VanHelsing.info

MUSÍM vědět, jak to dopadne s Uršulou!

No prosím...

Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 5 - Labutí jezero


Viola Violettová se považovala za veskrze mírumilovnou osobu, když ji však v půl šesté ráno probudila zuřivým bušením na okno jedna ze školních sov, chybělo málo, a byla by neodbytnému ptáku zakroutila krkem. Půl hodiny poté se rozespale potácela chladnými chodbami Bradavického hradu na mimořádnou ranní schůzku profesorského sboru a proklínala pro změnu profesorku McGonagallovou, která poradu svolala – tak to alespoň stálo v sovou doručeném dopise. Ve sborovně, kde už seděla většina víceméně probuzených profesorů, Viole trochu zvedl náladu pohled na prostřený stůl – někdo se zřejmě postaral o snídani. Vzápětí se však zatvářila kysele, když si prohlédla připravené občerstvení zblízka. Dortíky s citrónovým krémem, citrónový koláč, bábovka s citrónovou polevou, citrónový pudink a citrónový čaj. (Něco proti mému jídelníčku?…pozn. Albus Brumbál.) S povzdechem si nalila trochu čaje a zakousla se do jednoho dortíku, když předtím nenápadně otřela všechen krém o okraj talířku. (Já to viděl, svatokrádež!…pozn. Albus Brumbál.) Po chvíli drobnými krůčky přicupital ještě profesor Kratiknot, vyšplhal na židli, opřel se loktem do misky s citrónovým pudinkem a okamžitě usnul.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si Brumbál, „zdá se, že jsme kompletní, tak bychom snad mohli začít. Minerva mě požádala, abych vás sem svolal, zřejmě to souvisí s jejím šetřením ohledně Uršuliných depresí, takže…Minervo, máš slovo.“
Profesorka McGonagallová vstala. Vyhlížela, jakoby toho za poslední noc moc nenaspala a kupodivu se tvářila rozpačitě.
„Takže, tak tedy, zajisté,“ začala, pohledem přelétla od Hagrida, přes Snapea až k usmívajícímu se Brumbálovi, a kupodivu jí zčervenaly uši (!). „Takže,“ opakovala odhodlaněji. „Promluvila jsem si s Uršulou a podařilo se mi odhalit příčinu její deprese. Uršula je, ehm, ona je…je těhotná.“
Účinek Minerviných slov byl obrovský. Všichni se okamžitě probudili (Kromě Kratiknota, který spal dál, pouze přemístil svůj loket z citrónového pudinku doprostřed jednoho z citrónových dortíků.) a naráz začali mluvit.
„Ticho prosím!“ zvolal Brumbál. „Uršula nemůže být těhotná,“ pokračoval, když ostatní umlkli, „jedině kdyby, leda by…otcem by musel být nějaký jiný duch…“
V tu ránu se všechny oči obrátily na profesora Binnse.
„Snad nemyslíte mě?!“ ohradil se nebohý historik. „To si vyprošuji, vždyť to už bude pěkných pár století, co já jsem naposledy…“
„Nikdo vás nepodezírá, kolego,“ dodal honem Brumbál. „Osobně si myslím, že…“
„Albusi,“ přerušila ho netrpělivě profesorka McGonagallová. „Albusi, Uršula mi řekla, kdo je otcem. Je to….Protiva.“ (Ona mě znásilnila, vážně!….pozn. Protiva.)
Jestliže po prvním Minervině oznámení vypukla hlasitá diskuse, teď se naopak rozhostilo mrtvolné ticho. Jen profesor Kratiknot se zavrtěl v citrónovém koláči a mírně zachrápal.
První promluvila kupodivu profesorka Prýtová. „Myslím, že všichni se mnou budou souhlasit v jednom – Protiva si musí Uršulu vzít. Nemůžeme dopustit, aby studenti měli na očích takový případ a z morálního hlediska…“
„Morální hledisko sem, morální hledisko tam,“ přerušil ji z temného kouta Snape, který už nervózně sledoval čas. Nikdy nechodil do svých hodin pozdě a rozhodně s tím nehodlal začít. „Jedno je jisté. Pokud si Protiva Uršulu nevezme, budeme muset poslouchat její kvílení a bude to pořád jen horší.“
„To je pravda,“ řekl Brumbál, „někdo tedy musí přesvědčit Protivu, aby se s Uršulou oženil… Kdo by to asi mohl udělat…“, dodal a s neklidem zaznamenal, že se všechny pohledy obrací na něj.
„Podle mě je to jasné.“ prohlásila profesorka McGonagallová. „Musíš to být jedině ty – jediný, koho se kdy Protiva bál…“
Brumbálovi oproti všem zvyklostem zhořkl v ústech i jeho oblíbený citrónový koláček.

Téhož dne večer Viola mířila úzkou chodbou do svého kabinetu a cestou si prohlížela písemné práce třetího ročníku. Nad jednou z nich už několik minut nevěřícně kroutila hlavou, když se málem srazila s bledou, světlovlasou dívkou.
„Lindo, dávej přeci pozor, podívej, polovina vašich písemek je na zemi. Snad to nebyla sabotáž?“ zažertovala. Vzápětí však zvážněla. „Poslechni, Lindo, ty se přeci, hm…kamarádíš s Davidem Smithem, nevíš, neděje se s ním něco? Už dlouho jsem neviděla tak hroznou práci jako je ta, kterou mi dnes odevzdal. Zrovna od něj bych to nečekala…“
Třináctiletá studentka se narovnala, podala Viole štos papírů, které jí pomáhala sbírat, a ještě víc zvážněla. „Vy to nevíte, paní profesorko…?“
„Nevím co?“
„No on by to asi nikdo neměl vědět,“ pokračovala studentka zamyšleně, „ale vám to snad mohu říct…víte on Davidův otec je…byl bystrozorem a předevčírem…předevčírem ho zabili Smrtijedi. Byli u nich doma, víte, Davidově mamince se podařilo s jeho malou sestřičkou uprchnout, ale Alan, Davidův táta, umřel, protože je chránil…“ V Lindiných očích se objevily slzy.
Viole vyletěla leknutím ruka k ústům. „To je hrůza,“ zašeptala, „ale jaktože…jaktože je David tady, proč není s matkou a se sestrou…?“
„Brumbál si myslí, že to tak bude bezpečnější, kdyby se třeba Smrtijedi chtěli pomstít – Davidův otec jich pár poranil a jednoho snad i zabil…“ odpověděla Linda a pak zaváhala. „Paní profesorko, prosím vás, nevyčítejte Davidovi tu písemku. On je tak nešťastný…a dnes má navíc trest u pana profesora Snapea.“
„Cože?!“ vyhrkla Viola. „Snape mu dal trest?“
Linda přikývla. „Ano, hrozně se rozčílil, když David včera úplně zkazil i obyčejný Nadouvací lektvar. Víte, on David je obvykle na lektvary nejlepší, ale teď…“
Viola zůstala mlčky stát a nevnímajíc, že jí studentka popřála dobrou noc a odešla. Až po chvíli se nejmladší bradavická profesorka vzpamatovala a udělala několik kroků směrem ke svému kabinetu. Hned si to však rozmyslela, obrátila se a vydala se přesně opačným směrem.
O chvíli později se zastavila před dveřmi Snapeova kabinetu a zaklepala. Chvíli čekala, a když se zevnitř nic neozývalo, stiskla kliku a vešla. Místnost byla prázdná, jen na stole stála konvice s čajem, ze kterého se ještě kouřilo a pootevřenými dveřmi sem ze sousedního pokoje zaznívaly tóny klavíru. Viola zaváhala, ale pak tiše proklouzla škvírou mezi veřejemi. Ocitla se zřejmě ve Snapeově ložnici. Zatímco předchozí pokoj byl jako správná laboratoř plný všemožných podivných baněk, křivulí a přístrojů a taky několika odpudivých v lihu naložených tvorů (jejichž hlavním účelem bylo nejspíš děsit studenty), ložnice byla zařízená pohodlně, vkusně a trochu starosvětsky – Viola si všimla vyřezávané skříně, několika ručně malovaných obrazu (většinou krajin) a postele s nebesy. Vzadu u okna byl krásný secesní klavír. U něho, zády k Viole, seděl Severus Snape a hrál. Potichu se k němu připlížila a zadívala se na něj. Před ním na klavíru ležely noty, ale on se do nich nedíval, hrál se zavřenýma očima, popaměti. Viola přistoupila ještě blíž a zase ucítila tu zvláštní, hořkosladkou vůni, která ji v jeho blízkosti obklopila už jednou. Zatočila se jí hlava. Pozorovala jeho dlouhé prsty, jak se zkušeně probírají klávesami a zaposlouchala se do překrásné melodie, v níž po chvíli poznala Čajkovského Labutí jezero….
Dřív než slova zamknu ti,
vzkřísíš křídla labutí
černá bílá v jednom víru
tvoje ruce na klavíru
mezi prsty voda cinká
touha stéká do tvých dlaní
černá nebo bílá pírka
jako slzy krásné paní padají jí ke klínu
láska zebe na jezeře
poleká se leknínů
princ se mýlí
zavři dveře…
Několika pomalými akordy Severus Snape zakončil skladbu a zůstal sedět se zavřenýma očima. Pak, aniž by je otevřel, promluvil. „Co si přejete, slečno Violettová?“
„Já, ehm, přišla jsem vás o něco požádat…“ vykoktala polekaně. „Hrajete moc krásně, taky to trochu umím, ale zdaleka ne tak dobře“ dodala pak nesouvisle a sklonila se k několika svazkům not, které ležely na židli vedle klavíru. (Severus si přál, aby to byla neudělala, protože mu tak naskytla pohled na své vlasy, opět sčesané do velikého uzle, a jeho znovu popadla nezkrotná touha ten gordický uzel rozplést.)
„Čajkovskij, Chopin, Mozart… Máte rád mudlovské autory?“
„Jde o hudbu, ne o autora,“ odpověděl. „Hraju kouzelnické i mudlovské skladby, pokud se mi líbí. Ovšem nejraději mám Čajkovského, to je pravda. Tyhle noty jsem kdysi dostal…od někoho.“ Náhle se zamračil. „Snad bychom měli jít vedle,“ řekl a přidržel Viole dveře.
„Čaj?“ zeptal se potom a aniž čekal na odpověď, podal jí šálek z kouřící se tekutinou. „Oslaďte si ho,“ dodal. „Raděj víc, já ho piju hořký a hodně silný.“ (A nestojím o to, aby mě zas někdo poprskal, jako posledně Brumbál….pozn. Severus Snape.)
Viola si vhodila do šálku tři kostky cukru a opatrně upila. Čaj byl báječný a ona…ona konečně pochopila odkud zná tu podivnou vůni. ,No ovšem,’ pomyslela si. ,Matricaria, čili heřmánek pravý. Jak jsem mohla zapomenout? Heřmánek, ze kterého babička vařívala čaj, heřmánek, který jsme mnuli v dlaních a dávali si ho pod polštář pro klidné sny, heřmánek, který kvetl i když už nekvetly kopretiny ani sedmikrásky a na kterém jsme si vždycky mohli vypočítat má mě rád nemá mě rád…’
Už hodnou chvíli oba mlčeli, ale bylo to milé, důvěrné ticho. První ho prolomil on.
„Co jste mi chtěla?“ zeptal se.

No jasně??? Co mu chtěla?! Další, please!

To bys chtěla vědět, co?

Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 6 - Sáňky samochodky


„Takže, co jste mi chtěla?“ zeptal se Severus Violy a tázavě povytáhl obočí.
„Já…potřebuju s vámi mluvit o Davidu Smithovi…“ začala, ale hleděla přitom někam za něj, na velké akvárium s ďasovcem, který na ni už pěknou chvíli dělal neslušná gesta. Snape si toho všiml a vstal, aby přes akvárium přehodil kus černé látky. Když se obrátil nazpět k Viole, vyplazovala jazyk. (To bylo na toho ďasovce!…pozn. Viola.) Honem se zatvářila normálně a dodala. „Slyšela jsem, že prý jste Davidovi uložil na dnešek trest.“
Snape se zamračil. „Ano, to co provedl s Nadouvacím lektvarem je ve třetím ročníku naprosto neomluvitelné…“
„Ano,“ namítla Viola, „ale víte, David se teď nemůže soustředit, on…jeho otec…“
„Slečno Violettová,“ přerušil ji Severus a zamračil se ještě víc. „Já samozřejmě vím, co se stalo s Alanem Smithem.
„Cože?! Vy to víte?“ opakovala nevěřícně. „Víte to a přesto jste mu uložil školní trest dva dny potom co…“
„Slečno Violettová,“ řekl znovu, tentokrát výhružněji. „David Smith naprosto zpackal jeden z nejprimitivnějších lektvarů, co existují. Kdykoli jindy by za to dostal trest a dostane ho i tentokrát. Je to jen pro jeho dobro. V životě možná jednou přijde o mnoho, a přesto se vzápětí bude muset být schopen soustředit. Čím dřív se to naučí, tím lépe.“
Křáp! Křehké porozumění, které se ještě před pár minutami vznášelo vzduchem dopadlo na zem a rozbilo se jako skleněná váza.
„Zbláznil jste se?!“ zakřičela Viola. „Co je tohle za logiku? Nechcete mu ještě zlomit ruku nebo nohu, aby se naučil snášet bolest? Mohl by to přece jednou potřebovat!“
„Slečno Violettová,“ oslovil ji potřetí a z jeho hlasu by zamrzlo i tropické jezero, „ušetřete mě prosím své hysterie. Před pár týdny jste po mně chtěla, abych nekritizoval vaše vyučovací metody, buďte tak laskavá a na oplátku se mi nepleťte do těch mých. David Smith si tu dnes v osm hodin odpyká svůj školní trest a to je mé poslední slovo. Přejete si snad ještě něco?“
Viola vstala a třásla se zlostí. Pak se vážně podívala Snapeovi přímo do očí. „Vy nemáte srdce,“ řekla a vyběhla ze dveří.
Severus Snape chvíli mlčky seděl a potom se podíval na hodiny. Bylo tři čtvrtě na osm, David Smith měl dorazit každou chvílí. Severus se zvedl, zamířil k sekretáři a vyhledal ve své zásobě bylin další heřmánek, aby mohl uvařit nový čaj. Zlostně přitom bouchl dvířky. ,Měknu,’ pomyslel si navztekaně, přesto však zalovil ještě mezi připravenými lektvary, aby našel lahvičku s nápisem Lektvar spících smutků…

Několik dní před Vánoci Albus Brumbál zamyšleně mířil do ředitelny, když tu ho náhle něco prudce udeřilo zezadu do temene hlavy. Dotčeně si promnul zasažené místo a rozhlédl se kolem sebe. Na zemi ležel miniaturní květovaný nočník (Ten byl můj!...pozn. profesor Kratiknot.) do kterého se někdo pokoušel s trochou hlíny zasadit mandragoru (Ta byla moje!...pozn. profesorka Prýtová.), která teď vztekle nadávala. Brumbál se usmál pod vousy. "Protivo..." řekl nahlas.
Malé zlomyslné strašidlo se neochotně vyštrachalo zpoza skříně. "Já nerad, pane řediteli," omlouval se, já nevěděl, že jste to vy..."
"To nevadí," odvětil Albus Brumbál mile. "Stejně jsem s tebou chtěl mluvit, pojď, jenom na slovíčko..."
O několik hodin později ředitel s povzdechem zapsal do školní knihy ke kolonce ,výdaje’ poznámku: 5000 galeonů a dva srpce Protivovým na přestavbu koupelny na byt, svatbu a svatební cestu, plus dvě citronová lízátka. (Ještě, že jsem to usmlouval jen na dvě....pozn. Albus Brumbál.) Pak vstal jal se ustaraně přecházet pracovnou. Situace v kouzelnickém světě se stávala víc a víc kritickou, do konečného střetu zbývalo tak nejvýš čtvrt roku, Voldemort byl stále troufalejší a troufalejší a jeho obětí přibývalo. Nejbezpečnějším místem teď byly Bradavice a Brumbál hodlal udělat vše proto, aby to tak zůstalo. Ovšem nebylo to nikterak snadné...a s podporou Ministerstva nemohl počítat, Kornelius Popletal přes protesty některých zaměstnanců (pošuka Moodyho, Artura Weasleyho a dalších) omezil veškerou ministerskou aktivitu na vytištění triček s nápisy ,Vy víte kdo není!’(která museli povinně nosit všichni jeho podřízení - on sám jim šel příkladem a v tričku chodil i spát) a natáčení kouzelnických filmů s názvy typu: Proč odjel Harry Potter na dlouhou dovolenou, Kam mizí mnozí nebo Jak omezit v rozhovoru slova na V.
Albus si povzdechl a zamířil k oknu, aby uklidnil rozbouřené myšlenky pohledem na krásu zasněžených lesů a plání. Dole pod hradem si všiml několika malinkatých postaviček. Vzal z okenní římsy dalekohled (Vždy připravený pro případ, že by se Minerva zase převlékala v okně...pozn. Albus Brumbál.) a s jeho pomocí v teple oblečených postavách snadno rozpoznal většinu profesorského sboru. Mířili k zakázanému lesu. ,Taky na mě mohli počkat,’ pomyslel si a rychle vyštrachal z pod postele své nové závodní sáňky samochodky (expres z Ruska, osvěčená firma Babajaga). Pro tu chvíli pustil z hlavy všechny starosti, honem se oblékl a vydal se za svými kolegy.

Tou dobou v Bradavicích seděla Viola Violettová se studenty Lindou a Davidem v přeplněné krčmě u madame Rosemerty nad sklenicí máslového ležáku, na který je pozvala.
"Takže vy říkáte," kroutila právě nevěřícně hlavou, "že profesor Snape vás nenechal leštit skleničky ani pitvat ropušníky, ale že vám uvařil čaj a" Viola znovu zavrtěla udiveně hlavou "povídal si s vámi?!"
"Ano," přisvědčil David a zhluboka se napil ze své sklenice. "Taky mě to překvapilo. Od kohokoli jiného snad, ale od profosora Snapea bych to nečekal... Mluvil o mém otci, o tom, že ho znal, a jaký to byl velice statečný muž...." Davidovi přeskočil hlas. Znovu se napil ležáku a pokračoval. "Moc mi pomohl a taky si myslím, že mi něco dal do čaje, nějaký zvláštní lektvar, protože druhý den ráno jsem se probudil a bylo mi mnohem líp, necítil jsem už takový smutek, bylo to, jako by táta umřel už před léty...." David se odmlčel a po chvíli dodal. "Ale nikomu o tom prosím vás neříkejte, paní profesorko, slíbil jsem neprozdradit, že mi profesor Snape nedal trest...."
"Nic nepovím, Davide," slíbila Viola a přes tvář jí přelétl nepřítomný úsměv...

Muž, o němž mluvili, v tu chvíli otevřel zadní východ Bradavického hradu, opatrně se rozhlédl kolem sebe a pak si stáhnul své černé vlasy do culíku, nasadil si čepici a chystal se připnout si lyže. Velice rád běžkoval, ale nijak zvlášť nestál o to, aby ho přitom někdo viděl - žáci by mohli ztratit respekt, ředitel by ho přesvědčoval, že sáňky jsou lepší a Minerva McGonagallová by chtěla, aby ji to naučil. Severus se sehnul k vázání své pravé lyže, když v tom si všiml obrovské kytice růžových růží, která k němu mířila ve sněhu prošlapanou pěšinou. Jak se po chvíli ukázalo, kytici nesl Neville Longbottom. Ve chvíli, kdy spatřil Snapea nadskočil o půl metru. (Starý tik...pozn. Neville Longbottom.) Severus nasadil jeden ze svých zvláště výhružných výrazů (Starý tik...pozn. Severus Snape.) , pak si však uvědomil, že Longbottom už v Bradavicích nestuduje a není tedy žádný zvláštní důvod, ho děsit.
"Ale, Longbottom," řekl tedy docela mile (čímž ubohého mladíka vystrašil ještě víc). "Kampak to nesete?"
"Já, ehm, já..." zakoktal se Neville. Chtěl jsem popřát profesorce McGonagallové hezké Vánoce a...." (To určitě, leda bych měla rudé vlasy a jmenovala se Ginevra....pozn. Minerva McGonagallová.)
Snape se ušklíbl, ale pak se rozhodl to nekomentovat. "No tak běžte," řekl a pobaveně sledoval, jak Neville opřekot pospíchá pryč.
Dlužno dodat, že z kdysi nešikovného studenta vyrostl úspěšný a statečný mladík, který si necelý rok po odchodu ze školy otevřel vlastní bylinkářský krámek a často pomáhal Řádu při drobnějších akcích. Ovšem strachu z profesora Snapea se nezbavil nikdy. (To je jen spravedlivé, mě taky dodnes budí ze sna noční můry, v nichž Longbottom vyhodí do vzduchu celou učebnu nebo roztaví všechny mé kotlíky.....pozn. Severus Snape.)
Docela vesele si Severus připjal lyže a zkratkou přes Zapovězený les se vydal směrem k Prasinkám.
Naopak od Prasinek se v tu chvíli toutéž zkratkou vracela profesorka Violettová, obtěžkaná taškami s vánočním nákupem. Na chvíli se zastavila, aby se rozhlédla po okolní zasněžené kráse a zazdálo se jí, jakoby slyšela nějaký veselý výskot... Udělala pár kroků kupředu, rozhrnula husté křoví a objevila za ním rozlehlou lesní paseku. Zadívala se na ni a strnula.

A jak to bylo dáááál???? Prosím, prosím, další kousek!

Ach jo, Mariš, ty jsi fakt šílenec...

Já, že jsem šílenec??? JÁÁÁÁ??? To se mi zdááá K tomu poslednímu jsem se dostala až teď

K poslednímu?

Ok, dám jich sem víc, protože v půl desátý tu už asi nebudeš. Zatím tři. Neboj, už jsme hoóóódně daleko za polovinou.



Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 7 – Vánoce

Viola Violettová zůstala užasle zírat na rozlehlou lesní paseku. Několik metrů od křoví, v němž se skrývala, bylo zamrzlé lesní jezírko. Po něm se klouzal rozesmátý Hagrid a vesele přitom halekal na velikého pavouka, který se vedle pokoušel o jakousi krasojízdu, na každé z šesti noh jednu brusli. Z nevelkého, ale strmého kopce opodál s hlasitým ,jipi jipí johó’ svištěl Brumbál, jeho podivné sáňky ho pokaždé, když sjel, zase samy vyvezly nahoru. Pod vrchem se Minerva McGonagallová pokoušela nepříliš úspěšně o stabilitu na lyžích, místo svého obvyklého černého klobouku měla teplou vlněnou čepici v nebelvírských barvách. (Nacionalistka!...pozn. Severus Snape.) Nedaleko ní se kouloval profesor Kratiknot s profesorkou Prýtovou, Sibyla Trelawneyová seděla na spadlém kmeni blízko nich, v rukou držela sněhovou kouli a zřejmě se z ní pokoušela věštit.
Viola nevěřícně zavrtěla hlavou, pak se ale pousmála. ,Jsou přeci Vánoce....’ pomyslela si. Dopřála si ještě jeden pohled na dovádějící kolegy a znovu se usmála. ,Ještě by to chtělo Snapea na běžkách,’ napadlo ji a málem se rozhihňala nahlas. Raděj sebrala své tašky s vánočními nákupy a obrátila se zpátky k Bradavickému hradu. Udělala však jen pár kroků, když na nedaleké lesní cestě uviděla...Snapea na běžkách. (Přání je otcem myšlenky....pozn. Severus Snape.) To už bylo na ubohou Violu příliš. Popadla do dlaní hrst sněhu a vsypala si ji za krk. Studilo to příšerně, takže určitě nespala... Podívala se znovu. Kdepak, nemohly tu být žádné pochyby, byl to Severus Snape na běžkách a značnou rychlostí ujížděl směrem k Prasinkám. Zaváhala, udělala pohyb jako by chtěla odejít, ale pak se rozmyslela. Bylo to silnější než ona. Rychle uplácala obrovskou sněhovou kouli a vší silou ji mrštila za vzdalujícím se Snapem. Podařilo se jí trefit ho rovnou za krk. Zastavil, rozhlédl se kolem sebe, a Viola se honem skrčila do obrovské sněhové závěje. Po chvíli si oddechla, zdálo se, že ji neviděl.
Ale to se mýlila, Severus Snape měl vytrénovaný postřeh a dobře si všiml, kdo se to krčí opodál ve sněhu. (Taky když někdo nechce být viděn a poznán, neměl by jako jediný na škole nosit fialový hábit....pozn. Severus Snape.) V očích se mu zablesklo. ,No počkej,’ řekl potichu, odpíchl se hůlkami a znovu se rozjel. ,No počkej...’

Bylo krásné mrazivé ráno 25. prosince a Bradavice se zvolna probouzely. Ložnicemi se už rozléhal tichý šepot, který každou chvíli víc přerůstal v hlasité štěbetání. Ještě neodbilo ani půl sedmé, ale mnozí studenti (ba i někteří profesoři ) se už nedočkavě pustili do rozbalování svých vánočních dárků. Každou chvíli se od některého z krbů ozval překvapený a veselý jásot.

Bylo krásné mrazivé ráno 25. prosince a Viola Violettová odložila štětec, zívla a kriticky se zadívala na obraz, který vytvořila během noci. Kreslila ráda a byla dobrou malířkou, nedokázala však malovat pravidelně, jen čas od času ji prostě přepadla chuť popadnout barvy a štětec, a pak dokázala strávit nad jedním plátnem i několik hodin. Jako minulou noc... Teď si prohlížela, co namalovala a musela uznat, že se jí to tentokrát docela povedlo... Najednou dostala nápad. S pomocí několika kouzel nechala plátno rychle zaschnout, a pak k němu vyčarovala sklo a vkusný rám. Zabalila obraz jako dárek a s trochou letaxu ho vhodila do krbu. Přitom si všimla, že u ohně už leží i její vlastní dárky. Byla jich pěkná hromádka a ona se cítila příliš unavená na to, aby si je hned prohlédla. Rozhodla se to tedy nechat na později, zalezla si do postele a okamžitě usnula.

Bylo krásné mrazivé ráno 25. prosince a Albus Brumbál vybalil už asi dvacátou krabičku s citronovými bonbóny; Minerva McGonnagalová nevěřícně listovala sedmi díly Angeliky, které jí poslala jedna z jejích mudlovských přítelkyň (,...a pak zajel roztouženým prstem do jejího vlhkého hnízdečka lásky’ přečetla si právě zděšeně); profesor Kratiknot rozjařeně zkoušel nové chůdy; Rubeus Hagrid si hrál s jedním ze jeho větších dárků, který právě sežral několik menších; Ufňukaná Uršula dojatě fňukala nad obrovskou, nádherně plesnivou a červivou bonboniérou a potěšený Protiva si zkoušel novou oranžovozelenou kravatu....

Bylo krásné mrazivé ráno 25. prosince a Severus Snape jedním mávnutím hůlkou změnil nebelvírského lva na šále od McGonagallové na zmijozelského hada a barvu přeměnil z červené na zelenou. (Grrrr!....pozn. Minerva McGonagallová.) Pak strhl papír z druhého dárku a objevil v kůži vázanou knihu. ,Jan Amos Komenský’ přečetl si na obalu a bylo to jasné, tohle mu mohl poslat jedině Brumbál - Severus věděl, že ředitel poslední dobou tohohle mudlovského autora studuje. Podíval se ještě na název a ušklíbl se. ,Škola hrou, no to určitě,’ pomyslel si. Vtom se s hlasitým zaprskáním objevil v plamenech krbu ještě jeden balíček. Severus ho rozbalil a objevil obraz. Byly na něm dvě dívky-labutě, černá a bílá, a mezi nimi zamračený muž. Tu černou od sebe odstrkoval, ta bílá se snažila dotknout jeho dlaně, ale nemohla na něj dosáhnout....
Chvíli váhal, pak ale odnesl obraz do vedlejšího pokoje a pověsil ho na prázdné místo na zdi nad klavírem.

Pár hodin po poledni Viola vyhrabala z pod hory pomuchlaných papírů poslední nerozbalený dárek. Byla to nevelká modrá krabička, ozdobená stejně modrou mašlí. Rozvázala ji a odklopila víko. Z krabičky okamžitě vylétl třpytivý stříbřitě fialový motýl. Nadšeně vydechla. Byl nádherný, celý jakoby utkaný ze zářivě stříbrných nitek, křídla měl zdobená temně fialovými kamínky, tak drobounkými, že je téměř nešlo rozeznat. Viola přemýšlela, kam si tu krásnou ozdobu připnout, ale motýl to vyřešil za ni - odlétl z její dlaně a usadil se jí ve vlasech. Pak zamával křídly a vyslal do vzduchu několik blyštivě fialových hvězdiček. Viola přešla k zrcadlu a to se okamžitě dalo do nadšeného pokřiku. (Nádhera! To se vám hodí k očím! Bravo! Úchvatné!!!) Potěšeně se usmála a vzala znovu do rukou modrou krabičku. Na jejím dně ještě něco bylo, nějaká látka.... Vytáhla ji, rozložila a s úděsem zjistila, že to jsou fialové spodní kalhotky. Byla na nich Maková panenka, ale bez své červené sukně. U ní stál Motýl Emanuel a... Viola se šokovaně posadila. "Skvěle. To spolu bude ladit," poznamenalo zrcadlo.

Ten večer seděla profesorka Violettová ve Velké síni u učitelského stolu na slavnostní hostině, příliš ale nevnímala, co vlastně jí. Sál byl plný veselého halasu - většina studentů zůstala kvůli vlastní bezpečnosti přes Vánoce v Bradavicích. Viola zaslechla, jak jí někdo už asi podesáté chválí novou ozdobu do vlasů, nevěděla ale, kdo to je, byla schopná se soustředit jen muže na opačném stolu, který byl v té chvíli nejspíš jedinou černě oděnou osobou v okruhu padesáti kilometrů. ,Dal mi to on nebo ne?’ říkala si a nenápadně (Pchá....pozn. Severus Snape.) ho pozorovala. Vypadal, že okolní dění jde mimo něj, měl zavřené oči a tvářil se soustředěně... ,Nebyl to on,’ rozhodla, vzápětí se však málem zadusila douškem dýňového džusu. ,Máte na sobě i to druhé?,’ ozvalo se jí v hlavě. Chvíli vykuckávala džus, a když se pak konečně znovu rozhlédla kolem sebe, setkal se její pohled s jiným párem očí. Byly černé, hluboké a dívaly se pobaveně.






Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 8 - Vraní oko

Severus Snape vhodil do kotlíku několik netopýřích chlupů a dva skřetí pařáty, pečlivě připravovaný lektvar zamíchal a špičkou malíčku vyzkoušel jeho teplotu. Byla mrazivá sobota několik dnů po Vánocích a zatímco většina bradavických studentů i učitelů si užívala volna, profesor lektvarů ten den už od rána vařil Lektvar spících smutků. Ostatně by ho byl udělal už dávno - poslední, co měl, dal před Vánoci Davidu Smithovi do čaje a Severus obvykle nesnesl, aby mu v jeho zásobách nějaký lekvar chyběl. Jenomže zásilka vzácných salamandřích jiker, bez nichž se náročný lektvar neobešel, dorazila teprve předchozí večer.
Teplota lektvaru byla ideální. Snape ho ještě jednou důkladně zamíchal, a pak zavěsil kotlík nad oheň v krbu. Tekutina se teď musela vařit nejméně dvanáct hodin, až se postupně stane jasně oranžovou, hnědou, růžovou a nakonec temně modrou, pak bude potřeba ji přecedit a opět vařit až do zhoustnutí, následovně se lektvar, teď jedovatě zelený, zředí mločí krví a promíchá se pětkrát pravo a pětkrát vlevo. (Tak a teď mi to celé bez opětného čtení zopakujte! Kdo to nedokáže, vypracuje mi do pondělka třístránkové pojednání na téma Lektvar spících smutků....pozn. Severus Snape.)
Severus se ujistil, že žár v krbu je dostatečný, narovnal kotlík nad ohněm a několikrát bezcílně přešel místností. Cítil se ten večer neklidný způsobem, který znal, a který neměl rád.... Rozhodl se to vtíravé nutkání ignorovat, vybral ze své obrovské knihovny několik knih a posadil se s nimi za stůl. Jednu z nich otevřel a pokusil se začíst mezi řádky, po chvíli však sám sebe přistihl, že se vůbec nesoustředí. Zlostně knihu zaklapl a zvedl se od stolu. Nedalo se nic dělat, musel tam jít. ,Alespoň mám důkaz, že je mi teprv osmatřicet, i když si většinou připadám tak na sto,’ pomyslel si ironicky a rozhlédl se po svém plášti. Zauvažoval, zda by si neměl vzít trochu Kapek neviditelnosti, ale pak se podíval na hodiny - ukazovaly hodně po půlnoci a bylo dost nepravděpodobné, že by v tu dobu byl ještě někdo ze studentů vzhůru, navíc se po těch kapkách vždycky cítil hrozně rozmazaně. Znovu zkontroloval bublající lekvar - vše se zdálo v pořádku, takže měl několik hodin času. Přehodil si přes ramena těžký zimní plášť a rázně vyšel ze svého sklepení.

Konečně dorazila do svého kabinetu, odhodila plášť na židli a sebe na postel a unaveně si povzdechla. Před třemi hodinami nachytala v jedné z prázdných tříd nebelvírský třetí ročník při noční párty pořádané u příležitosti narozenin jednoho ze studentů. Znovu si povzdechla. Studenti dobře věděli, že ona na ně žalovat nebude, a tak místo aby se ustrašeně snažili vytratit, vtáhli Violu do středu oslav a dřív než se nadála, držela v rukou láhev máslového ležáku a tác s chlebíčky. Chvíli se sice pokoušela vrhat výhružné pohledy a la profesor Snape, ale nebylo jí to nic platné. (Jé, paní profesorko, vy se umíte tvářit jako profesor Snape, udělejte to ještě jednou, prosííííííím....) Až dost po půlnoci se jí podařilo dostat všechny studenty do postelí a pokud možno do těch jejich.
Povzdechla si do třetice, zvedla se z postele, svlékla si šaty, odhodila je k plášti na židli a přetáhla si přes hlavu noční košili. ,I když teď už toho asi moc nenaspím,’ pomyslela si a přešla k oknu, aby ho zatemnila - měsíc tu noc svítil velmi jasně, až strašidelně. Natáhla ruku k závěsu, když v tom se zarazila. Dole, na pláni pod hradem, spatřila temnou postavu spěchající směrem k Zakázanému lesu. ,Kdo to asi je?’ napadlo ji. ,A co chce dělat touhle dobou v Zakázaném lese?’ Chvíli se rozmýšlela, ale pak ji přemohla zvědavost a pocit odpovědnosti. Vyhrabala ze skříně veliký silný zimní kabát, na bosé nohy si obula vysoké teplé boty a spěšně vyrazila za vzdalující se tajemnou postavou.

O dvacet minut později se namáhavě prodírala hustým houštím Zakázaného lesa a snažila se znovu objevit osobu, kterou sledovala, a která jí před pár minutami zmizela z dohledu. ,No tak,’ pomyslela si a snažila se ignorovat vtíravé myšlenky typu ,kdetoksakrusem’ a ,tohlemístominicneříká’, ,přece jsem se nemohla zratit...’ V tom se zaradovala - o kousek dál mezi stromy zahlédla obrys černého pláště. Co nejtišeji k němu zamířila, záhy ji však ovanul chlad a ledová hrůza. Tohle nebyl ten, koho sledovala, to byl někdo jiný....byl to veliký mozkomor a mířil přímo k ní. Vyjekla, sáhla po hůlce a zděsila se. Její hůlka zůstala v druhém plášti, v tom, co teď ležel na židli v Bradavickém hradu... Cítila, jak ji zalévá mrazivá vlna zoufalství, bolesti a beznaděje, zatímco všechno teplo z ní rychle mizí...mozkomor byl evidentně velice vyhladovělý. Snažila se rozumně uvažovat, zbývala jí ještě jedna možnost, jedna naděje, poslední... Zhluboka se nadechla a pokusila se najít ve své mysli všechny šťastné vzpomínky, co jí ještě zbývaly. Moc jich nebylo, ale muselo to stačit. Vzala si z nich tolik síly, kolik jen šlo a jediným prudkým pohybem obou dlaní vyslala proti mozkomorovi vlnu zářivého nafialovělého světla.

Mezitím Snape vyšel z lesa a přes rozlehlé zasněžené pole se vydal k jistému domku na okraji Prasinek. Pro jistotu se rozhlížel kolem sebe, okolní krajina však vypadala sice bezútěšně, ale poklidně. Noční vítr lehce foukal do korun stromů, které vzpínaly své holé větve k nebi, jako by je o něco prosily. Zasněžené polní brázdy se třpytily v měsíčním světle, v bílých závějích se jako černá výčitka krčily spící promrzlé vrány. Vrány...
Severus Snape se dopustil značně neslušného výrazu. ,Vraní oko,’ vzpomněl si a znovu zaklel. ,Jak jsem mohl zapomenout na vraní oko?!’ Vztekle nakopnul nejbližší sněhovou hroudu a obrátil se zpátky k Zakázanému lesu. Nedalo se nic dělat, musel se vrátit, bez vraního oka by byl lektvar nepoužitelný. (Nevím, jak se to mohlo stát. Mně! Nejspíš na mě posledně Longbottom přenesl nějaký bacil...pozn. Severus Snape.) Udělal pár kroků k lesu a zarazil se. Zazdálo se mu, jakoby odněkud zdálky uslyšel výkřik a chvíli poté se nad vrcholky stromů, asi kilometr od místa, kde stál, objevila slabá světle fialová záře. Jat podivným tušením se vydal tím směrem.

Už hodnou chvíli se brodil hlubokými závějemi a skoro byl ochoten uvěřit, že ten výkřik i fialové světlo byly jen přelud, když za jedním rozložitým smrkem objevil mělkou roklinu. Na jejím dně někdo ležel. Seskočil dolů a v do klubíčka schoulené ženské postavě poznal profesorku Violu Violettovou.
"Slečno Violettová, haló, slyšíte mě?!" zatřásl s ní. "No tak, proberte se!" S úlevou zaznamenal, že otevřela oči a nepřítomně na něj zamžourala.
"Nech mě, mami, ještě chvilku..." zamumlala ospale a pokusila se přikrýt sněhem jako peřinou.
Zacukalo mu to koutky úst, vzápětí však zvážněl. Tohle mohlo být nebezpečné. Rázným trhnutím ji postavil na nohy a vlepil jí pořádnou facku. Okamžitě se probrala.
"Co si myslíte, že děláte," vykřikla a vrátila mu ji. Ušklíbl se a promnul si postiženou tvář.
"No výborně, aspoň už nespíte." poznamenal. "Můžete jít?"
Neodpovídala, zmateně se rozhlížela kolem sebe a vypadala dezorientovaně. Teď, když už nespala, se roztřásla zimou.
,Možná bych měl vykouzlit oheň,’ pomyslel si, ale pak to zavrhl. Nebylo zrovna moudré dávat o sobě v Zakázaném lese moc vědět a do Bradavic zbýval už jen kousek cesty. Nemělo cenu riskovat. Sundal si plášť, přehodil ho přes ten její a nedbaje na její chabé protesty ji vzal do náruče a vykročil na pěšinu vedoucí ven z lesa.
"Snad byste mi teď mohla říct, co jste tu vlastně hledala..." prohodil pak, kráčeje směrem k hradu.
"Já....nevím," pípla s hlavou přitisknutou na jeho rameni. "Viděla jsem někoho jít k lesu...chtěla jsem zjistit, kdo to je a co tu dělá....pak se mi ztratil a najednou tu byl ten mozkomor a já jsem zapomněla hůlku nahoře v pokoji.....musela jsem vykouzlit patrona bez hůlky.....nakonec se mi to povedlo, ale hrozně mě to vyčerpalo a síla toho kouzla mě odhodila někam dolů....a pak už nic nevím...."
"Vykouzlila jste patrona bez hůlky?" podivil se Snape a v očích se mu objevil respekt. Vzápětí ji však málem upustil na zem. "Cože, bez hůlky? Vy jste šla do Zakázaného lesa bez hůlky?! U Merlinových vousů, ženská máte rozum?! V téhle době! Mohla jste potkat ještě něco daleko horšího..." rozčiloval se a Viola raděj mlčela, protože jinak by mu musela dát za pravdu...
Prošel s ní zadní branou do hradu, opatrně ji postavil na zem a zajistil vchod. Pak se k ní otočil. V teple uvnitř se rychle vzpamatovala a teď na něj upírala pronikavý pohled.
"To jste byl vy, koho jsem viděla, je to tak?" zeptala se. "Kam jste šel?"
"To vás nemusí zajímat," ušklíbl se. "Nešlo o nic důležitého, bylo to za.......ryze soukromými záležitostmi."
Sklopila pohled a zrudla, uvědomil si, že ji napadlo, kam asi šel a taky si uvědomil, že nechce, aby si to myslela, i když to byla pravda...
"Ehm...já..." řekl honem, aby přerušil nastálé ticho. "Tu facku, víte, musel jsem vám ji dát, jinak byste tam umrzla..."
"Já vím a omlouvám se, že jsem vám ji vrátila....a Severusi...." oslovila ho překvapivě křestním jménem a prosebně se na něj zadívala.
Pousmál se. "Nebojte, nebudu to nikomu vyprávět," ujistil ji.
Věděl, že by měl odejít, ale něco mu v tom bránilo. Prohlížel si ji, stála před ním ještě pořád zrůžovělá a s rozpačitým úsměvem na rtech. Byla rozcuchaná a jehlice se jí z toho hloupého drdolu už skoro úplně uvolnila.... Odněkud sem zavanul slabý vánek a sfoukl jí do vlasů pár kuliček z jmelí pověšeného nad vchodem, před nímž stáli. Vzpomněl si na jinou dívku, s níž kdysi taky takhle stál pod jmelím.....opravdu to bylo už tolik let? Obraz té dávné dívky se rozplynul stejně rychle jako se objevil a náhle tu byla jen Viola a její křehká blízkost... Přistoupil ještě blíž a sklonil se nad ni, aniž by si tak docela uvědomoval, co vlastně dělá. Jejich rty se k sobě přibližovaly víc a víc...
"Dobrou noc, slečno Violettová," zašeptal a rychle odešel, zanechávaje ji stát v tmavé chodbě samotnou a zmatenou.

Několik hodin poté přecházel Severus Snape svou pracovnou a vztekal se. Na sebe. Poslední dobou dělal věci, jakých se nedopustil už po celé roky a dělal je rád. Cosi hluboko uvnitř něj se měnilo a co hůř, ta změna mu nebyla proti mysli... A tam dole u zadního vchodu ho od naprostého zhoubného dovršení toho všeho uchránilo jen známé pálení na pravém nadloktí...
Popošel k umyvadlu, aby si z tváře smyl zaschlou krev. Nebylo jí mnoho - Voldemort na něj tentokrát seslal jen jeden Cruciatus a to spíš ze zvyku. Byl té noci ve výborné náladě, přijímal nového Smrtijeda a podařilo se mu získat dalšího spojence... To bylo zlé, ještě horší však bylo, že Severusovi se i tam a právě tam, mezi Smrtijedy na pustém místě daleko od Bradavic pletly do Voldemortových chvástavých řečí myšlenky na Violu. Na teplou tíhu jejího těla v jeho náručí, svatozář rozcuchaných vlasů kolem její hlavy, důvěřivou čistotu jejího pohledu...
Rozčileně udeřil pěstí do stolu. Tohle už přesáhlo všechny meze, mohlo to být nebezpečné, pro něj, pro ni, pro všechny... Udělal to, co dělal vždycky, když se mu zdálo, že kdesi v hloubi duše pocítil touhu po jiném, lepším životě. Připomněl si všechno temno ve své minulosti, všechno zlo, kterému byl za ta léta nucen přihlížet, i všechno to, které kdysi on sám...
,Stejně je to celé nesmysl.’ přesvědčoval sám sebe. ,Musela by se zbláznit při prvním pohledu na tu černotu, co se za mnou táhne. Stojím jednou nohou v pekle a ona, ona je ještě napůl dítě...’ pomyslel si a na mysli mu vytanula vzpomínka na to, jak do něj před pár dny na chodbě málem vrazila, když se se zvonivým smíchem projížděla na od Brumbála vypůjčené koloběžce... Kolem srdce mu obešlo cosi nebezpečně se podobající něze...
Prásk! "A dost," zařval nahlas a mrštil proti zdi porcelánovým hrnkem, který právě držel v ruce. Třeskot skla ho vzpamatoval. Donutil se sednout si ke stolu a soustředit se na své myšlenky a pocity. Ty, co považoval za nelogické nebo nebezpečné, nakonec s úsilím svázal do malého uzlíčku a zamknul je na sedm západů někam do hlubokého sklepení ve své mysli...
O hodinu později už se docela klidně posadil do křesla ke krbu s velkou starobylou knihou. Sám. Tak to bylo v pořádku.

Profesorka Viola Violettová si dělala starosti o profesora Snapea. Vyučoval, jistě, kdyby ne, dozvěděla by se o tom, ale ve Velké síni na jídle se neukázal už několik dní... Zneklidňovalo ji to a přistihla se dokonce při myšlence, zda by neměla sejít dolů do sklepení a něco mu uvařit... Pak ho však potkala před některou z učeben. Pozdravila a usmála se na něj, ale on jí ani neopověděl, jen na ni upřel pohled tak ledový, až se otřásla a než se nadála, byl pryč... Bodlo ji to kdesi u srdce, pak však vzdorovitě pohodila hlavou. Nehodla se nikoho doprošovat a už vůbec ne nějakého muže...
Chtěla ten večer napsat do Věštce článek na téma: ,Oč by bylo lepší, kdyby byl Popletal ženou’ ale poté, co hodila do krbu už třetí pokažený pergamen se raděj posadila do křesla s jednou ze svých oblíbených knih. Sama.
Byly před nimi ještě dva dlouhé zimní měsíce...




Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 9 – Tání

Jaro jakoby ten rok kdesi zaspalo. Ještě v půli března se pláně kolem Bradavic bělaly sněhem a jezero pod hradem bylo zamrzlé. Chladné zimní dny se zdlouhavě vlekly a zdály se nekonečné, jejich nudnou šeď jen sem tam přerušila nějaká vzrušující událost, jako byl návrat Uršuly a Protivy z jejich svatební cesty (Protiva nesl Uršule zavazadlo a oslovoval ji ,beruško’!) nebo aféra kolem velké soutěže ve stavění sněhuláků (Když jsem to povolovala, nemohla jsem tušit, co studenti myslí pod názvem ,Soutěž ve stavění sněhuláků s dvěma koulemi a velikou mrkví’….pozn. Minerva McGonagallová.). Až konečně několik dní před začátkem Velikonoc vyhlédlo zpoza mraků usmířené sluníčko a poslalo promrzlé zemi svůj pozdrav v podobě prvního teplého paprsku. Brzy nato ze svého zimního úkrytu vylezl první odvážný brouk, v tající závěji rozkvetla první sněženka a vrba mlátička ve svých větvích rozmázla první vlaštovku. (První vlaštovka jaro nedělá….pozn. Vrba Mlátivá.)
V jednom z těch teplých prosluněných dnů se profesorka Viola Violettová procházela kolem bradavického jezera, trhala modřence, petrklíče a konvalinky a skládala je do veliké pestrobarevné kytice. Bedlivě se přitom rozhlížela v trávě, snažíc se objevit taky nějakou z jarních masožravek – za pár dní byl Hagridův svátek a Viola chtěla uvázat kytku také pro něj.
Měla štěstí – vedle několika polorozvitých, ostře žlutých pampelišek, objevila podivně vyhlížející rostlinu, která se ji pokusila kousnout. Viola ji opatrně utrhla a vsunula ji doprostřed kytice, co nejdál od svých prstů. Potom se napřímila a zaclonila si oči proti paprskům zapadajícího slunce. Z druhé strany jezera na ni mávala dvojice mladých lidí. Prohlédla si je pozorněji a poznala Ginny Weaslyovou, která se vedla za ruku s pohledným černovlasým mladíkem. Zamávala jim zpátky a musela se usmát, když si vzpomněla, jak se před několika týdny s Ginniným přítelem seznámila…

Bylo to na oslavě prvního výročí svatby mladého bystrozorského páru Hermiony a Ronalda Weaslyových, s nimiž se Viola přátelila od doby, kdy je poznala na jednom ze setkání Fénixova řádu. Oslava se konala v domě Ronových rodičů a byla opravdu veselá. VELICE veselá. Tak veselá, že chvíli po půlnoci přestala dokonce už i Ronova dobrosrdečná maminka prohlašovat, jak ,je to báječné, mít zas jednou plný dům lidí’ a raději se nenápadně vytratila. Oslavenci někam zmizeli už dávno předtím, evidentně dali přednost tomu, být sami. Kolem jedné hodiny Viola kriticky zhodnotila situaci a rozhodla se rovněž pro ústup – starý pošuk Moody právě pouštěl na plné pecky ,Sexy keksy’, nejnovější hit od Sudiček, a přemlouval Hagridovu přítelkyni Olympu, aby vylezla na stůl a převedla striptýz. Hagrid, který dopíjel už nejmíň desátou sklenici ohnivého ležáku, vykládal něco o tom, že to nedovolí, a že se raděj svlékne sám. Ve chvíli, kdy Viola opouštěla místnost mával Hagrid nad hlavou kalhotami, svůdně se pohupoval v bocích a naskýtal všem okolo pohled na své oranžové trenýrky se zelenými kytičkami. (Vždycky jsem tušil, že Hagrid je skrytý hipísák….pozn. Albus Brumbál.) Unaveně vystoupala po schodech do prvního patra, zatímco zezdola ji pronásledovalo rozjařené halekání přehlušované ječivými hlasy Sudiček…
Nemám-li ti nabít,
servi ze mě hábit,
ou, ou, ou,
ou, ou, ou….
Povzdechla si a zkusila za sebou pevně zavřít dveře pokoje, ale bezvýsledně, zpěv sem doléhal docela jasně i tak.
Nechci chlapa půlku,
vyndej tu svou hůlku,
ou, ou, ou,
ou, ou, ou…
V tom dostala spásný nápad, vzpomněla si na malý půdní pokojík, který jí Ronova maminka ukazovala při jedné z Violiných dřívějších návštěv v jejich domě. ,Tak tohle je naše Trucovna,’ říkala tenkrát, ,když byl ještě dům plný lidí, vždycky si čas od času jeden z nás potřeboval od ostatních odpočinout. Potom šel a zavřel se tady, dokud se mu zas po ostatních nezastesklo….’ ,Výborně,’ pomyslela si Viola a vydala se na půdu.
Když nebude sex,
sežeru ti keks,
ou, ou, ou,
ou, ou, ou
…..doléhalo i do podkroví, ale jen docela slabě. ,Uvnitř nebude slyšet vůbec nic,’ pomyslela si a stiskla kliku malých, zaprášených dveří…
Sexy keksy, sexy keksy,
seky keksy, sexy keksy,
ou, ou, ou,
ou, o…
Viola vešla do pokojíku a ztuhla. Někdo už tam byl. Na pohovce u krbu ležela Ronova sestra Ginny a ležel tam s ní také štíhlý černovlasý mladík, kterého Viola už dřív dole zahlédla, ale nestihla se s ním seznámit.
Potichu vycouvala ze dveří a děkovala všem nebeským i pekelným mocnostem za to, že ti dva byli příliš zaujati sami sebou, než aby si jí všimli.
Sexy keksy, sexy keksy,
sexy keksy….
…znělo pořád zezdola a Viola se rezignovaně vydala zpátky dolů. V tom ztuhla podruhé. V opačném směru k ní po schodech stoupala Ginnina matka. ,Ou, ou, ou…’ pomyslela si Viola a zalapala po dechu – znala Molly Weaslyovou už pár měsíců a věděla, že jestli Molly najde svou dceru v objetí toho mladíka, dojde záhy k vraždě, a to dost možná hromadné.
„Jejda, ahoj, Molly,“ pozdravila tedy co nejhlasitěji. (,Buch’ ozvalo se vzápětí z pokoje za jejími zády.) „Myslela jsem, že už spíš…“
„Copak to jde, v tomhle rámusu?“ postěžovala si paní Weaslyová. „Vzpomněla jsem si, že mám ještě tuhle v Trucovně schováno trochu uspávacího lektvaru…“ dodala a než jí v tom Viola stačila zabránit, protáhla se kolem ní, rozrazila dveře a vtrhla do nízkého pokoje.
Viola ji s obavou následovala.
Na pohovce u krbu ještě pořád ležela Ginny. Přitahovala si k sobě deku a tvářila se rozespale. Černovlasý mladík s ní nebyl. Viola s úžasem sledovala, jak se Molly vyptává své dcery, co tu dělá, jak Ginny něco odpovídá, zatímco její matka hledá všude po pokoji Uspávací lektvar. V jednu chvíli se shýbla i pod postel a Viola zděšeně zatajila dech, ale černovlasý mladík jakoby se někam vypařil…
Nakonec Molly objevila lektvar v jedné ze zásuvek nočního stolku a konečně odešla. Viola ji doprovodila až ke dveřím ložnice, aby se přesvědčila, že opravdu šla spát, a pak tryskem vyběhla zpátky do podkroví.
„To jsem já,“ ohlásila se raděj přede dveřmi a vešla. Ginny teď seděla na jedné z židlí a nekontrolovatelně se třásla. „To byla hrůza,“ šeptala si pro sebe. „To byla HRŮZA….“
Viola se rozhlédla po pokoji. Po černovlasém chlapci nikde ani stopa….
V tom se ozvalo podivné zahoukání, zašramocení a vzápětí tlumená rána. Z krbu vypadl poděšený mladý muž. Byl celý černý od sazí a úplně nahý, jen před choulostivými místy si přidržoval starého vrásčitého ghúla. Tomu se takové nedůstojné postavení evidentně nelíbilo, což dával najevo znechuceným ghúláním. Vysoký mladík se napřímil. „Jmenuji se Longbottom,“ prohlásil důstojně. „Neville Longbottom.“

Když Viola došla ve svých vzpomínkách až k tomu místu, musela se zasmát nahlas. Vzápětí jí však přelétl přes tvář stín a ona se zamračeně vydala nejkratší cestou ke hradu, aniž by se na Ginny s Nevillem znovu podívala.
Musela vzpomínat dál….na to, jak se pak všichni tři rozesmáli, jak Ginny odněkud vylovila láhev vína, a jak si pak společně povídali až do rána… Neville se ukázal být velice sympatickým a příjemným společníkem, bavil obě dívky vyprávěním vtipů a různých veselých historek. Většinou to však byly příhody z jeho studia v Bradavicích a hlavní roli v nich obvykle bohužel hrál jistý záhadný a nevypočitatelný profesor lektvarů, muž, na kterého se Viola už dva měsíce marně pokoušela nemyslet…
Vztekle za sebou přibouchla dveře své komnaty a pestrobarevné květy odhodila na stůl – najednou ji docela přešla chuť vázat nějakou kytici. Na stole vedle květin ležel zapomenutý pergamen, vzala ho do ruky a poznala verše, které se jí tak trochu proti její vůli vysypaly z hlavy, když to ráno pozorovala poslední sněhové závěje, jak tály pod paprsky vycházejícího slunce…
Zima
je prima
když se šeří
jaro
můj pane
je u dveří
čeká
a smeká
a postává
jaro
můj pane
je záplava
pije
hrst vína
od jabloní
čí je
to vina
když nevoní
moje
a o tom
pak šeptá vám
co je
vám po tom
že roztávám…
,Můj pane…to určitě,’ pomyslela si a přinutila se ušklíbnout. Potom pergamen s básní roztrhla na půlku, znovu na půlku, pak ještě a ještě, až zbyly jen docela malé kousíčky. Ty pustila po větru z okna a okno pak pevně zavřela, aby ani jediný útržek nenašel cestu zpátky…

Severus Snape spěchal s důležitou zprávou za ředitelem školy, když se mu odněkud z výšky na hábit snesl zmuchlaný kousek papíru.
co je
vám po tom
že roztávám….
…přečetl a zamyšleně si přejel dlaní čelo. Pak, nevěda ani, proč to dělá, schoval papír do kapsy a rychlými kroky pokračoval ve své cestě…

Skvělé, zas budu mít cestou ve vlaku co číst
Ještě jednou tolik? *mlask* Ona totiž píše způsobem opravdu osvěžujícím

Jo, ještě jednou dokola... třeba zítra, jestli stihneš ve vlaku.

Paráda , můžeme další. Snapík na běžkách *mlask*. Zejtra na ně jedu taky .

Tomu říkám mánie.

Nemůžu z Moodyho... je tu popsaný fakt přesně a ani bych si o něm nemyslela, že je ženatý.



Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 10 – Nesmyslná a malicherná příčina

Remus Lupin vesele rozrazil dveře svého bytu. „Jsem doma,“ zahlaholil. Dřív než však stačil unaveně padnout do svého oblíbeného křesla, zarazil se. Kdosi v něm už seděl…. Zděšeně zíral na záplavu zlatavých dredů a vystříhanou lebku na pravé straně – tenhle účes nosil v celém kouzelnickém světě jen jeden člověk. Remus zaváhal, pak však odhodlaně popošel tři kroky dopředu, podíval se sedící osobě do tváře…a zpola rozzlobeně, zpola pobaveně, jí zahrozil prstem.
„Arabello! To jsou mi vtipy…vážně jsem chvíli myslel, že nás přišel navštívit Malfoy!“
„Ten má teď jiné starosti,“ ušklíbla se jeho žena a změnila si účes na zelené mikádo.
“To už je lepší,“ zaradoval se Lupin a vjel jí do toho roztomilého trávníku prsty. „Tohle je můj oblíbený…“ (Vida, další hipísák…pozn. Albus Brumbál.)
Políbil ji na ucho, na tvář a pak na rty, zlehka ji zatlačil do polštářů na širokém křesle a…a nebylo jim přáno, protože právě v té chvíli zaklepala na okno veliká hnědá sova.
Remus si povzdechl a otevřel. „Ahoj Zuzko Albusko, copak nám neseš?“
Sova důstojně upustila na stůl malou obálku. Arabella ji rozlepila, přelétla dopis očima a podala ho Remusovi. Dnes, v osm hodin večer, na obvyklém místě. A.B. Zněl stručný vzkaz.

Geraldina Moodyová přistrčila sově talíř se syrovými játry, nasadila si brýle a zdvihla k očím obálku, se kterou pták přiletěl. Psaní bylo adresováno jejímu muži. Povzdechla si, zastrčila dopis do kapsy, zpod stolu vyhrabala svou berli a kulhavě se vydala do schodů k Alastorově pracovně.
Přestože pošuk Moody za poslední roky dost zestaral a (buďme upřímní) také zeseniněl, věnoval se své bystrozorské profesi stále stejně zapáleně a ve svém dobře zabezpečeném pokoji v podkroví dnem i nocí vymýšlel plány útoku proti Smrtijedům. Neměl rád, když ho při práci někdo rušil, a Geraldina to věděla, tenhle dopis však vypadal mimořádně důležitě…
Noční kočky koulí
oči na náš práh
věštím osud z koulí
co máš v kalhotách!
Ozývalo se zpod zabedněných dveří pokoje – Alastor si evidentně opět na plné pecky pouštěl své oblíbené Sudičky. Paní Moodyová se zatvářila roztouženě. ,Jo, kdyby tak ještě bylo z čeho věštit…’ pomyslela si tesklivě. Bohužel, Pošukově neúnavné honbě za Voldemortem už dávno padlo za oběť víc než jen jeho oko…
Ách, ách, ách,
ách, ách, ách,
ách, ách ,ách,
co máš v kalhotách!
Kvílely sudičky. Geraldina se ještě jednou nostalgicky pousmála a zaklepala na dveře pokoje.
„Heslo!“ ozvalo se zevnitř nerudně.
Stará paní se zarazila. Přeci jen, trpěla už sklerózou…
„Voldy pojdi?“ zkusila to.
„To bylo minulý týden!“ zajásal hlas uvnitř pokoje. „Mě neoblafneš Voldemorte! Už si chystám svůj kouzelný samostříl!“
Geraldinu obešla hrůza. Vzpomněla si, jak ji její muž minulý týden prohodil z kuchyně do obýváku, když si omylem vzala plášť s kapucou a on ji považoval za Smrtijeda.
„Alíku, to jsem přeci já!“ volala zoufale.
„To by mohl říct každý!“ nedal se Pošuk. „Řekni heslo nebo je s tebou ámen!“
Horečně přemýšlela. Co to jen bylo, snad nějaký jazykolam…
„Smrtijedi prdy jedí!“ vzpomněla si naštěstí a Moody zklamaně otevřel dveře. Jakmile si však přečetl dopis, rozveselil se a jal se nadšeně poskakovat po místnosti.
„Dobré zprávy?“ zeptala se Geraldina s úlevou.
„Ty nejlepší!“ vykřikl a vlepil jí mlaskavou pusu. „Konečně bude zas nějaká zábava…“ dodal a spustil se po vlastnoručně vyrobené lanovce z druhého patra dolů na zahradu…

Ronald Weasley smutně pozoroval černou hranatou věc, jež připomínala všechno možné, jen ne toast. ,Neměl jsem Hermioně tvrdit, že si tu snídani zvládnu připravit sám, když musela jít k tomu pynolo…gynolo…kynologovi, nebo jak to říkala, že se ten mudlovský doktor jmenuje.’ pomyslel si sebekriticky. ,No nic, třeba tu máme nějaké sušenky…’ Otevřel dveře do spíše a hlasitě zaječel. Po jedné z polic se promenádoval obrovský dlouhonohý pavouk.
Přestože Ron od svých chlapeckých let vyrostl v mocného a statečného kouzelníka, odpor k pavoukům ho neopustil. Spíš naopak.
Vzápětí už držel v ruce hůlku a vyslal proti pavoukovi silné kouzlo. S tou silou to však bohužel přehnal, o chvíli později se už jen užas¨le díval na obrovskou doutnající černou díru v místě, kde byla ještě před chvílí spižírna.
,Hermiona mě zabije….’ přemýšlel nevesele, snaže se připadnout na nějakou příhodou výmluvu. (Víš, Herm, zdá se, že Ty-víš-kdo, nám ukradl špajz. Smrtijedům už asi docházejí zásoby…)
„Ronalde Weasley!“ ozval se za ním její hlas. „Co to tu u Merlina vyvádíš?!“
Chvíli se rozhodoval mezi výrazem ,malé nešťastné opuštěné štěňátko’ a výrazem a la koťátko, které chtějí zlí lidé utopit, pak na tváři vyladil něco mezi a pomalu se otočil.
Hermiona se však kupodivu netvářila vůbec rozzlobeně.
„Víš, Herm, byla to taková nehoda…“ začal, ale ona ho nenechala domluvit.
„A něco takového má být otcem,“ řekla a nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Cože?!“ zarazil se. „To znamená, že ty…já….MY…no Herm, to je senzace!“ vykřikl nadšeně a jal se kolem rozesmáté Hermiony poskakovat na způsob obřadního tance afrických šamanů.
Jeho radost však neměla dlouhého trvání. O chvíli později se snesla na jejich okno sova s dopisem, který znamenal nejistotu a nebezpečí nejen pro ty ještě nenarozené…

Severus Snape rázně zaklepal na dveře komnaty Violy Violettové. ,Proč s tou zprávou musel Albus poslat zrovna mě?’ pomyslel si nazlobeně. ,To si opravdu tak zakládá na své vševědoucnosti?’ (Ano!…pozn. Albus Brumbál.) Zabušil znovu, a když se zevnitř nic neozvalo, stiskl kliku.
Stála u okna jen v noční košili a rozčesávala si ty krásné dlouhé zlatohnědé vlasy. Jak zaslechla někoho vcházet, odhodila je v jakémsi obranném gestu na záda … Zdálo se mu to, nebo se jí ve tváři mihlo cosi jako radostná naděje, když ho uviděla? Co je, vám po tom, že roztávám....Přinutil se změnit svůj pohled na led, tvrdý a chladný jako čtyřverší zlých rýmů…
Počítáte nekonečno,
to, co hledáte má slečno,
byl jsem, ale nejsem,
mít rád zapomněl jsem…
„Setkání Řádu se bude konat dnes v sedm hodin na obvyklém místě,“ Oznámil jí stroze a odešel.

Bradavická místnost nejvyšší potřeby, určená k setkáním členů Fénixova řádu poté, co dům Blacků přestal být bezpečným, se utápěla v ponurém mlčení. Ticho narušoval jen pravidelný klapot, jak se umělé oko Alastora Moodyho kutálelo po zemi. (Od doby, kdy jsem ho půjčil vnoučatům na hraní kuliček, mi pořád vypadává…pozn. Alastor Moody.) Konečně Pošuk svůj náhradní zrakový orgán polapil, nasadil si ho do prázdého očního důlku a spokojeně se rozhlédl kolem. V tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vešel Albus Brumbál následovaný Severusem Snapem.
Bradavický ředitel se posadil do čela stolu, napil se citronové limonády a promluvil.
„Přeji vám všem dobrý večer. Jistě vás překvapilo, když jsem vás zavolal hned dva dny po posledním setkání, přinutily mě však k tomu nečekané zprávy, které mi přinesl tady Severus. Snad bude nejlepší, řekne-li vám to sám….“
Snape se zvedl a přelétl početné shromáždění chladným pohledem.
„Budu stručný.“ oznámil. „Jak jsme probrali minule, situace se po všech stránkách vyhrotila a může vybuchnout během několika týdnů. Všichni si myslím uvědomujete, jak je důležité, abychom my zaútočili první a aby to byl pokud možno úder rozhodující. Posledně jsme se rozhodli počkat s ním ještě než se nám podaří definitivně získat na svou stranu obry. Ovšem potom, co jsem se dozvěděl na včerejším setkání Smrtijedů se domnívám, že otálet dál s útokem by bylo příliš nebezpečné. Voldemort už má všechny spojence, které chtěl, a čeká na totéž, na co i my. Na obry. Ale o blížící se válce už mluvil v přítomném čase a podle mého názoru se rozhodne rozpoutat ji dříve. Proto jsme se s Albusem dohodli zaútočit na Smrtijedy co nejdříve – hned na příštím setkání. Až mě Pán zla příště zavolá, pošlu okamžitě Albusovi správu s oznámením o tom, kde jsme. Vy, s ostatními spojenci se pak shromáždíte poblíž toho místa, připraveni k útoku.“
V tu chvíli Remus Lupin přerušil Snapeův monolog. „Dobře, ale důležitý bude i moment překvapení…neodhalí nás Vol…Ty-víš-kdo, v blízkosti? Každý ví, že jeho schopnosti…“
Severus Snape krátce přikývl. „Ano, Voldemort dokáže rozdělit svou mysl, a zatímco rozmlouvá se svými přívrženci, část jeho vědomí proplouvá nad ním a sleduje okolní krajinu. Není možné, aby se někdo nepozorovaně přiblížil k místu setkání….jak se ostatně nedávno přesvědčila Rita Holoubková, myslím, že jste všichni slyšeli o tom, v jakém stavu ji našli.“
„Ale jak tedy…?“ ozvalo se několik hlasů.
Albus Brumbál je umlčel jediným pohledem. „Mluvili jsme o tom se Severusem“ řekl tiše „a on se rozhodl, že přinutí nějakým způsobem Voldemorta, aby koncentroval veškerou svou mysl na jedno místo a nesledoval okolí. Severus bude samozřejmě stát mezi Smrtijedy. Způsobí tedy nějaký silný rozruch, nejspíš bude potřeba, aby na Voldemorta náhle zaútočil.“
„Ale to bude hrozně nebezpečné!“ ozvala se Molly Weaslyová s mateřským podtónem v hlase. „Vždyť to taky Severus nemusí přežít…“
„Nemyslím si, že by mě hned zabili,“ namítl Snape. „A i kdyby…“
,A i kdyby, koho to vlastně bude zajímat?’ pomyslel si a prohlédl si tváře kolem sebe. Pravda, dvě nebo tři na něj hleděly s obavami, většina ostatních však spíš lhostejně nebo s nedůvěrou a jedna z nich…. Odvrátil pohled od obličeje Violy Violettové a přinutil se zahnat od sebe to, co zahlédl v jejích očích. Kdysi dávno viděl totéž v smaragdových očích jiné dívky… ,Jenomže z tamtěch očí to zmizelo při první zkoušce,’ připomněl si a sklonil pohled ke kamenné desce stolu.
Kupujete vyprodáno,
to, co hledáte, má dámo,
znal jsem a už neznám, spíš,
láska je mi na obtíž…
„…a i kdyby, pořád to splní svůj účel – vyvolá to zmatek a dá vám to dobrou příležitost k útoku,“ dokončil větu a posadil se.
Nástálé ticho přerušil Alastor Moody. „Já mu nevěřím,“ řekl k Brumbálovi, chovaje se, jako by Snape v místnosti vůbec nebyl.
"Nevěřím mu, může nás zradit. A vůbec, je to celé nejisté a nebezpečné…“
Severus Snape ztratil trpělivost. Ráznými kroky přešel k Moodymu. „Máš snad lepší nápad Pošuku?“ zasyčel mu do obličeje. „Sem s ním!“
Alastor Moody mlčel.
Snape se narovnal. „Má snad někdo z vás lepší nápad?“ zvolal.
V místnosti se opět rozhostilo ticho. Očividně, lepší nápad nikdo neměl.

Už několikátou hodinu pořádal své věci a pořád s tím nebyl hotov. S povzdechem položil na stůl kupu opravených starých písemných pracích a sehnul se pro další. Vždycky měl mimořádný smysl pro pořádek a rozhodně nechtěl, aby po jeho smrti musel někdo něco třídit a uklízet. Pokud by to bylo třeba. Pokud by zemřel.
V jedné ze zásuvek ebenového stolu našel knihu, kterou už dlouho hledal. Zastrčil ji do knihovny a zamračeně se vrátil k věcem na zemi.
Přemýšlel o tom, jak před půl rokem řekl Brumbálovi, že uvítá svou smrt… Teď už to nebyla tak docela pravda, už netoužil zemřít. Ale proč? Přísně zapátral ve svém srdci po nějakých známkách zbabělosti, žádnou však nenašel. Musela tu být nějaká jiná příčina, proč se mu najednou nechtělo zemřít. Vložil svazek papírů do velikých desek, zaklapl je a znovu se zamračil. Ovšem, jedna příčina tu byla.
Přicházíte bez pozvání,
to, co hledáte, má paní,
odvál čas až na dno zimy,
proč mým tichem váš hlas zní mi?“
Ano, jedna příčina tu byla. TA příčina. Příčina, kterou před několika měsíci tak rozumně posoudil jako nesmyslnou a malichernou. Zvedl se ze země a obrátil se, aby položil několik těžkých knih na desku pracovního stolu. Ten pohyb však nedokončil, zůstal strnule uprostřed něj. Nesmyslná a malicherná příčina stála ve dveřích.

Ono to nepokračuje? *životní zklamání*

Neskutečná ženská....


Okiedokie...No dobře... poslední kapitoly. Další dvousmyslné narážky na Brumbálovo +, užasný pokřik oslavující Sevíka, méďa Béďa, horda prasátek a mnoho dalšího!


Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 11 – Bílá obálka

„Crabbe, ty nemožnej idiote, okamžitě otevři nebo tě zabiju!“ zařval Draco Malfoy kopaje přitom ze všech sil do dveří domu svého někdejšího bradavického kumpána. Konečně po chvíli se dveře váhavě pootevřely. Draco je vztekle rozrazil, rozzuřeně vtrhl do domu a rozkřikl se na Crabbea, který stál vprostřed předsíně a zaraženě se ládoval koblihou.
„Přestaň se cpát, ty tupče a dej si pozor, co mi teď řekneš. Kdo prozradil ministerstvu, kde se ukrývá Avery?! Temný pán to svěřil jenom mně a já se o tom zmínil jen tobě a nikomu jinému. Takže?!“
Vincent Crabbe spolkl několik posledních soust a upřel na mladého Malfoye tupý pohled sádelnatých oček.
„Netvař se tak blbě,“ rozběsnil se Draco, „víš, co jsi způsobil?! Pán zla nestojí o žádné potíže, zvlášť ne teď, před rozhodující bitvou. A na mě kvůli tobě použil cruciatus. Na mě, na svého nejoblíbenějšího Smrtijeda! Proč jsi to prozradil? Zlákalo tě těch deset tisíc galeonů odměny, že je to tak?!“
„Není,“ jal se Crabbe konečně protestovat. „já to nebyl, fakticky! Museli se to dozvědět nějak jinak…“
„A to ti mám jako věřit?“ zasyčel Malfoy s obličejem těsně u toho Crabbeova. „Dokaž to!“
„Draco, nebuď zlej, já o tom vážně nic nevííííím,“ protáhnul tlustý mladík plačtivě. „Hele, mám pro tebe informaci, která ti Temného pána zase usmíří.“
Malfoyův výraz trochu změkl. „Tak to vysyp, doufám, že to bude k něčemu dobré.“
Crabbe se naklonil a zašeptal cosi do Malfoyova ucha.
Po Dracově tváři se rozšířil úsměv. „Takže ten umaštěný hňup je…. No Crabbe, jestli je tohle pravda, koupím ti ten největší dort, co seženu!“ vykřikl a s pomocí jediného lusknutí prstů se přemístil pryč.
Vincent Crabbe si zhluboka oddechl. Tohle bylo o fous. Samozřejmě, že Averyho ministerstvu prozradil on. Nepatřil ke Smrtijedům, jen jim občas donášel nějaké informace, které jako vrchní uklízeč na ministerstvu pochytil… Zatím ho ještě nikdy nezlákalo, udělat to opačně a udat nějakého Smrtijeda, až tentokrát. Odměna deset tisíc galeonů byla přeci jen příliš lákavá. (A víte, kolik dneska stojí jídlo?….Pozn. Vincent Crabbe.) Ostatně Avery nemusel být tak hloupý, aby vraždil přímo na ministerstvu, Popletalovi rovnou pod nosem, mohl se vyřádit přeci jinde, u většiny množících se záhadných úmrtí se stejně ministerstvo snažilo předstírat, že neexistují…
Crabbe přešel do kuchyně a z police si vzal jednu z velikých čokolád. Potřeboval se nějak uklidnit, znal Malfoye dobře a nechtěl ani pomyslet, co by se s ním stalo, kdyby se mu Draca nepovedlo uchlácholit tou informací.
,Dobře, že jsem včera zametal v Popletalově pracovně, když se hádal s Weasleym, jinak bych to nevěděl,’ pomyslel si a ukousl si obrovský kus čokolády. Přežvykuje, zvažoval svou situaci.
Díky své pečlivě budované pověsti naprosté tupce, byl prozatím i v této výbušné době relativně v klidu – nikdo si ho moc nevšímal. Teď mu však hrozilo nebezpečí, tušil, že Malfoy na událost s Averym hned tak nezapomene a pokud by Smrtijedi zvítězili, mohla se mu tahle zrada ošklivě vymstít.
,Na druhou stranu, když vyhraje v rozhodující bitvě Brumbál, nastane na ministerstvu veliké vyšetřování a to by pro mě taky nebylo dobré,’ uvažoval nad druhou tabulkou čokolády. Ale teprve když načal čtvrtou, dostal nápad.
„To je ono,“ vykřikl nahlas a jediným mocným polknutím zlikvidoval zbylou půlku čokolády. Pak ze svých tajných zásob vytáhl několik desítek malých lahviček. Ve všech byl mnoholičný lektvar. Pečlivě je uložil do kapes širokého cestovního pláště a ten si oblékl. Spokojeně si zamnul ruce a zamířil do ložnice. Přeci jen, odjíždět na tak dlouho bez rozloučení… Sklonil se nad postel a vlepil spícímu Goylovi pusu na ouško. Potom konečně zamířil ke krbu.
O pár chvil později se vynořil v Prasinkách v krčmě U Madame Rosemerty. Nenápadně se zamíchal mezi hosty a poté, co se posílil několika půllitry horkého ležáku, vyšel z hospody ven a zamířil postraními cestami k Bradavickému hradu.

Severus Snape se otočil a položil na stůl svazek papírů, pohledem se záměrně vyhýbaje páru fialkových očí, které se na něj upíraly od vchodu do jeho pracovny.
,Proč přišla?’ pomyslel si rozzlobeně. ,A právě teď…’
„Co chcete?“ vyštěkl a se zbytečnou prudkostí přihodil na hromadu další dokumenty.
Mlčky popošla pár kroků do místnosti. Průvan za ní přibouchl dveře a zhasil tak několik hořících svící. V pokoji se rozhostilo pološero, jen odlesky zbylých plamínků se mihotaly po podlaze, po stěnách a po jejím bílém plášti.
Několikrát roztržitě přešla sem a tam, pak se k němu obrátila a konečně přerušila ticho. „Myslím, že pan Moody má pravdu. Váš plán je příliš nejistý a nebezpečný. Snad bychom měli s útokem přeci jen ještě počkat,“ vysypala ze sebe, a znělo to podivně zmateně, jako by ji to napadlo až v té chvíli.
Snape se ušklíbl a už se chystal říct něco sarkastického, najednou však zaváhal. Viděl její nejistotu, v uších mu dozníval rozpačitý tón jejího hlasu. Přeci jen, byla ještě dítě, bylo možné aby…
„Vy máte strach?“ zeptal se k vlastnímu údivu skoro měkce, přistoupil k ní a dotkl se její paže. Vzápětí však instinktivně couvl, odražený ohněm, který vyšlehl z její odpovědi.
„Já se nebojím ničeho a nikoho,“ vykřikla zuřivě a okamžitě zrudla. „A o vaši útěchu rozhodně nestojím!!!!“
Díval se, jak rozčileně oddychuje, a najednou se mu zachtělo zkrotit tu vzteklou pýchu…. Ale ona se už vydala ke dveřím. S rukou na jejich klice se však zastavila a znovu se vrátila do pokoje.
„Nevěřím, že to dokážete!“ řekla tvrdě a hleděla přitom do země. „Podle mě na to nejste dost schopný!“
Vzápětí si uvědomila, že udělala chybu, že teď se prozradí… ,Utéct,’napadlo ji jako první a vrhla se k východu. Snape však byl rychlejší. Zastoupil jí cestu, dlouhými prsty polapil její bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Vzdala to dřív, než se v jejich temné hloubce stačila utopit.
„Lhala jsem,“ zašeptala. „Lhala jsem, mám strach. Mám strach o tebe…. Nechci, abys tam šel. Nechci, aby ses vystavoval takovému nebezpečí. Nechci, aby tě zabili!“
Pozoroval ji, jak před ním stála, sahajíc mu sotva do půlky ramen. Vzdorovitě se mu dívala do očí a ze všeho nejvíc připomínala provinilou školačku. Věděl, že by měl udělat jedinou rozumnou věc – vystrčit ji ven a přidat nějakou cynickou poznámku, najednou to ale tak nějak nešlo. Cítil, jak se na něj cosi řítí a on už to nemohl zastavit a ani nechtěl…
Natáhl dlaň a zlehka uvolnil jehlici, která spínala její účes.
Violiny hedvábné vlasy se rozpustily.

Crabbe se obezřetně rozhlédl a vklouzl do kanceláře bradavického školníka Filche. Měl štěstí, byla prázdná. Sebral ze stolu několik dlouhých šedivých vlasů. ,Doufám, že to nejsou chlupy z té jeho kočky,’ pomyslel si, vhodil jeden vlas do lahvičky s mnoholičným lektvarem a zhluboka se napil. Za moment už se na svůj odraz v zrcadle díval Filchovýma očima.
,Skvělé,’ pomyslel si. ,Jako Filch můžu vykrákat za vlasy kterého žáka budu chtít. Budu se moci pohybovat po hradě jaké podobě se mi zachce. Nikdo mě neodhalí a co víc, nikoho ani nenapadne, aby mě tady hledal. A kdyby Voldemort zvítězil, právě tady budu mít tu nejlepší možnost udělat něco, čím bych se mu zavděčil…’
Nepravý bradavický školník s ďábelským úsměvem na tváři vyšel ven ze své komnaty.
Ve stejném okamžiku za sebou Minerva McGonnagalová unaveně zavřela dveře sborovny a v náruči si srovnala kupu písemných prací. Odpověděla na pozdrav Filchovi, který procházel kolem v patách se svou kočkou, Paní Norrisovou, (Už jsem vám to chtěla říct dávno, nejsem žádná Paní Norrisová, jsem slečna!…pozn. pa…uhm, žblept…Slečna Norrisová.) a vydala se potemnělou chodbou ke svému kabinetu. Na konci chodby zahnula za roh a…a málem vrazila do dalšího Filche, který šel proti ní, tentokrát bez P…Slečny Norrisové. Filch číslo dvě ji nevzrušeně pozdravil a odšoural se pryč.
Minerva udiveně zakroutila hlavou, pak nad tím však mávla rukou. Jsem už asi přepracovaná, pomyslela si. Znaveně si protřela oči a pokračovala svou cestou…

Tiše přecházel sem tam po pokoji a pocit samolibé radosti z vítězství se v něm mísil se zvláštním pocitem provinění. Nalil si sklenici vody, posadil se na rozházenou postel, zhluboka se napil a prsty si zamyšleně promnul spánek. Nemělo se to stát, samozřejmě, ale o tom, co mělo být, teď nechtěl uvažovat. Myslel na to, co bylo…
Ve vzduchu jako by se ještě chvěl slabý dívčí výkřik, ozvěna ve stěnách šeptala jeho jméno měkkým ženským hlasem…
Kam se poděla ten večer její nedobytná pýcha?
Tála a hebkla mu v dlaních, najednou křehce nejistá a poddajná, smích se jí na tváři mísil se slzami…

Přivál sem něčí smích,
lásku, jak psaní,
utkanou z něžných vět,
otisky dlaní,
zanechal na řádcích,
ten, kdo je první čet.

Hvězdy, až zeptáš se,
řeknou, že tys to byl,
a do bot teče ti,
to, co jsi natropil,
nachovou pečetí,
na bílé obálce.

Přejel si hřbetem ruky přes čelo a obrátil se k ní. Schoulená do klubíčka spala v koutku postele, ze záplavy zlatohnědých vlasů jí vykukovalo rameno. Natáhl ruku, dotkl se jej špičkami prstů, a zlehka v nich promnul její teplou jemnou pleť. Neprobudilo ji to, jenom se zavrtěla a ve spánku se otočila. Slabá deka se přitom svezla z jejího těla. Skousnul si ret a rychle ji přikryl, aby nepodlehl pokušení znovu ji vzbudit. Příliš toho za tu noc nenaspali.
Usmál se, upíraje na ni změklý pohled. Byla neskutečná… Za těch pár hodin se jí podařilo probořit většinu ledových štítů, které si kolem sebe za ta léta vybudoval. Jeho vinou už ne dítě, zůstala pořád tak neuvěřitelně dětsky rozpustilá…. Přeházela mu pečlivě srovnané dokumenty a z listů jeho poslední vůle nadělala vlaštovky. Donutila ho, aby s ní hrál šachy a spolu se svou královnou se vztekala, když dostala mat. ,Za trest’ ho něžně vykrákala za vlasy, pak prohlásila, že by potřeboval učesat, a než stačil cokoli namítnout, vytáhla hřeben. Nejdřív mu na hlavě vyrobila slavnostní drdol, ozdobila ho sponou, a když se na svůj výtvor podívala, začala se bezostyšně chechtat (Severus se zahlédl v zrcadle a pochopil proč); pak mu spletla vlasy do dvou copánků, na každý přidala mašli, a znovu se nezadržitelně rozhihňala. Kdyby na něj něco takového zkoušel kdokoli jiný, se zlou by se potázal, ale jí nedokázal v tu chvíli zakázat nic. Měl jen jedinou obranu, a tak ji znovu a znovu srážel do podušek a líbal ji, až ztrácela dech a do očí se jí vkrádala prchavá touha…
Znovu se slabě usmál a přitáhl se k ní blíž, aby ji mohl opatrně vzít do náruče. V téže chvíli pocítil známé pálení na pravém předloktí. Vztekle sevřel pěst, až se mu nehty zaryly hluboko do kůže. Tohle nebylo fér. Ne teď… Vzápětí se ale ovládl, vstal z postele, přešel ke krbu a poslal zprávu Brumbálovi. Pak, váhaje, našel na dně své skříně malou zaprášenou krabici. Na kousek pergamenu naškrábal stručný vzkaz a pergamen spolu s tím, co bylo v krabici, položil na polštář vedle spící Violy. Potichu, tak, aby ji nevzbudil, se vydal ke dveřím. Stiskl kliku a zlehka je otevřel. Otočil se, aby se na ni ještě jednou podíval, a potom rozhodným krokem vyšel ven, do chladné tmy.



Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 12 – Méďa Béďa

„Ehmm, promiňte, pane profesore, ale tady máte nějaké smítko,“ zachrčel bradavický školník, sebral cosi ze Snapeova hábitu a rychle se odšoural pryč.
Severus se za ním udiveně podíval, pak ale pohodil hlavou: teď neměl čas zabývat se podivným Filchovým chováním, měl na práci něco mnohem důležitějšího… Rychle seběhl schodiště, ale potom se zastavil. Za jeho zády se ozvala ohlušující rána.
Obrátil oči v sloup, a pak je unaveně přivřel.
„Jezdit na koloběžce ze schodů není zrovna nejlepší nápad, Albusi,“ řekl nahlas a otočil se.
Pod schodištěm se namáhavě sbíral ze země bradavický ředitel. Všude kolem se válely trosky jeho koloběžky. Brumbál se opatrně postavil a pomalu dokulhal k profesoru lektvarů.
„Pěšky bych tě nedohonil… A chtěl jsem ti ještě zdůraznit, abys na sebe dával pozor…“
Snape se ušklíbl. ,Jasně, přijdu na Setkání a řeknu Voldemortovi: Ahoj šéfe, a to víš, že já jsem už pěkných pár let špeh, a že dneska bych tě rád zabil…’ pomyslel si cynicky. Navenek však jen stroze přikývl.
„A to ses málem zabil jen proto, abys mi řekl tohle?“ zeptal se potom.
V modrých očích Albuse Brumbála se rozhořely poťouchlé ohníčky.
„Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli netušíš, kde je profesorka Violettová. Nahoře už se sešlo skoro celé jádro řádu, chybí jen ona…“
„A proč bych o ní zrovna já měl vědět?“ opáčil Snape.
„Ale,“ pokračoval Brumbál nevzrušeným tónem televizního komentátora. „Já jen, že byla viděna včera ve večerních hodinách jak vchází do tvé komnaty a ven už ji nikdo vyjít neviděl. Několik podobizen se obává, žes ji zavraždil, zdálo se přeci, že ji nemáš moc v lásce…“ dodal ředitel a potměšile na Severuse zamrkal.
Snape na něj vrhl výhružný pohled. Velice výhružný pohled.
„Tak dobrá…“ zavrčel. „Je u mě ve sklepení…zavřená…a nikomu bych neradil, aby jí odemykal, jinak bude mít dotyčný co dělat se mnou…“
„Ale, ale, Severusi,“ usmál se ředitel, „proč hned tak nazlobeně? Myslím, že ji nikdo ven nepustí. Já tedy rozhodně ne, nechtěl bych, aby to byla moje hlava, na kterou se pak snese její spravedlivý hněv.“ A Brumbál znovu zvesela zamrkal.
Snape chvíli zvažoval jeho slova. ,To je pravda,’ napadlo ho. ,Ona bude zuřit…ale toho já se už taky nemusím dožít,’ uvědomil si s ironií a bez dalších slov se vydal k hradní bráně.
„Severusi!“ zavolal za ním Brumbál.
Otočil se.
„Hodně štěstí…“
Znovu krátce přikývl a spěšně vyšel do chladného rána.

,Který bláznivý skřítek mi to povlékl peřinu černým povlečením?’ pomyslela si Viola, ospale si protírajíc oči. ,Jako bych ani nebyla ve svojí posteli…a co se mi to zdálo?’
Takový zvláštní sen… Padala kamsi vzhůru a přála si, aby ten pád nikdy neskončil. Kdosi ji roztříštil na tisíc kousků a potom posbíral a slepil, jako by se vůbec nic nestalo. ,Nic a všechno’ pomyslela si a najednou se na to docela jasně rozpomněla…
Včerejším deštěm
deštivá jsem
nedávno ještě
pršela jsem
protekla jsem ti dlaněmi
a tys mě, těsně nad zemí
rukama chytal bosýma
to léto o déšť řeklo si
pršela jsem a zmokl jsi….
Poslepu natáhla dlaň a zašátrala na polštář vedle sebe. Nahmátla cosi měkkého, usmála se a otevřela oči…
Na polštáři seděl malý černohnědý plyšový medvídek, kouzelná hračka… Jemně se usmíval, upíral na ni černé, korálkové oči, a po chvíli k ní vztáhnul svou drobnou plyšovou packu, ve které svíral kousek pergamenu. Vzala si ho od něj, rozložila a začala číst.
Tohle bývala moje nejoblíbenější hračka. Vlastně taky moje jediná hračka. Jmenuje se Bedřich. Ohlídá mi Tě, než se vrátím. S.
Přitiskla si dopis k tváři a nasála jemnou hořkosladkou vůni heřmánku. Pak ale papír zmačkala a odhodila do rohu a vzápětí za ním vztekle mrštila i nebohého medvídka.
„Já ale nejsem dítě!“ vykřikla, seskočila z postele a rychle se oblékla.
„Jestli si myslí, že tu budu čekat, tak to se zatraceně plete… Nezůstanu tady, ani kdyby trakaře padaly“ mumlala si rozčileně cestou k východu. Překročila trakař, došla ke dveřím a rázně stiskla kliku. Bylo zamčeno.

Severus Snape stál na lesní mýtině v kruhu Smrtijedů a pociťoval vzrůstající znepokojení. Voldemort se toho dne zdál být ve výborné náladě. Smál se, vtipkoval (Mrtvý mudla, dobrý mudla. Víte jak může být mudla užitečný? Jako žrádlo pro vlky…chá chá.), dokonce koketoval s Bellatrix Lestrangeovou a na nikoho nepoužil cruciatus. To nebylo dobré. Pokud byl Voldemort ve veselé náladě, znamenalo to vždycky nějakou hrozbu…
Temný pán se postavil doprostřed palouku a jediným tichým tlesknutím si vyžádal ticho.
„Drazí…přátelé…“ řekl s čímsi, co by se při veliké dávce fantazie dalo nazvat úsměvem. „Rád vás tady všechny vidím. Možná jste si všimli, že jsem potěšen – je to díky mimořádně cenné informaci od mého nejmladšího a nejvěrnějšího Smrtijeda, Draca Malfoye, kterého tímto přede všemi chválím. Jistě vás zajímá, o jakou informaci jde a brzy se to i dozvíte. Prozatím…snad trochu zábavy….“
Luskl prsty a ve vzduch před ním se roztočil do obrovitého víru. Vzápětí se na tom místě začaly objevovat podivné třírozměrné obrazy. Jako by se tam začal promítat jakýsi groteskní zrychlený film…
Lidé se v jedné vteřině v bolestech rodili a v druhé v bolestech umírali a mezitím žili své životy, nízké a podlé. Lhali, podváděli, kradli, souložili bez lásky, nenáviděli se a vraždili. Tisíce jedněch zvraceli z přecpání a statisíce jiných umírali hlady. Špinaví žebráci se váleli v blátě a do krve se rvali o falešnou minci, kterou jim kdosi hodil. Oddíly promrzlých vojáků do sebe stříleli, aby mrtvým mohli vzít boty. Plačící zástupy nešťastných a osamělých vzpínaly ruce k nebi v marné prosbě…
Tolik lidí se modlí a bůh je neslyší
a nepomůže světu
jako totálně nasazený zahynul v Reichu
při náletu…
Zblázněné davy zabíjely ve jménu idejí, které vzápětí zrazovaly. Lidé plivali jeden druhému do tváře a právo na život měřili podle barvy kůže a délky nosu. (Z toho vyplývá, že Severus má obzvláště veliké právo na život…ehm, nevhodný pokus o zlehčení situace, omlouvám se…pozn. aut.) V rohu za scénou si připíjela hloupost se smrtí…
Rasa a tanky a čest a sláva.
Zem se chvěje jak plačící žena, co za vlakem mává.
Červená, lidská
krev vsakuje do hlíny.
Zkus poznat, kdo je vrah
a kdo je
nevinný…
Mrtví romantici zmrzlí v zákopech
něžným a chraptivým hlasem zpívají
nejlepší dílo Ludvíka Beethovena.
Také to byli lidé.
Teď jsou to jenom jména.
Guláš kvér a řády. Ono to láká.
Ale Beethoven? Beethoven?
Pánové, co je to za vojáka?
Severus Snape si skousl ret a upřeně se zadíval na groteskní film, který se před ním odehrával. Měnil se, vzrůstal a rozvíjel se jako jedovatý květ…
Monumentální bitvy začaly přitahovat. Kuropění krve, symfonie křiku, chrám hrůzy… Z milionů mrtvých se stala statistika a krutost se změnila v chladnou logiku.
Bylo to zlo ve své čisté podobě a najednou to bylo…krásné.
Skupina Smrtijedů s rozkoší pozorovala fascinující divadlo a Severus Snape stojící mezi nimi je pozoroval se stejnou rozkoší jako oni.
Červená lidská krev v kalužích hasne
a hvězdy na nebi
jsou cynicky krásné!
V tu chvíli vyzkoušela Viola na dveře Snapeova kabinetu desáté odemykací kouzlo, poslední, které znala. Nefungovalo. Zničeně se svezla k zemi a marně se snažila zadržet pláč.
„Vrať se!“ vykřikla zoufale, ale odpověděla jí jen ozvěna prázdných stěn.
Medvídek Béďa se vykolébal z rohu, vyšplhal po jejím plášti a pevně ji objal předními packami kolem krku.

Zamrkal. Zdálo se mu, jako by na něj někdo volal… Jeho skelný pohled se zaostřil a obrazy před ním se znovu proměnily. Z chladné logiky se stala bezcitná krutost, slavné bitvy se změnily v krvavá jatka… Sklopil pohled k zemi a zkusil propočítat množství naděje, co zbývala světu, na každého jednoho člověka. Ale vyšlo mu tak málo, že si raděj připomněl tu svou naději…naději s fialkovýma očima, zlatavými vlasy a bláznivými nápady…
Prohlížela si znamení zla na jeho ruce.
„Je to dost nepovedené, vypadá to spíš jak tykev, než jako lebka,“ smála se.
„Tobě to připadá směšné?“
Trochu zvážněla.
„Myslím, že každé zlo je ve své podstatě přeci jen nejvíc ze všeho k smíchu…“

Obrazy uprostřed paseky zmizely.
„Tak a teď je čas na slíbenou novinku…“ sykl Voldemort. „Už dávno vím, že je mezi vámi zrádce a dnes jsem díky Dracovi konečně zjistil, kdo jím je.“
Severus zděšeně ztuhl, rychle zkoncentroval co nejvíc energie a pokusil se poslat Brumbálovi varovnou myšlenku.
Voldemort se zlověstně narovnal a rudě svítícím pohledem si přeměřil zvlášť každého Smrtijeda. Snapea si nechal až na konec.
„Zrádcům patří smrt, že ano, Severusi Snape!“ zaburácel a pozvedl hůlku.
„Avada kedavra!“

O několik kilometrů dál Albus Brumbál zachytil ozvěnu Severusova varování. Vzápětí se v dáli nad vrcholky stromů zeleně zablesko.
„Rychle!“ křikl bradavický ředitel na početnou skupinu kouzelníků, která jej obklopovala.

Snape se prudce vrhl na stranu, aby uhnul před smrtícím paprskem. Na nic jiného už mu nezbýval čas. Kletba, určená jemu, zabila Bellatrix Lestrangeovou. Voldemort to ignoroval.
„Avada kedavra!“ vykřikl znovu míře hůlkou na Severuse a rychle postoupil pár kroků dopředu. To ale neměl dělat. Kdovíkde se to tam v trávě nabralo, snad to tam umístila prozřetelnost sama…zkrátka Voldemort v tu chvíli šlápl do...do...(no však vy víte do čeho ), uklouzl a upadl. Hůlka mu vyletěla z ruky, ve vzduchu se přetočila a smrtící zelený paprsek, který z ní tryskal, se obrátil na něj a zasáhl ho.
Poslední myšlenka temného pána se týkala toho, jak je tohle hloupý způsob smrti a co na to řekne historie…




Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 13 – A byla, je a bude!

Jenom ji nevyplaš…
Tiše. Ne. Tišeji!
Šla tudy a zlý čas
tál v jejích šlépějích.

Stokrát ji zapřeli
nahlas i potichu
stokrát ji zapřeli
a jí je do smíchu.

Stokrát ji zapřeli
ubili strachem
a ona spěchá dál
travou i prachem
a liché sčítá v sudé
a byla, je a bude!

„Pusťte mě ven!“ vykřikla a snad už posté zabušila na dveře. Tentokrát se však otevřely a ona setrvačností vypadla přímo do náruče toho, kdo za nimi stál. Pevně se k němu přitiskla, natáhla dlaň a prsty přejela jeho tvář, jako by se chtěla přesvědčit, že je to skutečně on…. Vzápětí se ale odtáhla, kopla ho do holeně a na obličej mu vší silou mu uštědřila boxerský úder. Tuze neumělý, nicméně stačilo to k tomu, aby ji pustil a překvapeně se chytil za nos. A zatímco si jednou rukou mnul naraženou nohu a hřbetem druhé si stíral z nosu krev, vyběhla ona bez jediného slova ze sklepení, jako by jí za patami hořelo…

Téhož dne po setmění seděla Viola na podlaze svého pokoje a přemítala, zda by bylo lépe Severuse Snapea zavraždit, zmučit, vykuchat a rozčtvrtit nebo zavřít do klece a maximálně vodit na vodítku vyvenčit….. Hlavně by ale ráda věděla, jestli mu tou ranou do obličeje opravdu neublížila. Jenomže se o něj tak bála, a taky na něj měla vztek…
Vtom někdo prudce zabouchal na dveře.
„Violo!“ ozval se za nimi jeho rozkazovačný hlas. „Otevři!“
,To určitě….’ pomyslela si a udělala dlouhý nos. ,Tůůůhle….’
Chvíli bylo ticho.
„Otevři….“ zaznělo po chvíli mírněji.
A zase ticho.
,Proč nepoužije alohomoru?’ pomyslela si.
„Přestaň trucovat….to ti nestačí, žes mi málem zlomila nos?“
Provinile udělala pár kroků ke dveřím, dva metry před nimi se však zastavila.
Tentokrát trvalo ticho víc než minutu a pak…
„Stejněs tam byla se mnou…“
Viola udělala ještě pár kroků a položila ruku na kliku. Uvažovala o tom, co právě řekl, co to znamená… Navíc za ní přišel, ON za ní přišel…. Váhavě stiskla kliku a otevřela dveře.
Severus Snape však za nimi už nestál.

Bradavická vrchní ošetřovatelka Madam Pomfreyová nevěřícně zavrtěla hlavou a naráz vypila půl hrnku silného bylinného likéru. ,Nedá se nic dělat, asi už opravdu stárnu a senilním…’ pomyslela si. Za poslední roky si zvykla, že její paměť už není to, co bývala, a ona už si nepamatuje všechny studenty a veškeré jejich neduhy, nemoci a úrazy. S tím už se smířila. Ale to, co se s ní dělo poslední týden, přesahovalo všechny meze. Na ošetřovně měla v tu dobu jen několik studentů, mezi nimi i jednoho s ošklivě zlomenou nohou. A Madam trpěla zvláštním pocitem, že pokaždé, když přišla, aby mu zlomeninu ošetřila, ležel na posteli někdo jiný…vlastně si nedokázala ani vybavit, zda byl dotyčný student opravdu student nebo to byla studentka. ,Ach joj, stáří je stáří…’ povzdechla si Poppy a znovu si zavdala likéru. ,Nakonec si ještě začnu dávat do uší místo vaty citrónové bonbony, jako to občas dělá Albus. Pak je budu muset vyndávat nejen jemu, ale taky sobě….’
Zatímco Madam Pomfreyová se oddávala neveselým úvahám, na jednom z lůžek ošetřovny se drobný chlapec s uhlazenými hnědými vlasy znepokojeně podíval na svou bobtnající ruku. Zašátral pod svým polštářem, vytáhl malou lahvičku, napil se z ní…..a vzápětí v posteli ležela roztomilá modrooká holčička. ,Už mi toho moc nezbývá,’ pomyslel/a si. ,Ale ten vlas ze Snapeova hábitu si nechám až na konec, to by mohlo být zajímavé….’

Unavený z několika posledních dnů, kdy pendloval mezi ministerstvem a školou, svědčil proti zajatým smrtijedům a podílel se na pochytání ostatních, kráčel Severus Snape tmavým sklepením ke svému kabinetu. Před jeho dveřmi se však zastavil. Bylo pootevřeno a zevnitř se ozývaly velice podivné zvuky.
,Asi jsem zapomněl zavřít, když jsem ráno pospíchal pryč,’ uvažoval a opatrně nahlédl dovnitř.
Po místnosti běhal jako pošuk Alastor Moody, honě se za Protivou, který si pohazoval s Alastorovým umělým okem a vesele halekal: „Moody, z půdy, šiška, Žižka…“ Z kohoutku u umyvadla vykukovala Ufňukaná Uršula a hlasitě Protivu povzbuzovala. „Jen do něj Próťo, jen do něj…“
Snape si povzdychl, namířil na rozjařeného ducha hůlku a vyslovil zaklínadlo.
„Auvajs!“ vyjekl Protiva a vyčítavě na Severuse vyplázl jazyk. Pak hodil Moodymu jeho oko a spolu s Uršulou zmizel v potrubí.
„Díky…“ zamumlal Moody a nasadil si skleněnou kouli zpátky do prázdného důlku. „Ehm, nevěděl jsem, jestli vás zastihnu na ministerstvu, takže jsem šel raděj sem. Chci vám říct, že všichni, které jste označil za Smrtijedy, jsou už buď mrtví nebo pod zámkem.“
„Vím,“ odvětil Snape stroze. „Mluvil jsem právě s Arthurem Weasleym.“
„Aha….no, ještě na jednu věc jsem se vás chtěl zeptat. Myslíte, že je možné, aby byl na živu mladý Malfoy? Našli jsme sice v zemi vypálený kráter a zbytky Dracových vlasů u něj, ale…“
Profesor lektvarů jen pokrčil rameny. „Malfoy byl schopný Smrtijed a…víte jak to bylo tenkrát s Pettigrewem.“
Moody zamračeně kývnul a vydal se ke dveřím, pak se však otočil a zrozpačitěl.
„Já, uhm, vlastně jsem se vám hlavně chtěl omluvit za to, že jsem vám nikdy nevěřil a….“
Snape udiveně zdvihl obočí, pak však beze slova přistoupil k starému bystrozorovi a podal mu ruku. Moody ji pevně stiskl, trochu se pousmál a odkráčel.
Severus několikrát zadumaně přešel svou pracovnou, Alastora Moodyho však v jeho myšlenkách záhy nahradila jistá mladá bradavická profesorka. Už několik dní ji neviděl – na společné jídlo většinou nechodil nebo se ve Velké síni ukázal, až když už tam nikdo nebyl. Samozřejmě v žádném případě nehodlal za ní znovu běžet a doprošovat se, ale…
,Snad bych mohl jenom tak projít kolem její komnaty, stejně musím mluvit s Albusem, a není to zas tak velká oklika….’
Vydal se ke dveřím svého kabinetu. Ke svému úžasu však v nich spatřil právě Violu, která se navíc na něj okamžitě vrhla a začala ho vášnivě líbat.

„To je nádhera! Do-ko-na-lé!“ slabikovalo zrcadlo. Viola si povzdechla a svlékla si šaty, připravené pro zítřejší slavnost. Nikdy se oblečením příliš nezabývala, tentokrát se však chtěla líbit…chtěla se líbit jemu. Znovu si povzdechla. Od toho večera, kdy přišel k jejím dveřím ho vůbec neviděla. Na jídlo asi nechodil vůbec, nebo se ve Velké síni ukázal, až když už byli všichni ostatní pryč. Samozřejmě v žádném případě nehodlala za ním běžet a doprošovat se, ale…
,Snad bych mohla jenom tak projít kolem jeho komnaty, stejně jsem se chtěla zastavit za skřítky v kuchyni, a není to zas tak velká oklika…’
Pár minut poté už stála u dveří jeho kabinetu a opatrně nahlížela dovnitř. Zalapala po dechu. Vprostřed místnosti stál Severus Snape a vášnivě se líbal…..s ní.
,No tohle?!’ zděsila se Viola. ,Že bych měla schizofrenii?’
Existoval jen jeden způsob, jak se o tom přesvědčit. Vběhla do pokoje a namířila hůlku na svou dvojnici. „Petrifikus totalus!“
Severus Snape zůstal udiveně civět na dvě Violy. Jednu rozčileně svírající hůlku a druhou omráčenou, sunoucí se k zemi.
„Co to….“ začal, hned ale zmlkl. Omdlelá Viola se na zemi začala měnit. Tloustla a nafukovala se, vlasy se jí krátily…až po chvíli ležel na podlaze před překvapeným profesorem jeho bývalý žák Vincenc Crabbe.
Viola se na Severuse tázavě zadívala, ten však v tu chvíli nebyl schopen slova. Paralyzovaně se odpotácel do koupelny a začal zvracet. (Zkuste si líbat Crabbea!….pozn. Severus Snape.) Pevně svázala Crabbea a potom tichounce vklouzla za ním. Už nezvracel, seděl vyčerpaně vedle záchodové mísy a byl úplně bílý.
Svezla se na zem k němu.
„Ty můj malý chudáčku…“ šeptla napůl soucitně, napůl pobaveně a položila si jeho hlavu do klína.
Probudila se omotaná kolem záchodové mísy. Ospale se rozhlédla kolem a zjistila, že od dveří koupelny ji nevyzpytatelným pohledem pozoruje Severus Snape.
„Slavnost začíná za deset minut,“ oznámil jí stroze.
Zděšeně vyjekla a vystartovala ven, aby se stihla alespoň převléknout. Přichycený kousek toaletního papíru za ní bíle vlál jako vlajka míru…

Na stožárech na famfrpálovém hřišti vlály bílé vlajky míru. Početný dav kouzelníků hlasitě ševelil, všichni však naráz umlkli, když na podium umístěné uprostřed hřiště, vystoupala důstojná postava Albuse Brumbála.
„Vážení přátelé,“ oslovil bradavický ředitel shromážděný dav kouzlem zesíleným hlasem.
„Sešli jsme se dnes tady, abychom oslavili události posledních týdnů, a také, abychom je uvedli na pravou míru. Tak za prvé, lord Voldemort (v publiku to poděšeně zašumělo) je skutečně mrtvý. A…je pravdou, že zemřel, hmmm, poněkud neslavně (publikum se vědoucně zahihňalo), stejně jako většina jeho stoupenců, kteří se okamžitě po jeho smrti většinou navzájem pozabíjeli, ve snaze urvat pro sebe moc. Ty, co zbyli, můžete vidět tady,“ a Brumbál ukázal do rohu pódia, kde navztekaně postávalo několik svázaných čarodějů.
„Rada uvažovala, co s nimi, vzhledem k tomu, že Azkaban nefunguje a kdoví, zda ještě někdy fungovat bude. Nakonec jsme se rozhodli pro, myslím, velmi rozumnou věc. Postaráme se, aby byli pro jednou trochu užiteční. A vzhledem k tomu, že tu naštěstí právě máme jednu z nevětších odbornic na přeměňování…“
Na podium křepce vyskočila zčervenalá Minerva McGonagallová a namířila hůlkou na Smrtijedy. „Mutacio Sus!“
Hlouček Srtijedů se změnil v hlouček chrochtajících malých prasátek, která se za všeobecného veselí rozutekla. (Už nikdy nebudu jíst vepřové!…pozn. 99% všech přítomných.)
„Ale rada rozhodla ještě o jednom,“ pokračoval Brumbál. „Jak jste možná někteří zaslechli, obrovskou zásluhu na zneškodnění Voldemorta a jeho skupiny má jeden ze zdejších učitelů. Severus Snape po celá léta vydával v roli špióna svůj život všanc…a nejen za to si zaslouží Merlinův řád první třídy. Prosím, aby si jej přišel převzít!“
Oslovený lektvarolog (:-)) se udiveně napřímil. O tomhle nic nevěděl… Vydal se směrem k pódiu, zatímco rozjařený dav mu nadšeně provolával slávu…
Severus, to je kus,
volá každý kdo má vkus!
Heslo zní:
jen Sevie,
nejlepší je,
to se ví!
(Eh, omlouvám se, to samozřejmě nevolali, ve skutečnosti skandovali ,slávááá’ a ,vivááát’ a podobné nudné věci…myslela jsem, že tohle by bývalo bylo zajímavější…no nic, třeba mě ta puberta jednou i pustí… ) pozn. aut.)
Severus obdržel cenu z rukou nového ministra kouzel, Arthura Weasleyho, a Brumbál si opět vzal slovo a pronesl jeden ze svých dlouhých monologů na téma ,pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí’ a ,vždycky existuje světlo’… Zakončil s tím, že: „na příkladu Smrtijedů můžeme vidět, jak dokáže být zlo hloupé a navíc, je vždy samozhoubné….a také umí být chytré a samospasitelné…“ dodal tišeji. Naštěstí (nebo snad naneštěstí?) jeho poslední slova zanikla v jásotu publika.

„…a tak Pán Zla zahynul slavnou a hrdinnou smrtí a za následovníka určil mne, svého nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího…“dokončil o několik tisíc kilometrů svůj proslov mladý čaroděj s nakrátko ostříhanými světle žlutými vlasy.
Shromážděná skupinka kouzelníků ho udiveně pozorovala. Přišli sem zlákáni nabídkou na ,tetování a sadu nádobí zdarma’, pokud vyslechnou přednášku. Čekali něco nudného, ale tohle…
V zadní řadě se zvedla hezká asi patnáctiletá dívka a rozpustile se zahihňala.
„Já…hmm…slyšela jsem, že Vy-víte-k…, že Voldemort zemřel trochu méně důstojně, prý se mu to stalo, protože šlápl do…do….no však víte…“
Vysoký zlatovlasý mladík na ni upřel ocelový pohled. Pak pozvedl hůlku. „Avada kedavra!“
Dívka sklouzla k zemi. Byla mrtvá.
„Ještě někdo tu pochybuje o tom, co jsem řekl?“ otázal se ten, kdo ji zabil, nevzrušeně.
Všichni mlčeli.

Zšeřelou bradavickou chodbou procházel tuze nesourodý pár. Vysoký, přísně vyhlížející muž a drobná dívka oblečená do hezkých fialových šatů. Jednou rukou rozpustile popotahovala lem jeho hábitu, v druhé se jí klátil plyšový medvídek jménem Béďa.
Muž se zastavil.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si a ukázal na medvídka v její dlani. „Nechceš mi ho třeba vrátit?“
„Nedám,“ odsekla a v očích se jí uličnicky zablesklo. „Budu s ním spát….“
„Ehm, ehm,“ odkašlal si znovu, přitiskl ji ke zdi, rukou jí vjel do vlasů a rozcuchal jí vysoký drdol sepnutý dlouhou jehlicí. „A co takhle spát s někým jiným, to bys nechtěla…?“
„S kým?“ zeptala se nevinně a upravila si účes. „S jiným medvídkem?“
Dříve než stačil vymyslet náležitě kousavou odpověď, ozvaly se blízko nich kroky.
Ze tmy se vynořila primuska Ginny Weaslyová. V náruči nesla náklad jídla z kuchyně a očividně s ním mířila do nebelvírské společenské místnosti. Ve všech kolejích ten večer probíhaly bouřlivé oslavy.
„Dobrý večer…“ pozdravila zdvořile. „Uhm, hezký medvídek, paní profesorko,“ dodala po chvíli.
„Děkuji,“ usmála se mladá žena ve fialových šatech. „Jmenuje se Béďa. Ale vlastně není můj, patří tady panu profesorovi. Je to jeho nejoblíbenější….“
Ginny Weasleyová zalapala po dechu a trousíc za sebou klobásy, sušenky a dortíky, rozeběhla se k nebelvírské společenské místnosti, odkud se po chvíli ozvala hlasitá rána. Evidentně většina studentů omdlela poté, co jim oznámila: „fesorsnejpmámedvídkaařikámubéďa“.
,Fesorsnjejp’ probodl svou společnici pořádně nabroušeným pohledem.
„Tak a už toho mám právě dost!“ pravil výhružně. „Žádné vytáčky, žádné šprýmy na mou adresu, zvláště ne před studenty! A tohle, přestaneš nosit!“ dodal, vytrhl jí z vlasů dlouhou jehlici a vyhodil ji z okna.
V dívčiných očích se zablesklo. „Já nehodlám nikoho poslouchat…a už vůbec ne nějakého muže!“ vykřikla, ale po chvíli pokračovala. „Možná, snad jedině…někdy….tebe….“ špitla a upřela na něj pohled, díky kterému by mohli na severním pólu postavit aquapark. Potom se postavila na špičky a vtiskla mu polibek na přísně sevřená ústa.
,Co je moc, to je moc,’ pomyslel si, odhaduje v duchu vzdálenost do svých a do jejích komnat. Obojí bylo příliš daleko. Zlehka ji k sobě přitiskl a odcouval s ní do blízkého přístěnku na košťata…

Jediný, kdo se toho dne neradoval (kromě stáda čuníků, ovšem), byl Bradavický školník Filch. Oslavující studenti (a nejen studenti) dělali po celé škole nepořádek a on měl práci navíc…
„Co je zase tohle?!“ zavrčel navztekaně, rozhlížeje se po zemi blízko nebelvírské společenské místnosti. Na podlaze se válelo několik balíčků sušenek, pár klobás a rozšlápnutý dortík.
„Haranti jedni rozjívený!“ nadával Filch. „Ničeho si to neváží, jen bordel to dělá, a kdo to bude muset uklidit? No samozřejmě, že já,“ zahartusil, rázně otevřel dveře svého přístěnku na košťata a…



…a to je konec pohádky milé děti Moc děkuju vám všem, co jste to se mnou vydrželi až do konce a opravdu doufám, že se vám můj mírně připraštěný příběh alespoň trochu líbil. Pokud ano, ráda pro vás, budete-li mít zájem, zas něco napíšu, ale bohužel asi až v létě... Prozatím bych vás chtěla odkázat na autorky, jejichž obsahové a hlavně stylistické dokonalosti já nikdy nedosáhnu, neboť za prvé jsem moc líná a mám moc málo času, než abych se o to pokoušela, a za druhé, a to hlavně, by se mi to stejně nepodařilo. Takovými autorkami takřka dokonalými jsou zejména Vraní oko a Violet Baudelaire. Opravdu doufám, že zmíněné slečny touto neplacenou reklamou neurazím, leč nemohla jsem odolat
Svým milým čtenářkám (je-li tu i nějaký čtenář, nechť se přihlásí ) ještě jednou děkuji a přeju vám všem krásné jaro. Mává Vám, Vaše Severka.

Skvělý! Díky - ta holka je fakt talent

To tedy je.

Klidně by se tím mohla živit a nežila by si špatně. Rowlingovou by ovšem po právu ranila mrtvice