Neskutečná ženská....
Okiedokie...No dobře... poslední kapitoly.
Další dvousmyslné narážky na Brumbálovo
+, užasný pokřik oslavující Sevíka, méďa Béďa, horda prasátek a mnoho dalšího!
Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 11 – Bílá obálka
„Crabbe, ty nemožnej idiote, okamžitě otevři nebo tě zabiju!“ zařval Draco Malfoy kopaje přitom ze všech sil do dveří domu svého někdejšího bradavického kumpána. Konečně po chvíli se dveře váhavě pootevřely. Draco je vztekle rozrazil, rozzuřeně vtrhl do domu a rozkřikl se na Crabbea, který stál vprostřed předsíně a zaraženě se ládoval koblihou.
„Přestaň se cpát, ty tupče a dej si pozor, co mi teď řekneš. Kdo prozradil ministerstvu, kde se ukrývá Avery?! Temný pán to svěřil jenom mně a já se o tom zmínil jen tobě a nikomu jinému. Takže?!“
Vincent Crabbe spolkl několik posledních soust a upřel na mladého Malfoye tupý pohled sádelnatých oček.
„Netvař se tak blbě,“ rozběsnil se Draco, „víš, co jsi způsobil?! Pán zla nestojí o žádné potíže, zvlášť ne teď, před rozhodující bitvou. A na mě kvůli tobě použil cruciatus. Na mě, na svého nejoblíbenějšího Smrtijeda! Proč jsi to prozradil? Zlákalo tě těch deset tisíc galeonů odměny, že je to tak?!“
„Není,“ jal se Crabbe konečně protestovat. „já to nebyl, fakticky! Museli se to dozvědět nějak jinak…“
„A to ti mám jako věřit?“ zasyčel Malfoy s obličejem těsně u toho Crabbeova. „Dokaž to!“
„Draco, nebuď zlej, já o tom vážně nic nevííííím,“ protáhnul tlustý mladík plačtivě. „Hele, mám pro tebe informaci, která ti Temného pána zase usmíří.“
Malfoyův výraz trochu změkl. „Tak to vysyp, doufám, že to bude k něčemu dobré.“
Crabbe se naklonil a zašeptal cosi do Malfoyova ucha.
Po Dracově tváři se rozšířil úsměv. „Takže ten umaštěný hňup je…. No Crabbe, jestli je tohle pravda, koupím ti ten největší dort, co seženu!“ vykřikl a s pomocí jediného lusknutí prstů se přemístil pryč.
Vincent Crabbe si zhluboka oddechl. Tohle bylo o fous. Samozřejmě, že Averyho ministerstvu prozradil on. Nepatřil ke Smrtijedům, jen jim občas donášel nějaké informace, které jako vrchní uklízeč na ministerstvu pochytil… Zatím ho ještě nikdy nezlákalo, udělat to opačně a udat nějakého Smrtijeda, až tentokrát. Odměna deset tisíc galeonů byla přeci jen příliš lákavá. (A víte, kolik dneska stojí jídlo?….Pozn. Vincent Crabbe.) Ostatně Avery nemusel být tak hloupý, aby vraždil přímo na ministerstvu, Popletalovi rovnou pod nosem, mohl se vyřádit přeci jinde, u většiny množících se záhadných úmrtí se stejně ministerstvo snažilo předstírat, že neexistují…
Crabbe přešel do kuchyně a z police si vzal jednu z velikých čokolád. Potřeboval se nějak uklidnit, znal Malfoye dobře a nechtěl ani pomyslet, co by se s ním stalo, kdyby se mu Draca nepovedlo uchlácholit tou informací.
,Dobře, že jsem včera zametal v Popletalově pracovně, když se hádal s Weasleym, jinak bych to nevěděl,’ pomyslel si a ukousl si obrovský kus čokolády. Přežvykuje, zvažoval svou situaci.
Díky své pečlivě budované pověsti naprosté tupce, byl prozatím i v této výbušné době relativně v klidu – nikdo si ho moc nevšímal. Teď mu však hrozilo nebezpečí, tušil, že Malfoy na událost s Averym hned tak nezapomene a pokud by Smrtijedi zvítězili, mohla se mu tahle zrada ošklivě vymstít.
,Na druhou stranu, když vyhraje v rozhodující bitvě Brumbál, nastane na ministerstvu veliké vyšetřování a to by pro mě taky nebylo dobré,’ uvažoval nad druhou tabulkou čokolády. Ale teprve když načal čtvrtou, dostal nápad.
„To je ono,“ vykřikl nahlas a jediným mocným polknutím zlikvidoval zbylou půlku čokolády. Pak ze svých tajných zásob vytáhl několik desítek malých lahviček. Ve všech byl mnoholičný lektvar. Pečlivě je uložil do kapes širokého cestovního pláště a ten si oblékl. Spokojeně si zamnul ruce a zamířil do ložnice. Přeci jen, odjíždět na tak dlouho bez rozloučení… Sklonil se nad postel a vlepil spícímu Goylovi pusu na ouško. Potom konečně zamířil ke krbu.
O pár chvil později se vynořil v Prasinkách v krčmě U Madame Rosemerty. Nenápadně se zamíchal mezi hosty a poté, co se posílil několika půllitry horkého ležáku, vyšel z hospody ven a zamířil postraními cestami k Bradavickému hradu.
Severus Snape se otočil a položil na stůl svazek papírů, pohledem se záměrně vyhýbaje páru fialkových očí, které se na něj upíraly od vchodu do jeho pracovny.
,Proč přišla?’ pomyslel si rozzlobeně. ,A právě teď…’
„Co chcete?“ vyštěkl a se zbytečnou prudkostí přihodil na hromadu další dokumenty.
Mlčky popošla pár kroků do místnosti. Průvan za ní přibouchl dveře a zhasil tak několik hořících svící. V pokoji se rozhostilo pološero, jen odlesky zbylých plamínků se mihotaly po podlaze, po stěnách a po jejím bílém plášti.
Několikrát roztržitě přešla sem a tam, pak se k němu obrátila a konečně přerušila ticho. „Myslím, že pan Moody má pravdu. Váš plán je příliš nejistý a nebezpečný. Snad bychom měli s útokem přeci jen ještě počkat,“ vysypala ze sebe, a znělo to podivně zmateně, jako by ji to napadlo až v té chvíli.
Snape se ušklíbl a už se chystal říct něco sarkastického, najednou však zaváhal. Viděl její nejistotu, v uších mu dozníval rozpačitý tón jejího hlasu. Přeci jen, byla ještě dítě, bylo možné aby…
„Vy máte strach?“ zeptal se k vlastnímu údivu skoro měkce, přistoupil k ní a dotkl se její paže. Vzápětí však instinktivně couvl, odražený ohněm, který vyšlehl z její odpovědi.
„Já se nebojím ničeho a nikoho,“ vykřikla zuřivě a okamžitě zrudla. „A o vaši útěchu rozhodně nestojím!!!!“
Díval se, jak rozčileně oddychuje, a najednou se mu zachtělo zkrotit tu vzteklou pýchu…. Ale ona se už vydala ke dveřím. S rukou na jejich klice se však zastavila a znovu se vrátila do pokoje.
„Nevěřím, že to dokážete!“ řekla tvrdě a hleděla přitom do země. „Podle mě na to nejste dost schopný!“
Vzápětí si uvědomila, že udělala chybu, že teď se prozradí… ,Utéct,’napadlo ji jako první a vrhla se k východu. Snape však byl rychlejší. Zastoupil jí cestu, dlouhými prsty polapil její bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí. Vzdala to dřív, než se v jejich temné hloubce stačila utopit.
„Lhala jsem,“ zašeptala. „Lhala jsem, mám strach. Mám strach o tebe…. Nechci, abys tam šel. Nechci, aby ses vystavoval takovému nebezpečí. Nechci, aby tě zabili!“
Pozoroval ji, jak před ním stála, sahajíc mu sotva do půlky ramen. Vzdorovitě se mu dívala do očí a ze všeho nejvíc připomínala provinilou školačku. Věděl, že by měl udělat jedinou rozumnou věc – vystrčit ji ven a přidat nějakou cynickou poznámku, najednou to ale tak nějak nešlo. Cítil, jak se na něj cosi řítí a on už to nemohl zastavit a ani nechtěl…
Natáhl dlaň a zlehka uvolnil jehlici, která spínala její účes.
Violiny hedvábné vlasy se rozpustily.
Crabbe se obezřetně rozhlédl a vklouzl do kanceláře bradavického školníka Filche. Měl štěstí, byla prázdná. Sebral ze stolu několik dlouhých šedivých vlasů. ,Doufám, že to nejsou chlupy z té jeho kočky,’ pomyslel si, vhodil jeden vlas do lahvičky s mnoholičným lektvarem a zhluboka se napil. Za moment už se na svůj odraz v zrcadle díval Filchovýma očima.
,Skvělé,’ pomyslel si. ,Jako Filch můžu vykrákat za vlasy kterého žáka budu chtít. Budu se moci pohybovat po hradě jaké podobě se mi zachce. Nikdo mě neodhalí a co víc, nikoho ani nenapadne, aby mě tady hledal. A kdyby Voldemort zvítězil, právě tady budu mít tu nejlepší možnost udělat něco, čím bych se mu zavděčil…’
Nepravý bradavický školník s ďábelským úsměvem na tváři vyšel ven ze své komnaty.
Ve stejném okamžiku za sebou Minerva McGonnagalová unaveně zavřela dveře sborovny a v náruči si srovnala kupu písemných prací. Odpověděla na pozdrav Filchovi, který procházel kolem v patách se svou kočkou, Paní Norrisovou, (Už jsem vám to chtěla říct dávno, nejsem žádná Paní Norrisová, jsem slečna!…pozn. pa…uhm, žblept…Slečna Norrisová.) a vydala se potemnělou chodbou ke svému kabinetu. Na konci chodby zahnula za roh a…a málem vrazila do dalšího Filche, který šel proti ní, tentokrát bez P…Slečny Norrisové. Filch číslo dvě ji nevzrušeně pozdravil a odšoural se pryč.
Minerva udiveně zakroutila hlavou, pak nad tím však mávla rukou. Jsem už asi přepracovaná, pomyslela si. Znaveně si protřela oči a pokračovala svou cestou…
Tiše přecházel sem tam po pokoji a pocit samolibé radosti z vítězství se v něm mísil se zvláštním pocitem provinění. Nalil si sklenici vody, posadil se na rozházenou postel, zhluboka se napil a prsty si zamyšleně promnul spánek. Nemělo se to stát, samozřejmě, ale o tom, co mělo být, teď nechtěl uvažovat. Myslel na to, co bylo…
Ve vzduchu jako by se ještě chvěl slabý dívčí výkřik, ozvěna ve stěnách šeptala jeho jméno měkkým ženským hlasem…
Kam se poděla ten večer její nedobytná pýcha?
Tála a hebkla mu v dlaních, najednou křehce nejistá a poddajná, smích se jí na tváři mísil se slzami…
Přivál sem něčí smích,
lásku, jak psaní,
utkanou z něžných vět,
otisky dlaní,
zanechal na řádcích,
ten, kdo je první čet.
Hvězdy, až zeptáš se,
řeknou, že tys to byl,
a do bot teče ti,
to, co jsi natropil,
nachovou pečetí,
na bílé obálce.
Přejel si hřbetem ruky přes čelo a obrátil se k ní. Schoulená do klubíčka spala v koutku postele, ze záplavy zlatohnědých vlasů jí vykukovalo rameno. Natáhl ruku, dotkl se jej špičkami prstů, a zlehka v nich promnul její teplou jemnou pleť. Neprobudilo ji to, jenom se zavrtěla a ve spánku se otočila. Slabá deka se přitom svezla z jejího těla. Skousnul si ret a rychle ji přikryl, aby nepodlehl pokušení znovu ji vzbudit. Příliš toho za tu noc nenaspali.
Usmál se, upíraje na ni změklý pohled. Byla neskutečná… Za těch pár hodin se jí podařilo probořit většinu ledových štítů, které si kolem sebe za ta léta vybudoval. Jeho vinou už ne dítě, zůstala pořád tak neuvěřitelně dětsky rozpustilá…. Přeházela mu pečlivě srovnané dokumenty a z listů jeho poslední vůle nadělala vlaštovky. Donutila ho, aby s ní hrál šachy a spolu se svou královnou se vztekala, když dostala mat. ,Za trest’ ho něžně vykrákala za vlasy, pak prohlásila, že by potřeboval učesat, a než stačil cokoli namítnout, vytáhla hřeben. Nejdřív mu na hlavě vyrobila slavnostní drdol, ozdobila ho sponou, a když se na svůj výtvor podívala, začala se bezostyšně chechtat (Severus se zahlédl v zrcadle a pochopil proč); pak mu spletla vlasy do dvou copánků, na každý přidala mašli, a znovu se nezadržitelně rozhihňala. Kdyby na něj něco takového zkoušel kdokoli jiný, se zlou by se potázal, ale jí nedokázal v tu chvíli zakázat nic. Měl jen jedinou obranu, a tak ji znovu a znovu srážel do podušek a líbal ji, až ztrácela dech a do očí se jí vkrádala prchavá touha…
Znovu se slabě usmál a přitáhl se k ní blíž, aby ji mohl opatrně vzít do náruče. V téže chvíli pocítil známé pálení na pravém předloktí. Vztekle sevřel pěst, až se mu nehty zaryly hluboko do kůže. Tohle nebylo fér. Ne teď… Vzápětí se ale ovládl, vstal z postele, přešel ke krbu a poslal zprávu Brumbálovi. Pak, váhaje, našel na dně své skříně malou zaprášenou krabici. Na kousek pergamenu naškrábal stručný vzkaz a pergamen spolu s tím, co bylo v krabici, položil na polštář vedle spící Violy. Potichu, tak, aby ji nevzbudil, se vydal ke dveřím. Stiskl kliku a zlehka je otevřel. Otočil se, aby se na ni ještě jednou podíval, a potom rozhodným krokem vyšel ven, do chladné tmy.
Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 12 – Méďa Béďa
„Ehmm, promiňte, pane profesore, ale tady máte nějaké smítko,“ zachrčel bradavický školník, sebral cosi ze Snapeova hábitu a rychle se odšoural pryč.
Severus se za ním udiveně podíval, pak ale pohodil hlavou: teď neměl čas zabývat se podivným Filchovým chováním, měl na práci něco mnohem důležitějšího… Rychle seběhl schodiště, ale potom se zastavil. Za jeho zády se ozvala ohlušující rána.
Obrátil oči v sloup, a pak je unaveně přivřel.
„Jezdit na koloběžce ze schodů není zrovna nejlepší nápad, Albusi,“ řekl nahlas a otočil se.
Pod schodištěm se namáhavě sbíral ze země bradavický ředitel. Všude kolem se válely trosky jeho koloběžky. Brumbál se opatrně postavil a pomalu dokulhal k profesoru lektvarů.
„Pěšky bych tě nedohonil… A chtěl jsem ti ještě zdůraznit, abys na sebe dával pozor…“
Snape se ušklíbl. ,Jasně, přijdu na Setkání a řeknu Voldemortovi: Ahoj šéfe, a to víš, že já jsem už pěkných pár let špeh, a že dneska bych tě rád zabil…’ pomyslel si cynicky. Navenek však jen stroze přikývl.
„A to ses málem zabil jen proto, abys mi řekl tohle?“ zeptal se potom.
V modrých očích Albuse Brumbála se rozhořely poťouchlé ohníčky.
„Vlastně jsem se tě chtěl zeptat, jestli netušíš, kde je profesorka Violettová. Nahoře už se sešlo skoro celé jádro řádu, chybí jen ona…“
„A proč bych o ní zrovna já měl vědět?“ opáčil Snape.
„Ale,“ pokračoval Brumbál nevzrušeným tónem televizního komentátora. „Já jen, že byla viděna včera ve večerních hodinách jak vchází do tvé komnaty a ven už ji nikdo vyjít neviděl. Několik podobizen se obává, žes ji zavraždil, zdálo se přeci, že ji nemáš moc v lásce…“ dodal ředitel a potměšile na Severuse zamrkal.
Snape na něj vrhl výhružný pohled. Velice výhružný pohled.
„Tak dobrá…“ zavrčel. „Je u mě ve sklepení…zavřená…a nikomu bych neradil, aby jí odemykal, jinak bude mít dotyčný co dělat se mnou…“
„Ale, ale, Severusi,“ usmál se ředitel, „proč hned tak nazlobeně? Myslím, že ji nikdo ven nepustí. Já tedy rozhodně ne, nechtěl bych, aby to byla moje hlava, na kterou se pak snese její spravedlivý hněv.“ A Brumbál znovu zvesela zamrkal.
Snape chvíli zvažoval jeho slova. ,To je pravda,’ napadlo ho. ,Ona bude zuřit…ale toho já se už taky nemusím dožít,’ uvědomil si s ironií a bez dalších slov se vydal k hradní bráně.
„Severusi!“ zavolal za ním Brumbál.
Otočil se.
„Hodně štěstí…“
Znovu krátce přikývl a spěšně vyšel do chladného rána.
,Který bláznivý skřítek mi to povlékl peřinu černým povlečením?’ pomyslela si Viola, ospale si protírajíc oči. ,Jako bych ani nebyla ve svojí posteli…a co se mi to zdálo?’
Takový zvláštní sen… Padala kamsi vzhůru a přála si, aby ten pád nikdy neskončil. Kdosi ji roztříštil na tisíc kousků a potom posbíral a slepil, jako by se vůbec nic nestalo. ,Nic a všechno’ pomyslela si a najednou se na to docela jasně rozpomněla…
Včerejším deštěm
deštivá jsem
nedávno ještě
pršela jsem
protekla jsem ti dlaněmi
a tys mě, těsně nad zemí
rukama chytal bosýma
to léto o déšť řeklo si
pršela jsem a zmokl jsi….
Poslepu natáhla dlaň a zašátrala na polštář vedle sebe. Nahmátla cosi měkkého, usmála se a otevřela oči…
Na polštáři seděl malý černohnědý plyšový medvídek, kouzelná hračka… Jemně se usmíval, upíral na ni černé, korálkové oči, a po chvíli k ní vztáhnul svou drobnou plyšovou packu, ve které svíral kousek pergamenu. Vzala si ho od něj, rozložila a začala číst.
Tohle bývala moje nejoblíbenější hračka. Vlastně taky moje jediná hračka. Jmenuje se Bedřich. Ohlídá mi Tě, než se vrátím. S.
Přitiskla si dopis k tváři a nasála jemnou hořkosladkou vůni heřmánku. Pak ale papír zmačkala a odhodila do rohu a vzápětí za ním vztekle mrštila i nebohého medvídka.
„Já ale nejsem dítě!“ vykřikla, seskočila z postele a rychle se oblékla.
„Jestli si myslí, že tu budu čekat, tak to se zatraceně plete… Nezůstanu tady, ani kdyby trakaře padaly“ mumlala si rozčileně cestou k východu. Překročila trakař, došla ke dveřím a rázně stiskla kliku. Bylo zamčeno.
Severus Snape stál na lesní mýtině v kruhu Smrtijedů a pociťoval vzrůstající znepokojení. Voldemort se toho dne zdál být ve výborné náladě. Smál se, vtipkoval (Mrtvý mudla, dobrý mudla. Víte jak může být mudla užitečný? Jako žrádlo pro vlky…chá chá.), dokonce koketoval s Bellatrix Lestrangeovou a na nikoho nepoužil cruciatus. To nebylo dobré. Pokud byl Voldemort ve veselé náladě, znamenalo to vždycky nějakou hrozbu…
Temný pán se postavil doprostřed palouku a jediným tichým tlesknutím si vyžádal ticho.
„Drazí…přátelé…“ řekl s čímsi, co by se při veliké dávce fantazie dalo nazvat úsměvem. „Rád vás tady všechny vidím. Možná jste si všimli, že jsem potěšen – je to díky mimořádně cenné informaci od mého nejmladšího a nejvěrnějšího Smrtijeda, Draca Malfoye, kterého tímto přede všemi chválím. Jistě vás zajímá, o jakou informaci jde a brzy se to i dozvíte. Prozatím…snad trochu zábavy….“
Luskl prsty a ve vzduch před ním se roztočil do obrovitého víru. Vzápětí se na tom místě začaly objevovat podivné třírozměrné obrazy. Jako by se tam začal promítat jakýsi groteskní zrychlený film…
Lidé se v jedné vteřině v bolestech rodili a v druhé v bolestech umírali a mezitím žili své životy, nízké a podlé. Lhali, podváděli, kradli, souložili bez lásky, nenáviděli se a vraždili. Tisíce jedněch zvraceli z přecpání a statisíce jiných umírali hlady. Špinaví žebráci se váleli v blátě a do krve se rvali o falešnou minci, kterou jim kdosi hodil. Oddíly promrzlých vojáků do sebe stříleli, aby mrtvým mohli vzít boty. Plačící zástupy nešťastných a osamělých vzpínaly ruce k nebi v marné prosbě…
Tolik lidí se modlí a bůh je neslyší
a nepomůže světu
jako totálně nasazený zahynul v Reichu
při náletu…
Zblázněné davy zabíjely ve jménu idejí, které vzápětí zrazovaly. Lidé plivali jeden druhému do tváře a právo na život měřili podle barvy kůže a délky nosu. (Z toho vyplývá, že Severus má obzvláště veliké právo na život…ehm, nevhodný pokus o zlehčení situace, omlouvám se…pozn. aut.) V rohu za scénou si připíjela hloupost se smrtí…
Rasa a tanky a čest a sláva.
Zem se chvěje jak plačící žena, co za vlakem mává.
Červená, lidská
krev vsakuje do hlíny.
Zkus poznat, kdo je vrah
a kdo je
nevinný…
Mrtví romantici zmrzlí v zákopech
něžným a chraptivým hlasem zpívají
nejlepší dílo Ludvíka Beethovena.
Také to byli lidé.
Teď jsou to jenom jména.
Guláš kvér a řády. Ono to láká.
Ale Beethoven? Beethoven?
Pánové, co je to za vojáka?
Severus Snape si skousl ret a upřeně se zadíval na groteskní film, který se před ním odehrával. Měnil se, vzrůstal a rozvíjel se jako jedovatý květ…
Monumentální bitvy začaly přitahovat. Kuropění krve, symfonie křiku, chrám hrůzy… Z milionů mrtvých se stala statistika a krutost se změnila v chladnou logiku.
Bylo to zlo ve své čisté podobě a najednou to bylo…krásné.
Skupina Smrtijedů s rozkoší pozorovala fascinující divadlo a Severus Snape stojící mezi nimi je pozoroval se stejnou rozkoší jako oni.
Červená lidská krev v kalužích hasne
a hvězdy na nebi
jsou cynicky krásné!
V tu chvíli vyzkoušela Viola na dveře Snapeova kabinetu desáté odemykací kouzlo, poslední, které znala. Nefungovalo. Zničeně se svezla k zemi a marně se snažila zadržet pláč.
„Vrať se!“ vykřikla zoufale, ale odpověděla jí jen ozvěna prázdných stěn.
Medvídek Béďa se vykolébal z rohu, vyšplhal po jejím plášti a pevně ji objal předními packami kolem krku.
Zamrkal. Zdálo se mu, jako by na něj někdo volal… Jeho skelný pohled se zaostřil a obrazy před ním se znovu proměnily. Z chladné logiky se stala bezcitná krutost, slavné bitvy se změnily v krvavá jatka… Sklopil pohled k zemi a zkusil propočítat množství naděje, co zbývala světu, na každého jednoho člověka. Ale vyšlo mu tak málo, že si raděj připomněl tu svou naději…naději s fialkovýma očima, zlatavými vlasy a bláznivými nápady…
Prohlížela si znamení zla na jeho ruce.
„Je to dost nepovedené, vypadá to spíš jak tykev, než jako lebka,“ smála se.
„Tobě to připadá směšné?“
Trochu zvážněla.
„Myslím, že každé zlo je ve své podstatě přeci jen nejvíc ze všeho k smíchu…“
Obrazy uprostřed paseky zmizely.
„Tak a teď je čas na slíbenou novinku…“ sykl Voldemort. „Už dávno vím, že je mezi vámi zrádce a dnes jsem díky Dracovi konečně zjistil, kdo jím je.“
Severus zděšeně ztuhl, rychle zkoncentroval co nejvíc energie a pokusil se poslat Brumbálovi varovnou myšlenku.
Voldemort se zlověstně narovnal a rudě svítícím pohledem si přeměřil zvlášť každého Smrtijeda. Snapea si nechal až na konec.
„Zrádcům patří smrt, že ano, Severusi Snape!“ zaburácel a pozvedl hůlku.
„Avada kedavra!“
O několik kilometrů dál Albus Brumbál zachytil ozvěnu Severusova varování. Vzápětí se v dáli nad vrcholky stromů zeleně zablesko.
„Rychle!“ křikl bradavický ředitel na početnou skupinu kouzelníků, která jej obklopovala.
Snape se prudce vrhl na stranu, aby uhnul před smrtícím paprskem. Na nic jiného už mu nezbýval čas. Kletba, určená jemu, zabila Bellatrix Lestrangeovou. Voldemort to ignoroval.
„Avada kedavra!“ vykřikl znovu míře hůlkou na Severuse a rychle postoupil pár kroků dopředu. To ale neměl dělat. Kdovíkde se to tam v trávě nabralo, snad to tam umístila prozřetelnost sama…zkrátka Voldemort v tu chvíli šlápl do...do...(no však vy víte do čeho
), uklouzl a upadl. Hůlka mu vyletěla z ruky, ve vzduchu se přetočila a smrtící zelený paprsek, který z ní tryskal, se obrátil na něj a zasáhl ho.
Poslední myšlenka temného pána se týkala toho, jak je tohle hloupý způsob smrti a co na to řekne historie…
Severka Plamenná - O fialce a heřmánku - 13 – A byla, je a bude!
Jenom ji nevyplaš…
Tiše. Ne. Tišeji!
Šla tudy a zlý čas
tál v jejích šlépějích.
Stokrát ji zapřeli
nahlas i potichu
stokrát ji zapřeli
a jí je do smíchu.
Stokrát ji zapřeli
ubili strachem
a ona spěchá dál
travou i prachem
a liché sčítá v sudé
a byla, je a bude!
„Pusťte mě ven!“ vykřikla a snad už posté zabušila na dveře. Tentokrát se však otevřely a ona setrvačností vypadla přímo do náruče toho, kdo za nimi stál. Pevně se k němu přitiskla, natáhla dlaň a prsty přejela jeho tvář, jako by se chtěla přesvědčit, že je to skutečně on…. Vzápětí se ale odtáhla, kopla ho do holeně a na obličej mu vší silou mu uštědřila boxerský úder. Tuze neumělý, nicméně stačilo to k tomu, aby ji pustil a překvapeně se chytil za nos. A zatímco si jednou rukou mnul naraženou nohu a hřbetem druhé si stíral z nosu krev, vyběhla ona bez jediného slova ze sklepení, jako by jí za patami hořelo…
Téhož dne po setmění seděla Viola na podlaze svého pokoje a přemítala, zda by bylo lépe Severuse Snapea zavraždit, zmučit, vykuchat a rozčtvrtit nebo zavřít do klece a maximálně vodit na vodítku vyvenčit….. Hlavně by ale ráda věděla, jestli mu tou ranou do obličeje opravdu neublížila. Jenomže se o něj tak bála, a taky na něj měla vztek…
Vtom někdo prudce zabouchal na dveře.
„Violo!“ ozval se za nimi jeho rozkazovačný hlas. „Otevři!“
,To určitě….’ pomyslela si a udělala dlouhý nos. ,Tůůůhle….’
Chvíli bylo ticho.
„Otevři….“ zaznělo po chvíli mírněji.
A zase ticho.
,Proč nepoužije alohomoru?’ pomyslela si.
„Přestaň trucovat….to ti nestačí, žes mi málem zlomila nos?“
Provinile udělala pár kroků ke dveřím, dva metry před nimi se však zastavila.
Tentokrát trvalo ticho víc než minutu a pak…
„Stejněs tam byla se mnou…“
Viola udělala ještě pár kroků a položila ruku na kliku. Uvažovala o tom, co právě řekl, co to znamená… Navíc za ní přišel, ON za ní přišel…. Váhavě stiskla kliku a otevřela dveře.
Severus Snape však za nimi už nestál.
Bradavická vrchní ošetřovatelka Madam Pomfreyová nevěřícně zavrtěla hlavou a naráz vypila půl hrnku silného bylinného likéru. ,Nedá se nic dělat, asi už opravdu stárnu a senilním…’ pomyslela si. Za poslední roky si zvykla, že její paměť už není to, co bývala, a ona už si nepamatuje všechny studenty a veškeré jejich neduhy, nemoci a úrazy. S tím už se smířila. Ale to, co se s ní dělo poslední týden, přesahovalo všechny meze. Na ošetřovně měla v tu dobu jen několik studentů, mezi nimi i jednoho s ošklivě zlomenou nohou. A Madam trpěla zvláštním pocitem, že pokaždé, když přišla, aby mu zlomeninu ošetřila, ležel na posteli někdo jiný…vlastně si nedokázala ani vybavit, zda byl dotyčný student opravdu student nebo to byla studentka. ,Ach joj, stáří je stáří…’ povzdechla si Poppy a znovu si zavdala likéru. ,Nakonec si ještě začnu dávat do uší místo vaty citrónové bonbony, jako to občas dělá Albus. Pak je budu muset vyndávat nejen jemu, ale taky sobě….’
Zatímco Madam Pomfreyová se oddávala neveselým úvahám, na jednom z lůžek ošetřovny se drobný chlapec s uhlazenými hnědými vlasy znepokojeně podíval na svou bobtnající ruku. Zašátral pod svým polštářem, vytáhl malou lahvičku, napil se z ní…..a vzápětí v posteli ležela roztomilá modrooká holčička. ,Už mi toho moc nezbývá,’ pomyslel/a si. ,Ale ten vlas ze Snapeova hábitu si nechám až na konec, to by mohlo být zajímavé….’
Unavený z několika posledních dnů, kdy pendloval mezi ministerstvem a školou, svědčil proti zajatým smrtijedům a podílel se na pochytání ostatních, kráčel Severus Snape tmavým sklepením ke svému kabinetu. Před jeho dveřmi se však zastavil. Bylo pootevřeno a zevnitř se ozývaly velice podivné zvuky.
,Asi jsem zapomněl zavřít, když jsem ráno pospíchal pryč,’ uvažoval a opatrně nahlédl dovnitř.
Po místnosti běhal jako pošuk Alastor Moody, honě se za Protivou, který si pohazoval s Alastorovým umělým okem a vesele halekal: „Moody, z půdy, šiška, Žižka…“ Z kohoutku u umyvadla vykukovala Ufňukaná Uršula a hlasitě Protivu povzbuzovala. „Jen do něj Próťo, jen do něj…“
Snape si povzdychl, namířil na rozjařeného ducha hůlku a vyslovil zaklínadlo.
„Auvajs!“ vyjekl Protiva a vyčítavě na Severuse vyplázl jazyk. Pak hodil Moodymu jeho oko a spolu s Uršulou zmizel v potrubí.
„Díky…“ zamumlal Moody a nasadil si skleněnou kouli zpátky do prázdného důlku. „Ehm, nevěděl jsem, jestli vás zastihnu na ministerstvu, takže jsem šel raděj sem. Chci vám říct, že všichni, které jste označil za Smrtijedy, jsou už buď mrtví nebo pod zámkem.“
„Vím,“ odvětil Snape stroze. „Mluvil jsem právě s Arthurem Weasleym.“
„Aha….no, ještě na jednu věc jsem se vás chtěl zeptat. Myslíte, že je možné, aby byl na živu mladý Malfoy? Našli jsme sice v zemi vypálený kráter a zbytky Dracových vlasů u něj, ale…“
Profesor lektvarů jen pokrčil rameny. „Malfoy byl schopný Smrtijed a…víte jak to bylo tenkrát s Pettigrewem.“
Moody zamračeně kývnul a vydal se ke dveřím, pak se však otočil a zrozpačitěl.
„Já, uhm, vlastně jsem se vám hlavně chtěl omluvit za to, že jsem vám nikdy nevěřil a….“
Snape udiveně zdvihl obočí, pak však beze slova přistoupil k starému bystrozorovi a podal mu ruku. Moody ji pevně stiskl, trochu se pousmál a odkráčel.
Severus několikrát zadumaně přešel svou pracovnou, Alastora Moodyho však v jeho myšlenkách záhy nahradila jistá mladá bradavická profesorka. Už několik dní ji neviděl – na společné jídlo většinou nechodil nebo se ve Velké síni ukázal, až když už tam nikdo nebyl. Samozřejmě v žádném případě nehodlal za ní znovu běžet a doprošovat se, ale…
,Snad bych mohl jenom tak projít kolem její komnaty, stejně musím mluvit s Albusem, a není to zas tak velká oklika….’
Vydal se ke dveřím svého kabinetu. Ke svému úžasu však v nich spatřil právě Violu, která se navíc na něj okamžitě vrhla a začala ho vášnivě líbat.
„To je nádhera! Do-ko-na-lé!“ slabikovalo zrcadlo. Viola si povzdechla a svlékla si šaty, připravené pro zítřejší slavnost. Nikdy se oblečením příliš nezabývala, tentokrát se však chtěla líbit…chtěla se líbit jemu. Znovu si povzdechla. Od toho večera, kdy přišel k jejím dveřím ho vůbec neviděla. Na jídlo asi nechodil vůbec, nebo se ve Velké síni ukázal, až když už byli všichni ostatní pryč. Samozřejmě v žádném případě nehodlala za ním běžet a doprošovat se, ale…
,Snad bych mohla jenom tak projít kolem jeho komnaty, stejně jsem se chtěla zastavit za skřítky v kuchyni, a není to zas tak velká oklika…’
Pár minut poté už stála u dveří jeho kabinetu a opatrně nahlížela dovnitř. Zalapala po dechu. Vprostřed místnosti stál Severus Snape a vášnivě se líbal…..s ní.
,No tohle?!’ zděsila se Viola. ,Že bych měla schizofrenii?’
Existoval jen jeden způsob, jak se o tom přesvědčit. Vběhla do pokoje a namířila hůlku na svou dvojnici. „Petrifikus totalus!“
Severus Snape zůstal udiveně civět na dvě Violy. Jednu rozčileně svírající hůlku a druhou omráčenou, sunoucí se k zemi.
„Co to….“ začal, hned ale zmlkl. Omdlelá Viola se na zemi začala měnit. Tloustla a nafukovala se, vlasy se jí krátily…až po chvíli ležel na podlaze před překvapeným profesorem jeho bývalý žák Vincenc Crabbe.
Viola se na Severuse tázavě zadívala, ten však v tu chvíli nebyl schopen slova. Paralyzovaně se odpotácel do koupelny a začal zvracet. (Zkuste si líbat Crabbea!….pozn. Severus Snape.) Pevně svázala Crabbea a potom tichounce vklouzla za ním. Už nezvracel, seděl vyčerpaně vedle záchodové mísy a byl úplně bílý.
Svezla se na zem k němu.
„Ty můj malý chudáčku…“ šeptla napůl soucitně, napůl pobaveně a položila si jeho hlavu do klína.
Probudila se omotaná kolem záchodové mísy. Ospale se rozhlédla kolem a zjistila, že od dveří koupelny ji nevyzpytatelným pohledem pozoruje Severus Snape.
„Slavnost začíná za deset minut,“ oznámil jí stroze.
Zděšeně vyjekla a vystartovala ven, aby se stihla alespoň převléknout. Přichycený kousek toaletního papíru za ní bíle vlál jako vlajka míru…
Na stožárech na famfrpálovém hřišti vlály bílé vlajky míru. Početný dav kouzelníků hlasitě ševelil, všichni však naráz umlkli, když na podium umístěné uprostřed hřiště, vystoupala důstojná postava Albuse Brumbála.
„Vážení přátelé,“ oslovil bradavický ředitel shromážděný dav kouzlem zesíleným hlasem.
„Sešli jsme se dnes tady, abychom oslavili události posledních týdnů, a také, abychom je uvedli na pravou míru. Tak za prvé, lord Voldemort (v publiku to poděšeně zašumělo) je skutečně mrtvý. A…je pravdou, že zemřel, hmmm, poněkud neslavně (publikum se vědoucně zahihňalo), stejně jako většina jeho stoupenců, kteří se okamžitě po jeho smrti většinou navzájem pozabíjeli, ve snaze urvat pro sebe moc. Ty, co zbyli, můžete vidět tady,“ a Brumbál ukázal do rohu pódia, kde navztekaně postávalo několik svázaných čarodějů.
„Rada uvažovala, co s nimi, vzhledem k tomu, že Azkaban nefunguje a kdoví, zda ještě někdy fungovat bude. Nakonec jsme se rozhodli pro, myslím, velmi rozumnou věc. Postaráme se, aby byli pro jednou trochu užiteční. A vzhledem k tomu, že tu naštěstí právě máme jednu z nevětších odbornic na přeměňování…“
Na podium křepce vyskočila zčervenalá Minerva McGonagallová a namířila hůlkou na Smrtijedy. „Mutacio Sus!“
Hlouček Srtijedů se změnil v hlouček chrochtajících malých prasátek, která se za všeobecného veselí rozutekla. (Už nikdy nebudu jíst vepřové!…pozn. 99% všech přítomných.)
„Ale rada rozhodla ještě o jednom,“ pokračoval Brumbál. „Jak jste možná někteří zaslechli, obrovskou zásluhu na zneškodnění Voldemorta a jeho skupiny má jeden ze zdejších učitelů. Severus Snape po celá léta vydával v roli špióna svůj život všanc…a nejen za to si zaslouží Merlinův řád první třídy. Prosím, aby si jej přišel převzít!“
Oslovený lektvarolog (:-)) se udiveně napřímil. O tomhle nic nevěděl… Vydal se směrem k pódiu, zatímco rozjařený dav mu nadšeně provolával slávu…
Severus, to je kus,
volá každý kdo má vkus!
Heslo zní:
jen Sevie,
nejlepší je,
to se ví!
(Eh, omlouvám se, to samozřejmě nevolali, ve skutečnosti skandovali ,slávááá’ a ,vivááát’ a podobné nudné věci…myslela jsem, že tohle by bývalo bylo zajímavější…no nic, třeba mě ta puberta jednou i pustí…
) pozn. aut.)
Severus obdržel cenu z rukou nového ministra kouzel, Arthura Weasleyho, a Brumbál si opět vzal slovo a pronesl jeden ze svých dlouhých monologů na téma ,pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí’ a ,vždycky existuje světlo’… Zakončil s tím, že: „na příkladu Smrtijedů můžeme vidět, jak dokáže být zlo hloupé a navíc, je vždy samozhoubné….a také umí být chytré a samospasitelné…“ dodal tišeji. Naštěstí (nebo snad naneštěstí?) jeho poslední slova zanikla v jásotu publika.
„…a tak Pán Zla zahynul slavnou a hrdinnou smrtí a za následovníka určil mne, svého nejvěrnějšího a nejoblíbenějšího…“dokončil o několik tisíc kilometrů svůj proslov mladý čaroděj s nakrátko ostříhanými světle žlutými vlasy.
Shromážděná skupinka kouzelníků ho udiveně pozorovala. Přišli sem zlákáni nabídkou na ,tetování a sadu nádobí zdarma’, pokud vyslechnou přednášku. Čekali něco nudného, ale tohle…
V zadní řadě se zvedla hezká asi patnáctiletá dívka a rozpustile se zahihňala.
„Já…hmm…slyšela jsem, že Vy-víte-k…, že Voldemort zemřel trochu méně důstojně, prý se mu to stalo, protože šlápl do…do….no však víte…“
Vysoký zlatovlasý mladík na ni upřel ocelový pohled. Pak pozvedl hůlku. „Avada kedavra!“
Dívka sklouzla k zemi. Byla mrtvá.
„Ještě někdo tu pochybuje o tom, co jsem řekl?“ otázal se ten, kdo ji zabil, nevzrušeně.
Všichni mlčeli.
Zšeřelou bradavickou chodbou procházel tuze nesourodý pár. Vysoký, přísně vyhlížející muž a drobná dívka oblečená do hezkých fialových šatů. Jednou rukou rozpustile popotahovala lem jeho hábitu, v druhé se jí klátil plyšový medvídek jménem Béďa.
Muž se zastavil.
„Ehm, ehm,“ odkašlal si a ukázal na medvídka v její dlani. „Nechceš mi ho třeba vrátit?“
„Nedám,“ odsekla a v očích se jí uličnicky zablesklo. „Budu s ním spát….“
„Ehm, ehm,“ odkašlal si znovu, přitiskl ji ke zdi, rukou jí vjel do vlasů a rozcuchal jí vysoký drdol sepnutý dlouhou jehlicí. „A co takhle spát s někým jiným, to bys nechtěla…?“
„S kým?“ zeptala se nevinně a upravila si účes. „S jiným medvídkem?“
Dříve než stačil vymyslet náležitě kousavou odpověď, ozvaly se blízko nich kroky.
Ze tmy se vynořila primuska Ginny Weaslyová. V náruči nesla náklad jídla z kuchyně a očividně s ním mířila do nebelvírské společenské místnosti. Ve všech kolejích ten večer probíhaly bouřlivé oslavy.
„Dobrý večer…“ pozdravila zdvořile. „Uhm, hezký medvídek, paní profesorko,“ dodala po chvíli.
„Děkuji,“ usmála se mladá žena ve fialových šatech. „Jmenuje se Béďa. Ale vlastně není můj, patří tady panu profesorovi. Je to jeho nejoblíbenější….“
Ginny Weasleyová zalapala po dechu a trousíc za sebou klobásy, sušenky a dortíky, rozeběhla se k nebelvírské společenské místnosti, odkud se po chvíli ozvala hlasitá rána. Evidentně většina studentů omdlela poté, co jim oznámila: „fesorsnejpmámedvídkaařikámubéďa“.
,Fesorsnjejp’ probodl svou společnici pořádně nabroušeným pohledem.
„Tak a už toho mám právě dost!“ pravil výhružně. „Žádné vytáčky, žádné šprýmy na mou adresu, zvláště ne před studenty! A tohle, přestaneš nosit!“ dodal, vytrhl jí z vlasů dlouhou jehlici a vyhodil ji z okna.
V dívčiných očích se zablesklo. „Já nehodlám nikoho poslouchat…a už vůbec ne nějakého muže!“ vykřikla, ale po chvíli pokračovala. „Možná, snad jedině…někdy….tebe….“ špitla a upřela na něj pohled, díky kterému by mohli na severním pólu postavit aquapark. Potom se postavila na špičky a vtiskla mu polibek na přísně sevřená ústa.
,Co je moc, to je moc,’ pomyslel si, odhaduje v duchu vzdálenost do svých a do jejích komnat. Obojí bylo příliš daleko. Zlehka ji k sobě přitiskl a odcouval s ní do blízkého přístěnku na košťata…
Jediný, kdo se toho dne neradoval (kromě stáda čuníků, ovšem), byl Bradavický školník Filch. Oslavující studenti (a nejen studenti) dělali po celé škole nepořádek a on měl práci navíc…
„Co je zase tohle?!“ zavrčel navztekaně, rozhlížeje se po zemi blízko nebelvírské společenské místnosti. Na podlaze se válelo několik balíčků sušenek, pár klobás a rozšlápnutý dortík.
„Haranti jedni rozjívený!“ nadával Filch. „Ničeho si to neváží, jen bordel to dělá, a kdo to bude muset uklidit? No samozřejmě, že já,“ zahartusil, rázně otevřel dveře svého přístěnku na košťata a…
…a to je konec pohádky milé děti
Moc děkuju vám všem, co jste to se mnou vydrželi až do konce a opravdu doufám, že se vám můj mírně připraštěný příběh alespoň trochu líbil. Pokud ano, ráda pro vás, budete-li mít zájem, zas něco napíšu, ale bohužel asi až v létě... Prozatím bych vás chtěla odkázat na autorky, jejichž obsahové a hlavně stylistické dokonalosti já nikdy nedosáhnu, neboť za prvé jsem moc líná a mám moc málo času, než abych se o to pokoušela, a za druhé, a to hlavně, by se mi to stejně nepodařilo. Takovými autorkami takřka dokonalými jsou zejména Vraní oko a Violet Baudelaire. Opravdu doufám, že zmíněné slečny touto neplacenou reklamou neurazím, leč nemohla jsem odolat
Svým milým čtenářkám (je-li tu i nějaký čtenář, nechť se přihlásí
) ještě jednou děkuji a přeju vám všem krásné jaro. Mává Vám, Vaše Severka.