo se zpoza stromů. Eirar se usmál – a v tu chvíli zpoza dubu vyskočil ještěr. Meč zasvištěl vzduchem. Varek ještě zahlédl, jak Eirarova hlava padá do mechu.
Zarazil dech. Pak vyrazil vpřed. Jeho drápy rozřízly ticho, špičáky se zanořily do šupinatého krku. Jediný trh – a mech se zbarvil rudě.
Zůstal stát, zhluboka dýchal. Vlk a krev, ticho a les. Vše opět v rovnováze.
Alespoň to tak vypadalo – dokud se mezi stromy nepohnul stín.
Z houští vyšel muž s lukem a toulcem. Vousy, pevný krok, klid v očích.
„Zůstaň v kožichu,“ řekl. „Já jsem zvyklý.“
Varek vystoupil zpoza stromu. Lovec se zastavil pár kroků před ním.
„Jmenuju se Vojmír,“ promluvil. „Dlouhý příběh, ale končí tak, že jsme stejní – ty i já. Viděl jsem, co se tu stalo. Tihle ještěři... potkávám je čím dál častěji. Netuším, odkud se berou. Ale vím, že patřím mezi vás.“
Zapískal a zpoza stromů vyšla černá kobyla. „To je Šerava,“ dodal tiše. „Můžu jít s tebou? O vaší osadě vím. Dlouho jsem čekal, až přijde chvíle.“
Varek chvíli mlčel, pak přikývl.
„Pojď. Čas na samotu skončil.“

Jaroslava našel Herve na návsi. Vesničané mluvili, gestikulovali, připomínali včelí úl.
„Buďte pozdraveni, přátelé,“ oslovil je Herve.
Z hluku vystoupil Jaroslav, starý přítel.
„Vítej, Hervi! Došla vám medovina?“ pousmál se.
„Kéž by,“ odvětil Herve a pohled mu ztvrdl. „Přišel jsem kvůli něčemu jinému.“

Sígrid mezitím seděla mezi reptiliány.
„Tohle jsou Sszakar a N’Kahur,“ vysvětlil Domoslav. „Naši spojenci.“
„Právě kvůli tomu jsem tu,“ řekla Sígrid klidně. „Potřebujeme vědět víc o Temném hradu – o těch, co v něm dýchají tmu.“
V místnosti zavládlo ticho.
Oheň zapraskal.
A venku se v dálce ozvalo zavytí – krátké, varovné.

Hmm, tak jsou i ještěři, co stojí za svým pánem. A nový spojenec. Nejspíš bude mít zajímavé informace, nejen reptiliáni. Taky první ztráta a nejspíš nebude poslední. Počítám, že fyzicky proběhne boj mezi ještěry a vlky/lidmi a finále bude v trochu jiné rovině. Jen doufám, že to ještě chvíli potrvá, než příběh skončí .

Jsem propojil Krví psanou stezku.

Že jo? Já jsem si říkala, že bych se měla vrátit k jinému příběhu, akorát jsem se k tomu nedostala, musím si to osvěžit.

Kapitola 12

Soumrak se plížil jako hladový vlk – tiše, vytrvale, s očima upřenýma na kořist. Varek a Vojmír vystoupili z lesa a blížili se k hostinci. Jeho okna svítila mihotavě do blížící se tmy, jako oči starého strážce, jenž nezavírá víčka. Dveře zaskřípaly, když vstoupili do lokálu. Rozhovory uhasly jako plameny sfouknuté větrem. Vzduch zhoustl, napětí viselo mezi stoly jako pavučina.
Zvenku se ozvalo zaržání Šeravy. Varek zachytil šum v místnosti, vnímal pohledy jako šípy. „Ehmmm...“ odkašlal si a upřel oči do ticha. „Musím vysvětlit několik věcí. Kde je Edan?“
„Tady jsem,“ ozval se Edan, zvedající se od okna. Jeho hlas měl ostří. „Koho jsi to přivedl? A kde je Eirar?“ zavrčel.
Mezitím Sígrid naslouchala Domoslavovu vyprávění. Když domluvil, vstala tichá jako jarní větřík a kývla na Frekyho. Spolu odešli do údolí. Luna se schovávala v novu a les byl temný jako studna zapomenutí. Ticho bylo hlubší než jindy – příroda zadržovala dech. Proměna byla nezbytná – ve vlčí kůži slyšeli líp, viděli ostřeji, a hlavně: cítili. Pach krve a hniloby nakazil lesní vzduch. Rozběhli se. Jakmile se před nimi zjevilo žlutavé světlo hostince, padla na ně úleva. Vešli dovnitř.
Herve tehdy vyzval Jaroslava, aby jej doprovodil do jeho domku. „Jdeme rázně. Jako divočák, co útočí.“
Jaroslav otevřel dveře srubu, nahmatal svíčku – vůně medu jej navedla přesně. Zapálil ji. Světlo osvítilo místnost jako paměť starých časů. „Sedni si,“ pobídl Herva. „Tak co je tak důležitého?“
Čekání bylo tíživé jako dlouhá podzimní noc. „Je tu nové nebezpečí – pro nás i pro vás. Tvoji lidé hlídají Temné sídlo, ale nevěděli jsme, do čeho jdeme. Nečelíme člověku. Čelíme stínu. Říká si Lubrikus. Není z masa. Ovládá reptiliány a ti se roztahují krajem. Připravte se. A cokoli zjistíte, dejte vědět.“
Jaroslav přikývl a bez řečí vytáhl demižón. Medovina zazářila v rohách jako tekuté slunce. Přiťukli si mlčky, ale v té mlčenlivosti zazněla důvěra.
Mezitím v lokále Domoslav znovu a znovu vysvětloval smrt Eirara. Otázky jej drtily jako lavina kamení. Atmosféra houstla jako v kurníku, kam vletěla kuna. Pak se otevřely dveře. Vstoupil Herve. Klidný jako kámen v řece. Jeho oči se zastavily u Vojmíra.
„Kdo je tento lovec?“ otázal se Edana, který seděl s hlavou v dlaních.
„Byl svědkem smrti Eirara. Varek ho přivedl. Prý je to důležité.“
„Vezmi Vareka a toho lovce. Čekám vás u mě,“ řekl Herve klidně a beze slova odešel, zanechávaje za sebou jen nejistotu ve vzduchu a pachuť otázek v Edanových očích.

Kapitola 13

Herve se usadil ve starém křesle ve svém srubu. Dřevo pod ním tiše zapraskalo, jako by i ono vnímalo tíhu jeho myšlenek. Hlavou mu běžely obrazy, roztřesené jak stíny netopýrů kroužících kolem měsíčního světla. V duchu oslovil Velkého vlka:
„Dej mi, prosím, jasnost v srdci, ať se přede mnou pravda rozvine jak mlžné údolí za svítání.“
Na dveře se ozvalo zabušení, hluboké a rozhodné.
„Pojďte dál,“ řekl tiše, ale zřetelně. Tři postavy vstoupily. Edan, Varek a neznámý lovec. Usadili se kolem stolu. Chvíli nikdo nepromluvil. Ticho bylo hutné, těžké jako sníh padající v hlubokém lese. Herve cítil, jak se napětí plazí po zdech srubu jako chladný proud vody.
Nakonec pohledem vyzval Edana.
„Nevím, co bych k tomu řekl. Nebyl jsem tam. Byli tam Varek a… Eirar,“ zavrčel tiše a sklopil oči.
Ticho se znovu rozlilo, ale trvalo jen okamžik. Varek vstal tak prudce, až se o stůl zachvěla miska s vodou.
„Vysvětlím to. Teď a jasně.“ Jeho hlas prořízl dusno jak sekera špalek.
Popisoval události – hlídku, přepadení, smrt Eirara. Pak jeho vlastní přeměnu, útok na plazího vetřelce, a nakonec příchod cizího lovce.
„Tenhle muž…“ kývl směrem k němu, „…byl svědkem všeho. A ne jen tak náhodný.“
Herve se na cizince zadíval. Jeho oči byly klidné, hluboké, ale nepoddajné. Věděl, že se dívá na někoho, kdo už něco přežil.
„Tak se nám představ, lovče.“
Vojmír kývl.
„Pocházím z východních hvozdů. Byl jsem sám, měl jsem srub a les. Jednou jsem sestoupil do vesnice kvůli krávě… A místo dobytka jsem tam slyšel o unesených dětech. Spojil jsem se se starým poustevníkem. Od té doby se u mě začaly objevovat symboly na staré mapě, nevím odkud ji mám… Vedly mě k svatyni Synů Bestie.“
Odmlčel se a všichni tři naslouchali jako srny napjaté ve větru.
„V té svatyni jsem bojoval s vlkodlakem. Dostal jsem děti ven… ale odnesl jsem si z toho dar. Nebo prokletí. Napůl vlk, napůl člověk. Stejně jako vy.“
Herve přimhouřil oči a v srdci mu zahořelo poznání. Vzduch zhoustl. A tehdy to uslyšel. Slabý šepot, tichý jak dech lišaje. Nebyl z tohoto světa.
„Ztratili jste jednoho vlka. Ale smečka bude opět celá. Třináct vlků. Třináct úplňků.“
Vstal. Hlava mu vzplála jako po doušku medoviny s mateřídouškou.
„Velký vlk promluvil,“ pronesl hlasem, který nesl i stěny srubu.
Pohlédl na Vojmíra. „Vstaň. Od této chvíle jsi náš třináctý vlk. Smečka je opět úplná. Přidělím ti srub Eirara. Budeš ho chránit, jako by tam byl on sám. Přijetí do kruhu proběhne při nejbližším úplňku.“
Vojmír mlčky přikývl.
„Musím se ještě vrátit. Nechat kravku samotnou by bylo nečestné. Vrátím se dřív, než Luna doroste.“
Herve pokynul. Bylo domluveno.

Nestačila jsem odpovědět dřív, takže reaguju na obě pokračování nejdnou. Hezké spojení obou příběhů. Třináct vlků, třináct úplňků. Jsem zvědavá, co dokáže Vojmír, přece jen je trochu jiný, než ostatní, po tom, co zažil. Došel až do svatyně Synů Bestie, možná bude znát něco, co pomůže proti přízraku jménem Lubrikus. Třeba se i sám obětuje,...

Kapitola 14

Dopoledne vonělo sluncem a dýchalo klidem. Vojmír seděl v lokále u stolu naproti Varekovi. Mezi sousty chleba a masa se proplétala slova o posledních událostech.
„Vezmi mě s sebou, až půjdeš pro svou kravku. Můžu ti zpříjemnit cestu.“
„Půjdu raději sám,“ zavrtěl hlavou Vojmír. „Vezmu Šeravu. Projdu lesem jako stín, rychleji a tišeji. A kdyby se objevili reptiliáni, nechci poutat pozornost. A ty budeš v osadě možná potřebnější než já.“
Jejich pohledy se na okamžik protnuly. V tichu viselo pochopení i obava.
Vojmír vyvedl Šeravu z provizorní stáje. Zaržála radostí, až se ve vzduchu zachvěl klid. „Budu ti muset postavit lepší přístřešek,“ pomyslel si. A stejně tak i pro kravku. Myšlenka to byla prostá, ale pevná jako kmínek mladé jedle. Osedlal kobylu, vyskočil do sedla a vyrazil na východ. Čekala ho cesta k jeho srubu… a možná i něco víc.
Les ho přijal jako dávného přítele. Stromy šeptaly staré příběhy, které znali jen ti, kdo naslouchají. Přemýšlel o proměnách, které nikdo neplánuje, o tajemstvích přírody, jimž snad rozumějí jen šamani. Bylo pokročilé odpoledne, když zastavil koně u utíkajícího potůčku, zlobícího se na kameny, které mu komplikují plynout. Sesedl, aby napojil sebe i klisnu. Z koženého vaku vyndal trochu sušeného masa a pojedl. Les ztichl, pokřikování ptáků i dech lesa ustal. Lesem se rozlézá tíseň, která dusila duši. Šerava stáhla uši a nervózně přešlapovala. Mojmír zbystřil. Pak to uviděl. Nebyl to stín lesa, byl to stín, který věštil nebezpečí. Vzal koně za uzdu a zavedl jí za velký porost, kde se skryli. Pozoruje les před sebou a cítil kámen na hrudi. Mezi stromy se proplétá černá mlha, pátrající a měnící tvar i hustotu. Mojmírovi hned naskočilo, že to musí být Lubrikus. Pojednou se zastavila, změnila směr. Mojmírovo mysl klidná, ale srdce mu bilo na poplach. Šerava začala přešlapovat a nervózně mávat ocasem. Mojmír jí uklidňoval. Objal její krk a hladil po šíji. Jeho klid se přenesl i na kobylu. Pak se stalo něco, co ho překvapilo. Ozval se dusot kopyt a lesem se řítilo stádo vysoké. Černou mlhu prorazily mohutné parohy a mlha se rozplynula ve stoupající spirále. A za nimi smečka přízračných vlků, svítících a vznášejících se nad mechem. To jsou vlci šamana, poznal Vojmír své zachránce. Černá mlha, jak se objevila, tak zmizela.

Mlčení bylo prolomeno. Vojmír znovu nasedl a pobídl Šeravu. Začalo se stmívat. Když poznal známý háj a břehy potoka, pocítil návrat domova. Ano, tady se cítil v bezpečí. Před sebou tušil svůj srub, ale zvuky a hlasy, které slyšel, byli znepokojivé. Ano, u jeho srubu se pohybují dva lidé. Slyšel i kravku, jak naříká. Snažili se jí odvázat a odvést, ale nechtěla odejít. Ten silnější muž, s beraní kůží na sobě vzal větev a kravku uhodil. Ta bolestí zabučela.
„Však ty půjdeš, já tě donutím,“ křičel.
Mojmír sundal ze zad luk, založil šíp a zavolal směrem ke zlodějům.
„Ty půjdeš, a jestli ne, poznáš můj hněv. To zvíře ti nepatří.“ Chlapík v beraní kůži stáhl ruku a otočil se na Vojmíra. Šíp, mířící na jeho hlavu byl dost rázný argument. Oba se otočili a zmizeli mezi stromy, rychlostí blesku. Mojmír došel ke srubu, zavedl Šeravu do její stáje a odstrojil. Nasypal do žlabu a donesl vodu ze studny. Pak šel zkontrolovat kravku. Krvavý šrám na boku omyl vodou a ze srubu donesl bylinu. Vetřel ji do rány. Pak jí pohladil po hlavě a kravka se na něho otočila a hrubým jazykem ho olízla. Bylo to více než obyčejné díky.
Po čase se opět položil na svoje lůžko a téměř okamžitě usnul. Na druhý den měl naplánovanou cestu za poustevníkem.

Pěkná záchrana od šamanových vlků. Vycítili Lubrikuse, nebo Vojmíra pro jistotu z povzdálí sledovali? Jsem ráda, že je Vojmír v příběhu, přibudou další situace a ta postava si to zaslouží. Zvláštní, jak pozice šamana trochu omezuje jeho působení v příběhu, nebo se mi to zdá? Každopádně se těším na každé pokračování, jen teď dýl odepisuju .

Kapitola 15

Noc se přelomila do své druhé poloviny. Les kolem srubu šuměl a rozséval klid, jako by chránil spícího lovce. Jen občasné zahoukání sýčka narušilo přemýšlivý šepot větví.
Vojmír se probudil. Všechno působilo klidně, nic nenasvědčovalo nebezpečí – a přesto nemohl znovu usnout. Převaloval se, než nakonec vstal a otevřel dveře srubu. Venku panovala neproniknutelná tma. Luna byla v novu a svět byl zcela ponořený v černé.
A pak to uslyšel.
Tichý hlas, sotva silnější než bzukot komára, přesto jasný. Mezi stromy se zjevila svítící smečka. Statné duby náhle zmlkly a přízrační vlci se zastavili nedaleko okraje mýtiny. A v Mojmírově mysli se rozezněl hlas – známý, pevný, naléhavý. Hervův, hlas, jeho šaman poslal vlky a šeptá mu do hlavy.
„Navštiv poustevníka Bohumíra. Rychle!“


„Navštiv poustevníka Bohumíra. Rychle!“
Znělo to jako výkřik vlčice, která varuje svá mláďata před propastí. Mojmír nezaváhal. Zapálil pochodeň a vyrazil do tmy. Ta byla nezvykle hustá, jako by se les rozhodl nepropustit světlo. Světlo pochodně ho spíše oslňovala, než aby viděl na cestu. Pak uviděl mezi stromy nejasnou záři. Spatřil Herveho vlky. Cestu znal, ale přítomnost přízračné smečky mu dodávala klid. Vlci tiše pluli před ním jako duchové starých časů.
Brzy došel na známou pěšinu. Byl u Bohumírova srubu vícekrát, ale dnes tu bylo něco jinak. Les ztichl, noční šepoty zmizely. Přízrační vlci se zastavili – a pak se beze slova rozplynuli.
Ve světle pochodně spatřil Mojmír otevřené dveře.
Opatrně nakoukl dovnitř. Pach krve ho udeřil do tváře – železitý, ostrý, nesmlouvavý. A pod ním něco ještě horšího – zatuchlý zápach, jako z udušeného krbu. Lubrikus.
Na podlaze leželo tělo starce. Mojmíra pohltil tichý záchvěv smutku. Posadil se na dřevěnou židli, která zaskřípala příběhem posledních okamžiků.
Čas plynul.
Teprve první zpěv ptáků oznámil úsvit. S ním přišla i naděje. Mojmír si prohlédl police s bylinami a nástroji. A pak – na zadní stěně něco zablesklo. Skrytá schránka. Sáhl dovnitř a vytáhl zápisník, vázaný v tmavé kůži. Otevřel ho.
Slova mluvila jazykem dávnověku – jazykem, který slyší jen ti, kdo naslouchají srdcem. A poslední stránky prozradily vše.
Bohumír psal o stínu. O Lubrikusovi. O plazech, kteří kráčí vzpřímeně a slouží temnotě. Věděl o nich. Cítil jejich přítomnost.
Mojmír vykopal hrob. Opatrně, důstojně, jako by pohřbíval vlastní víru.
„Odpočívej v pokoji,“ zašeptal.
Vzal zápisník, osedlal Šeravu, nasadil kravce obojek a vyrazil. Když dorazil do osady, slunce už hladilo kamenné střechy. Zvířata odvedl do stáje a bez zaváhání zamířil ke srubu vlčího šamana.
Herve seděl venku, jako by čekal.
„Nic neříkej. Všechno už vím. Pojď.“
Vojmír mlčky vešel.
„Musel být důvod, proč byl poustevník umlčen,“ řekl pak tiše, s výrazem vlka, kterému utekla kořist.
„On to vypověděl,“ odpověděl Herve. Suše. Ne však bez soucitu.
Vojmír mlčel. Jen zíral. Užasle. A věděl, že válka se ještě nerozhořela. Že tohle byla teprve první kapka.

Nejdřív mě trochu zmátlo jméno - Mojmír místo Vojmír, ale hned mi došlo, že je to překlep.
Hmmm, tak Lubrikus umlčel poustevníka, ale záznam se dochoval. Jsem zvědavá, co bude na Lubrikuse platit. Určitě bude souboj Hervé versus on, ale doufám, že to ještě chvíli potrvá. Vojmír bude mít určitě taky dost důležitou roli, když přišel z jiného příběhu.

„Přišel jsi pozdě. Stín tě předběhl. Setkal ses s ním na cestě… Vlk by věděl, kam míří,“ pronesl šaman k lovci.
Vzduch ve srubu ztěžkl. Herve cítil, jak se Vojmírova vina vkrádá do prostoru jako vlhko do kožešiny. Byla zřetelná — jako čerstvá stopa ve sněhu, kterou přikryje až první dech vánku.
„Nech staré příběhy běžet dál... už jsou pryč,“ dodal Herve tiše. „Dnes se vypravíme do Temného sídla. Podebatujeme o těch šupinatých — bude to... poučné.“
Temná atmosféra se rozplynula, jako mlha nad močálem. Vyšli společně směrem k Temnému sídlu — místu, které by mohlo vyprávět tisíc příběhů, a žádný z nich by nebyl prostý stínu. Šli mlčky, proplouvali mezi starými stromy jako přízraky. Když dorazili na nádvoří, Herve zpozoroval, že je pozoruje jeden ze strážců. Poznal však šamana, jen houkl na druhé: „Otevřete!“
Uvnitř bylo prázdno. Místnost dýchala zatuchlinou a vzpomínkami, které neměly být vyřčeny. Všichni byli někde zalezlí, snad zaměstnáni vlastními stíny.
„Sedni si, já se poohlédnu, koho najdu,“ kývl Herve na Vojmíra a zmizel v temném průchodu.
Nemýlil se — v kuchyni bylo živo. Jeden z reptiliánů právě hltal cosi, co snad kdysi bylo gulášem.
„Buď pozdraven,“ oslovil jej Herve.
„Taky zdravím. Jsem Sszakar,“ zasyčel reptilián a vstal.
„Já jsem Herve. Kde je tvůj šupinatý druh? Najdi ho. Chci s vámi mluvit.“
Pak se otočil a odešel, aniž čekal odpověď. Dlouho netrvalo a oba ještěři vstoupili do společenské síně. Herve jim beze slova ukázal na prázdné židle.
„Povězte mi vše. Kdo jste. Proč jste zradili své... anebo spíš, co tu děláte?“
Po krátké pauze promluvil klidným, ale opatrným hlasem druhý z nich.
„Já jsem N’Kahur. Nezradili jsme nikoho. Tvoji lidé — alespoň myslíme, že tvoji — nás zachránili z Lubrikusova vězení. Nechtěli jsme být součástí jeho plánů, ale donutil nás. V naší zemi jsme žili svobodně. Tady jsme cizinci. Měli nás popravit druhý den.“
Herve naslouchal. Něco v jeho očích změklo. Možná to dávalo smysl.
„A co vlastně chce ten stín, Lubrikus?“ zeptal se napřímo.
Oči ještěrů se zatřpytily, jako hladina řeky pod ranním sluncem.
„Chce vaši zem. Ta naše už mu patří. Z našich se stali otroci a...“
„To už jsme tu měli,“ přerušil jej Herve. „Atlantes.“
Oba ještěři zamrkali překvapeně.
„Ten byl vyslán dříve. Ale nevrátil se. Proto se Lubrikus rozhodl jít sám. Dřív měl temné vlky a krvavé stvůry — ale ti taky zmizeli. Potřeboval nové sluhy. Našel nás.“
„A myslíš, že by se někteří z vašich dali získat na naši stranu? Bojovat s námi?“
Otázka visela ve vzduchu jako nečekaný šíp.
N’Kahur se dlouho díval na svého druha. Pak odpověděl, opatrně jako srna vkračující na led.
„Možná. Někteří ano. Jiní slouží Lubrikusovi — jedí s ním, vozí ho v kočárech, mají své výsady. Ti ne.“
Sszakar mlčky přikývl.
„To mi stačí,“ pronesl Herve a vstal. „Zůstaňte tady. Temné sídlo bude strážní baštou. Hlídkujte. Nenechte nic proniknout dovnitř ani ven, co nemá své jméno.“
Pak se spolu s Vojmírem vydali zpět do osady. Když dorazili, hostinec už halila tma a ve vzduchu voněl kouř a blížící se noc.

Výborně, vlci budou mít přece jenom spojence v některých reptiliánech. Co poznámky v deníku poustevníka? Tam by mohlo být něco důležitého,...

Vojmír se po večeři odebral do svého pokoje. Vojmír zmizel v tichu pokoje jako vlk v houštině. Herve, vlčí šaman, odklouzl z hostince jako stín — beze slova, beze stopy S vycházející Lunou, která se zjevila nad vrcholky stromů, a celým postříbřeným placem se rozezněl šamanův buben. Zněl jako tlukot srdce Země, pomalý, hluboký, věčný. Bubnování se neslo do noci jako volání pradávných bohů lesa. Dunění znělo dlouho do noci. Celá osada cítila, blížící se událost. Ano! Přiblížil se úplněk a tím přijetí nového člena smečky. Šaman bude žádat Velkého vlka o přijetí Vojmíra mezi vlky. Druhý den přišel jak první sníh. Nezastavitelně a s jasným cílem. Šaman odešel do lesa. Staré stromy šuměly svou píseň beze slov. Navštívil kamenný kruh a ten ho přivítal šepotem větru, který voněl mechem a krví starých rituálů. Od oltáře se zvedl závan, jako by někdo právě odešel. Nebo přišel? Připravil vše pro večerní obřad. Při zpáteční cestě se potkal s Edanem.
„Až nad osadu přijde tma, setkáme se v kamenném kruhu.“ Edan jen pokýval hlavou, jako že je mu to jasné a šli každý za svým.
Tma se dostavila stejně jako hlad v zimě. Herve sedí na dřevěném křesle, vonící borovou smolou. Vstal a už uviděl světélka pochodní blížící se lesem, jak světlušky nad bažinou. Utvořil se kruh. Edan a Slavoboj ve předu. K nim se připojil i Herve. A zbylých devět vlků v řadách. Desátý Vojmír postával nervózně u vchodu na kamenný kruh.
„Všechny vás vítám na dnešní slavnosti přijetí nového vlka. Vojmíra.“
Herve, vlčí šaman došel k Vojmírovi. Vyzval ho, aby ho následoval. Došli až ke kamennému oltáři.
„Zde zanech člověka. Svlékni jeho kůži a přistup jako bytost, která žádá návrat ke svému pravému já.“ Vojmír se vysvlékl a pak šaman započal vzývání Velkého vlka. Oblékl si vlka a začal bubnovat. Vlčí tanec tančil dlouho, dokud necítil, že nastala správná chvíle. To se mezi stromy zjevila i přízračná smečka vlků. Obkroužila kamenný kruh a jako strážci se postavili kolem. Odložil buben a zvolal.
„Vzývám Tebe Velký vlku, ty jenž jsi v širých pláních, šeru hvozdů. Vzývám Tebe ty synu Země, oděný vlčí kůží. Vyslyš naši prosbu a přijmy Vojmíra jako třináctého vlka naší smečky. Dej mu sílu a odvahu, dej mu dar intuice a probuď všechny jeho smysly, provázej ho cestou devatera ctností. Za to tě žádá i on a z úcty tě chce následovat. Probuď v něm vlka, buď v něm!“
Pak oba poklekli před oltářem. Nad ním se začala zjevovat postava vlka. Jeho oči žhnuly do tmy a pak se rozzářil modrý paprsek, který propojil hlavu Vojmíra s vlkem. Započala Vojmírova proměna. Jeho tělo se prohnulo a byl nucen kleknout si na čtyři. Nadešel první, bolestivý přerod. Vojmír zakřičel do tmy, ale křik se najednou změnil ve vytí. To už před oltářem stál vlkodlak. Hlavu vztyčenou k Luně a jeho vytí se neslo lesem. Bylo dlouhé a hlasité. Ozval se hlas: „Od teď budiž znám jako Hylerot — ten, kdo slyší hlas smečky i v šepotu kamene!“ To se již proměnil i zbytek smečky. Stálo zde třináct vlkodlaků, tedy i včetně šamana. Utvořili kruh a společně zavyli na pozdrav Luně i lesu. A les to slyšel. Nový vlkodlak byl přijat!
Do svítání zbývalo jen málo, když se vrátili do svého hostince. Zpocené čela, unavené oči, ale srdce naplněná světlem měsíce. Medovina tekla jako zlatý proud, smích a příběhy stoupaly ke stropu jako dým kadidla. Dnes se psala další kapitola smečky.

Hezký popis obřadu přijetí nového vlka. Vojmír - Hylerot bude mít určitě důležitou úlohu, přišel z jiného příběhu a stal se vlkem. Jen mi ještě prosím vysvětli, proč má nové jméno - třeba Hervému a jiným zůstalo.