Do večera zbývalo ještě dost času, a tak jsem přemýšlel, co by se dalo dělat. V hlavě se mi promítal film o tom, jak jsem se sem dostal, o Radkovi, o tom, jak jsem se tady učil být vlkem. V tom mě to napadlo! Vzpomněl jsem si, jak jsem se učil vlčí magii. Sigilickou magii. Ihned jsem vyrazil do obydlí Eigiho. Bydlel blízko hostince ve srubu. Zabouchal jsem na dveře. Nikdo neotvíral, tak ještě jednou. Opět nic. Šel jsem se tedy podívat okolo srubu. Nikde jsem Eigiho neviděl. Slunce zapadlo za obzor. A v tom jsem uviděl postavu, jak kráčí směrem ke srubu. Eigiho postavu si nelze splést. „Buď pozdraven“, pozdravil jsem pevným hlasem přicházejícího muže. Na sobě měl černý plášť až na zem. „Vítej“, odpověděl hlubokým hlasem. „Co tě přivádí“? „Jistě víš, co e děje. Máme problém s vesničany. Ne že by nikdy nebyl, ale nyní se to nějak vyhrotilo. Napadlo mě, zda by jsi nám nemohl nějak pomoci“. Eigi pokýval hlavou. „Ano, vím o tom. Pouze jsem čekal, zda se někdo ukáže“. Potom vzal list papíru a nakreslil na něj sigilium. „Víš, co je to“? otočil se ke mně s šibalským úsměvem ve tváři. „Sigilium – zničení nepřátel“, ihned ze mě vypadlo. „Ano. Jen musíme počkat dva dny. Než bude úplněk, bude potřeba, aby účinek byl co nejsilnější. Přijď pozítří po setmění sem za mnou. Provedeme rituál společně, bude silnější“. „Dobře, pozítří tu budu“, odpověděl jsem s jistou nadějí v hlase. Vrátil jsem se do hostince pozdě. V lokále Sígrid už nebyla. Vyšel jsem tedy do pokoje. Sotva jsem otevřel dveře, už na mě přistála otázka, kde jsem byl. Vypověděl jsem své vlčici, o Eigim a o tom, co bude pozítří. Ráno jsem se nasnídal a řekl Beowulfovi: „Půjdu se podívat za Jardou. Když se sám neukázal. Zeptám se ho, zda něco nezjistil. O mé návštěvě Eigiho, jsem mu zatím neříkal. „Dobře, jdi“, souhlasil. Vydal jsem se lesem k vesnici. Po cestě jsem si nasbíral pár jahod a než jsem se nadál, viděl jsem střechy chalup. Na kraji lesa jsem se rozhlédl, že se nic neděje a zamířil k Jardově domku. Zabouchal jsem na dveře. Uvnitř se ozvalo chrastění a bouchnutí. Zabouchal jsem tedy znovu. Opatrně se otevřely dveře. „Uff, to jsem si oddychl. Bál jsem se, že je to někdo od starostových lidí. Pojď dál“. Vešel jsem a Jarda se ještě přesvědčil, že nás nikdo nesleduje. „Tak povídej, co tě přivádí“, ptal se zvědavě Jarda. „No, co je tady nového. Už máte starostu, jak jsem vydedukoval“. „Ano, máme. Je to tchán bývalého starosty. Tečh vojáků nakonec přišlo asi jen sedmdesát. Jsou ubytovaní v místím škole. Ale co je horší, už mě začínají podezírat, že vám donáším, tak se vždycky přestane mluvit, když se někde ukážu. Proto jsem byl tak opatrný, než jsem ti otevřel“. „Dobře, domluvíme si nějaké znamení. Zabouchám třikrát dvakrát za sebou“. S tím Jarda souhlasil. „Zatím nevím, kdy chtějí vyrazit, ale dlouho to nebude, starosta je nechce živit moc dlouho. Předpokládá, že to bude vyřešeno za jeden den. No to si fandí. „No to jo. Posledně jsme jich zvládli asi padesát. Půjdu. Tak se zatím měj“, rozloučil jsem se s Jaroslavem. Vykročil jsem ke dveřím, když se náhle dveře rozletěly a v nich stáli dva muži. Jeden asi středního věku, obtloustlý a druhý mladší a svalnatý. „Co chcete starosto“? Zeptal se Jarda příchozího. Ale to se ptát nemusel. To věděl, pouze chtěl zdržovat. „Půjdeš se mnou, protože spolupracuješ s těmi stvůrami z lesa. To je zrada a za tu je pouze jediný trest. SMRT“! Na nic jsem nečekal. Vyrazil proti starostovi, jednou dobře mířenou ranou jsem ho poslal k zemi. Ale to už mě držel pod krkem ten mladík. Obě moje ruce vyrazily směrem nahoru a rozrazily mladíkovo ruce. Než jsem stačil cokoli udělat, už se mladík skácel k zemi, po úderu sekerou, kterou držel v ruce Jaroslav. Chytil jsem ho za ruku a prchali jsme k lesu. „Tady nemůžeš zůstat. Budeš bydlet u nás v hostinci“. „Myslíš, že mě Beowulf přijme, když nejsem …… no jako vy“. „To si piš, že jo. Náš hostinský taky není vlkodlak“. To už jsme došli k hostinci. Přede dveřmi stál Beowulf a oba nás přivítal. Ve zkratce jsme mu vypověděli, co se stalo. „Tak to je špatné“, povídá potichu. „No samozřejmě, že tady Jardu necháme. Vezme si pokoj na konci chodby v patře. Ten je sice malý, ale bude mu stačit“. Viděl jsem na tváři našeho přítele, že se mu vylepšila nálada. Všichni tři jsme vešli do hostince. Tam se již chystal oběd. „Přines jídlo i tady Jardovi. Budě teď u nás bydlet. Sedneš si ke stolu k Hervovi“, upřesnil Beowulf. Přikývl, že je mu to jasné a pustil se s námi do výborné pečeně. Odpoledne proběhlo bez problémů. Celý ten čas jsme si hráli s Frekym. Docela sílil a dělal nám radost. Začalo se stmívat. Když přiběhl udýchaný Gery do hostince. „Vojáci se blíží“! Zvolal do plného sálu. Chudák Jarda jen zíral, protože asi deset chlapů se najednou začalo měnit. Během chvilku tu stálo jedenáct vlkodlaků, včetně mě. Vyběhli jsme s hospody. To byli vojáci už blízko. Asi třicet metrů. Když nás uviděli, zastavili se a sundavali luky ze zad. Pouze dva stačili i vystřelit, ale minuli. To jsme byli už u nich a nastal nasakr. Nikdo je nešetřil a za chvíli se na zemi válela zkrvavená torza těl a vedle nich vnitřnosti. Bylo jich pouze pět, tak to nebyl problém. Všiml jsem si, že jeden z nich ještě dýchal. Zadní tlapou jsem mu šlápl na hlavu. Bylo slyšet pouze prasknutí a obsah jeho hlavy vytékal do trávy. Ještě jsem zavětřil, zda se ještě neblíží další. Vzduch byl čistý. Proměnil jsem se zpět. Postupně i další. „To byla průzkumná hlídka z vesnice“. Uvedl jsem aby bylo jasno. „Ano zcela jistě, jdeme zpátky. Ode dnešní noci posílíme noční hlídky na dvojice. Běž zjistit, kde je hlídka z lesa“, nařídil náš vůdce. Vyrazil jsem tedy do lesa. Les byl tichý, pouze sovy a noční zvířata byla slyšet. Úplné bezvětří. Chvíli mi trvalo, než jsem našel našeho hlídače. Na svém místě nebyl. Našel jsem ho ležet o kus dál mezi dvěma duby. Tedy spíš to, co z něho zbylo. Vojáci ho asi překvapili a asi jim to dodalo odvahy, aby se vypravili až k nám. Vrátil jsem se a vše vypověděl Beowulfovi. „To je smutné, zítra zakopeme jeho ostatky na rituální místo. Tam odpočívají všichni naši druhové. Zbylo nás tedy pouze deset. „Ne, jedenáct. Sice se neumím proměnit, ale umím s lukem a sekerou“, ozvalo se za námi. Jarda byl bojovně naladěn. „Nebudu tu jen sedět a dívat se, jak moji přátelé bojují“. „Dobře, budeme rádi za tvou pomoc“, pochvalně odvětil Beowulf. „A ještě mám nějaké eso v rukávu“, přidal jsem k lepšímu. „Jaké“, zvědavě se ptal vůdce. A tak jsem mu vypověděl svůj plán s Eigim. „No snad to pomůže“, zapochyboval Beowulf. To už první dvojice vyrazila na hlídku do lesa a my ostatní do postele. Na mě byla řada až k ránu. Tak se alespoň prospím. Tuším, že to bude potřeba.
|