VanHelsing.info

Reportek – Comic Con 2023

Letošní Comic Con se konal jako už tradičně, letos počvrté, v O2 Univerzum, ve dnech 14. až 16.dubna.
Kromě dvou hlavních programových sekcí se zvýšil počet fanouškovských linií na 11 (sic!).
Samozřejmě se mi stalo, že se překrýval nejen hlavní program s některou linií, kde bych ráda zrovna něco shlédla, ale dokonce jsem našla tři přednášky ve třech liniích ve stejném čase, které bych ráda slyšela. Je fajn, když se nabízí hodně, ale já jsem jednoduše nestíhala některé věci už kvůli tomu.
Loni přišlo na Con cca 18 tisíc lidí, kolik jich bylo letos, netroufám si hádat, protože jich muselo být ještě víc, jak popíšu dál.

Samozřejmě nejvíc „táhli“ zahraniční hosté, hlavně R.D. Anderson. Nechyběli spisovatelé včetně mých oblíbených Kotlety a Žambocha, komiksoví kreslíři (mno, můj favorit Stewart Kenneth Moore se tentokrát nezúčastnil, aspoň jsem zase neutratila majlant za skicy a obrázky, jen za knihy ... a pití, ale k tomu se ještě vrátím). Cosplayeři, samozřejmě, byli kapitola sama pro sebe, však pošlu přes Úschovnu fotky.

Mrzí a štve mě, že jsem nestíhala spoustu věcí, které mě zajímaly. Problém totiž byl vůbec se dostat někam do sálu. Největší sál, hlavní pro cca 1 500 lidí, sál Evropa 2 pro cca 400 osob a další, menší sály v počtu jedenácti, byly neustále plné. V sobotu a v neděli jsem to řešila tak, že jsem jednoduše usedla v hlavním sále ráno po deváté a zvedla jsem se až někdy odpoledne, abych se pokusila přejít někam jinam. Pokusila je správný termín. Jeden se musel doslova protlačit a prokličkovat davy, jen aby zjistil, že je to všude stejné: polovina lidí zůstávala sedět v sále a další čekali ve frontě i půl hodiny, aby se dostali dovnitř, takže bylo plno všude a hned. Stalo se, že sál po proběhlém programu uzavřeli, a pak se nedalo udělat nic, než vyjít ven a rovnou si stoupnout do fronty, protože za půl hodiny začínal na tom samém místě další program a pokud si jeden chtěl sednout,....

„Nejlepší“ bylo přelézat ostatní, když se kýžené volné místečko naskytlo uprostřed řady. Jednou si hoch, vlastnící tak dlouhé nohy, že jsem to nedala, přesedl, naštěstí bylo vedle něj ještě volno. Ve velkém sále, v kterém bylo v rámci šetření nasvíceno jen pódium a jinde diskrétní šero, jsem zažila epizodu: „S dovolením“ (lezu vedle obsazeného místa). „Mám dole batoh“ (došlo mi, že ho má ta krasava pod nohama). „Já dám pozor“. Samozřejmě, že jsem v zoufalé snaze nezakopnout o batoh šlápla na batoh a protože pokrok nezastavíš, razila jsem dál, směr vyhlédnutá volná sedačka a jakkoli se to zdá nemožné, opravdu jsem zvýšila tempo.

Perlou v koruně ovšem bylo „čekání na Žambocha“. Prodrala jsem se (doslova) směrem k sálku, kde měl mít besedu. Nalepila jsem se na zeď vedle dveří, protože koridorem se tlačily dva proudy lidí proti sobě, minimálne ve dvojstupu. Nejsem citlivá, ale když se o mě pořád někdo otírá, a to i fyzicky, tak mi to prostě vadí a navíc jsem měla problém se nadechnout, a to ničím jinak netrpím, jen nebyl prostor a vzduch. Což není pointa. Pointa je, že jsem nahlédla do sálku prosklením ve dveřích, s tím, že si tam půjdu dovnitř stoupnout, počkám, až skončí předchozí program a pak si sednu, až se to částečně vyprázdní – taky možný postup, který používalo víc lidí. Leč – krasavice inteligentní podpírající ony dveře z druhé strany mě bryskně upozornila: „Teď tam je výroba audioknih. Na Žambocha se stojí fronta.“ Pochopila jsem, že ta fronta se řadí za ní, taky tam už stáli, takže jsem řekla „Jasně, díky“ a stoupla jsem si cca metr od ní. Jo, ta pointa. Když jsem se usadila na kraji zhruba v prostředku sálu, pátrám v první řadě, jestli ji uvidím, protože tam vtrhla jak puma. Nezahlédla jsem ji, dokud beseda neskončila a já se nezvedla. Seděla v řadě ZA mnou.

Jojo, musíte to milovat, jinak byste nepřežili .

Další zábavné překvápko spočívalo v tom, že v pátek odpoledne ještě lehce změnili program a na poslední chvíli zařadili slavnostní zahájení, už jsem se bála, že letos nebude.
Jinak probíhala organizace stejně jako v jiných letech. V hlavním sále bylo prvních pět řad určeno pro VIP, ale bylo možné vystát frontu přes celou hloubku sálu a počkat, až 5 minut před začátkem besedy uvolní pásku, za kterou do té doby směli jen VIP a vtrhnout dopředu u snahy urvat místečko vpředu. Mno, ani by mě nehlo.
Ještě, že v tom velkém sály byly dvě velké obrazovky, protože zahlédnout hosta bylo prakticky nemožné.

Pro zajímavost, vstupenky byly letos skoro o tisícovku dražší, než loni, normální přišla na skoro tři tisíce a VIP měli sice vlastní vstup, který jsem jim věru nezáviděla (ještě se zmíním), ta sedadla v hlavním sále vepředu a pár dalších, dle mě statisticky nevýznamných prebend, vše za lidovou cenu zvící šesti tisíc.

Bylo možné, jako v předchozích letech, půjčit si sluchátka, letos za 600,-, při vrácení dali zpátky myslím pětistovku (já jsem je nepoužívala), překlad byl opět simultánní, pokud si někdo nevěřil, že zvládne poslouchat v originále.
Čímž se dostávám k dotazům z publika, dalo se jako loni přes mobil nebo naživo na mikrofon umístěný uprostřed nebo v první třetině sálu v uličce a nasvícený. I letos jsem občas seděla a zuřivě zírala dolů u snahy vypnout uši a styděla jsem se, když jsem slyšela tu snahu o angličtinu. Jednou dokonce nevydržela ani moderátorka a vyzvala dotyčného, aby to řekl česky, což byla možnost od začátku, ale co vím, až na jeden případ dali všichni přednost poněkud nezdravé a hlavně jiné lidi zahanbující sebedůvěře... Já bych tam tedy nevylezla ani zlaté prase v nadživotní velikosti, a to si myslím, že jazykově bych to zvládla, ale to jen tak mimochodem.

Moderátoři byli také stejní. Mikoláš Tuček, Alžběta Trojanová a Silivie Šustrová, k mé smůle jsem většinou „vyfásla“ zlopověstnou Draky, aneb tu poslední. K její pofiderní cti budiž řečeno, že těch excesů vůči hostům nepředvedla zdaleka tolik, co loni, nejspíš ji někdo jemně upozornil, že všechno má jisté meze.

Kromě sálů s programy byly samozřejmě v obchodní zóně stánky se vším možným. Několik knihkupectví, chladné zbraně, oděvy, suvenýry a občas něco, co jsem ani nedokázala zařadit.

A také občerstvení. Jak vyplyne z dalšího, neměla jsem vůbec čas něco sníst a vypít, dokud jsem se odněkud vysloveně neutrhla, o jiných potřebách ani nehovořím. Samozřejmě, že vlastní jídlo a pití neexistovalo, nemilosrdně vyhazovali všechno hned u vstupu do popelnic. V pátek jsem se najedla a napila v práci, v sobotu a v neděli jsem si musela něco koupit aspoň k pití s tím, že se najím ráno a pak večer doma. Má útrata na Conu k udržení základních životních funkcí za den: Jedna lahev voda 0,5 l neperlivá + jedna malá káva nádražní chuti = 160,- Kč rovných. Bohužel pít se musí, a tak jsem jim to dala dvakrát se slyšitelným skřípěním zubův.

Zato jsem ale utratila za knihy,... ale to byla přece radost!

Teď už konečně k programu a hostům.

Den první, pátek 14.4.:

Začínalo se od jedné odpoledne, to jsem se ještě dostala normálně dovnitř, když jsem dorazila půl hodiny před otevřením. Sice jsem byla vykázána, abych si odnesla deštník někam jinam, za roh, kde byl zřízen kontejner s obsluhou, ale to ještě šlo. Vrátila jsem se a fpoho.

Běžní návštěvníci měli otevřeno 12 vstupů, fungovalo jenom 11, ten poslední byl pro postižené a uzavřený. Zrada spočívala stejně jako jiné roky v tom, že pásy a rámy jako na letišti nebyly za každým vstupem, takže se lidi tak různě snažili namačnout do jiné fronty, a to vevnitř, kde byl velmi omezený prostor. Navíc byli někteří s batohy vykázáni, aby si je šli odložit do kontejneru, jako já deštník, cosplayeři museli jinam, ale to ještě pořád šlo přežít.

Na opačném konci haly byl vstup pro VIP, rodiče s dětmi, cosplayery a tělesně postižené. Podle mě tam fungovaly jen dva samostatné vstupy, protože se návštěvníci hromadili a fronta se nezmenšovala, což bylo zvlášť výživné o den později, v sobotu.

První program, který jsem viděla, byla beseda s nejtemnějším hostem Conu: Ianem McDiarmidem.
Roli Palpatina získal údajně kvůli hloubce a barvě hlasu, však taky na žádost z publika pronesl pár slavných hlášek, i když jinak má hlas sice hlubší, ale samozřejmě normální. Letos uplynulo 40 let od uvedení Epizody VI – The Return of the Jedi a jeden z fanoušků mu připomněl, že se nedávno viděli na oslavě tohoto výročí v Německu.
Na dotaz, co je na Palpatinovi lidského, odpověděl, že láska k opeře, kterou má on sám taky rád a že má nejradši scénu, kdy „láme“ Anakina na temnou stranu, což se odehrává právě při operním představení. Zajímavé bylo, že když se měl v sérii objevit znovu (Epizoda I, 1999), probíhalo všechno v takovém utajení, že kolem něj byla hráz bodyguardů, kteří ho hlavně naváděli, protože měl přes hlavu něco jako pytel, aby se nikdo nedovtípil předčasně, co se chystá. Samozřejmě nebylo možné dostat do ruky scénář prakticky až do okamžiku, kdy začal natáčet.
Abych nezapomněla, na divadle debutoval jako Hamlet a vystudoval psychologii (je MA).
Šaramantní pán, nositel řady ocenění, herec i divadelní režisér.

Dalšími hosty v hlavním sále byli Richard Gibson a Kim Hartman, Herr Flick a Helga z Haló, haló.
Eružel, konferovala Draky a její první poznámka, když dozněl potlesk při jejich příchodu, byla, že my tady nacisty moc nemusíme, naprosto vážným tónem, jak je u ní dobrým zvykem.
Vzali to s typickým anglickým humorem, jako celou besedu. Přišli v kostýmech ze seriálu a skoro to vypadalo, že se čas zastavil. Kim sice přibyla bradička, ale jinak, viděno ze vzdálenosti cca 10 m a pak na velkém panelu, vypadá pořád velmi dobře a Richardovi jako by se čas úplně vyhnul.
R.G. se k roli dostal údajně proto, že ve společnosti vykládal nevtipné německé vtipy. Každopádně si oba natáčení užili a třeskutá Draky samozřejmě neodolala, aby se nezeptala, co na některé scénky a věty říkaly jejich děti. Samozřejmě, že myslela Padlou Madonnu s velkými balónky a její obraz ukrytý v salámu ve Flickově nohavici. Odpinkli to s tím, že děti vnímají jinak, což je pravda.
Prý už u nás jednou byli, při určité příležitosti, v r. 2014, ale nepodařilo se mi najít, že by se konal nějaký Con, kam by se to hodilo, ale nevadí. Přesto, že řekli taxikáři, aby je dovezl až na místo, vyklopil je u Karlova mostu a oni šli v těch německých uniformách přes celý most, k všeobecnému údivu. Dodali, že se jim stalo přesně totéž jednou na venkově v Anglii, jeli na nějakou akci a zakufrovali, nezbylo, než se doptat na cestu, samozřejmě, že zase v těch kostýmech.
Talk show probíhala zábavně a pak někdo dostal nápad, že by mohli na scénu pozvat dabéry, Michala Jagelku a Zuzanu Skalickou. Nic proti tomu, dabing se povedl skvěle, ale,... Oni zatím slyšeli jen bulharský dabing a z českého byli u vytržení, když viděli a hlavně slyšeli ukázky, jenomže pak se chopil slova Jagelka a začal vykládat o našem dabingu takovým stylem, jako kdyby se snažil přefrajeřit toho Gibsona včetně osobních poznámek. Mno, nebylo mi to příjemné a myslím, že jim, jako Angličanům, obzvlášť ne, ale dali to, ani nemrkli. Prostě profesionálové. Jediné zajímavé bylo, že Jagelkovi bylo v té době 17 a paní Skalické skoro o dvacet víc, taky teď vypadala vedle Helgy jako stařenka.

Pak jsme museli opustit hlavní sál, protože se připravovalo slavnostní zahájení a čekali jsme pěkně venku ve vícestupé frontě skoro padesát minut, než se troje dveře do sálu zase otevřely.

Zahájení moderoval jako každý rok Mikoláš Tuček, stafáž dělali opět cosplayeři a pak se na pódium volali hosté. Někteří si spletli nástup a přišli předčasně, takže museli zase vycouvat (mlaďoch jménem Rafael Luce, hrál v seriálu Stranger Things, neviděla jsem), jiní se snažili předčasně odejít (jistý nejmenovaný miláček davů známý jako MacGyver a O´Neill).
Každý z hostů pronesl něco hezkého na úvod a nejvřelejší projev na téma Praha a Comic Con měl R.D. Anderson. Sdělil všem, že má pokoj v hotelu na Staromáku proti orloji a že nespí do jedné do rána, protože se tam scházejí mladí, popíjejí, občas se poperou a hlavně v jednom kuse řvou. Dodal: „If it is you, go home!“
Vypadá fakt dobře, mnohem líp, než v předchozích letech, zhubnul v obličeji i po těle. Věk ovšem nezapřeš a stárnutí nezarazíš.

Nečekaně pěkné bylo přiznání Josefa Dvořáka, s kterým byla v pátek odpoledne i beseda (opět, pro změnu, nestíhačka) na téma Návštěvníci (jojo, 40. výročí, byly vystavené kostýmy a LADA NIVA). Vůbec netušil, že něco takového jako Comic Con existuje a byl mile překvapen přijetím. Vypadal a choval se docela normálně, žádný herec a vodník už vůbec ne. Až jsem se lekla, že dovlečou Patrasovou, ale to se naštěstí nestalo, i když by notně ušetřila za kostým a hlavně za masku.

Beseda byla i s autorem Čtyřlístku (opět 40 let - od první stránky), panem Jaroslavem Němečkem, kterého na pódiu přívítali také. I tohle šlo časoprostorově mimo mě.

V minulých letech se na slavnostím zahájení vždy prsil Hřib Satan jako Muž č. 1 Prahy a pokaždé měl lepší kostým, než rok předtím. Naposledy byl za Iron Mana. Názor na to, kolik ta legrace při tak špičkovém provedení musela stát, jsem vyjadřovala minule. Letos naštěstí už primátorem není, ale neodpustil si přednášku, tuším v sobotu, na téma budoucnosti dopravy v Praze – ne, nešla bych se poučit ani za peníze a zajímala by mě účast.

Praha ovšem má nového primátora a dostavil se - pan docent doktor Svoboda, kandidát věd, i když vypadal spíš jako Doctor Who, což byl patrně úmysl. Poté, co nám všem sdělil, kolik tisíc dětí přivedl v Praze na svět a co další do ní přivést hodlá, jsem vypnula příjem.

Hezký byl hudební doprovod kapely SKETY, která hrála skladby ála 30. léta a pak měla koncert. Ten jsem bohužel nestihla, protože v jedné linii byla současně přednáška o Mandalorianech a té jsem dala přednost. Přišla jsem pozdě, samozřejmě a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že řeč je o Doktorovi, ne ovšem Svobodovi, ale Who. Intenzivně zapnuté mozkové závity nabídly řešení – přednáškové místnosti byly prohozeny. A věru, byly. Takže jsem stihla jen půlku přednášky o Mandaloru a ještě tu druhou, kdy už jsem měla ze seriálu jistou představu, o čem je řeč. Mno, jeden nemůže chtít a mít fšechno.

Zato jsem vůbec nestihla přednášku Fyzika v moderní sci-fi, mimo jiné, překrývala se.
Tohle bylo na Conu nové: přednášeli i fyzikové z MMF UK. Fyzikové, číslo množné a témata byla zajímavá, ráda bych absolvovala, ale nemůžu se naklonovat, himbajs!

Nejen borci a borky matfyzáčtí, ale i policejní radové a kriminalisté přednášeli, ale až v sobotu, takže to ještě chvilku počká.
Věčná škoda tolika prošvihnutých témat! Samozřejmě, že jsem pak už nic nikde nenašla, že bych si aspoň něco stáhla.

Od půl desáté večer se odehrávala v sále Krvavá beseda s herci a autory filmu Krvavý Johann, autoři námětu František Kotleta a Kristýna Sněgoňová, variace, mimo jiné, na Fausta, ovšem po jejich. Konečně jsem se válela smíchy. Následovala předpremiéra filmu. Pikoška je, že tam cameo role hráli herci jako Petr Rychlý a jiní se zjevili v rolích nečekaných. Obsah neprozrazuji, prý by mělo jít i do kin. Nepřekvapí, že se ve filmu vyskytnou úpíři, zombie a vůbec. Jakkoli je téma hrůzostrašné a provedení skvělé, je tom pár (doslova – dvojice) postav, které si počínají tak, že se publikum chvílemi řezalo smíchy, včetně mě.
V půl jedenácté večer jsem to zabalila, protože loni v jedenáct poměrně tvrdě vyhazovali s tím, že se jinak zaplatí další pronájem a taky jsem měla obavu, abych stačila vyzvednout kabát a kleté paraple (jojo, to, co doteď odpočívalo v pokoji v kontejneru za rohem).

Domů jsem dorazila v rekordu trati půl hodiny po půlnoci a ne a ne usnout, ale to už bylo 15.4., den druhý.

Sobota 15.4.:
V sobotu jsem byla před O2 Univerzem cca v 8.15, otevíralo se v 9 hodin. Stála jsem v několikahlavé frontě asi 150 m od místa vstupu.

Beseda s R.D. Andersonem a Corinem Nemecem začínala v hlavním sále od desíti a říkala jsem si, jestli se tam vůbec dostanu, neřkuli stačím navléci svůj pláštík a další propriety. Dostala jsem se dovnitř ve čtvrt na deset a urvala ještě místo v hlavním sále, ale děsně těsně. Ti, co čekali u kombinovaných vstupů pro VIP, děti, postižené a cosplayery (pořadí zvoleno náhodně), na tom byli ještě hůř. Já jsem už šla dovnitř k rámu a viděla jsem, že paní na vozíku a někdo, koho znám z Tolkien Conu a kdo teď chodí o holi, tam pořád čekají, a to se tvořily u těchhle speciálních vstupů relativně malé skupinky. Evidentně zdržovala výbava cosplayerů, všechny ty zbraně a vůbec.

Ve frontě na vstup bylo nicméně veselo. Točili to filmaři ze země, z dronů i ze střechy domu přes ulici a muž, věk tak 55, který tam byl se syny, povídá: „Hele, pojďte, ukážeme jim holej zadek. Předvedeme Prague Pride!“

Ještě veseleji bylo, když nám organizátor řekl, ať utvoříme dvanáctistupy, protože je tam 12 vstupů. Sice fungovalo, pro lid sprostný, jen 11 a dále viz výše.
Pak se nelze divit, při takové návštěvnosti, že jeden musel zabojovat nejen o sedadlo, ale občas i o vzduch a měl problém dostat se z bodu A do bodu B.

Na R.D.Andersona a Corina Nemece přišlo tolik lidí, že byl narvanej ten hlavní sál s 1500 sedadly a lidi stáli i na balkoně, vzadu v sále, v uličkách a dokonce i venku před sálem. Navíc se streamovalo do sálu Evropa 2 dalším cca 400 – 450 a možná i víc lidem a zase se stálo i na chodbě.
Tahle beseda proběhla v sobotu v hlavním sále jako první.
Co říci k idolům? O´Neill prostě zestárnul, ale jak jsem už psala, aspoň zhubnul, předtím panovala obava, že je nemocný a má to z léků. V sobotu (měl vlastní besedu ještě v neděli, stejně jako Nemec) přišel v jakýchsi sportovních kalhotách, na rozdíl od jiných bych tomu neříkala tepláky a zjevně měl problémy zkrotit vlasy.
Střídal dva výrazy: tvrdý až otrávený (nebo to tak aspoň působilo) a, byť kratičce, veselý, když řekl něco třeskutě zábavného a zábavný on být umí, o tom žádná. Najednou předvedl ten svůj úsměv a pak zase honem tvrďák.
Když od mikrofonu padl dotaz, jakou má značku těch tepláků, vyzval Nemece, ať se podívá a dodal, „Teď už znáš i značku mého prádla“. Fotodokumentace viz další topic.

Při natáčení SG spolupracovali s letectvem a námořnictvem USA, vyprávěl, jak měli dokonce zapůjčenou atomovou ponorku pro účely natáčení a samozřejmě kromě pomoci technické měli i konzultanty. Se Star Gate souvisí i další věc. Dostal vyznamenání - generálskou hodnost honoris causa a líčil, že ji obdržel při té slávě jako poslední v řadě, přičemž všichni, co ji dostali před ním, byli skuteční vojáci. Když se pak při jisté příležitosti ptal jakéhosi armádního generála, jak se dívá (jako ten armádní generál) na jeho ztvárnění důstojníka letectva, zněla odpověď: „Znám horší generály a funguje to.“*

*V americké armádě je armádní generál nejvyšší hodnost a generálové jsou o šprušli níž.

Taky vzpomněl, jak se za bouřlivého mládí toulali s kamarády po Řecku, takřka bez peněz, ale šťastní a veselí.

Jinak se beseda nesla v duchu špičkování mezi oběma hosty, takže o zábavu bylo postaráno.
Corin Nemec, který je mnohem štíhlejší, než byl v seriálu a přitom je na „své“ váze, pardon, hmotnosti, poznamenal, že nevynikal mezi ostatními ani výškou, takže byl aspoň takto prostorově výraznější.
Oba vzpomínali na jistou epizodu, která se samozřejmě někomu jako Draky náramně líbila. Snažili se, jak tak někdy bývá dobrým zvykem, přetrumfnout v určitém momentu v hraní jeden druhého. Točila se scéna, kdy mají jet výtahem do jiného patra. „Kabina“ samozřejmě zůstala na místě, jen se měly otevřít dveře, aby to vypadalo, že dojeli do jiného podlaží. Už si nepamatuju, co předtím R.D.A. požil, ale prostě mu to uklouzlo těsně předtím, než se dveře otevřely. Nemec to lakonicky okomentoval řka: „You won“. Vyhráls.
Jak je všeobecně známo, R.D.A. už hraje jen výjimečně, stáhnul se ze světel ramp, když se mu narodila dcera, ještě v době natáčení SG.
Beseda skončila bouřlivým potleskem, jak jinak.

Dalším hostem byl Dan Fogler (Fantastická zvířata), úžasný bavič, myslím skutečný bavič, který nešaškuje, když něco říká nebo předvádí a jeden se přesto královsky baví. Hlavně si to zjevně užívá on a to je základ. Byl jediný, kdo odvážným u mikrofonu rozdával svoje fotografie.

Ach ano, bylo lze se vyfotografovat s idolem a krátce s ním promluvit, nebo mu přinést zakoupenou fotku k podpisu, samo za slušné částky a konalo se za přítomnosti osoby z týmu organizátorů, která to měla mít pod palcem a dohledem, asi aby se někdo na příslušný idol nevrhl a nezačal ho vášnivě líbat, nebo co.

Pak jsem si z hlavního sálu odskočila na výše zmíněnou akci se spisovatelem Miroslavem Žambochem a po jejím skončení jsem se vyřítila ze sálu tak rychle, že jsem byla o patro výš, kde podepisoval knihy, nejen před ním, ale i před všemi ostatními, a to jsem to měla po schodech nahoru o štok. Připomněla jsem mu, že jsem stále Iva s měkkým i, když psal věnování a pak jsem hnala zase zpátky do hlavního sálu.

Dalším v pořadí byl opět Ian Mc Diarmid a zase šlo o osvěžující záležitost.

Jedna věc je na rychlém střídání hostů přitažlivá. Každý z nich je jiná osobnost, každý má jiný smysl pro humor, každý jinak odpovídá na dotazy. Je hodně zajímavé to pozorovat a porovnávat.

Posledním vystupujícím v hlavním sále byl Danny Glover. Vypadá velmi dobře na svůj věk, působí příjemně, akorát mu bylo strašně špatně rozumět.
Líčil, jak pochází ze stromných poměrů, rodiče farmáři, on sám se nakonec vypracoval až na pozici předního herce. Jen kdyby,... já vím, ale já si prostě nepomůžu. Být to teď všechno trochu jinak, i já bych raegovala jinak. Třeba, když říkal, jak se dostal k roli parťáka Mela Gibsona v sérii Smrtonosná zbraň. Probíralo se obsazení a někdo navrhl jeho. „Ale to je černoch!“ „A co?“ pravil producent a tak Glover tu roli dostal, v návaznosti na ni se mu potom otevřely kariérní možnosti. Chodil na lekce herectví, které organizovala skupina černošských herců a umělců, dokonce ho učil i Morgan Freeman. To je samozřejmě fajn, že se vytvořily takové skupiny, jenomže mně se to strašně špatně poslouchá v době, kdy se točí černí D´Artagnani, Kleopatry a Anny Boleynové a o anglické černé šlechtě dvě stě let zpátky ani nemluvím. Hehe, však chtěli emeričtí investoři černé husity i do toho (IMHO) paskvilu jménem Žižka. To se sice naštěstí nepodařilo, ale jisté pražské divadlo zrušilo představení, protože v něm měl mít Langmajer začerněný obličej a už vůbec nemluvím o petici (sic!), kterou v Praze sepsaly jisté, slušně řečeno existence, proti Tříkrálové sbírce, když se u ní objevili Tři králové i se začerněným černým vzadu. Aneb jak ztratit sympatie snadno a rychle. Může být nejskvělejším hercem v Galaxii, ale fakt mi to prostě vadilo. Ne to, že je černej, ale jak vystupuje, při vší úctě k jeho hereckému talentu a umění.
On je jinak i politickým aktivistou a velvyslancem dobré vůle pro Spojené národy, abych nekřivdila.

Následoval Pragocosplay Team, ale je jsem neviděla, vlastně jsem neviděla ani soutěž v Cosplayi, nic, jen ty cosplayery, co jsem se okolo nich protahovala ve snaze o postup o dalších pár metrů. Což mě mrzí, a to tak, že velmi, obvykle to byla skvělá podívaná.

Stihla jsem ale cca tři čtvrtiny přednášky pplk. Josefa Dudy, takto rady Kriminologického ústavu, na téma „Jak poznat padoucha“. Fantastické. Tak zábavnou přednášku a přitom poučnou, jsem snad nezažila. Vysvětloval, jak se identifikují oběti, pachatelé, jak se pracuje s výpověďmi svědků, záběry z kamer,...všechno vážná témata a tak perfektně a přitažlivě s notnou dávkou humoru (opravdu to je možné!) zpracováno. Dokonce použil k demonstraci i portréty některých hostů Conu. Došlo na dokreslení obličejů, modelaci obličejů,... zajímavé bylo (mno, zajímavé bylo všechno, co říkal), ale nevěděla jsem, že ti, co dělají portréty obličejů a modelují tváře z lebek a podobně, nejsou u nás ve skutečnosti malíři, jenom lidi, kteří se to naučili a jsou v republice celkem čtyři, přednášející je jeden z nich. Jinde, v zahraničí, se jedná skutečně o akademické malíře, pro začátek. Fakt paráda. Nikdy bych nevěřila, že by kriminální rada, mimochodem ve věku cca 35 – 38 let, takže mlaďoch, kdepak rada Vacátko, mohl být tak neuvěřitelně zábavný při líčení tak závažných věcí.

Od pana rady jsem makala do sálu Evropy 2 na další pokec s Haló, haló. Měli tam jednu kopii onoho slavného obrazu Padlé Madonny a bylo lze se s ním vyfotit (což jsem neučinila). Originál ze seriálu je prý umístěn v jisté administrativní budově v Anglii spolu s vážnými díly vážených malířů.
Přehráli nám pár scének, okomentovali kolegy a bylo to, na rozdíl od zážitku s Danny Gloverem, odlehčené a velmi zábavné.

Ještě jsem běžela zakoupit několik svěžích literárních dílek, čímž jsem vyčerpala fond kultury na příští čtvrtletí, zakoupila výše zmíněné nehorázně drahé tekutiny a po vydýchání jela domů.

Sice bych byla ráda zkoukla pár dalších věcí, ale blížila se sedmá večer a bylo mi jasné, že musím dorazit v jakž takž rozumné době, protože mě čekal ještě jeden den. Takže jsem se doma pěkně v devět večer nafutrovala a tím pro mě skončil na Comic Conu den druhý.

Neděle 16.4.:
Poslední den, to to uteklo. Ráno jsem se opět zařadila do fronty už ve čtvrt na devět a musím říct, že i když přišla spousta lidí, taková tragédie jako v sobotu to zdaleka nebyla.

Od desíti byl pokec s R.D. Andersonem, pro velký úspěch měl tentokrát hodinu jen pro sebe. Většinu času zabraly dotazy moderátorky a z publika a ano, dostala jsem se do sálu. R.D.A. si vzal jiné kalhoty a vlasy pokrotil ve sprše, jak přiznal. Odložil masku drsňáka a byl zábavný, i když neměl partnera. Zlopověstná Draky nahodila uniformu SG s nášivkou, čímž mi způsobila lehkou nevolnost, ale překonala jsem ji. Jako tu nevolnost, na Draky by byl potřeba jinší kalibr.
Neskutečná moderátorka vytáhla plakát presidentské kampaně, kde byli dva generálové, O´Neill a Pavel. To samozřejmě pobavilo sál, mně se ovšem líbilo poněkud méně, když se R.D.A. zeptal, jestli vyhrál ten správný president a Draky ho horlivě ujišťovala, že ano a hlavou kývala, div si ji nevymkla, škoda, že se nestalo.
Řeč přišla i na MacGyvera, jeho křestní jméno Angus (prý jméno příbuzného R.D.A.) a vtip o šroubku padajícím z mrakodrapu, který dopadne jako bagr (v jiné verzi traktor), neboť ve 22. patře je MacGyver.
Na dotaz, zda je sám manuálně zručný, bylo odpovězeno, že něco doma sice udělá, ale jinak si radši pozve odborníka, takže – žádný MacGyver.
Odcházel za frenetického potlesku nacpaného sálu, jak jinak.

Následovala debata s Grahamem McTavishem, nejen trpaslíkem Dwalinem z Hobbita. Ač je Skot, bylo mu rozumět nejlíp ze všech hostů, které jsem zažila. Naprosto čistá angličtina, radost poslouchat. Málo platné, je i divadelní herec, což je znát. Se svým výrazným hlasem namlouvá počítačové hry (Call of Duty a něco z Transformers). Právě těch her se týkala většina dotazů. S hrůzou jsem zjistila, že hrál i v Zaklínači, zřejmě v té poslední sérii, já viděla jen první a pak už jsem nějak měla dost. Natočil taky seriál „Preacher“ – Svatý zabiják, netuším, oč jde.

Zajímavé bylo poslouchat, jak trénovali na role trpaslíků v Hobbitovi, se vší tou strašnou zátěží, aby unesli oděvy, zbraně a ještě se v tom pohybovali a bojovali.

Dost příšerné bylo líčení, jak natáčeli útěk v sudech. Sice měli po ruce potápěče, ale sudy se převracely, takže herci měli hlavy pod vodou. Někteří se do sudů zapasovali tak, že se málem utopili, a tím nemyslím jenom Stephena Huntera, který jistě každého napadne jako první. Na „úžasný“ scénář málem doplatil i Richard Armitage, kterému k rozdýchávání údajně moc nechybělo.

Způsob, jakým McTavish napodoboval mluvu Petera Jacksona, působil celému sálu křeče smíchu.

Navazovala talk show s Jonasem Quinnem z SG1, neboli Corinem Nemecem. Řeklo by se, že už víme všechno, ale kdepak.
Jeho praprapradědeček (doufám, že si všechna „pra“ pamatuju dobře) se narodil v Praze jako Žid, Cikán (jojo) a hudebník. Před válkou (zřejmě 1. světovou) odešla celá rodina do Vídně, ale poměry se zhoršily i tam, takže emigrovali do Ameriky a jeho dědeček a prastrýc tam hráli po barech. Bratra jeho dědečka (prastrýce, jak jsem ho nazvala), zastřelili ve 30. letech v Chicagu, nikoli proto, že hrál falešně. Jednoduše do toho podniku vlítli maníci se samopaly a bylo. Tehdy, ve 30. letech, to byl v Chicagu celkem běžný způsob zábavy.
Hrál samozřejmě i jinde, než ve Star Gate. O jeho roli, kdy nahradil Michaela Shankse, říkal, že produkce dostávala stovky protestních dopisů ještě předtím, že se vůbec promítal jediný díl, kde účinkoval - takže ještě předtím, než ho v té roli vůbec někdo viděl. Nicméně mezi ním a M. Shanksem, jehož návrat si diváci vyvzdorovali, což pro Nemeca znamenalo odchod, je jako mezi lidmi všechno v pořádku, jsou to oba profesionálové. Já jsem ho měla rozhodně radši, jako postavu myslím, než tu Shanksovu, ale každému jeho nebe.

V sále Evropa 2 se konala debata s Martinem Stránským, dabérem MacGyvera a O´Neilla.
Martin Stránský žije v Plzni a je jedním z našich IMHO velice dobrých dabérů (třeba mluví Michaela Fassbendera), i když hraje i ve filmech a občas v seriálu.
Řeč byla tedy hlavně o dabingu.
Fascinovalo mě, že dabér vidí, z důvodu licencí a bezpečnostních opatření proti úniku a kopírování, jen kruh s ústy, ne celý obraz, to je pak těžké dodat nějaké dabingové herectví, nicméně jsou tací profesionálové, že to svedou.
Stránský také namlouvá audioknihy a na rozdíl od jiných interpretů si nečte text předem, takže to dává na první dobrou, což si tedy také nedovedu dost dobře představit, ale fajn, věřím tomu. Vyprávěl, jak načítal Paoliniho Eragona a další autorova svěží dílka, zvící minimálně šesti set stran/ks, pro začátek. Najednou se probral, uvědomil si, že usnul a podíval se na zvukaře. Tím byl Václav Neckář ml. a slyšitelně spal také. Po probuzení si pustili záznam a poslední čtvrt hodinu se ozývaly pouze zvuky zdravého spánku,...
Dabéři samozřejmě nevidí, co nadabují, ale jeho děti se občas ptají: „Tati, to jsi Ty?“
Poslední poznámka: Divil se, co je všude lidí. Draky, kdo jiný, se náhodou trefila. Odpověděla, že tam měl být o den dřív, v sobotu, kdy Con připomínal další level pekla.

Od Martina Stránského jsem klusala o patro níž, kde měl další kriminalista přednášku „Den i noc forenzních trifidů“. Když jsem dorazila, svítil na plátně text: „Děkuji Vám za pozornost“.

Zbývala už jenom další talk show s Danny Gloverem, na kterou jsem původně jít chtěla, ale po prvním kole jsem se rozhodla, že si radši trochu oddechnu, napiju se, dám si kafe a pomalu pojedu domů. Měla to být poslední akce na Conu vůbec, ale prostě jsem ji škrtla ze svého programu.

A tak jsem opustila prostor po sedmé večer, kdy už odcházela většina lidí, prodejci sklízeli stánky a vůbec bylo jasné, že letošní Comic Con je u konce.

Loni jsem bilancovala, co se mi líbilo a co ne.
Letos to udělám jinak.
Popsala jsem, co jsem viděla, slyšela a vůbec stihla.

Co jsem nestihla?
Nestihla jsem řadu jiných přednášek a akcí, třeba jen v neděli: „Rychlokurz teorie relativity“ (MFF UK), „Realita mobilní robotiky“ (FEL ČVUT), „Věda versus Sci-fi“ (Planetum), „Kotrmelce programu EXOMars“ (Kosmonautix).
V sobotu: „Lasery jako světelné meče vědy“, „Jak správně nakládat s nekonečnem“, obojí MFF UK.
Vlastně, většina programu Future Line by stála za zkouknutí, jenže to bych nemohla být nikde jinde.
Františka Vrbenská měla přednášku „Cesta do hlubin androidovy duše“, naštěstí v sobotu, kdy jsem měla pěknej fofr, takže jsem ani nemusela přemýšlet o tom, jestli se bude nad androidy taky tak dojímat, jako nad lidmi.
Zajímavá mohla být přednáška „Náboženství okem přírodovědce“, jasně, že přednášející byla z MFF UK.
Nápad přidat fanouškovské linie a rozšířit program by si žádal větší prostor, než O2 Univerzum. Jenže takový v Praze není a nevím ani, že by se někde chystal.

Potkala jsem tam několik lidí, které znám z Tolkien Conu, případně odjinud, třeba Praotce Trekkie, Láďu a pár dalších.

Summa summarum: Ano, líbilo se mi na Conu, ne, že ne, přes všechny nepříjemnosti, které se prostě musely přežít, když už tam jeden dorazil.

Ehm, vloni jsem psala report týden po Conu, letos mi trvalo skoro měsíc, než se zadařilo.
Pokud jste dočetli až sem, aniž by se ozvalo slyšitelné chrápání, stálo to zato.