VanHelsing.info

Tak příběh Smečky je u konce, ale Lycantropea nekončí......

Paráda, se těším!

Slunce svítilo, nebe bez mráčku. Zdálo se to být krásným dnem. Ulice plné lidí, které míjel bez povšimnutí. Radek se vracel domů, pešky. Odmítl odvoz. Chtěl být sám. Z městského krematoria to nebylo daleko. Ačkoli prožíval ztrátu svoji ženy těžko, musel se pousmát. Podíval se na nebe a vzpomněl si na svoji Zdenu. Vždycky říkala: „jednoho krásného dne to tady zabalím, už mě to tady zabíjí.“ A ten krásný den byl zrovna dnes. Byl to paradox. Přemýšlel, jak to bude dál. Navíc před měsícem skončil ve studiu, kde pracoval dlouhá léta. Tak se zamyslel do rekapitulace svého života, že si ani neuvědomil, že už je před domem, kde bydlel. Přiložil svou kartu k elektronickému zámku a dveře se rozsvítili zeleně. Může vstoupit. Jeho žena to nenáviděla. Otevřel si dveře od bytu a už to bylo zaznamenáno.
Vstoupil do kuchyně, na kávovaru zvolil druh kávy a šel se převléci do domácího. Prázdný pokoj na něho dýchl samotou. Nikde neslyší: „to jsi už doma Ráďo?“ sotva si sedl do křesla, zapípal kávovar. Vstal a donesl si kávu do obývacího pokoje. Netrvalo dlouho a usnul.
Ve snu se objevil v nějakém hotelu. Vše bylo potemnělé a uslyšel hlasy. Známé hlasy. Potkal svého známého a říká mu, že ho zachránil vlkodlak. Pak se vše rozmlžilo. Probudil se s bolavým krkem, kafe na stolku studené. Vypil ho a vyndal pečivo od rána, k tomu sýr. Automat mezitím uvařil čaj. Světlo za oknem zoranžovělo. Pouliční lampy ozařovaly ulice. Nikdy tu není tma. To Zdeně taky vadilo. Ten svět plný kamer, digitálního sledování. Nic nešlo koupit, aniž by o tom systém nevěděl. To jí zabilo. Byla o rok starší než Radek. Oba už nepracovali, pobírali ze sociálního pojištění prostředky na přežívání. Pak se znovu zamyslel. Kdy vlastně naposledy viděl tmu. Před časem na výletě, ještě se Zdenou v moravském krasu v jeskyni. Průvodce na chvíli zhasl světla. Ano, to byla tma. Na televizi se se Zdenou nedívali. Nebylo na co. Podíval se na zelený display svítící vedle televize. 21:53. Je čas jít do hajan. Otevřel dveře baru, nalil si skleničku brandy. Její vůně dolehla k jeho nosu.
„Na tebe Zdeno, měj se tam nahoře dobře, lépe než tady a počkej tam na mě.“ Pak sklenku vypil.
Usnul po delší době, v hlavě se mu vracel život, vzpomínal na krásné chvíle se svou ženou. Na to, když přišel z práce a měl uvařené výborné jídlo, byla skvělá kuchařka. Nesnášela ty rychlé jídelny tipu KFC.
Ve snu se objevil v lese. Kráčel mezi mohutnými stromy, až se před ním objevil dům. Přišel blíž. Nad dveřmi se kýval nápis na dřevěném erbu. A na něm „U vlka.“
Ráno se vzbudil poměrně dlouho. 08:41, svítilo zeleně do místnosti. Oblékl se a odešel do své oblíbené kavárničky. Každé ráno si tam dal čerstvé pečivo se šunkou a sýr a výbornou kávu s mlékem. Přemýšlel o tom nočním snu. Něco mu to připomínalo. Ano! Ten hostinec v lese, kde jsme tenkrát s Jirkou jeli natáčet do Karpat vlky. Tam, kde se Jirka tak záhadně ztratil. Zavolal na usměvavou slečnu neurčité národnosti, vytáhl svůj telefon a zaplatil snídani.
„Jo dal jsem si kafe a rohlík,“ zvolal do neurčita s jistou dávkou ironie. Přiběhl domů a vytáhl šuplík v komodě. Paměťové karty. Jak mohl zapomenout na Karpaty a na Jirku. Zasunul první do svého laptopu. Pustil soubor s názvem 20170522001.mov. Na displeji uviděl starý hostinec a pak usměvavého týpka s plnovousem. Ano Jirka. Sáhl do šuplíku a vyndal mobil. Ten byl Jirkův a ten jsem našel, ale hostinec zmizel. Dlouho si pouštěl nahrané videosoubory. Pak to přišlo. Vždyť jsem volný, žádné povinnosti. Co kdybych nastartoval svoje auto a vyrazil do Karpat, obec Vlčiny a dál.

Začátek nového života - vypadá to slibně. Obec Vlčiny a dál do Lycantropey. Ale to ještě chvíli potrvá a doufám, že ta chvíle bude fakt dlouhá!

Celý ten nápad na něho dopadl s naléhavou potřebou. Udeřil jako blesk do vysokého stromu, ale jestli způsobí nějaké škody, to se teprve ukáže. U statného dubu, je to vidět hned. Jak je to vůbec dlouho? Ruku si dal pod bradu a pátral v paměti. Pak se podíval na jméno souboru, ano, rok 2017, nyní je 2035. Osmnáct let. Ještě v podvečer, sedl do auta a dojel nakoupit zásoby na cestu, u benzinové pumpy ještě dva kanistry a dotankoval je i s nádrží. Je připraven! Natěšený z toho vnuknutí si šel lehnout, ale nemohl usnout. V hlavě mu běhaly myšlenky jak vyplašené srny. Bylo už pozdě v noci, když usnul. Byl zase v podivném hotelu, uviděl postavu. Stála v mlhavém oparu. Celý obraz se změnil. Les, někdo ho pronásleduje. Utíká, zakopává o větve. Upadne na zem. Uslyší volat své jméno…. Pak se probudí. Sedne si na posteli a otře si zpocené čelo. Letmo zkontroluje, zda má vše připravené na cestu a zajde na snídani do oblíbené kavárničky. Usměvavá servírka přinese kávu, sendvič a doplní otázku.
„Jste dnes nějak v dobré náladě. Vyhrál jste v loterii?“
„Skoro by se to tak dalo říci. Vyhrál jsem nový cíl, chvíli se tu neukážu. Jedu do Karpat.“
„Tak šťastnou cestu,“ popřála mu a odběhla za svoji prací. Rozhlédl se po kavárně. Skoro to vypadalo, jako by se loučil.
U okna seděl starý muž s novinami. Dvě studentky se skláněly nad tabletem. Za pultem cinkaly šálky a voněla čerstvě mletá káva.
Chodil sem celé roky.
Najednou ho napadlo, že se možná opravdu loučí.
Ne s kavárnou.
S dosavadním životem.
Naložit vše do starého Volkswagena nebylo složité. Nastartoval a vyrazil. Lidé jdoucí po chodnících kolem silnice měli nepřítomné obličeje, každodenní rytmus. Vysoké, moderní budovy, sklady a občas obchod, krčící se ve stínu supermarketů. Vše malé bylo bezvýznamné. Utopené v bažině moderního světa.
Opustil město a dálnice na východ byla jako vždy ucpaná. Proč se tomu říká dálnice, když je spíše velké placené parkoviště. Asi po pěti minutách pochopil a vypnul motor. Bude tam nějaká havárie. A nemýlil se, už slyší záchranářský vrtulník. Otevřel lahev s minerálkou a pustil si cédéčko. Zahnal žízeň i chmury. Ozýval se starý song: „Jsem potulnej kovboj, já se potloukám a od ranče k ranči se najímat dám…..“
Konečně, auto před ním se hnulo. Nastaroval a pokračoval v jízdě. Blížilo se poledne, sjel z dálnice a zamířil k nějakému městu. Měl štěstí, hned na kraji byla jídelna. Zaparkoval a vešel. Vybral si špagety s nějakou omáčkou, asi s rajčaty, soudě podle barvy. Celou místností se nesla docela příjemná vůně, skoro jako v kuchyni jeho Zdeny. Najedl se a vrátil se na dálnici. Bylo k večeru, když ho navigace navedla na exit z dálnice. Před sebou uviděl horizont s vrcholky Karpat. Byl už večer a slunce rudě osvětlovalo majestátní kopce. Světla jeho reflektorů osvětlily značku s nápisem Vlčiny. Z hlavní cesty uhýbala menší. Zahnul na ní a zaparkoval. Slabé pouliční lampy slabě osvětlovaly ulici. Rozhlédl se a do očí ho praštila podivná věc. Ta vesnice vypadá stejně jako před osmnácti lety. Nikde reklamní poutače, za okny domů nesvítí obrazovky televizních přijímačů. Jako by se tu zastavil čas. Došel k domu, kde svítilo okno. Zaťukal. Uslyšel cvaknutí zámku z leva. Otevřely se dveře. V nich se objevil starší muž, šedivý, už téměř bez vlasů. Jeho tváře značily, že už něco pamatují a zažily.
„Co si přejete?“ Zazněla otázka.
„Hledám nějaký nocleh, na jednu noc. Je zde nějaký hostinec nebo ubytovna?“
„Ne tady nic takového není. Ale mohu vám nabídnout postel, jestli by to stačilo,“ zněla odpověď s přízvukem naděje. To by stačilo, přikývl Radek. Zadíval se na toho starého muže. Jeho oči se dívaly do tmy za něj, očekával snad, že s ním přijde ještě někdo další?
Vešel do malé předsíně, nepatřila k nejmodernějším trendům, ale byla čistá.
„Pojď dál, a vezmi místo,“ ukazoval na dřevěnou židli i dubového stolu. Poměrně velká místnost, s létama použitým nábytkem starobylého typu. V koutě stála malá kamna na dřevo. Ikdyž se zrovna netopilo, Radek měl pocit, že cítí vůni smoly. Posadil se.
„Děkuji, že jste mě nevyhnal. Asi tady nemáte špatné zkušenosti s návštěvníky, co?“
„Ty se mi zdáš v pořádku, jak se jmenuješ a kam máš namířeno,“ zeptal se zvědavě stařík.
„Ale kdysi jsme tady natáčeli dokument. Tedy ne přímo tady, ale v Karpatském pohoří. A vzpomněl jsem si na příhody, které se mi,“ na chvíli odmlčel. „Vlastně nám staly. A právě můj kolega a kamarád tady zmizel.“
„Zmizel?“ Podivil se starý pán.
„Ano, přespali jsme v podivném hostinci, kamarád si tam zapomněl telefon a vrátil se pro něj. Už se nevrátil a já jsem ten hostinec také nenašel.“
„A kde to bylo.“
„No, těžko říci, nemáte tady asi mapu.“ Na to pán vstal, došel ke skříni. Její zaskřípění bylo nějak povědomé. Vyndal mapu a rozložil jí na stole. Radek se na ní díval a snažil se zorientovat.
„Je to už osmnáct let, co jsme tady byli,“ pověděl jen tak mimochodem.
„Ano, vzpomínám, jezdili po vsi policajti a všech se vyptávali.
„Přibližně někde tady,“ ukázal Radek na mapu.
„Tady žádná hospoda není a ani nemůže být,“ zavrhl místo stařec a zatvářil se tajemně.

Takže hospoda je jinde. Buďto místně nebo ji nevidí každý pokaždé. Mno, kdo hledá, najde. Třeba Radek najde trochu jiné místo, než čekal. Pěkně popsané rozloučení s bývalým životem, je hezky vidět ten začínající odstup a chuť něco změnit.

„Proč myslíte, že tam být nemůže. Vy to tam znáte? Já myslím, že to muselo být někde v těch místech.“ Radek se zatvářil zklamaně a zároveň se podivoval na tom tajemném obličeji toho pána.
„Je tam divočina, neprostupné lesy, žádné cesty. Jak by tam někdo vůbec zavítal a jak by tam vozili pivo,“ odpověděl bez zaváhání. „No myslím, že je čas jít se natáhnout. Tady v cimře je volná postel, tam si můžeš lehnout. Je tam složená i deka na přikrytí,“ nenásilně ukončil hovor starý pán a ukázal rukou na dveře.
„Dobře, tedy. Děkuji za nocleh a přeji dobrou noc,“ odvětil Radek a otevřel dveře pokoje. S tím jak se za ním dveře zavřely, doufal pán, že se zavře i tahle historie. Šel si také lehnout, zhasl lampu a celý dům pohltila tma.
Ještě než usnul, opět se mu v hlavě honily události, které už skoro zapomněl. Vzpomněl si na svého bratra a na Karpaty a na to, že ho už nikdy neviděl. Všechno to na něj dolehlo jako kámen. Z myšlenky ho probralo zahoukání sovy. Pak usnul.
Ráno se vzbudil a sluneční paprsky se usadily na stole v kuchyni. Rozdělal v kamnech, postavil vodu na kafe. Zrovna vyndaval zbytek chleba, když se otevřely dveře pokoje. Radek vstoupil do prosvětlené místnosti.
„Dobré ráno,“ popřál a sedl si ke stolu. Všiml si, že pán krájí zbytek chleba. „Moment,“ přerušil konání starého pána. „Mám v autě pečivo a nějaké jídlo. Aspoň se odvděčím za nocleh.“ Nečekal na reakci domácího a už odemykal auto. Jeho pozornosti nemohl uniknout pohled na kopce Karpat. Zase tu byla vzpomínka na Jirku. Trochu i výčitka, jak mohl zapomenout. Ano, jistě. Všechny ty starosti světa. Stálý kolotoč neustále se opakujících činností. Vešel do kuchyně a v ruce nějaké klobásy a rohlíky. Položil je na stůl. Mezitím už byla na stole káva. Příjemně voněla.
„Neměl byste tam chodit,“ začal starý pán, během snídaně.
„A proč?“ S obavou v hlase se zeptal Radek. „Chci se tam podívat, prozkoumat ten les a co já vím.“ Starý muž na okamžik zbledne, sevře hrnek tak silně, až mu zbělají klouby prstů.
„Myslíte si, že najdete svého kamaráda? V to bych nedoufal.“ Radek se díval tupě do okna domu. Slunce zářilo a slibovalo pěkný den. „Víte, já jsem tam přišel o bratra. Odešel do hor a už jsem ho neviděl. Mé jméno je Karel Havlík. Bratr se jmenoval Jaroslav. Ztratil se, už je to dvacetpět let.“ Po těch slovech nastalo ticho.
„Těší mě, já jsem Radek Herout.“ Chvíli přemýšlel. „Já se tam vypravím. Nechám si zde auto. Vezmu si jen batoh s nějakým jídlem, zbytek vám tu nechám. Zbytečně by se to kazilo.“ Pak vyndal menší batoh, uložil do něho ještě nějaké klobásy, trvanlivý salám a kukuřičné chleby. Z auta ještě baterku a zapalovač. K pásku u kalhot připnul ještě zavírací nůž. Zbytek nechal na stole. „Ještě jednou děkuji a až se budu vracet, tak se u vás zastavím.“
„Rád tě uvidím, Radku. Kéž se vrátíš.“
Radek dal batoh na záda a vyrazil. Brzy opustil Vlčiny a ocitl se na polní cestě, směřující do kopců a lesů Karpat. Blížilo se poledne, když vešel do lesa. Ihned pocítil chlad. Větve stromů, jako by se ho dotýkaly. „Vítr šuměl mezi větvemi a Radkovi se zdálo, že mezi jeho vzdechy zaslechl známý hlas. Na okamžik se zastavil a zaposlouchal. Pak se les znovu ponořil do svého ticha.

Mno, to je zajímavé pokračování. Jeden ztratil bratra, druhý kamaráda. Skoro bych hádala, že jsou teď spolu. Zajímalo by mě, jak si povede Radek a jestli najde tu hospodu, kde to předtím všechno začlo. Moc pěkně se to čte. Úplně vidím, jak se Radek chystá.

Usedl na padlý smrk. Z batohu vyndal klobásu a ukrojil si kus chleba. Zapil vodou z lahve a rozhodnutý vydat se dál vstal. Pokračoval v cestě do nitra lesů. Chvílemi byl les téměř neprostupný. Musel některé úseky obcházet. Les sám, jako by ho vedl. Pak uslyšel šelest. Kroky. Otočil se a mezi stromy uviděl stín. Cítil, jak se mu ztěžka dýchá. Srdce zrychlilo. Mezi stromy uviděl zvíře. Divoké prase. Zůstal stát a pozoroval ho. Kanec bez jakého koliv zájnu šel dál. Radek si pojednou uvědomil, že není na obyčejném výletě v městském parku. Sotva se otočil a vydal se dál, uslyšel příjemný zvuk. Potůček, ale asi větší, když je slyšet. Vydal se tedy k němu. Ano, mezi padlými stromy se klikatil potok. Průzračná voda lákala. Sešel tedy k němu s nabral vodu do dlaní. Omyl si obličej a pak se napil. Doplnil vodu do své láhve. Bloudil temným lesem, ale nic, co by mu připomnělo jeho, vlastně jejich pobyt před osmnácti lety nenašel.
Les potemněl. Znamenalo to, že se blíží večer. A také se přihlásila únava z celodenního brouzdání lesem. Zastavil se. Rozhlédl se kolem a kousek od něho, mezi stromy uviděl tmavý bod. Zvědavost mu nedala a šel se podívat. Cesta byla docela pohodlná, jako by tudy někdo chodil. Když přišel blíž, uviděl starý srub. Evidentně dlouho nepoužívaný. A na to, aby to byl jejich hostinec byla malý. Sotva pro dvě osoby. „Tak tady se ubytuju“, řekl si a vešel dovnitř. Dveře upadly, jakmile je chtěl otevřít. Panty z kůže, která už zpuchřela, praskly. Na provizorní lůžko posadil svůj batoh. Nasbíral suché klacky a větve a rozdělal oheň. Krb s kamenů byl dobrý a komín nebyl ucpaný. Otevřel si konzervu, vysypal do kastrůlku a ohřál na ohni v krbu. Únava se pomalu ztrácela. Teplé jídlo dodalo sil a odvahu. Špalek, který měl sloužit jako židle vyndal před srub a sedl si. To už byla tma. Nebylo vidět ani na špičku nosu. Les začal vyprávět příběhy, strašidelné. Začal vytvářet myšlenky v Radkově hlavě. Nepoznal jediný z těch zvuků, lynoucích se lesem. Městský kluk. Pak ale jeden poznal zcela nepochybně. Z dálky se ozvalo vytí. To už Radkovi stačilo a vešel do srubu. Dveře opřel o futra, alespoň nějaký pocit bezpečí mu dávaly. Přiložil ještě do krbu. Oheň zapraskal a borové smolné větve osvětlily celý srub. Vybalil si spacák a ulehl na dřevěné lůžko. Únava ho přemohla a brzy usnul.
Ocitl se uprostřed lesa. Mezi stromy se rozzářil tmavomodrý kruh. Byl to kus lesa samé vysoké duby. Skoro jako katedrála ze stromů. Prošel tím kruhem. Obraz se rozplynul a pak ji uviděl. Hospodu, kde s Jirkou byli. Náhle uslyšel ránu! Celá scenérie zmizela. Uviděl tmu. Hned pochopil. Vzbudil se. Podíval se kolem sebe. V krbu lehce žhnulo dřevo. Sáhl po paměti pro baterku a rozsvítil. A uviděl to. Dveře padly. To byla ta rána, která ho probrala ze spánku. Asi vítr, pomyslel si. Zhasl a znovu se natáhl.
Ráno ho vzbudily zvuky ptáků. Překřikovali se jeden přes druhého. Posadil se a vylezl ze spacáku. Potřeboval vyjít před srub, příroda se hlásí akutní potřebou. Les ho přivítal lehkým chladným vánkem. Docela příjemné, spacák byl docela hřejivý. Ušel pár kroků, aby vykonal to, proč tu je. Při pohledu na zem se zarazil. V měkké zemi byla velká stopa. Sedl si a prohlížel si jí. Co to mohlo být? Psovi to podobné nebylo, takže vlka vyloučil. Zvedl se a šel zpět do srubu. Ale u padlých dveří byla také. A v dřevěném rámu stopy drápů. To Radka vyděsilo. Pak mu to došlo, medvěd. Uvědomil si, že nemá žádnou zbraň, kterou by se mohl bránit. Jeho nůž by ho sotva zachránil před medvědem. Pak si připomněl, divočák, vlk. Ani tady by nebyl úspěšný. Začal se cítit malý a bezmocný. Vrátil do srubu provizorní židli ze špalku a vyndal z batohu kus sýra. Měl ještě nějaké placky z kukuřice, které koupil v supermarketu. Při snídani přemýšlel, co dál. Přece to nevzdá. Teď si uvědomil. Co tu vlastně dělá? Chce najít Jirku? Hospodu? Co očekává, že se stane. Pak si vzpomněl na sen.
Ano. Půjde ještě hledat. Do oběda a pak se vrátí sem, ke srubu. Na přenocování je dobrý. Sbalil batoh a vyrazil. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že si tu batoh nechá, ale z té ho vyvedla skutečnost, že si není jistý, že ten srub opět najde. Tak se ještě ohlédl, prohlédl si srub i okolí a vyrazil.
Cesta byla snadná, asi jako šachová partie s velmistrem. Prodíral se houštím, skrze větve a tam, kde nebyly husté větve a les byl aspoň trochu světlý, bylo zase ostružiní. Jeho trny chytaly Radka za nohy. Pak uviděl něco jako cestu. Nebyla vyšlapaná, ani vyjetá od aut. Byla neviditelná, ale Radek měl pocit, že ji vidí. Stromy byly jaksi rozestoupené. Vydal se tedy po ní. Byl tak soustředěný na sledování jakési nadějné stezky, že nevnímal okolí. Až křik nějakého ptáka, snad krkavce ho probral. Tady se cesty rozdvojily. Téměř by to přešel. Tak, a teď kudy, ptal se sám sebe Radek. Skoro se mu chtělo říct: babo raď, ale ona tu jako na potvoru žádná není. Pocítil žízeň a taky žaludek se už hlásil. Tak si sedl na jeden z kamenů, které se tu vyskytovaly. Našel sušené maso, vakuované a zase placaté chleby z kukuřice. Podíval se na hodinky. Skoro poledne. Jestli chce zpátky do srubu, je čas se otočit. Díval se na ty dvě cesty. To je jedno, půjdu vlevo. Hodil batoh na záda a vykročil do leva. V ten okamžik zakopl o kořen, který se jako had plazil v trávě a mechu. Sakra, zaklel. Tak ne, jdu doprava. Cesta byla docela pohodlná, tedy v porovnání s tou, kterou má za sebou. Zaregistroval pohyb v lese. Po pravém boku. Ale dobrý, to byla jen srna. Už si říkal, že je ta cesta skoro nudná, když se zastavil. Hlava se mu vytočila vzhůru. Obrovské duby. Dubová katedrála. Náhle pocítil píchnutí u srdce, jako by ho zasáhl oštěp. Ten sen! Ani si nevšiml, kolik času uplynulo. V dubovém lese panovalo šero, jako by se den chýlil k večeru. Podíval se opět na hodiny. Ano zpátky do srubu to nepůjde, musí se utábořit někde tady.

Je to napínavé! A krásný detailní popis doslova krok za krokem, mám pocit, že jdu s ním. A to je zatím jen zahřívací kolo.

Našel si příjemné místo pod jedním stromem. Položil ruku na jeho mohutný kmen. „Budeš mě hlídat, prosím?“ Trochu se pousmál nad tím svým gestem. Zároveň mu do hlavy vběhla myšlenka. Může mě strom hlídat? Možná ano, prý je živý. Pak si našel několik suchých větví a rozdělal malý oheň. Z batohu vyndal poslední konzervu. Fazole s párkem. Nebyla zas tak špatná, ale poslední. V batohu se nacházely už jen prázdné obaly od konzerv a vakuované pytlíky se sušeným masem. A samozřejmě kukuřičné placky.
Rozbalil spacák a lehl si. Bylo ticho. Náhle začal vát slabý vítr. Proháněl se mezi korunami starých dubů. Radek naslouchal a v hlavě mu běžel film o dvou filmařích, kteří zde byli před osmnácti lety. Z toho ho vyrušilo dlouhé vytí. To bylo podstatně blíže, než posledně. Radek se posadil. V ruce svůj nůž, připraven se bránit. V hlavě mu hučelo a srdce skoro vyskočilo z hrudníku. Raději ještě přiložil poslední větve na oheň. Ozvalo se zapraskání. Dubové větve by mohly hořet dost dlouho. Jeho smysly byly najednou ostřejší. Uslyšel kroky v listí, které tu bylo od jara. Duby vyměnily staré za nové. Posvítil si baterkou mezi stromy. Neviděl nic, co by ho rozrušovalo, nebo vystrašilo. Opět si lehl. Po chvíli usnul.
Ve snu se objevil v chalupě. Připadala mu povědomá. U stolu seděli dva muži, jeden starší a druhý mladý. Ten mladší ukazoval v ruce nějaký kámen. Jistě polodrahokam, byl fialový. Na stole byla mapa a mladý ukazoval na jedno místo. Najednou dostal ránu do hlavy. To ho probudilo. Posadil se. Vedle něho na spacáku ležela dubová větev. Rozsvítil baterku. Zamířil světlo do dáli. Mezi kmeny uviděl několik světýlek. Svatojánské mušky to opravdu nebyly, oči vlků. Vzal do ruky hořící větev z ohniště. Vylezl ze spacáku a kroužil kolem něho. Z levé strany uviděl ve svitu baterky siluetu vlka. Mohutné zvíře se na něho dívalo. Opět cítil nervozitu a strach, ale hořící větev držela vlky v patřičné vzdálenosti. Pomalu začínala větev dohořívat, když se v dáli ozvalo opět to dlouhé zavytí. Všichni vlci se jako na povel otočili a rozběhli se směrem, odkud uslyšeli svého druha, snad vůdce smečky?
Uklidnil se. Z lahve se napil vody. Chladivá tekutiny ho probrala a osvěžila. Do rána už neusnul. Seděl na složeném spacím pytli a s ušima napnutýma naslouchal okolí. Už slyšel pouze sovu, zase se objevili srny. To ho uklidnilo, došlo mu, že by se tady nepromenádovaly v přítomnosti vlků. Byl za ně rád, najednou miloval srny. Začalo se rozednívat. Mezi větvemi dobové katedrály se objevili první náznaky vycházejícího slunce. Složil spacák, a z batohu vyndal další pytlík s masem. Už tam zbyl pouze poslední.
Co se mu to v noci zdálo? Chvíli vzpomínal. Nějaký dům. Ano! Vždyť tam byl, přespal v něm s tím starým mužem. Bezpečně poznal tu místnost. A kdo to byl ten mladík. Že by Jaroslav! Zcela určitě a co ten kámen? Fialaový. Zapátral v paměti, jaký kámen je fialový. Snad ametyst? Nevěděl, nikdy se o takové věci nezajímal. Ukončil ranní rozjímání a vykročil na cestu. Rozhodl se projít tohle zvláštní místo. Lesní katedrála byla docela rozsáhlá. Došel až k místu, kde začal les stoupat do kopce. Zastavil se. Hele! Studánka. Klekl si a nabral si vodu do dlaní. Napil se. V blízkém porostu uslyšel divné zvuky. Podíval se a mezi nízkými větvemi se objevila hlava. V tlamě kly a jeho černé oči ho sledovaly. Hrdlo se mu sevřelo, jakoby ho někdo škrtil. Cítil, jak se začal potit. Pomalu couval a snažil se nedávat na to zvíře, ale stále si kontroloval jeho pohyb. Najednou se zvíře rozběhlo, rovnou proti němu. To Radka vyděsilo a udělal další krok zpět. Chtěl se otočit a pokusit se utéct, ale zakopl o silnou ulomenou větev. Zvíře už skočilo, ale větev se zvedla a špičatý konec se zabodl zvířeti do břicha. Ozvalo se hlasité zakvílení. Byl to kanec. Ležel na boku a jeho běhy se snažily o pohyb. Ale mech pod jeho tělem se barvila krví. Radek si klekl a podíval se vzhůru do korun stromů.
„Jestli jsou tu nějací bozi, nebo duchové, děkuji vám za záchranu.“ To bylo na Radka už dost. Rozhodl se vrátit do Vlčin. Tady nic nenajde. Co tu vlastně hledal, ptal se sám sebe. Bylo to bláznovství, dávný příběh, který skončil. Pro jeho kamaráda Jirku špatně.
Svižným krokem vyrazil zpět. Věděl, že musí na jih. A to bylo správně. Opustil dubovou katedrálu a šel, až uviděl mezi stromy zase ten srub. Tady se zastavil. Slunce svítilo přímo ze shora, nikde žádné stíny. Muselo být poledne. Pocítil hlad, tak si otevřel poslední pytlík s masem. Kukuřičné placky už došly, žádná škoda. Polovinu snědl, napil se a vyrazil. Pomalu se začalo stmívat, když vyšel z lesa. Před sebou uviděl střechy domků. To mu vlilo do žil novou energii. Nadhodil si batoh, aby si upravil tráky a za chvíli stál u domku, kde stálo jeho auto. Karel zrovna vyšel ze dveří. Vypadalo to, jako by ho čekal. Pohlédli na sebe a Karel mu podal ruku. „Jsem rád, že tě vidím, tak co? Jak dopadla výprava. Našel jsi co si hledal?“
„Nevím. Vlastně ani nevím, co jsem chtěl najít. Bylo to pošetilé tam jít.“
„Vždyť jsem ti to povídal,“ odpověděl jakoby s úlevou v hlase Karel. „Pojď, udělám kafe a budeš mi vyprávět o Karpatech.“ Oba vešli do domu. Zavřeli za sebou dveře a ukončili načatý příběh. Radek si sedl. Vyprávěl podrobně svoje zážitky. Havran na rozcestí, dubová větev, která ho vzbudila a nakonec i větev, která mu zachránila život. Karel poslouchal a když bylo chvíli ticho, které narušil jen zvuk vroucí vody a zalité hrnky s kávou, znovu se rozpovídal. Jo můj syn také tak odešel, ale bohužel už se nevrátil. Jeho oči se sklopily. Radek uviděl, jak Karlovi stéká po tváři slza.
„V noci na dnešek se mi o tobě zdálo. A i o Jaroslavovi. Měl v ruce fialový kámen a pak ukazoval na nějaké místo na mapě.“ Do Karla, jako by uhodil blesk.
„Cože? Zopakuj to!“ Radek mu vše zopakoval.
„Ano, přinesl si jednou z lesa fialový kámen. Ametyst. Když jsem se ho ptal, kde ho sebral řekl, že mu ho dal nějaký chlápek. Potkal ho na kraji lesa a nabídl mu práci v hospodě. On souhlasil, zrovna byl bez práce a tak se mu to hodilo. Ale já tušil, že to není jen tak. Jo, druhého dubna by mu bylo padesát pět let. Byl to beran.“
„Beran?“
„Narozený ve znamení berana.“ Aha, pochopil Radek. „Řekl mu, že má jít na jedno místo v lesích, že si pro něho přijde. A musí mít sebou ten kámen, co mu dal, jinak by s ním prej nemohl. To mi přišlo až moc podezřelý a jak vidno oprávněně.“ Pak šel do skříně a přinesl mapu. „Tady, tady se měli sejít. Ptal se ho taky, kdy se narodil. Když mu řekl že druhého dubna. Aha prý v rybách a tak mu dal ametyst, ten prý patří k rybám, ale on je přece beran, všechno je to nějak divné.“
Radek se zamyslel. Pak se zeptal, zda může i dnes přespat. Karel souhlasil.

obrázky k poslední kapitole

Ráno si sedli do místnosti ke stolu. Karel šel do kuchyně. Po chvíli byla cítit vůně nějakého jídla. Ano, vůně osmažené cibulky mu na okamžik připomněla domov. Zdena dělávala podobnou. Radkovi se už sbíhaly sliny, byl vyhládlý. Na keramických miskách přinesl Karel nějaké jídlo.
„Udělal jsem trochu vaječnice,“ povídá a položil jednu misku před Radka. Vypadalo to jako míchaná vejce. Tak ty už jsem nejedl hodně dlouho, zamyslel se v duchu. Poslední roky to byl samý hamburger, pica a podobný věci. Když se najedli, z auta donesl ještě balíček piv v plechu.
„To bylo báječný jídlo,“ pochvaloval kuchařské umění Karla.
„Hmmm, jídlo pro chudé, chleba osmažený na sádle, trochu cibule a zamýchaný s vajíčkama,“ osvětlil Karel recept. „Tak co dál?“ Zvědavou otázkou načal Karel hovor.
„Stále mi nejde na rozum, ta chyba v těch znameních.“ Zamyšleně se držel za hlavu. Celou místností se náhle nesl tón nejistoty a zmatku. Zavládlo ticho, které začínalo být nepříjemné.
„Snad by o tom mohla něco vědět naše místní bylinkářka. Lidé jí říkají čarodějnice, ale spoustě lidem tady pomohla, tak se o ní nestarají.“
„Dobrý nápad, zajdu za ní, nějak mi přijde, že je to důležité pochopit,“ zmínil a dopil svojí plechovku piva. Karel dopíjel tu svou, dost nechápavě se na ní díval.
„Oni už pivo neprodávají ve sklenicích, tady stále ano.“
„Jo, skoro všechno je v plastových lahvích, nebo v plechu. Sklenice jsou moc těžké,“ vysvětlil Radek, překvapenému Karlovi. „No, zajdu za tou bylinkářkou,“ rozhodl se Radek.
„Půjdu s tebou, také jsem zvědavý, jak to s tím vším je.“
Vyšli spolu z domu, Radka překvapilo, že nezamkl. Zřejmě si tu lidé věří. Tak se Karla zeptal.
„Co by mi mohl někdo ukrást. Nemám nic cenného,“ odpověděl tiše stařec. Přešli silnici, tu po které Radek přijel. Propletli se staršími domky, až uviděli přízemní domek, připomínající ten srub, co našel v lese, jen měl funkční dveře. Karel zabouchal na dveře. V nich se zjevila stařena, s příjemným pohledem.
„Co mi neseš Karle.“ Zeptala se místo pozdravu.
„Ale řešíme tady s Radkem,“ a rukou ukázal na svého průvodce, „jeden problém, týkající se Jaroslava. Však víš, o kom mluvím.“ Stařena přikývla. „Byl narozený druhého dubna, v kterém je to znamení,“ chtěl stařenu vyzkoušet.
„Beran,“ odpověděla hbitě.
„Ale ten chlápek, co se s ním setkal, mluvil o rybách!“
„Jsou různé horoskopy, stejně jako různé lesy. A to jste přišli jen kvůli tomu,“ pousmála se. „Pojďte, udělám vám trochu mého čaje, postaví vás na nohy, vidím, že to potřebujete.“ Vešla dovnitř a dveře nechala otevřené. Bylo to jasné pozvání a odejít by bylo neslušné. Vešli. Malá místnost byla provoněna bylinami. Na polici ležely skleničky s nějakým obsahem. Radkovi se do hlavy promítly všechny pohádky o čarodějnicích, které slýchával jako malý. Posadili se ke stolu, jako by to tiché pozvání pokračovalo i uvnitř. Za pár minut přinesla hliněné hrnky s čajem. Radek se napil.
„Chutná zajímavě,“ ohodnotil lahodný, trochu nahořklý mok. „Co jste měla na mysli tím…jsou různé lesy. Je tady nějaký jiný?“ Teprve nyní si vybavil, že ten les, ve kterém strávil dvě noci, nebyl úplně obyčejný. Dýchal starými legendami, stromy co pamatují víc, než lidé. Stařena se usmála.
„Nic zvláštního.“ Chvíli mlčela.
„Jen si myslím, že Jaroslav nebyl jediný, kdo se v těch lesích ztratil.“
Dopili čaj a rozloučili se s kořenářkou.
Doma si Radek vzal mapu. Rozbalil jí před sebou. Zadíval se na místo, které mu Karel ukázal. Místo, kam Jaroslav odešel.
„Ráno se tam vypravím!“ Rozhodnutí bylo pevné, jako skála.

Samozřejmě jsem nestihla reagovat na předposlední příspěvek,... Pěkné obrázky! Dobře jsi vystihl atmosféru. Les je opravdu jako katedrála.
To s těmi měsíčními znameními mi taky přijde zvláštní, ale určitě se to vyjasní. Ametyst? Hmmm, nějaký prostředek k proměně?
Jinak moc pěkný moment, když ho strom ochránil. A vlci - přišli si ho prohlídnout? Souvisí to nějak s Jaroslavem?

Ještě požádám: Co je na té druhé desce nad Lycantropeou? Nemůžu to přečíst. A na té první fotce - s cigaretou do lesa? Dobře, dobře, já jen, že cigarety jsem si všimla, ale ten horní nápis nepřečtu,...

Seděli s Karlem u stolu, oknem se vkrádalo slabé světlo z občasných pouličních lamp. Karel rozsvítil pouze malou lampičku. Stíny, které jsme sami vrhali po místnosti působily tajemně. Uvařili si čaj. Jeho vůně se vtírala Radkovi do nosu.
„Opravdu se tam chceš vypravit?“ Zeptal se Karel s pochybnostmi v hlase.
„Chci. Rozhodně se tu děje něco, čemu nerozumím. Něco, co mi nahání husí kůži. Ráno jdu.“
Na to se rozešli, každý do své postele. Dlouho nemohl Radek usnout. Hlavou se mu honily myšlenky, má tam opravdu jít? Nebo poslechnout Karla a vrátit se domů, do města. Ne, to ne!
Ráno bylo dříve, než čekal. Pohled z okna byl mrzutý. Lehce poprchalo. Skoro, jako by mu samy Karpaty chtěli říct, nechoď sem. Ale Radek by tvrdohlavý. Nasnídali se s Karlem, a Radek sbalil nejnutnější věci.
„Mohu si půjčit tu mapu?“ Zeptal se opatrně.
„Jen si jí vezmi, mě není k ničemu,“ odpověděl klidně. „A přeju ti hodně štěstí, kéž najdeš, co čekáš.“
„Tak to nevím, já vlastně nic nečekám, jen se jdu podívat.“ Na to se zvedl, hodil batoh na ramena a vyšel. Přes sebe si hodil celtu a vyrazil do lesů. Cesta na mapě končila uprostřed louky, ale ve skutečnosti vedla dál. Došel k lesu. Uviděl, že označené místo je směrem, kudy šel posledně. Podíval se na hodinky, bylo půl desáté.
Vešel do lesa. Opět ho přivítal chlad. Poznával některá místa. Ano! Náhle uviděl ten srub, kde posledně přespal. Došel až k němu. Nic se tady nezměnilo, dveře byly vyvrácené. Zkontroloval čas. Čtvrt na jednu. Šel tedy skoro tři hodiny, to znamená ušel v tom terénu asi deset, možná jedenáct kilometrů. Změřil úsek na mapě. Uviděl, že směřuje dost vpravo. Označený bod byl po levé straně vpředu. Odhadl tedy úhel a vyrazil. Šlo se celkem dobře, les byl schůdný, občas musel překročit padlý strom. Zastavil se, aby si odpočinul. Najednou uslyšel nad sebou výrazné „krááá, krááá.“ Pohlédl do větví a ano. Krkavec. Opět, že by ho zase chtěl na něco upozornit? Pohled na hodinky ukázal, že má za sebou další čtyři hodiny chůze, ale v podstatně náročnějším terénu. Odhadl kde asi je. Ale slunce zapadalo před ním, stíny se táhly za ním. Ještě není úplně večer, tak jde směrem na severozápad, a to je správně. Podle mapy to místo, kam šel Jaroslav muselo být někde před ním.
Dnes už se zde utáboří. Dokonce přestalo i pršet. Rozdělal si malý oheň, na kterém si ohřál konzervu. Po celodenním pochoďáku byl hladový. Oheň nechal hořet, ještě přiložil a lehl si na deku. Oheň si bude hlídat, vzpomněl si na poslední příběh s vlky. Vítr se tiše proháněl mezi větvemi a občas načechral jinak klidné plameny. Najednou pocítil něco, co se nedá úplně přesně popsat. Byl to pocit. Pocit absolutní svobody. Vzpomněl si na Zdenu a její téměř nenávist ke světu, modernímu digitálnímu vězení. Nikdo ho nevidí, tedy krom nějakých zvířat, může jít kudy chce, ale on má mapu a ta mu určuje směr. Ale to je jiné. Ano, může zde i zemřít, ale to cítil najednou jako svou součást. Přestal se bát.
Cítil, jak ho přemáhá spánek. Vstal, šel vykonat svou potřebu a přiložil několik větví na oheň. Ten zapraskal a Radek usnul.
Ráno otevřel oči a uviděl srnu s kolouchem. Stály několik metrů od něj. Až když si sedl, zmizely mezi stromy. Z batohu vyndal ještě sušené maso, tentokrát od Karla, to koupené už došlo. Podíval se na mapu. Zorientoval si jí podle vycházejícího slunce a ano. Musí být blízko. Vyrazil. Procházel lesem, původně smíšený les se měnil na listnatý. Z nečinnosti ho vytrhlo šustění křídel. Před ním proletěl zase ten krkavec. Zastavil se a pohlédl před sebe. Mezi stromy něco uviděl, jakousi světlinu. Pomalu došel až tam, kde se světlina změnila v cestu. Starou, zarostlou. Radkovi se zdálo, že to místo k němu promluvilo. Sledoval kam cesta asi vede. Když náhle uviděl něco, co mu připomínalo člověka. Chvíli zaváhal, ale potom vykročil směrem k němu. Neznámý ho zřejmě viděl, protože se zastavil. Byli od sebe asi čtyři metry, když se ozvalo.
„Buď pozdraven poutníku, kam tě nohy nesou.“ Radek se zastavil. Přestal se obávat a po chvíli mlčení odpověděl na pozdrav.
„I ty buď zdráv.“ Zadíval se neznámému muži do tváře. Musel být mladší než Radek, aspoň podle vzezření, ale vousy měl šedé a vlasy skoro žádné. A přesto měl pocit, jako by ho znal. Na sobě plášť typu ponča s hezky barevnými motivy. „Ale hledám včerejší den.“
„Včerejší den, zajímavé. A co na tom včerejším dnu bylo tak lákavé, že ho hledáš?“
„Před mnoha lety se zde ztratil jeden člověk a o něco později i můj kamarád. Byli jsme tady filmovat vlky. Tak mě to sem nějak přitáhlo.“ Zavládlo ticho, jen vítr začal sílit a listí starých dubů a buků se rozezpívalo do veselé melodie. Radek se zaposlouchal a opět cítil do krásné teplo u srdce, ten pocit svobody, když ho ze snění probralo: „Radku!!“
Podívali se na sebe, muž sundal z hlavy kapuci. Radek se zadíval do jeho očí. Něco v nich znal. Ne tvář. Ne vousy. Ne hlas, ale ty oči.
Pak muž tiše řekl:
„Radku.“
Bez jediného slova po sobě skočili a objali se.
„Jirko, jsi to opravdu ty?“ Radkovi se zatočila hlava, musel si sednout, aby neupadl.
„Ano, ale jméno Jirka zůstalo v jiném světě. Tady mi začali říkat Herve.“

Ha! Teď to začalo nabírat obrátky. Detaily popisu Radkovy cesty jsou tak pěkně vylíčené, že mám opravdu pocit, že jdu s ním. Tak setkání s Hervém. Mno, vypadá to na další zajímavá setkání a .... přeměnu? Ale třeba to moc ženu dopředu.

Radek sundal ze zad svůj batoh. Otevřel jej a sáhl dovnitř. Nahmatal poslední balíček sušeného masa. Ovšem placka už žádná. Nabídl Hervovi.
„Víc už mi nezbylo, ale vezmi si. Trochu se posilníme.“ Podával kus dobře vypadajícího kusu. Herve si ho vzal. Ochutnal.
„Vskutku zajímavá chuť. U nás maso děláme trochu jinak, však si můžeš pamatovat.“ Radek se zadíval do větví stromů, jako by tam hledal vzpomínky, odpovědi.
„Ano, myslím, že si vzpomínám. A pověz mi, kam ses mi tenkrát ztratil? Hledal jsem tě, dokonce i policie. Bylo mi hrozně, když jsem se vracel domů….. sám. Ty záběry byly úžasné, co jsem přivezl.“ Ještě toho chtěl říct hodně, ale Herve ho přerušil.
„Ztratil jsem se v tom hostinci. Vím, že jsi mě hledal, ale ten hostinec není v tomto světě. Ne každý tam může projít. Pojď se mnou, vše ti ukážu a dáme si něco pořádného k obědu.“ Pohlédl na oblohu. „Myslím, že je akorát tak čas k obědu.“
„Ale jak se tam dostanu?“ Zapochyboval Radek.
„Dříve to bylo složitější, ale kdysi náš šaman brány rozpečetil. A jednou už jsi prošel, takže je ti dovoleno projít.“
Vydali se po cestě, která připomněla Radkovi, že zde byl. Náhle se les změnil, dříve si toho nevšiml. Připadaly mu všechny lesy stejné, ale nebyly. Procházeli mezi nízkými jedlemi. Ačkoliv byly od sebe poměrně daleko, jejich větve jakoby hladily Radkovo rameno.
„Les tě vítá,“ poznamenal Herve. Stromy se rozestoupily a před nimi se zjevila mýtina. Uprostřed stál hostinec. Cedule nad dveřmi s nápisem „U vlka“, byla ještě méně zřetelná. Ze dveří vyšel chlap jako hora. Podíval se na Herva a jeho společníka.
„Zdravím tě, Edane. Víš kdo je tohle?“ A ukázal na Radka. Ten jen zakroutil hlavou. „To je Radek. Můj kamarád, který tu se mnou před osmnácti lety byl. Chvíli tady zůstane.“
Pak zavolal na Slavoboje.
„Dej tady Radkovi nějaký pokoj a přines nám nějaký pořádný oběd,“ Slavoboj se podíval na Radka s nedůvěřivou tváří, ale pak jen řekl.
„V patře, pokoj až úplně vzadu je tvůj,“ pak odešel do kuchyně. Radek se vydal po schodech do patra. Byl jako ve snách. Pomalu došel až k poslednímu pokoji a vstoupil. Vše na něho dýchalo. Rukou přejel po stole, otevřel okno a nadýchl se. Cítil opět ten pocit svobody, volnosti a celým tělem mu proudil zvláštní pocit. V pokoji bylo dřevěné lůžko, dřevěné umyvadlo a džber. Na lůžku kožešina, stejně jako si to pamatoval. Položil svůj batoh a vyšel ven na chodbu. Sešel dolů do lokálu. Před Hervem na stole ležel pořádný kus pečeného masa a dva džbány s pivem. Sedl si na židli a pustil se hladově do jídla. Ostatní nenápadně pozorovali jejich stůl. Herve vycítil jistou auru nedůvěry. Vstal, postavil se k pultu.
„Přeji všem dobrou chuť. Chci vám všem vysvětlit a zároveň představit mého dávného kamaráda. Tohle je Radek,“ ukázal rukou ke stolu, kde se přestal ten zdánlivý vetřelec ládovat. „byl jsem se projít, les mě volal a vyšel jsem za hranice. Tam jsme se potkali s Radkem. On se po osmnácti letech vrátil do míst, kde mě ztratil, kde jsem se mu ztratil. Bude tu s námi chvíli žít, nebojte se, zapojí se do života naší smečky. Večer uspořádáme slavnostní oheň a uvítáme ho. Bude vám dobrým přítelem.“
Pak ze své židle vstal Edan.
„Dobře,“ přistoupil ke stolu kde seděl Radek. Vstal a čekal až k němu Edan přijde. Dlouho si Radka prohlíží. „Vítej u nás Radku. Náš šaman ti věří. A kamarád šamana je i naším kamarádem,“ pak ho objal.
Když dojedli, odebrali se do Hervova srubu. Následovalo seznámení se Sígrid. Freky se hned předváděl a na okamžik zmizel v ložnici. Sígrid se vyptávala Radka na spousta věcí, jaké je to v jeho světě, když najednou se otevřely dveře. Do místnosti vběhl vlkodlak. Dělal zlého a cenil tesáky na Radka.
„Ale no tak Freky. Nech toho,“ okřikl Herve mladého vlka.
„Co, co to je? Vy jste….“
„Ano, svět ve kterém jsi se ocitl se jmenuje Lycantropea. A brzo poznáš některé rozdíly mezi světem, který znáš a tímto. Ale všichni se neproměňují. Jsou tu vesničani a i zvířata jiná, než znáš.“
„Pokud si vzpomínám, ten hostinský tu byl jiný.“
„Ano, ten předchozí zemřel. Tedy byl zabit, nyní je tu kovář Slavoboj právě z jedné vesnice, se kterou spolupracujeme. Pojď, půjdeme se projít, než bude večer a začne oslavný oheň.“
To přivítala i Sígrid. Herve šel první. Procházeli jednotlivé části osady. Každý si dělal svou práci. Nakonec se ocitli na okraji lesa. Nenápadná stezka, která vyzívala k následování se táhla do lesa. Byla prošlapaná, musela se často používat. Brzy Radek jistil, že je zavedla na místo, které chladilo. Kamenný kruh s nějakým oltářem.
„To je naše rituální místo, zde se konají rituály proměny, ale i jiné. Zde promlouváme s Velkým vlkem. A zde,“ ukázal rukou na jedno místo, „zde odpočívají ostatky našich předků, a i členů smečky. Je zde i náš hostinský, jmenoval se Jaroslav. Přestože nebyl vlkem, je zde, padl za čest naší smečky.“ Nastalo ticho. To jméno už slyšel.
„Jaroslav Havlík?“ Zeptal bez rozmýšlení Radek.
„Havlík? Co je to za divné jméno,“ nechápavě se zeptal Herve.
„No jestli je to ten co myslím, tak se jmenoval. Jaroslav Havlík. Naše jména se skládají ze jména a příjmení. To je něco jako příslušnost k rodové linii.“
„Aha vlastně. Už jsem zapomněl některé věci. Ne jenom Jaroslav, ale přišel z tvého světa.“ Radek se rozhlížel kolem sebe. V hlavě se mu zrodila tichá myšlenka, jak havran který se rozletěl z větve zprastarého dubu. Ještě včera jsem spal pod plachtou v obyčejném lese. Dnes stojím uprostřed světa, o kterém jsem si osmnáct let myslel, že byl jen noční můrou nebo snem. Pak se rozešel směrem k ostatkům. Nebylo zde nic, žádný kříž, deska a žádné květiny. Jen nějaké předměty, kamínky, kus hrotu šípu. A také nůž. Vzal nůž do ruky.
„Ano, ten je, vlastně byl Jaroslavův,“ odpověděl na nevyslovenou otázku Herve. Položil nůž na původní místo. Začalo se stmívat, proto se vracely do osady. Tam už byla připravená hranice na oslavný oheň. Od hostince Domoslav a Dobroslav nesly pečeného divočáka. Hostinský valil soudek s pivem a Edan denižón s medovinou. Postupně vytvořili kruh kolem hranice.
„Tady je pochodeň a jako vážený host, prosím zapal hranici,“ vyzval Radka Edan. Ten vstal, ale byl značně nervózní.
„No, vezmi pochodeň a zapal oheň, je to tvoje právo,“ vyzval nenápadně Herve Radka. Ten si tedy od Edana vzal hořící louč a přiložil k rohu hranice. Chvíli se nic nedělo, Chvíli se nic nedělo, pak zapraskala první suchá větev. Oheň se pomalu rozběhl po hranici.
V tom zafoukal prudký vítr a rozhořel celou hranici.
„Velký vlku buď pochválen“, ozvalo se sborem.

Záhada zmizelého Jaroslava Havlíka vyřešena a Radkova zmizelého kolegy taky. Hezky se to rozjíždí, a to je teprve zahřívací kolo! Jsem zvědavá, kdy a jestli dojde u Radka k proměně a jestli to třeba nebude na základě určité události.

„Velký vlku buď pochválen,“ skoro písklavě pronesl Radek. Herve vstal a všichni utichli.
„Bratři, tady tento muž je Radek. Kdysi, je tomu již osmnáct zim, jsme tady v Karpatech byli filmovat vlky. A tehdy jsme nějakým,“ chvíli se odmlčel. Nemohl najít správný výraz, „nějakým zásahem vyšší moci objevili tento hostinec, kde jsme se ubytovali. Netušíc, kde jsme a jakou úlohu zde hrajeme. Já jsem si zde zapomněl telefon a vrátil jsem se pro něj. Zpátky už jsem se nedostal. No a jak to bylo s ním, to by nám mohl nejlépe říci sám.“
Radek už s více sebedůvěry vstal.
„Ano, tak to bylo. A když se nevracel, šel jsem tady Herva, tehdy ještě Jirku hledat. Ale marně, hostinec už jsem nenašel, pouze jeho telefon. Dokonce ani přivolaná policie nebyla úspěšná. A já jsem nyní, po osmnácti letech se rozhodl se sem do Karpat podívat. Dokonce jsem v obci Vlčiny našel otce vašeho tehdy hostinského Jaroslava. Při poslední průzkumné výpravě jsme se potkali tady s Hervem. No a to je asi vše podstatné.“
„Stále mluvíte o nějakém telefonu, co to vlastně je,“ zeptal se z hloučku Hylerot.
„Telefon, to je tohle,“ odpověděl Radek a sáhl do kapsy, aby všem ukázal telefon.
„Ne, to ne,“ chytil ho za ruku Herve. Kontaminoval bys zdejšího svobodného ducha. Je to velmi nebezpečná nákaza.“
„No myslím, že je na čase začít s oslavným ohněm,“ vyzval všechny Edan. Jako na povel se celým místem rozlehl hlahol. Hostinský Slavoboj krájel maso, naléval pivo a medovinu. Středem pozornosti se stal Radek. Popíjel s ostatními vlky, jako by se znali odnepaměti. Náhle si Herve všiml jak se nenápadně Hylerot snaží něco z Radka dolovat. Došel k němu a poklepal Radkovi na rameno.
„Pojď na chvíli se mnou,“ vyzval ho tiše. Zamířili kus dál do lesa a zjistili, zda je nikdo nesleduje.
„Dej mi svůj mobil. Schovám ho u sebe, až budeš chtít odjet, vrátím ti ho. Opravdu se takové moderní věci NESMÍ tady objevit. Pamatuješ na ty dokumenty, které jsme měli v archivu, jak dopadli domorodci v pralese, když jim tam dovezli Colu v pet flaškách? Tady se to nesmí stát, prosím.“ Herve domluvil. Radek mobil chvíli obracel v ruce. Byla v něm čísla. Fotografie. Poslední zprávy od Zdeny. Pak ho bez jediného slova podal Hervovi.
Ten si ho dal do svého měšce u pasu a vrátili se k ohni. Několik očí je sledovalo s nepochopením, kde že to byli a co mu šaman chtěl. Hned se na něho sesypal vodopád otázek.
„Ne, váš šaman je moudrý a má pravdu. Nemohu vám to říci, ublížilo by vám to.“ To u některých zaznělo jako vyjádření nedůvěry, ale Sígrid, která vše poslouchala sledovala ukončila všechny nevyřčené otázky.
„Když Herve řekl, tak to platí a o slovech šamana se nediskutuje, pojďme se napít,“ řekla klidným hlasem a nalila všem medovinu. „Na naše další přátelství a vzájemnou důvěru.“ Džbánky tlumeně zaduněly, což se rozneslo po lese a celém kamenném kruhu. Pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Nad oltářem se zjevila postava Velkého vlka.
„Dnes večer jste udělali obrovský krok a projevili velkou moudrost Vlčího šamana.“ Než stačili všichni dostatečně divit, postava se rozplynula. Jen Radek byl lehce vyveden z rovnováhy. Nedokázal od postavy odtrhnout oči. Poprvé od svého návratu neměl jediné rozumné vysvětlení. Celou dobu hledal logické odpovědi. V tu chvíli se mu všechny rozpadly.
Celý oslavný oheň plál až do brzkých ranních hodin, než se všichni odebrali k odpočinku.

Překvapivý nápad s mobilem, ale po vysvětlení je to logické. Ocenil to i Velký vlk. Teď se ještě Radek může vrátit, ale bude se mu chtít? Třeba se stane něco, co ho přiměje k rozhodnutí.