VanHelsing.info

To je úžasný. Mariš, prosímtě, hlavně nepřestávej psát.

pjekne, pjekne moja...véééélmi dobré

Děkuji Vám, dobré víly, pokračujeme další kapitolou, tentokrát ze staré dobré Anglie, abyste mohli nabrat dech a ztišit tep, a taky, aby to konečně začalo být o Bigglesovi

Kapitola druhá.

Blueberry Hill

I found my thrill ......on blueberry hill
On blueberry hill ......when I found you
The moon stood still ......on blueberry hill
And lingered until ......my dreams came true

Major James Bigglesworth, DFO, RFC, pro přátele i nepřátele Biggles, který se proslavil jako letecké eso nad okupovanou Francií za války, které se říkalo světová, aby za pár let dostala přídomek první, se naklonil dopředu v lenošce a zamyšleně vyhlédl z okna. Z cigarety v jeho pravé ruce se vinul tenký pramínek kouře, který pomalu stoupal ke stropu obývacího pokoje.

"Typické londýnské počasí, musels ho už několikrát zažít", pokusil se o žert jeho přítel a bývalý spolubojovník, Honourable Algernon Montgomery Lacey, krátce Algy, který s Bigglesem právě sdílel jeho byt v Mount Street.

"Vskutku", odpověděl Biggles chladně. "Ovšem", pokračoval Algy vesele, "už dlouho nepamatuji tak chladný začátek dubna."
Biggles uhasil cigaretu v popelníku.
"Tak ty by ses rád ohřál", poznamenal mírně a odložil Timesy, které měl v úmyslu přečíst.
"Tedy, ano", připustil Algy po chvilce váhání. "Kdyby sis laskavě posunul křeslo o kousek dál, snad by se i moje mohlo umístit blíž ke krbu", podotkl.
"Mám lepší nápad", pronesl Biggles klidně. "Ano?" otázal se Algy, víceméně ze zdvořilosti.
"Ano", ujistil ho Biggles. "Vzpomínáš na Wilkse? Napsal mi dopis".
"Jasně, že si vzpomínám", ožil Algy. "Ale počkej, když jsme ho viděli naposledy, rozjížděl slibnou leteckou společnost kdesi skoro za polárním kruhem. Neříkals něco o výletu do Jižních moří?"
"Neříkal a už mě nepřerušuj, nebo se nic nedozvíš".
"Promiň kamaráde, už mlčím". Algy sfoukl sirku, kterou si zapálil cigaretu a přesným hodem ji umístil do popelníku, kde přistála vedle mnoha dalších němých důkazů, že oba muži mají v poslední době trošku mnoho volného času.
Wilks mi psal, že prodal svou firmu i se stroji nově založené kanadské společnosti, která za ni zaplatila slušnou cenu. Něco si uložil a pak se rozjel do Států, vždycky je chtěl poznat."
Biggles se odmlčel, aby si zapálil další cigaretu.
"Dobrá", podotkl Algy, "a kde se objevil problém?"
"Mít Tvůj dar věštění, vlastním dávno kvetoucí živnost ze žonglování s křišťálovou koulí a nesedím tady a neničím si plíce," odpověděl Biggles. "Spíš kdy se objevil. Začalo to nevinně. Wilksovi se začalo stejskat po kniplu a taky mu už začala docházet částka, určená na jeho veselý výlet. Tak či tak, seznámil se v jednom chicagském aeroklubu se solidně vyhlížejícím mužem, který sháněl pilota pro přepravu urgentní korespondence jisté firmy."
"Cože?", rozesmál se Algy. "Chceš říct, že někdo najme pilota jenom proto, aby jeho kočička dostala včas růžové psaníčko?"
"Nikoli", odpověděl Biggles škrobeně. "Řeč byla o firemních zásilkách. Podle všeho se jednalo o makléřskou firmu, která potřebovala doručit určité informace v patřičnou dobu na správné místo, a nemohla se spoléhat ani na telegraf, ani na telefon. Nebezpečí prozrazení důvěrných údajů bylo příliš velké. Nezapomeň, že jsme se ještě tak docela nevzpamatovali z krize a pro Američany platí totéž. Jednalo se prý o poradenskou firmu, která ovlivňovala rozhodování o velkých investičních záměrech v takovém měřítku, že by hrozilo riziko další destabilizace, kdyby se některé údaje dostaly do nepravých rukou."
Biggles odhodil oharek cigarety do popelníku a pokračoval.
"Nabídli mu slušný plat, přihlédli prý k jeho kvalifikaci a válečným zásluhám. Navíc Wilksovi umožnili, aby sám vybral letadlo, které firma za tímto účelem mínila zakoupit. Nemohl si jejich přístup a jednání vynachválit."
"Netuším sice, co přesně se pak přihodilo, ale nebylo mu to ani trochu podezřelé?" otázal se Algy zamračeně.
"A proč by mělo? Jednali s ním slušně, oproti jiným, myslel si, že konečně narazil na solidního zaměstnavatele."
"Hmm", sáhl Algy po další cigaretě. "A co se tedy vlastně stalo?"
"Zmizel", odpověděl suše Biggles. Algy zamrkal. "Wilks že zmizel? Trochu dramatické vyjádření, ne? Amerika je sice velká země, ale jeden se v ní přece nemůže ztratit jenom tak", namítl.
"Obávám se, velice se obávám, že může", odpověděl Biggles. "Dopis přišel zhruba před dvěma měsíci, a končil Wilksovou poznámkou, že si nejspíš jenom něco namlouvá, ale že možná vozí cennější zboží, než myslí. Znáš ho, obrátil to v žert, ale myslel to vážně, jako bych ho viděl před sebou.
Dopis končil ujištěním, že bude opatrný pro případ, že by jeho podezření bylo opodstatněné, a že se do dvou týdnů napíše další dopis a dá mi zprávu, jak se všechno vyvinulo.
Uplynul skoro měsíc a Wilks se neozval. Nechal jenom velmi vágní adresu, zřejmě pro jistotu. Uvedl ovšem jméno firmy a číslo telefonu. Dnes dopoledne jsem se s nimi spojil."
"A dál?" Algy netrpělivostí skoro vykřikl.
"Sdělili mi, že kapitán Wilkinson prostě jednoho dne nepřišel do práce. Prý se ho snažili sami najít, neměli za něj náhradu, ale marně. Ještě týž den prý narychlo sehnali záskok. Nemohli si dovolit čekat až se vrátí, a jestli se vrátí. Od té doby o něm neslyšeli. Celou záležitost si prý nedovedou vysvětlit, Wilks se jim jevil jako spolehlivý a údajně nebyly nikdy sebemenší problémy ani s ním, ani s průběhem jeho letů."
"Takže oni o tom nic nevědí", řekl Algy s podezřením přímo tryskajícím z jeho slov. "Tomu nevěřím!"
"Ani já", řekl Biggles zamyšleně.
"Co chceš podniknout?" zeptal se Algy. "Jedno je jisté", odpověděl Biggles, "pravdu se můžeme dozvědět jenom na místě a mám pocit, že jsem to starému dobrému Wilksovi tak trochu povinován, nejenom s ohledem na staré časy, ale byl jsem to koneckonců já, na koho se obrátil, když začal mít podezření."
"Takže vyrazíme do Chicaga", podotkl Algy tiše.
"Přesně tak", řekl Biggles. "A podle toho, co víme, je tam pěkně horko. Tak horko, že můžeš klidně zapomenout doma své teplé prádlo."
Oba se odmlčeli.
Po chvíli Algy vstal, zapnul rádio a chvíli si pohrával s laděním stanic. Do ticha pokoje zazněl chraplavý hlas, kterým Satchmo zpíval Blueberry Hill. Z okamžik nasadil trubku a éterem se nesly neopakovatelné tóny, jaké dokázal vykouzlit jenom Louis Armstrong.

Kapitola třetí

Chattanooga Choo choo

Pardon me, boy
Is that the Chattanooga choo choo?
Track twenty-nine
Boy, you can gimme a shine
I can afford
To board a Chattanooga choo choo
I've got my fare
And just a trifle to spare....

... swingovala poněkud překvapivě lodní kapela poté, co si odbyla povinný Old Lang Syne, doprovázený slzami, sliby, posledními vzkazy, mávajícími kapesníčky a smrští papírových konfet. Pasažérům se při svižné melodii lépe loučilo s pevninou a posádka zjevně nepovažovala za nepatřičné, že se vlastně zpívá o vlaku.
Dva týdny po rozmluvě v Bigglesově apartmá přecházeli s Algym po palubě parníku Eleanor R., který právě odrazil od břehů Liverpoolu, a dívali se, jak za zádí mizí poslední výspy bývalé největší námořní velmoci.
Většinu posledních čtrnácti dnů strávili oba zařizováním cestovních dokladů, mezinárodních pilotních osvědčení a jako perlu v koruně, zajištěním přepravy svého stroje. Biggles dlouho váhal, jestli má smysl cestovat i s letadlem, ale nakonec se rozhodl, že ho "přibalí". Starý dobrý Vandal měl sice už svá nejlepší léta za sebou (jako my všichni, poznamenal k tomu suše Biggles), ale byl díky mechaniku Smythovi v dobrém technickém stavu. Přesto Biggles váhal s přeletem Atlantiku. Nakonec bylo rozhodnuto, že stroj naloží na nákladní loď a přepraví zvlášť. Díky majoru Raymondovi, Bigglesovu bývalému nadřízenému, který nyní zaujímal vysoké postavení ve Scotland Yardu, byly formality zkráceny na nejmenší možnou míru a letadlo se vydalo na cestu pět dní předtím, než se nalodili sami.
Z jakéhosi neznámého důvodu jevil plukovník Raymond poněkud překvapivý zájem o osud Wilkse, kterého, stejně jako Bigglese, mnohokrát pověřoval zvláštními úkoly v oněch bouřlivých dnech leteckých bitev nad Francií, a často přitom neváhal využít jejich soupeření.

Zbývalo dořešit otázku leteckého benzínu, ale bylo jim řečeno, že není problém opatřit si ho na místním klubovém letišti, pokud se zaregistrují, nebo, mnohem dráž, na jakémkoli jiném místě, kde přistanou.
"Jestli Wilkse najdem, a já věřím, že ano, zaplatí nám tu šťávu i s cisternou" vyhrožoval Biggles."
" Doufám, že máš pravdu," přisadil si Algy, " na tenhle výlet padly všechny moje úspory a ještě jsem si musel pořídit nový oblek", postěžoval si.
"Nový oblek?" otázal se Biggles se zdviženým obočím. " Když uvážím, jakým bahnem se chystáme brodit, budeš k němu místo psích deček potřebovat pár pořádných galoší, abys nepřišel o své peníze", dodal jízlivě.

Plavba proběhla bez zvláštních příhod, když nepočítáme jednodenní zdržení způsobené bouří a kapitánem, který raději změnil kurs, aby se vyhnul další. Devátého dne zakotvil parník v New Yorku. Dopřáli si pamětihodný pohled na Sochu svobody a památný rozhovor s imigračním úředníkem, který jim nakonec s nechutí orazítkoval pasy dvě minuty před tím, než Biggles definitivně ztratil sebevládu.
Loď, na které bylo naloženo jejich letadlo, dorazila o dva dny později a Biggles zažil několik horkých chvilek při jeho překládání na trajekt, kterým se mělo dál dopravit až do nákladního přístavu na břehu jezera Michigan. Oba pak nasedli do rychlíku směr Chicago, Illinois.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Strážník otevřel jedny z řady oprýskaných dveří, které už nějakou dobu potřebovaly umýt. Kovové, povšiml si Tug, a nežli stačil dokončit myšlenku, byl postrčen dovnitř. "Sedněte si", ukázal muž Tugovi na židli u stolku, jedinou v místnosti. Tug se rozhlédl. Šedivé stěny bez oken, u stropu světlo, které by se dobře vyjímalo ve veřejné garáži. Na podlaze tmavošedé linoleum, překvapivě čisté. Tug se posadil. "Poslyšte", začal, ale nedokončil. Policista beze slova odešel a zamkl zvenčí.
Čas se vlekl, uběhla čtvrthodina, půlhodina,... trvalo skoro hodinu, než v zámku zase zarachotil klíč. Tug prudce vstal, ale nestačil udělat víc, než jeden krok.

Dovniř vešli dva muži. První byl zhruba padesátiletý, vysoký, široký a hlasitý, s odulým a jaksi umaštěným obličejem. Řídnoucí tmavé vlasy ustupovaly nad nízkým čelem, a zastavily se na býčí šíji, za kterou by se nemusel stydět boxer těžké váhy. Jim Caulder, zvaný Sardinka podle jeho nejoblíbenější zábavy, hltání rybích sendvičů, se na Tuga podíval s nadřazeným opovržením. " Ten musel v ringu odestát pěknejch pár kol", napadlo Tuga. Netušil, že Sardinka má slušný vedlejší příjem od všech černých bookmakerů v rajónu, ať už se sázelo na cokoli, a že mu občas káplo i odjinud. Vypadal mazaně a ..... a jako všivej parchant, napadlo Tuga už při prvním pohledu. Rána, kterou inkasoval vzápětí, mu potvrdila, že se nemýlil. Skončil na zemi s rozbitým rtem.
"Brzdi, chceme ho živýho, ne?" Zasmušilý hlas patřil muži mladšímu, menšímu a mnohem subtilnějšímu, než Caulder, se snědším odstínem pleti a hustými nahladko sčesanými vlasy, černými jako uhel.
Vlastně nebyl ani příliš hubený, jen tak vedle Sardinky vypadal.
"Víš, co tuhle říkal starej", dodal znechuceně Tony Spinelli, podle uniformy Caulderův parťák. Seržant Antonio Spinelli přijel do vysněné Ameriky před více, jak dvaceti lety. Tehdy ovšem ještě nebyl seržantem, ale rozjíveným spratkem, který se rychle zapojil do života místní italské komunity, hlavně jednoho z jejich gangů, tvořeného pěti hochy z okolí. Bavili se drobnými krádežemi a menším vydíráním tak dlouho, až si jeden z majitelů obchodu, kam si pravidelně chodili pro kapesné, postěžoval těm, co jim platil za ochranu. Tony přežil jenom zázrakem. Když se přestal schovávat, přihlásil se do armády a po propuštění k policii. Oženil se, odstěhoval a na návštěvu matky chodil v civilu. Tony byl u policie dost dlouho, aby věděl, že je to marné, ale vrozená hrdost a houževnatost mu nedovolily, aby jen tak odešel. Navíc měl jistý příjem v době, která rozhodně neproslula rozhazováním peněz po ulicích. Měl tedy dost důvodu držet ústa a krok, což činil. Jenom ještě tak docela neopustil těch pár zásad, krčících se zoufale někde v koutku.

"Vstaňte", řekl Tugovi, "nebudeme tu hrát komedii". Tug se k němu otočil a jak se nadzvedl, Caulder ho kopnul do žeber. Tug heknul, zalapal po dechu a padnul zpátky na všecky čtyři.

Zaklepání na dveře bylo tak rychlé, že nikdo nestačil zareagovat. Dveře se rozlétly a dovnitř vběhl jeden a mladších detektivů. "Sorry", řekl s úsměvem, když rychle přehlédl scénu. "Máte jít na poradu k Nejvyššímu", řekl směrem ke Caulderovi". "Hned", dodal a zazubil se. Vzápětí za sebou přibouchl dveře. Sardinka byl rychlý, ale ne dost. Zastavil se s rukou na klice. "Ještě si popovídáme, šmejde", pronesl k Tugovi zadýchaně na prahu. "Ty nestůj, nekoukej, ať už je v cele. A žádný rozmazlování", dodal vztekle a věnoval Tonymu jeden ze svých oblíbených pohledů. Spinelli pokrčil rameny, povzdechl a podal Tugovi ruku. "Vy jste úžasnej sportsman, co? Ale na výdrž bych s ním nehrál, moh by Vás odpískat už v poločase", kývl hlavou ke dveřím. Tug neodpovídal, snažil se narovnat a chytit dech. Spinelli mu mezitím nasadil náramky. "Jdeme", řekl a uchopil Tuga rameno. Společně vyšli na chodbu a zamířili k celám.
"Tak to bychom měli", pomyslel si Tug, když se s obtížemi pokušel položit na kavalec. "Koukám, žes to pěkně podělal, brácho", ozval se hlas nad ním. Tug se ani nepokoušel změnit polohu. "Vypadá to tak", odpověděl tiše.

Kdy bude čtyřka? Žádám čtyřku co nejdřív.

Čtyřka bude, neboj! Nejlepší je, že jsem původně myslela, že neobsadím ani šest kapitol, a teď už jsou tři, a ještě se to pořádně nerozjelo. Navíc mi jinde vyčítaj, že mi chybí ještě jedna postava, ale to fakt nevím. Už chápu, proč se říká, že největší starostí režiséra je, aby se mu figury na jevišti nesrážely. Já mám opačnej problém, utíkají si každá někam do pryč a mám občas dost problém sehnat je do houfu.

Kapitola čtvrtá

Muddy Water

Muddy water round my feet
Muddy water in the street
My heart goes down
With that muddy water


Tug se ani nepokoušel usnout. Nějakou dobu marně hledal polohu, ve které by ho naražená žebra tolik nebolela, ale za chvíli to vzdal. Myšlenky mu neúnavně bloudily v kruhu. Donekonečna si přehrával události posledních dnů, týdnů, a nakonec měsíců.

Jeho společník z horní pryčny spokojeně pochrupoval. Jeff Burns, jeden z mnoha drobných bookmakerů bez licence, kteří přijímali černé sázky od kohokoli na cokoli a skoro v jakékoli výši. Obvykle šlo o drobné částky omezené příjmem drtivé většiny jeho klientely, ale někdy se štěstí pousmálo, a povedla se rána, jak s oblibou říkal. Tehdy u něj sázeli chlápci, kteří nosili na míru šité obleky, černé klobouky s bílou stuhou okolo krempy a žraločí úsměvy. Zřejmě šili u levných krejčích, protože saka z kvalitních materiálů bývala v podpaží podezřele vyboulená.
Jeffovi se při podobných transakcích vždycky trochu potily dlaně, ale výhru odevzdal poctivě do posledního centu. Nikdy mu nezapomněli dát odměnu, svazek bankovek, převázaných gumičkou, který přinesli s sebou, peněz pro bosse se nedotkl nikdo. Jeff si zisk vždycky přepočítal až po tom, co jejich auto zmizelo z dohledu. Dávali mu obvyklá procenta a Jeff lpěl trošku příliš na tom, čemu s oblibou říkal " moje drobná existence", než aby začínal debaty o jejich výši.
Jeho zatčení se týkalo, ostatně jako vždy, provozování nelegální sázkové kanceláře, a protože se nekonalo poprvé, Jeff si z něj nedělal hlavu. Za pár dnů bude venku. Hlavně, aby stihl ten mač v boxu. Všechno nasvědčovalo tomu, že půjde o výjimečnou událost a pro něj znamenal příležitost zase jednou si trošku vylepšit svou drobnou existenci.

Burns netušil, že ho nechal sebrat sám kapitán okrsku. Byl příliš malá ryba, než aby se podobný zásah vyplatil sám o sobě, ale pár věcí věděl. Všímal si a rychle chápal. Navíc měl v poslední době stálého exkluzívního klienta. Detektiv, jeden z mála poctivých ve své branži, kterému Burns za drobný obolos pravidelně donášel, pochopitelně nejraději na konkurenci ve svém oboru, vycítil příležitost konečně proniknout blíž k většímu zvířeti v chicagské džungli a kapitán jeho záměr, samozřejmě ve vší tichosti, schválil.
Nic z toho Jeff nevěděl, jinak by si těžko dopřával spánek spravedlivých s nenucenou elegancí lidí, kteří usnou vždycky, všude a za všech okolností.

Na rozdíl od něho, Tug bděl. Na filmu, který probíhal před jeho očima, právě pokračovala scéna odchodu z londýnského boxerského klubu. Dorazil domů, pokud se tak dalo říkat malé a neútulné suterénní díře v činžáku o dva bloky dál. Odhodil tašku na zem, převlékl se, přepočítal drobné v kapse u bundy a vyrazil do Arnieho podniku, kam každý čtvrtek pravidelně zapadnul na několik partií kulečníku, které mu obvykle vydělaly na těch pár piv, které přitom vypil.
"To se dějou věci", podotkl barman, když Tug vstoupil."Já vím, teprv tři odpoledne a taky je středa, ale ..." Tug pokrčil rameny a muž za pultem se už dál neptal. Nemusel. Už dávno to slyšel všechno. Nalil dvě malé skleničky whisky a jednu z nich postavil před Tuga.
"Na novej začátek", pozvedl svou a obrátil ji do sebe. Tug se usmál, poděkoval a udělal totéž. Zapálil si, po těle se mu začínalo rozlévat příjemné teplo a jeho vztek se pomalu vytrácel.
"Promiňte, vy jste Tug, že? Tug Carrington", pokračoval žoviální muž, který se posadil na barovou stoličku vedle něho, podle přízvuku Američan. " Já jsem P.T. Pratt, z Chicaga", řekl a znělo to jako když prská kočka, které nasypali sůl do mlíka. Podal Tugovi masitou a teplou ruku. Tug byl překvapen, ale stisk ruky opětoval. "Čas jsou peníze, jak říkáte vy Angličané", řekl Pratt mezi dvěmi tahy z cigarety, "nebudeme jím tedy plýtvat. Vyhledávám talenty, které by se mohly uplatnit ve Státech. Pokud se mi výběr povede, máme oba zase na chvíli vystaráno a já jsem dobrý lovec", dodal tónem, který Tuga přiměl zvednout oči. "Ten chlap je tvrdší, mnohem tvrdší, než vypadá", uvědomil si.
"Mám pro Vás návrh", pokračoval scout. "Něco podobnýho jsem před chvílí odmítl, odpověděl Tug. "Vím, přerušil ho Pratt. Bylo to slyšet až na dvůr. "
"Už jsem se lekl, že posloucháte za dveřmi", usmál se Tug. "Chápu, ušetříte za náklady mého manažera". "A dám Vám šanci, o jakou jste se tady sám připravil. Když jsem naposledy slyšel majitele klubu, křičel, že si neškrtnete v celým Commonwealthu. Británie není svět. Svět je Amerika a Amerika je Chicago. Máte dvacetčtyři hodiny na rozmyšlenou."

Tug se posadil, pak opatrně vstal z pryčny, která zapraskala a pokusil se pomalu udělat pár kroků po cele.
Jeff Burns se probudil. "Co sakra nedáš pokoj?" "Jseš náměsíčnej, nebo, co?"
Tug mlčel, opřel se o malé zamřížované okénko a vyhlédl do tmy.
"Máš cígo?" pokračoval Burns, " když už jsem vzhůru,..." Tug mu hodil krabičku. Pohyb zabolel a Tug zaťal zuby. "Doufám, že máš aspoň sirky". "Sirky, tady? Blázníš?" rozchechtal se Jeff. Pak opatrně našátral pod matrací zapalovač.
"Nebejt tý mrchy, co sem jí tuhle vyndal perka, v životě by mě nezhaftli", sdělil Tugovi důvěrně. "Chodili vokolo mýho bejváku s příkazem k domovní prohlídce, šmejdi, ale já nevylejzal a nerozsvěcel. Dovnitř nemohli, to se ví. Trvalo to tři tejdny. Došel mi žvanec a taky pití, ale ze všeho nejvíc mi vadilo, že přicházím o kšeft. Nakonec jim ta potvora řekla, ať to zkusej světlíkem a okýnkem od hajzlíku. Jen si to představ. Zrovna tam stojím, pokuřuju a vůbec si to užívám a najednou se ve vokýnku voběví hlava. Co Ti mám říkat, museli počkat, až se převlíknu, ale předtím jsem je ještě pěkně prohnal po baráku, to mi věř. Teď se tam ta krysa roztahuje sama, co sama, nejspíš s tím zatraceným,...posloucháš mě vůbec?"

"Jistě", zamumlal Tug a znovu se opatrně natáhl na postel.
Jeff udusil cigaretu a zbytek opatrně zastrčil za pelest. Za chvíli znovu spal.

Tug hleděl do stropu.
Zmocnil se ho zvláštní pocit, že je v nějakém těžkém snu, že zazní rachocení mlíkařových konví těsně před oknem jeho bytu a probudí se, otráveně jako každý den, aby neochotně vstal, zjistil, že v lavoru ve stojanu už není voda v konvici také ne, a tak půjde na chodbu o patro výš, aby ji natočil z kohoutku, který kapal tak dlouho, až v umyvadle pod ním zůstala narezlá cestička,...
Elsie... naskočila mu husí kůže. Domov, to byla přece Elsie. Její vůně, její úsměv, její vlasy, to malé vínové nic, kterému říkala klobouček a upevnila po straně hlavy v takové pozici, že marně čekal, až spadne.. Elsie, její drobné štíhlé prsty.....Tug se prudce nadechl a vyskočil z pryčny. Žebra zaprotestovala, ale už bolest nevnímal. Oběma rukama pevně sevřel mříže. Elsie a Katie. Katie... co s ní je? A co s ní bude?
Elsie.... snažil se soustředit na myšlenku, kterou se celou tu dobu snažil zaplašit, a která se znovu a znovu neodbytně drala do jeho vědomí.
Někdo ji zabil. Zabil Elsii. Jeho Elsii. Byla mrtvá. Musela být mrtvá, jinak by ho nezatkli. Někdo Elsii zabil a šeredně za to zaplatí. Tug se zhluboka nadechl. Konečně si připustil strašlivé podezření, že ví, kdo a proč. Vztekle uhodil rukou do parapetu. Dostanu ho. Dostanu toho parchanta a postarám se, aby mu chvíli trvalo, než chcípne.
Přísahám, že to dokážu, kdyby to bylo poslední, co na tomhle světě udělám, zařekl se a prudce se odvrátil od okna.
Světlo v cele probliklo, pak se znovu rozsvítilo a nakonec zhaslo úplně. Jakoby nějaká vyšší moc vyslechla slib a přijala jej. Tug se zamračil, pak pochopil. Vězeňská správa neměla ve zvyku plýtvat. Za mřížemi svítalo.

moc hezký povídky

Děkuju, ona je sice jenom jedna ve více kapitolách, který přibejvaj dle mé momentální tvůrčí invence, ale díky moc.
P.S. Máš velmi hezkej obrázek v podpisu, to se musí nechat

Děkuji takhle jsem se vyfotil po ránu

Gratuluju. Já bych vypadala hůř.

Ale nepovídej...Tak to zkus a dej to sem

Radši sem dám další kapitolku :


Kapitola pátá

Saint Louis Blues

Got dem saint louis blues I’m as blue as ah can be.
Like a man done throwed that rock down into de sea
Got dem saint louis blues I’m as blue as ah can be.

Prošedivělý černoch s trubkou na chodníku před rezidencí obehnanou vysokým plotem se opravdu snažil. Klidně by mohl vystupovat v jednom z klubů, které v posledních letech vyrůstaly všude jako houby po dešti, a kde zněly synkopy od časného večera do pozdního rána.
Podle všeho v některém z nich ještě nedávno hrál. Ještě neztratil drive a pořád měl na sobě čisté oblečení. Teď byla jeho pódiem ulice, posluchači se shlukovali kolem něho, podupávali do rytmu a v pouzdře na trubku se stále objevovaly papírové peníze. Časem se bankovky začnou vytrácet a až zmizí úplně a zůstanou jenom mince, bude vědět, že cesta už povede jenom dolů, po velmi strmém svahu.
Zvedl trubku, nasadil náústek a tóny, už trochu méně silné, ale pořád jasné a čisté, vzlétly až k velkým oknům vily, která, na rozdíl od lidí na chodníku, zůstala uzavřená a nepřístupná.

Poručík Jim Caulder se tyčil ve veškeré své mohutnosti a v teplé, sluncem prozářené místnosti se začínal potit. Přešlapoval před týpkem o hlavu menším než on, a působícím dojmem, že kdyby někdo kýchl, odlétl by z místnosti zavřeným oknem. Sergio Venantini byl jedním ze dvou "pověřených", kteří teď přičinlivě zastupovali velkého Ala Capona, když se, jaká smůla, nechal konečně chytit na prachsprostém daňovém podvodu. On, král chicagského podsvětí s nitkami obepínající každé trošku důležitější město ve Státech jako pavučina a s prsty dlouhými tak, že dosáhly kamkoli a na kohokoli.
Upřímně řečeno, Caponeho "rukou" se kdekdo jich bál ještě teď.
Sardinka byl rád, že nemusí stát právě před ním, věděl velmi dobře, kolik policejních důstojníků ubil Velký Al osobně, ale pohled na jednoho z jeho nohsledů ho také nenaplňoval přílišným nadšením. Narozdíl od Mattea Leoneho, druhého muže, kterému Capone svěřil vládu nad svým územím na dobu určitou, vysokého štíhlého muže téměř aristokratického vzezření, byl Venantini vzteklý skrček, nelítostný a dost primitivní. Svoje úkoly plnil beze zbytku, a smutně proslul dvěma povahovými rysy: skoro až psí oddaností Caponemu a krutostí, neobvyklou i v jeho kruzích, kterou uplatňoval vůči komukoli, kdo se mu sebemíň znelíbil. Přezdívka "Botička" pocházela z jeho oblíbeného zvyku zbavovat se obětí, shazovaných do vody, pomocí betonových kusů připevněných k botám. "Zuj se a vyplav!" volal za těmi, co byli v té době ještě ještě na živu, a těch byla většina.
Teď hleděl nespokojeně na Cauldera, kterému začaly po zádech stékat pramínky potu.
"Jeff Burns", vyštěkl. "Ten udavačskej hajzlík!" Hlas byl překvapivě silný a Sardinku napadlo cosi, co kdysi zaslechl o poslech špatných zpráv. Rychle se pokusil na to zapomenout.
"Je u nás na služebně, někdo z těch mladejch ho nechal předvíst". "Kdo ho zatknul?" zeptal se Venantini klidně. Tak klidně, že Caulderovi proběhl po zpocených zádech chlad. "Nevím, musel bych se podívat do papírů,... šel jsem rovnou, jak jste si přál,..." Zjistíš to hned", pokynul Botička směrem k telefonu na zdi. Caulder zbledl, polkl, něco zamumlal, popošel a zvedl sluchátko.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Detektiv Thomas Warden přibrzdil, zajel s fordkou k chodníku a vysadil manželku před pekařstvím. "Než se vypovídáš, zajedu k Mikovi domluvit se na baseball. "Kdy?" zeptala se překvapeně. "Příští neděli". "Budeš mít volnou neděli?" otázala se se s nevěřícným úsměvem. "Říkals přece, že ta nová práce...." "Víc, než to", položil jí prst na pootevřená ústa. "Budu mít volno i v sobotu." Úsměv se rozšířil.. "Co si počnem s takovou spoustou času?" "Vážně nevím, ale neboj, něco vymyslíme. Pa." Políbil ji na rozloučenou, zamával a rozjel se. Když na křižovatce zastavil na červenou, sklonil se k palubní přihrádce pro cigarety. Tak se stalo, že ho první kulka minula. Série dalších už nikoli.

Světlovlasý muž s bledou tváří a počínající pleší, zhruba okolo čtyřicítky, zasunul zbraň do pouzdra a vrátil se klidně ke svému vozu, který stál za Wardenovým. Objel ho, projel křižovatku a zmizel za rohem.

Z taxíku, stojícího v protisměru, vyběhli dva muži. "Algy, stůj, povídám stůj, Ty blázne, koho si myslíš, že tady můžeš honit?" zvolal Biggles a pospíchal za Algym, který se rozeběhl ulicí, kam odbočil vrah. Vůz zahnul na další křižovatce a zmizel z dohledu.
"Tohle na mě nezkoušejte, na takový triky jsem dělanej, koukejte navalit prachy", popadal dech taxikář, který dosupěl za nimi. "To je v pořádku", přesvědčoval ho Biggles, "zaplatíme a pokračujeme v jízdě". Šofér, spokojený s pětidolarovkou, se uklidnil. Společně se vrátili k taxíku. Podle výrazu v obličejích lidí, kteří se shlukli okolo forda, už jeho majiteli nebylo pomoci.
"Tak jedeme, říkal jste nákladní přístav, že jo." "Říkal, ale pojedeme jinam," poručil Biggles. "Na nejbližší policejní velitelství." "Zbláznil jste se?" vykřikl taxikář. " To myslíte vážně, namočit se do něčeho takovýho? Víte vůbec, s čím si zahráváte?"
"Ne, nevím", odpověděl po pravdě Biggles, "ale zdá se, že to brzy zjistím". "Jenom jestli budete mít čas si to vůbec uvědomit", ušklíbl se šofér. Vůz se rozjel.
Policejní sirény se ozvaly až za dalších deset minut.

Mariš, to to musíš utínat na takových místech? Pravda je, že pokud bude každý den upload, tak si nestěžuju. (srry, za nenapsání komentáře ke čtyřce, ale fakt jsem nestíhala )

Rogue: díky. Jachně, jachně, chňápu. Já jsem hlavně ráda, že zo vůbec někdo čte. Musím, musím utnout. Jednak by se mi figury definitivně rozutekly, a taky se mi stalo, že si za mě stoupnul šéf. Měla jsem to otevřený a schovaný pod něčím jiným, a najednou jsem musela všechno zavřít, abych mohla otevřít jeden šílenej prográmek s výpočtem. Jak už jsem tu zmínila, nejenom rychlost připojení, ale i kapacita mýho miláááška je silně nedostačující. Snažila jsem se klikat rychle, ale stejně mi povídá: " Kdybyste vymazala toho Tuga, tak budete mít místa dost" . Výjimečně jsem nekomentovala a jela jsem dál, protože by zjistil, jakej rozsah už to má. Navíc v tom souboru jsou i texty, postavy, náčrtky, popisy situací a vůbec,... Těžký život pokoutního pisálka,.... , ale seděl metr ode mě, když jsem dopisovala konec pětky, v úhlu devadsáti stupňů, takže na monitor mi moc neviděl a vůbec ničeho si nevšim. Pro mě to zase byla správná stimulace .

Tak to si dokážu živě představit. Když jste v práci vy dva, tak je tam pěkně veselo, co?

O tom žádná

Tak ... žádné kafrání a šup další kapitolku.

Teď ještě ne, až za chvilku, až zhasnou světla v baru,..