„Co tu chcete“! Ozvalo se za nimi a oba se jako naráz otočili. Stál před nimi muž v dlouhém plášti, na hlavě široký klobouk. Tvářil se značně nepřátelsky. „Hledáme pána tohoto sídla a také chlapce z naší osady“, ostře odpověděl Věrnislav. „Já jsem pán tohoto sídla a nikoho tady nechci, takže se otočte a už se nikdy nevracejte. A žádného kluka z vaší osady tady nemám“. „Někdo zabil posla od stařešiny z osady Boješice, tady kovář ho potkal, když šel zřejmě za vámi“! „Řekl jsem, jděte“! Zdůraznil svou výzvu bez odpovědi . Pojď, jdeme se vzdálit, zašeptal Věrnislav Slavobojovi do ucha a oba se otočili a namířili si to k bráně. „Příště už nebudu tak zdvořilý, jestli mi rozumíte“, zvolal za odcházejícími ještě hradní pán. Oba sotva prošli vstupní branou, tak se zastavili. Sešli ještě kousek od hradu a pozorně vysledovali, jestli je hradní pán, nebo nějaký nohsled nesleduje. Zdálo se, že je vše v pořádku. „Co navrhuješ“? Zeptal se Věrnislav kováře. „Já myslím, že bychom měli počkat do tmy a lépe se tady porozhlédnout. Ten člověk je mi podezřelý a vůbec neodpověděl na to, jestli ví o klukovi“. „Ano, všiml jsem si, ale ty jsi nic neříkal, tak jsem byl zticha“, vysvětlil kovář. Oba vyndali z batohu nějaké placky a vak s vodou a trochu pojedli. Byli velmi potichu, aby se neprozradili. Kdokoliv mohl být na stráži. Slunce zapadlo a brzy se udělala tma. Měsíc byl skoro v úplňku a tak osvětloval kraj. Pomalu se blížili ke vstupní bráně. Všude byl klid. Jen sova občas zamávala křídly a sýček zdravil obyvatele lesa. Vzali to kolem obvodové zdi a dostali se k zadnímu traktu budovy. Šli stále podél zdi, takto s ní splynuli a byla menší šance, že budou objeveni. Najednou před nimi něco zašustilo. Zastavili se a sledovali tmu před sebou. Srdce bilo na poplach. Směrem od zdi vyběhlo nějaké zvíře. Byla to liška. „Kde se tady vzala“? Divil se Slavoboj. „Nevím, koukneme se blíž“, a vyšel k místu, kde se liška objevila. „Hele, je tady zarostlá branka“, a ukázal kovářovi, ať ho následuje. Oba prošli zarostlou brankou. Ocitli se v hustém lese, ale směrem od branky byla vyšlapaná cestička. Vydali se opatrně po ní. Kam to myslíš, že vede, zvědavě se zeptal Věrnislav. Kovář zkroutil hlavou, že neví. Byl to les, kam nikdo z osady nikdy nevkročil. Na to, to zde mělo velmi špatnou pověst. Šli asi půl hodiny, když se cesta začala snižovat dolů. Evidentně zde bylo rozsáhlé údolí. Po další čtvrt hodině byli na dně tohoto údolí a také se proto ještě více setmělo, protože přes větve stromů nad nimi sem měsíční světlo už nedosvítilo. Našlapovali velmi opatrně, aby někam nespadli. Nevěděli, zda tady nejsou nějaké výmoly nebo díry. Ale jelikož byla cestička vyšlapaná, předpokládali, že by to mělo být bezpečné. Najednou před sebou mezi stromy uviděli světlo. Slabé, ale světlo. Možná od louče, nebo malého ohně. Pokud možno neslyšně se blížili k světýlku. Už uviděli, že to jsou dvě louče, zavěšené na sloupech. Ve světle těch pochodní už viděli blíže celou scénu. Nevěřili vlastním očím, protože u těch sloupů seděli dva obrovští vlci a mezi nimi! Mezi nimi seděl chlapec. Byl nahý a v ruce držel něco jako kus kosti, ze které ohryzával maso. Lehli si na zem, aby se mohli blíž připlazit. Už byli dost blízko, aby viděli, poznali toho chlapce. Byl to onen ztracený kluk z jejich osady. Byl to Jakub! „Musíme ho zachránit a dovést domů“, řekl Věrnislav docela nahlas. „Pšššttt“, varovně zdvihl prst kovář a kývl na souhlas. „Co ti vlci? Jak ho odvedeme? Nemáme žádné zbraně“, zničeně s pochybností v hlase pověděl Slavoboj. Potom kovář ukázal, aby Věrnislav počkal a pomalu se blížil k těm dvěma vlkům. Ti seděli a sledovali kováře pichlavýma očima. Ale nehýbali se. Když už byl kovář asi deset metrů od nich. Začali vrčet. Stažené pysky a čenichy, ze kterým svítili veliké tesáky. Vlci byli opravdu velmi přerostlý. „Jakube“! Zavolal. Kluk přestal ožvykovat kost a upřeně se díval na kováře. Ten mu rukou naznačil, aby šel k němu. Ale kluk se ani nehnul. V tom se ale zvedl jeden z těch vlků a po něm i druhý. Kovář se rozběhl zpátky. Když dorazil k Věrnislavovi, chtěl mu vše vyprávět, ale nemusel. Všechno viděl. Ještě chvíli leželi v mechu a přemýšleli, co dál. Najednou se vpravo od nich ozvalo něco jako zavrčení. Ale zvíře to nebylo! Když to vyšlo k těm vlkům, byl to hradní pán. Poznali ho okamžitě, podle jeho pláště a klobouku. Oba pochopili, že tady nic nezmůžou. Musí se dostat do vesnice a vše říci stařešinovi. Rychlým krokem se vydali zpět po cestě až k zarostlé brance. Proběhli skrz a skoro utíkali k vesnici. Bylo už hodně po půlnoci, když dorazili ke stařešinově domku. Zabouchali na dveře. Po chvíli se otevřeli dveře. Bořivoj hned jak je viděl, pokynul jim dál. „Tak co, zjistili jste něco“? Zeptal se zvědavě. Oba mu začali podrobně vyprávět, co zažili a viděli. Vyprávění jim trvalo opravdu dlouho. Na závěr se vyjádřil stařešina. „Musíme kluka zachránit“!
|