...a ještě pár zajímavých historek z létání...
Herbert Němec, 311. bombardovací peruť
"16. listopadu 1941 se vepsal do historie perutě por. Jiří Engl. Ten se po náletu na přístav Kiel snažil se svojí posádkou dosáhnout pobřeží severní Ameriky. Nálet na Kiel se konal za nejhorších povětrnostních podmínek. Většina letounů cíl nenašla a po návratu přistála v severním Skotsku; až na Englovu posádku. Ta přeletěla Anglii domnívajíc se, že přelétává německé pobřeží. Posádka odmítla pokyny anglických světlometů, které ukazovaly směr k nejbližšímu letišti, v domnění, že Němci ji chtějí vlákat do zajetí. A pokračovala v letu na západ, až jí došel benzín a musela přistát v rozbouřeném irském moři. Při nouzovém přistání se letoun rozlomil a v několika okamžicích potopil. Pouze druhý pilot, rotný Lenc, a navigátor Jiří Engl se zachránili na gumovém člunu, který se automaticky naplnil vzduchem a odpoutal od vraku. Po 12 hodinách byli vyloveni řeckou lodí, která plula do Liverpoolu. Jiří Engl - Jura, jak se mu říkalo- byl jedním ze svérázných členů perutě. Přitahoval nebezpečné situace jako magnet piliny. Začalo to při jednom přespolním cvičném letu nad Anglií v "Ansonu". Z neznámé příčiny ulomil se dřevěný stožár antény, který vyčníval z horní části trupu těsně za pilotní kabinou. Stožár se ulomil se značným rachotem připomínajícím výbuch, prorazil plátěný povrch letounu a udeřil pilota do hlavy. Pilot byl na okamžik omráčen, padl na řízení a letoun přešel do střemhlavého letu. Vše trvalo jen několik vteřin, až se pilot vzpamatoval a letoun vyrovnal. Těch několik vteřin však stačilo Jurovi, aby si připnul padák, doběhl ke dveřím letounu, které byly v zadní třetině letounu a vyskočil. Posádka musela skončit přespolní let bez navigátora, který se dostal šťastně zpět po zemi. Jindy, když se Jura vracel z náletu na Turín v Itálii, posádka letěla několik hodin nad mraky, aniž věděla, kde se nachází. Začalo svítat a zásoba benzínu se nebezpečně blížila ke konci, takže nebylo jiné východisko než jít pod mraky, aby se mohlo někde nouzově přistát. Když opustili mrakovou pokrývku, přední střelec zvolal: "Země!" Krátce na to spatřili v ranním šeru letiště, ale než k němu mohli doletět, došel jim benzín,a museli nouzově přistát na oranici s obrovskými hroudami zmrzlé hlíny. Kromě toho bylo pole prošpikováno množstvím kulatin připomínající telegrafní sloupy, které byly zasazeny kolmo do země, aby znemožnily přistání nepřátelských kluzáků v případě invaze. Díky úžasné duchapřítomnosti a zkušenosti pilota nikdo z posádky neutrpěl zranění..."
Vzpomínky Josefa Doubka, navigátora u 311. bombardovací peruti
"I naše osádka měla takovou jednu malou příhodu. Když jednou druhý pilot manévroval, aby se vyhnul světlometům, vžil se do situace stíhacího pilota a začal střemhlav klesat s plně naloženým bombardérem. První pilot zděšeně vykřikl: "Co to děláš, ty blázne!" A snažil se pomoci druhému pilotovi letoun vybrat z klesání a převézt do stoupání. Později se druhý pilot přiznal, že byl dezorientován, když se snažil uniknout z dosahu světlometů a myslel, že jsme obráceni vzhůru nohama. No, byl to střípek zážitků z našeho válečného létání."
Vzpomínky jednoho pilota na to, jaké to bylo při náletu:
"...před prvním letem jsem nevěděl, co je to strach. A také jsem o tom nepřemýšlel. Ale později, když jsem musel prodělávat těžké nálety, při nichž se pod námi rozevíralo peklo ještě svěží a neúnavné protiletadlové obrany, když jsem prolétával hradbou ohně a světlometů nad francouzským pobřežím, když k našim letadlům směřovaly stovky a tisíce střel z celého okolí i z vnitřku Berlína, který tehdy byl ještě živým městem, poznal jsem tento pocit. A třebaže jsem zkušený pilot, který až do té doby se domníval, že ho nemůže nic překvapit, přece neváhám říci, že každý bojový letec poznal, co je to strach.
Na každého ovšem působilo válečné peklo jinak. Nebyla to jen povaho a osobní vlastnosti nebo duševní síla jednotlivců, které byly rozhodujícími činiteli při pocitu strachu. Důležitou okolností byla i funkce v letadle. Tak nejméně strachu pociťovali telegrafisté. Byli izolováni. Ve své komůrce, byli spojeni svými přístroji s klidným zázemím nic nevěděli, co se děje kolem nich, i když bojová výheň byla nejprudší.
Na druhém místě lze uvést navigátory. Zabráni do svých mapa výpočtů nemají kdy, aby se obírali nebo mohli myslit na okolnosti, které působí strach.
Na třetím místě jsou piloti, kapitán letadel. Jejich odpovědnost za letadlo a posádku je obrňuje proti strachu. A v těžkých chvílích musí být nejen pečlivější v řízení letadla, ale také obezřetnější v kontrole všech přístrojů.
Nejhůře na tom jsou střelci. Ti nad cílem nebo místem, kde protiletadlová obrana naplno rozhodí své ohňostroje, jsou bez práce. Tam, kde nepřítel zahání bombardéry pozemními zbraněmi a prostředky, tam se nepřátelský stíhač neobjeví. Mohou tedy zavřít oči. Ale ze svých míst, ať na zádi nebo vpředu, vidí všechno kolem sebe, nad sebou i pod sebou velmi důrazně. Střelci se zdá, jakoby každé ohnivá střela, která je vyslána na letadlo, šla přímo na něho. Jsou-li těch střel desítky, ba stovky, pak věru jejich místo není hodné závidění. Měl jsem kdysi v posádce střelce, který sotva začala palba obranných děl, nejen zavřel oči, ale přehodil si přes hlavu pokrývku. Ať do nás řežou, ale já to vidět nemusím, říkával. Mluvil z něho strach? Snad to byla spíše obrana proti strachu. Trpké, poněvadž trpné postavení střelců je jasně vystiženo jejich okřídleným úslovím: "Kluci leťte, my se budem bát za vás."
Tedy v posádce byli letci, kteří neměli kdy na strach, a letci, kteří měli na to příliš mnoho času. Lze říci, že každý poznal pocit strachu. I největší hrdinové jsou lidé a nemusejí se za to stydět. Jejich velikost se spíše měří tím, jak tento pocit dovedli ovládnout. Neboť nakonec jde o to, aby strach neovládl člověka, nýbrž aby člověk jej překonal."
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
).
,... nejenom slovem živ je jedinec, následující obrázky jsou zmenšený obrazy, takže holt i kvalita občas jede jen na tři válce, ale pro zajímavost:
