Opravdu zajímavé a komentáře pod dokumentem neberu na vědomí.
Nedávno jsem o té francouzské bestii četla článek, pokusím se ho najít, naskenovat a vložit.
Upraveno 30.10.2017
Podařilo se mi objevit nejenom článek o Gevaudanské bestii, ale i další článek, kde se hovoří přímo o lyntropech.
Gevaudanská bestie: Sužovala Francii šelma, nebo nebezpečný psychopat?
30.10.2017; Zdroj: 100 + 1
Minimálně 210 útoků, 113 mrtvých a 49 raněných. Seznamte se s bestií, která děsila celou Evropu...
Gevaudanská bestie - Šelma odolávala lovcům tři roky
Po dlouhou dobu unikala nástrahám lovců a dovolila si vzdorovat i vůli nejmocnějšího vladaře Evropy 2. poloviny 18. století. Vydejme se do hor Gevaudanu po stopách šelmy, jejíž původ nebyl dosud uspokojivě vysvětlen.
První útoky
Zprávy o tom, kdo první Bestii uviděl, se liší. Podle některých záznamů měla nejprve škodit pastýřům na horách. Těm tvrdým a zoceleným mužům ale nikdo nevěřil, že by je vyplašil „vlk s rudou kožešinou“. První možný útok zvířete později ztotožněného s Bestií přišel na začátku léta 1764. Pokusilo se napadnout dívku pasoucí stádo dobytka. Bezejmenná pastýřka měla ještě štěstí. Šelma vyprovokovala k útoku býky, kteří ji zahnali.
První obětí se tak stala 30. června 1764 čtrnáctiletá Jenne Boulet poblíž vesnice Saint Etienne de Lugdares. Už 6. srpna zvíře pozřelo jinou pastýřku a 8. srpna zemřela třetí dívka. Další měly brzo následovat. Bestie útočila takřka neustále: na osamělé pocestné, na pastevce, postupem času si troufala i na větší skupiny. Útočila přímo na hlavu. Až 15. září vyslal správce provincie Languedoc na pomoc kraji 57 dragounů pod velením kapitána Duhamela. Skutečný lov právě začal.
První lov a všechny další…
Duhamel nasadil strategii masivních honů, které měly kořist vyplašit a nahnat před ústí pušek. Už 20. září se povedlo najít a ulovit skutečně masivního vlka. Jenže... útoky pokračovaly a lidé ještě více zneklidněli. Tíseň se projevovala všude a ve všem, stižen byl obchod i tradiční pastevectví. V reakci na paniku dovolil syndik Gevaudanu Etienne Lafont nosit zbraně i neurozeným. Aby motivoval další lovce, vypsal štědrou odměnu tomu, kdo Bestii uloví. Šlo o první kamínek v dlouhé lavině. Postupně odměnu příslíbí téměř všechny místní úřady - světské i církevní a dokonce i sám král Ludvík XV.
Vraťme se ale zpátky na podzim 1764. Hony nedokázaly Bestii zničit. Možná ji spíš lehce popudily či nabudily k vyšším výkonům, protože její akční rádius se nyní ještě výrazně zvýšil. Dokázala udeřit i na dvacet až třicet kilometrů dál od míst, kde by se podle všeho mohlo nacházet její doupě. Těžkopádné hony, které dokázaly pročesat jen pár kilometrů lesa a s horšícím se počasím bylo stále těžší a těžší je vůbec zorganizovat, neměly šanci. Pod stromy se nacházely ostatky dalších obětí. Duhamel se nehodlal vzdát. Nepolevil na intenzitě honů a navíc protkal celý Gevaudan pastmi a otrávenými mrtvolami. Každého dne vyjížděl na lov i přes to, že lesy začal pokrývat sníh. V říjnu se skupina lovců setkala s Bestií tváří v tvář. Povedlo se jim ji dvakrát zasáhnout střelou, ale ona jejich pokusy zcela ignorovala.
Nástroj v rukou psychopata?
Pravděpodobně existuje nějaké logické vysvětlení, proč si Bestie ze střel nic nedělala, nejspíš se jednalo o kombinaci celkové vlhkosti vzduchu, nízké kvality prachu a velmi tuhé kožešiny zvířete. Pro místní a většinu lovců to ale znamenalo jediné: nebyla obyčejným zvířetem z tohoto světa. Děsilo je i její chování, které se dodnes špatně vysvětluje. Část obětí byla nalezena zcela svlečená, část bez hlavy. Jaké zvíře by mohlo něco takového vykonat? Dodnes není úplně jisté, zda se zvíře chovalo skutečně tak podivně, nebo šlo o řádění psychopata, který úspěšně využíval Bestii ke krytí vlastních zločinů.
To s sebou přineslo řadu nových teorií o tom, co je Bestie vlastně zač. Podle jedněch byla šelma dobře vycvičeným nástrojem šílence, který ji ovládá a využívá k vraždám. Jiní si byli jisti, že se nejedná o jedno zvíře, ale celou smečku ďábelských stvůr. A různé náznaky vedly k domněnkám, že se jedná o nadpřirozené síly a práci vlkodlaka.
Stříbrná kulka
Roku 1767 se do situace vložil teprve devatenáctiletý markýz z Apcheru. Nakoupil kvalitní zbraně, munici a shromáždil nejlepší lovce z kraje, mezi nimi i hospodského Jeana Chastela. Jejich taktika spočívala ve vyčkávání a okamžité odvetě. Když 17. června šelma rozervala hrdlo devatenáctileté Jeanne Bastide, Apcher a jeho muži vyrazili. Svůj cíl našli 19. června. Jenže Bestie zabila psa a prchala. Na svém útěku se ovšem setkala s Jeanem Chastelem. Ten poklekl, založil do pušky stříbrnou posvěcenou kuli a vystřelil. Nepadla jen jedna rána, ale ze souboje odešel vítězně Chastel. Noční můra, ve které Gevaudan žil, skončila. Šelmu vycpali a vystavili na markýzově zámku. Po čase ji odeslali do Versailles, kde byla tajně pohřbena neznámo kde.
Další zajímavý článek na dané téma jsem našla v Pevnosti 9/2017, tedy v předposledním čísle, je to naskenované:
..... na obdobné téma:
Hrůza v Besançonu: Když francouzské město sužovala vlkodlačí bestie
26.05.2017, Zdroj opět 100 + 1
Psal se rok 1521, když před inkvizičním soudem ve východní Francii stanuli dva muži obžalovaní z prazvláštních deliktů...
Lykantropie - Francouzský Besançon neblaze proslul velkým množstvím případů údajné lykantropie
Před inkviziční soud byli předvedeni dva muži, na něž bylo uvaleno obvinění z čarodějnictví a kanibalismu. Na celém případu by nebylo zas až tolik neobvyklého, čarodějníci byli po celé Evropě potíráni už několik set let. Zvláštní příchuť však aféře dodávaly vlastní výpovědi obžalovaných: vše se prý dělo ve stavu, kdy se proměňovali ve vlky.
Místo činu: Besançon
Zpráva prolétla roku 1521 krajem okolo města Besançon ve východní Francii. Otřásla veřejností v širokém okolí a způsobila mezi místními lidmi doslova skandál. Jména obviněných zněla Pierre Bourgot a Michel Verdung.
Oba jmenovaní byli původně sedláky z kraje jihozápadně od Besançonu. Celá aféra spojená s jejich osobami měla propuknout o devatenáct let dříve. Nad oblastí se tehdy přehnala silná bouře, která způsobila místním obyvatelům mnoho škod. Mezi postižené náležel i zmiňovaný Bourgot, kterému rozzuřený živel rozprášil stádo ovcí.
Smlouva s ďáblem
„Stádo jsem hledal marně, ačkoliv mi pomáhali i ostatní. Byl jsem ochoten jít kamkoliv, abych své ovce našel a opět shromáždil,“ začal svou výpověď Bourgot. „Již jsem propadal zoufalství, když se přede mnou objevili tři jezdci v černém. Jeden z nich se začal vyptávat, co se stalo. Řekl jsem mu o hledání svých ovcí. Muži mi slíbili pomoc – tvrdili, že jejich pán zvířata najde a propříště o ně bude pečovat sám a chránit je před vlky. A nejen to – sami od sebe mi nádavkem chtěli vyplatit náhradu škody v penězích.“
Jak se záhy ukázalo, nečekaná výpomoc mužů v černém nebyla zadarmo. Na schůzce, kterou si zúčastnění domluvili o několik dní později, odhalili záhadní jezdci svou totožnost: prohlásili se Bourgotovi jako služebníci ďábla. A to znamenalo jediné: sedlák se musel zříci Boha a křesťanské církve.
„Stádo mi však zajišťovalo obživu. Učinil jsem tedy vše, co po mně žádali. Políbil jsem levici toho, jenž mě oslovil jako první – byla studená jako ruka mrtvoly. Poklekl jsem na kolena a přísahal věrnost Satanovi.“ Inkvizitorům začalo svítat: oba vězňové jsou posedlí. Poslouchali proto dále – a dozvěděli se pozoruhodné věci.
„Ve službách ďábla jsem zůstal plné dva roky,“ pokračoval Bourgot. „Nikdy jsem nešel do kostela na mši a vyhýbal se událostem, při kterých se používala svěcená voda. Přesně to si přál můj pán, jehož jméno, jak jsem se později dozvěděl, znělo Moyset. Veškerá péče o mé stádo pak přešla pod zodpovědnost Satana, který plnil to, co mi podivní muži slíbili – zvířata prospívala a vlci se jim vyhýbali velkým obloukem.“
Vlkodlačí mast
Ďáblova pomoc však měla i své zápory. Jak roky plynuly, stávala se Bourgotovi nepohodlnou a únavnou. Svou roli zřejmě sehrál strach z boží odplaty. Obavy z trestu však netrvaly dlouho.
„Obnovil jsem svůj vztah k Bohu a upjal pozornost zpět ke kostelu,“ vyprávěl obviněný. „Avšak jen do té doby, než se objevil Michel. Přiměl mne, abych znovu navázal kontakty s černými a obnovil smlouvu. Za její dodržování jsem měl opět dostat odměnu v penězích.“
Na scénu tak vstoupil i druhý obžalovaný – Verdung. Právě on přivedl Bourgota k sabatům, na nichž se zúčastnění údajně proměňovali ve vlky.
„V lese nedaleko Chastel Charnon jsme se setkali s mnoha dalšími, které jsem neznal. Tančili jsme a každý nesl v ruce zelenou pochodeň s modrým plamenem. V přesvědčení, že právě teď mám obdržet peníze, mě Michel nutil pohybovat se co největší rychlostí. Vše vyvrcholilo poté, co jsem musel odložit oděv. Pomazal mě zvláštní mastí, které říkal salve.“
„V tu chvíli jsem uvěřil, že se mé tělo mění ve vlčí. Napoprvé jsem byl ze svých čtyř tlap a kožichu, který mne náhle obalil, poněkud vyděšený. Zjistil jsem však, že nyní mohu běhat rychle jako vítr,“ popisoval Bourgot stav, který v něm vyvolalo působení elixíru. „Toto se nemohlo stát bez přičinění našeho pána, který byl setkání jistě přítomen, ačkoliv jsem jej necítil, dokud se mi nenavrátila lidská podoba. Michel na tom byl podobně jako já.“ Bourgotova výpověď o strašidelné seanci však nekončila.
„Když jsme byli jednu nebo dvě hodiny podrobeni podmínkám proměny, Michel nás potřel znovu. Rychlostí myšlenky jsme se vrátili do lidské podoby.“
„Kdo vám daroval onu mast?“ vyzvídal soudce.
„Naši pánové. Mně Moyset, Michelovi ten jeho – říkal si Guillemin.“
Trest za „vlkodlakismus“ býval nemilosrdný
Případy lykantropie se staly pro inkvizici perfektní příležitostí k demonstraci vlastní moci
Vlkodlaci z Besançonu - Hlavní příčina toho, že dva prostí venkované věřili, že se z nich stávají vlci, zřejmě tkví v tom, že Bourgot a Verdung byli při svých „proměnách“ pod vlivem halucinogenních drog, tedy záhadné masti zvané „salve“
Případy „vlků“ Bourgota a Verdunga z Besançonu proměnily inkvizitory v honicí psy. Měli před sebou spolky s ďáblem a prohlášení, že se sedláci měnili ve zvířata, odedávna opovrhovaná a obávaná. Naskytla se ideální příležitost k tomu, jak prezentovat moc inkvizice v době, kdy celá Evropa bojovala s kacířstvím. Teď stáli před hlavním úkolem: zjistit podrobnosti a definitivně dokázat, že muži praktikovali čarodějnictví.
Vyčerpaný vlkodlak
K detekci „čarodějníků“ existovala už tehdy řada postupů a církevní soudci měl k dispozici i popisy, jak se posedlost ďáblem projevuje. Jedním z příznaků mělo být vyčerpání po vykonání satanského obřadu.
„Byl jsi po své proměně unavený?“ dotazoval se soudce.
„Ne. Žádné vyčerpání jsem necítil.“
Doplňková svědectví (zřejmě z Bourgotova okolí) však hovořila o opaku. Údajný lykantrop byl ze své činnosti zmožen natolik, že byl upoután často i několik dní na lůžko. Kromě toho se dočasně značně zhoršila pohyblivost končetin – Bourgot je měl ovládat hodně těžce a neobratně.
Vyšetřování pokračuje
V následujících dnech nabralo přelíčení ještě rychlejší obrátky. Vězňové začali vypovídat o tom, co měli provádět v tělech šelem. A to, co soudci uslyšeli, bychom dnes nazvali přinejmenším hororem.
„Na jedné ze svých vlkodlačích cest jsem napadl šesti- či sedmiletého chlapce a pokusil se ho roztrhat a sežrat. Dítě však křičelo tak hlasitě, že jsem byl donucen dát se na ústup ke svým šatům a potřít se salve, načež jsem se proměnil do své podoby a utekl. Navzdory neúspěchu jsme s Michelem jednoho dne rozervali na kusy ženu, která sbírala hrách. Na pomoc jí přispěchala paní de Chusnée; tu jsme zabili rovněž.“
Inkvizitorům, jakkoliv byli z praxe vůči nechutným příběhům vězňů otrlí, přeběhl mráz po zádech. Hrůzná zpověď však zdaleka neměla svůj konec.
„Jednoho večera, za soumraku, jsem přeskočil zeď,“ pokrčoval Bourgot ve výčtu svých zločinů. „Narazil jsem na malou dívku, asi tak devět let… Zrovna plela zahradu. Padla na kolena a prosila mě, abych ji ušetřil. Chňapl jsem ji ale za krk, usmrtil a nechal její mrtvolu ležet mezi kytkami.“ Při této vraždě se však podle svého líčení necítil být vlkem. Také poslední zločin, totiž napadení a usmrcení kozy jistého Pierra Lerugena, spáchal Bourgot v „lidské“ kůži. Důkazem jeho tvrzení byl fakt, že ji neroztrhal zuby, ale podřízl jí hrdlo nožem.
Jasný rozsudek
„Popište mi nyní, jak proměny probíhaly,“ nařídil soudce.
„No... Michel to měl snadnější, zvládl proměnu v šatech," rozhovořil se Bourgot. „Zato já se pokaždé musel svléci; pokud jsem nebyl zcela nahý, proměna neproběhla.“
„A kam se po návratu do lidské podoby poděla srst?“
„To já nevím...“
Poté se inkvizitoři obrátili na druhého obžalovaného – Verdunga. Ten bezváhání otřesné líčení spoluvězně potvrdil...
Oba sedláci po svém zatčení nepobyli ve vězení dlouho. Proces byl krátký – zadržení vypovídali jasně a jednoznačně. Neuhýbali, neodvolávali a vzájemně svá tvrzení nevyvraceli. Výrok byl jasný: Bourgot i Verdung jsou pod vlivem ďábla a prostřednictvím jeho výtvorů provozovali čarodějné praktiky, kvůli kterým přišlo o život několik lidí. Rozsudek nad oběma „vlčími bestiemi“ proto zněl podle očekávání jasně – smrt.
Případ Bourgot a Verdung, ukončený roku 1521, se tak stal prvním soudně ošetřeným „důkazem“ lykantropie na východofrancouzském území a zároveň precedentem, jak nadále podobné kauzy řešit. V následujících letech jich ve Francii přibylo víc než dost...