17. Radikální řez
Po snídani, se ozval hostinský, že potřebuje, jestli by někdo nedošel pro zásoby do vesnice, kam chodíme pro med a medovinu. Přihlásil jsem se, že tam rád dojdu. „Ne, ty ne. Tebe tady potřebuje Sígrid“, rozhodl Beowulf. „Půjde Kamdar“, dodal suše a Kamdar se zvedl a šel k Beowulfovi pro instrukce, co vše má přinést. My se sebrali a vyšli před hostinec. Sígrid ještě došla do pokoje pro našeho malého vlčka. Bylo hezky, sluníčko si hledalo skulinu mezi mraky a občas nás zahřálo svými paprsky. Kamdar vykročil s batohem na zádech směrem k vesnici. Sígrid se za ním dívala a vůbec si nevšimla, že nás malý mezitím putoval k lesu. Došel jsem pro něj a donesl zpět. Sice se vztekal, ale nebylo mu to nic platné. „Pojď, půjdeme se projít“, navrhla moje vlčice a já souhlasil. Šli jsme pomalu, aby nám náš synek stačil. Přeci jen, měl ještě krátké nožky, ikdyž čtyři. Les šuměl a my došli na mýtinu, kde jsme se usadili. Vzal jsem šišku, která ležela pod vysokým, statným smrkem a ukázal jí vlčkovi. Tem se pro ní natáhl, ale než stačil stisknout svoji tlapičku, ucukl jsem. Zkusil to znovu. Opět nic. Ale byl čím dál rychlejší a tak se mu to na počtvrté podařilo. Zkoumal jí, očichával a zkusil jí ochutnat. Zatvářil se kysele a šišku zahodil. Dopoledne utíkalo celkem rychle s našimi hrami. „Je čas se vrátit“, rozhodla se Sígrid. „Malý potřebuje jíst“. A tak jsme šli. Už když jsme se blížili k hostinci, viděli jsme nějaký shon. „Co se to děje“? Zašeptala Sígrid tiše. „Něco se děje, pojď honem“, vzala vlčka do náruče a utíkala k hostinci. Já jí následoval. Doběhli jsme před vchod a už jsme slyšeli, že se Kamdar nevrátil z vesnice. Beowulf stál u okna a zrovna vyzíval, kdo se půjde po Kamdarovi podívat. My jsme stáli jako přikovaný. „Půjde Herve a Gery“, zavelel. Mě to překvapilo, nejprve jsem měl být k ruce vlčici a teď mě posílají na záchranou výpravu. Beowulf se na mě podíval. „Půjdeš ty, viděl jsem tě naposledy, když jsme bojovali a vím, že nezklameš“. Dobře, půjdu. Šel jsem do pokoje, abych se připravil na cestu a také abych to oznámil Sígrid a abych se rozloučil. „Dej na sebe pozor“, slyšel jsem ještě mezi dveřmi. Gery už byl připraven a tak jsme vyrazili. Cestu k vesnici jsem znal dobře. Trvalo pouze asi hodinu, když už jsme viděli červené střechy stavení vesnice Vlčiny. Zastavili jsme se u Jaroslava a zabouchali na dveře. Otevřel nám velmi opatrně a když viděl, že jsme to my, chytil mě za ruku a vtáhl dovnitř. Gery pochopil a rychle vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Jsem rád, že jste přišli. Vesničané tady lapili jednoho z vašich a zavřeli ho do sklepa u starosty. "A proč"? Zeptal jsem se zvědavě. "No hajnej byl v lese, střelil srnu a někdo mu jí sebral. A bylo to prej blízko vás. Tak když ho viděli, jak jde po vsi, sesypali se na něj a zavřeli ho do toho sklepa". "Kde to je"? "Hned ta chalupa na kraji vsi. Je tam velká zahrada". "Aha, to se bude muset vyřešit, děkuji ti za info Jarouši". Po té jsme vyšli z chalupy a zašli na okraj lesa. "Musíme počkat na večer a Kamdara vysvobodit", rozhodl jsem s přesvědčením, na které se nedalo nic namítat. "Jo jasně, snad tam nebude nikdo hlídat a starosta bude jistě doma. To bude náročný", zapochyboval Gery. Ale neodvážil se nic namítat. Také chtěl pomoci svému bratru a nechtěl, aby se o něm říkalo, že je posera. Seděli jsme na padlým smrku a čekali na večer. Když se setmělo, ubývající měsíc vycházel nad vsí a v dálce se rozštěkali psi. "Je čas vyrazit", zavelel jsem a tak jsme vyrazili. Pomalu, potichu. Všude byl klid. Zastavili jsme se u velké zahrady starostova domu. Přelézt plot nebyl problém. Plížili jsme se k okénku do sklepa. Dokonce bylo jedno pootevřené. Vlezli jsme dovnitř. Seskočil jsem do sklepa a čekal, až seskočí i Gery. Po chvíli jsme došli k zamčeným dveřím. "Kamdare, jsi tady"? Zavolal jsem potichu. "Jo jsem odpověděl Kamdar, vy jste kluci zlatí. Ale ty dveře dost drží. Nevylomil jsem je, ani když jsem se proměnil". "Zkusíme to ve dvou. Gery proměníme se a jdeme do toho". "Jasně", odhodlaně souhlasil Gery. Proměna byla otázka chvíle. Zkusil jsem vzít za závoru s petlicí, ale držela pevně. Poodešel jsem kus dál od dveří a naznačil Gerymu, aby mě následoval. Okamžitě pochopil. Naráz jsme se rozběhli proti dveřím. Naštěstí se otevíraly dovnitř. Tak se vylomila závora a dveře povolily. Jenomže nadělaly velkou ránu a jak padly, udělalo to další rámus. Okénko do zahrady bylo dost vysoko a navíc v proměněné podobě bychom se neprotáhli. Najednou se ve sklepě rozsvítilo světlo a otevřely se dveře. Tam stál starosta se svým pacholkem. Starosta měl v ruce pušku. Na nic jsem nečekal a vyrazil proti starostovi. Ten se lekl a stiskl spoušť. Ozvala se rána ale kulka mě minula. Uslyšel jsem zavytí. To se kulka zavrtala do ramene Gerymu. V tom okamžiku moje tlapa vyrazila vpřed a už držela starostovo hrdlo. Cítil jsem, jak mě teče teplá krev mezi drápy. Starostův pacholek stál jako přikovaný. To Kamdar už byl u něho a jeho tesáky se zaryly do jeho krku. Tlapa projela do pacholkova břicha a vytáhla vnitřnosti ven na podlahu. Pustil jsem starostu, ale ten se sesunul na kolena a držel se za krk. Během chvíle se sesunul na zem. Oba byli mrtvý. Na podlaze se válely střeva, plíce a další části pacholkova těla a společně se starostovou krví vytvořili rudou kaši. Na nic jsme nečekali a otevřenými dveřmi vyrazili ven. Naštěstí nikdo nevyšel ze dveří, kde se také svítilo. Proběhli jsme společně zahradu, jedním skokem přeskočili plot a pelášili do hostince. Cesta zpět byla podstatně rychlejší. Hlavně kvůli tomu, že ve vlkodlačí podobě jsme byli rychlejší. Brzo jsme viděli svítit hostinec. Doběhli jsme ke dveřím do nálevny. Až uvnitř se proměnili. Geryho rameno bylo už v pořádku. Stačilo se vyhojit. Sígrid seběhla ze schodů, protože slyšela náš celkem hlasitý příchod. Ihned se ke mě vrhla a políbila mě na tvář. Potom jsme museli Beowulfovi vypovědět vše, co se stalo. Ten dlouho mlčel. "Půjdeme teď spát, ráno se poradíme, co s tím dělat dál", rozhodl náš vůdce. Všichni jsme se rozešli do svých pokojů. Usínal jsem se smíšenými pocity. Co z toho bude. Vesničané si to nenechají líbit. Pod tíhou myšlenek jsem se přitulil ke své vlčici a oba jsme usnuli.
|