VanHelsing.info

Fórum pro vampýry, vlkodlaky, všelijakou jinou havěť a jejich temné rejdy
Právě je pát bře 29, 2024 3:44 pm

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 136 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 3, 4, 5, 6, 7
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pon zář 29, 2008 9:41 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola druhá

Blueberry Hill

I found my thrill ......on blueberry hill
On blueberry hill ......when I found you
The moon stood still ......on blueberry hill
And lingered until ......my dreams came true



Major James Bigglesworth, DFO, RFC, pro přátele i nepřátele Biggles, který se proslavil jako letecké eso nad okupovanou Francií za války, které se říkalo světová, aby za pár let dostala přídomek první, se naklonil dopředu v lenošce a zamyšleně vyhlédl z okna. Z cigarety v jeho pravé ruce se vinul tenký pramínek kouře, který pomalu stoupal ke stropu obývacího pokoje.

"Typické londýnské počasí, musels ho už několikrát zažít", pokusil se o žert jeho přítel a bývalý spolubojovník, Honourable Algernon Montgomery Lacey, krátce Algy, který s Bigglesem právě sdílel jeho byt v Mount Street.

"Vskutku", odpověděl Biggles chladně. "Ovšem", pokračoval Algy vesele, "už dlouho nepamatuji tak chladný začátek dubna."
Biggles uhasil cigaretu v popelníku.
"Tak ty by ses rád ohřál", poznamenal mírně a odložil Timesy, které měl v úmyslu přečíst.
"Tedy, ano", připustil Algy po chvilce váhání. "Kdyby sis laskavě posunul křeslo o kousek dál, snad by se i moje mohlo umístit blíž ke krbu", podotkl.
"Mám lepší nápad", pronesl Biggles klidně. "Ano?" otázal se Algy, víceméně ze zdvořilosti.
"Ano", ujistil ho Biggles. "Vzpomínáš na Wilkse? Napsal mi dopis".
"Jasně, že si vzpomínám", ožil Algy. "Ale počkej, když jsme ho viděli naposledy, rozjížděl slibnou leteckou společnost kdesi skoro za polárním kruhem. Neříkals něco o výletu do Jižních moří?"
"Neříkal a už mě nepřerušuj, nebo se nic nedozvíš".
"Promiň kamaráde, už mlčím". Algy sfoukl sirku, kterou si zapálil cigaretu a přesným hodem ji umístil do popelníku, kde přistála vedle mnoha dalších němých důkazů, že oba muži mají v poslední době trošku mnoho volného času.
"Wilks mi psal, že prodal svou firmu i se stroji nově založené kanadské společnosti, která za ni zaplatila slušnou cenu. Něco si uložil a pak se rozjel do Států, vždycky je chtěl poznat."
Biggles se odmlčel, aby si zapálil další cigaretu.
"Dobrá", podotkl Algy, "a kde se objevil problém?"
"Mít Tvůj dar věštění, vlastním dávno kvetoucí živnost ze žonglování s křišťálovou koulí a nesedím tady a neničím si plíce," odpověděl Biggles. "Spíš kdy se objevil. Začalo to nevinně. Wilksovi se začalo stejskat po kniplu a taky mu už začala docházet částka, určená na jeho veselý výlet. Tak či tak, seznámil se v jednom chicagském aeroklubu se solidně vyhlížejícím mužem, který sháněl pilota pro přepravu urgentních zásilek jisté firmy."
"Cože?", rozesmál se Algy. "Chceš říct, že někdo najme pilota jenom proto, aby jeho kočička dostala včas růžové psaníčko?"
"Nikoli", odpověděl Biggles škrobeně. "Řeč byla o firemních zásilkách. Podle všeho se jednalo o přepravce, který potřeboval doručit určité zboží v patřičnou dobu na správné místo, a nemohl se spoléhat na automobily“.
Biggles odhodil oharek cigarety do popelníku a pokračoval.
"Nabídli mu slušný plat, přihlédli prý k jeho kvalifikaci a válečným zásluhám. Navíc Wilksovi umožnili, aby sám vybral letadlo, které firma za tímto účelem mínila zakoupit. Nemohl si jejich přístup a jednání vynachválit."
"Netuším sice, co přesně se pak přihodilo, ale nebylo mu to ani trochu podezřelé?" otázal se Algy zamračeně.
"A proč by mělo? Jednali s ním slušně, oproti jiným, myslel si, že konečně narazil na solidního zaměstnavatele."
"Hmm", sáhl Algy po další cigaretě. "A co se tedy vlastně stalo?"
"Zmizel", odpověděl suše Biggles. Algy zamrkal. "Wilks že zmizel? Trochu dramatické vyjádření, ne? Amerika je sice velká země, ale jeden se v ní přece nemůže ztratit jenom tak", namítl.
"Obávám se, velice se obávám, že může", odpověděl Biggles. "Dopis přišel zhruba před dvěma měsíci, a končil Wilksovou poznámkou, že si nejspíš jenom něco namlouvá, ale že možná vozí cennější zboží, než myslí. Znáš ho, obrátil to v žert, ale myslel to vážně, jako bych ho viděl před sebou.
Dopis končil ujištěním, že bude opatrný pro případ, že by jeho podezření bylo opodstatněné, a že se do dvou týdnů napíše další dopis a dá mi zprávu, jak se všechno vyvinulo.
Uplynul skoro měsíc a Wilks se neozval. Nechal jenom velmi vágní adresu, zřejmě pro jistotu. Uvedl ovšem jméno firmy a číslo telefonu. Dnes dopoledne jsem se s nimi spojil."
"A dál?" Algy netrpělivostí skoro vykřikl.
"Sdělili mi, že kapitán Wilkinson prostě jednoho dne nepřišel do práce. Prý se ho snažili sami najít, neměli za něj náhradu, ale marně. Ještě týž den prý narychlo sehnali záskok. Nemohli si dovolit čekat až se vrátí, a jestli se vrátí. Od té doby o něm neslyšeli. Celou záležitost si prý nedovedou vysvětlit, Wilks se jim jevil jako spolehlivý a údajně nebyly nikdy sebemenší problémy ani s ním, ani s průběhem jeho letů."
"Takže oni o tom nic nevědí", řekl Algy s podezřením přímo tryskajícím z jeho slov. "Tomu nevěřím!"
"Ani já", řekl Biggles zamyšleně.
"Co chceš podniknout?" zeptal se Algy. "Jedno je jisté", odpověděl Biggles, "pravdu se můžeme dozvědět jenom na místě a mám pocit, že jsem to starému dobrému Wilksovi tak trochu povinován, nejenom s ohledem na staré časy, ale byl jsem to koneckonců já, na koho se obrátil, když začal mít podezření."
"Takže vyrazíme do Chicaga", podotkl Algy tiše.
"Přesně tak", řekl Biggles. "A podle toho, co víme, je tam pěkně horko. Tak horko, že můžeš klidně zapomenout doma své teplé prádlo."
Oba se odmlčeli.
Po chvíli Algy vstal, zapnul rádio a chvíli si pohrával s laděním stanic. Do ticha pokoje zazněl chraplavý hlas, kterým Satchmo zpíval Blueberry Hill. Z okamžik nasadil trubku a éterem se nesly neopakovatelné tóny, jaké dokázal vykouzlit jenom Louis Armstrong.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pát říj 03, 2008 12:11 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola třeti

Chattanooga Choo choo

Pardon me, boy
Is that the Chattanooga choo choo?
Track twenty-nine
Boy, you can gimme a shine
I can afford
To board a Chattanooga choo choo
I've got my fare
And just a trifle to spare....


... swingovala poněkud překvapivě lodní kapela poté, co si odbyla povinný Old Lang Syne, doprovázený slzami, sliby, posledními vzkazy, mávajícími kapesníčky a smrští papírových konfet. Pasažérům se při svižné melodii lépe loučilo s pevninou a posádka zjevně nepovažovala za nepatřičné, že se vlastně zpívá o vlaku.
Dva týdny po rozmluvě v Bigglesově apartmá přecházeli s Algym po palubě parníku Eleanor R., který právě odrazil od břehů Liverpoolu, a dívali se, jak za zádí mizí poslední výspy bývalé největší námořní velmoci.
Většinu posledních čtrnácti dnů strávili oba zařizováním cestovních dokladů, mezinárodních pilotních osvědčení a jako perlu v koruně, zajištěním přepravy svého stroje. Biggles dlouho váhal, jestli má smysl cestovat i s letadlem, ale nakonec se rozhodl, že ho "přibalí". Starý dobrý Vandal měl sice už svá nejlepší léta za sebou (jako my všichni, poznamenal k tomu suše Biggles), ale byl díky mechaniku Smythovi v dobrém technickém stavu. Přesto Biggles váhal s přeletem Atlantiku. Nakonec bylo rozhodnuto, že stroj naloží na nákladní loď a přepraví zvlášť. Díky majoru Raymondovi, Bigglesovu bývalému nadřízenému, který nyní zaujímal vysoké postavení ve Scotland Yardu, byly formality zkráceny na nejmenší možnou míru a letadlo se vydalo na cestu pět dní předtím, než se nalodili sami.
Z jakéhosi neznámého důvodu jevil major Raymond poněkud překvapivý zájem o osud Wilkse, kterého, stejně jako Bigglese, mnohokrát pověřoval zvláštními úkoly v oněch bouřlivých dnech leteckých bitev nad Francií, a často přitom neváhal využít jejich soupeření.

Zbývalo dořešit otázku leteckého benzínu, ale bylo jim řečeno, že není problém opatřit si ho na místním klubovém letišti, pokud se zaregistrují, nebo, mnohem dráž, na jakémkoli jiném místě, kde přistanou.
"Jestli Wilkse najdem, a já věřím, že ano, zaplatí nám tu šťávu i s cisternou" vyhrožoval Biggles."
" Doufám, že máš pravdu," přisadil si Algy, " na tenhle výlet padly všechny moje úspory a ještě jsem si musel pořídit nový oblek", postěžoval si.
"Nový oblek?" otázal se Biggles se zdviženým obočím. " Když uvážím, jakým bahnem se chystáme brodit, budeš k němu místo psích deček potřebovat pár pořádných galoší, abys nepřišel o své peníze", dodal jízlivě.

Plavba proběhla bez zvláštních příhod, když nepočítáme jednodenní zdržení způsobené bouří a kapitánem, který raději změnil kurs, aby se vyhnul další. Devátého dne zakotvil parník v New Yorku. Dopřáli si pamětihodný pohled na Sochu svobody a památný rozhovor s imigračním úředníkem, který jim nakonec s nechutí orazítkoval pasy dvě minuty před tím, než Biggles definitivně ztratil sebevládu.
Loď, na které bylo naloženo jejich letadlo, dorazila o dva dny později a Biggles zažil několik horkých chvilek při jeho překládání na trajekt, kterým se mělo dál dopravit až do nákladního přístavu na břehu jezera Michigan. Oba pak nasedli do rychlíku směr Chicago, Illinois.

x

Strážník otevřel jedny z řady oprýskaných dveří, které už nějakou dobu potřebovaly umýt. Kovové, povšiml si Tug, a nežli stačil dokončit myšlenku, byl postrčen dovnitř. "Sedněte si", ukázal muž Tugovi na židli u stolku, jedinou v místnosti. Tug se rozhlédl. Šedivé stěny bez oken, u stropu světlo, které by se dobře vyjímalo ve veřejné garáži. Na podlaze tmavošedé linoleum, překvapivě čisté. Tug se posadil. "Poslyšte", začal, ale nedokončil. Policista beze slova odešel a zamkl zvenčí.
Čas se vlekl, uběhla čtvrthodina, půlhodina,... trvalo skoro hodinu, než v zámku zase zarachotil klíč. Tug prudce vstal, ale nestačil udělat víc, než jeden krok.

Dovniř vešli dva muži. První byl zhruba padesátiletý, vysoký, široký a hlasitý, s odulým a jaksi umaštěným obličejem. Řídnoucí tmavé vlasy ustupovaly nad nízkým čelem, a zastavily se na býčí šíji, za kterou by se nemusel stydět boxer těžké váhy. Jim Caulder, zvaný Sardinka podle jeho nejoblíbenější zábavy, hltání rybích sendvičů, se na Tuga podíval s nadřazeným opovržením. " Ten musel v ringu odestát pěknejch pár kol", napadlo Tuga. Netušil, že Sardinka má slušný vedlejší příjem od všech černých bookmakerů v rajónu, ať už se sázelo na cokoli, a že mu občas káplo i odjinud. Vypadal mazaně a ..... a jako všivej parchant, napadlo Tuga už při prvním pohledu. Rána, kterou inkasoval vzápětí, mu potvrdila, že se nemýlil. Skončil na zemi s rozbitým rtem.
"Brzdi, chceme ho živýho, ne?" Zasmušilý hlas patřil muži mladšímu, menšímu a mnohem subtilnějšímu, než Caulder, se snědším odstínem pleti a hustými nahladko sčesanými vlasy, černými jako uhel.
Vlastně nebyl ani příliš hubený, jen tak vedle Sardinky vypadal.
"Víš, co tuhle říkal starej", dodal znechuceně Tony Spinelli, podle uniformy Caulderův parťák. Seržant Antonio Spinelli přijel do vysněné Ameriky před více, jak dvaceti lety. Tehdy ovšem ještě nebyl seržantem, ale rozjíveným spratkem, který se rychle zapojil do života místní italské komunity, hlavně jednoho z jejich gangů, tvořeného pěti hochy z okolí. Bavili se drobnými krádežemi a menším vydíráním tak dlouho, až si jeden z majitelů obchodu, kam si pravidelně chodili pro kapesné, postěžoval těm, co jim platil za ochranu. Tony přežil jenom zázrakem. Když se přestal schovávat, přihlásil se do armády a po propuštění k policii. Oženil se, odstěhoval a na návštěvu matky chodil v civilu. Tony byl u policie dost dlouho, aby věděl, že je to marné, ale vrozená hrdost a houževnatost mu nedovolily, aby jen tak odešel. Navíc měl jistý příjem v době, která rozhodně neproslula rozhazováním peněz po ulicích. Měl tedy dost důvodu držet ústa a krok, což činil. Jenom ještě tak docela neopustil těch pár zásad, krčících se zoufale někde v koutku.

"Vstaňte", řekl Tugovi, "nebudeme tu hrát komedii". Tug se k němu otočil a jak se nadzvedl, Caulder ho kopnul do žeber. Tug heknul, zalapal po dechu a padnul zpátky na všecky čtyři.

Zaklepání na dveře bylo tak rychlé, že nikdo nestačil zareagovat. Dveře se rozlétly a dovnitř vběhl jeden a mladších detektivů. "Sorry", řekl s úsměvem, když rychle přehlédl scénu. "Máte jít na poradu k Nejvyššímu", řekl směrem ke Caulderovi". "Hned", dodal a zazubil se. Vzápětí za sebou přibouchl dveře. Sardinka byl rychlý, ale ne dost. Zastavil se s rukou na klice. "Ještě si popovídáme, šmejde", pronesl k Tugovi zadýchaně na prahu. "Ty nestůj, nekoukej, ať už je v cele. A žádný rozmazlování", dodal vztekle a věnoval Tonymu jeden ze svých oblíbených pohledů. Spinelli pokrčil rameny, povzdechl a podal Tugovi ruku. "Vy jste úžasnej sportsman, co? Ale na výdrž bych s ním nehrál, moh by Vás odpískat už v poločase", kývl hlavou ke dveřím. Tug neodpovídal, snažil se narovnat a chytit dech. Spinelli mu mezitím nasadil náramky. "Jdeme", řekl a uchopil Tuga rameno. Společně vyšli na chodbu a zamířili k celám.
"Tak to bychom měli", pomyslel si Tug, když se s obtížemi pokušel položit na kavalec. "Koukám, žes to pěkně podělal, brácho", ozval se hlas nad ním. Tug se ani nepokoušel změnit polohu. "Vypadá to tak", odpověděl tiše.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: úte říj 07, 2008 12:14 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola čtvrtá

Muddy Water

Muddy water round my feet
Muddy water in the street
My heart goes down
With that muddy water



Tug se ani nesnažil usnout. Nějakou dobu marně hledal pozici, ve které by ho naražená žebra tolik nebolela, ale za chvíli to vzdal. Myšlenky mu neúnavně bloudily v kruhu. Donekonečna si přehrával události posledních dnů, týdnů, a nakonec měsíců.

Jeho společník z horní pryčny spokojeně pochrupoval. Jeff Burns, jeden z mnoha drobných bookmakerů bez licence, kteří přijímali černé sázky od kohokoli na cokoli a skoro v jakékoli výši. Obvykle šlo o drobné částky omezené příjmem drtivé většiny jeho klientely, ale někdy se štěstí pousmálo, a povedla se rána, jak s oblibou říkal. Tehdy u něj sázeli chlápci, kteří nosili na míru šité obleky, černé klobouky s bílou stuhou okolo krempy a žraločí úsměvy. Zřejmě šili u levných krejčích, protože saka z kvalitních materiálů bývala v podpaží podezřele vyboulená.
Jeffovi se při podobných transakcích vždycky trochu potily dlaně, ale výhru odevzdal poctivě do posledního centu. Nikdy mu nezapomněli dát odměnu, svazek bankovek, převázaných gumičkou, který přinesli s sebou, peněz pro bosse se nedotkl nikdo. Jeff si zisk vždycky přepočítal až po tom, co jejich auto zmizelo z dohledu. Dávali mu obvyklá procenta a Jeff lpěl trošku příliš na tom, čemu s oblibou říkal " moje drobná existence", než aby začínal debaty o jejich výši.
Jeho zatčení se týkalo, ostatně jako vždy, provozování nelegální sázkové kanceláře, a protože se nekonalo poprvé, Jeff si z něj nedělal hlavu. Za pár dnů bude venku. Hlavně, aby stihl ten mač v boxu. Všechno nasvědčovalo tomu, že půjde o výjimečnou událost a pro něj znamenal příležitost zase jednou si trošku vylepšit svou drobnou existenci.

Burns netušil, že ho nechal sebrat sám kapitán okrsku. Byl příliš malá ryba, než aby se podobný zásah vyplatil sám o sobě, ale pár věcí věděl. Všímal si a rychle chápal. Navíc měl v poslední době stálého exkluzívního klienta. Detektiv, jeden z mála poctivých ve své branži, kterému Burns za drobný obolos pravidelně donášel, pochopitelně nejraději na konkurenci ve svém oboru, vycítil příležitost konečně proniknout blíž k většímu zvířeti v chicagské džungli a kapitán jeho záměr, samozřejmě ve vší tichosti, schválil.
Nic z toho Jeff nevěděl, jinak by si těžko dopřával spánek spravedlivých s nenucenou elegancí lidí, kteří usnou vždycky, všude a za všech okolností.

Na rozdíl od něho, Tug bděl. Na filmu, který probíhal před jeho očima, právě pokračovala scéna odchodu z londýnského boxerského klubu. Dorazil domů, pokud se tak dalo říkat malé a neútulné suterénní díře v činžáku o dva bloky dál. Odhodil tašku na zem, převlékl se, přepočítal drobné v kapse u bundy a vyrazil do Arnieho podniku, kam každý čtvrtek pravidelně zapadnul na několik partií kulečníku, které mu obvykle vydělaly na těch pár piv, které přitom vypil.
"To se dějou věci", podotkl barman, když Tug vstoupil."Já vím, teprv tři odpoledne a taky je středa, ale ..." Tug pokrčil rameny a muž za pultem se už dál neptal. Nemusel. Už dávno to slyšel všechno. Nalil dvě malé skleničky whisky a jednu z nich postavil před Tuga.
"Na novej začátek", pozvedl svou a obrátil ji do sebe. Tug se usmál, poděkoval a udělal totéž. Zapálil si, po těle se mu začínalo rozlévat příjemné teplo a jeho vztek se pomalu vytrácel.
"Promiňte, vy jste Tug, že? Tug Carrington", pokračoval žoviální muž, který se posadil na barovou stoličku vedle něho, podle přízvuku Američan. " Já jsem P.T. Pratt, z Chicaga", řekl a znělo to jako když prská kočka, které nasypali sůl do mlíka. Podal Tugovi masitou a teplou ruku. Tug byl překvapen, ale stisk ruky opětoval. "Čas jsou peníze, jak říkáte vy Angličané", řekl Pratt mezi dvěmi tahy z cigarety, "nebudeme jím tedy plýtvat. Vyhledávám talenty, které by se mohly uplatnit ve Státech. Pokud se mi výběr povede, máme oba zase na chvíli vystaráno a já jsem dobrý lovec", dodal tónem, který Tuga přiměl zvednout oči. "Ten chlap je tvrdší, mnohem tvrdší, než vypadá", uvědomil si.
"Mám pro Vás návrh", pokračoval scout. "Něco podobnýho jsem před chvílí odmítl, odpověděl Tug. "Vím, přerušil ho Pratt. Bylo to slyšet až na dvůr. "
"Už jsem se lekl, že posloucháte za dveřmi", usmál se Tug. "Chápu, ušetříte za náklady mého manažera". "A dám Vám šanci, o jakou jste se tady sám připravil. Když jsem naposledy slyšel majitele klubu, křičel, že si neškrtnete v celým Commonwealthu. Británie není svět. Svět je Amerika a Amerika je Chicago. Máte dvacetčtyři hodiny na rozmyšlenou."

Tug se posadil, pak opatrně vstal z pryčny, která zapraskala a pokusil se pomalu udělat pár kroků po cele.
Jeff Burns se probudil. "Co sakra nedáš pokoj?" "Jseš náměsíčnej, nebo, co?"
Tug mlčel, opřel se o malé zamřížované okénko a vyhlédl do tmy.
"Máš cígo?" pokračoval Burns, " když už jsem vzhůru,..." Tug mu hodil krabičku. Pohyb zabolel a Tug zaťal zuby. "Doufám, že máš aspoň sirky". "Sirky, tady? Blázníš?" rozchechtal se Jeff. Pak opatrně našátral pod matrací zapalovač.
"Nebejt tý mrchy, co sem jí tuhle vyndal perka, v životě by mě nezhaftli", sdělil Tugovi důvěrně. "Chodili vokolo mýho bejváku s příkazem k domovní prohlídce, šmejdi, ale já nevylejzal a nerozsvěcel. Dovnitř nemohli, to se ví. Trvalo to tři tejdny. Došel mi žvanec a taky pití, ale ze všeho nejvíc mi vadilo, že přicházím o kšeft. Nakonec jim ta potvora řekla, ať to zkusej světlíkem a okýnkem od hajzlíku. Jen si to představ. Zrovna tam stojím, pokuřuju a vůbec si to užívám a najednou se ve vokýnku voběví hlava. Co Ti mám říkat, museli počkat, až se převlíknu, ale předtím jsem je ještě pěkně prohnal po baráku, to mi věř. Teď se tam ta krysa roztahuje sama, co sama, nejspíš s tím zatraceným,...posloucháš mě vůbec?"

"Jistě", zamumlal Tug a znovu se opatrně natáhl na postel.
Jeff udusil cigaretu a zbytek opatrně zastrčil za pelest. Za chvíli znovu spal.

Tug hleděl do stropu.
Zmocnil se ho zvláštní pocit, že je v nějakém těžkém snu, že zazní rachocení mlíkařových konví těsně před oknem jeho bytu a probudí se, otráveně jako každý den, aby neochotně vstal, zjistil, že v lavoru ve stojanu už není voda v konvici také ne, a tak půjde na chodbu o patro výš, aby ji natočil z kohoutku, který kapal tak dlouho, až v umyvadle pod ním zůstala narezlá cestička,...
Elsie... naskočila mu husí kůže. Domov, to byla přece Elsie. Její vůně, její úsměv, její vlasy, to malé vínové nic, kterému říkala klobouček a upevnila po straně hlavy v takové pozici, že marně čekal, až spadne.. Elsie, její drobné štíhlé prsty.....Tug se prudce nadechl a vyskočil z pryčny. Žebra zaprotestovala, ale už bolest nevnímal. Oběma rukama pevně sevřel mříže. Elsie a Katie. Katie... co s ní je? A co s ní bude?
Elsie.... snažil se soustředit na myšlenku, kterou se celou tu dobu snažil zaplašit, a která se znovu a znovu neodbytně drala do jeho vědomí.
Někdo ji zabil. Zabil Elsii. Jeho Elsii. Byla mrtvá. Musela být mrtvá, jinak by ho nezatkli. Někdo Elsii zabil a šeredně za to zaplatí. Tug se zhluboka nadechl. Konečně si připustil strašlivé podezření, že ví, kdo a proč. Vztekle uhodil rukou do parapetu. Dostanu ho. Dostanu toho parchanta a postarám se, aby mu chvíli trvalo, než chcípne.
Přísahám, že to dokážu, kdyby to bylo poslední, co na tomhle světě udělám, zařekl se a prudce se odvrátil od okna.
Světlo v cele probliklo, pak se znovu rozsvítilo a nakonec zhaslo úplně. Jakoby nějaká vyšší moc vyslechla slib a přijala jej. Tug se zamračil, pak pochopil. Vězeňská správa neměla ve zvyku plýtvat. Za mřížemi svítalo.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pát říj 10, 2008 9:32 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola pátá

Saint Louis Blues

Got dem saint louis blues I’m as blue as ah can be.
Like a man done throwed that rock down into de sea
Got dem saint louis blues I’m as blue as ah can be.


Prošedivělý černoch s trubkou na chodníku před rezidencí obehnanou vysokým plotem se opravdu snažil. Klidně by mohl vystupovat v jednom z klubů, které v posledních letech vyrůstaly všude jako houby po dešti, a kde zněly synkopy od časného večera do pozdního rána.
Podle všeho v některém z nich ještě nedávno hrál. Ještě neztratil drive a pořád měl na sobě čisté oblečení. Teď byla jeho pódiem ulice, posluchači se shlukovali kolem něho, podupávali do rytmu a v pouzdře na trubku se stále objevovaly papírové peníze. Časem se bankovky začnou vytrácet a až zmizí úplně a zůstanou jenom mince, bude vědět, že cesta už povede jenom dolů, po velmi strmém svahu.
Zvedl trubku, nasadil náústek a tóny, už trochu méně silné, ale pořád jasné a čisté, vzlétly až k velkým oknům vily, která, na rozdíl od lidí na chodníku, zůstala uzavřená a nepřístupná.

Poručík Jim Caulder se tyčil ve veškeré své mohutnosti a v teplé, sluncem prozářené místnosti se začínal potit. Přešlapoval před týpkem o hlavu menším než on, a působícím dojmem, že kdyby někdo kýchl, odlétl by z místnosti zavřeným oknem. Sergio Venantini byl jedním ze dvou "pověřených", kteří teď přičinlivě zastupovali velkého Ala Capona, když se, jaká smůla, nechal konečně chytit na prachsprostém daňovém podvodu. On, král chicagského podsvětí s nitkami obepínající každé trošku důležitější město ve Státech jako pavučina a s prsty dlouhými tak, že dosáhly kamkoli a na kohokoli.
Upřímně řečeno, Caponeho "rukou" se kdekdo jich bál ještě teď.
Sardinka byl rád, že nemusí stát právě před ním, věděl velmi dobře, kolik policejních důstojníků ubil Velký Al osobně, ale pohled na jednoho z jeho nohsledů ho také nenaplňoval přílišným nadšením. Na rozdíl od Mattea Leoneho, druhého muže, kterému Capone svěřil vládu nad svým územím na dobu určitou, vysokého štíhlého šedesátníka téměř aristokratického vzezření, byl Venantini vzteklý skrček, nelítostný a dost primitivní. Svoje úkoly plnil beze zbytku, a smutně proslul dvěma povahovými rysy: skoro až psí oddaností Caponemu a krutostí, neobvyklou i v jeho kruzích, kterou uplatňoval vůči komukoli, kdo se mu sebemíň znelíbil. Přezdívka "Botička" pocházela z jeho oblíbeného zvyku zbavovat se obětí, shazovaných do vody, pomocí betonových kusů připevněných k botám. "Zuj se a vyplav!" volal za těmi, co byli v té době ještě ještě na živu, a těch byla většina.
Teď hleděl nespokojeně na Cauldera, kterému začaly po zádech stékat pramínky potu.
"Jeff Burns", vyštěkl. "Ten udavačskej hajzlík!" Hlas byl překvapivě silný a Sardinku napadlo cosi, co kdysi zaslechl o poslech špatných zpráv. Rychle se pokusil na to zapomenout.
"Je u nás na služebně, někdo z těch mladejch ho nechal předvíst". "Kdo ho zatknul?" zeptal se Venantini klidně. Tak klidně, že Caulderovi proběhl po zpocených zádech chlad. "Nevím, musel bych se podívat do papírů,... šel jsem rovnou, jak jste si přál,..." Zjistíš to hned", pokynul Botička směrem k telefonu na zdi. Caulder zbledl, polkl, něco zamumlal, popošel a zvedl sluchátko.
x

Detektiv Thomas Warden přibrzdil, zajel s fordkou k chodníku a vysadil manželku před pekařstvím. "Než se vypovídáš, zajedu k Mikovi domluvit se na baseball. "Kdy?" zeptala se překvapeně. "Příští neděli". "Budeš mít volnou neděli?" otázala se se s nevěřícným úsměvem. "Říkals přece, že ta nová práce...." "Víc, než to", položil jí prst na pootevřená ústa. "Budu mít volno i v sobotu." Úsměv se rozšířil.. "Co si počnem s takovou spoustou času?" "Vážně nevím, ale neboj, něco vymyslíme. Pa." Políbil ji na rozloučenou, zamával a rozjel se. Když na křižovatce zastavil na červenou, sklonil se k palubní přihrádce pro cigarety. Tak se stalo, že ho první kulka minula. Série dalších už nikoli.

Světlovlasý muž s bledou tváří a počínající pleší, zhruba okolo čtyřicítky, zasunul zbraň do pouzdra a vrátil se klidně ke svému vozu, který stál za Wardenovým. Objel ho, projel křižovatku a zmizel za rohem.

Z taxíku, stojícího v protisměru, vyběhli dva muži. "Algy, stůj, povídám stůj, Ty blázne, koho si myslíš, že tady můžeš honit?" zvolal Biggles a pospíchal za Algym, který se rozeběhl ulicí, kam odbočil vrah. Vůz zahnul na další křižovatce a zmizel z dohledu.
"Tohle na mě nezkoušejte, na takový triky jsem dělanej, koukejte navalit prachy", popadal dech taxikář, který dosupěl za nimi. "To je v pořádku", přesvědčoval ho Biggles, "zaplatíme a pokračujeme v jízdě". Šofér, spokojený s pětidolarovkou, se uklidnil. Společně se vrátili k taxíku. Podle výrazu v obličejích lidí, kteří se shlukli okolo forda, už jeho majiteli nebylo pomoci.
"Tak jedeme, říkal jste nákladní přístav, že jo." "Říkal, ale pojedeme jinam," poručil Biggles. "Na nejbližší policejní velitelství." "Zbláznil jste se?" vykřikl taxikář. " To myslíte vážně, namočit se do něčeho takovýho? Víte vůbec, s čím si zahráváte?"
"Ne, nevím", odpověděl po pravdě Biggles, "ale zdá se, že to brzy zjistím". "Jenom jestli budete mít čas si to vůbec uvědomit", ušklíbl se šofér. Vůz se rozjel.
Policejní sirény se ozvaly až za dalších deset minut.

x

Hluk za dveřmi cely probral Tuga z jeho myšlenek a Jeffa Burnse ze spánku. "Co se děje?" "Vždyť je ještě brzo na snídani", protestoval rozespale. "Jedete na vejlet, tak pohyb, pohyb, oba, nemáme na to celej den", popoháněl je policista.
"V pořádku, mám jejich papíry, naložte je," přikázal službukonající seržant a nasadil oběma želízka. Vyšli ven z budovy směrem k černému policejnímu antonu.
Ostré jarní slunce Tuga téměř oslepilo. "Převážej nás do okresní věznice", informoval ho zkušenější Jeff vesele. Tug, který na rozdíl od něj nepovažoval svoje svoje vyhlídky za příliš růžové, nastoupil do vozu. Kromě něj a Burnse seděli vevnitř ještě dva vězni, které neznal. Posadil se na lavici. Seržant si přisedl k řidiči a k vězňům přistoupili dva ozbrojení strážci. Dvoukřídlé zadní dveře se s rachotem přibouchly, jeden ze strážných je zajistil zevnitř a vůz se rozjel.
x

Budova policejního okrsku se nacházela na konci Cermak Street, druhé nejdelší třídy ve městě, lemované nově postavenými honosnými sídly peněžních ústavů.
"Bohemian Wall Street", poznamenal taxikář s úsměvem, když se ho Biggles ptal, kam přesně jedou. "Tady je fůra Čechů, hlavně pekařů a řezníků, však víte, máme tu největší jatka na světě", vysvětloval. "Všiml jsem si", podotkl Biggles kousavě.
"Je jich tu skoro půl milionu, usadili se kousek odtud na jih", pokračoval řidič, jakoby jeho poznámku přeslechl, "ale pomalu se začínaj stěhovat dál, místo nich se sem tlačej portorikánci", zamračil se.
"Cermaka taky dostali", varoval je, "sejmou každýho, kdo jim stojí v cestě."
"Komu vadil, a jak jste říkal, že se jmenoval?", otázal se Algy se zájmem.
"Cermak, jeden z těch Čechů, stal se starostou. Zastřelili ho před pěti rokama", pokračoval řidič. "Capone byl v té době přece už ve vězení", podotkl Biggles. "To nic neznamená", zasmál se taxikář. "Vlastně se dodneška pořádně neví, jak se to stalo. Někdo říká, že to objednal Velkej Al z kriminálu, jiný tvrděj, že nestříleli po něm, ale po F.D. Cermak prej skočil před něj a zachránil mu život. Akorát přitom sám zařval".
"Po F.D.?" opakoval Algy udiveně. "Jo", potvrzoval řidič. "Stál na tribuně vedle něj." "Nemyslíte náhodou presidenta Roosevelta?", dovtípil se Biggles. "No dyk říkám, že F.D.měl tenkrát stejně kliku".
Biggles s Algym vystoupili z taxíku. Šofér si rychle vzal peníze, ještě jednou zavrtěl hlavou a prudce sešlápnul plyn. Jeho auto zmizelo za nejbližším rohem dřív, než dozněl skřípot pneumatik, protestujících proti takovému zacházení.

x

Vůz převážející vězně jel rychle a v zatáčkách se nebezpečně nakláněl. Prudké pohyby házely s Tugem v pravidlných intervalech o stěnu a bolest v hrudníku mu připomínala, že ještě chvilku potrvá, než bude úplně v pořádku.
Jedou do věznice, to znamená, že další dny, možná týdny nebo dokonce měsíce stráví ve vyšetřovací vazbě. Nepřipouštěl si, že by pro něj zatčení znamenalo nějaké vážné ohrožení. Naopak, nikde nebyl ve větším bezpečí, než za mřížemi. Ale o to teď nešlo. Potřeboval zjistit, co a jak se vlastně stalo a existovalo jenom jedno místo, kde se to mohl dozvědět. Okresní věznice. Samozřejmě, je veden jako podezřelý z vraždy. Budou ho vyslýchat a vyšetřovat. Neměl ale jinou možnost získat jakékoli informace o Elsiině smrti...a on chtěl vědět všechno.
Myšlenky se mu zatoulaly o den zpátky..... Měl by mít přece alibi. Seděl na lavičce a poslouchal nekonečné monology paní Howardové. Podle toho, jak často se na něho obracela pro potvrzení svých slov, mohla by si i ona pamatovat, že celou dobu neodešel,....zhnuseně se otřásl sám nad sebou a odplivl si na podlahu vozu. "Hej, vy, chovejte se slušně!" napomenul ho strážce a šťouchnul ho pažbou pušky do boku. Tug stiskl zuby a potlačil zaklení.

x

"Rád bych mluvil se službukonajícím detektivem", říkal Biggles policistovi, který v malé zasklené kukani přijímal hlášení. Právě si kriticky si prohlížel zařízení služebny, když se otevřely dveře, které zoufale potřebovaly trochu barvy, nebo aspoň pořádný kus mýdla, a vypustily pozoruhodnou postavu, která se pomalu a s vědomím vlastní důležitosti přesouvala k nim a ukusovala přitom sendvič. "Jde o velmi závažnou věc. Vlastně o dvě velmi závažné věci". "A neodkladné", dodal už trochu netrpělivě. "Poručík Sard...ehm, Caulder se vás ujme, pane", ujistil Bigglese policista a i když rychle sklonil hlavu, Bigglesovi neušlo, že se ušklíbl. Biggles potlačil sílící rozladění a obrátil se k příchozímu, dle pomačkané a dobře o číslo menší uniformy poručíkovi.
"Nějakej problém?" zeptal se ho vyšší silnější muž, trochu umaštěný a dost upocený a prskl přitom několik drobků Bigglesovi do obličeje. Algy, stojící vedle Bigglese, strnul v němém úžasu, a jeho nos zachytil odér rybiček.

x

Náhle vůz prudce přibrzdil, smýkl sebou do strany a s kvílejícími brzdami zůstal stát. Tug se octl na zemi v klubku těl a snažil se postavit na nohy. Strážci zaujali pozice vedle dveří s připravenými zbraněmi. Z přední části vozu se ozývala střelba a výkřiky, ale obojí rychle umlklo. Pak se ozval silný úder na zadní dveře. "No tak, vylezte! Ven, povídám, nic se vám nestane!", vyzval je hlas zvenčí. Strážní se na sebe podívali, pak jeden z nich pokrčil rameny, odstrčil západku a ustoupil ke stěně. Kdosi zvenku otevřel obě křídla. "Vyhoďte ven zbraně, rychle!", zněl další příkaz. V zorném poli se objevili dva muži, oba se samopaly připravenými ke střelbě. Strážní vyhodili ven pušky a revolvery a vylezli. Za nimi vystoupili Jeff a Tug, a nakonec zbývající dva vězni.
Tug se rozhlédl. Stáli v jedné z bočních špinavých ulic,do které ústily zadní vchody domů a a podle různých odpadků i obchodů. Široký anton, který stál našikmo, ji zabíral skoro celou. Tug tudíž jenom předpokládal , že někde vepředu stojí další vůz. Vzápětí mu zvuk nastartovaného motoru potvrdil, že se nemýlil. Druhé auto vycouvalo, otočilo se na hromadě něčeho měkkého a podle zvuku se rychle vzdalovalo.
Za antonem vjel do uličky černý lincoln a zablokoval ji.
Dveře do domů byly zavřené, jistě zamčené a několik jich bylo opatřeno mřížemi, zřejmě opatření majitelů obchodů.
Nebylo úniku. Lincoln i anton uzavřely ulici z obou stran.
Na okamžik se rozhostilo podivné ticho. Bylo k neuvěření, že jen pár desítek metrů odtud existuje svět, který dál pospíchá svým tempem. Odraz hluku, který přitom dělal, pronikal až sem a byl příliš krutou připomínkou života.
"Do hajzlu", řekl Tug Carrington.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pon říj 13, 2008 1:59 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola šestá

Take It Easy

Take it easy, be a sport
Just remeber life is short
If you've got to take it
Take it easy
Never hurry to a date
Eat your supper; let 'em wait
Don't get indegestion
Take it easy



Biggles stiskl rty a nastavil spínač sebeovládání na maximum.
"Nic zvláštního", řekl. "Pouze jedno zmizení a jedna vražda prvního stupně", dodal ledabyle. "Aha". Sardinka a přimhouřil oči. "Prvního stupně, říkáte". "Vy jste soudce?" zeptal se Bigglese a strčil do úst zbytek sendviče. "Ne, jenom jsem všechno viděl, a z první řady", odpověděl Biggles pevně a stále ještě klidně.
Algy znervózněl a přešlápl. Poručík se mu nelíbil. Tón Bigglesova hlasu se mi nelíbil.
V celém Chicagu se mu nelíbilo od okamžiku, co vystoupil z vlaku a kromě toho, nesnášel sardinky.
"Aha", pokračoval Caulder. Jeho oči se zúžily do tak tenkých čárek, že vypadaly jako prasečí.
Bigglesovi ten pohled způsobil lehké zavlnění v oblasti žaludku. Právě se nadechoval, aby dal najevo svůj názor, ale Sardinka ho předešel. "Pojďte za mnou", vyzval je.

Trochu překvapeně ho následovali. Procházeli velkou místností, kde sedělo, postávalo nebo procházelo dalších šest policistů ve službě, někteří v uniformách, jiní, patrně detektivové, v civilu. Prostor byl otevřený, a tak se stali svědky jednoho výstupu se zadrženým zlodějem, který vykřikoval, že to na něj navlékli, a své prohlášení doplnil takovou škálou přívlastků, že Algyho napadlo vyhledat přesný význam některých z nich ve slovníku. U dalšího stolu se odehrávala plačtivá scéna manželky, jejíž mužíček patrně upřednostnil nějakou o dvacet let a kilogramů mladší a manželčiny úspory použil, aby v začátcích netřeli bídu. Vedle zaslechli upřímné ujišťování majitele jakéhosi podniku: "Ale u nás se jenom pije alkohol, seržante, opravdu, na to mohu přísahat. Vždyť na nic jiného nemám licenci." "Vy máte licenci?" zněla udivená odpověď.
Ruch za ním přiměl Algyho, aby se ohlédl.
"Já nekradu, slyšíš, ty idiote!" "Vydělávám si poctivě , ten hajzl si to vymyslel! On okrad mě, šmejd, nezaplatil mi, mizera, tak ksakru, nechte mě!" "Pusťte mě!", ječela asi pětadvacetiletá docela hezká a velmi pěkně oblečená mulatka, kterou předvedl jeden z detektivů a marně se ji snažil zvládnout. Kopala, mlátila ho kabelkou, nadávala a nakonec se usadila na zemi, po které ji dva policisté s vypětím všech sil odtáhli do cely. Algy sledoval celou scénu s ohromením. Ještě nikdy se s něčím podobným nesetkal.
Jak postupovali dál, útržky hovorů splývaly dohromady a všechny přehlušil rachot psacího stroje, ke kterému usednul nějaký přičinlivý elév.
Sardinka došel k malé kanceláři s otevřenými dveřmi a pokynem ruky jim naznačil, aby šli dovnitř. Jednalo se o stejnou místnost, ve které se ocitl před čtyřiadvaceti hodinami Tug Carrington, jenom zařízení se trošku změnilo. Přibyly další židle. Některé u stolu, ostatní podél zdi. Na stole trůnil nový psací stroj a vedle něj ležela hromádka hlavičkových papírů.
Biggles si povšiml popelníku, v kterém byly nedopalky tří cigaret, dva z nich s otisky rtěnky.

Caulder odešel a otevřenými dveřmi proudilo do místnosti kromě hluku i denní světlo. Místnost teď vypadala jinak, jaksi útulněji, ale Tugovi by se v ní nejspíš stejně nelíbilo.

I Biggles měl divný pocit, ale posadil se ke stolu, a když Algy následoval jeho příkladu, vyjmul z náprsní kapsy balíček cigaret a nabídl mu. Chvíli oba kouřili a mlčky sledovali provoz na oddělení.
Pak se ve dveřích objevila postava. "Seržant Spinelli", představil se a zavřel dveře. "Dobrý den. Co pro Vás mohu udělat?"
x

"Jak to, že mi před očima neprobíhá celej ten zatracenej zmršenej život?", pomyslel si Tug vztekle. V hlavě měl naprostou tmu a očima se pokoušel proniknout oslepující záři , kterou uličku zalévalo silné jarní slunce.
Salva ze samopalů roztrhala ticho a málem i Tugovy bubínky. Škubl sebou, zamrkal a setřel si slzy, které mu do očí vehnalo oslnění. Jedno ale viděl jasně. Kromě něj zůstal stát ještě někdo.
Jeff Burns. Další čtyři těla ležela nehybně na zemi. "Počkejte, to je nedorozumění, já,... já dělám pro,..." začal Jeff rychle, v hlase smrtelnou úzkost.
"Víme pro koho děláš", ozvalo se směrem od Lincolnu. Muž musel vystoupit nepozorovaně během střelby. Jak se blížil, Tug rozeznal jeho rysy. Střední věk, prostřední výška, průměrný vzhled, řídnoucí světlé vlasy, lehký plášť. Tuctový typ, na ulici by ho jeden přehlédl. Tady těžko.
"Přesněji řečeno", dodal muž pomalu, "dělal jsi". "Skončils. Teď jsme na řadě my", řekl významně a neuvěřitelně pomalým pohybem vytáhl zpod rozepnutého svrchníku revolver. "Donášels na nás dost dlouho, nejvyšší čas, abys dostal, co zasloužíš", pokračoval muž klidně, jakoby neúčastněně. Hlasatel zpráv o počasí by svému projevu dal větší citové zabarvení.
Při řeči odjistil a zamířil. "Ne, to ne, to ne!", vykřikl Jeff zoufale a rozplakal se. Muž vystřelil. Kulka odhodila Burnse na kapotu antonu. Sklouzl po ní a zůstal zhroucený na zemi v jakémsi podivném pokleku. Muž udělal krok dopředu, zacílil a z těsné blízkosti ho střelil do hlavy. Tug se ve stejném okamžiku instinktivně odvrátil. Když si uvědomil, co je to červené a bílé na jeho kalhotách, zvedl se mu žaludek. K nevolnosti se v tom okamžiku přidal bezmocný hněv. Byl by tomu střelci rád řekl, ať sebou hodí, že už ho bolej nohy, ale neodvážil se. Měl strach, že začne zvracet.
"Jdeme", vyzval muž Tuga a ukázal revolverem k Lincolnu. Výzva a pohyb byly tak nečekané, že sebou Tug trhnul. V prvním okamžiku měl pocit, že špatně slyší. "Tak dělej, hni se", zařval na něho jeden z těch, co předtím stříleli ze samopalu. Tug se mátožně pohnul a jako ve snu došel k vozu. Motor naskočil, dvířka se zabouchla, a vůz se po krátkém manévrování rychle zařadil do provozu.

Okolo antonu se rozhostilo ticho. Přesně ten druh ticha, do kterého se obléká Smrt.
Pak se do uličky přece jen vrátil život.
Z kanálu o kousek dál se vyškrábal potkan. Vystrčil nos, vydal slabý písklavý zvuk a zase rychle zmizel.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pát říj 17, 2008 11:35 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola sedmá

Sweet Georgia Brown

No gal made has got a shade
On swet Georgia Brown,
Two left feet, oh, so neat,
has sweet Georgia Brown!
They all sigh, and want to die,
For sweet Georgia Brown!



Jó sladká Georgia Brown, ta neměla jen ty, co holt neznala, jó ta když dorazí, všechny to porazí,...zpíval procítěně ve svižném tempu černoch u klavíru.
Biggles se mračil. Algy podupával do rytmu. Sám dovedl ledaccos zahrát, proto dokázal ocenit brilantní vystoupení profesionála, pod jehož mohutnýma rukama se v rychlém sledu sypaly tóny, jako když se přetrhne perlový náhrdelník. Bylo krátce po desáté večer. Seděli v Mocky´s Baru na Harbour Street, jenom pár mil v přímé linii od přístavu, kam zašli před pár hodinami, aby zjistili, že agent přepravní firmy mezitím zařídil složení letadla a jeho přesun na chicagské centrální letiště dle instrukcí, které obdržel od Bigglese ještě před jeho odplutím.
Agent, snaživý a energický mladý muž, sedící nyní mezi Bigglesem a Algym, zdůvodňoval vícenáklady na "přívozníka" , přepravního pilota, s hbitostí , která mohla soupeřit s úhozy pianistových prstů.
Nakonec se s Bigglesem dohodli. Jeden spokojený s tím, co získal navíc a druhý příliš unavený a ustaraný, než aby se donekonečna dohadoval kvůli něčemu, co mu v tomto okamžiku připadalo poněkud malicherné. Navíc mu vzhledem k okolnostem velmi vyhovovalo, že celá záležitost proběhla sice podle jeho požadavků, ale bez jeho osobní účasti.

Letadlo bylo nyní umístěno v jednom z hangárů, které správa letiště pronajímala charterové společnosti. Jak se ukázalo, měla zrovna k dispozici hned dva volné a Biggles rád souhlasil s výší poplatku za jeden z nich. Domluvil ještě telefonicky prohlídku a tankování na příští den. Potřeboval, aby stroj byl připraven k letu. Právě v tomto okamžiku si uvědomil, jakou výhodou by bylo mít s sebou Smytha, ale nedalo se nic dělat, musel se spolehnout na letištní personál.

"Myslím, že tihle američtí hoši jsou stejně dobří mechanici, jako naši", podotkl Algy, jakoby Bigglesovi četl myšlenky. "Však zítra stroj důkladně prohlédneme a otestujeme," uklidňoval ho.
"Nedělám si příliš velké starosti o stroj", odpověděl Bigglees zamyšleně. Algy neodpověděl.

Na stole před nimi ležel večerník, na titulní stránce barvitě líčící "řádění gansterů na předměstí". Článek byl doplněn fotografiemi. Ač černobílé, krev z nich jenom kapala. Reportáž uváděla jména, ale Biggles žádné neznal. Netušil, že jednou z obětí a jedním ze dvou důvodů, proč k masakru došlo, byl jistý Jeff Burns.
Nevěděl, že muž, jehož vražda se odehrála před jejich očima, byl detektiv, platil Jeffovi za informace, a byl už blízko.

Spinelli je dnes odpoledne vyslechl oba. Nejprve vypovídali ve věci vraždy řidiče fordky. Seržant zavolal zapisovatele a nechal jejich výpovědi zaprotokolovat. "Vyřizování účtů", komentoval celou záležitost lakonicky, i když už znal totožnost oběti. "Ještě chvíli potrvá, než se všechno konečně trochu uklidní", dodal zasmušile. "Jste ochotni podpořit toto svědectví vystoupením před soudem?" otázal se víceméně formálně. "Ano", odpověděl stručně Biggles. "Ano, ovšem, proto jsme přece tady", dodal Algy.
Spinelli ztuhnul s protokoly v ruce. "Cože?" otázal se nevěřícně.
"Jsme připraveni vystoupit jako svědci celé události", zopakoval Biggles trochu netrpělivě.
Strávili na stanici už téměř dvě hodiny a ještě se nedostali k hlavnímu důvodu, proč vůbec vyhledali policii.
Spinelli na něj pátravě pohlédl. "Rozvažte to, a zvažujte rychle", řekl tiše. Když viděl, jak se výraz Bigglesovy tváře mění od nevěřícího údivu k vzteklému odhodlání, dodal: "Vyřiďte si svoje věci a opusťte Státy co nejrychleji, jestli nechcete odjet v zinkové rakvi, za předpokladu, že by Vás ovšem vůbec někdo našel. Vím, že dobré rady nikdo neposlouchá, ale než se vrátíte domů, buďte opatrní. Dávejte pozor na všechny a na každého. V autě i když budete pěšky přecházet ulici...", nedomluvil. "Budu k Vám upřímný.... na Váš šťastný návrat bych raději nesázel. Ani nevíte, do čeho jste spadli až po krk".
"Něco nám naznačil už taxikář", ušklíbl se Biggles.
"Tak? Máte jeho evidenční číslo?" otázal se Spinelli. "Jistěže ne", Bigglesovo rozladění začínalo být slyšet.
"Nevadí, stejně bychom ho těžko přiměli k výpovědi, i kdyby se nám ho podařilo najít", odpověděl seržant klidně. Škrtnutí sirky navázalo na jeho řeč. Biggles si zapálil cigaretu a zamyšleně z ní párkrát potáhl.
"Jsem rád, že se konečně dostáváme k tomu, proč jsme vůbec přijeli do Chicaga", začal.

Spinelli na něj překvapeně pohlédl. "A sice?" nakousl otázku.
Biggles mu co nejstručněji popsal záležitost se zmizením kapitána Wilkinsona. Seržant pozorně naslouchal a když Biggles skončil, řekl jenom: "Okamžik, hned se vrátím."
Biggles ještě ani nedokouřil cigaretu, když se otevřely dveře a Spinelli vešel s tenkými složkami, ve kterých bylo vloženo několik listů, zřejmě záznamů o pohřešovaných osobách. Obsah jednoho z nich potvrdil, co už znali.
Wilkinson byl v tomto seznamu evidován zhruba měsíc, na žádost posledního zaměstnavatele. Žádné podezřelé okolnosti a žádné stopy.
Když na odchodu procházeli znovu operační místností, podnikl Spinelli ještě poslední krok. Zatelefonoval na okrsek, kde bylo pátrání vyhlášeno a měl štěstí. Spojili ho s detektivem, který se případem zabýval. Podle jeho mínění si Wilkinson nejspíš narazil nějakou paničku a zdrhnul s ní do Vegas. "Až jim dojdou prachy, vykašle se na něj a on bude zpátky na to šup" pronesl prý tónem někoho, kdo je zbytečně obtěžován. Biggles zrudl, ale vší mocí se zdržel komentáře.
Algy se rozhodl, že zkusí přímý dotaz. "Prověřovali i Wilksova zaměstnavatele?" "Cože?" užasl Spinelli během necelé hodiny už podruhé. Pak zavrtěl hlavou a vrátil se k telefonu.
"Poslyš, nejseš tady sám", zahřměl nerudný hlas za jejich zády. Poručík Caulder držel v jedné ruce desky se záznamem jejich výpovědí a v druhé sendvič. Se sardinkami.
"Taky bych potřeboval pár věcí zařídit", zvolal dost hlasitě na to, aby ho i přes obvyklý hluk všichni slyšeli a zamířil ke Spinellimu.
"Hotovo, je Tvůj", vyklidil seržant úslužně pole. "Kam to neseš?" ukázal na složku v Caulderově ruce. "K šéfovi, kam jinam. Nechápu, proč musím všechny ty podělaný hlášení psát akorát já", hulákal Sardinka na celou místnost.

"Všechno v pořádku, i když se tímhle směrem příliš nepátralo", přiznal Spinelli poctivě. "Firma má vynikající pověst a byli to koneckonců oni, kdo celou věc rozběhl", pokrčil omluvně rameny.
"Jsem Vám velmi zavázán", poděkoval mu Biggles. Když si na rozloučenou podávali ruce, pohlédl mu Spinelli pevně do očí a řekl: "Buďte opatrný. Jste daleko od Londýna. Velmi daleko", dodal významně.
x

Klavírista se ukláněl, sál hřměl potleskem. "Ještě jedno pivo?" Otázal se číšník zdvořile a sehnul se k Algymu, aby lépe slyšel odpověď. "Díky, dáme si raději kávu", odpověděl místo něj Biggles. "Nejvyšší čas jít do hajan", prohodil k Algymu. "K hotelu máme ještě kus cesty".

"Nevezmeme si taxík?" navrhl Algy, když vyšli před bar. "Tady ne", odpověděl Biggles, "až kousek dál, aspoň uvidíme, jestli nás někdo nesleduje". Algy na něj překvapeně pohlédl a pak se pousmál. Obešli dva bloky, když Biggles odmávl jeden z projíždějících vozů. "Pane, vy potřebujete na druhou stranu, směrem do centra", remcal šofér, "nevidíte, kam jedu?" "To je v pořádku", řekl mu Biggles, "objeďte tři bloky, otočte vůz a vraťte se", instruoval ho.
"To je dobrý, nějakej Anglán mi bude říkat, jak tady mám jezdit", pokračoval řidič ve stížnostech, ale Bigglesovy pokyny provedl.
Jeli zhruba půl hodiny a Algy odhadoval, že už musejí být poblíž hotelu, když Biggles náhle řekl šoférovi, aby zastavil. "Ještě tam nejsme", upozornil ho řidič. "Vím, trochu se projdeme", odpověděl Biggles. "Zaplatím celou cestu", dodal rychle, aby zabránil dalším řečem, které by jistě následovaly.

Taxík odjel. Stáli na nároží, o dvě ulice níž, než potřebovali. "Někdy má pravoúhlost svoje výhody, co?" prohodil Algy a zapálil si cigaretu. "Jeden se tak snadno neztratí, jako v Londýně", zasmál se, když se mu vybavila jistá vzpomínka. " Dobrá, pokud si jseš jistej, že trefíš, půjdu napřed a Ty, pomalu, aspoň po pěti minutách, za mnou", navrhnul Biggles.

Chvíli na to zahnul za roh a pomalu kráčel směrem k hotelu. Ulice byla tichá. Před honosným vstupním portálem z minulého století parkovalo několik aut. Proti nim pomalu přijíždělo další. Biggles na chvíli zaváhal, ale pak se uklidnil. Jsme přece ve velkoměstě. Bylo by divné, kdyby tu nic nejezdilo. Vytáhl cigaretové pouzdro, do kterého v baru přemístil cigarety z balíčku a otevřel ho.
V tom okamžiku se přihodilo několik věcí v rychém sledu za sebou. Světla vozu se naplno rozsvítila a auto se vyřítilo v protisměru směrem k němu. Biggles se rozeběhl a vzápětí se natáhl na chodníku jak široký, tak dlouhý. Zakopl o vystouplou dlažební kostku, které si nevšiml. Pouzdro mu vyletělo z ruky a zmizelo kdesi ve tmě. Vůz přibrzdil a smykem zastavil přímo před ním.

"Musíš bejt hodinu před půlnocí ožralej jako doga? " otázal se hlas nad jeho hlavou. Muž mu podal ruku. "Dělej, nemůžeš se tady válet do rána. Musíme odprejsknout!"
"Ježíši, Wilksi," vydechl Biggles, kterému se konečně vrátila řeč. "Co tady prokristapána děláš?"


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pon říj 20, 2008 11:30 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola osmá

Lulu's Back In Town

Gotta get my old tuxedo pressed, gotta sew a button on my vest,
'cause tonight I've gotta look my best, Lulu's back in town.
You can tell the mailman not to call, I ain't comin' home until the fall
and I might not get back home at all... Lulu's back in town.



Vůz projížděl ulicemi jihovýchodní části Chicaga. Řidič jel opatrně, jakoby se snažil za žádnou cenu nevzbudit podezření. Tugovi, sedícímu vzadu mezi dvěma muži, se vybavila podobná scéna, kterou zažil nedávno. Jak je to dlouho? Pár dní? Jakoby mezitím utekla celá věčnost. Jenže tehdy seděl mezi dvěma policisty, teď mezi dvěma ničemy.
Auto projelo okolo Washingtonova parku a zabočilo do klidné vilové čtvrti. Zastavilo před vysokým plotem uzavřeným mohutnou tepanou železnou branou. Řidič zatroubil a vystrčil hlavu z okénka. Vzápětí se za mřížovím objevili dva strážní se samopaly. Třetí bránu otevřel a zajistil. Projeli po štěrkem posypané cestě něčím, co připomínalo park a po několika minutách zastavili podruhé, tentokrát před rozlehlým sídlem. Když vystoupili, očekávala Tuga další eskorta, dva ozbrojení muži. „Máte jít rovnou k šéfovi“, řekl jeden z nich. „Už se Tě nemůže dočkat, šampióne“, prohodil posměšně k Tugovi. Tug sevřel rty, ale neodpověděl a potlačil chuť mu jednu vrazit.

Všichni společně prošli velkou halou, jejíž zařízení svědčilo o tom, že majitel vlastní stejně velké množství peněz, jako nevkusu. Pak se Tug ke svému nemalému překvapení ocitl v kulečníkovém sále. U stolu se s tágem v ruce skláněl nad suknem drobný muž v bezvadně šitém a jistě dost drahém obleku. Soustředěně provedl šťouch, zálibně sledoval, jak se koule odrazila od mantinelu, ťukla o další kouli a nakonec se pomalu dokutálela k otvoru a zmizela v něm. Otočil se k nim. „ A je to“, řekl klidně.

„Vyřízeno, šéfe, jak jste si přál“, ohlásil světlovlasý střelec, který předtím ve voze nepromluvil ani slovo. „Ten práskač už toho moc neřekne.“
„Výborně“, odpověděl muž a odložil tágo. „ Vím, na koho se můžu spolehnout.“ . „Dobrá práce, hoši“, pokračoval, „ a teď nás nechte o samotě“.

Když odešli, usedl do jednoho z mahagonových křesel, kterými byla herna vybavená a pomalu si zapálil doutník. „ Jsem rád, že Vás vidím, nedal jste mi jinou možnost, než se s Vámi seznámit osobně“, pronesl příjemným tónem, který v Tugovi vzbudil stejné houpání žaludku, jako rána na solar „Vy víte, kdo jsem, že?“, dodal s úsměvem.
„Nemyslím, že bychom byli představeni“, odpověděl Tug chladně.
Úsměv zmizel. „Jsem Sergio Venantini“, řekl muž ještě stále zdvořile, ale důrazně, „jistě jste o mně už slyšel“ . „Prý se Vám v poslední době příliš nedaří“, pokračoval konverzačním tónem. „Škoda, máte před sebou velmi důležitý zápas, jak oba víme“.
Tug se překvapivě ovládl. „Myslíte ten, který jsem měl prohrát?“ „Ano, dostal jsem podobný návrh, ale odmítl jsem“.
„Dostal jste od mých lidí několik podobných návrhů“, opravil ho muž příkře, „a odmítl jste“. Při jeho posladních slovech Tuga zamrazilo. Vypadá to, že se ve svém podezření nemýlil.
„Je mi líto, že jste nepochopil, o jak velmi důležitou věc jde, a jaký význam má pro mě osobně“, pokračoval muž. „Považují Vás samozřejmě za favorita, a nemusím Vám příliš zdůrazňovat, jak velmi jste coby dychtivě čekávaný přeborník z Anglie zahýbal sázkovými kurzy“.
„Vím, vím“, dodal rychle, když viděl, jak se Tug nadechuje. „Proto jste přece nakonec do Ameriky přijel, že? Obhájit svou pověst a získat nějaký ten titul i zde. A k tomu slušné peníze.“ „Nuže, Carringtone, jeden nemůže mít všechno. Rozhodně ne ve Vašem postavení“. Tón jeho řeči se najednou změnil. Řezal jako ocel.
„Poslal jsem za tebou svý lidi. Několikrát. Nabídl jsem ti tolik, jako málokomu“, rozkřičel se Venantini. Vyskočil z křesla a uhodil pěstí do kulečníkového stolu.
„Podcenils mě, ty parchante. Já nepatřím mezi takový, který by sis moh dovolit ignorovat.“ Odhodil doutník na zem a zuřivě ho rozdupal.
Tug cítil, jak ho nezadržitelně prostupuje vlna vzteku. Naklonil se dopředu.
Muž bleskově sáhl do náprsní kapsy a vytáhl zbraň, malou černou automatickou dvaadvacítku a namířil ji Tugovi do obličeje.
„Ještě krok a skončíš jako ta děvka“, zasípěl.
Tug zesinal a měl pocit, že mu nohy přirostly k podlaze. Opravdu se nemýlil.
Vzteky bez sebe lapali oba chvíli po dechu, ale ani jeden z nich se nepohnul z místa.
„Opatrně, šampióne“, řekl Venantini jízlivě, když se konečně trochu uklidnil.
„Ta malá holka tě ještě bude potřebovat. Pokud ovšem zůstane naživu.“

x

Algy pomalu pokračoval v cestě. Když byl kousek od nároží, vyřítila se zprava z ulice, kde musel stát jejich hotel, tmavá limuzína, proletěla křižovatkou a zmizela. Algy se v první chvíli polekaně zastavil, protože něco takového neočekával, ale rychle se vzpamatoval. Znovu vykročil. Na rohu zpomalil a podíval se doprava. Bigglese nikde neviděl, zahlédl jenom několik aut, která v ulici parkovala. Pak si uvědomil, že jeden z vozů je osvětlený, a zdálo se, že stojí přímo před hotelem, jehož fasáda, ozářená reklamním neonem, svítila na dálku.
„Nejspíš si zrovna vyzpěvuje v koupelně“, pousmál se Algy. Přesto z jakéhosi důvodu zaváhal, nakonec rovně přešel ulici a šel dál.
Ušel zhruba dvě stě metrů, vynadal si do bláznů, otočil se a zamířil nazpět.

x

„Prosil bych knihu hostů“, řekl muž. Měl světlé ustupující vlasy, světlý plášť a oči, v kterých bylo cosi, co přimělo recepčního k nebývalé ochotě.

x

Biggles sedící na sedadle vedle řidiče sledoval se smíšenými pocity, jak Wilks řeže zatáčky a pokušel se uvědomit si, jakým směrem se velký vůz řítí.
Uplynulo sotva pár minut, co nastoupil do limuzíny, jakmile překonal šok z nečekaného setkání a rychle se zvedl z chodníku.
„Hoď sebou!“ „Povím Ti všechno cestou!“, vyštěkl na něj Wilks, skoro násilím ho vecpal na přední sedadlo, rychle nastartoval a sešlápl plyn .
„Zpomal, na rohu narazíme na Algyho!“ křikl Biggles na Wilkse, ale marně. „Když to udělám, narazíme na někoho mnohem horšího“, odsekl Wilks suše a plnou rychlostí projel křižovatku. „Nemůžeme ho tam přece nechat!“ pronesl Biggles rozhodně. Wilks jakoby ho neslyšel. Znovu přidal plyn a neodpovídal. Soustředil se na řízení. O několik bloků dál volněji vydechl. „Algy se bude muset o sebe chvíli postarat sám“, řekl pevně. „Teď se do hotelu každopádně vrátit nemůžeme“. „Snad by Ti nevadilo říci mi, oč tu vlastně jde“, řekl Biggles rozzlobeně. „Jistě“, odpověděl Wilks, na poslední chvíli se vyhnul sportovnímu kabrioletu kličkujícímu v protisměru a vezoucímu jakousi veselou partičku, zařadil čtvrtý rychlostní stupeň a konečně se opřel do sedadla. Ulice před nimi vedla mohutným stromořadím a až na slabé světlo pouličních lamp byla prázdná.
„ Za chvíli jsme na místě“, dodal už klidněji.
Biggles povzdechl a opatrně si zapálil cigaretu. Vývoj událostí byl překotný, příliš překotný, než aby se mu líbil.

x

Algy pomalu došel k hotelu.
Před vchodem stál muž ve světlém svrchníku a právě cvrnknutím ohodil oharek na obrubník.
„Dovolíte?“, požádal Algy zdvořile. „Prosím“, odpověděl muž stejným tónem a uvolnil vstupní dveře.
„Dobrý večer, pane Lacey“ pozdravil ho recepční nejistě. Algy zrovna otevíral ústa, aby pozdrav opětoval, ale v hlase recepčního zaznělo cosi, co Algyho přimělo, aby se něj pozorněji zadíval. Ruka, kterou mu recepční podával klíč, se třásla, tvář měl bledou a na čele se mu objevily drobounké krůpěje potu.
„Není vám dobře?“, otázal se Algy s účastí.
„To je v pořádku, děkuji, jenom menší nachlazení“, zněla přerývaná odpověď. „Budete si přát něco k jídlu?“ zasípal, jakoby mu docházel dech.
„Ne, díky, už jsme večeřeli“, vysvětlil Algy.
„V tom případě Vám přeji dobrou noc“, pronesl recepční.
„Dobrou“, odpověděl Algy se sílícím pocitem, že něco opravdu není v pořádku. S klíčem v ruce došel zamyšleně ke zdviži a přivolal ji. Otevřel dveře.
„Dovolíte?“ Algy zvedl hlavu. Poznal ho podle kabátu. Teď, na světle, mu krátce pohlédl do tváře. Tuctový obličej a bezvýrazný pohled v očích.
„Jistě“, odvětil unaveně a ustoupil dozadu. „Děkuji“, řekl muž. „Kam to bude?“ „Šesté“, odpověděl Algy. Muž stiskl tlačítko a výtah se rozjel.
„Kde u všech všudy trčí Biggles?“ přemýšlel Algy. Kdyby byl na pokoji, měl by klíč u sebe,…
„Tak, kde je?“ Ledový tón hlasu Algyho ochromil. „Cože?“otázal se nechápavě.
„Kde je ten parchant Bigglesworth?“
Zdviž zastavila se škubnutím, které Algyho probralo k životu. Muže také. Do Algyho tváře mířila černá hlaveň pětačtyřicítky.

x

Algy zíral ohromeně do ústí zbraně. Hlaveň opsala oblouk, jak muž ukázal ke dveřím. "Jdeme", přikázal. Když se Algy otočil, aby vystoupil z výtahu, zaryla se mu pistole mezi lopatky. Vyšli na chodbu a Algy zamířil k pokoji, v kterém se s Bigglesem ubytovali. Jak odemykal, splynuly v jeho mozku dva obrazy. Jeden čerstvý, kterého byl právě svědkem, a další, co se odehrál před necelými dvěma dny.
Algymu se vybavil okamžik, kdy ruku s pistolí zahlédl předtím. Střelba na křižovatce a marné pronásledování vraha, který zabil muže sedícího v autě. Algy se prudce nadechl a snažil se ze všech sil potlačit sílící pocit paniky. Pochopil, koho má v zádech.
Zabiják ho postrčil dovnitř a vytrhl mu klíče. "Sednout!", přikázal.
Algy se neochotně spustil do jednoho z křesel u malého stolku poblíž okna. Muž zůstal stát proti němu, pistoli namířenou na jeho hlavu.
"Na něco jsem se ptal", připomněl mu tónem, který by se mohl házet do sklenic, kdyby měl krychlový tvar.
Jestli se Biggles vrátí, ten ničema nás bez milosti vyřídí oba, uvědomil si Algy paradoxní situaci, v níž se octl. Snažil se horečnatě vymyslet nějaké řešení, ale měl neodbytný pocit, že mu v hlavě místo nápadů roste černá díra. "Jestli se rychle něco nestane, za chvíli ji tam budu mít doopravdy, pomyslel si trpce.
"Nevím", odpověděl popravdě. "Rozdělili jsme se a myslel jsem, že už se dávno vrátil." Kde ale Biggles vůbec je?
Algy se snažil soustředit na vraha před sebou. Jak se o nich vůbec dozvěděl?
"V tom případě vzpomínej, kde může být", řekl muž hlasem, který Algyho nenechal na pochybách o jeho dalších úmyslech.
"Opravdu nevím", odvětil už trochu unaveně. "Jsme tu teprve pár dní a nikoho tu neznáme. Možná, že se mu něco přihodilo", řekl celkem přesvědčivě, protože obavy skutečně pociťoval.
"Nikoho?", opáčil zabiják posměšně. "A co poldové? S těma jste jedna ruka, co?" " Parchanti", dodal a udeřil Algyho ze strany do čelisti.
Algymu se zatmělo před očima. Bolest ho zcela oslepila. Pachuť krve v ústech mu zvedla žaludek.
"Tohle Tě odnaučí donášet fízlům", pokračoval muž spokojeně a znovu se rozpřáhl. Další rána nedopadla. Algy se vymrštil a udeřil zespoda. Pravou rukou srazil zbraň do strany. Vyšla rána a kulka se zaryla do zdi vedle okna. Hluk výstřelu málem roztrhl Algymu bubínky. Jeho soupeř zavrávoral, upustil zbraň, ale další chybu už neudělal. Vykryl další Algyho výpad a znovu ho udeřil, tentokrát do žaludku. Algymu se podlomily nohy a napůl omráčený dopadl na podlahu. Zvedl hlavu, potřásl s ní a přes hučení v uších se snažil naslouchat. Výstřel musel přece zburcovat kdekoho.
V hotelu panovalo hrobové ticho.
Vrah rychle oddechoval námahou a vztekem.
"Dobrá, řekl sis o to", zasupěl a zvedl pistoli.
Algy vstal. Oba vstali.
V tom okamžiku se ozvalo zaklepání na dveře.

x

Wilks konečně zpomalil a odbočil. Projel tichou předměstskou čtvrtí a zaparkoval před jedním z řady omšelých činžovních domů lemujících ulici.
„ Ať ani pošťák nezvoní, já do svítání se nevrátím, možná se vůbec nevrátím, Lulu je zpátky, to je tím,…“ vyzpěvoval jeden z opilců, mátožně opouštějících nevábnou špeluňku na rohu.
„Měl bys slyšet originál“, pronesl Wilks zaníceně, když vystupovali z auta. „Parádní kousek“.
„Nemohu se dočkat, až uslyším o Tvých parádních kouscích", připomněl mu Biggles sarkasticky.
Wilks se pousmál, zabočil do průchodu mezi dvěma bloky a vedl Bigglese pavlačí k jednomu z mnoha bytů, které spojovala. Ve sporém světle baterky odemkl.
„Pojď dál“, vyzval přítele, „ale pozor, ať nerozbiješ můj vzácný čínský porcelán“, ušklíbl se. „Hned zapálím petrolejku“, dodal, když otevřel dveře z předsíňky do místnosti.
„Nic takového!“, přikázal mu tichý, ale autoritativní hlas.
V šeru chodbičky osvětlené pouze okénkem nade dveřmi se objevil temný obrys postavy.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pát říj 24, 2008 4:59 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola devátá

The Darktown Strutters Ball

I’ll be down to get you in a taxi honey
Better be ready ´bout half past eight
Now honey don´t be late I wanna be there when that band starts playing
Dance all my shoes when they play those jelly roll blues Tomorrow night at the Darktown Strutters Ball



„Nemůžete odvést dítě tak pozdě večer“, protestovala paní Howardová. Správce místní farnosti v doprovodu dalšího člena místní komunity seděli v její kuchyni a snažili se jí vysvětlit, že u ní Katii nemohou nechat. „Přece ji nedám do sirotčince, otec se pro ni vrátí“, pokračovala.
„Tug Carrington není její otec a navíc je podezřelý z vraždy“.
„Tomu nevěřím, byla jsem s ním v parku, když se celá ta nešťastná věc stala, ale nikoho to nezajímalo, i když policie se mnou mluvila dokonce dvakrát“, dodala rozhořčeně.
„Obávám se, že zatím nemáme jinou možnost. Můžeme se k vám vrátit s policistou, ale do rozhodnutí soudu nelze udělat nic víc, než postupovat podle zákona.
„Teď ji budit nebudu“, rozhodla paní Howardová rázně, „přijďte ráno“.
„ Má pravdu“, přidal se její muž, který zatím celou debatu sledoval mlčky. „Dal bych si s vámi skleničku, ale mám před sebou noční šichtu“.
Pánové na sebe pohlédli, a pak se zvedli. „Dobrá, očekávajte nás zítra okolo deváté“, zaznělo na rozloučenou.
Návštěva odešla. Paní Howardová utírala šálky od kávy a sledovala manžela, jak si proti svému zvyku přece jenom nalévá. Mlčel a zamyšleně si prohlížel pohárek se zlatohnědým obsahem proti světlu. Dodala si odvahy. „Myslíš, Johne, že bychom mohli,……“ nedokončila.
„Promluvíme si zítra ráno, až se vrátím“, odpověděl na půl úst, obrátil whisky do sebe, vzal do ruky kabát a vzápětí za sebou přibouchl dveře.
Paní Howardová uklidila lahev do spíže, a chvíli přecházela po kuchyni. Nakonec opatrně nahlédla do malé místnosti vedle ložnice. Všechny děti, i Katie, spaly. Vybrala rychle z kabelky drobné a tiše vyšla z bytu na chodbu. Zvedla sluchátko telefonního automatu a naházela mince do přístroje. Za okamžik udala operátorce číslo.
x
Klepání se ozvalo znovu a zdálo se, že v určitém rytmu. S hlubokým oddechováním zamířil muž ke dveřím, zbraň stále namířenou na Algyho. „Kdo je?“, zeptal se. „Kdo asi, hlupáku!“ Poslední slovo zaznělo už vevnitř, jak se dveře prudce rozlétly. Do pokoje vrazili dva muži. Zaskočený Algy na ně nechápavě zíral. Podle bezvýrazných tváří, mohutných postav a zbraní, které měli v rukou, nebylo pochyb o jejich zaměstnání. Rychle se rozhlédli po místnosti. Jeden z nich zůstal u dveří, druhý se překvapivě pružně přesunul k oknu. Třetí příchozí, vysoký, štíhlý muž s bílými vlasy vstoupil klidně za nimi a beze spěchu zavřel dveře. Algy se pomalu zvedl.
„Hezký pokoj“, pronesl starší muž kultivovaným hlasem. „Vypadá jako šlechtic“, napadlo Algyho. Pak si představil anglického péra procházejícího se ve svém sídle ve společnosti podobných goril a mimoděk se usmál.
„Nemyslím, že bych Vaše postavení shledával příliš zábavným“, dodal muž suše a při zvuku jeho hlasu si Algy najednou uvědomil, jak velmi se skutečnost může lišit od prvního dojmu.
Muž, který se Algyho před chvílí pokoušel zabít, se vzpamatoval, schoval pistoli a přičinlivě přisunul hostu křeslo. Ten usedl, aniž by mu věnoval slovo či jediný pohled. Baloňák se stáhl za Algyho záda.
„Vy jste Algernon Lacey, že?“, pokračoval muž konverzačním tónem. „Posaďte se“ , pokynul mu. Algy zaváhal, ale pak za bedlivé pozornosti ostatních narovnal jednu z židlí a usedl. „Listujete rád v knihách hostů?“ otázal se nedbale.
„Je to má oblíbená četba na dobrou noc,“ odvětil návštěvník stejným tónem. „Mimochodem, kdepak se zdržel Váš přítel?“, pokračoval a pohlédl Algymu přímo do očí. „Nemám tu mnoho známých, přijel jsem teprve před pár dny“, odpověděl Algy popravdě. Muž se tiše zasmál. Jenom se nepodceňujte. Seržant Spinelli je velmi schopný muž… a velmi užitečná známost, viďte?“, řekl tiše po přesně načasované odmlce.
Algy se rozhodl dát najevo, jak velmi se mu celá sitauce nelíbí. „Poslyšte, chcete říci, že jste vtrhnul do mého pokoje s celou společností jenom proto, abyste se mě zeptal na mé přátele?“ zeptal se útočně. „Myslím, že mi dlužíte vysvětlení“, dodal. Získat čas, získat čas,….. o víc se teď hrát nedá.
„Nesnažte se získat čas“, odpověděl jeho protějšek docela jiným tónem, než předtím.“Jste v pasti, ze které se tak snadno nedostanete“.
„Spinelliho jsem viděl jednou v životě“, odpověděl Algy rozhořčeně. „Ten chlap má lidi všude“, pomyslel si se vzrůstajícím vztekem. „Vůbec nechápu, oč Vám vlastně jde“. Baloňák v tu chvíli udeřil Algyho ze strany do tváře. Algy se vymrštil, ale hlas šedovlasého muže ho zadržel. „Sedněte si!“, přikázal způsobem, kterému nebylo radno odporovat. „A ty odprejskni“, okřikl muže v baloňáku způsobem, ve kterém kromě autority znělo i jisté opovržení. Strážce hlídající dveře se zašklebil.
Algy ztěžka dosedl. „Dobrá“, řekl. „Co chcete?“
Návštěvník se znovu lehce usmál a vrátil se ke svým vybraným mravům. „Kouříte?“, otázal se zdvořile a sáhl do náprsní kapsy pro pouzdro s cigaretami. Algy mechanicky přikývl. Muž tabatěrku jedním obratným pohybem otevřel nabídl mu. „Děk….“ Algy nedořekl. Ruka se mu zastavila uprostřed pohybu. Když se vzpamatoval, uvědomil si, že na něj všichni upřeně hledí. „Ach ano“, dodal muž ležérně, „málem bych zapomněl“. Mám vyřídit srdečné pozdravy od vašeho přítele Biggleswortha.“

x

Vůz přibrzdil u chodníku. Sardinka beze spěchu vystoupil. Další policista ho následoval. „Hlavně žádnej rámus, ať někoho nevyplašíme“, řekl Sardinka a zálibně potěžkal pendrek.

x

Tug Carrington bušil do boxovacího pytle. Slepě a zuřivě, až z něj lil pot. Když si uvědomil bolest na prsou, poodstoupil a v předklonu lapal po dechu, dokud nezmizel ten hrozný písklavý zvuk a jeho plíce nezačaly zase pracovat, jak byly zvyklé. Chvíli trvalo, než pomalu opustil malou místnost, kde trénoval. Za staženým okénkem limuzíny kdosi pozoroval, jak přechází dvůr od tělocvičny směrem k ubikacím. „Věděl jsem, že se zničí sám“, podotkl Venantini spokojeně.

x

Venku na chodbě se ozval hluk. „Policie, otevřete!“ , ozvalo se hlasitě. Na dveře dopadla série úderů. Paní Howardová se posadila na posteli. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, co se děje, ale pak vstala, vzala si župan a vyšla z ložnice. „Kdo je?“ otázala se. „Policie! Otevřte, nebo vyrazíme dveře!“
Paní Howardová odjistila řetízek a stiskla kliku. V tom okamžiku dveře povolily. Ztratila rovnováhu a zapotácela se. „Co se děje?“, vykřikla vyděšeně, když viděla, kdo vstoupil do místnosti. V první chvíli ji napadlo, že se stalo něco jejímu muži. Sardinka ji uchopil za rameno a hrubě dostrkal do kuchyně. V jedné z místností se ozval dětský pláč.
Paní Howardová se tam rozeběhla, ale druhý policista ji zadržel. Sardinka rozrazil dveře do dětské ložnice. Pláč náhle utichl. „Rozsviťte“, řekl nevrle a zastavil se uprostřed místnosti. Světlo lustru, i když jen s jednou žárovkou, bylo náhle téměř oslepující. Když paní Howardové přestaly slzet oči, uvědomila si, jak se oba policisté tváří. Jeden byl vzteky bez sebe, druhý spíš otrávený. „Vzbudili jste mi děti. Vyděsili jste nás k smrti. Co tady vlastně vůbec děláte?“ Už se vzpamatovala a strach vystřídal hněv. “Přišli jsme si pro Katii Wicksovou, kterou tu nezákonně přechováváte, tak si moc nevyskakujte“, okřikl ji Sardinka. Mladší ze dvou chlapců, kteří leželi na patrové palandě, ze znovu rozplakal. „To není pravda, nikdo takový tu není“, oponovala mu. „Tak se podíváme“. Sardinka ji odstrčil. „Prohledáme to tady, obrátíme všechno naruby“, obrátil se na svého parťáka, „ta holka odtud nemohla jen tak zmizet“, dodal tónem, který nepřipouštěl odpor.

„Tak ona tady není, co?“ otázel se Sardinka. Paní Howardové naskočila husí kůže a instinktivě se otřásla. Nechápala sice tak docela, co se děje, ale věděla dost, aby jí postup policistů, a přinejmenším jednoho z nich, přišel velmi podivný.
„Počkej na mě venku“, řekl Sardinka parťákovi. Ten zaváhal, viditelně se mu nechtělo. S obavami vykročil ke dveřím, ohlédl se a nakonec je za sebou zavřel. Paní Howardová hleděla fascinovaně na pendrek, kterým si Sardinka významně poklepával do levé dlaně.

„Ne, není“, odpověděla a přála si, aby se jí tolik netřásl hlas. Podvědomě vycítila, že stačí jeden špatný krok a bude zle, a nejen s ní.
Přinutila se pohlédnout mu přímo do očí. „Byla bych Vám to řekla hned, ale nenechal jste mě domluvit. Přišli si pro ni dneska odpoledne“.
„Cože?!“, otázal se Sardinka nevěřícně.
„Někdo, koho poslali z rady obce, jméno už ani nevím. Měl nějakej papír s pověřením. Odvedli ji do sirotčince, prej je na to nějaká vyhláška“, chrlila ze sebe s přesvědčivostí, která udivila ji samotnou.
Sardinka se ohromeně odmlčel.
„Kde je Váš starej?“, zeptal se, jako najednou nevěděl kudy kam. „V práci přece, myslela jsem, že jste přišli kvůli němu. Každou chvíli se tam někdo zmrzačí.“ Když začala mluvit pravdu a dostala se na pevnou půdu, zněl její hlas klidně a odhodlaně.
„Já se sem vrátím, ty zatracená mrcho“ , Sardinka skoro sípal, „a jestlis mi lhala,….“
Dveře se zabouchly.
Paní Howardové se roztřásly nohy. Cítila, jak se nemůže pořádně nadechnout, jakoby jí někdo přeřízl plíce v polovině. Po tváři jí začaly téct slzy. Ruce ji začaly brnět. Měla pocit, že každou chvíli omdlí. Opřela se o stěnu a pak si uvědomila pláč z dětského pokoje. Pomalu došla k jeho dveřím, narovnala se, otřela si tváře a nadechla se. Pak vzala za kliku.

x

Algy hleděl na cigaretové pouzdro, jako by obsahovalo klíč k tajemství. Chvíli mu trvalo, než byl schopen zareagovat.
„Kde je?“ „Kde je Biggles?“ vyhrkl. Vzápětí si uvědomil nesmyslnost otázky a usměv na tváři jeho protějšku ji potvrdil.
„Jmenuji se Matteo Leone“, řekl šedovlasý muž klidně, ale způsobem, jakým by se představil král, nebo aspoň ministerský předseda.
„Zřejmě jste jedním z místních… podnikatelů“, odvětil Algy, spíš jen aby něco řekl. „To jsem“, potvrdil Leone spokojeně „a troufám si říci, že nikoli bezvýznamný“.
Algy neodpověděl. Snažil se uspořádat zmatené víření v mozku.
Ten ničema, ať už je kdokoli, má v rukou Bigglese, bušilo mu v hlavě. Nebo možná měl,…. Algy rychle zastavil tok myšlenek.
„Mám rád čisté obchody“, pronesl Leone nečekaně. „Cože?“, vzhlédl šokovaný Algy.
„Nebuďme malicherní“, odbyl Leone elegantním mávnutím ruky odpověď. „Řekněme tedy, že mám rád dobré obchody“.
„Dobré pro koho?“, pokračoval Algy, který pochopil, že by se mohl konečně něco dozvědět.
Jestli je Biggles naživu, musí se k němu za každou cenu dostat. A jestli ne – už podruhé nebyl Algy schopen dokončit myšlenku.
„Přece pro všechny, milý příteli“, odpověděl Leone hlasem, který Algymu zježil vlasy v zátylku.

Jak je to dlouho, co se na Bigglese vyptávali právě Algyho? Střelec o Bigglesově osudu nepochybně nic nevěděl. Scéna, která se odehrála před příchodem Leoneho, byla příliš přesvědčivá, než aby vše jenom předstíral. A Leone si s Algym jenom hrál jako kočka s myší.
Další vlna vzteku ho konečně trochu vzpamatovala.
Pohlédl na své hodinky. Bylo skoro čtvrt na dvě. To znamená, že od okamžiku, kdy viděl Bigglese naposled, uplynula víc, než hodina. Hodina,….. jestli ho někam odvezli, může být kdekoli v okruhu čtyřiceti, možná padesáti mil,….stejně dobře, jako někde ve sklepě za nejbližším rohem.
Pomalu vstal a přistoupil k oknu. Koutkem o oka zahlédl, jak Leone zvedl ruku v zamítavém gestu. Tři poskoci zaujali původní místa. Otevřel okno a zhluboka se nadýchl. Do očí ho udeřil barevný neon tančírny na rohu na opačné straně ulice.

„Přirazím v půlu taxíkem, chci bejt včas v tý tančírně, v půl devátý přesně, to blues si dáme těsně, zejtra večír v tý tančírně, tak koukej, ať čekáš přesně, v půl devátý zejta večííír, v tý tančííírně Darktown Strutters bude bááál…kvílela jazzová trubka doprovázející zpěváka.

Algy zavřel okno.
„Prosím?“ otázal se, když si uvědomil, že Leone na něj už nějakou dobu mluví.
„Ach ano, ovšem, můžete si vše ještě samozřejmě rozmyslet“, navrhoval právě jeho protějšek velkoryse.
„Rozmyslet co?“, otázal se Algy zmateně.
„Správně“, odtušil spokojeně Leone. „Není nad čím váhat. Jde přece o život Vašeho přítele.“


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: stř říj 29, 2008 6:18 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola desátá

Love To Whistle

I love to whistle cause it makes me merry , makes me feel very (whistle)
Early to bed, early to rise , makes you healthy, wealthy, and wise
But I found out, I know it's true, a whistle does much more for you
So I love to whistle
Troubles won't come near me
Specially when they hear me (whistle)


„Netušil jsem, že pořádáš půlnoční večírek“, pronesl sarkasticky Biggles. „Ani já“, odpověděl překvapeně Wilks. „Tiše“, napomenul je hlas, který Bigglesovi přišel tak trochu známý. „Seržant Spinelli“, vydechl Wilks.
„Pojďte dovnitř, nemůžeme zůstat stát tady na chodbě“, pokračoval seržant. Biggles nahmatal svůj zapalovač a zaclonil plamen. „Rolety jsou zatažené, ale i tak musíme být opatrní“, zašeptal Wilks, když přecházeli do pokoje a opatrně se posadili. Wilks na postel, Spinelli a Biggles u malého stolu, který s dvěma židlemi, umyvadlem a skříní tvořil zbývající vybavení místnosti.
„Obávám se, že příliš veselá zábava se konat nebude“, poumál se Wilks ze tmy.
„Není třeba“, odpověděl Biggles. „Úplně postačí, když se dozvím, jakou hru tady Vy dva vlastně hrajete“.
x

V sále nebylo slyšet vlastního slova. Aréna byla nacpaná k prasknutí. Prodalo se šest set vstupenek, víc sedadel se dovnitř nevešlo, ale diváci postávali i v uličkách a tísnili se přímo pod provazy. Děvčata prodávající cigarety a zmrzlinu měla co dělat, aby se protlačila shluky návštěvníků, což většině z nich zjevně nevadilo.
Pod nízkou střechou se vznášel našedlý kouř z desítek cigaret a doutníků.
Jak se blížil hlavní program, nervozita v sále stoupala. Před chvílí skončil druhý a poslední předzápas, a přes viditelnou snahu a celkem slušnou úroveň obou nováčků obecenstvo většinu času pískalo a nespokojeným voláním je vybízelo je k rychlému ukončení. Nakonec se dočkali závěrečného knockoutu a začali nedočkavě vyvolávat obhájce titulu Šampiona východního pobřeží.

x

„Je to všechno velmi jednoduché“, začal Wilks tiše. „Vítej v mý malý skrýši. Honosné to tady zrovna nemáš“, podotkl Biggles. „Míval jsem lepší bydlení“, připustil Wilks. „Patrně jsi ztratil klíče, co?“ zeptal se Biggles uštěpačně. „Něco podobného“, usmál se Wilks. „Abych pravdu řekl“, pokračoval, „vlastně jsem je zahodil. Tenhle zapadáček mi sehnal tady seržant. Dojal ho můj příběh“, pokynul hlavou směrem ke Spinellimu, i když ho ve tmě mohl stěží někdo vidět
„Svět je malý, viďte majore Bigglesworthe“, chopil se slova Spinelli. „Musím se k něčemu přiznat. Nevěřil jsem vašemu příteli Wilkinsonovi, když mi vyprávěl, jak vám napsal dopis, a že docela jistě přijedete. Naštěstí mi o tom všem řekl dříve, než jste se neuvěřitelnou shodou okolností objevili právě na našem okrsku.“
„Tehdy jste mi ale o Wilksovi nic neřekl“, řekl Biggles vyčítavě. „Nemohl jsem“, odpověděl Spinelli klidně a dál věc nerozebíral. Biggles rychle změnil téma. „Když jsme se tu tak pěkně sešli, rád bych připomněl, že jeden chybí“, řekl naléhavě. „Algy zůstal v hotelu. Jestli jsem dobře pochopil Tvoje počínání Wilksi, může se dostat do pěknýho maléru. Nelíbí se mi představa, že tam kvůli mně zůstal úplně sám.“
„Nebezpečí hrozí nám všem“, odpověděl Spinelli místo Wilkse, „a nemluvte tak hlasitě“, připomněl. „Mohl byste rychle zjistit, kolik dobře placených uší skrývá jeden oprýskaný činžák. Teď mu nepomůžete“, pokračoval. „Musíme počkat do rána. Až se rozední, pošlu do hotelu pár svých lidí, aby se tam porozhlédli. Do té doby vám neradím, abyste se pokoušel o nějakou hloupost, třeba odněkud telefonovat. Jestli je naživu, pár hodin ještě vydrží.
Teď stejně nemůžeme nic podniknout. V noci vylezou z kanálů všechny krysy, co jich v Chicagu je, a je jich tu hodně, věřte mi. Šanci máme jenom za dne“, skončil Spinelli svou řeč. „Můžete si klidně udělat pohodlí“, vložil se do hovoru Wilks, „teda, aspoň v rámci možností“. Spinelli si natáhl nohy. Biggles se nepohnul. Podvolil se jenom velmi nerad a obavy z Algyho osudu se nedaly zaplašit tak snadno. Mechanicky sáhl po cigaretách.
Vzápětí si uvědomil, že jeho pouzdro leží bůhví kde.
„Dobrá“, řekl nakonec rezignovaně, „přijeli jsme až do slavného Chicaga, jenom abychom zjistili, jak skončil tvůj úžasnej příběh Wilksi. Můžeš klidně začít vyprávět, jak začal. Aspoň nám to rychleji uteče.“
x

Tug znechuceně pohlédl na sekundanta, kterého mu osobně přidělil Botička, a který ho posledních čtyřiadvacet hodin nespustil z očí. Oba postávali v modrém, od jury vzdáleném rohu.
Skupinka v červeném rohu poblíž bodových rozhodčích působila výrazně odlišným dojmem. Boxer seděl na stoličce, jeden ze dvou sekundantů mu masíroval ramena a druhý rychle udílel poslední rady.
Tug se rozhlédl. Většinu míst v první řadě za jeho zády obsadily známé tváře. Botička a jeho suita se pohodlně rozvalovali na sedadlech a viditelně se dobře bavili. Hned o řadu dál seděl Botičkův bookmaker, který uzavřel příjem sázek až na poslední chvíli, aby nevzbudil podezření. Na rozdíl od svého nejlepšího zákazníka se tvářil neproniknutelně jako vždy.
Hluk davu začínal být nesnesitelný.
Náhle se ozvalo volání “Sekundanti z ringu”, a vzápětí “Ring volný!” Zazněl gong a ringový rozhodčí vstoupil mezi provazy. Představil jménem oba borce, obhájce titulu Jima Howleye ze Států a vyzyvatele Tuga Carringtona z Británie. Jeho další slova o férovém zápase zanikla v nadšeném ryku a dupání. Tug si nasadil do úst chránič a na zkoušku udeřil několikrát rukovicemi o sebe.
Vzápětí oznámil zvonec začátek prvního ze čtyř kol. Zápas o titul šampióna roku byl zahájen.
x

„Vzal jsem místo u přepravní firmy, jak víš,“ navázal po chvilce ticha Wilks. „Dost jsem si od toho sliboval, konečně slušná a celkem dobře placená práce. Dělal jsem „přívozníka“, lítal se zásilkama kousek na jih a na východ, žádný velký štreky, zato slušnej obrat, střídali jsme se tři na dvou strojích a mechanici měli často co dělat, aby je připravili k dalšímu letu, prostě firma, pro kterou by chtěl pracovat každej,…“ Wilks se odmlčel, jako by najednou hledal slova. „Pár měsíců bylo všechno v pohodě. Pak se to stalo.“ Biggles zvedl hlavu, ale nepromluvil. Venku na verandě se začaly ozývat jakésy zvuky. Wilks vstal a spíš popaměti udělal pár kroků směrem k zatemněnému oknu. „Ucpal se mi přívod paliva do jednoho motoru“, pokračoval, „musel jsem dolů na koberec“. „Pokusil jsem se provést opravu sám, ale bylo jasné, že moje provizorní řešení dlouho nevydrží. Doletěl jsem a jako hlupák ohlásil celou věc šéfovi. Vypadal, že ho nějakej porouchanej motor vůbec nezajímá. Nechal prohledat mě, stroj i zásilku. Pak mě důkladně vyzpovídal. Neměl jsem co tajit, a tak jsem mu řekl i to, že jsem nouzové přistání nikde nehlásil, neměl jsem čas. Zdálo se, že ho to trochu uklidnilo. Řekl mi, abych s s tím už nedělal starosti, prý firma sama vyřídí s úřady vše potřebné. Neměl jsem důvod o tom pochybovat, a přiznám se, že vysvětlovat nějaký technický problém úředníkovi, kterého zajímají jenom předpisy, se mi dvakrát nechtělo a byl jsem rád, že jsem se toho zbavil.
Brzy jsem pochopil, že mě podezírají z úmyslného přerušení letu a z účasti na nějakém nezákonném podniku. Nejspíš si mysleli, že jsem načerno něco naložil nebo vyložil, říkal jsem si tenkrát, a řekl jsem to i jim. Ujišťoval jsem je, že v ničem nejedu, a že si to můžou ověřit.
Nějakou dobu se chovali dost nepříjemně. Odstavili mě na týden, ale plat mi šel, a tak jsem neprotestoval a čekal, co se z toho vyvine.“ Wilks se znovu posadil na postel, až péra zapraskala. „Můžeš trochu přidat na tempu?“, otázal se Biggles netrpělivě. „S tímhle jsi přece na policii nešel“, dodal a automaticky sáhl do kapsy pro cigarety. Zamračeně položil prázdnou ruku na stůl a sevřel ji v pěst.
„Ovšemže ne“, odpověděl Wilks polohlasem. Zvuky za oknem se náhle změnily v pořádný rámus a ozvalo se dechberoucí zaječení. Biggles vyskočil ze židle, až ji málem překotil. „To nic“, zasmál se Wilks, „to jsou jenom kočky“. U sousedního bytu se prudce otevřely dveře a nějaký muž s hlasitým klením vyhodil ven cosi kovového. Předmět narazil na zábradlí s rachotem, který budil dojem, že se zřítí celá pavlač. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Chvíli nebylo slyšet nic jiného, než bouchání vším možným včetně oken a dveří, doprovázené výkřiky a nadávkami nájemníků.
„Romantické hnízdečko“, ušklíbl se Biggles, když se hluk utišil. „Jistěže“, odsekl Wilks. „To víš, v Hiltonu by mě našli hned“.
„Tebe někdo hledal?“ otázal se Biggles nevinně. “A proč, prosím tě?“

x

Uběhlo prvních dvacet sekund. Tug měl dojem, že mu ztuhly nohy, a nikdy je nerozhýbe. Jeho soupeř, o několik let a liber mladší, přičinlivě poskakoval kolem a neustále se snažil zasadit úder na hlavu. Mohutně povzbuzován publikem umístil několik tvrdých ran, které ale Tug zkušeně vykryl. Obecenstvo začalo nespokojeně pískat. “Musím konečně zaútočit”, rozhodl se Tug. Jenomže soupeř byl plný síly, odhodlání a sebejistoty.
“Ví o tom, že stejně vyhraje?” napadlo Tuga. Zatím tomu nic nenasvědčovalo. Rozhodně se nedalo říci, že by jeho soupeř nebyl ve formě. Publikum, nespokojené s tím, že v polovině prvního kola nevidělo ještě žádnou krev, začalo bučet a hlasitě nadávat. Tug inkasoval zásah na levou čelist a zavrávoral. V duchu si vynadal do hlupáků za to, že na chvíli polevil v pozornosti a další příležitost už soupeři nedal. Po rychlé výměně úderů začel Jim krvácet z rozbitého obočí. Zdálo se, že ho rána rozzuřila. Během okamžiku skončili oba v clinchi.
“Break!”, zvolal ringový sudí a oba se neochotně pustili. Odtáhl je od sebe, napomenul a dalším povelem “Box!” souboj pokračoval. Zvuk zvonu oznamující konec prvního kola přišel právě v okamžiku, kdy Tug získal dojem, že by mohlo konečně pořádně začít.

Minutová přestávka před druhým kolem se neuvěřitelně vlekla. Tugův sekundant šel tak daleko, že do rohu dopravil i stoličku a lahev s vodou. Tug si utíral tvář ručníkem. “Bude to ve třetím kole”, zasyčel Botička, který mezitím přistoupil k provazům, “a bude to K.O.” “Jinak živej neodlezeš, to si pamatuj!”
x

„Čas běží“, upozornil Spinelli. „Co kdybychom se vrátili k věci?“
„Jak jsem říkal“, navázal Wilks, „týden jsem nelétal, ale do práce jsem samozřejmě chodil, vypomáhal jsem v expedici. Tehdy jsem si všiml, že se mě ostatní začínají trochu stranit a moc se jim do hovoru se mnou nechce. Nijak zvlášť mi to nevadilo, nemusím se kamarádit s každým“. Wilks pokrčil rameny. „Pak jsem si všiml těch dvou, co mi šlapali stín“.
„Patrně cestou na jeden z tvých oblíbených gangsterských filmů“, ušklíbl se Biggles, když zaslechl poslední slova.
„Ne, a zanech laskavě toho rejpání, nebo si všechno pěkně zjistíš sám“, odsekl Wilks už naštvaně. „Dobrá, dobrá, kamaráde, pokračuj“, vyzval ho Biggles smířlivě.
„Chodili za mnou všude a dávali si záležet na tom, abych je náhodou nepřehlíd. Nemusím Ti říkat, že jsem z toho byl pěkně nervózní, a že mi podobný manýry přišly poněkud zvláštní. Přemejšlel jsem o tom horem dolem, a pak se mi naskytla nečekaná příležitost. V baru poblíž letiště jsem potkal jednoho z těch dvou ostatních pilotů, celkem fajn chlápka odněkud z Omahy. Lítal výborně, když nepočítám, že se musel nejdřív pořádně napít, aby se vůbec odlepil od země. Když jsem na něj narazil, měl už něco v sobě a potvrdil mi, že ty dva maníky zná. Prý ochranka, kterou platí šéf. Na zvláštní akce. Snažil jsem se vyrazit z něj něco víc, ale tak namol zas nebyl. Nejspíš si naše posezení zapamatoval, nebo podali hlášení mé dva stíny, protože do toho baru přišli za mnou. Rozhodně šlo pak všechno ráz na ráz.“
Wilks pohlédl k jednomu ze zatažených oken a uvědomil si, že začíná svítat.
„Když jsem se den nato vrátil z práce domů, zjistil jsem, že tentokrát museli jít pro změnu přede mnou. Nic se neztratilo ani nerozbilo, jenom přemístili pár věcí tak, abych si povšiml, že jsem měl návštěvu, která může přijít, kdy se jí zachce a dělat si , co chce.“ „Co myslíš, že jsem udělal?“ otázal se Bigglese. „Neříkej mi, že jsi konečně šel na policii“, odpověděl Biggles, tentokrát docela klidně.
„Ne, nešel“, potvrdil vzdorovitě Wilks. „Ráno jsem se dostavil do firmy jakoby se se nechumelilo“.
„Bylo by zajímavé vědět, co sis od toho sliboval“, odtušil Biggles a pohlédl směrem ke Spinellimu, který celou dobu seděl na židli beze slova a takřka bez pohybu.
„Nevím“, odpověděl Wilks upřímně, „jenom jsem jim chtěl dát najevo, že mě tak snadno nezastrašej. K mému překvapení mi svěřili let v další směně.“
„ Byl něčím zvláštní?“ otázal se Biggles. „Kdepak, jenom jsem navíc vezl pasažéra, dohled spíš nade mnou, než kvůli zásilce. Všechno proběhlo hladce, a pak jsem letěl ještě čtyřikrát, vždycky pod dozorem. Pak jsem v hangáru náhodou zaslechl, jak se jeden z mechaniků zmínil o novým pilotovi. Nebýt té návštěvy v bytě a dvou podivnejch existencí za patama, nikdy by mě nenapadlo, že je něco v nepořádku. Do poslední chvíle jsem si myslel, že z nějaký černoty podezírají oni mě.“
„ Zajímavý bylo“, uvažoval Wilks nahlas, „jak strašně dlouho trvalo, než jsem si konečně připustil, že je všechno jinak, a že v tom pěkně lítám. Jenomže tentokrát jaksi bez padáku“.

x

V dalším kole soupeř přitvrdil. Tug inkasoval sérii citelných úderů do obličeje. Krvácel z nosu a po nátělníku mu stékala krev z rozbitých rtů. Těsně před koncem tříminutového limitu se mu podařilo konečně prorazit obranu a předstíraným direktem oklamat protivníka. Do následného levého háku vložil veškerou zbývající sílu umocněnou ještě pohybem celého těla. Jim zareagoval pozdě a už se nestačil krýt. Tugova rukavice dopadla přímo na soupeřův solar. Jimova tvář zbledla, zalapal po dechu a hlava se mu na okamžik zvrátila dozadu. Pak se předklonil, poklesl v kolenou a velmi pomalu se zhroutil k zemi. Obecenstvo šílelo. Tug se neodvážil pohlédnout za sebe. Rozhodčí se sklonil nad Jimem začal odpočítávat.

….šest, sedm, …zdálo se, že se Jim pohnul. Rozhodčí už nemohl počítat pomaleji. V deváté sekundě se Jim namáhavě dostal na kolena a sudí zastavil odpočet. “BOX!” ozvalo se.
Jako by čekal právě na ten okamžik, zazněl signál ukončující druhé kolo.

Tug se vyhýbal pohledu do červeného rohu, kde se oba sekundanti soupeře horečnatě snažili, aby jejich borec nastoupil do dalšího kola. Jenom koutkem oka na chvilku zahlédl muže, podle všeho lékaře, jak se sklání nad Jimem. Pak mu výhled zaclonil jeho vlastní sekundant. Byl zpocený a hlas se mu třásl.
“Pan Venantini je nespokojen. Velmi nespokojen”, dodal chraptivě a Tug si uvědomil, že muž má strach a ani se ho nepokouší skrývat.

x

Biggles vstal, aby se protáhl. „Podezíral jste někoho z té firmy?“ obrátil se na Spinelliho.
„Kdepak“, zazněla tichá, ale výrazná odpověď. „Firmu H + V Shipping Co., pro kterou pracoval kapitán Wilkinson, jsme nikdy ani neprověřovali“, vrátil se Spinelli k Bigglesově otázce. „Nikdo na ni nikdy nepodal sebemenší stížnost, nikdy se v souvislosti s ní neobjevil žádný problém. Prostě jedna ze solidních a zavedených spedičních společností.“

x

Výkřiky diváků téměř přehlušily zvon oznamující začítek třetího kola. Tug odhodil ručník, kterým si otíral tvář, za provazy a namáhavě se postavil. Máme oba dost, uvědomil si. „BOX! ozval se hlavní rozhodčí. Jen kdybych věděl, co je s Katií. Ten ničema byl opravdu schopen jí ublížit,…Katie,… co se s ní vůbec stalo? Někdo se o ni přece musel postarat. Kdyby měli Katii v rukou, jistě by mu ji ukázali, aby ho přiměli k úplné poslušnosti… Tug inkasoval ránu, která ho na chvíli zcela oslepila. Mechanicky zvedl ruce výš, aby se pořádně kryl, a jeho soupeř, kterému se něčekaně povedl první úder, náhle ožil a přešel do tvrdého útoku. Tug si uvědomil, že ustupuje a tentokrát se on zaklesl do Jima. „Break! Break!“ křičel sudí a násilím je odtrhnul od sebe. Tug poodstoupil a zamžoural. Světlo se mu náhle zdálo příliš ostré a vzduch nedýchatelný. Pohlédl na soupeře. Jim těžce lapal po dechu a po tvářích mu stékal pot smíšený s krví. Za hlasitého pískotu a hanlivého pokřikování publika kroužili chvíli okolo sebe. V poslední minutě se střídavě pokoušeli zasadit údery buďto na bradu nebo na žaludek, ale bez viditelného výsledku.
Publikum začalo zase znechuceně bučet a pískat.
Budu muset něco podniknout, a rychle, prolétlo Tugovi hlavou. Musím se probrat, musím…..náhle si vůbec nebyl jistý, jestli ještě vůbec chce vyřídit tenhle účet a vyhrát.

Třetí kolo skončilo stejně jak začalo, za ohlušujího řevu obecenstva.

x

„Víte, není tak docela pravda, že pašování skončilo se zánikem prohibice“, pokračoval Spinelli, když se Biggles odmlčel. „Existuje i jiné zboží, které se na denním světle rychle kazí“, ušklíbl se, „a proto se musí přepravovat rychle a v diskrétním příšeří. Gangy, které předtím žily z distribuce alkoholu, neodešly na zasloužený odpočinek jenom proto, že se dneska můžete klidně upít k smrti třeba na ulici.
Našly se jiné zdroje příjmů a z mnoha bývalých bossů se stali počestní obchodníci“, dodal opovržlivě.
„Letecká doprava je sice velmi drahá, ale pokud někdo potřebuje rychle a do jisté míry nenápadně přepravit zboží, není lepší způsob. Existují sice povinné prohlídky, celnice a podobně, ale jako piloti víte sami nejlépe, že let malým strojem, který může celkem snadno přistát mimo letiště, je v podstatě nekontrolovatelný, a že pilot se může kdykoli vymluvit na poruchu, kvůli které musel nečekaně dolů. Nemáme bohužel ještě takové prostředky, abychom mohli sledovat všechna letadla po celou dobu jejich cesty“, řekl Spinelli rozmrzele, „ušetřilo by nám to hodně starostí.“
„Chcete říci, že lumpové teď přesedlali na letadla?“, otázal se Biggles chladně. „Víte, ani na zemi se neohlídá všechno, ale hodně už zvládneme, právě prohibice nás ledasčemu naučila. Dokud ale nebudeme mít policii i v oblacích, můžeme zločince chytat zase jenom na pevné zemi.
Ale zpátky k věci. Představte si“, začal Spinelli, „že založíte spediční firmu. Koupíte několik náklaďáků nebo dokonce letadel a najmete lidi. Jste – li šikovný, obchody se rozjedou. Poctivý obchodník, jestli něco takového vůbec existuje, vydělá. Nepoctivý vydělá dvakrát. Jednou legálně a podruhé….. ne, na daních ne, to si od té doby, co sedí Capone, nedovolí nikdo, hlavně v podsvětí.
Pokud ale pracujete se zásilkami, můžete k těm poctivým občas přidat jinou a výrazně si tak vylepšíte obchodní bilanci.. Letadlem se vše navíc odbude velmi rychle.
Dodávky mohou být pravidelné nebo občasné, ale vždy nenápadné. Ostatní zboží nese navíc adresy známých firem a solidních podniků. V branži máte výbornou pověst. Že dělá občas nějaký celník menší problémy? Peníze spraví všechno a pokud ne, bude na jeho místě brzy jiný, ochotnější. Přepravní firma je ideální způsob, jak provozovat nezákonnou činnost a být přitom pěkně pod střechou.“
„ Zdá se, že lepší místo sis opravdu vybrat nemohl“, podotkl Biggles suše k Wilksovi.
„Netvařte se tak vyděšeně“, usmál se Spinelli na Bigglese, „spousta podobných společností opravdu poctivá je, i když některé se zabývají obchůdky, které policii příliš nezajímají, leda by ji přivedly na stopu něčeho většího“.

x

Za minutu začne poslední kolo, a pak se vše rozhodne. Tug seděl na židličce a na smrt bledý sekundant mu podal ručník a láhev s vodou. Pak zmizel pod provazy.
Dvě jména duněla Tugovi hlavou. Elsie a Katie. Elsii zabili právě proto, aby ho zlomili. Aby dnes nevyhrál, když si nedal říct jinak. Teď měl strach o Katii, jedinou osobu, ne které mu ještě v životě záleželo. ´Kdyby ji unesli, přivedli by ji´, snažil se uvažovat. Nic by ho do kolen nedostalo tak snadno. Možná jsou právě na cestě .…na cestě kam? Oni nejspíš vědí, kde teď Katie je. Jistě už dávno poslali někoho, aby zjistil, co se s ní stalo. Tug se rozhodl. Čtvrté kolo je také kolo a knock-out v samém závěru …..
Tug se otočil. Na lavici za ním bylo prázdné místo. Botička někam zmizel. Zato ve tváři jeho nohsledů byl výraz, který rozhodně nevěstil nic dobrého.

x

„Do svítání zbývá už jenom pár hodin“, upozornil Wilks ostatní. Co si aspoň na chvíli udělat pohodlí?“ „Vypadneme odtud hned, jak se rozední“, odpověděl Spinelli. „Čím dřív opustíme tenhle byt, tím líp. Stejně se v něm schováváte už dost dlouho.“
„Rád bych slyšel konec příběhu“, zaprotestoval Biggles, ale bez výsledku. „Zbytek Ti povím u snídaně“, odtušil Wilks zlomyslně a natáhl se na postel.
„Nevím sice, kam ráno půjdeme, ale mám pocit, že nudit se rozhodně nebudu“, dodal Biggles zachmuřeně.

x

Chvilku před začátkem čtvrtého kola se Tugův sekundant objevil znovu a naposled. Jediným pohybem ruky shodil všechny věci z rohu dolů pod ring a ztratil se.

Tug měl v první chvíli dojem, že se vůbec nepostaví na nohy. Bolel ho každý pohyb a nějakou dobu už nebyl schopen jasně vidět.
Zvon, který oznámil začátek rozhodujícího kola, přiměl publikum k povzbuzování ve stoje a borce k mátožnému nástupu do středu ringu. „BOX!“ zvolal hlavní rozhodčí.
´Poslední kolo, poslední kolo´, opakoval si Tug. Mizernejch pár minut a bude po všem. Přinutil se aspoň k několika krytům a soustředil na okamžik, až protivník udělá chybu. Pak uvědomil, že i soupeři docházejí síly, když ho překvapivě zahnal do provazů. Využil náhlé výhody a zaútočil. Jenomže Jim nebyl žádný začátečník. Vůbec nepůsobil dojmem, že hraje v koupeném zápase. Jim rozhodně vyhrát chtěl.
Tug žádné další povzbuzení nepotřeboval. ´Přece to teď nezabalím´ rozhodl se, když nereagoval dost rychle a nestačil odvrátit úder na bradu. Skončili v dalším clinchi.
„Break, break!“ Když je sudí od sebe odtrhl, dali se rozeznat jenom podle barvy úboru. Rány na hlavě krvácejí hodně a krev už kapala i na žíněnku.

, „Zab ho, zab ho“, vyzývalo hlediště Jima. ´To si počkáte´, pomyslel si Tug, ´ještě jsem neskončil´. Když se ozval další povel „BOX!“, zaměřil se na soupeřovu hlavu a vložil do útoku všechnu sílu, která mu ještě zbývala.

Slavnostní zvuk gongu svedl nerovný boj s ohlušujícím pokřikem obecenstva. Hlavní sudí stál uprostřed ringu, z každé strany jednoho borce právě skončeného zápasu. Uchopil oba za ruku. Pak jednu zvedl do výšky a vyhlásil Šampióna východního pobřeží ve střední váze. S Tugem se zatočila aréna. Počkal, až se provazy přestanou vlnit, a pak podal soupeři ruku. Rozhodnutím jury zvítězil Jim Howley těsně na body.


Tug se snažil rychle protlačit k šatně. Kupodivu se ho nikdo nepokoušel zastavit. ´ Jestli se má něco stát, nebude to hned. Je tu ještě pořád dost lidí, a příliš světla´, pomyslel si a doufal, že že se nemýlí.
Přesto, že středem pozornosti davu byl samozřejmě staronový šampion, občas někdo vyjádřil uznání i Tugovi a chvilku mu trvalo, že se dostal z arény. Věděl, že má konečně možnost spojit se s někým kvůli Katii. Jenom se dostat k telefonu během té chvilky, která mu ještě zbývá, než se obecenstvo rozejde. Pak už nebude záležet na ničem.

Do sprchy raději nešel, jenom si v umyvadle opláchl obličej a rychle na sebe hodil košili a kalhoty. Vylovil v kapse minci a doběhl k telefonnímu automatu ve výklenku vedle tělocvičny.
Tón vyzváněl dost dlouho, než se ozvala rozhněvaná paní domácí. Tug se raději nepředstavil. „Kohože chcete? Člověče, víte, kolik je hodin? Howardovic nejsou doma, a vůbec, o tý famílii mi ani nemluvte, jeden má policajtů plnej barák a eště se mu producírojou pod voknama, jak to vypadá? Bůhví, co vyvedli, je tam ticho jako v hrobě, asi je všechny zavřeli. To jsou dneska partaje, aby se člověk ve vlastním bytě bál o život… a vůbec, vy jste kdo?“ Tug zavěsil. Marně se snažil se porozumět tomu, co právě vyslechl.
Kolem Tuga proběhlo několik rozdováděných fanoušků. „Nedá se nic dělat, musím vsadit všechno na jednu kartu“, rozhodl se. Odvrátil se a pak znovu zvedl sluchátko. „Policii“, odpověděl na dotaz spojovatelky.
„Tak pán by rád mluvil s policií“, řekl kdosi spokojeně za Tugovými zády. „To se hodí. Policie totiž po pánovi už nějakou dobu pátrá. Pán totiž spáchal malou vraždičku, a pak si vyrazil na špacír“, pokračoval mluvčí zálibně k rozrůstajícímu se hloučku ohromených posluchačů. Tug zasykl, jak mu obušek zasáhl rozbolavěné prsty a upustil sluchátko. Další rána ho napůl omráčila a srazila k zemi. Když se pokoušel lézt po čtyřech, někdo ho zvedl a nasadil mu pouta. „Hodnej hoch“, zafunělo mu do ucha. Vzápětí se Tugovi zvedl žaludek. Dnes večer vydržel hodně, ale pronikavý odér sardinek už nebyl schopen snést.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pon lis 03, 2008 12:50 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola jedenáctá


Do Nothing Till You Hear From Me

Someone told someone and someone told you
But they wouldn't hurt you, not much,
Since every one spreads the story
With his own little personal touch.
Do nothing till you hear from me
Pay no attention to what's said....



John Howard zvedl udivně hlavu. Policajta v týhle čtvrti nebylo vidět ani v pravý poledne, natož brzy ráno, kdy teprve začínalo svítat. Vlastně tu byli naposledy, když Elsie…. když Elsii Wicksovou našli na schodišti v kaluži krve. Pěkná holka, tahle Elsie,… hezký holky by neměly vykrvácet v baráku na schodech, pomyslel si trpce. Že by přišli na něco nového, pomyslel si, když se přesvědčil, že strážce zákona skutečně přechází před domem, kde bydlel.
Třeba ho poslali ze sirotčince, napadlo ho, a ostatní si pro Katii přijdou za chvíli. Však uvidíme, až si promluví se ženou, vsadím se, že už dávno něco vymyslela, řekl si napůl pobaveně, a napůl hrdě. Vždycky si poradila, když bylo potřeba.
Strážník ho nechal bez potíží vejít dovnitř.
John opatrně odemkl dveře od bytu, aby nevzbudil děti. Když odkládal kabát na věšák, měl nejasný pocit, že něco není v pořádku. Pak si uvědomil, že dnes necítí vůni kávy jako jindy a zarazil se. Snídani míval vždycky nachystanou, paní Howardová si nechávala záležet na tom, aby se najedl hned, jak se vrátí z noční směny. Vstoupil do kuchyně. Stůl byl čistě uklizený. Zamračil se a nahlédl do pokoje dětí. Pak s nepříjemným tušením otevřel dveře do ložnice. Nemýlil se. V bytě nikdo nebyl.

x

Dveře Wilksova úkrytu se tiše otevřely a ven proklouzly tři postavy. Bylo časné ráno, onen zvláštní čas těsně předtím, než se objeví první skutečné paprsky světla, a začnou se ozývat ptáci, budíky a naštvané hlasy.
Muži obešli dva bloky a pak je Spinelli dovedl do kafetérie, jedné z těch, u kterých je těžké poznat, zda už otevřeli, nebo teprve budou zavírat. „Vemte si koblihy“, vybídl je Spinelli, a postavil na stůl, k němuž se posadili, mísu zvláštních prstenců politých ještě podivnější polevou. „Hned přinesou kávu“, dodal.
Biggles hleděl na snídani s těžkým podezřením. „Jste si jist, že jsou jedlé?“ otázal se. “Vypadají pěkně jedovatě“, dodal na vysvětlenou.
„Káva nebude o nic lepší“, ujistil ho Spinelli vesele. „Na Vašem místě bych neváhal a pustil se do nich, nebo chcete zemřít hlady?“
„Až doteď mě nenapadlo, že by mi něco podobného mohlo opravdu hrozit“, zamumlal Biggles docela vážně, nalévaje si z konvice bledě hnědou tekutinu. „Co takhle vejce se slaninou?“ Wilks se usmál. Spinellimu skoro zaskočilo. „Ani omylem“, odpověděl s ústy plnými kroužku ozdobeného veselou růžovou polevou.
„Omluvíte mne na chvíli?“ otázal se Spinelli, když spolkl poslední sousto. „Zavolám do hotelu a poptám se po vašem příteli Algym“.
Biggles se díval, jak odchází k přístroji na zdi poblíž pokladny, a až teď dal najevo obavy, které ho tížily celou dobu. „Dělám si opravdu starosti“, přiznal Wilksovi, „uběhlo tolik času,…“.
„Nezapomeň, že Algy není žádný hlupák“, utěšoval ho Wilks. „Třeba nevystrčil nos z pokoje“, dodal optimisticky.
Ozvaly se kroky. Spinelli se vracel. Biggles se otočil a hned viděl, že je zle. „Co se stalo?“, vstal rychle ze židle. „Recepční o něm prý neví, pan Lacey podle všeho odejel zhruba před hodinou autem s nějakými muži. Kam, recepční ani portýr nevěděli. Volal jsem také na stanici, pár hochů ten hotel pěkně převrátí naruby.“ Spinelli se odmlčel.
Biggles se ztěžka posadil. „Toho jsem se obával“, řekl tiše.

x

Dopolední slunce začínalo právě vysoušet vlhkost na přistávací ploše chicagského centrálního letiště , když z jednoho hangáru v části vyhrazené charterovým letům vyšel Algy. Právě dokončil rozhovor se zástupcem firmy, která na jejich stroji od časného rána prováděla údržbu. Vlastně šlo o víc, než pouhou konverzaci. Algy prolezl letadlo skrznaskrz, aby se osobně přesvědčil, že je vše v pořádku. „Potíže ve vzduchu jsou tím posledním, co by mi ještě chybělo“, pomyslel si trpce. Hlavní mechanik, otrávený z toho, že musel brzo vstát a navíc dotčený Algyho podrobným zkoumáním, převzal s brbláním šek a rychle se vzdálil.
Algy vrátil šekovou knížku do náprsní kapsy a pomalu zamířil do kanceláře.
Hodinu poté usedl do kokpitu a provedl předletovou přípravu. Vše fungovalo bezchybně. Starý dobrý Vandal, pomyslel si Algy vděčně a otřel si rukou tvář, aby odehnal únavu posledních čtyřiadvaceti hodin. Vzápětí požádal o povolení ke startu.
Ke své nelibosti zjistil, že start byl odložen. Důvod na sebe nenechal dlouho čekat. Na letištní ploše se objevil pasažér.

x

Spinelli dopíjel kávu. „Kousek odtud je malá autodílna“. „Už párkrát jsem si od nich vypůjčil vůz. Majitel si za prohibice odseděl pár měsíců a ještě mi něco dluží. Navíc se naučil zbytečně nemluvit. Nechám vás někam odvézt. Nemůžete se tu jenom tak producírovat. Je jenom otázka času, než o vás dozvědí, organizace rozhodně nezaměstnává ani hlupáky, ani slepce.“
Wilks se podíval na Bigglese. „Mně je celkem jedno, pod jakej most se nakvartýruju“, snažil se o lehčí tón. Biggles chvíli mlčky přemýšlel. „Vyrazíme na letiště“, řekl Spinellimu. Máme tam letadlo.“
Spinellimu pro změnu zaskočil zbytek kávy. „Cože máte?“, obrátil se k Bigglesovi šokovaně. „No ne“, rozzářil se Wilks,“neříkej mi, že jsi sem Vandala propašoval v kapse“, usmál se.
„Pronajali jsme jeden z volných charterových hangárů na centrálním letišti. Mysleli jsme, že Tě z výšky líp najdeme“, dodal ironicky. „ Kdo mohl tušit, že zalezeš do největší díry široko daleko.“
„To znamená“, konečně se vzpamatoval Spinelli, „že teď můžete rychle opustit město a uklidit se do bezpečí!“
„Nic takového mě ani nenapadne“, ujistil ho kategoricky Biggles. „Bez Algyho se z Chicaga nehnu“. „ Ani já“, řekl Wilks pomalu. Spinelli se na oba podíval a povzdechl si. „Dobrá“, řekl rezignovaně. „Co navrhujete?“
„Pojedeme na letiště“, rozhodl Biggles. „Pro začátek se přesvědčím, že se o stroj dobře starali. Je docela dobře možné, že ho bude potřeba dřív, než myslíme.“

x

„Svezu se s Váma“, prohodil Baloňák tiše. „Jen vzhůru na palubu“, odpověděl Algy znechuceně, „už jste mi začínal chybět. Tu pistoli schovejte“, dodal, aniž se ohlédl. „Stačí jedna díra do trupu a schytáme to oba“. „Nestarejte se a leťte“, odsekl muž. „Připoutejte se“, odpověděl Algy klidně.

Dvě hodiny letu. Dvě hodiny, a pak bude muset přistát. Na silnici někde mezi obilím. Spíš prašné cestě, podle všeho. Vydrží Vandal? Drak i křídla už mají nejlepší část své životnosti za sebou,….
A co pak, až přistane? Co potom? Příkazy byly jednoduché. Doletět na místo, vyzvednout zásilku a vrátit se na centrální letiště do Chicaga. „Pak budete mít možnost setkat se s vaším kamarádem“, dodal Leone významně. Algy se při té vzpomínce otřásl. Jak to vždycky říkal Biggles? Problémy se mají řešit tak, jak přijdou. Poletí dost dlouho, určitě ho něco napadne. Jinou možnost koneckonců nemá.
Motory se rozeběhly. Stroj se dal do pohybu a stále nabíral rychlost. Algy přitáhl řídící páku. Vandal se vznesl.

x

„Dovtípil jsem se, žes nakonec přece jenom dorazil na policii“, pronesl cestou Biggles k Wilksovi, spíš jen proto, aby narušil tísnivé mlčení. „Ano“, odpověděl Wilks. „Od tý doby jsem měl za patama tolik lidí s pistolema, že jsem musel hodně rychle zalézt, a pěkně hluboko“, přiznal Wilks naštvaně.
„Vím už dlouho, že u nás musejí mít informátora“, vmísil se do hovoru Spinelli, „proto jsem nikomu nesvěřil místo úkrytu kapitána Wilkinsona“. „K dovršení všeho jste se tu objevili a pátrali po něm přímo u nás na stanici, a ještě jste byli ochotni svědčit v případě mafiánské vraždy“. „Nesmíte se divit, že je o vás v jistých kruzích takový zájem.“
Biggles neodpověděl. Podmračeně sledoval, jak si vůz razí cestu probouzejícím se městem.

x

Algy hleděl přimhouřenýma očima do slunce, když se nos letadla stočil zhruba půl hodiny po startu na jihovýchod. Kdysi, už strašně dávno, znamenala tahle zlatá záplava smrt. Právě „ze slunce“ se často neočekávaně vynořil nepřítel. Každý pilot se v „psím zápase“ snažil dostat právě do pozice proti slunci, které jeho soupeře oslepovalo. Algy automaticky podle starého zvyku natáhl dopředu levou ruku, roztáhl prsty a zadíval se mezi ně. Tentokrát se žádné černé tečky neobjevily.
„Co to děláš?“, ozvalo se podezíravě zezadu. „Nepokoušej se o žádný triky“, dodal muž a významně poklapal Algymu na rameno pistolí. Algy sebou trochu trhl. „Opatrně s tím“, vykřikl. „Velkej Leone by jistě neměl radost, kdybys ho zklamal“, dodal zlomyslně. Odpověď zanikla v hluku motorů. Algy se pousmál.

x

Sardinka dal pokyn šoférovi, aby odbočil na část letiště vyhrazenou pro komerční lety. Auto minulo nízkou protáhlou budovu překládacího terminálu, pak sklad paliva a nakonec zpomalilo před řadou hangárů pronajatých menšími přepravci a majiteli soukromých letadel. Vzhledem k časné ranní hodině bylo místo téměř opuštěné. Stroje se zbožím odstartovaly hned po rozednění a kdo létal jen pro radost, ještě vyspával.
Když vůz zastavil, vytáhli Tuga ven. Sardinka cosi vyštěkl. Od jednoho z hangárů se přiloudal muž, po krátkém hovoru se Sardinkou pokrčil rameny a za pomoci dalších dvou mužů, kteří v autě seděli vedle Tuga, otevřel dveře hangáru dokořán. Tug si uvědomil, že ti tři rozhodně nemají s policií nic společného a pochopil, že Caulder pracuje ještě pro někoho jiného.
Jeho podezření se potvrdilo téměř okamžitě. Dovlekli ho dovnitř, posadili na židli ke zdi vedle dveří a přivázali. Tug se rozhlédl. Ke svému překvapení uviděl vzadu malý jednoplošník, který stál otočený čumákem ven, jak by se chystal ke startu. Muž, který předtím vyšel ven, byl evidentně jeho pilot, protože vlezl zpátky do kabiny a zdálo se, že provádí nějakou kontrolu. Na regálech podél stěn se povalovalo nářadí a na zemi ležely různé krabice a bedny
Botička se postavil před Tuga a udeřil ho. Tug stiskl rty, jak ho od verejšího zápasu rozbitá tvář zabolela. Sardinka zahrnul Tuga přívalem nadávek a s chutí ho udeřil znovu a znovu. Pak si otřel zpocený obličej a přestal, aby si odpočinul.
Náhle venku zaskřípěly brzdy. Před hangárem prudce zastavilo další auto.

x

Algy už po několikáté vyhlédl z kabiny a zkoumavě pozoroval krajinu pod sebou.
Velkoměsto ustoupilo menším městečkům, vesnicím a nakonec farmám roztroušeným v polích. Už před hodinou překročili pomyslnou hranici Illinois a letěli nad územím státu Indiana. Znovu porovnal výhled s trasou na lístku přišpendleném k palubní desce a po chvíli, když rozpoznal charakteristické meandry řeky Eel River, sklonil nos Vandala dolů.
Letadlo se blížilo k cíli.

x

Biggles zíral nevěřícně na jednoho z mechaniků, který okouněl u „jejich“ hangáru. „Říkáte, že pan Lacey s letadlem odletěl?“, ptal se znovu nechápavě. „Povídám“, potvrdil mechanik netrpělivě, „převzal ho dneska brzy ráno a ještě s jedním chlápkem vyrazili někam do Indiany.“
„ Do Indiany“, zopakoval Biggles jako ozvěna.
„Jo, do Indiany, zeptejte se v kanceláři“. „A ještě jsem musel všechno třikrát prohlídnout“, postěžoval si mechanik. Pak se ušklíbl, otočil a odkráčel.
Biggles se posadil na prázdný sud před hangárem a unaveně si přejel rukou obličej.
„Tak se mi zdá, že jsme v koncích“, řekl ostatním.

x

„Jsme na místě“, upozornil Algy poněkud zbytečně svého spolucestujícího. „Až po tobě“, zazněla nevrlá odpověď . Algy pokrčil rameny a vystoupil. Malý náklaďák se probudil k životu a uháněl k letadlu. Když dodávka zastavila, vyšel řidič ven. Podle oblečení by Algy hádal farmáře, starší podsaditý muž v modrákách vypadal jakoby právě zoral pole. Slova ale okamžitě usvědčila zdánlivý dojem ze lži. „Prej potřebuješ šťávu, fešáku“, ozvalo se neomylným velkoměstským dialektem. „Kanystry jsou támdle“, pokývl hlavou směrem ke korbě vozu.
Algy plnil pomalu a pečlivě nádrž. Přitom si nemohl nevšimnout, že blonďák, teď už bez baloňáku, a řidič o něčem tiše mluví. Vrhali po něm stejně kradmé pohledy, jako on po nich.
Nakonec Algy vrátil prázdné kanystry zpět. Když se vracel k letadlu, falešný farmář ho oslovil. „Nezapomeň na tohle“, ušklíbl se. Došel k vozu, otevřel dveře do kabiny, naklonil se dovnitř, a když se otočil, držel v rukou balík. Obyčejný balík velikosti menšího kufru, zabalený v laciném hnědém papíru a převázaný konopným motouzem. Mohlo v něm být cokoli, ale jistě byl jeho obsah dost těžký podle toho, jak muž oddechoval, když ho nesl.
„Koukej to včas doručit“, zafuněl, když balík předával Algymu. Blonďák ho ale předběhl a zásilky se chopil sám. „Já to zařídím“, řekl tónem, který Algymu už po několikáté způsobil nepříjemný pocit v místě nad žaludkem.
„Fajn, pomozte mi otočit letadlo, jinak se nepohneme“, řekl důrazně. Po jistém usilí se jim podařilo manévr provést tak, aby Vandal opsal sto osmdesát stupňů a zůstal přitom na cestě. Řidič dodávky se vrátil do vozu a kousek popojel. „Chce se přesvědčit, že opravdu odletíme“, ušklíbl se Algy.
„Tak na co čekáš?“ ozvalo se za ním. „Až přiletěj vrány“, odsekl Algy a spustil motory.

x

Biggles přecházel nervózně před hangárem a kouřil jednu ze svých posledních cigaret. Zásoba v krabičce, kterou si opatřil na letišti, se rychle ztenčovala. Wilks se snažil vymyslet něco povzbudivého, ale nic ho nenapadalo. Právě se všichni vrátili z kanceláře, kde jim potvrdili, co už věděli od mechanika. Spinelli si opsal identifikační údaje. „Letadlo je příliš nápadná věc, než aby se mohlo jen tak ztratit“, argumentoval. „Věřím, že ho vypátráme. Musí přece dříve nebo později někde přistát už kvůli pali…“ nedopověděl. Ohlédl se. O kus dál před vedlejší řadou hangárů smykem zastavila velká limuzína, vlastně minibus, a vyběhlo z ní šest mužů. Pět z nich se uctivě zastavilo, aby ten poslední mohl vejít dovnitř.
Wilks ztuhl. Poznal muže, kterého předtím několikrát zahlédl ve firmě, pro kterou létal. „Netušil jsem, že parkuje letadla i tady“, řekl ohromeně.
„To je Botička“, vydechl Spinelli.

x

Zpáteční let ubíhal poklidně. Kabinu naplňoval zvuk motorů běžících hladce jako hodinky.
Algy i jeho nevítaný pasažér mlčeli. Algy vyhlížel v pravidelných intervalech z okénka, aby se ujistil, že se neodchylují z trasy. Letěl poměrně nízko, udržoval letadlo na šesti stech metrech. Měl k tomu svůj osobní důvod. Pro všechny případy šetřil palivo. Jedna z prvních věcí, které s Bigglesem udělali, když dorazili do Chicaga, bylo důkladné ověření polohy všech letišť ve městě a jeho okolí, na kterých mohl Vandal přistát, čistě pro případ nouzové situace.
Meigs Field, malé soukromé letiště na východním okraji města, určené pro klubové lety, bylo jedním z nich. O něco větší, nedávno založené Midway svůj veřejný provoz teprve začínalo. Nacházelo se v jihozápadní části města, na rozdíl od hlavního letiště, umístěného v jednom ze severních distriktů metropole. Obě možnosti, Meigs i Midway se zdály být při letu z Indiany blíže, než centrální letiště, ze kterého vzlétli, a kde měl jejich let i skončit. Jenomže hodně záleželo na tom, kudy Vandal vlastně poletí. Na hlavní letiště, kde ho očekávali, se Algy rozhodně vrátit nemínil. Dovedl si dobře představit, jak by ho pak naložili do auta a už by o něm nikdo nikdy neslyšel, leda by jeho mrtvolu vylovili po čase z Michiganského jezera.
V Algyho mysli se pomalu, ale jistě začal rýsovat plán. Sice riskantní, ale jinak docela jednoduchý. S nebezpečím si Algy hlavu nelámal. Byl na něj zvyklý. Krom toho, nic jiného ho stejně nenapadlo.

´Pokud se mi podaří přistát, kde mě nečekají, mohu zásilku i toho ničemu předat policii a říci jim vše, co vím´, uvažoval Algy. ´Moc bych se divil, kdyby ten darebák nakonec nepromluvil´, řekl si pomstychtivě. Sice neměl žádnou záruku ohledně Bigglesova osudu, ale jednou věcí si byl jistý. Biggles nikdy neprodal svou kůži lacino, a jistě by tak neučinil ani teď, utěšoval se Algy. Víc zatím pro svého nejlepšího přítele stejně udělat nemohl.

x

„Musím přivolat posily“, řekl Spinelli rozhodně. „Zůstaňte tady a zalezte do hangáru, ať nepřijdete k úrazu“, dodal důrazně. „Hlavně se moc neukazujte.“ Pak se zastavil, jako by ho něco napadlo. Vyndal z kapsy revolver a podal ho Bigglesovi. „Pro všechny případy“, pousmál se. „Je nabitý, tak buďte opatrný.“
Biggles se za ním díval a sledoval, jak jde pomalu k autu a odjíždí, jako by se nic nedělo.


„Tak se znovu setkáváme, co?“, oslovil Botička Tuga a kopl ho. Rád by ho praštil, ale nechtěl si od krve zamazat ruce. „Mám v úmyslu podniknout menší cestu na venkov a ty pojedeš se mnou. „Není nad pobyt v přírodě, a u vody obzvlášť“, dodal významně. Gorily z jeho doprovodu se přičinlivě zasmály. Tug se rozhlédl kolem. Když nepočítal pilota, zbývalo osm mužů. I kdyby nebyl svázaný, proti nim neměl šanci.

x


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pát lis 07, 2008 10:11 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
x

Algy pohlédl na hodinky na svém zápěstí. K letišti Meigs zbývala necelá půlhodina letu. Tak začneme, rozhodl se. Aniž by se výrazněji pohnul, přivřel a znovu povolil škrtící klapku. Motory okamžitě změnily chod. Algy rychle znovu přiškrtil a uvolnil přívod paliva, a pak ještě jednou. Jeden z motorů zakašlal, a pak znovu naskočil. Oba teď běžely nerovnoměrně, vydávaly podivné zvuky, otřásaly se a Vandal s nimi. Algy slyšel, jak blonďák něco huláká.
Nebyl si jistý, jestli mu jeho lest prošla, ale blonďák se rozhodně nemínil vzdát tak snadno. Když Algy ucítil jeho pistoli na pravém rameni, natočil se a vykřikl: „Schovej to, jestli mě zastřelíš, skončíme oba“. Nezdálo se, se by to zabralo. „Dobrá“, pomyslel si Algy vztekle, když pochopil, že jeho plán nevychází tak docela hladce, jak si představoval. Další přetížení motorů už riskovat nemohl. Uvolnil škrtící klapku a počkal, až se „srovnají“. Pak se znovu ohlédl. Jeho teď už protivník na něj stále mířil pistolí, ale podle jeho výrazu Algy s uspokojením zjistil, že ho alespoň trochu vystrašil. Dál už nemohl váhat. Musel ho zneškodnit dřív, než půjde na přistání. Teď, nebo nikdy! Zvedl nos letadla prudce nahoru a cítil, jak ho mohutná síla vmáčkla do sedadla. Křídla stroje se rozechvěla a směsice kovových zvuků Algymu signalizovala, že přetížení působí nejen na něj, ale i na konstrukci Vandala.
Pět, šest, sedm sekund,… teď musí letadlo vyrovnat, dřív, než se bočně přetočí a přejde do vývrtky, ze které už nebude návratu. Stroj protestoval, jako by se měl rozpadnout, až Algyho zamrzelo, co s ním provádí. Pak se náhle letadlo srovnalo, a jediným zvukem, který zaplnil kabinu byl hluk motorů. Jakoby trochu opatrný, ale přesto silný a pravidelný.
Algy pohlédl na výškoměr a začal znovu stoupat, tentokrát mírně a pozvolna.
Znovu se ohlédl přes rameno. Blonďák se odpoutal, a právě lezl po podlaze. Hledal zbraň, která mu vypadla při Algyho strmém stoupání. Podařilo se, pomyslel si Algy s uspokojením. Pak se rychle podíval na výškoměr. Osm set metrů. Sklonil nos letadla prudce dolů, tak prudce, jak si jenom troufl.
Blonďák se zuřivě snažil něčeho se zachytit a nakonec narazil na sedadlo vedle pilota. Vyškrabal se na kolena. Algy na něj rychle pohlédl a s hrůzou si uvědomil, že je ho soupeř sice spadl, ale zbraň, kterou mezitím stačil najít, držel a nepustil. Meigs už bylo v dohledu. Algy začal klesat.
„Zvedni to! Zvedni to!“, křičel blonďák zuřivě. „Připoutejte se! Sedněte si a připoutejte se!“, Algy si v ten okamžik nemohl pomoci. Koneckonců byl pilot a celý svůj profesionální život zodpovídal za kniplem za všechny v letadle.
Náhle levý motor škytl, rozběhl se, škytl, začal hučet, a pak se se zastavil úplně. Algy si všiml, že z něj vychází slabý kouř. Vandal se prudce naklonil doleva.
„Musíme na přistání, jinak se zřítíme“, vykřikl zuřivě Algy a uchopil pevně knipl.
Zapomněl, že má v kokpitu zabijáka. Zapomněl, že ten chlap má pistoli. Zapomněl úplně na všechno, kromě palubních přístrojů. Výškoměr mu signalizoval, že se prudce propadá, a přitom měl příliš velkou rychlost. ´Panebože´, pomyslel si bezmocně, ´skoro se mi to podařilo´.
x

„Ani mě nenapadne, abych tady jen tak dřepěl“, zašeptal Wilks Bigglesovi. „Mám s tím chlapem nevyřízený účty“.
„Nerad bych se do něčeho pouštěl, dokud se nevrátí seržant s posilami“, odpověděl Biggles polohlasem. „Nevíš, kdo všechno je uvnitř. Musel bys mít kulomet, abys na ně udělal patřičný dojem. Abych pravdu řekl, připadám si na podobné kousky už trošku starý. Pojď, obejdeme to zezadu. Tady zůstat nemůžeme. Při troše štěstí si nás nikdo nevšimne, pokud ovšem nebudeš dupat jako stádo slonů. Nezapomeň, že tě ten chlap zná.“
„Neboj se“, odsekl Wilks, „dám si pozor“. Pak už nepromluvili. Pomalu a obezřetně se přesunuli z příjezdové cesty za šedou řadu hangárů.
Jak se blížili k hale, ve které zmizel Botička s doprovodem, Biggles zpomalil. Opatrně vykoukl úzkým průchodem mezi jednotlivými hangáry. Před jedním z nich stále parkoval otevřený minibus. Z hangáru se ozývaly rozčilené hlasy.
„Tumáš“, podal Biggles Wilksovi pistoli. „Co chceš dělat?“, otázel se Wilks polekaně. „Neboj se, zkusím dojít k až němu“, kývnul Biggles hlavou směrem k malému oknu ve stěně hangáru. „Třeba uvidím něco zajímavého. Rozhodně bych mohl aspoň spočítat, kolik jich je. Možná by se Spinellimu podobná informace hodila“. „No, nevím“, zapochyboval Wilks, „podle mě vtrhnou rovnou dovnitř. Půjdu s tebou“, řekl odhodlaně. „Ani náhodou“, ujistil ho Biggles. „Koukej se pěkně schovat a neukazuj se, leda by šlo opravdu do tuhého.“
Wilks se neochotně podvolil. Ustoupil za roh do stínu. Biggles vykročil pomalu kupředu. Hlasy teď zněly jako ostrá výměna názorů. Opatrně se opřel o zeď vedle okna, a pak rychle pohlédl dovnitř. Co spatřil, mu vyrazilo dech. Hádka se mu odehrávala přímo před očima. V místnosti bylo ještě několik dalších lidí, ale Biggles je nevnímal . Fascinovaně zíral na muže, na kterého zrovna Botička křičel. Nevěřil svému zraku, když poznal poručíka Cauldera.

Rychle se odvrátil od okna. Caulder nevypadal, že by ty ničemy přišel zatknout, takže je to naopak, usoudil Biggles. Banda si vyšlápla na Cauldera. Biggles se zrovna chystal, že se znovu opatrně podívá, co se děje, když někdo prudce otevřel vrata. Sardinka vyšel ven doprovázen dvěma muži, které Biggles nikdy předtím neviděl. Nasedli do minibusu a odjeli.

Dveře hangáru zůstaly otevřené, a tak mohl Biggles zaslechnout, co právě Botička komusi říká. Nebyl dost blízko, aby porozuměl slovům, ale samotný tón hlasu stačil, aby se Biggles otřásl. Rozhodl se, že se ještě jednou podívá dovnitř.
Scéna se změnila. Botička se skláněl nad mužem, přivázaným k židli. Okolo postávali Botičkovi společníci, a Biggles si nedělal žádné iluze, co jsou zač. Stačil jeden rychlý pohled. Biggles si všiml, jak jeden z nich uvolnil pouta a muž vrávoravě povstal ze židle. Pak Botička udeřil. Srazil muže k zemi a začal do něj kopat. Biglese se zmocnil hněv. Zapomněl na veškerou opatrnost. Ať ležel na podlaze kdokoli, Botička ho právě surově zabíjel. Něco takového se Bigglesovi bytostně příčilo. Rozhodl se zasáhnout, i když to vypadalo jako skutek naprostého šílenství.

„Promiňte. Nerad ruším“, pronesl do hrobového ticha, které se rozhostilo, když vstoupil do hangáru. „Potřebuji pár galonů benzínu. Do letadla, samozřejmě“, řekl lehce, jakoby ani neviděl zbraně, které se okamžitě objevily v rukou Botičkových lidí. „Došly mi poukázky, víte, a no, měl jsem menší problém v aeroklubu, a tak jsem myslel,…. že bych si mohl nějaký vypůjčit od vás“, obrátil se s nevinným úsměvem na Venantiniho. „Zaplatím, dobře zaplatím“, pokračoval, když nikdo nereagoval. „Ovšemže zaplatíš“, odpověděl Botička a vycenil zuby ve velmi ubohé imitaci úsměvu.

x

Bylo jasné, že stroj už nemůže normálně přistát. Koutkem oka zahlédl Algy hasičské auto, jak vyjíždí z jedné boudy na kraji letiště. Když se blížil k dráze, uviděl, že se několik mužů zoufale snaží odtlačit z ní malý sportovní letoun. Na další pozorování nebyl čas. Algy zatajil dech a naposledy se pokusil vyrovnat stroj. Letmo zahlédl větrný pytel, jak schlíple visí. Úplné bezvětří, ideální pro začátečníky, blesklo mu bůhvíproč hlavou.
Stroj se dvakrát pomalu zakolébal, a pak podvozek prudce narazil na ranvej. Konec levého křídla také. S příšerným zvukem se Vandal naposledy lehce zakýval, a pak už se jenom otřásal, jak se řítil vpřed a rozhazoval za sebou trosky poničeného křídla. Algy brzdil, co mohl, a okamžitě ucítil zápach pálících se pneumatik. Když si všiml, jak rychle se blíží hangáry na konci dráhy, rozhodl se k poslednímu zoufalému kroku. Stočil stroj prudce doleva. Vzduch zaplnilo skřípění kovu drtícího jiný kov, poslední agónie deformovaného podvozku. Jak se trup utrhl, letadlo sjelo z dráhy, ještě pár nekonečných vteřin se sunulo po břiše a vyrývalo hlubkou stopu do trávníku. Pak se zastavilo.
Strnulým pozorovatelm na letištní ploše se vrátil dech. Hasičské auto vyrazilo s kvílející sirénou vpřed.
Algy, napůl omráčený, mechanicky vypnul zapalování. Jako všichni bývalí váleční piloti měl instinktivní strach z ohně na palubě, a tak se začal horečnatě hrabat ven z letadla.

x

Wilksovi se čekání zdálo nekonečné. Po odjezdu minibusu se rozhostilo ticho a zdálo se, že je všechno v pořádku, nebýt jedné maličkosti. Biggles se nevracel. Nakonec Wilks nevydržel a opatrně vyhlédl zpoza rohu. Neviděl Bigglese ani nikoho jiného. Okolo hangárů panoval ospalý klid, který se Wilksovi ani trochu nelíbil. Něco se muselo přihodit, usoudil nakonec. Jak dlouho může Spinellimu trvat, než dorazí? Wilks neměl ponětí. Chvilku váhal, a pak se rozhodl. Vlastně rozhodla skutečnost, že Biggles neměl u sebe žádnou zbraň, kdežto Wilks ano. Odjistil pistoli a zamířil k hangáru. Cestou ho něco napadlo. Potichu se přikradl k oknu, kterým se prve nahlížel dovnitř Biggles.

„Malá změna plánu, říkal právě Botička. „Myslím, že to všechno vyřídíme rychle a najednou“. „Mám totiž naspěch“. Wilks zaržel dech. Slova byla určena Bigglesovi. „Odveďte je stranou!“, přikázal Venantini.
Pak se obrátil kamsi do hlubin hangáru. „Je všechno připraveno k odletu?“ Ozvala se nezřetelná odpověď. Wilks se rychle přikrčil, když vevnitř nastal pohyb. K jeho údivu vytlačili tři muži ven na startovací dráhu malý jednoplošník. Jeden z nich nastoupil do kabiny a začal provádět přípravu ke startu. Pak seskočil dolů, aby od Botičky převzal zavazadlo. Venantini měl zrovna namířeno ke schůdkům, když se najednou zarazil. Wilks zvedl hlavu. Zdálo se mu, že něco zaslechl. O pár vteřin později už nebylo pochyb. K hangáru se neuvěřitelnou rychlostí blížily dva policejní antony.
Botička vyštěkl nějaké příkazy a rozeběhl se k letadlu. Slovům nebylo v hluku spuštěných motorů rozumět, ale Wilks nepotřeboval nápovědu. Jeden z policejních vozů změnil směr a rozjel se napříč ranvejí.
Wilks věděl, že už mu nezbývá mnoho času. Přistoupil přímo k oknu, zamířil, odvrátil hlavu a vystřelil skrze sklo.

Kulka roztříštila okno a zaryla se do zdi kousek od Tugovy hlavy. „K zemi“, vykřikl Biggles a strhl ho na podlahu. Oknem prolétly další kulky, a tentokrát mířil Wilks lépe. Jeden z gangsterů se zapotácel a upadl na zem. Ostatní začali bezhlavě pálit do okna ve snaze zasáhnout střelce venku. Biggles s Tugem se hleděli schovat vzadu za bednami. Náhle přehlušila slábnoucí zvuky leteckého motoru policejní siréna.
´Spinelli se vrací, hlavně se dožít uvítání´, pomyslel si a doplazil se k mrtvému gangsterovi, aby si vzal si jeho zbraň. Jeden z ostatních si toho všiml a na Bigglese zamířil. V tom okamžiku ztratil rovnováhu a výstřel skončil ve stropě hangáru. Tug mu podtrhl nohu, a pak ho ranou pěstí dorazil. Biggles rychle uchopil pistoli a vystřelil třikrát v krátkém sledu, aby ho kryl před salvou, o které věděl, že bude následovat. Zvuk sirény zesílil tak, že byl skoro k nevydržení. Gangsteři byli zřejmě podobného názoru, protože se chystali opustit hangár a křikem se domlouvali, jak se budou navzájem krýt. Biggles s Tugem vyčkávali a dávali si pozor, aby příliš nevystrkovali hlavu.
„Půjčte mi to“, řekl Tug a ukázal na pistoli. „Neblázněte“, odpověděl Biggles. „Policie už dorazila. Za chvíli je po všem.“
Biggles se ve svém odhadu zmýlil, policejní auto bylo teprve nějakých sto metrů daleko, když z hangáru vyběhl poslední z Botičkových lidí. Ve vratech se otočil a vystřílel do hangáru celý zásobník. Biggles přitiskl nos k podlaze, ale zdálo se mu, že zásahy šly o něco výš. Tug mu poklepal na rameno a ukázal dozadu. Některé bedny za nimi začínaly hořet.
Před hangárem se rozpoutala divoká přestřelka. „Tudy nemůžem“, sykl Biggles s pohledem na vrata.
„Bigglesi!“, ozvalo se u okna , „rychle, pospěš si!“ Rukou omotanou kapesníkem rozbil Wilks zbytek skla. Biggles s Tugem se protáhli ven. „Hoďte sebou“, zavelel Biggles, „začíná tu být pěkně horko, ještě něco slíznem.“
Zevnitř hangáru se ozvala série ostrých výbuchů. „To jsou náboje“, řekl Biggles ohromeně. Všichni okamžitě přidali na tempu a rozprchli se mezi vedle stojící haly.
Další exploze byla mnohem silnější. Stěny hangáru se zhroutily a vyšlehl plamen doprovázený hustým černým dýmem.
´Tak proto po nás ti ničemové radši moc nestříleli, věděli, že Botička v hangáru proti všem předpisům skladuje munici, a ke všemu i palivo, nejspíš proto, aby mohl kdykoli bez problémů zmizet´, rozbřesklo se Bigglesovi.
Slovo Botička mu něco připomnělo. Popoběhl, aby dohlédl na ranvej. Když se podíval zpět, stál hangár v jednom ohni.
„Wilksi?“ zavolal Biggles, ale marně.

Tug zmizel.

Malé letadlo se konečně dostalo na vzletovou dráhu.

x

Tug se rozeběhl za jednoplošníkem jako šílený. Zalykal se prachem a skoro nemohl otevřít oči, ale napůl bez sebe běžel dál. Chtěl Botičku dostat za každou cenu.
Ani nevnímal, že ho předjelo policejní auto. Spinelli stál na stupátku a zuřivými posunky ukazoval řidiči, aby letadlu zablokoval startovací ranvej. Ostatní policisté se snažili stroj zasáhnout výstřely z pušek. Marně. Jednoplošník se rozjížděl rychleji, ještě rychleji, a pak se strmě vznesl do vzduchu. Z auta se ozvala další série ran, a pak dal Spinelli zklamaně povel k ukončení palby. „Utekl nám!“ udeřil vztekle rukou do karosérie.

„Zmizel! Ten parchantl zmizel!“ uvědomil si Tug zoufale se srdcem až v krku. Zastavil se, zhroutil se do pokleku a snažil se popadnout dech.

„ Něco není v pořádku“, pomyslel si Biggles sledující riskantní start. Zdálo se mu, že pilot drží nos zvednutý příliš vzhůru, a že strmé stoupání trvá příliš dlouho. Další pohyby stroje mu daly za pravdu. Nos letadla mířil ještě chvíli téměř svisle nahoru, a pak se najednou začal překlápět dolů. Některá z kulek musela zasáhnout pilota, protože se ani nesnažil letadlo vyrovnat. Trup se přetočil jednou, dvakrát, a stroj se ve vývrtce řítil k zemi. Biggles zatajil dech.

Když se náhle změnil zvuk motorů, Tug Carrington mátožně povstal. S očima rozšířenýma nevěřícím údivem zíral na poslední dějství tragédie, které se před ním odehrávalo.
Konec nastal během pár vteřin. S ohlušující ranou vrazilo letadlo nosem do země. Trup se roztrhl a vzápětí explodovala nádrž.

Spinelli obhlédl trosky rozházené v okruhu desítek metrů. Na první pohled bylo patrné, že není koho zachraňovat. „Tak přece unikl“, pomyslel si, ale už beze hněvu.

Biggles se odvrátil. Snažil se překonal nevolnost, kterou cítil pokaždé při pohledu na hořící letadlo, bez ohledu na to, kdo v něm seděl.
Popošel k bývalému hangáru, ze kterého stále stoupala oblaka hustého kouře. Osádka hasičského auta, která se snažila oheň zdolat, sbalila hadice, naskočila do vozu a vyrazila k troskám jednoplošníku.
Biggles se snažil zorientovat. Okolo se neustále pohybovali muži v policejních uniformách. Všiml si, že na zemi leží těla, ale v hustém kouři nerozeznal, komu patří.
Náhle se proti němu vynořil Wilks. Po obličeji černém od sazí mu stékaly čůrky potu. Kašlal a utíral si uslzené oči. „Víš co, Bigglesi?“, zachraptěl. „Vypadneme odsud!“.

Tentokrát Tug policejní auto nepřehlédl, ani nemohl. Zastavili těsně u něj. „My se přece známe“, řekl Spinelli spokojeně. “Nastupte si, kousek vás svezem.“

x

„Koukej sekat latinu“, řekl dozorce, „nemám na starosti jenom tebe. Jestli chceš cigára nebo něco, zabouchej a zaplať,“ odříkal a postrčil Tuga dovnitř. Dveře cely se zavřely a v zámku zarachotil klíč. Tug se bez přemýšlení svalil na palandu a okamžitě usnul. Po dlouhé době spal těžkým, hlubokým spánkem beze snů.

x

„Nebojte se, dostaneme Vás ven“, říkal právě jeden z hasičů. Pak Algy zaslechl několik prudkých ran, dveře do kabiny povolily a kdosi ho začal opatrně vytahovat. „Je tam ještě jeden“, řekl Algy z posledních sil, „a pozor, má pistoli.“
„Praštil se do hlavy“, poznamenal kdosi poblíž a další prohodil cosi soucitného.
„Balíček, je tam hnědý balíček“. Zem okolo Algyho se začala vlnit. „Musí ho dostat policie,… oba musí dostat policie, zavolejte policii, ….“
„Jenom klid, tiše, nemluvte“.
Algy se zoufale snažil upamatovat. „Spa… ne, to ne….. Spi…, Spinelli, ano seržant Spinelli, okrsek, okrsek…..“ Šeď před jeho očima začala tmavnout. „Biggles, mají Bigglese,… Spine-….“
„Jenom klid, sanitka už je na cestě, nehýbejte se a nemluvte“, přerušil ho energický hlas.
Algy neslyšel.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: úte lis 11, 2008 3:00 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola dvanáctá



Bill Bailey

Won’t you come home, Bill Bailey, won’t you come home
I’ve moaned the whole night long
I’ll do the cookin’, honey, I’ll pay the rent
I know I done you wrong



„Haló pane, vstávejte, je krásný den, snad byste ho nechtěl prospat!“ Algy zamžoural na neurčitý obrys před sebou. „Třeba bude tak hezká, jako její hlas, možná bych měl přece jenom otevřít oči,…“

„Míniš tu chrnět až do soudného dne, nebo nás laskavě obdaříš svou vzácnou společností?“, ozval se mírný hlas se slyšitelným sarkasmem.
Algy sebou škubl, zamrkal, a pak otevřel oči dokořán.„Bigglesi“, vyrazil ze sebe chraplavě. „Ale to…to je…to je přece Wilks“, dodal ohromeně. „Že bych už umřel? “, pokračoval po chvilce a dal si záležet, aby otázka zazněla patřičně lítostivě.
“Takové štěstí nemáš“, odtušil Biggles suše. „Koukej se postavit na nohy, čeká nás práce.“
„Tak rychle to zase nepůjde“, odpověděl mu Úsměv.
Algy se pootočil. Změna výhledu ho potěšila „Já věděl, že jsem se nemýlil“, zkonstatoval pro sebe spokojeně.
„Musíme provést další vyšetření“, pokračovala lékařka. „Otřes mozku není žádná maličkost. A komplikovaná zlomenina k tomu,…“ Algy náhle pochopil, co zamená ta dlouhá bílá zasádrovaná věc visící před ním na zaváží.
Na okamžik se ho zmocnilo zoufalství. „Ehm, jak dlouho myslíte,…“ otázal se nesměle. „Řekla bych, že chvíli si u nás pobudete,“ odpověděla, a znovu se usmála. Algy se opřel o polštář. Koneckonců, ležet ve špitále nemusí být vždycky přímo neštěstí, usoudil. Vtom si něco uvědomil. „Jak dlouho jsem byl …. mimo?“
„Dost dlouho, abychom si o tebe dělali starosti“, odpověděl Wilks vážně. „Rád Tě vidím kamaráde“.
„Promiňte, ale už byste měli jít, pacient si potřebuje odpočinout“, zaznělo ještě pořád melodicky, ale už poněkud výrazně.
„Mám dojem, že jsem pár věcí prošvihnul“, zamračil se Algy náhle. „Nerozbil jsem náhodou nějaké letadlo?“, vybavoval si matně.
„Ty ses narozbíjel letadel“, pousmál se Biggles. „Jestli paní doktor dovolí, přijdeme Ti sem s Wilksem občas povědět nějakou napínavou pohádku na dobrou noc.“
„Mohl bys mi taky donést nějaké noviny“, požádal Algy. „Víš, abych se dozvěděl, co se vlastně stalo. Počítám, že budeš na titulní stránce“.

x

Vyšel z bytu a mechanicky za sebou zabouchl dveře. U domovních dveří se zastavil, aby se podíval do schránky jako pokaždé, když šel okolo.
„Johne!“, ozvalo se za ním. Prudce se otočil. Paní Howardová a oba chlapci zrovna utíkali po schodech nahoru. „Kde jste proboha byli?“, zeptal se nevěřícně. „Ve vedlejším domě, nebo spíš na něm.“ „Cože?“ „Prošli jsme spojovací chodbou ve sklepě a vylezli až nahoru na půdu a pak ven na střechu. Bože, Johne, strašně jsem se bála“. „Už je po všem“, objal ji, a pak děti. „Poslyš, a kde je vlastně Katie?“, uvědomil si najednou. „U mé sestry v Burbanku. .Když jsi odešel, zavolala jsem jim. Švagr pro ni přijel a odvezl ji těsně předtím, než dorazila policie“.
„Policie?“, zeptal se John Howard nechápavě. „No právě, a kdybys věděl, jak se jeden z nich choval,… měla jsem z něho panickou hrůzu“. „Však je dobře“, uklidňoval ji manžel. „jenom dojedeme pro Katii, musíme přece celou věc vyřídit na obci. Myslím, že budeme rádi, když nás po tom všem nezavřou“, poznamenal. „Jen se neboj, já se jen tak nedám“, odpověděla jeho žena kurážně. „To já vím“, řekl spokojeně John Howard a vzal ji okolo ramen.

x.

Zatímco se Algy vzpamatovával v nemocnici , neztráceli Biggles s Wilksem čas.
První věc, kterou Biggles zařídil, byl policejní dohled nad nemocničním pokojem, ve kterém Algy ležel. Spinelli souhlasil a hned další den ho přišel vyslechnout. Algy se už zotavil natolik, aby mu popsal svou část příběhu. Když přišla řeč na nepodařené přistání letadla, dozvěděl se Algy, že jeho spolucestující, který mohl posloužit jako klíčový svědek, nebyl připoutaný, a při havárii si bohužel zlomil vaz. „Odpustíte mi doufám, že pro něj nebudu ronit krokodýlí slzy“, řekl Algy Spinellimu upřímně. Vždyť jsem ho vidět spáchat chladnokrevnou vraždu. Kvůli ní jsme za Vámi tenkrát přišli, pamatujete?“ Seržant Spinelli se pamatoval, a v jeho mysli se právě uzavřel kruh.

x

„Víte, co bylo v té zásilce?“, otázal se Spinelli nazítří Algyho, když ho na chvilku přišel navštívit. „Nemám tušení a na hádání jsem trochu moc unavený“, odpověděl Algy. „Tak to vysypte.“
„Kokain, nekvalitní, řezaný kokain, až odněkud z Mexika“. „Spousta druhořadýho šmejdu dobrýho tak akorát, když se chcete zabít.“ „Podle mě se přesně o tohle snaží všichni, co si to svinstvo dopřávaj“, namítl Algy.
Spinelli se pousmál. „Měl jste to určitě předat na centrálním letišti?“ „Určitě“, odpověděl Algy otráveně. „Vždyť jsem Vám to řekl už několikrát“. „Ale žádné podrobné instrukce jste nedostal, že ne?“ „Ne, vždyť jsem to už říkal“, dodal Algy netrpělivě. „A pak, na poslední chvíli nastoupil do letadla ten střelec v baloňáku a po předání balíčku v Indianě ho nespustil z očí.“ „Ten chlap byl profesionální zabiják nejvyššího kalibru a pracoval přímo pro Leoneho“, pokračoval Spinelli. „Pátrali jsme po něm dlouho a marně“. „Jenom to pár dobrejch poldů stálo život“. Podle tónu, jakým to pronesl, musel Spinelli alespoň jednoho z nich znát osobně. „Kromě něj jsme v letadle našli i pistoli s velmi zajímavým vrtáním, pokračoval. „Pomohlo nám to vyjasnit několik úmrtí“.
„Hmmm, ten chlap Leone vypadal na větší formát, než na distributora špatně naředěnejch drog“, podotkl Algy zamyšleně. „No právě“, odpověděl Spinelli. „Leonemu nepřezdívají Velký jen proto, že měří šest stop a nějakej ten palec“.

x

Algyho propuštění z nemocnice považoval Biggles za dobrý důvod pozvat všechny na malé setkání v hotelu Savoy, nebo, lépe řečeno, v chicagské pobočce tohoto známého hotelového domu.
„V Anglii by se při podobné příležitosti podával starý dobrý čaj o páté“, poznamenal Biggles. „Nevadí, dám si starou dobrou whisky popáté“, odvětil Algy ležérně. „Jak myslíš“, řekl Biggles suše, „ale nepočítej s tím, že Tě budu nosit na zádech, až sebou zase někde řízneš a přerazíš si další ze svých skvělých končetin.“ „Tomu říkám opravdové přátelství“, zasmál se Algy a dopil sklenici.
Pozvání přijal i Tug Carrington, za kterého se u předběžného líčení Biggles zaručil a napomohl tím jeho propuštění jako jednoho z důležitých svědků. Tug proti svému zvyku tentokrát spíše naslouchal, než aby se sám zúčastnil konverzace. Neměl ještě zdaleka vyhráno, čekalo ho soudní projednání případu, a nebylo mu dvakrát do řeči.
Přišel i Spinelli a ač se zaklínal služebním tajemstvím a neuzavřeným případem, stejně se řeč nakonec točila okolo událostí posledních dvou týdnů. Výpovědi přítomných složily dohromady zajímavou skládačku.
Policie provedla razii ve firmě H + V Shipping Co., a kromě dokumentů zabavili i oba zbývající stroje a zatkli několik lidí
Celou záležitost dovršily články v novinách, barvitě líčící „bitvu o letiště“ mezi mafií a policií, vyšperkované senzačními dohady, výpověďmi svědků, kteří v té době byli několik set metrů daleko, a co největšími fotografiemi trosek zahalených oblaky kouře.
Smrt Venantiniho a rozprášení jeho gangu se staly událostí, která plnila stránky ještě týdny, zvlášť, když novináři zjistili, než tentokrát jim ve zveřejnění nikdo nebrání.
„Neobyčejně úspěšný policejní zásah“ znělo nejstřízlivější ohodnocení Spinelliho týmu.

„Pořád přemýšlím o jedné věci“, řekl nakonec Spinelli. „Leone poslal Vaším letadlem kokain na letiště Venantinimu, aby se dál postaral o jeho distribuci.“ Obrátil se k Algymu.
„Kdybyste zásilku v pořádku doručil, Botičkovi odběratelé by brzy přišli na to, že ten šmejd je mnohem horší než obvykle, a že za něj platí ceny jako za prvotřídní materiál. Při množství, které jste přepravoval, by těch rozzlobených překupníků bylo hodně. Přitom Leone sám do drog nedělá, jenom inkasuje z výpalného a heren. Funguje spíš jako mozek toho, co zbylo z Al Caponovy říše. S drogami obchodují jiní hoši. Samozřejmě jim to sype a peníze znamenají moc. „ Odmlčel se.
„Nerozumím“, řekl Algy.
„Myslím, že jsem pochopil, co chcete říci“, odpověděl Spinellimu Biggles. „Leone a Venantini převzali Caponovu říši poté, co šel konečně do vězení. Dejme tomu, že Leone měl svého partnera plné zuby. Setkání s Algym mu poskytlo vítanou možnost. Musel ovšem jednat rychle.“
„Leone po Tobě poslal zásilku“, řekl Algymu, „která měla Botičku zničit. Kdyby Venantiniho neodrovnali jeho odběratelé po prvním podobném pokusu, našel by Leone jistě jiný způsob, jak trik zopakovat. Tvůj let navíc jistil jeho člověk, a kdybys pořádně přistál, místo, abys zakopl o koberec, vypadalo by to, že podvod provedl nový dodavatel. Algy se pohoršeně ohradil.
Biggles na to nedbal a pokračoval: „Leone by pouze ve své velkorysosti vůči partnerovi poskytl patřičný doprovod, jinak by s dodavatelem a s celou věcí neměl nic společného. Samozřejmě by se Tě pak okamžitě zbavil, abys nepromluvil ani před Botičkou, ani před někým jiným. Zabil by tak dvě mouchy jednou ranou.
Kdyby mu pokus nevyšel, a Botička se z toho nějak dostal, jednoduše by jenom pokrčil rameny a hluboce partnera politoval. Jeden nikdy neví, s kým dneska dělá obchody, že?“ Biggles si zapálil cigaretu.
„Nejspíš se jednalo skutečně o velmi pohotově vymyšlený a bleskově provedený plán. Nemohu se zbavit dojmu, že kdyby se snažil zbavit Venantiniho už dřív, jistě by uspěl. Zdá se, že je mistrem nejen v plánování akcí, ale i v improvizaci.“

„Mafiáni obchodující s drogami rozhodně nejsou chudí, a touží po odpovídajícím postavení“, navázal Spinelli. „Nemyslím, že by Venantini byl příliš oblíbený. Stačilo, aby se něco přihodilo, a kdekdo by si oddechl. Třeba, aby se jeho odběratelé pořádně rozhněvali. Kvůli Venantinimu by stěží někdo nosil smutek. Hned by se vynořili další kandidáti na jeho pozici.“
„Bohužel, likvidací Botičky zesílila nejenom Leoneho pozice, ale vzrostl i respekt k němu, dodal Spinelli vážně.“ Dokázal, že má situaci v pevně v rukou. Nikdo v celém chicagském podsvětí není tak hloupý, aby považoval katastrofu, jaká postihla Botičku a jeho lidi, za pouhou náhodu, nebo dokonce za úspěch policejní práce. Proslýchá se, že Leone už začal vybírat Venantiniho nástupce.“
„Poradili jsme si s gangem okolo Botičky, ale potrvá ještě dlouho, než dosáhneme až k Leonemu“, dodal Spinelli se slyšitelným zklamáním.

„Ehm“, vložil se do konverzace Wilks, „rád bych vám všem hoši poděkoval a no,….“
„Rádo se stalo, čtrnáct padesát“, ušklíbl se Biggles. „Co teď vlastně budeš dělat?“
„Myslíš, až mě nebudou potřebovat“, podíval se Wilks na Spinelliho.
„Dlouho to nepotrvá, vaši výpověď máme, zbývá jedna nebo dvě návštěvy u soudu“, uklidnil ho seržant. „Nemusíte se ničeho obávat, poskytneme vám ochranu. Pak bych na vašem místě rychle opustil Státy. Mafie má dlouhé prsty.“
„V pořádku, stejně už nějakou dobu přemýšlím o Jižní Americe“, přiznal Wilks.
„Mýlím se, nebo jsi posledně odtamtud mizel dost rychlým krokem?“, podotkl Biggles jízlivě.
„Z Kostariky, že? “
„To už je dlouho“, řekl Wilks s úsměvem. „od té doby párkrát vyměnili vládu. Třeba mě ta poslední bude mít raději“.
x

Po několika dnech se u Howardů opět ozvalo prudké zaklepání na dveře. Tentokrát šel John Howard otevřít s hasákem v ruce. Za dveřmi stál Tug Carrington. „Nazdárek Johne“, usmál se navzdory rozbitému obličeji. Pak si všiml klíče. „Něco spravuješ?“

x

Algyho zdravotní stav se zlepšoval s blížícím se datem odplutí. Jedné věci, kterou zmínil již v nemocnici, se ale nedočkal. Bigglesovo jméno, ani jména jeho přátel se nikdy nedostala do novin. Biggles naléhavě požádal Spinelliho o utajení. O popularitu věru nestál a podobného druhu už vůbec ne. K jeho nesmírné úlevě policie sdílela názor, že by už z bezpečnostních důvodů nebylo dobré je vyzradit.
Jedno jméno ale na veřejnost proniklo, ale prošlo jí příliš rychle, než aby vzbudilo patřičnou pozornost.
Záhadné zmizení člena chicagského policejního sboru, Jima Cauldera , přezdívaného Sardinka, jak nezapomněl radostně uvedl všechen tisk, který o něm psal, skončilo totiž přes jistou pikantnost až uvnitř listů vedle rubrik s inzeráty. Jistý bulvární plátek spekuloval, že Caulder byl údajně na stopě některým členům gangu Sergia Venantiniho, zvaného Botička, a skončil oblíbeným způsobem, který dal Venantinimu jeho přezdívku. Redaktor plátku byl buď mimořádně důvtipný, nebo dobře informovaný. V každém případě uhodl druhou polovinu příběhu. První se od skutečnosti lišila jen tím, že Venantini, rozzuřený citelnou finanční ztrátou z prohraných sázek na Tugův mistrovský zápas, Caulderovi neodpustil, že nedokázel včas najít Katii a tím jeho, Venantiniho, připravil nejen o velké peníze, ale i pořádnou pomstu. Tugův zápas tak Sardinkův osud zpečetil.

Podrobnosti se ale Biggles a ostatní dozvěděli až o několik měsíců později, kdy byly náhodou při bagrování říčního dna objeveny ostatky muže. Botička se ani v nejmenším nesnažil o to, aby zakryl stopy některých svých zločinů. Příliš si zakládal na strachu, který šířil, než aby nohy zalité do betonu patřily osobě, kterou nikdo nikdy neidentifikuje.
Zbytky dokladů a číslo na služebním odznaku nalezené v bahně Chicago River ukončily pátrání po poručíku Caulderovi.
x

Howardovi usedli k jídlu. Konal se sváteční oběd, aby oslavili, že jsou zase spolu, živi a zdrávi, a také na rozloučenou s Katií, která seděla nezvykle plaše mezí paní Howardovou a její sestrou.
„Poslyš, jak Vás vůbec napadlo schovat se právě nahoře?“, zeptal se John manželky. Než stačila odpovědět, zázračně prozřel. „Tak to Vy střílíte prakem ze střechy, rozzlobil se na na syny. „Ale tati, my střílíme jenom po holubech!“ „Tak po holubech“, vztekal se John. „To vykládejte jim, ale ne mně“.
„Johne“, promluvila jeho manželka, „máme hosty“, připomněla mu.
„Nemíním dát na zadek hostům, ale naším povedeným synáčkům“, pokračoval John odhodlaně a začal odepínat pásek. „Copak nevíte, že se můžete zabít? Co kdyby Vám uklouzla noha, vy chytráci!“
„Johne“, řekla paní Howardová už důrazněji, „ještě jsme se nepomodlili“.
John Howard se na chvilku zarazil, ale pak se znovu posadil ke stolu. „Požehnej pane, tyto dary naše, které ve své pokoře od Tebe přijímáme………“


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: stř lis 19, 2008 12:36 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Kapitola třináctá

When the Saints Go Marching In

Oh when the Saints go marching in
When the Saints go marching in
Oh lord I want to be in that number
When the Saints go marching in

Some say this world of trouble
Is the only one we need
But I’m waiting for that morning
When the new world is revealed

We are travelling in the footsteps
Of those who’ve gone before
But we’ll all be reunited
On a new and sunlit shore



Biggles stál na horní palubě zaoceánského parníku Meridian. Okolo probíhal důvěrně známý děj. Loučení, polibky, sliby. A hudba, samozřejmě. Jako tehdy, když odjížděli,… Bože, jak je to dlouho? Zdálo se, že mezitím uplynula celá věčnost. Ve skutečnosti uběhl jenom měsíc, během kterého Biggles uzavřel několik záležitostí. Jedna z nich, pojistná, znamenala, že alespoň částečnou náhradu škody na jeho letadle vyplatí místní pobočka Lloyds v Londýně. Biggles odmítl nechat Vandala ve Státech jen tak sešrotovat, raději domluvil se svou londýnskou bankou půjčku, aby uhradil opravu. Nyní měl dostat alespoň část peněz zpátky, i když jistě ne ihned. „Dlužíš mi dost peněz“, řekl onehdy Algymu, když viděl, jak ho na hotelové promenádě podpírají při korzu dvě pěkné sestřičky. „Myslel jsem, že už můžeš chodit sám“, poznamenal škodolibě. „Ovšemže mohu“, odvětil Algy s přehledem, „ale není to zdaleka tak zábavné“. „Stran mého dluhu“, pokračoval, když si bílé čepečky se smíchem vyměnily strany, „mohu prodat tu starou rozpadající se barabiznu, kterou všichni s typickou britskou hrdostí nazývají rodinné sídlo“, nabídl ochotně. Děvčata se zachichotala, Algy procítěně zasténal. Biggles sevřel rty a raději beze slova opustil idylickou scénu.

Tugův trestní případ se rozřešil překvapivě rychle. Koronerova porota ho zprostila obvinění ze zločinu na základě povědí bývalých Botičkových kompliců, kteří velmi rychle zjistli, že se jich Leone jaksi nehodlá ujmout, a pochopili, že mají jenom jednu možnost zachránit si krk. Jejich výslechy odhalily ledaccos, co ještě zůstávalo nejasného. V Tugův prospěch svědčili i Biggles a Spinelli. Dost zajímavých postřehů dodal i sám Tug a rád, což by si nikdy předtím nedokázal představit. Pravda, život Elsii už nikdo nevrátí, ale aspoň jednou věcí se Tug utěšovat mohl. Její vrah patřil k Botičkových strážcům a skončil stejně bídně, jako jeho chlebodárce.

Soud ovšem nakonec přece jen zasedal. Tug před něj předstoupil jako žadatel o osvojení tříleté osoby ženského pohlaví, jak zaznělo na úvod. Tugovo prohlášení, že míní Katii odvézt do své vlasti a řádně se tam o ni starat, nakonec nakonec podpořil i sám Biggles, který soudu potvrdil, že Mr Carrington má v úmyslu vstoupit do Britského královského letectva, a že podle jeho, Bigglesova, názoru má všechny předpoklady udržet si zaměstnání a řádně se starat o dítě.
Šlo vyjímečný okamžik, Biggles obyvkle nepronášel tvrzení, kterými si nebyl stoprocentně jist. Skutečně chvilku váhal, ale nakonec usoudil, že každý má přece právo na další šanci, a že Tug si ji koneckonců zaslouží, zvlášť když nepůjde jen o něj samotného.

Porota nakonec rozhodla v Tugův prospěch, i když bylo jasné, že další obdobné řízení ho bude čekat znovu po příjezdu do Británie, pokud se tam budou chtít usadit natrvalo. „Sem se hned tak nevrátím“, rozhodl se Tug pevně, když se naposled rozloučil s Elsií. „A už se přestanu ohlížet zpět“.
Všichni věděli, že odjezd ze Států bude pro Tuga i Katii nejen lepší, ale hlavně bezpečnější, než možnost zůstat, ale nikdo se o tom nezmínil ani slůvkem.
„V Anglii se Ti bude líbit“, sliboval Tug, „furt tam prší!“
„Prší, prší“, opakovala Katie po něm a točila se dokola. „Budu mít deštníček, krásnej, móódréééj,…“

x

Kapela na u nástupního můstku začala hrát, a vrátila Bigglese na palubu Meridianu.
Spustila řízný pochod, aby se pasažérům nastupovalo příjemněji, a hlavně svižněji.

„Když kráčej svatý v jednom šiku,
když svatý pochodujou,
já hnedka šel bych s nima,
když mašírujou po oblaku…“


Biggles se opřel o zábradlí z kapsy vyndal balíček cigaret. Pomalu si jednu zapálil a pozorně se zadíval do davu pod sebou. Už by tu každou chvíli měli být, pomyslel si trošku neklidně.

„Major Bigglesworth?“ ozval se kultivovaný hlas zdvořile. Biggles se otočil. “Prosím“, odpověděl s údivem. Před ním stál vysoký bělovlasý muž aristokratického zevnějšku. „Jsem rád, že Vás konečně poznávám osobně, majore Bigglesworthe, hodně jsem o vás slyšel od svých přátel“.“ Netušil jsem, že máme společné známé“, odpověděl Biggles poněkud neomaleně. Bělovlasý muž se pousmál. „Ale ano, třeba tamhle“, pokývl hlavou směrem k frontě u nástupního můstku. Biggles si překvapeně povšiml Tuga s Katií. Smáli se, Katie poskakovala a snažila se zachytit konfety, aby je mohla hodít dál, nejlépe na Tuga. Oba se zjevně dobře bavili. „Zajímavý pár, viďte“, podotkl muž. „I když vztahy mezi otci a dcerami obvykle bývají vřelé“, pokračoval. „Promiňte“, vzpamatoval se Biggles, „přeslechl jsem vaše jméno“. Muž se lehce uklonil a pootevřel ústa. V tom okamžiku se ozvala lodní siréna svolávající opozdilce. Muž zavřel ústa a lehce se pousmál.
„Vyřiďte ode mne panu Carringtonovi srdečné poděkování“. Když viděl Bigglesův překvapený výraz, pokračoval. „Víte, pomohl mi k docela slušné částce peněz a zbavil mě jedné mizerné vši“, dokončil vybraným tónem. „Je to přece Tug Carrington, ten známý boxer?“ Biggles měl pocit, že se jednu chvíli přeslechl, ale pak se vzpamatoval. „Vy jste na něj vsadil?“, zeptal se s údivem. „Vsadil“, řekl muž, „a vyhrál“. „Ale Tug přece nezvítězil“, namítl Biggles. „Máte pravdu“, připustil muž, „ale také neprohrál K.O. ve třetím kole, jak se všeobecně očekávalo. Nemusím sázet na vítězství“, dodal. „Já vždycky vyhrávám, víte?“ „K tomu Vám mohu jenom gratulovat“, odvětil Biggles chladně. Mužovo chování na něj nepůsobilo zrovně příjemným dojmem a kromě toho, samochválu nesnášel nikdy.
„Stran té druhé záležitosti“, navázal muž, „díky panu Carringtonovi mám teď o jednoho nepoctivého partnera méně.“ „Navíc neměl žádné vychování“, dodal znechuceně.
Biggles naslouchal v němém údivu. „Víte, majore Bigglesworthe, svět se mění. Staré časy už nejsou to, co bývaly. Nová doba potřebuje nové lidi a … nové metody“, pousmál se.
Siréna se ozvala podruhé. „Ale nenechte se zdržovat“, dodal bělovlasý muž rychle. „Vaši přátelé už budou jistě na lodi. Sbohem.“ Lehce se uklonil, pozvedl svůj klobouk a důstojně odkráčel. Biggles za ním hleděl, dokud nesešel z můstku a nenastoupil do luxusní limuzíny.


Říkaj, že tenhle svět je jediný
co potřebujem k žití,
já ale čekám, až se vobjeví ten svět,
co v něm mašírujou svatí,…


„Máte pozoruhodné známosti“, ozvalo se za Bigglesem.
„Zdravím Vás, Spinelli. Snad jste se nepřišel rozloučit?“
„Přišel. Málo platné, musím přiznat, že se mi po té Vaší malé veselé partičce bude trochu stýskat“, zažertoval policista.
„Vy jste povýšil“, dovtípil se Biggles, když se lépe prohlédl jeho uniformu. „To nestojí za řeč“, pousmál se Spinelli.
„Co jste to říkal o známostech“, vrátil se Biggles k policistově otázce. „Myslel jsem muže, se kterým jste před chvílí hovořil“, odpověděl Spinelli se zvláštním úsměvem. „Vy věru nemíříte nízko“. „Abych pravdu řekl, už mám dost těch hádanek“, řekl Biggles trošku netrpělivě. „Chcete říci, že nemáte nejmenší tušení, kdo to byl?“zeptal se s potutelným úsměvem Spinelli. „Řekněme, že mám jistou představu“, odpověděl Biggles, „jméno jsem bohužel přeslechl.“
„Mluvil jste skutečně s Velkým Leonem, po Botičkově likvidaci jediným nástupce Ala Capona“, potvrdil Spinelli.

Dem ve stopách těch, co šli před náma,
vím, že jednou spojíme se s nima
a pudem spolu v jednom šiku
se svatejma mašírovat po oblaku,…


Siréna zahoukala potřetí, volání zesílilo a loď se s pomocí remorkérů vydala na první metry své plavby.
„Promiňte pane“, oslovil steward Bigglese sedícího a Algym v kuřáckém salonku.
„Jistý džentlmen u mě pro něco Vás nechal. Trval na tom, abych Vám to předal, až vyplujeme“.
„Děkuji“, zabručel Biggles poněkud rozpačitě. „Jste si jist, že se ta věc je skutečně určená mně?“, ujišťoval se. „Jistě, pane, o tom nemůže být pochyb.“ Biggles sáhl do náprsní kapsy.
„To je v pořádku pane, už jsem spropitné dostal, od toho džentlmena“, dodal steward a položil na stůl malou nízkou krabičku. Biggles v údivu vzhlédl. „Jak vypadal?“ otázal se. Pokud otázka stewarda překvapila, nedal to ničím najevo.
„Vysoký starší muž s bílými vlasy, pane“.
Biggles se zarazil. Algy poněkud zbledl. „Ježíši, Bigglesi, buď opatrný“, řekl skoro šeptem, když osaměli.
„Víš co, Algy, dej si nohy na trnohy a nestarej se o moje krabičky“, odsekl mu Biggles. Zvedl víčko a podíval se. Pak se zvláštním výrazem v obličeji sáhnul dovnitř. V ruce se mu objevilo zlaté cigaretové pouzdro. Dárek připomínající doby, kdy se jako pilot účastnil „psích zápasů“ poblíž francouzského Maranique. Pouzdro, o které přišel na jedné chicagské ulici a od té doby ho měl za nenávratně ztracené. Biggles ho otevřel. Na levé straně bylo vyryto jeho plné jméno a hodnost, se kterou opouštěl válečné letectvo. Vpravo ležela na zbytku Bigglesových cigaret navštívenka z křídového papíru čistou stranou nahoru. Biggles ji otočil.
Avers obsahoval dvě slova, napsaná krasopisně zeleným inkoustem.

" Bon Voyage! "


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pon lis 24, 2008 1:31 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Přídavek

Ain´t Misbehaving

No one to talk with, all by myself
No one to walk with, but I'm happy on the shelf
Ain't misbehavin', I'm savin' my love for you.



Londýn. Od popisovaných událostí uběhl téměř rok a půl.
Pátek, pozdní dopoledne. Právě skončila jedna z téměř legendárních přepršek a vrstvou smogu se začalo pomalu, ale sveřepě prodírat slunce.
Dveře trochu ošumělé obecní budovy v Putney se otevřely. Muž atletického vzezření vyšel ven, neochotně následován malou slečnou ve svátečním kabátku a baretu.
„Já nechci do školy“, pronesla umíněně.
„Všechny děti, kterým bylo pět, musej začít chodit do školy“, odpověděl trpělivě a snažil se zapudit vzpomínky na přístup, který míval k návštěvě podobných míst on sám.
„Najdeš si fůru novejch kamarádů a dovíš se spoustu zajímavejch věcí“, dodal rádoby přesvědčivě.
Ji ovšem neoklamal. „Nechci. Myslela jsem, že zůstanu s Tebou“, pokračovala plačtivě. „Samozřejmě, že zůstaneš“, uklidňoval ji. „Jenomže já musím chodit do práce. Přece by ses nechtěla doma sama nudit“, namítl.
„To né“, přiznala neochotně. „Třeba bych mohla bejt u paní Symesový“, dodala rychle s novou nadějí, když si vzpomněla na návštěvu u Bigglese a setkání s jeho hospodyní.
„To by nešlo“, odpověděl už rázněji. „Má svý práce dost a už je to přece jenom starší žen… dáma, a potřebuje trochu klidu“.
„Pojď, koupíme aktovku a všechno, co máme na seznamu.“
„Nový šatičky taky?“ změnila rychle téma.
„ Ehm, no, vždyť Ti opatříme uniformu“, snažil se jí připomenout Tug.
„Ale ve škole přece nebudu pořád“, odpověděla s udivující rychlostí. „Slíbil jsi mi klobouček“, připomenula mu jednu z jeho slabších chvilek poté, co mu ji po čtrnáctiměsíčním boji konečně svěřili do pěstounské péče. Tehdy všichni společně rozhodnutí soudu oslavili a Tug, jak rychle seznal později, při té příležitosti učinil několik velmi neuvážených prohlášení.
„Koupím Ti ten pit…pěknej klobouček“, povzdechl rezignovaně.
„Ten, co ho měli u Woolworthe?“, ujišťovala se.
„Jo, ten“.
„Teď hned?“
„Teď hned ne, až za chvilku“, dodal Tug, zavrtěl hlavou a chtě nechtě se musel zasmát. Dáma jdoucí proti němu si jeho úsměv vyložila po svém a opětovala ho. Tug se nadechl a vzal Katii za ruku.
Nezlobím, začal si tiše pískat známou melodii, s nikým nechodím, ani nemluvím, jen o Tvý lásce sním, nezlobím,…

Slunce konečně prorazilo hustý, nevábně vonící příkrov a mokrá ulice se zaleskla. Nakonec to vypadalo, že se první zářijový den roku devatenáctistého třicátého devátého docela vydaří.
„Pojď“, řekl Tug, „za chvíli jsme doma“.

Válka vypukla v neděli, o dva dny později.



Konec


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: ned črc 23, 2023 12:18 pm 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob kvě 29, 2010 8:00 am
Příspěvky: 427
Bydliště: Lesy jižních čech
Uff, až dnes jsem zaregistroval tvůj úžasný román. Máš moc hezký styl psaní. Místy mi připomíná Dickense. Trochu se cítím zahanben, ale začínám psát. Třeba se zlepším. Zatím jsem nedočetl, ale dočtu. Jsem před čtvrtou kapitolou. Každopádně, moc se mi to líbí.


Nahoru
 Profil E-mail  
 
 Předmět příspěvku: Re: Marischka a její pastischka
OdeslatNapsal: pon črc 24, 2023 6:43 am 
Offline
Admin Site
Uživatelský avatar

Registrován: sob úno 18, 2006 2:44 pm
Příspěvky: 5715
Bydliště: Kolín
Šiš, díky, díky, ale to je sto let stará věc! :oops: Navíc je inspirovaná leteckými romány ze 30. let včetně postav, jen příběh je můj, takže jsem to, na rozdíl od Tebe, měla dost jednoduchý :wink: . Jo a taky se otevřeně přiznávám k filmu Někdo to rád horké a k mé oblibě jazzu z těch 30.let. Tehdy jsem dokonce ty písně stáhla, vypálila na CD a posílala těm, co to četli, aby si to mohli k tomu přehrávat,... to byly časy. :D
A ehm, snažila jsem se, aby to bylo zábavné, ale kamarádka mi řekla, že z toho měla deprézi,...

Mně zase líbí způsob, kterým píšeš Ty. Každej jsme nějakej a podle toho píšeme. Taky bys nemohl Tvůj příběh psát mým stylem, který odpovídá té době, to by bylo legrační. Důležité je, že se Tvoje příběhy čtou moc pěkně, však víš, že se nemůžu dočkat pokračování. Jo a taky si pořád myslím, že bys to měl zkusit někde publikovat.
Ještě k tomu mému starému hříchu: až to dočteš, napíšu Ti, kolika hrubých autorských chyb jsem se dopustila, ale na to jsem přišla pozdě, když jsem si náhodou přečetla, jak psát a hlavně nepsat :lol: .
Nejhorší je, když nevíš, jak dál, to se mi stalo a dopisovala jsem druhou půlku skoro rok. Takže doufám, že Tobě se to nepřihodí, nevydržela bych čekat tak dlouho.
Takže piš, piš, jsou tu čtenáři! :D

_________________
Obrázek Obrázek


Nahoru
 Profil E-mail  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 136 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 3, 4, 5, 6, 7

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přeskočit na:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz