VanHelsing.info

KAPITOLA SEDMÁ


Do nothing till you hear from me


Someone told someone and someone told you
But they wouldn't hurt you, not much,
Since every one spreads the story
With his own little personal touch.
Do nothing till you hear from me
Pay no attention to what's said....

Biggles stiskl rty a nastavil spínač sebeovládání na maximum.
"Nic zvláštního", řekl. "Pouze jedno zmizení a jedna vražda prvního stupně", dodal ledabyle. "Aha". Sardinka a přimhouřil oči. "Prvního stupně, říkáte". "Vy jste soudce?" zeptal se Bigglese a strčil do úst zbytek sendviče. "Ne, jenom jsem všechno viděl, a z první řady", odpověděl Biggles pevně a stále ještě klidně.
Algy znervózněl a přešlápl. Poručík se mu nelíbil. Tón Bigglesova hlasu se mi nelíbil.
V celém Chicagu se mu nelíbilo od okamžiku, co vystoupil z vlaku a kromě toho, nesnášel sardinky.
"Aha", pokračoval Caulder. Jeho oči se zúžily do tak tenkých čárek, že vypadaly jako prasečí.
Bigglesovi ten pohled způsobil lehké zavlnění v oblasti žaludku. Právě se nadechoval, aby dal najevo svůj názor, ale Sardinka ho předešel. "Pojďte za mnou", vyzval je.

Trochu překvapeně ho následovali. Procházeli velkou místností, kde sedělo, postávalo nebo procházelo dalších šest policistů ve službě, někteří v uniformách, jiní, patrně detektivové, v civilu. Prostor byl otevřený, a tak se stali svědky jednoho výstupu se zadrženým zlodějem, který vykřikoval, že to na něj navlékli, a své prohlášení doplnil takovou škálou přívlastků, že Algyho napadlo vyhledat přesný význam některých z nich ve slovníku. U dalšího stolu se odehrávala plačtivá scéna manželky, jejíž mužíček patrně upřednostnil nějakou o dvacet let a kilogramů mladší a manželčiny úspory použil, aby v začátcích netřeli bídu. Vedle zaslechli upřímné ujišťování majitele jakéhosi podniku: "Ale u nás se jenom pije alkohol, seržante, opravdu, na to mohu přísahat. Vždyť na nic jiného nemám licenci." "Vy máte licenci?" zněla udivená odpověď.
Ruch za ním přiměl Algyho, aby se ohlédl.
"Já nekradu, slyšíš, ty idiote!" "Vydělávám si poctivě , ten hajzl si to vymyslel! On okrad mě, šmejd, nezaplatil mi, mizera, tak ksakru, nechte mě!" "Pusťte mě!", ječela asi pětadvacetiletá docela hezká a velmi pěkně oblečená mulatka, kterou předvedl jeden z detektivů a marně se ji snažil zvládnout. Kopala, mlátila ho kabelkou, nadávala a nakonec se usadila na zemi, po které ji dva policisté s vypětím všech sil odtáhli do cely. Algy sledoval celou scénu s ohromením. Ještě nikdy se s něčím podobným nesetkal.
Jak postupovali dál, útržky hovorů splývaly dohromady a všechny přehlušil rachot psacího stroje, ke kterému usednul nějaký přičinlivý elév.
Sardinka došel k malé kanceláři s otevřenými dveřmi a pokynem ruky jim naznačil, aby šli dovnitř. Jednalo se o stejnou místnost, ve které se ocitl před čtyřiadvaceti hodinami Tug Carrington, jenom zařízení se trošku změnilo. Přibyly další židle. Některé u stolu, ostatní podél zdi. Na stole trůnil nový psací stroj a vedle něj ležela hromádka hlavičkových papírů.
Biggles si povšiml popelníku, v kterém byly nedopalky tří cigaret, dva z nich s otisky rtěnky.

Caulder odešel a otevřenými dveřmi proudilo do místnosti kromě hluku i denní světlo. Místnost teď vypadala jinak, jaksi útulněji, ale Tugovi by se v ní nejspíš stejně nelíbilo.

I Biggles měl divný pocit, ale posadil se ke stolu, a když Algy následoval jeho příkladu, vyjmul z náprsní kapsy balíček cigaret a nabídl mu. Chvíli oba kouřili a mlčky sledovali provoz na oddělení.
Pak se ve dveřích objevila postava. "Seržant Spinelli", představil se a zavřel dveře. "Dobrý den. Co pro Vás mohu udělat?"


xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


"Jak to, že mi před očima neprobíhá celej ten zatracenej zmršenej život?", pomyslel si Tug vztekle. V hlavě měl naprostou tmu a očima se pokoušel proniknout oslepující záři , kterou uličku zalévalo silné jarní slunce.
Salva ze samopalů roztrhala ticho a málem i Tugovy bubínky. Škubl sebou, zamrkal a setřel si slzy, které mu do očí vehnalo oslnění. Jedno ale viděl jasně. Kromě něj zůstal stát ještě někdo.
Jeff Burns. Další čtyři těla ležela nehybně na zemi. "Počkejte, to je nedorozumění, já,... já dělám pro,..." začal Jeff rychle, v hlase smrtelnou úzkost.
"Víme pro koho děláš", ozvalo se směrem od Lincolnu. Muž musel vystoupit nepozorovaně během střelby. Jak se blížil, Tug rozeznal jeho rysy. Střední věk, prostřední výška, průměrný vzhled, řídnoucí světlé vlasy, lehký plášť. Tuctový typ, na ulici by ho jeden přehlédl. Tady těžko.
"Přesněji řečeno", dodal muž pomalu, "dělal jsi". "Skončils. Teď jsme na řadě my", řekl významně a neuvěřitelně pomalým pohybem vytáhl zpod rozepnutého svrchníku revolver. "Donášels na nás dost dlouho, nejvyšší čas, abys dostal, co zasloužíš", pokračoval muž klidně, jakoby neúčastněně. Hlasatel zpráv o počasí by svému projevu dal větší citové zabarvení.
Při řeči odjistil a zamířil. "Ne, to ne, to ne!", vykřikl Jeff zoufale a rozplakal se. Muž vystřelil. Kulka odhodila Burnse na kapotu antonu. Sklouzl po ní a zůstal zhroucený na zemi v jakémsi podivném pokleku. Muž udělal krok dopředu, zacílil a z těsné blízkosti ho střelil do hlavy. Tug se ve stejném okamžiku instinktivně odvrátil. Když si uvědomil, co je to červené a bílé na jeho kalhotách, zvedl se mu žaludek. K nevolnosti se v tom okamžiku přidal bezmocný hněv. Byl by tomu střelci rád řekl, ať sebou hodí, že už ho bolej nohy, ale neodvážil se. Měl strach, že začne zvracet.
"Jdeme", vyzval muž Tuga a ukázal revolverem k Lincolnu. Výzva a pohyb byly tak nečekané, že sebou Tug trhnul. V prvním okamžiku měl pocit, že špatně slyší. "Tak dělej, hni se", zařval na něho jeden z těch, co předtím stříleli ze samopalu. Tug se mátožně pohnul a jako ve snu došel k vozu. Motor naskočil, dvířka se zabouchla, a vůz se po krátkém manévrování rychle zařadil do provozu.

Okolo antonu se rozhostilo ticho. Přesně ten druh ticha, do kterého se obléká Smrt.
Pak se do uličky přece jen vrátil život.
Z kanálu o kousek dál se vyškrábal potkan. Vystrčil nos, vydal jakýsi písklavý zvuk a zase rychle zmizel.

Nemůžu si pomoct, aby mi ta scéna s Tugem nepřipomínala jistý černobílý americký film s jistými známými herci.

Ale ano, jissstě, jissstě, samozřejmě jsem se inspirovala. Ale neopsala, tak docela ne, ostatně, tehdy to byl oblíbenej a běžnej způsob řešení typových situací

A taky konečnej. Dobrý - kdy bude další?

To se ptáš tý pravý. Někdy příští tejden. Konečně musím proplést oba paralelní proudy a třetí čeká celou dobu, až se dostane na světlo denní. Těžkej život pisálka, na mou věru.

Kapitola osmá

Sweet Georgia Brown

No gal made has got a shade
On swet Georgia Brown,
Two left feet, oh, so neat,
has sweet Georgia Brown!
They all sigh, and want to die,
For sweet Georgia Brown!

Jó sladká Georgia Brown, ta neměla jen ty, co holt neznala, jó ta když dorazí, všechny to porazí,...zpíval procítěně ve svižném tempu černoch u klavíru.
Biggles se mračil. Algy podupával do rytmu. Sám dovedl ledaccos zahrát, proto dokázal ocenit brilantní vystoupení profesionála, pod jehož mohutnýma rukama se v rychlém sledu sypaly tóny, jako když se přetrhne perlový náhrdelník. Bylo krátce po desáté večer. Seděli v Mocky´s Baru na Harbour Street, jenom pár mil v přímé linii od přístavu, kam zašli před pár hodinami, aby zjistili, že agent přepravní firmy mezitím zajistil složení letadla a jeho přesun na chicagské centrální letiště dle instrukcí, které obdržel od Bigglese ještě před jeho odplutím.
Agent, snaživý a energický mladý muž, sedící nyní mezi Bigglesem a Algym, zdůvodňoval vícenáklady na "přívozníka" , přepravního pilota, s hbitostí , která mohla soupeřit s úhozy pianistových prstů.
Nakonec se s Bigglesem dohodli. Jeden spokojený s tím, co získal navíc a druhý příliš unavený a ustaraný, než aby se donekonečna dohadoval kvůli něčemu, co mu v tomto okamžiku připadalo poněkud malicherné. Navíc mu vzhledem k okolnostem velmi vyhovovalo, že celá záležitost proběhla sice podle jeho požadavků, ale bez jeho osobní účasti.

Letadlo bylo nyní umístěno v jednom z hangárů, které správa letiště pronajímala charterové společnosti. Jak se ukázalo, měla zrovna k dispozici hned dva volné a Biggles rád souhlasil s výší poplatku za jeden z nich. Domluvil ještě telefonicky prohlídku a tankování na příští den. Potřeboval, aby stroj byl připraven k letu. Právě v tomto okamžiku si uvědomil, jakou výhodou by bylo mít s sebou Smytha, ale nedalo se nic dělat, musel se spolehnout na letištní personál.

"Myslím, že tihle američtí hoši jsou stejně dobří mechanici, jako naši", podotkl Algy, jakoby Bigglesovi četl myšlenky. "Však zítra stroj důkladně prohlédneme a otestujeme," uklidňoval ho.
"Nedělám si příliš velké starosti o stroj", odpověděl Bigglees zamyšleně. Algy neodpověděl.

Na stole před nimi ležel večerník, na titulní stránce barvitě líčící "řádění gansterů na předměstí". Článek byl doplněn fotografiemi. Ač černobílé, krev z nich jenom kapala. Reportáž uváděla jména, ale Biggles žádné neznal. Netušil, že jednou z obětí a jedním ze dvou důvodů, proč k masakru došlo, byl jistý Jeff Burns.
Nevěděl, že muž, jehož vražda se odehrála před jejich očima, byl detektiv, platil Jeffovi za informace, a byl už blízko.

Spinelli je dnes odpoledne vyslechl oba. Nejprve vypovídali ve věci vraždy řidiče fordky. Seržant zavolal zapisovatele a nechal jejich výpovědi zaprotokolovat. "Vyřizování účtů", komentoval celou záležitost lakonicky, i když už znal totožnost oběti. "Ještě chvíli potrvá, než se všechno konečně trochu uklidní", dodal zasmušile. "Jste ochotni podpořit toto svědectví vystoupením před soudem?" otázal se víceméně formálně. "Ano", odpověděl stručně Biggles. "Ano, ovšem, proto jsme přece tady", dodal Algy.
Spinelli ztuhnul s protokoly v ruce. "Cože?" otázal se nevěřícně.
"Jsme připraveni vystoupit jako svědci celé události", zopakoval Biggles trochu netrpělivě.
Strávili na stanici už téměř dvě hodiny a ještě se nedostali k hlavnímu důvodu, proč vůbec vyhledali policii.
Spinelli na něj pátravě pohlédl. "Rozvažte to, a zvažujte rychle", řekl tiše. Když viděl, jak se výraz Bigglesovy tváře mění od nevěřícího údivu k vzteklému odhodlání, dodal: "Vyřiďte si svoje věci a opusťte Státy co nejrychleji, jestli nechcete odjet v zinkové rakvi, za předpokladu, že by Vás ovšem vůbec někdo našel. Vím, že dobré rady nikdo neposlouchá, ale než se vrátíte domů, buďte opatrní. Dávejte pozor na všechny a na každého. V autě i když budete pěšky přecházet ulici...", nedomluvil. "Budu k Vám upřímný.... na Váš šťastný návrat bych raději nesázel. Ani nevíte, do čeho jste spadli až po krk".
"Něco nám naznačil už taxikář", ušklíbl se Biggles.
"Tak? Máte jeho evidenční číslo?" otázal se Spinelli. "Jistěže ne", Bigglesovo rozladění začínalo být slyšet.
"Nevadí, stejně bychom ho těžko přiměli k výpovědi, i kdyby se nám ho podařilo najít", odpověděl seržant klidně. Škrtnutí sirky navázalo na jeho řeč. Biggles si zapálil cigaretu a zamyšleně z ní párkrát potáhl.
"Jsem rád, že se konečně dostáváme k tomu, proč jsme vůbec přijeli do Chicaga", začal.

Spinelli na něj překvapeně pohlédl. "A sice?" nakousl otázku.
Biggles mu co nejstručněji popsal záležitost se zmizením kapitána Wilkinsona. Seržant pozorně naslouchal a když Biggles skončil, řekl jenom: "Okamžik, hned se vrátím."
Biggles ještě ani nedokouřil cigaretu, když se otevřely dveře a Spinelli vešel s tenkými složkami, ve kterých bylo vloženo několik listů, zřejmě záznamů o pohřešovaných osobách. Obsah jednoho z nich potvrdil, co už znali.
Wilkinson byl v tomto seznamu evidován zhruba měsíc, na žádost posledního zaměstnavatele. Žádné podezřelé okolnosti a žádné stopy.
Když na odchodu procházeli znovu operační místností, podnikl Spinelli ještě poslední krok. Zatelefonoval na okrsek, kde bylo pátrání vyhlášeno a měl štěstí. Spojili ho s detektivem, který se případem zabýval. Podle jeho mínění si Wilkinson nejspíš narazil nějakou paničku a zdrhnul s ní do Vegas. "Až jim dojdou prachy, vykašle se na něj a on bude zpátky na to šup" pronesl prý tónem někoho, kdo je zbytečně obtěžován. Biggles zrudl, ale vší mocí se zdržel komentáře.
Algy se rozhodl, že zkusí přímý dotaz. "Prověřovali i Wilksova zaměstnavatele?" "Cože?" užasl Spinelli během necelé hodiny už podruhé. Pak zavrtěl hlavou a vrátil se k telefonu.
"Poslyš, nejseš tady sám", zahřměl nerudný hlas za jejich zády. Poručík Caulder držel v jedné ruce desky se záznamem jejich výpovědí a v druhé sendvič. Se sardinkami.
"Taky bych potřeboval pár věcí zařídit", zvolal dost hlasitě na to, aby ho i přes obvyklý hluk všichni slyšeli a zamířil ke Spinellimu.
"Hotovo, je Tvůj", vyklidil seržant úslužně pole. "Kam to neseš?" ukázal na složku v Caulderově ruce. "K šéfovi, kam jinam. Nechápu, proč musím všechny ty podělaný hlášení psát akorát já", hulákal Sardinka na celou místnost.

"Všechno v pořádku, i když se tímhle směrem příliš nepátralo", přiznal Spinelli poctivě. "Firma má vynikající pověst a byli to koneckonců oni, kdo celou věc rozběhl", pokrčil omluvně rameny.
"Jsem Vám velmi zavázán", poděkoval mu Biggles. Když si na rozloučenou podávali ruce, pohlédl mu Spinelli pevně do očí a řekl: "Buďte opatrný. Jste daleko od Londýna. Velmi daleko", dodal významně.


Klavírista se ukláněl, sál hřměl potleskem. "Ještě jedno pivo?" Otázal se číšník zdvořile a sehnul se k Algymu, aby lépe slyšel odpověď. "Díky, dáme si raději kávu", odpověděl místo něj Biggles. "Nejvyšší čas jít do hajan", prohodil k Algymu. "K hotelu máme ještě kus cesty".

"Nevezmeme si taxík?" navrhl Algy, když vyšli před bar. "Tady ne", odpověděl Biggles, "až kousek dál, aspoň uvidíme, jestli nás někdo nesleduje". Algy na něj překvapeně pohlédl a pak se pousmál. Obešli dva bloky, když Biggles odmávl jeden z projíždějících vozů. "Pane, vy potřebujete na druhou stranu, směrem do centra", remcal šofér, "nevidíte, kam jedu?" "To je v pořádku", řekl mu Biggles, "objeďte tři bloky, otočte vůz a vraťte se", instruoval ho.
"To je dobrý, nějakej Anglán mi bude říkat, jak tady mám jezdit", pokračoval řidič ve stížnostech, ale Bigglesovy pokyny provedl.
Jeli zhruba půl hodiny a Algy odhadoval, že už musejí být poblíž hotelu, když Biggles náhle řekl šoférovi, aby zastavil. "Ještě tam nejsme", upozornil ho řidič. "Vím, trochu se projdeme", odpověděl Biggles. "Zaplatím celou cestu", dodal rychle, aby zabránil dalším řečem, které by jistě následovaly.

Taxík odjel. Stáli na nároží, o dvě ulice níž, než potřebovali. "Někdy má pravoúhlost svoje výhody, co?" prohodil Algy a zapálil si cigaretu. "Jeden se tak snadno neztratí, jako v Londýně", zasmál se, když se mu vybavila jistá vzpomínka. " Dobrá, pokud si jseš jistej, že trefíš, půjdu napřed a Ty pomalu, aspoň po pěti minutách, za mnou", navrhnul Biggles.

Chvíli na to zahnul za roh a pomalu kráčel směrem k hotelu. Ulice byla tichá. Před honosným vstupním portálem z minulého století parkovalo několik aut. Proti nim pomalu přijíždělo další. Biggles na chvíli zaváhal, ale pak se uklidnil. Jsme přece ve velkoměstě. Bylo by divné, kdyby tu nic nejezdilo. Vytáhl cigaretové pouzdro, do kterého v baru přemístil cigarety z balíčku a otevřel ho.
V tom okamžiku se přihodilo několik věcí v rychém sledu za sebou. Světla vozu se naplno rozsvítila a auto se vyřítilo v protisměru směrem k němu. Biggles se rozeběhl a vzápětí se natáhl na chodníku jak široký, tak dlouhý. Zakopl o vystouplou dlažební kostku, které si nevšiml. Pouzdro mu vyletělo z ruky a zmizelo kdesi ve tmě. Vůz přibrzdil a smykem zastavil přímo před ním.

"Musíš bejt hodinu před půlnocí ožralej jako doga? " otázal se hlas nad jeho hlavou. Muž mu podal ruku. "Dělej, nemůžeš se tady válet do rána. Musíme odprejsknout!"
"Ježíši, Wilksi," vydechl Biggles, kterému se konečně vrátila řeč. "Co tady prokristapána děláš?"

Čte to vůbec někdo, krůtí brko?! Nemám motivaci pokračovat a jsem proti předpokladům teprvá ve dvou třetinách?!

Vzhledem k duševnímu rozpoložení, ve kterým se teď nalézám si to přečtu radši až tak pozítří, abych si to neznechutila.

Nevím, jestli jsi to už četla, ale já jsem už deset dní nenapsala ani řádek, není čas

Jak to? V neděli jsem četla tu poslední kapitolu.

Další várka - začátek devátý kapitoly:



Kapitola devátá

Lulu's Back In Town

Gotta get my old tuxedo pressed, gotta sew a button on my vest,
'cause tonight I've gotta look my best, Lulu's back in town.
You can tell the mailman not to call, I ain't comin' home until the fall
and I might not get back home at all... Lulu's back in town.

Vůz projížděl ulicemi jihovýchodní části Chicaga. Řidič jel opatrně, jakoby se snažil za žádnou cenu nevzbudit podezření. Tugovi, sedícímu vzadu mezi dvěma muži, se vybavila podobná scéna, kterou zažil nedávno. Jak je to dlouho? Pár dní? Jakoby mezitím utekla celá věčnost. Jenže tehdy seděl mezi dvěma policisty, teď mezi dvěma ničemy.
Auto projelo okolo Washingtonova parku a zabočilo do klidné vilové čtvrti. Zastavilo před vysokým plotem uzavřeným mohutnou tepanou železnou branou. Řidič zatroubil a vystrčil hlavu z okénka. Vzápětí se za mřížovím objevili dva strážní se samopaly. Třetí bránu otevřel a zajistil. Projeli po štěrkem posypané cestě něčím, co připomínalo park a po několika minutách zastavili podruhé, tentokrát před rozlehlým sídlem. Když vystoupili, očekávala Tuga další eskorta, dva ozbrojení muži. „Máte jít rovnou k šéfovi“, řekl jeden z nich. „Už se Tě nemůže dočkat, šampióne“, prohodil posměšně k Tugovi. Tug sevřel rty, ale neodpověděl a potlačil chuť mu jednu vrazit.

Všichni společně prošli velkou halou, jejíž zařízení svědčilo o tom, že majitel vlastní stejně velké množství peněz, jako nevkusu. Pak se Tug ke svému nemalému překvapení ocitl v kulečníkovém sále. U stolu se s tágem v ruce skláněl nad suknem drobný muž v bezvadně šitém a jistě dost drahém obleku. Soustředěně provedl šťouch, zálibně sledoval, jak se koule odrazila od mantinelu, ťukla o další kouli a nakonec se pomalu dokutálela k otvoru a zmizela v něm. Otočil se k nim. „ A je to“, řekl klidně.

„Vyřízeno, šéfe, jak jste si přál“, ohlásil světlovlasý střelec, který předtím ve voze nepromluvil ani slovo. „Ten práskač už toho moc neřekne.“
„Výborně“, odpověděl muž a odložil tágo. „ Vím, na koho se můžu spolehnout.“ . „Dobrá práce, hoši“, pokračoval, „ a teď nás nechte o samotě“.

Když odešli, usedl do jednoho z mahagonových křesel, kterými byla herna vybavená a pomalu si zapálil doutník. „ Jsem rád, že Vás vidím, nedal jste mi jinou možnost, než se s Vámi seznámit osobně“, pronesl příjemným tónem, který v Tugovi vzbudil stejné houpání žaludku, jako lehká rána na solar „Vy víte, kdo jsem, že?“, dodal s úsměvem.
„Nemyslím, že bychom byli představeni“, odpověděl Tug chladně.
Úsměv zmizel. „Jsem Sergio Venantini“, řekl muž ještě stále zdvořile, ale důrazně, „jistě jste o mně už slyšel“ . „Prý se Vám v poslední době příliš nedaří“, pokračoval konverzačním tónem. „Škoda, máte před sebou velmi důležitý zápas, jak oba víme“.
Tug se překvapivě ovládl. „Myslíte ten, který jsem měl prohrát?“ „Ano, dostal jsem podobný návrh, ale odmítl jsem“.
„Dostal jste od mých lidí několik podobných návrhů“, opravil ho muž příkře, „a odmítl jste“. Při jeho posladních slovech Tuga zamrazilo. Vypadá to, že se ve svém podezření nemýlil.
„Je mi líto, že jste nepochopil, o jak velmi důležitou věc jde, a jaký význam má pro mě osobně“, pokračoval muž. „Považují Vás samozřejmě za favorita, a nemusím Vám příliš zdůrazňovat, jak velmi jste coby dychtivě čekávaný přeborník z Anglie zahýbal sázkovými kurzy“.
„Vím, vím“, dodal rychle, když viděl, jak se Tug nadechuje. „Proto jste přece nakonec do Ameriky přijel, že? Obhájit svou pověst a získat nějaký ten titul i zde. A k tomu slušné peníze.“ „Nuže, Carringtone, jeden nemůže mít všechno. Rozhodně ne ve Vašem postavení“. Tón jeho řeči se najednou změnil. Řezal jako ocel.
„Poslal jsem za tebou svý lidi. Několikrát. Nabídl jsem ti tolik, jako málokomu“, rozkřičel se Venantini. Vyskočil z křesla a uhodil pěstí do kulečníkového stolu.
„Podcenils mě, ty parchante. Já nepatřím mezi takový, který by sis moh dovolit ignorovat.“ Odhodil doutník na zem a zuřivě ho rozdupal.
Tug cítil, jak ho nezadržitelně prostupuje vlna vzteku. Naklonil se dopředu.
Muž bleskově sáhl do náprsní kapsy a vytáhl zbraň, malou černou automatickou dvaadvacítku a namířil ji Tugovi do obličeje.
„Ještě krok a skončíš jako ta děvka“, zasípěl.
Tug zesinal a měl pocit, že mu nohy přirostly k podlaze. Opravdu se nemýlil.
Vzteky bez sebe lapali oba chvíli po dechu, ale ani jeden z nich se nepohnul z místa.
„Opatrně, šampióne“, řekl Vanantini jízlivě, když se konečně trochu uklidnil.
„Ta malá holka tě ještě bude potřebovat. Pokud ovšem zůstane naživu.“

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Algy pomalu pokračoval v cestě. Když byl kousek od nároží, vyřítila se zprava z ulice, kde musel stát jejich hotel, tmavá limuzína, proletěla křižovatkou a zmizela. Algy se v první chvíli polekaně zastavil, protože něco takového neočekával, ale rychle se vzpamatoval. Znovu vykročil. Na rohu zpomalil a podíval se doprava. Bigglese nikde neviděl, zahlédl jenom několik aut, která v ulici parkovala. Pak si uvědomil, že jeden z vozů je osvětlený, a zdálo se, že stojí přímo před hotelem, jehož fasáda, ozářená reklamním neonem, svítila na dálku.
„Nejspíš si zrovna vyzpěvuje v koupelně“, pousmál se Algy. Přesto z jakéhosi důvodu zaváhal, nakonec rovně přešel ulici a šel dál.
Ušel zhruba dvě stě metrů, vynadal si do bláznů, otočil se a zamířil nazpět.


„Prosil bych knihu hostů“, řekl muž. Měl světlé ustupující vlasy, světlý plášť a oči, v kterých bylo cosi, co přimělo recepčního k nebývalé ochotě.

Jenom začátek devítky? To není celá kp? Japato?

Hehe, Rogue, zrovna jsem sem chtěla napsat, jestli se na to nemám vykašlat, že to stejně nikdo nečte
Víc jsem na švárově kompu v neděli nestihla

Jak nikdo... já to čtu.

A kdy bude ten zbytek?

Někdy přespříští tejden, až se vrátím z Varšavy, dopíšu devítku. Kapitol bude celkem dvanáct, už mám syžet, konečně, aby se mi to nerouzutíkávalo, kdykoli si k tomu sednu a hlavně jsem vytvořila doslov, aby bylo konečně jasný, vo co šlo.

To by vážně nebyl nejhorší nápad.

Neprovokuj! Nebo napíšu doslov k doslovu!

Výborně. To abych tě víc vyprovokovala.

Stalo se!

Po pěti týdnech další kousek:

X

Biggles sedící na sedadle vedle řidiče sledoval se smíšenými pocity, jak Wilks řeže zatáčky a pokušel se uvědomit si, jakým směrem se velký vůz řítí.
Uplynulo sotva pár minut, co nastoupil do limuzíny, jakmile překonal šok z nečekaného setkání a rychle se zvedl z chodníku.
„Hoď sebou!“ „Povím Ti všechno cestou!“, vyštěkl na něj Wilks, skoro násilím ho vecpal na přední sedadlo, rychle nastartoval a sešlápl plyn .
„Zpomal, na rohu narazíme na Algyho!“ křikl Biggles na Wilkse, ale marně. „Když to udělám, narazíme na někoho mnohem horšího“, odsekl Wilks suše a plnou rychlostí projel křižovatku. „Nemůžeme ho tam přece nechat!“ pronesl Biggles rozhodně. Wilks jakoby ho neslyšel. Znovu přidal plyn a neodpovídal. Soustředil se na řízení. O několik bloků dál volněji vydechl. „Algy se bude muset o sebe chvíli postarat sám“, řekl pevně. „Teď se do hotelu každopádně vrátit nemůžeme“. „Snad by Ti nevadilo říci mi, oč tu vlastně jde“, řekl Biggles rozzlobeně. „Jistě“, odpověděl Wilks, na poslední chvíli se vyhnul sportovnímu kabrioletu kličkujícímu v protisměru a vezoucímu jakousi veselou partičku, zařadil čtvrtý rychlostní stupeň a konečně se opřel do sedadla. Ulice před nimi vedla mohutným stromořadím a až na slabé světlo pouličních lamp byla prázdná.
„ Za chvíli jsme na místě“, dodal už klidněji.
Biggles povzdechl a mechanicky zapátral v náprsní kase po cigaretovém pouzdru. Zamračil se, a pak si vzpomněl. Otevřel ústa, ale nakonec neřekl nic. Zahleděl se dopředu do tmy krájené reflektory auta a zachmuřeně sledoval, jak je míjejí majestátné kmeny topolů. Rozhostilo se ticho. Wilks řídil mlčky, s hlavou téměř na předním skle a Bigglesovi do řeči nebylo.
Vývoj událostí byl překotný, příliš překotný, než aby se mu líbil.


X

Algy pomalu došel k hotelu.
Před vchodem stál muž ve světlém svrchníku a právě cvrnknutím ohodil oharek na obrubník.
„Dovolíte?“, požádal Algy zdvořile. „Prosím“, odpověděl muž stejným tónem a uvolnil vstupní dveře.
„Dobrý večer, pane Lacey“ pozdravil ho recepční nejistě. Algy zrovna otevíral ústa, aby pozdrav opětoval, ale v hlase recepčního zaznělo cosi, co Algyho přimělo, aby se něj pozorněji zadíval. Ruka, kterou mu recepční podával klíč, se třásla, tvář měl bledou a na čele se mu objevily drobounké krůpěje potu.
„Není vám dobře?“, otázal se Algy s účastí.
„To je v pořádku, děkuji, jenom menší nachlazení“, zněla přerývaná odpověď. „Budete si přát něco k jídlu?“ zasípal, jakoby mu docházel dech.
„Ne, díky, už jsme večeřeli“, vysvětlil Algy.
„V tom případě Vám přeji dobrou noc“, pronesl recepční.
„Dobrou“, odpověděl Algy se sílícím pocitem, že něco opravdu není v pořádku. S klíčem v ruce došel zamyšleně ke zdviži a přivolal ji. Otevřel dveře.
„Dovolíte?“ Algy zvedl hlavu. Poznal ho podle kabátu. Teď, na světle, mu krátce pohlédl do tváře. Tuctový obličej a bezvýrazný pohled v očích.
„Jistě“, odvětil unaveně a ustoupil dozadu. „Děkuji“, řekl muž. „Kam to bude?“ „Šesté“, odpověděl Algy. Muž stiskl tlačítko a výtah se rozjel.
„Kde u všech všudy trčí Biggles?“ přemýšlel Algy. Kdyby byl na pokoji, měl by klíč u sebe,…
„Tak, kde je?“ Ledový tón hlasu Algyho ochromil. „Cože?“otázal se nechápavě.
„Kde je tvůj kámoš Bigglesworth?“
Zdviž zastavila se škubnutím, které Algyho probralo k životu. Muže také. Na Algyho mířila černá hlaveň pětačtyřicítky.