VanHelsing.info

Comic Con 2022

Report po týdnu, psáno 28. a 29.4.2022

Konal se od pátku 22.4. do neděle 24.4. 2022 a jako v předchozích ročnících, v budově 02 Universum v Praze.

Absolvovala jsem všechny tři dny, vynechala jsem jen poslední panely v pátek a v sobotu, které začínaly ve 21.30, musela jsem koneckonců metrem k firmě, kde jsem nechala auto a pak hurá domů, nikoli do Podolí, do lékárny, ale domů, do Kolína.

Kolik bylo návštěvníků, netuším, ale v sobotu jsem dorazila na jeden panel o čtvrt hodiny později, protože jsem se zasekla na hlavní chodbě a těch cca 20 m plus jedno schodiště jsem dala za 14 (!) minut,… Určitě přišlo víc lidí, než bylo na prvním ročníku před dvěma lety a těch bylo opravdu hodně. Tehdy to bylo nějakých 12 tisíc? Naštěstí se v neděli projít dalo (to i v pátek), ale stály se fronty před otevřením budovy, před otevřením hlavního sálu, který po každé skončené besedě na půl hodiny zavřeli a taky na občerstvení. To má jeden z toho, že tam není sám.
Oproti loňsku byly respirátory nakonec na poslední chvíli nepovinné a ani se nemuselo předkládat potvrzení o očkování. Zato se stále procházelo rámy, další rámy kontrolovaly tašky a baťohy, nesmělo být mimo jiné zase žádné jídlo, pití a čmuchy nad 100 ml objemu. Jídlo a pití se samozřejmě dalo koupit na třech místech za slušné ceny – myslím pro prodejce, pro kupujícího už méně. Kapúčko za 65,-; papů za 200,- a vůbec,…

Když už jsme u prodeje, byla tam většina míst a stánků obsazená stejně jako loni, suvenýry, knihy, 3 D tisky a všechno možné, témata, co ani neznám, jen letos přibyl stánek s chladnými zbraněmi a jeden čínský se vším možným okolo mang a anime, hlavně s hadříky a mávajícími kočičkami. V místě, kde loni a předloni byly vystaveny Avengers v nadživotní velikosti a věci s nimi související, byla potištěná plachta.

Lego dodalo dvě velesochy, Darth Vadera a Luka Skywalkera v soubojové pozici, každá byla sestavená zhruba ze 61 000,- kousků, samozřejmě tam měli prodejní stánek.

Ze STAR WARS vystavili několik apartních kostýmů.

Ani STAR TREK nezůstal pozadu, ti měli samostatnou kóji s kostýmy, odznaky a vůbec proprietami, také tam občas někdo něco zaníceně vykládal, ale bylo vždycky zapáskováno, šlo zrovna o minipřednášku v (hyper)miniprostoru, kam jsem se necpala. Vejít a prohlížet se dalo mimo podobné akce.

Přímo proti vstupu byl loni umístěný Úpír z Feratu, letos proslulé staré auto Ford Anglia z Harryho Pottera. Auto vypadalo zajímavě, ale mě nikdy neinteresoval HP, čímž to skončilo. Vedle dali onen proslulý trůn ze Hry o trůny, tam jsem si také nelehla.

Program Conu jako takového probíhal v několika sekcích, v hlavním programu byly tři, a pak ještě jelo paralelně několik fanouškovských linií, takže jsem měla problém stíhat a přeběhnout z jednoho sálu do jiného.
Hlavní program – zahájení, koncert a hlavně besedy s hosty, běžel jako obvykle v hlavním sále pro cca 1 000 lidí, v pátek a v sobotu bylo plno, v neděli skoro plno a méně jazykově zdatní si mohli za 100,- vypůjčit sluchátka (tedy za 500,- a 400,- vrátili proti vrácení sluchátek), tlumočilo se simultánně.
Dotazy na hosty se posílaly přes link moderujícímu nebo si mohl jeden stoupnout k mikrofonu v auditoriu a ptát se přímo, anglicky nebo česky. Dotaz česky jsem zažila jen dvakrát, zato občas byly dotazy v dost hrozné angličtině a v jednom případě to bylo tak katastrofální, že jsem koukala do země a myslela, že se propadnu hanbou. Dítě, které se učí anglicky ve školce, bylo to nedalo hůř. Jasně, že jsem se mohla vnést k mikrofonu sama a zeptat se, měla bych na co, dokonce si myslím, že bych to ze sebe vysoukala i správně, ale…. Mno jsou věci, na které nemám. Zrovna jako s fotografováním a pokecem s hostem. To se dalo zaplatit, byl u toho tlumočník, který taky dohlížel na to, aby host nebyl otravován. Zahodila jsem životní šanci, protože takového Juliana Glovera už těžko znovu potkám osobně. Leč, jak jsem už doznala, není mi dáno. Ale zpátky k Conu.

Přišlo mi, že letos dorazilo míň cosplayerů, než loni a rozhodně bylo méně opravdu atraktivních kostýmů. Tedy, když nepočítám šest Predátorů včetně dvou Predátorek (jedna skupina, patrně vyslanci své planety) a hlavně Piráta z Karibiku. Cosplayer vypadal přesně, jako Johnny Depp a nevědět, že ten teď řeší jiný problém,… nejenom, že kostým byl naprosto přesný včetně korálků v účesu, ale cosplayer chodil přesně tou kolébavou chůzí a pozvednutýma rukama a pobrukoval si. Až na fotkách je vidět, že jeho obličej je přece jen trochu kulatější, než u originálu, ale při setkání na chodbě to vidět nebylo, a že jsem ho potkala několikrát.
Ještě měly zaujaly dvě postavy, nevím z čeho, hlavy s obrovskými zuby, s chlupama, vypadali jako přerostlí vlci z Karkulky – ostatně jsou na fotografiích, kdyby je někdo identifikoval, ráda se poučím, odkud zabloudili oni.
Letos výrazně přibylo kostýmů z japonských mang, holčičky v krátkých šatičkách a sukničkách, školačky v uniformách, apod. byly fšude, zřejmě je to momentálně v kurzu. Dvě takové holčiny dorazily dokonce až ze Slovenska.
Stejně jako loni proběhla soutěž cosplayerů, ale tu jsem nestihla, seděla jsem na jiném panelu. Profesionální cosplayeři, naši i zahraniční, měli samozřejmě úžasné kostýmy, o tom žádná, ale loni bylo těch opravdu zajímavých víc.

Přítomni byli i autoři komiksů, naši i zahraniční a skutečně vybrali tyto hosty dobře: David Lloyd, Lee Sullivan, Marco Turini, Stewart Kenneth Moore (oba poslední žijí už nějakou dobu v Praze) a další, z našich třeba Dan Černý, Petr Kopl nebo Michal Suchánek.
Měli vyhrazené kóje v chodbě před hlavním sálem a samozřejmě, pokud neúčinkovali na nějakém panelu, kreslili a diskutovali s těmi, co se u nich zastavili a kteří si pak případně odnesli obrázek.

Na závěr mého úvodu (po vzoru „předem mého dopisu“) jedna dost důležitá poznámka k fotografiím - jsou všechny stažené, což tímto otevřeně přiznávám. Letos jsem totiž byla na Conu sama, a protože můj mobil zvládne tři fotky a scípne, nešlo to jinak. Předchozí dva ročníky fotil kamarád, který Eružel letos nemohl, neměla jsem tedy jinou možnost.

Den první – pátek 22.4.

Došla jsem čtvrt hoďky před otevřením budovy, jen jsem si musela vystát frontu, dav byl dychtiv vstupu a ledaskdo dorazil dřív.

První panel hlavního programu proběhl v hlavním sále, s hosty Julianem Gloverem, Tomem Hopperem a Finnem Jonesem. Všichni tři se vystupovali ve Hře o trůny, což bylo hlavní téma. Žádný z nich to nepřežil, tedy jejich postavy. Julian Glover se zmínil, že roli dostal za onemocnělého kolegu, který se nakonec uzdravil a získal jinou roli, takže už z toho Julian Glover nemá nepříjemný pocit (to je, co?). Moderátor zmínil i jeho roli Dubčeka, ale o tom napíšu později, protože Glover měl ještě vlastní panel v sobotu. Samotnou mě zajímalo, jestli na to přijde řeč a musím říct, že mě moderátor opravdu překvapil, připraven byl perfektně.
Finn Jones dostal od fanynky růži, naštěstí až ke konci panelu, protože pak vypadal poněkud nesoustředěně a když moderátor ohlásil, že diskuse končí, Jones se vymrštil, rychle poděkoval divákům a měl se k odchodu, což bylo poněkud šokantní. Zřejmě měl strach, aby mu někam neutekla.
Moderátorem panelu byl Mikoláš Tuček, ten nejlepší ze všech tří, co na Conech vystupovali, pořád se opakuje stejná trojice (Mikoláš Tuček, Alžběta Trojanová a Silivie Šustrová), což je dobře jen u dvou prvních.

Pak jsem vymetla besedu s autory komiksů, kteří jsou skutečně pojmy v oboru: David Lloyd, Lee Sullivan a, jak jinak, můj oblíbený Stewart Kenneth Moore. Moore právě vydal v tvrdých deských vázaný jako kniha (sic!) komiks Project MK ULTRA: Sex, Drugs and the CIA, zatím první díl, druhý půjde teprve do tisku.
Kreslil podle filmového scénáře (byť nerealizovaného) o nelegálním testování LSD v 50. letech na lidech, protože to chtěli využít k výslechům podezřelých osob a o dvacet let později po tom začíná pátrat jeden novinář. Je to síla, je to paráda, sehnala jsem si to a nechám podepsat. To už ale předbíhám, protože tohle se stalo až po Conu a během Conu jsem si pořídila dva originály, které tam nakreslil a jednu kopii, já si nedám pokoj. Třeba díky tomu jednou zbohatnu.

Večer proběhlo slavnostní zahájení. Nejdříve byl nástup cosplayerů, pak ti, co to organizují, hosté a nakonec,… ne, žádnej Japonec. Podium potemnělo, zazněla sugestivní hudba, vyvalily se mlhy zdola, ale i tak bylo vidět, že příchozí postavu někdo, napůl po čtyřech, navádí na správné místo.

Iron Man.

V perfektním kostýmu, v masce, kde oči byly složeny z LED bodíků, stejně měl udělané i to místečku na hrudi a pár světýlek měl i na rukavicích. Když se vrátilo světlo na pódium, sňal masku a on to pan primátor. Hřib satan. To „s“ je malé, nebudu urážet houbišššku, která za to nemůže.

Mno, co měl na sobě první ročník, nevím, tehdy jsem se nedostala vůbec do sálu a mezi dveřmi na chodbu jsme stáli jen chvilku. Loni byl za Rimmera. Letos se ovšem vyprsil, o tom žádná. Jen by mě zajímalo, kolik ten jeho kostým stál, protože provedení bylo opravdu profesionální (na fotkách je to vidět) a za levno jsme mu to jistě nepořídili. Žvástal o tom, že skuteční superhrdinové jsou na Ukrajině, akorát, že o tom žvanil právě on. Dál zmínil, jaký má dál Plán na rozvoj Prahy. V pauzách mezi panely běžely v každém sále nebo místnosti 4, slovy čtyři reklamy na PLÁN rozvoje Prahy, v jednom sestřihu byly záběry ze dvou dalších a satan měl vlastní hodinový panel, futuristický, ohledně Plánu. Musela se nasadit krabička na oči, aby jeden něco viděl,… co viděli účastníci, nevím, já byla jinde.

Tím ovšem zahájení nekončilo. Pan primátor satan pozval na jeviště zástupce americké ambasády. Pro ty, co teď mají pocit, že špatně vidí, opakuji, americké ambasády. Vylezl nahnědlý skřet, který běhal při řeči na pódiu s jedné strany na druhou, mluvil tím stylem, že arogantně řval do mikrofonu, odsekával věty a vůbec mi tak trochu připomněl jistého Ádu H, k jehož projevu měl dost nakročeno, až na to, že ten u svých projevů stál – to bylo jediné, co mě napadlo, když jsem ho sledovala. Mlel, jako ten skřet, něco o tom, kolik amerických produkcí už v Praze natáčelo, stylem „neotřel bych si o vás boty, ale měli byste mi je líbat za to, co pro vás děláme“ a jediné, co mě opravdu zaujalo a potěšilo, byla reakce cosplayerů, kteří ještě pořád stáli u zadní stěny jeviště a kteří se otevřeně bavili, včetně smíchu. Skončil konstatováním, že se on i jeho rodina zúčastní celého Conu. To bylo radosti! Leč, jedna z fotografií dokazuje, že tam přenejmenším jeden další den ta jeho famílie byla. Také jsem si všimla, že v pauzách mezi panely vyplněných reklamou se pokaždé po upoutávce na nového Thora objevil link na americkou ambasádu,… Mezi sponzory ovšem uvedena nebyla.
Načež se pan primátor poděkoval, pozval na svůj vlastní panel a následoval frenetický potlesk a nadšené výkřiky. Fakt, to není ironie. Eružel ne. Jen jsem si tak říkala, kolik tam je těch mladejch zaslepenejch a kolik z nich je z Prahy,… ještě, že tam letos nebyl ten můj kamarád, co loni vykřikoval na pana primátora ošklivé věci a lidé se po nás ohlíželi,…

Pak následoval úžasný koncert smyčcového oktetu Four Seasons něco … Třetí slovo v názvu jsem si bohužel nezapamatovala, takže se mi je ani nepodařilo najít na netu. Hráli hudbu ze STAR TREKu, STAR WARS, Pána prstenů, Hry o trůny a jednu melodii jsem nepoznala, přiznávám. Skončili mohutným finále ze Star Wars. Fascinující bylo, že měli dřevěnou část smyčců nahoře natřenou něčím, co v modrém světle, které nasvěcovalo jinak tmavé jeviště, dalo růžovou a bledě zelenou signální barvu, takže někdo měl růžový světelný meč, někdo zelený a basista to měl na šmytci rozdělené spravedlivě napůl. Vypadalo to móc pěkně, jak těmi smyčci, tedy meči pohybovali, také měli úspěch, což nemění nic na tom, že hráli výborně.
Tím pro mě skončil na Conu den první.

Den druhý - sobota 23.2.2022

Universum otevíralo v devět a už půl hodiny předtím se z metra valily davy, které pak zformovaly dlouhé několikastupy u snahy dostat se do nejblíže ke třem dveřím, které se měly otevřít. (VIP, postižení, děti a cosplayeři to měli lepší – měli vlastní vstup, ale zase jim trvalo delší dobu projít, vzhledem k jejich vybavení). Pikoška byla, že ne všechny rámy, kterými se procházelo a před kterými se musely do krabišššek dát klíče, mobil, peněženky a vůbec, měly vedle sebe přes uličku na projití pás s rámem pro tašky a baťohy, což při tom množství lidí, kteří se hrnuli dovnitř, znamenalo dost problém pro ty, kteří se octli pouze proti rámu na projití a měli něco většího, než kabelku. Ti se pak pokoušeli různě tlačit jinam a „zipovat“.
Nicméně, dovnitř jsme se dostala včas, abych si stačila obléct svůj oblíbený černý pláštík a stoupla si do další fronty před hlavním sálem.

Prvním hostem toho dne byl Julian Glover. Komandér řádu Britského impéria, pokud to překládám správně a uznávaný herec zejména shakspearovských divadelních rolí.
Působil velmi příjemně, tak trochu decelentně, v porovnání s ostatními hosty a má přesně ten typický suchý britský humor. Vyprávěl, jak získal roli generála Veerse ve STAR WARS. Sousedí totiž s jedním s producentů a když si na zahradě povídali přes plot, byl JG dotázán, jestli by si nechtěl zahrát ve SW. Chtěl a zahrál.

Jediným stínem celého panelu byla zlopověstná moderátorka, kterou jsem zmínila už loni. Sice se od té doby poněkud vylepšila, myslím projevem, ale stejně se musela JG zeptat, jak v té roli v SW chodil na záchod. Ani nemrkl a s přehledem odvětil: „That´s my bussiness“, což vzbudilo nelíčené veselí v publiku.
Roli ve Hře o trůny jsem už zmínila, on ji nechtěl přijmout, protože to byl záskok za jiného herce, s kterým se navíc dobře znal a který onemocněl. Aby přesvědčil produkci, vyžádal si scénář a k tomu domů. Protože nebylo většího tajemství a tudíž něco takového nepřipadalo v úvahu, myslel, že je to tím vyřízeno. Leč, pár dní nato dorazil kurýr na motorce a scénář dovezl. Zaparkoval se ve vedlejší místnosti, nikoli s motorkou, ale s čajem a počkal, až si JG ten scénář přečte a zase si ho odvezl. Tak se stalo, že JG roli nakonec přijal a když se ten druhý vrátil v jiné postavě, bylo všechno v pořádku.
Dost obšírně se rozmluvil o roli Alexandra Dubčeka v hraném dokumentu The Invasion. Já jsem to viděla před lety, po revoluci a od té doby si JG pamatuju. Přijel sem se štábem začátkem 90. let, tedy ne sem, ale na Slovensko, aby natočili další kratší dokument a tehdy se s Dubčekem potkal osobně. Pustili si Invazi, dívali se na ni společně s Dubčekovou rodinou a, to zdůraznil, opravdu se přitom drželi za ruce. Dubček místy polohlasně komentoval, hlavně Brežněva. Prý to byly velmi silné okamžiky. JG si Dubčeka nesmírně váží a když Dubček zahynul při autonehodě (JG si myslí, že ho zabili), byl kromě jedné osoby z ambasády jediným dalším ze Spojeného království, kdo se zúčastnil pohřbu.

Probíraly se samozřejmě i jeho jiné role, třeba Walter Donovan V Indiana Jonesovi a poslední křížové výpravě. Komentoval i ostatní herce. Seana Conneryho jako velmi přátelského a zábavného člověka, zatímco Harrison Ford byl prý spíš odtažitý, prostě svůj. Pochválil ho za truhlařinu, kterou HF ve filmu Svědek ve scénách, kdy se staví nový dům, prováděl opravdu sám jako vyučený a velmi šikovný truhlář.
Ještě jednu zajímavou věc zmínil, právě v souvislosti s třetím dílem Indiana Jonese. Režisér Steven Spielberg je sběratel a velký fanoušek klasických filmů, a to se promítá i do jeho tvorby. Třeba scéna s Donovanovou lebkou, která se změní v prach, není žádné CGI, ale klasický trik, kdy musel herec rychle snížit polohu, aby assitent mohl nasunout lebku do záběru. Kromě toho mívá Spielberg ve svých filmech i poctu nějakému klasickému filmu, třeba zrovna v tomhle je scéna, kdy se HF dostane pod auto, udrží se, vynoří se na druhé straně a pořád má na hlavě svůj klobouk. To byla pocta Johnu Fordovi a jeho proslulé klasice Stagecoach, u nás se promítalo jako Přepadení. V ní John Wayne provedl totéž – vynořil se zpod dostavníku na druhé straně a také měl na hlavě klobouk.

Pikoška na závěr: V auditoriu seděla jeho věrná fanynka ze Španělska, která sleduje celou jeho kariéru, nikoli ovšem ve smyslu stalkingu - podle toho, jak ji pozdravil, řekl, že ona je vlastně už skoro členem rodiny a omluvil se jí za to, že to zase všechno uslyší znovu.

Na závěr naklusala na pódium skupina Rebelů ze Star Wars a věnovali mu plaketu (takový malý lesklý disk v rámečku s věnováním) jako památku na jeho roli generála Veerse.

And, oh yes, standing ovations.

Hostem dalšího panelu byl Bernard Hill aka král Théoden.
Velmi zábavný, s ještě snad o něco sušším humorem, než Julian Glover, velmi vtipně a pohotově reagoval na jakýkoli podnět nebo dotaz. Trochu překvapení pro někoho, kdo ho má zafixovaného jako (doslova smrtelně) vážnou postavu.

„Četl jste Pána prstenů?“ „Ne, jako mnozí.“ Smích v hledišti. „Viděl jste filmy?“ „Ne, jako mnozí.“ Smích v hledišti.

Byl pouze na premiéře těch dílů, v kterých hrál, tedy Dvou věží a Návratu krále.
Moderátorem byl už zmíněný Mikoláš Tuček, který je navíc „Tolkien-Addict“, jak se nazval, takže si toto téma „uchramstnul“ s tím, že B. Hill bude mít ještě panel v neděli pro případná jiná témata.

Jen to nejzajímavější: Nápad na scénu, kdy Théoden projíždí podél seřazených Rohirrů před útokem na skřety u Minas Tirith (Pelennorská pole) a dotýká se mečem jejich kopí, aby na ně přenesl odvahu a odhodlání krále, byl původně jeho vlastní. Napadlo ho to při čtení scénáře, kdy měl kolem nich projíždět, oni napřažená kopí a on je měl jen tak minout a něco vyvolávat. Vzpomněl si, že jako kluk běhal s klackem podél kovového zábradlí, dotýkal se přitom příček a jaký pěkný zvuk to dělalo. Navrhl to při jakési diskusi nad scénářem a bylo mu řečeno: „Pelennorská pole? To budeme točit za půl roku!“ Načež to usnulo. Když se měla scéna konečně natáčet, byl udělen souhlas a začalo se zkoušet. A Bernard Hill zjistil, že si pořádně naběhl. Pro začátek dostal nějakého šíleného koně, kterému se líbil pouze jeden směr pohybu – opačný, než bylo potřeba, takže se spolu dost natrápili. Mimochodem - těch jezdců bylo 250 a dobrá polovina z nich ženy, což pod helmicemi a brněním nebylo vidět. BH měl dokonce vynikající trenérku jízdy na koni, ale s tím přiděleným zvířetem to nemělo valného významu, takže mu nakonec dali jiného koně. Zbývalo tedy nasednout, tasit meč a …. jenomže on je levák a potřeboval sílu, aby mohl pořádně praštit do těch kopí a hlavně si nemohl zlomit ruku při pokusu ten meč vyprostit z pochvy na špatné straně, protože ho musel držet v pravé ruce a filmově se to nedalo pojmout jinak. Nakonec se to podařilo. Tasil meč, pronesl plamenný projev, dotknul se všech těch kopí a zařval „Death!“. 250 Rohirrů zařvalo „Death!“ a všichni koně se totálně splašili. Nakonec z toho ve filmu byla, aspoň pro mě, nejsilnější scéna, měla jsem při tom v kině doslova husí kůži, a to jsem tenkrát na premiéře seděla v kabátě.

Dodnes se stýká s Viggo Mortensenem a občas i s ostatními herci z Pána prstenů.

Na dotaz: „Chtěl byste se vrátit k Titanicu?“ (hrál kapitána Smithe), odpověděl: „Ten se potopil.“ A na další dotaz potvrdil, že ani v miniponorce ne.

Nedovedu popsat, jak vtipně to všechno vyznělo, i když se tvářil smrtelně vážně. Velmi osvěžující panel.

Končil ovacemi vestoje, samozřejmě.

Pak jsem dorazila pozdě na besedu se spisovatelem Miroslavem Žambochem (a dále viz výše), takže jsem postřehla jen, že po poslední vydané trilogii Válečník, Kapitán, Veterán se nebude vracet ke knížce „Zakutí v oceli“, protože si tanky užil v té trilogii. Rodí se knížka, kde se potká Bakly s Koniášem, uvažuje se o zatím nespecifikovaném novém příběhu s jinou postavou a z jiného prostředí a pokračuje cyklus JFK.

Stále čte klasické detektivky, tehdy, kdysi dávno, označované jako „drsná škola“, Hammeta, Phila Marlowa a tak všelijak podobně.

Na závěr se mu poblahopřálo k padesátinám, které měl v lednu, nalilo se z láhve bublinek do skleničky na přípitek a navrch dostal dar. „Nedovedete si představit, jakej je to problém, dostat do O2 Universa dort, takže dort nebude“ Zato přišlo něco jiného. Překvapení. Dva plakáty, jeden barevný a jeden dvoubarevný, na kterých on, tedy Miroslav Žamboch, sedí na trůnu s meči v rukou a je (samozřejmě fotomontáží) obklopen vskutku lepými děvami, které někde zapomněly oblečení.
Celé to vypadá jako zvětšená obálka jeho knihy BEZ SLITOVÁNÍ, jen místo „Bakly“ je nad titulem napsáno „50 let“, takže 50 let BEZ SLITOVÁNÍ. Ehm, kdyby chtěl někdo honem shánět originál knihy, má docela jinou obálku, jen titul „Bez slitování“ sedí i provedením.
Překvapení vyšlo, tohle opravdu nečekal.
Po skončení byla o patro níž autogramiáda, mám tedy podepsanou celou trilogii a nebyla jsem líná mu připomenout, že Iva je s měkkým i, neboť se mě na to vloni ptal.

Když už jsme u autogramiád, prošvihla jsem Františka Kotletu (pseudonym, samozřejmě), a to jsem si právě na Conu zakoupila zatím poslední díl Legie,… tak nic, tak příště.

Další panel byl dost zvláštní, protože prvoplánově nečekaný.
Přednášel Jiří Grygar. Téma: Osmá múza astronomie

Netýkalo se to jenom uměleckých děl, obrazů a hlavně soch známých astronomů de Brahe a Keplera, i když i ty byly zmíněny a ukázány na fotografiích. On o obou hovořil, samozřejmě. Také připodotkl, že se mu nelíbilo pojetí císaře Rudolfa II. ve filmu Císařův pekař, protože ten podporoval nejen kdejaký žbrdluch, ale i seriózní záležitosti jako astronomii.

Hlavním obsahem přednášky byly Kosmické písně Jana Nerudy versus astronomie. On jich několik vybral a porovnal se stávajícími astronomickými objevy a znalostmi. Neuvěřitelné, jaká tam byla shoda, dokonce jsou v některých básních věci, které byly objeveny teprve nedávno nebo nejsou ještě ani teď vědecky potvrzené.
Neruda, což jsem nevěděla a hanba mi, s rozvojem astronomie u nás překvapivě dost souvisel, např. se založením ondřejovské hvězdárny, protože podporoval syny A.V.Friče, ve kterých ten zájem probudil a nakonec bylo i jeho zásluhou, že hvězdárna vznikla, protože jeden z Fričových synů ji založil. Kdosi z auditoria podotkl, že film Císařův pekař natočil režisér Martin Frič, a že podobnost jmen samozřejmě není čistě náhodná.

Na dotaz z publika, zda věří v existenci života jinde ve vesmíru odpověděl, že život může vzniknout a také vzniká v nečekaných prostředích, ale pokud se inteligentního života týká, je to velmi nepravděpodobné. Existuje totiž nejspíš dost závažný důvod, proč ne. Pokud jsou dost daleko ve vesmíru, budou i dost daleko ve vývoji, oproti nám. Proč nás tedy ještě nesežrali nebo nezotročili? Kde jsou?
Jeden velmi známý stronom na tento dotaz odpověděl: „Nikde.“ Pointa je, že civilizace, která dosáhne určitého stupně vývoje, se sama zničí prostředky, které má k dispozici. Což je teorie, ke které se nyní přiklání docela slušné množství vědců.

Přednáška byla populárně-naučná, takže fšichni pochopili fšecko.

Bylo to jiné, než ostatní panely a bylo to milé. Nechala jsem si podepsat (protože jsem si s sebou chytře nevzala žádnou jeho knihu) časopis, kde byl článek o Gregoru Mendelovi, mimochodem od jisté Františky Vrbenské. Neměla jsem s sebou ani prázdný papír, nic, než ten časopis. Omluvila jsem se tedy a požádala o podpis aspoň toho článku. Neurazil se. Zareagoval úžasně. Pravil, že Georg Mendel byl opravdu velký muž a taky Brňák a podepsal mi ten bílý horní okraj stránky.

Ještě se musím k něčemu přiznat. Když byly dotazy z publika, zeptala jsem se: „Pane doktore, Vy jste věřící člověk. Kde hledáte Boha? V sobě?“* Nezaváhal a s přehledem ocitoval, co řekl Bůh Mojžíšovi: „Jsem, který jsem“. (Omlouvám se za případnou mou nepřesnou citaci). Pak pokračoval o tom, že spousta astronomů pátrá po tom, jaký bude konec vesmíru a je samozřejmě spousta těch, kteří se zabývají jeho začátkem, ale dodnes nikdo neví, jak vzniklo něco z ničeho. Nerozebíral samozřejmě všechny teorie, které o tom existují, přednáška končila a byla pro průměrného zájemce o astronomii, ne vášnivého amatéra. Jen zdůraznil, že zatím to fakt nevíme.

Jestli bylo na této přednášce něco neblahého, pak čekání, než začne, protože předchozí panel byla nějaká pohádka, či co, o princezně zakleté v čase, či v čem a hromada lidí a hlavně jejich malejch plísní považovala za nutné se s přítomnými vyfotit a vůbec, fronta na podpisy a selfíčka nebrala konce a mě braly mory, protože se mělo už dávno začít s osmou múzou,…...


*Ne, že mi někdo napíše, že jsem debil.

Poslední panel, na který jsem dorazila, byl opět s autory komiksů, kteří shodou okolností žijí už nějakou dobu v Praze: M.Turini (mluví krásně česky) a S.K. Moore (mluví krásně anglicky). Ne, nevydělají si pouze touhle činností. Překvapivě. Kreslí reklamy a ledaccos dalšího, někteří z i „seriózně“ (jako doopravdy) malují. Problém je, když přijde taková epidemie s uzávěrou. Moorovi zůstalo několik desítek tisíc výtisků do knihy svázaného komiksu (tudíž dost drahých výtisků – mohu posoudit, zakoupila jsem) na lodi v přístavu poblíž Los Angeles, nebo spíš na moři v určité vzálenosti od toho přístavu, protože dál loď nepustili, a to po dobu cca půl roku. Počítám, že to posádka, na rozdíl od dychtivých čtenářů, za tu dobu přečetla x-krát.

Tím skončil pro mě na Conu den druhý a předposlední.

Den poslední – neděle 24.4.

Ráno už bylo lidí o něco méně, než v sobotu, takže jsem obsadila ve frontě na otevření docela slušné místo a před prvním panelem jsem ještě stihla rychlou kávu.

První host dne byl Tony Amendola, aneb Bra´tac z Hvězdné brány.
Samozřejmě je starší (jako všichni hosté), než si jeden pamatuje z doby, kdy ho viděl naposledy na obrazovce nebo v kině. Velmi energický a velmi zábavný.

Původně začal na univerzitě studovat práva. Pak chvíli studoval zároveň práva i herectví a nakonec se rozhodl pro to druhé a studia dokončil jako Master of Fine Arts. Jeho rodina pochází z Itálie, mluví plynně italsky i španělsky (což obojí předvedl). Kromě herectví se věnuje inscencím klasických divadelních her.

Vyprávěl o Stargate, o R.D.A. (chvíli mi trvalo, než jsem rozšifrovala 0´Neilla) a o dalších, kteří tam účinkovali. Tvrdil, že se právě R.D. Anderson zasloužil o vyznění epizod, prý to původně mělo být temnější a méně zábavné, a že byl vůbec vůdčí osobností. Moc pěkně se vyjadřoval i o Amandě Tapping jako o někom, kdo uhlazoval vlny, když to při natáčení zhoustlo. Kostým Bra´taca vážil 20 kg a ta věc na hlavě prý byla plechová, takže některé natáčecí dny dost trpěl. Kdyby se mohl vybrat jinou roli ve SG-1, byl by to Baal.

Vůbec jsem netušila, že byl v Chotěboři, na Festivalu fantazie! A nejenom on, i Christopher Judge! Vylovila to moderátorka, ano, ta smutně proslulá. Zamávala výstřižkem z Blesku, kde se psalo, že slavný host Festivalu fantazie v Chotěboři počůral strom v přilehlém parku a že se z něj stane artefakt. Z toho stromu, ne z Amendoly. Vysvětlení bylo jednoduché. V kině, kde se festival konal, sice toalety byly, ale muselo se jít kus přes celou budovu, takže bylo lepší to řešit jinak, což činili mnozí. Dnes už by to nešlo, kino se přestavuje, park je vykácen a budou zřízeny mimo jiné i nové toalety. K čemuž T.A. dodal, že Chistopher Judge v tom jel taky.
Když už jsme u Teal´ca, T.A. ho popsal jako nesmírně zábavného splečníka, který snese neuvěřitelné množství whisky. Na otázku, která scéna nebo zážitek pro něj byl při natáčení SG-1 nejhorší, T.A. popisoval, jak zůstali s R.D.A. viset snad hodinu někde na jeřábu, než se je podařilo sundat. Načež se moderátorka zeptala, jestli se jim nechtělo čůrat. Už s těmi nechutnostmi končím, jen uzavírám názorem, že by podle mě dotyčná udělala lépe, kdyby místo Comic Conů konferovala výroční schůze urologů.

Tony Amendola se objevil, byť epizodně, ve Star Treku, v Babylonu 5, v seriálu Once Upon a Time a řadě dalších a i o tom padla zmínka. Na otázku, jak vycházel s Robertem Carlylem (Unce Upon a Time – u nás Bylo, nebylo) odpověděl, že normálně, v pohodě. On vůbec T.A. nevypadá, že by nějak vyhledával konflikty, nebo je řešil, ale on je taky osobnost, kterou vnímáte, aniž by se to muselo jednomu nějak vnucovat. Hrál ve filmu Zorro s Antonio Banderasem a jako zábavnou historku vylíčil, jak A.B. rozehnal při natáčení hlouček malejch plísní, které ho prudily, pořád se ho držely, ječely a vůbec. Najednou se otočil, zařval jak lev (T.A. napodobil) a hned bylo okolo něj prázdno.

Na závěr dostal Tony Amendola dárek. Fanoušci ho v jakési anketě (o které jsem vůbec nevěděla) označili za nejoblíbenějšího hosta letošního ročníku i obdržel patřičnou odměnu. Sošku Comic Con Girl, té z plakátu, řádně proporčně vyvedenou, vysokou nějakých 20 – 25 cm. Proběhla totiž i soutěž o nejlepší cosplay Comic Con Girl 2022 a zvítězivší dívčina mu sošku předala.
Vzápětí dostal další dárek, opět nastoupili Rebelové ze SW a dali mu už zmíněnou plaketu s věnováním. T.A. to vyřešil tak, že do pravé ruky vzal CC Girl (tu sošnou), do levé plaketu a pronesl: „Toto ukážu manželce (předpažil levou ruku) a tohle ne“ (předpažil pravou ruku).
Odchvátal za potlesku vestoje.

Z dalšího panelu se Samem Witwerem jsem zachytila jen posledních cca 15 minut. Hrál jako většina pozvaných skoro všude, např. v Once Upon a Time, ale hlavně, a na to se fanoušci ptali nejvíc, namluvil Darth Maula V Klonových válkách (Rebelové) a v Solo: A Star Wars Story, Císaře Palpatina ve Star Wars Rebels a vůbec. Má vskutku podmanivý hlas (předvedl). Vtipné bylo, když k mikrofonu přistoupil Obi –Wan Kenobi, nebo aspoň jeho zdařilý cosplay a položil otázku. To bylo smíchu v auditoriu, když Witwer odpověděl co Darth Maul.

Já jsem sice Fantastická zvířata neviděla, ale následující panel byl věnován představitelům dvou postav, kteří, jakkoli je to neuvěřitelné, nikdy předtím nebyli na žádném Conu. Oba velmi příjemní, usměvaví, pohodoví.
Richard Coyle a Victoria Yeates.

Hned na úvod se moderátorka zeptala, kdo neviděl druhý díl Fantastických zvířat a protože zvednutých rukou bylo povícero, nemluvilo se o nich. Některým to vadilo, mně ne. Aspoň se probraly jiné role. Ehm, k té již několikrát zmíněné moderátorce, která Eružel uváděla i tento panel. Zeptala se Victorie, jestli není zpřízněná s režisérem Peterem Yatesem, a k tomu ještě v souvislosti s kariérou. Ta, aniž odložila úsměv, odvětila, že ona má ve jméně jedno písmenko navíc, a že s ním tudíž nemá nic společného.

Richard Coyle vystudoval na univerzitě v Yorku jazyky (ovládá jich povícero) a filozofii. Hrál (a skvěle) ve dvoudílném televizním filmu podle románu Terryho Pratchetta Zaslaná pošta (Going Postal). ¨Mimochodem, český překlad (mistrovský, jako vždy od Jana Kantůrka) má na obálce dokonce toto: Zasr(škrtnutolaná pošta (vím jistě, mám doma).
Mluvil moc pěkně o Pratchettovi, o natáčení, líčil, jak představitel golema Pumpy, navlečený v těžkém a neprodyšném kostýmu, málem omdlel z úpalu a nakonec museli vymyslet chladící systém, kterým pumpovali vodu do kostýmu pana Pumpy.
On se vůbec v knížkách Terryho Pratchetta vyzná a na dotaz, kterou postavou by chtěl být, jich uvedl několik a skončil u Vetinariho, k čemuž moderátorka podotkla, že ten by se hodil i nám, načež se rychle opravila: „Ale my máme Iron Mana“.

Stalo se, že Coyle jednu chvíli potřeboval tužku a povolal ze zákulisí dceru, které je tak jedenáct, dvanáct, aby mu ji donesla. Přišla, potlesk ji zjevně vyděsil, krásně se styděla a rychle odkráčela. Žádná zpovykaná nafoukaná dcerunka.
Coyle hraje a hrál i ve spoustě divadelních představení. Nevím, proč mě to u některých herců tak překvapuje. Samozřejmě účinkoval i v seriálech, něco ho živit musí, třeba v Crossbones. Dost často nahrává i komentáře k dokumentům.

Victoria Yeates byla při natáčení druhého dílu Fantastických zvířat v šestém měsíci, takže seskakování ze židle a podobné úkony se musely řešit velice obezřetně. V souvislosti s tím padl jeden dotaz. Ona totiž účinkovala i v seriálu Call the Midwife, česky Volejte porodní sestřičky. Dotaz zněl, jestli jí zkušenost z účinkování v tom seriálu nějak pomohla, když měla sama rodit. Odpověď zněla, celkem logicky, že vůbec ne.
Hrála v divadelním přestavení The Crucible (Arthur Miller), která se týká se čarodějnických procesů v Salemu, a sice Elizabeth Proctor, manželku hlavní postavy Johna Proctora, kterého hrál Richard Armitage (jojo, Thorin). Hra se uváděla pohostinsky na několika scénách a s velkým úspěchem, ocenění se dostalo i Victorii. Znám tu hru i postavu, tím víc mě překvapilo, jak je Victoria v civilu bezprostřední a ač prvně na nějakém Conu, dobře se baví.

Předposlední panel, „Hvězdná holo-hodinka“, patřil Robertovi Picardo.

Robert Picardo začal studovat na univerzitě v Yale medicínu. Na dotaz moderátorky, proč se tedy dal na herectví, odpověděl: „Vy se ptáte jako moje matka.“ Ještě na Yale totiž účinkoval v Bernsteinově muzikálu „Mass“ ve Vídni, což ho jenom utvrdilo v tom, že se rozhodl správně. Na Yale nakonec vystudoval drama.
Hlavním tématem besedy byl hologram lékaře ze Star Treku: Voyager, což je pikoška sama o sobě - bývalý student medicíny se převtělil v lékařský hologram. Picardo se sice objevil ještě v SG-1 a v SG Atlantis, ale většina panelu se týkala právě doktora. Říkal, že se snažil přimět produkci, aby se jeho postava aspoň v titulcích jmenovala doktor, jenomže pod tím slovem si každý už dávno představuje Doktora Who. Oficiálně je tato postava Emergency Medical Hologram (EMH).
V besedě se krátce zmínil i o sporech své postavy s kapitánkou Janewayovou, ale dotazy z publika se týkaly jiného vztahu. Na otázku, jestli měl holografický doktor nějaký citový vztah k „7 z 9“, odpověděl, že určitě, že si ho během doby, kdy se ji snažil vrátit normální existenci, prostě vytvořit musel.

Robert Picardo absolvoval i turné Star Trek, The Music a byl jedním ze dvou komentátorů, kteří mezi skladbami vysvětlovali, jak hudba ke Star Treku vznikla (tím druhým byl známý zloun John de Lancie).

Co je zajímavé: Je členem správní rady The Planetery Society a vyzval nás, ať se přidáme.

Pak už jenom do třetice naběhli členové Rebelů a předali upomínkovou plaketu s věnováním i jemu.
Závěrečný panel Conu v hlavním sále běžel od šesti večer, v ostatních prostorách začínaly ve stejnou dobu také poslední přednášky a besedy.

Hostem byl opět Bernard Hill. Hodinová beseda byla zkrácena na polovinu a bylo vidět, že už je opravdu unavený, i když se snažil. Není divu, je to koneckonců starší pán a hosté trávili na Conu celé dny, kromě panelů měli samozřejmě spoustu hodin fotografování a rozhovorů s fanoušky, kteří si to zaplatili. Během besedy se v podstatě zopakovalo to nejdůležitější, co už jsem popsala.

Moderátorka (ta druhá – schopná) se s námi rozloučila, projevila přání se s námi potkat zase za rok a pak bylo najednou sedm večer a konec.

Když jsem mířila k šatnám, prodavači a stánkaři balili, jinak byla cesta volná.

Comic Con 2022 skončil.

Co jsem nestihla:

Panel s Ch. Lambertem (to mě mrzí hodně, ale zrovna jsem stíhala, nebo spíš nestíhala M. Žambocha) a s Hattií Hayridge (videla jsem ji na zahájení, vypadá stejně, jako v Červeném trpaslíkovi, štíhlounká, stejný účes, jen jí nejspíš přibylo pár vrásek, ale těch jsem si na tu dálku nevšimla, působila moc sympaticky). A pak jsem ještě neviděla a neslyšela některé další hosty, ale to jsem oželela.
Účast na poslední chvíli odřekli Bernard Cox a Suanne Brown (SG-1).

Co se mi na Comic Conu 2022 nelíbilo:

1. Pestrost a množství programů bylo fajn, ale dost se překrývaly. Panely trvaly hodinu a pokud začínaly v jednotlivých liních s půlhodinovým posunem vůči hlavnímu programu, dalo se přeběhnout z patra do patra a cestou ulovit kafe nebo se jít upravit. Eružel často začínaly panely ve všech prostorách v celou hodinu, takže když jeden panel končil, druhý začínal ve stejnou dobu v jiném patře jeden se tam musel více či méně obtížně prodírat.
2. Zima jak v psírně. Jachně, jachně, jsem notoricky zmrzlej člen, ale stěžovali si i jiní, hlavně v pátek a v sobotu. Nejen, že byla kosa, oni ještě pouštěli klimu, jak kdyby bylo venku jednatřicet stupňů a ne jedenáct. Nejhorší byl ten fuk za krk, dokonce jsem si v pauze došla do šatny pro šálku, aby mi nevypadla hlava. Koneckonců i moderátor zmíněného sobotního panelu s kreslíři podotkl, že by nás bylo víc, kdyby tam nebyla taková zima.
3. Ceny občerstvení, s čímž se holt moc dělat nedá. Lze se ale třeba najíst před a po Conu, kupovat jen kafe a vodu a za ušetřený majlant si pořídit něco hezkého. Třeba dobrou knihu nebo pěknou malůvku. Každopádně věc rozhodnutí jednoho každého.
4. Davy lidí nepočítám, ty mi vadí fšude, nejen na conech.

Co bude:

Dětský Comic Con, v říjnu t.r., v Brně. Tam nejdu.
Comic Con 2023 v Praze, tam půjdu, budeme-li živi a zdrávi (klepu na jediné dřevo v dosahu, na své čelo).