Kunshan, „naše malé město“, má přes 1 milion obyvatel. Výrobní závod vznikl před deseti lety na poli, nikde nic nebylo, jenom vesnice poblíž. Dneska se první vlna domů bourá, ustupují moderní výškové výstavbě. Dozvěděli jsme se dost šokující zprávu: továrna se bude během dvou let stěhovat dál za město. Dál znamená 50 – 60 km. Důvod? Na jejím místě vyroste obrovské obchodní centrum. Okolí už je jedno velké rumiště. Zatímco v Šanghaji vznikají vyšší a vyšší budovy projektované podle návrhů světově známých architektů, právě to, co zrovna probíná v Kunshanu, ve městě, které je cca hodinu a půl jízdy autem od Šanhghaje a na místní poměry „malé“, je důkaz, jak obrovský rozvoj nejenom ve výstavbě, ale ve všem Čína prožívá. Stavebnictví, výroba, obchod, všechno se děje v pro nás naprosto neuvěřitelným měřítku. Není divu, vždyť všichni všechno vyrábějí v Číně, a její hospodářství jde neskutečně nahoru.
Pro porovnání sem dávám snímky z okna pokoje ve Swiss Hotelu. Na podzim staveniště, dnes sportovní areál s hřišti, atletickými drahami, parkem, promenádou, a využívají ho, hráli tam fotbal, trénovali běh,…. a ráno důchodci cvičili na promenádě tai-či, nebo co to bylo.
A ještě jednou dračí řezba v hale:
Vesnice Zhuang Zhou, ta dřevěná, tisíc let stará. Letos jsme tam byli znova.
Po řece se plavily loďky a dámy s veslem zpívaly, že by jim v Benátkách mohli závidět:
Zkouška tradičního oděvu:
Pohled od řeky:
Krámky se suvenýry:
Vím, že jste podobný snímek už viděli, ale….
Meleme meleme rýži,…
Učebna v domě boháče:
Postranní ulička:
Vstupní (a taky výstupní) brána Zhuang Zhou:
Přesuneme se těch 80 km ze Kunshanu zpátky do Šanghaje.
Pravda, Šanghaj je obrovský přístav, a mnohem více poevropštělá, nebo spíš kosmopolitní, metropole, než třeba Peking, ale stejně. Mimochodem, oni píší latinkou Beijing, a světové jazyky to přejímají. Musím přiznat, že „bejdžín“ zní docela jinak, než „pekin“
.
Pršelo skoro celej den a na fotkách je to vidět, ale je to Šanghaj
.
Pohledy z mostu: šikmá perspektiva není dána tím, že bych z něj chtěla skočit, ale snahou dostat ty zatracený baráky do objektivu
Tááákovýhle kaluže tam mají:
Hotelová zákoutí:
Profesionální deformace, aneb hotelový výtah a – já
:
Obchod, s jakým se můžete setkat jako turisté je dvou druhů. Buďto kupujete zboží světových značek v luxusních obchodních domech, pak platíte hodně, ale pořád míň, než u nás. Je známo, že hadry, pardon oblečení, je v Praze dražší, než v Paříži. Koupíte originály, o to se bát nemusíte.
Snímky z jednoho takového obchodního centra, kam mě zahnalo počasí:
Nebo zamíříte v Šanghaji na jednu určitou nákupní třídu a okamžitě se na Vás vrhnou. prodejci a prodejkyně (od slova trhovkyně) s katalogy (!) zboží, které je, slušně řečeno, fake. Jsou každé dva metry a pronásledují Vás i přes několik bloků, zbavit se jich musíte opravdu tvrdě a neústupně. Dost záleží na tom, co byste koupili. Nechá se sehnat oblečení velmi slušné kvality, které je sice napodobenina, ale dobrá, na rozdíl od těch hrůz, co se nabízejí tady v tržnicích. Musíte ovšem vybírat a důkladně. Já jsem si tam sice nic nekoupila, ani jsem to nezkoušela, ale jiní ano a musím říci, že ve výběru oblečení měli docela šťastnou ruku. Podle kvality materiálu možná vydrží i několik vyprání
, ale vážně, dotyčnému se nákup povedl. Jiný kolega koupil přehrávač mptrojku. Jako dárek pro syna. Hrála půl hodiny a dost. Mno, měl ji levně, ne? Osobně bych si nikdy nic takovýho nepořídila, ani žádné z nepřebernýho množství hodinek, ani elektroniku, nic. Dokonce ani v tom oblečení by se mi nechtělo hledat, i když jiným se podařilo. Jak jsem už psala předtím, ošatit se můžete velmi levně, jak se stalo na podzim jednomu z lidí, kteří leteli se mnou, když se mu ztratil kufr a doručili ho až druhej den, což ten dobrák netušil, takže se rychle vybavil hned první odpoledne.
V těchle obchodech se stejně jako na tržištích i v krámcích se suvenýry u památek smlouvá, a jako na perským trhu, cíl je polovina. Jsou tací, které to baví - ten Izraelec sám řekl, že by si mohl otevřít školící středisko a učit tam smlouvání. No, bodejť ne!
Pravda, byl nedostižnej, až mi těch prodavačů bylo občas opravdu líto.
Co je v Číně určitě drahé, je bydlení a auta.
Soukromých aut je velmi málo, buďto se jezdí služebními, nebo na těch mopedech, rikšách a kolech po dvou i po třech a odvezou tak neuvěřitelný věci, počínaje lednicí nebo celým sklopeným krámkem a konče dvěma až třema malejma dětma. Způsobem, kterej se musí vidět, aby jeden uvěřil, že je to vůbec fyzicky a technicky možný.
Snímky z dopravy, nebo spíš chaosu, kterému se říká provoz po městě, jsem už dávala na podzim. Teď jenom doplním fotky barevnejch pláštěnek kólistů, aneb když v Šanghaji pršelo:
Zajímavá kombinace:
Když jsem na podzim mluvila s naší průvodkyní, říkala mi, že Číňani jsou velmi přičinliví lidé, kteří se snaží tvrdě pracovat a vydělat peníze na byt a případně auto. Musím říct, že flákajících se Číňanů jsem moc nezahlídla, vlastně žádnýho. Ve fabrice pracovala většina lidí ve věku pod třicet let, nebo spíš pod pětadvacet. Nezastavili se a nemyslím, že by to bylo kvůli nám. Pravda, velká část práce je manuální, nebo s použitím obyčejných obráběcích strojů, žádná supermoderní laserová centra nebo roboti. Nicméně nadřou se dost – proto je taky jejich práce tak levná.
Jedna čínská kolegyně nám přinesla každému typický čínský hedvábný váček s bonbony a vysvětlovala, že je dostanou i její kolegové, jako oslavu její svatby. Něco jako naše koláčky. Horlivě jsme blahopřáli a s údivem jsme zjistili, že se svatba konala už před dvěma lety. Oslava byla o dva roky opožděna, protože předtím bydleli každý u svých rodičů a teď měli konečně byt, kde sice s nimi žijí i její rodiče (mezonetový byt ve dvou podlažích), ale kam mohli konečně pozvat hosty. Oba pracují ve firmě, v tom výrobním závodě, a do práce a z práce jezdí společně na jednom mopedu. Leč, mají vlastní byt a jsou na to patřičně hrdí. Slíbila mi fotky z té oslavy, tak jestli dojdou, dám nějakou sem.
Vůbec mi všichni přišli jako velmi snaživí, dokonce i ty servírky v hotelu si poznamenávaly na bločky, jak se co řekne, i když jim ta angličtina jinak moc nešla. Ale upřímně, když si představím jihočínský nářečí,…
K politice se mi vyjadřuje dost těžko, protože se o ní jednoduše nemluvilo. Jednou přišla řeč na náboženství, ta dívka mi řekla, že její babička je buddhistka, ale ona nevěří, protože chce jít vlastní cestou. Mno, dobrá, mohl to být koneckonců opravdu její osobní názor a rozhodně to znělo přesvědčivě. Podotýkám, Šanghaj opravdu není Peking, tam se řeší hlavně obchod, výroba, loďařství, jednoduše big business, a je to skutečně město mnoha kultur a zřejmě větší tolerance. Každopádně, měli tam pouze jednu sochu Maa, na Náměstí lidu (ale no jo, pořád
), zato v nadživotní velikosti, a nezdálo se, že by někaho nějak uchvacoval, kromě upřímně pobavenejch cizinců. Mao je ještě pořád na všech bankovkách, to je fakt. Ne, nevzala jsem si tričko „ Free Tibet“ , jak mi škodolibě doporučovali kolegové, ale taky jsem neměla pocit, že mě někdo hlídá, ani nikde nevisely žádný rudý hadry ani hesla, jako kdysi, neblahé paměti, u nás. Může to být jenom tím místem, víc nejsem boužel schopna posoudit, ale nějaká politická atmosféra mě tam minula, a že jsem na ni i po těch letech citlivá, aspoň myslím. Šanhghaj je moderní světová metropole, a Peking, který je mnohem „čínštější“ holt neznám.
Ani jednou jsem nepotkala nikoho nepříjemnýho, když nepočítám jednu dámu v obchodě se suvenýry, se kterou moje průvodkyně smlouvala o ceně hedvábného šátku (kvalitu dovedla posoudit okamžitě) a nakonec mi řekla, ať jdeme dál, že se to nevyplatí. Nadávky ovšem patřili té průvodkyni, a nikoli mně
. Jednu nevýhodu ale tahle příjemná tvář a nekonečná zdvořilost mají, a to velkou. Musíte se neustále přesvědčovat, teď mluvím o obchodní spolupráci, technických údajích, atd., že Vám skutečně rozumí, jinak Vám s úsměvem všechno odkejvou, ale polovina věcí někde uteče. Ale to už je můj problém, pro změnu
.
Ještě jsem slíbila „stručný“ popis poněkud dobrodružné cesty zpět.
Let byl v pohodě, jenom se opozdil, takže jsme v Paříži přistávali v okamžiku, kdy začínal nástup do letadla do Prahy. Pravda, na stejném letišti, pouze v jiném terminálu, a jak tak bývá dobrým zvykem, potřebovala jsem se dostat na terminál F a přiletěli jsme na A. Již z abecedního pořádku plyne, ža to nebylo nejblíž
, a pokud jste někdy letěli přes Charlese de Gaulla, míním samozřejmě letiště, tak víte, že není z nejmenších. Pravda, na dvě skupiny cestujících, kteří měli taky „connecting flights“ , čekala u výstupu z letadla stevardka, ale já byla sama, takže na mě se vybodli. Jednu výhodu jsem měla, věděla jsem kudy, protože jsem přestup absolvovala v opačném směru při letu tam, trvalo to ovšem volnou chůzí hodinu a půl. Nic jsem nehledala, jenom jsem utíkala. U pasovky, ke který mě poslala francouzská černoška, chci říci pracovnice letiště s pokrčením ramen, kterým reagovala na mou naléhavou prosbu, jsem se cca padesáti lidí stojících ve frontě jednoho po druhém s lapáním po dechu dovolila, že můžu předběhnout, jenom aby mi ten debil u okýnka řek, že okýnko pro přestupní lety je vedle a já musela stejně zvládnout druhou takovou frontu. Následoval běh vedle kilometrů pojízdných chodníků, neboť přeskakovat v pohodě cestující cestující a jejich skvělé kufříky se mi nechtělo, další byla krátká cesta vlakem spojujícím terminály a pak už jenom závěrečnej finiš terminálem F. Doběhla jsem k nejbližší obrazovce – u čísla letu se skvělo „boarding closed“. Jsem se zeptala u informací první letecké společnosti, která byla nejblíž, shodou okolností KLM, se kterou jsem letěla loni, a tam mi řekli, ať prostě projdu odbavením. Informace Air France, nebo pánbů nedopusť, přepážka Transfer Flights, to se v terminálu F sice nacházelo, ale boužel někde uprostřed, zase moc daleko pro mě, taky kdo by v Paříži potřeboval info od Air France, že. A tak jsem proběhla k rámu a prohlídce zavazadel a dvě pro změnu ochotné letištní dívky mi řekly, že mám štěstí. Letadlo ještě neodletělo, prý potíže s navigací. Kdokoli jiný by se okamžitě obrátil a šel pěšky, mně poradili číslo gejtu, které je jinak samozřejmě na obrazovkách všude, pokud ovšem není nástup do letadla ukončen, jako se stalo mně. To hlavně jsem neznala – kde se mám nalodit, a teď mi to konečně řekli. Musela ještě chvíli klusat, ale doběhla jsem k jediným volnýmu gatu, kde nebyli žádní cestující, jenom personál, a ti byli moc rádi, že jsem se dostavila. Pojedete autobusem, zněla neuvěřitelná zpráva. Seběhla jsem dolů, na letištní plochu a tam – nic, samozřejmě. Než jsem se vydejchala, přišel stevard, řekl hezky česky dobrý den, a pak pokračoval anglicky. Autobus přijede. A přijel. A dovezl mě k letadlu. Ne, neodstartovali jsme ještě předtím, než jsem se stačila připoutat, čekali jsme dalších dvacet minut na povolení. Nejspíš hledali kompas. Prokašlala jsem to, stejně jako půlku letu. Taky jsem se styděla zato, jak ze mě lilo. Není divu – běžela jsem 40, slovy čtyřicet minut v jednom tahu! Nikdy bych nevěřila, že něco takovýho vůbec svedu! Pak jsem přemejšlela, co by se stalo, kdybych letadlo nestihla. Museli by mi přebukovat let, protože letadlo z Číny bylo zpožděný, ale bylo by to bůhví na kdy (leda by měli volný to, čemu říkají „last minute seat“, a to mi u ČSA nezdá – ano, do Prahy jsem letěla s našima aerolinkama). V každým případě jsem byla ráda za platební kartu, kterou jsem měla s sebou, musela bych stejně letenku nejdřív zaplatit, a až pak by mi ji refundovali.
Jeden by řek, že už to stačí, mno, ale když se daří, tak se daří. Čekám na Ruzyni dvě hodiny do jedný do rána na kufr, kufr nikde. Jsem šla na reklamace. A ejhle: já jsem čtyřicet minut běžela, kufr, nemaje nožiček, ovšem nikoli. Jednoduše ho nenaložili. Abych to zkrátila, dovezli mi ho druhý den domů z ČSA (jak je v takovým případě jejich povinnost), sice bez kolečka, ale se vším uvnitř, tj. půlkou mýho šatníku, všema mejma šminkama, dárkama, účtama a zbylejma dolarama, který jsem si mazaně rozdělila na dvě částky a jednu dala dovnitř. Nic nechybělo a já jsem byla tak šťastná, že jsem ani nereklamovala to kolečko. Škoda, bylo by na novej kufr. Tak někdy příště
.
A protože mám ráda tyhle šťastný konce, musím ještě dodat, že jsem druhej den prospala a ani mě nenapadlo jít do práce. Musela jsem přece zvládnout časovej posun
.
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
:
.
