VanHelsing.info

Bylo zamračené ráno. Obloha zatažená a šedá inverze dávala vědět, že dnes už slunce neuvidíme. Celé to divadlo sledoval Věrnislav oknem směrované na sever karpatského kraje. Celý kraj je tajemný a temný. A počasí k tomu nikterak nepřispělo. Věrnislav byl postarší pán, s drsnými rysy jako vzpomínka na doby, kdy putoval po zemi. Nyní se usadil v osadě Starý Les. Byla to osada s třemi stovkami obyvatel. Tento počet se nijak neměnil, protože sem nikdo moc nezavítal. Lidé zde žili v poklidu, kdy na vše dozíral zvolený stařešina Bořivoj. Také zde na samém okraji v malém srubu žil šaman. Ten každý den vycházel do lesa na sběr bylin a uměl léčit různé neduhy obyvatel. Věrnislav bydlel v nízkém domku se zahrádkou, kde se pásla kravka, stejně jako u ostatních domů. Nad osadou v lese se tyčilo sídlo, ve kterém žil starý pán aristokratického typu. S nikým v osadě se nebavil a žil svůj život úplně mimo ostatní. A právě toto sídlo Věrnislav viděl ze svého okna. Podivné bylo, že se tam v noci nikdy nesvítilo. Pouze několik dní v roce.
A právě tento den byl výjimečný a nasměroval Jirkovo život do neuvěřitelných směrů. To podzimní ráno, posnídal žitnou kávu a ovesnou placku. Oboje si sám dělal. Měl skromné políčko, kde pěstoval obiloviny za pomoci svého koně. Pojedl tedy a vyšel do ulice. Potřeboval od šamana nějaké byliny na léčení rány, kterou utržil od divoké kočky, kterou překvapil v lese před několika dny. Pomalu šel po vyšlapané cestě mezi domky rozmoklé po nočním dešti. Když došel ke srubu, zabouchal na dveře, ale nikdo se neozval. Hmm, bude asi v lese, podívám se po něm. A vyšel směrem k mohutným dubům, které tvořily bránu do temného lesa. Sotva vešel dovnitř, náhle se setmělo. Světlo ne neprodralo skrze střechu z větví mohutným stoletých stromů. Poslouchal pozorně, zda neuslyší něco, co by mu napovědělo, kde najít šamana. Pojednou uviděl před sebou něco ležet. Přišel blíže a viděl, že je to člověk. Ležel na zádech a tak ho otočil, aby ho mohl poznat. Ale jeho tvář neznal. Ačkoliv bylo těžké ho identifikovat, byl si jistý, že to nikdo z osady není. Jeho obličej, krk a hruď byla zbarvená krví. Musel zde ležet několik dní. Krev byla zaschlá a lesní živočichové už ho objevili. Najednou mu někdo položil ruku na rameno. Stuhl a otočil se. Neslyšel nikoho přicházet, proto ho to překvapilo. Byl tak zaujat nálezem, že mu to ušlo, nebo byl příchozí neobyčejně tichý. Už se chtěl bránit, ale poznal příchozího. Byl to šaman, kterého šel hledat. Nakonec našel on jeho.
„Už jsem ho také viděl, je zde dva dny. Zajímalo by mě, kdo to je a co zde chtěl“, řekl jako-by nezaujatě. „Něco podivného se posledních pár dní děje, ale netuším příčinu“.
„Je to zajímavé, protože se zde cizí člověk neobjevil dlouhá léta“.
„A kam jsi vyrazil“, zeptal se zvědavě šaman.
„Hledám tebe, došly mi bylinky na můj problém“, odpověděl Věrnislav.
„No já našel to, co jsem hledal a i něco navíc“, ukazuje na mrtvolu. „Půjdeme domů“.

Paráda! Nový příběh!
A začíná hodně napínavě. Těším se na pokračování, a to tak, že velmi.

Udělal jsem opravu. A to u jmen postav. Vybral jsem staročeská jména z 19-tého století.

Oba dva se vydali směrem k osadě. Úmyslně Věrnislav doprovodil šamana až k jeho srubu. Řekl si o bylinky, které potřeboval a na výměnu podaroval šamana kusem sýra, který vyráběl Věrnislavovo soused za to, že dostal naopak od Věrnislava mléko. Došel až ke svému domku, ukrojil si kus chleba a nalil si hrnek mléka. Bylo hezky tučné a dobré. Přemýšlel, kdo to mohl být. Kdo se toulal po lesích a hlavně proč? Rozhodl se, že zítra zajde za stařešinou. Pomalu se stmívalo, osada se topila do tmy a postupně se rozsvěcely světýlka petrolejek v jednotlivých domech. Měsíc byl v novu a tudíž tma. Osada vypadala jako roj světlušek. Díval se z okna a dýchal voňavý vzduch.
Ráno se vydal za stařešinou. Našel ho před domem, kde hovořil s kovářem Slavobojem z osady. Nechal ho dohovořit, a když kovář odešel, přistoupil k němu. Povyprávěl mu včerejší zážitek.
„Zrovna tady byl za mnou kovář, jistě jsi ho viděl a vyprávěl mi, že potkal před několika dny za osadou cizího člověka. To musel být on. Tak on je po smrti?“
„Ano, našel jsem ho včera v lese, když jsem hledal šamana“, sdělil stařešinovi Věrnislav.
„Kde je? Potřebuji tam poslat hrobníka a toho člověka pohřbít“. Věrnislav mu popsal, kde mrtvolu našel. Musím zajít za kovářem, mohl by mi říci něco podstatného, pomyslel si. A to také udělal. Vydal se pěšinou kolem stařešinova domku a po chvíli uslyšel bouchání do železa, což byl neklamný signál, že je kovář doma. Pozdravil Slavoboje.
„Tys prý viděl nějakého cizince za osadou před pár dny? Je to pravda“?
„Ano, je to čtyři dny zpátky. Zeptal jsem se ho, co tady dělá a co chce. Nejprve nechtěl být moc sdílný, ale po chvíli se rozpovídal. Prý hledá nějakou usedlost tady v okolí. No o jsem mu pověděl, že je tady v okolí jen jedno jediný, a tomu ať se raději vyhne. Ale on, že tam musí. Že je prý z osady Boješice a měl prý předat list od stařešiny. Víc neřekl“.
„Žádný list u sebe neměl, když jsem ho našel v tom lese“.
„Ty jsi ho našel“?
„Ano, mrtvého“.
„Tak to je podivné až tajemné. Mělo by se to ale nechat být, kdo ví, co by to přineslo“.
„Asi máš pravdu“, souhlasil Věrnislav a rozhodl se jít domů.
Doma si sedl na židli a něco pojedl. Odpoledne trávil každodenními pracemi. Byl docela unavený a tak si šel brzo lehnout.
Buch, buch, buch. Ozvalo se bouchání na dveře. Chvíli trvalo, než se rozkoukal, ale bouchání nepřestávalo. Otevřel okno, aby se podíval kdo to je. Byla to sousedka Slavomíra.
„Otevři, musím ti něco říct. je to hrozné“. Poslední slova již zanikala v pláči.
Věrnislav otevřel dveře a sousedka vešla dovnitř. Rozsvítil lampu a to již Slavomíra o překot mlela něco o jejím synovi a o podivném snu. Nerozuměl z toho vůbec nic.
„Pověz mi to ještě jednou a pomalu“, prosil Věrnislav sousedku.
„Nejprve se mi na dnešek, vlastně už asi na včerejšek zdál hrozný sen. O chlupaté obludě a o tom, jak viděla svého syna mrtvého. A včera večer se nevrátil domů. Občas se zdržel na toulačce, ale vždycky domů přišel“. Se zoufalým výrazem v obličeji vypověděla.
„Najdi mi mého syna, prosím“.
„Byla jsi za stařešinou? Ten by měl někoho pověřit“.
„Tomu jsem to řekla a poslal mě za tebou“.
„Dobře, podívám se po něm. Tvůj syn je statný chlapík, určitě se mu nic nestalo. Ale je podivné, že se nevrátil domů“.
Na to sousedka odešla se slovy díků a polkla jí tma. Do rána už Věrnislav pořádně neusnul.

Takhle jsou ta jména lepší, i časové zařazení. Zase trochu jiné prostředí, ale těžší pro napsání příběhu, teda, postavy to budou mít těžší .
Každopádně je to hodně napínavé!

Ráno Věrnislav vstal, pojedl pár placek a zapil mlékem. Večer nadojil. Vydal se za stařešinou. Musí s ním probrat poslední události. Cestou za Bořivojem zjišťoval, že v osadě vládne podivná nálada. Asi už se rozkřiklo, že se ztratil syn Slavomíry. Začal foukat docela silný vítr a zvedal se prach z cesty. Přidal tedy Věrnislav do kroku, aby byl v domku stařešiny co nejdříve. Přišel až k domku, ale bylo otevřeno, což nebývalo zvykem. Rozhlédl se tedy kolem, ale nikde Bořivoje neviděl. Vešel tedy dovnitř a zavolal na něj. Ve dveřích do místnosti, kde přebýval se objevila stařešinovo tvář. Pojď dál, co potřebuješ? Mám tady sice návštěvu, ale myslím, že se hodí, že jsi tady. Vešel tedy dovnitř a uviděl Slavomíru, což ostatně asi čekal.
„Právě je tady Slavomíra. Řekla mi, co se stalo a že byla u tebe. Pověz mi tedy, co všechno víš“, vyzval Věrnislava stařešina. Věrnislav mu tedy vypověděl vše, co věděl. O člověku, který byl viděn kovářem a následně nalezen mrtvý v lese. O tom, že měl nést list od stařešiny své osady do lesního stavení.
„Co tedy navrhuješ“?
„Měl by se někdo vypravit do sídla v lese a porozhlédnout se tam. A pokud by to bylo možné, promluvit s jeho majitelem. Také se podívat po tom klukovi“, řekl velmi rázným tónem.
„To je asi jediné řešení“, souhlasil stařešina. „Vydej se tedy na cestu“, rozhodl Bořivoj.
„Dobře, dojdu si sbalit pár nutností a vyrazím. Mohl by někdo jít se mnou, vzal bych kováře“, dodal ještě. Stařešina souhlasil, protože předpokládal, že celá výprava bude na krátkou dobu a že se bez kováře zatím obejdou.
Věrnislav se vydal ke kovářovi. Uviděl ho před domkem, jak zametá listí.
„Potřebuji s tebou pohovořit“, už z dálky na kováře promluvil. Ten se otočil směrem k Věrnislavovi.
„Ano? A o čem“?
„Chci, abys šel se mnou do lesa k tomu tajemnému sídlu. Musíme zjistit, co se tam děje a pokusit se najít syna Slavomíry“.
„Mám tady dost práce, dokonce i pro stařešinu“, bránil se kovář.
„I Bořivoj říká, že budeme brzo zpátky, že tě nebude postrádat“, argumentoval Věrnislav. Kovář si šel zabalit pár důležitých věcí, mezi které patřila i pevná sekera a oba se potom vypravili směrem k tajemnému lesu. Na to, že byl pokročilý podzim, bylo počasí poměrně příznivé. Slunce se ještě nevzdalo a poměrně dobře hřálo. Jen vkročili do lesa, citelně se ochladilo. Les byl poměrně hustý, nikdo sem moc nechodil a ani dřevorubci se zde nevyskytovali, patrně na tom má velký podíl pověst tohoto místa. Šli už poměrně dlouho a tak se nechvíli posadili na padlý strom. Popili, pojedli a vyrazili dál. Slunce se blížilo k vrcholu, když vyšli do poměrně strmého kopce a uviděli mezi stromy zdi sídla. Vyšli z lesa a před nimi se tyčilo stavení podobné starého hradu. Rozhodli se obejít kolem. Dali se vpravo kolem zdi a po několika metrech se ocitli před branou. Bylo zamčeno a tak zabušili na dveře. Bylo ticho, pouze vítr hučel mezi stromy. Ještě jednou zabušili a najednou se ve vratech pootevřely malá vrátka. Rozhodli se vejít a proto opatrně otevřeli. Stará vrátka se železnými rezavými panty nahlas protestovaly proti otevření. Vstoupili dovnitř a nacházeli se na poměrně velkém nádvoří. Vítr se zdálo, že zesílil a vydával strašidelné zvuky. Přešli nádvoří a zkoumali dveře, které vedli dovnitř budovy. Vpravo vytušili stáj, ozývalo se ržání koní. Vzali za kliku, bylo zamčeno.
„Co tu chcete“! Ozvalo se za nimi a oba se jako naráz otočili. Stál před nimi muž v dlouhém plášti, na hlavě široký klobouk.

Už zase budu psát. Přiznám se, přemohla mě lenost.

Piš, piš, lenost zažeň! Máš pozoruhodný talent skončit jako Šeherezáda v tom nejnapínavějším.
Ale vážně, hezky se to rozvíjí!

„Co tu chcete“! Ozvalo se za nimi a oba se jako naráz otočili. Stál před nimi muž v dlouhém plášti, na hlavě široký klobouk. Tvářil se značně nepřátelsky.
„Hledáme pána tohoto sídla a také chlapce z naší osady“, ostře odpověděl Věrnislav.
„Já jsem pán tohoto sídla a nikoho tady nechci, takže se otočte a už se nikdy nevracejte. A žádného kluka z vaší osady tady nemám“.
„Někdo zabil posla od stařešiny z osady Boješice, tady kovář ho potkal, když šel zřejmě za vámi“!
„Řekl jsem, jděte“! Zdůraznil svou výzvu bez odpovědi .
Pojď, jdeme se vzdálit, zašeptal Věrnislav Slavobojovi do ucha a oba se otočili a namířili si to k bráně.
„Příště už nebudu tak zdvořilý, jestli mi rozumíte“, zvolal za odcházejícími ještě hradní pán. Oba sotva prošli vstupní branou, tak se zastavili. Sešli ještě kousek od hradu a pozorně vysledovali, jestli je hradní pán, nebo nějaký nohsled nesleduje. Zdálo se, že je vše v pořádku.
„Co navrhuješ“? Zeptal se Věrnislav kováře. „Já myslím, že bychom měli počkat do tmy a lépe se tady porozhlédnout. Ten člověk je mi podezřelý a vůbec neodpověděl na to, jestli ví o klukovi“.
„Ano, všiml jsem si, ale ty jsi nic neříkal, tak jsem byl zticha“, vysvětlil kovář. Oba vyndali z batohu nějaké placky a vak s vodou a trochu pojedli. Byli velmi potichu, aby se neprozradili. Kdokoliv mohl být na stráži. Slunce zapadlo a brzy se udělala tma. Měsíc byl skoro v úplňku a tak osvětloval kraj. Pomalu se blížili ke vstupní bráně. Všude byl klid. Jen sova občas zamávala křídly a sýček zdravil obyvatele lesa. Vzali to kolem obvodové zdi a dostali se k zadnímu traktu budovy. Šli stále podél zdi, takto s ní splynuli a byla menší šance, že budou objeveni. Najednou před nimi něco zašustilo. Zastavili se a sledovali tmu před sebou. Srdce bilo na poplach. Směrem od zdi vyběhlo nějaké zvíře. Byla to liška.
„Kde se tady vzala“? Divil se Slavoboj.
„Nevím, koukneme se blíž“, a vyšel k místu, kde se liška objevila.
„Hele, je tady zarostlá branka“, a ukázal kovářovi, ať ho následuje. Oba prošli zarostlou brankou. Ocitli se v hustém lese, ale směrem od branky byla vyšlapaná cestička. Vydali se opatrně po ní. Kam to myslíš, že vede, zvědavě se zeptal Věrnislav. Kovář zkroutil hlavou, že neví. Byl to les, kam nikdo z osady nikdy nevkročil. Na to, to zde mělo velmi špatnou pověst. Šli asi půl hodiny, když se cesta začala snižovat dolů. Evidentně zde bylo rozsáhlé údolí. Po další čtvrt hodině byli na dně tohoto údolí a také se proto ještě více setmělo, protože přes větve stromů nad nimi sem měsíční světlo už nedosvítilo. Našlapovali velmi opatrně, aby někam nespadli. Nevěděli, zda tady nejsou nějaké výmoly nebo díry. Ale jelikož byla cestička vyšlapaná, předpokládali, že by to mělo být bezpečné.
Najednou před sebou mezi stromy uviděli světlo. Slabé, ale světlo. Možná od louče, nebo malého ohně. Pokud možno neslyšně se blížili k světýlku. Už uviděli, že to jsou dvě louče, zavěšené na sloupech. Ve světle těch pochodní už viděli blíže celou scénu. Nevěřili vlastním očím, protože u těch sloupů seděli dva obrovští vlci a mezi nimi! Mezi nimi seděl chlapec. Byl nahý a v ruce držel něco jako kus kosti, ze které ohryzával maso. Lehli si na zem, aby se mohli blíž připlazit. Už byli dost blízko, aby viděli, poznali toho chlapce. Byl to onen ztracený kluk z jejich osady. Byl to Jakub!
„Musíme ho zachránit a dovést domů“, řekl Věrnislav docela nahlas.
„Pšššttt“, varovně zdvihl prst kovář a kývl na souhlas.
„Co ti vlci? Jak ho odvedeme? Nemáme žádné zbraně“, zničeně s pochybností v hlase pověděl Slavoboj. Potom kovář ukázal, aby Věrnislav počkal a pomalu se blížil k těm dvěma vlkům. Ti seděli a sledovali kováře pichlavýma očima. Ale nehýbali se. Když už byl kovář asi deset metrů od nich. Začali vrčet. Stažené pysky a čenichy, ze kterým svítili veliké tesáky. Vlci byli opravdu velmi přerostlý.
„Jakube“! Zavolal. Kluk přestal ožvykovat kost a upřeně se díval na kováře. Ten mu rukou naznačil, aby šel k němu. Ale kluk se ani nehnul. V tom se ale zvedl jeden z těch vlků a po něm i druhý. Kovář se rozběhl zpátky. Když dorazil k Věrnislavovi, chtěl mu vše vyprávět, ale nemusel. Všechno viděl. Ještě chvíli leželi v mechu a přemýšleli, co dál. Najednou se vpravo od nich ozvalo něco jako zavrčení. Ale zvíře to nebylo! Když to vyšlo k těm vlkům, byl to hradní pán. Poznali ho okamžitě, podle jeho pláště a klobouku. Oba pochopili, že tady nic nezmůžou. Musí se dostat do vesnice a vše říci stařešinovi. Rychlým krokem se vydali zpět po cestě až k zarostlé brance. Proběhli skrz a skoro utíkali k vesnici. Bylo už hodně po půlnoci, když dorazili ke stařešinově domku. Zabouchali na dveře. Po chvíli se otevřeli dveře. Bořivoj hned jak je viděl, pokynul jim dál.
„Tak co, zjistili jste něco“? Zeptal se zvědavě.
Oba mu začali podrobně vyprávět, co zažili a viděli. Vyprávění jim trvalo opravdu dlouho. Na závěr se vyjádřil stařešina.
„Musíme kluka zachránit“!

Pěkné! To jsem zvědavá, jak půjdou na tu záchranu .

„Ano, to musíme“, odpověděl už trochu znaveně Věrnislav. Po té se oba vydali domů. Kovář celou cestu přemýšlel, jak by se jim mohlo podařit chlapce zachránit. Budou potřebovat střelné zbraně. Ale neví, kolik tam těch vlků vůbec je. Po ustavičném přemýšlení se ocitl před svým domkem Věrnislav také už seděl doma na posteli a chystal se spát.
Ráno bylo zataženo a při pohledu z okna bylo vidět, že se v osadě něco děje. A také ano. Už viděl kováře, jak si to žene k Věrnislavovu domku. Ten nečekal, až bude kovář bouchat na dveře a šel mu rovnou otevřít.
„Jdeme zachránit kluka“! Volal už z povzdálí.
„Tak to půjdu s vámi, sehnali jste ještě někoho“, vyzvídal Věrnislav.
„Ano, ještě tři chlapy máme a máme dva luky a kuši“, oznamoval nadšeně kovář.
Věrnislav si zabalil sebou kousek sušeného masa a svůj luk a toulec plný šípů. Šli po měrně svižně, aby byli na místě co nejdříve. Stejně jim cesta k tajemnému sídlu trvala poměrně dlouho. Jenže, jak se blížili k hradní zdi, slyšeli, že na nádvoří někdo mluví. Zastavili se tedy. Kovář se opřel zády o stěnu a neznačil, že udělá s rukou stoličku, aby se někdo mohl podívat přes zeď. To ihned pochopil jeden s chlapů a už se rukama držel horního okraje zdi. Opatrně nahlédl přes zeď. Chvíli se díval a potom seskočil na zem.
„Tak co jsi viděl“, ptali se šeptem ostatní.
„Představte si. Je tam nějaký chlap v klobouku a plášti. A u něho stáli čtyři vlci, jako barák. Uprostřed ale byla hromada něčeho živého, co vypadalo jako člověk. Možná malý kluk“!
„Byl to Jakub“? Zeptal se zvědavě a s nejvyšším napětím kovář.
„Ne, myslím, že ne, tenhle vypadal starší“. Všichni si po této informaci znatelně oddychli.
„Musíme se pokusit dostat se na tu stezku do toho údolí, aby nás neviděli. Budeme si muset hlídat záda“. Potom se vydali k brance ve křoví a opatrně jí prolezli. Jen poslednímu v řadě se luk zachytil za křoví a docela nahlas zašustil. Všichni se jako na povel zastavili a naslouchali. Zdálo se, že se neprozradili a tak šli dál. Sestupovali do údolí. Docela se setmělo, ačkoliv byl den a svítilo slunce, sem dolů se moc paprsků nedostalo. Byli dole. Ale tam, kde posledně seděli ti dva vlci nikdo nebyl.
„Musíme jít dál. Musí tady někde být“, trochu nejistě povídá Věrnislav. Všichni souhlasili a tak se vydali dál. Na plácku, kde viděli Jakuba s těmi šelmami nikdo nebyl. Prohledávají každý kousek, ale ani žádné sruby zde nejsou, prostě vůbec nic. Pouze našli kruh s kamenů o průměru asi deset metrů a jeden velký kámen na severní straně.
„Tohle vypadá jako nějaké rituální místo“, znalecky pronesl Slavoboj.
To ano, souhlasili ostatní. Ale tady zřejmě nikdo není. Možná sem chodí pouze na vykonávání nějakých obřadů, zauvažoval Věrnislav.
„Jdeme zpátky k sídlu, budeme muset do toho doupěte, což bude velmi nebezpečné“. Všichni souhlasili a vydali se tedy zpět po pěšině nahoru ven z údolí. Ani si nevšimli, že slunce se už posunulo hodně k obzoru, protože se zase o trochu víc setmělo. Začal lehce foukat vítr a mezi stromy se ozýval hukot větru. Šli pomalu a najednou se Věrnislav, který šel jako první, zastavil. Rukou naznačil, aby se všichni zastavili.
„Co se děje“? Zeptal se kovář.
„Slyšeli jste? To bylo vytí“! Ostatní naslouchali a opravdu. „Haaúúúú“, ozvalo se mezi stromy.
„Odkud to jde“?
„Z údolí“, oznámil Věrnislav. „Musíme zpátky“! Všichni beze slova zamířili zpět do údolí. Rychlým krokem se ocitli opět na místě, kde byl kamenný kruh. Mezi stromy uviděli opět dva vlky a doprovázel je kluk. To byl Jakub! Bez přemýšlení všichni sundali z ramene luky a kuši a zamířili na ty vlky“! Teď, zavelel Slavoboj. Pět šípů se zarylo vlkům do těla. Ti zavyli a pomalu se sesunuly na zem. Bolestně kvíleli a Věrnislav se rozběhl k Jakubovi. Chytil ho za ruku a táhl pryč. Jenomže se Jakub bránil. Ale nestačil na to. Věrnislav ho popadl do náruče a všichni se rychlým tempem vydali pryč z údolí. Věrnislav už sotva popadal dech. Slavoboj si toho všiml a tak vzal kluka do náruče sám, aby Věrnislavovo ulevil. Už byli u branky do sídla, když zahlédli, jak se blíží nějaké postavy. Na poslední chvíli uhnuli a vzali to naslepo kolem vnější zdi. Skryli se za stromy a Slavoboj s Jakubem se schoval za vývrat. Pán sídla šel do údolí, provázen čtyřmi vlky. Počkali, až zmizí na pěšině a pak se vrátili k brance. Spěchali a tak ještě z večera dorazili do osady. Stařešina je již vyhlížel.
„D9ky Bohům“, uvítal je. Z jeho domku vyběhla Slavomíra a hned objala svého syna. Ale ten se vzpouzel a snažil se utéci.
„Je v šoku a rozrušen, dejte mu chvíli čas na zotavenou“, radil stařešina.
„To si vyžaduje přípitek“, řekl k mužům stařešina a vyndal velkou karafu s medovinou. Nalil do rohů a všichni brali.
„Na naše hrdiny“, pronesl a všichni se zhluboka napili. Když ztichli, Slavomíra držíc Jakuba potichu „děkuji vám všem“. Veselí trvalo do noci, než se rozešli domů.

Hmmm, jsem zvědavá, jestli se Jakub vrátí k vlkům a co vlastně činí majitel sídla. Vypadá to, že teď to bereš v opačném gardu - vůči vlkům, myslím, ale třeba se to ještě vyvrbí jinak, jsme teprve na začátku, aspoň doufám .
Jo, a stejnej problém, příspěvky se mi zobrazují dost pozdě po vložení, takže s tím budu muset něco udělat .

Slunce bylo už vysoko, když se Věrnislav probudil. Opláchl se v umyvadle, a šel něco pojíst. Slanina a pšeničné placky byly velmi vhodné. Jen mu stále od večerní medoviny nebylo úplně nejlépe od žaludku. Sáhl tedy po jedinečném léku, kyselé okurky. Ocet je nejlepší lék na pokažený žaludek. No, hlavně že je kluk zpátky, pomyslel si a rozhodl se vydat navštívit Slavomíru. Zabušil na dveře a po chvilce se ve dveřích objevila trochu ustaraná tvář Slavomíry.
„Tak co Jakub? Už se trochu vzpamatoval“, zeptal se dychtivě Věrnislav.
„Ale vůbec ne. Je stále takový zamlklý a vypadá to, jako by mě už nepoznával. Celý je změněný, říkám si, že to snad ani není můj Jakub“, sečetla celý stav Slavomíra a oči se jí leskly od slz. Pozvala Věrnislava dál. Oba vešli do chalupy.
„Tady je Jakub“, řekla jakoby zasněně a ukázala do místnosti, kde na zemi klečel Jakub. Věrnislav ho oslovil a šel k němu. Položil mu ruku na rameno. „To bude dobrý, to se spraví, zase budeš běhat po lese a honit veverky“. Na to se Jakub na něho otočil a zdálo se, že zavrčel. Ale vzápětí se na Věrnislava pousmál.
„Zajdu za šamanem, třeba bude vědět, jak mu pomoci“, řekl rozhodně Věrnislav a rozloučil se se Slavomírou.
Rychlým krokem si to zamířil k Tvořimírovi. Měl štěstí, že ho chytil doma. Zrovna se chystal do lesa.
„Tvořimíre“! Zavolal na něho. „Musím s tebou mluvit“.
„Dobře, můžeš mě doprovodit, jdu do lesa na bylinky“, odpověděl stařešina. Oba se vydali polní cestou k lesu. Cesta byla docela vyprahlá, dlouho nepršelo.
„Doufám, že najdu, co potřebuji, tohle sucho není dobré“, pronesl jakoby pro sebe šaman. Mezitím mu Věrnislav povídal o Jakubovi a o tom, jak je to celé podivné. Jak je jakoby očarován.
„Vím o tom, to se dalo očekávat. Právě jdu pro směs bylin, které by ho mohly z toho opojení probrat. Doufám, že už není pozdě“! Dodal s obavami v hlase šaman.
Netrvalo dlouho a byli na kraji lesa. Dopadl na ně stín a ticho. Pouze sojka se ozvala, aby varovala všechny, že jde člověk. Prošli houští a Tvořimír si sedl na padlý strom a přikázal.
„Vidíš ty rostliny s modrými květy? Nasbírej jich kopu. A taky větvičky smrku, stačí jehličí. Zbytek mám doma dost“. Věrnislav nasbíral, co mu šaman nařídil. Vše si dal do plátěného pytlíku a vydali se zpět. Když vyšli z houští, měl Věrnislav pocit, že je někdo nebo něco sleduje. Mezi stromy se mihl stín.
„Měli bychom si pospíšit“, zavelel šaman. To bychom měli, potvrdil Věrnislav Tvořimírova slova a tak zrychlili. Každou chvíli se otočili, aby zjistili, zda se to něco neblíží. A blížilo! Ještě více si pospíšili a již byli na kraji lesa. Zastavili se opodál a s očekáváním se zahleděli k lesu. Nic neviděli, pouze vytušili cosi mezi kmeny, jak na ně zírá. Věrnislav měl pocit, že viděl vlčí hlavu. Dorazili do šamanova domku. S oddechem se posadili.
„Vyřiď Jakubovo matce, ať se ráno zastaví pro lektvar“.
„Dobře, vyřídím“. Na zpáteční cestě se zastavil u Slavomíry a vyřídil šamanův vzkaz.
S díky se rozloučili a Věrnislav se odebral také domů. Měl o čem přemýšlet. Co se to děje? Přeci nezačne věřit na vlkodlaky. Ty jsou snad pouze v pověstech, nebo ne?

Hezky se to rozvíjí. Přijde mi, že to pro změnu píšeš z pohledu druhé strany, ne vlkodlaka. Jestli se to nějak přetočí, tak prosím neprozrazuj! Jména jsi vybral dobře. Krásně ilustrují dobu, ani nemusíš nic dalšího dodávat.

Slunce bylo už vysoko, když se Věrnislav probudil. Opláchl se v umyvadle, a šel něco pojíst. Slanina a pšeničné placky byly velmi vhodné. Jen mu stále od večerní medoviny nebylo úplně nejlépe od žaludku. Sáhl tedy po jedinečném léku, kyselé okurky. Ocet je nejlepší lék na pokažený žaludek. No, hlavně že je kluk zpátky, pomyslel si a rozhodl se vydat navštívit Slavomíru. Zabušil na dveře a po chvilce se ve dveřích objevila trochu ustaraná tvář Slavomíry.
„Tak co Jakub? Už se trochu vzpamatoval“, zeptal se dychtivě Věrnislav.
„Ale vůbec ne. Je stále takový zamlklý a vypadá to, jako by mě už nepoznával. Celý je změněný, říkám si, že to snad ani není můj Jakub“, sečetla celý stav Slavomíra a oči se jí leskly od slz. Pozvala Věrnislava dál. Oba vešli do chalupy.
„Tady je Jakub“, řekla jakoby zasněně a ukázala do místnosti, kde na zemi klečel Jakub. Věrnislav ho oslovil a šel k němu. Položil mu ruku na rameno. „To bude dobrý, to se spraví, zase budeš běhat po lese a honit veverky“. Na to se Jakub na něho otočil a zdálo se, že zavrčel. Ale vzápětí se na Věrnislava pousmál.
„Zajdu za šamanem, třeba bude vědět, jak mu pomoci“, řekl rozhodně Věrnislav a rozloučil se se Slavomírou.
Rychlým krokem si to zamířil k Tvořimírovi. Měl štěstí, že ho chytil doma. Zrovna se chystal do lesa.
„Tvořimíre“! Zavolal na něho. „Musím s tebou mluvit“.
„Dobře, můžeš mě doprovodit, jdu do lesa na bylinky“, odpověděl stařešina. Oba se vydali polní cestou k lesu. Cesta byla docela vyprahlá, dlouho nepršelo.
„Doufám, že najdu, co potřebuji, tohle sucho není dobré“, pronesl jakoby pro sebe šaman. Mezitím mu Věrnislav povídal o Jakubovi a o tom, jak je to celé podivné. Jak je jakoby očarován.
„Vím o tom, to se dalo očekávat. Právě jdu pro směs bylin, které by ho mohly z toho opojení probrat. Doufám, že už není pozdě“! Dodal s obavami v hlase šaman.
Netrvalo dlouho a byli na kraji lesa. Dopadl na ně stín a ticho. Pouze sojka se ozvala, aby varovala všechny, že jde člověk. Prošli houští a Tvořimír si sedl na padlý strom a přikázal.
„Vidíš ty rostliny s modrými květy? Nasbírej jich kopu. A taky větvičky smrku, stačí jehličí. Zbytek mám doma dost“. Věrnislav nasbíral, co mu šaman nařídil. Vše si dal do plátěného pytlíku a vydali se zpět. Když vyšli z houští, měl Věrnislav pocit, že je někdo nebo něco sleduje. Mezi stromy se mihl stín.
„Měli bychom si pospíšit“, zavelel šaman. To bychom měli, potvrdil Věrnislav Tvořimírova slova a tak zrychlili. Každou chvíli se otočili, aby zjistili, zda se to něco neblíží. A blížilo! Ještě více si pospíšili a již byli na kraji lesa. Zastavili se opodál a s očekáváním se zahleděli k lesu. Nic neviděli, pouze vytušili cosi mezi kmeny, jak na ně zírá. Věrnislav měl pocit, že viděl vlčí hlavu. Dorazili do šamanova domku. S oddechem se posadili.
„Z čeho to vůbec je“, zeptal se zvědavě Věrnislav.
„Hlavní složka je oměj, nebo-li vlčí mor“, odpověděl mu šaman.
„Ale vždyť je jedovatá“! Skoro vykřikl.
„Ano je“, řekl v klidu šaman, „ale na vlkodlaky je účinná. Člověka proměněného nezabije, ale zničí vlka v něm. Tedy většinou“, pokrčil rameny šaman.
„Vyřiď Jakubovo matce, ať se ráno zastaví pro lektvar“.
„Dobře, vyřídím“. Na zpáteční cestě se zastavil u Slavomíry a vyřídil šamanův vzkaz.
S díky se rozloučili a Věrnislav se odebral také domů. Měl o čem přemýšlet. Co se to děje? Přeci nezačne věřit na vlkodlaky. Ty jsou snad pouze v pověstech, nebo ne? Nemohl se dočkat rána druhého dne. Byl dost nervózní při pomyšlení, že Tvořimír Jakuba otráví. Ale snad ví, co dělá, uklidňoval se v duchu.
Ráno hned vyrazil za Jakubem. V rychlosti zabušil na dveře. Slavomíra otevřela.
„Tak co“? Vyhrknul ze sebe Věrnislav.
„Nepozoruji žádný rozdíl, no podívej se sám“. Věrnislav vešel do Jakubova pokoje. Ten seděl na zemi a v ruce držel dřevěného koníka a pokoušel se ho kousat. Oslovil ho. Jakub se na něho podíval. A v tom viděl první rozdíl. Oči! Měl žlutavé, spíše jantarové oči. Upozornil na to Slavomíru. Ta se zadívala do Jakubových očí a překvapeně se zatvářila.
„Toho jsem si nevšimla, tedy večer to nebylo“.
„To je divné“, pomyslel se Věrnislav. Rozloučil se a vyrazil za šamanem. Tvořimír ho už čekal, věděl, že mu přinese nové poznatky. Vše mu vypověděl.
„To není dobré“, podotkl šaman. Najednou někdo zabušil na dveře. Byl to stařešina s kovářem. Také se zajímali, jak se vše vyvíjí. Spolu se šamanem mu Věrnislav vše vypověděl. Rozloučili se a Věrnislav se vydal domů. Měl ještě spoustu práce na políčku. Práce mu docela šla a začalo se stmívat. Nářadí sebral a vydal se domů. Ani neví proč se podíval k lesu. Úlekem skoro vykřikl. Za posledním domem vykoukla vlčí hlava.

Jé doufal jsem že tu část stihnu dopsat dříve než si to přečteš. Tak ještě dodatek. Menší úprava je i v již vystavené části.

Díky, je to takhle mnohem lepší.... a napínavější.

Zavřel okno a s očekáváním poslouchal, zda se bude něco dít. Byl si jistý, že má dveře zavřené, ale nebyl si tak úplně jistý, že by vydrželi útok vlkodlaka, připustil-li by, jejich existenci. Dlouho se nic nedělo. Odvážil se tedy otevřít okno a rozhlédnout se po okolí. Nic neviděl. Potom se zadíval do jednoho temného koutu, kde se rozdvojovala ulice mezi domky. Tam zaznamenal pohyb. Byl to zprvu pouze stín, ale pak to uviděl. Postava, která stála na zadních nohách a podobu vlka. Plížila se k domku, kde bydlela Slavomíra s Jakubem. Jednou ranou vykopl dveře, které mu překážely, aby mohl vejít dovnitř. Věrnislav na nic nečekal a vyrazil ven, rovnou do domu Slavomíry vyzbrojen sekerou, kterou téměř v běhu sebral na špalku před domem. Uslyšel výkřik a za okamžik už se vlkodlak vyřítil z domu a v tlapách držel Jakuba. Věrnislav se pokusil zasáhnout vlkodlaka sekerou. Ale stačil ho pouze poranit na zadní noze. Sekera s cinknutím dopadla na zem na kamenitou dlažbu. Vběhl do domu. Volal na Slavomíru, ale nikdo se neozýval. Pak jí našel. Ležela na chodbičce mezi ložnicí a Jakubovo pokojem. Byla tam tma a tak nic moc neviděl. Sehnul se k ležícímu tělu a znovu ji oslovil. Ticho. Zkusil to ještě jednou a zlehka Slavomírou zatřásl. Teprve nyní se ozval slabý, chraplavý zvuk. Vběhl tedy do pokoje a našel lampu. Rychle ji rozsvítil. Rozhlédl se po pokoji. Na stole uviděl karafu s lektvarem, který jí poslal šaman. Byla na půl prázdná, ale louže pod stolem, nasvědčovala, že lektvar Jakub nevypil. Vyšel zpět na chodbu a teprve nyní viděl tu hrůzu. Slavomíra ležela v kaluži krve a viděl roztrženou košili, která byla nasáklá krví. Vzal jí za hlavu a snažil se jí probrat. Vše bylo zbytečné. Přiložil ucho na její hrudník, ale srdce neslyšel. Položil ji na podlahu. Zvedl se a vyšel před dům. S hrůzou si prohlížel svoje ruce, zbarvené krví.
Ihned se rozběhl ke stařešinovi. Zabouchal na dveře. Chvíli trvalo, než Bořivoj otevřel.
„Slavomíra je mrtvá. Napadl jí vlkodlak a unesl jejího Jakuba“, přerušovaně sděloval stařešinovi zprávu. Ukázal mu také svoje krví obarvené ruce. Bořivoj se na nic neptal a rozběhl se k domu Slavomíry. Shledal vše tak, jak mu Věrnislav popsal. Když to vše uviděl, vyšel se sklopenou hlavou ven.
„Pohřbena bude starým pohanským pohřbem. Dojdi za kovářem a připravte hranici“.
Slavoboj nejprve nechápal, co na něm chce. Až po chvíli mu to došlo.
„To je hrozné. A opravdu jsi viděl vlkodlaka? Nebyl to pouze velký vlk? Ty jsme přeci v tom údolí viděli“.
„Ne, jsem si jistý! Kdyby to byl obyčejný velký vlk, tak by neunesl Jakuba“!
„To je logické“, zauvažoval Slavoboj. „Přemýšlím, zda se opět vypravit osvobodit Jakuba. Přesto, že jeho stav se jistě nezměnil, protože jak nám řekl Věrnislav, tak Jakub nápoj nevypil. Jsem si zcela jistý, že ho najdeme v tom údolí, ale má to vůbec nějaký smysl“? Chvíli bylo ticho. Všichni přemýšleli, jak to udělat, jestli by měli opět takové štěstí jako posledně. Byli si jistí, že tentokrát může být údolí lépe chráněno těmi bestiemi. Nakonec se rozhodl stařešina. „Nejprve pohřbíme Slavomíru a potom uspořádáme výpravu do údolí a pobijeme všechny vlky. A i toho vlkodlaka, pokud tam bude. Musíme se pokusit Jakuba zachránit! Pokud se ho podaří šamanovi zachránit, někdo se o Jakuba postará a vezme si ho za vlastního“. S tím všichni souhlasili. Hned druhý den obešel Věrnislav se Slavobojem celou vesnici a oznámili lidem, co se stalo. A také, že bude pohřeb Slavomíry.
Slunce bylo vysoko, když se celá vesnice sešla na náměstíčku, kde mezitím přibila hranice ze dřeva. Šaman Tvořimír připravil Slavomíru k obřadu. Zabalil jí do plátna a položil její tělo na hranici. Když byli přítomni úplně všichni, vzal si slovo stařešina Bořivoj.
„Buďte všichni pozdraveni“, započal svůj proslov stařešina. „Sešli jsme se zde ve velmi smutné záležitosti. Byla zavražděna naše sestra Slavomíra. Byla zavražděna odpornou bestií, o které jsme doposud neměli ani ponětí, že by vůbec existovala. Vzala si sebou i jejího syna Jakuba. To si nesmíme nechat líbit. Hned po skončení tohoto rituálu se vypravíme Jakuba zachránit. Víme, kde se zřejmě nachází…..“. Po tom následoval hlavní pohřební rituál. Stařešina zapálil hranici, na které bylo položeno tělo Slavomíry. Po skončení se přihlásili téměř všichni muži schopní bojovat a připravili se na trestnou výpravu do údolí. Věrnislav se ujal velení a po té, co všem vysvětlil, co je čeká, kontrole výzbroje byli připraveni!

Mno, to jsem zvědavá, jestli se podaří Jakuba zachránit a jestli ano, bude-li to co platné,... pěkné, napínavé, klidně by mohlo být pokračování dvakrát tak dlouhé,...

Věrnislav zavelel a všichni se vydali za ním. Nikdo nemluvil. Tichý průvod skýtající asi třicet mužů tiše mířilo k lesu. Na kraji lesa se Věrnislav zastavil. Ostatní za ním. Otočil se k mužům a vysvětlil jim plán.
„Prosím o klid! Nyní půjdeme kolem tajemného sídla. Je potřeba zachovat klid. Není to přátelské území. Protáhneme se malým průchodem a budeme postupovat dolů do údolí. Na dně údolí se zastavíme, zjistíme situaci a rozhodneme jak dál“, dokončil instruktáž Věrnislav.
Na to se opět rozešli. Zanedlouho se mezi stromy začaly rýsovat obrysy tajemného sídla. Téměř najednou všichni ztichli. Postupovali opatrně kolem zdi. Najednou Věrnislav zvedl ruku na povel, aby se zastavili. Co se děje, zeptal se kovář, který šel hned za ním.
„Slyšíš“?
„Ne nic neslyším“, zašeptal kovář.
„Poslouchej, jsou slyšet kroky za tou zdí“, upřesnil. Slavoboj se zaposlouchal. Skutečně uslyšel kroky. Posuňkem ukázal na dva druhy za ním a naznačil jim, aby mu udělali „stoličku“. Vylezl pomocí jejich rukou na zeď. Teď už mohl vidět, co se tam děje. Opatrně nahlédl. Uviděl muže v černém plášti, jak jde kolem zdi. Blížil se k místu, kde je vchod do průlezu k údolí. Rychle slezl co nejvíce potichu a ukázal na muže, co měl kuši. Pošeptal mu, aby hlídal prostor před nimi. Kdyby šli hned do údolí, pravděpodobně by se s tím hlídačem střetli. Muž natáhl kuši, založil šíp a čekal. A skutečně, po chvíli se před nimi ukázala postava muže. Neváhal a vystřelil. Šíp se zaryl do jeho hrudi a sesunul se k zemi. Vyrazili tedy k díře. Jenže jakmile procházeli kolem hlídače, ten najednou rukou uchopil jednoho z mužů za nohu. Ten ale na nic nečekal a sekerou, kterou byl vyzbrojen, rozťal strážci hlavu. Slavoboj nezapomněl mrtvolu odtáhnou za zeď. Po té se vydali malým průchodem na stezku, co vedla do údolí. Postupovali celkem rychle, takže byli dole za chvíli. Tam se zastavili. Věrnislav všem řekl, že se jde podívat jaká je situace a aby se zde nějak ukryli.
Opatrně se vydal směrem k místu, kde naposledy uviděli a zachránili Jakuba. Nikde nebylo nikoho vidět. Tedy se odvážil jít dál. Došel až ke kmenům dvou statných dubů. Když uslyšel hlasy. Přitiskl se ke kmenu, ale tak, aby mohl sledovat okolí. Nic se stále nedělo. Vyšel tedy z úkrytu a šel dál za těmi hlasy. Došel až na velkou paseku, kde byli v kruhu z kamenů postavy. Byl tam i ten záhadný muž v klobouku. Uprostřed uviděl Jakuba. Celý kruh byl osvětlen loučemi. Bylo tam pouze devět postav, které stáli v půl kruhu, další tři naproti nim a uprostřed Jakub! Vrátil se urychleně ke svým druhům a vše jim vypověděl. Máme převahu. Je nás třicet, tam je pouze dvanáct mužů. Opatrně se přesuneme blíž a až vám dám znamení, obrátil se na muže s kuší a druhý s lukem. Zamíříte na ty tři vpravo. Každý si vyberete jednoho a zabijete je. My ostatní se tam vrhneme a pobijeme zbytek. To bude snadné.
Vyrazili tedy na určené místo. Poukrývali se nedaleko kamenného kruhu. To už slyšeli, jak muž v klobouku, zřejmě vůdce, mluvil.
„…..a tak děkujeme Velkému Vlku, že nám požehnal tímto mládětem, které bude brzy připraveno účastnit se obřadu proměny a doplnit počet smečky na třináct. Opět budeme kompletní, po tragickém konci našeho druha. Lidé budou neustále bojovat proti Matce a nám. Ale my zde máme důležitý úkol, chránit Zemi před útoky zla. Brzy už bude moci zatím Jakub projít branou do našeho světa…..“.
To je snůška keců, zalamentoval Věrnislav a dal znamení. V tom vyletěli dva šípy určeným směrem. Naneštěstí se oba zaryli do muže po levici vůdce. Nedomluvili se a vystřelili oba na jeden cíl. Ten se chytil za hrudník a s hlavou k nebesům zařval. Ostatní vyběhli směrem ke kruhu. Ani se nestačili více přiblížit a uviděli, jak se postavy v kruhu proměňují. Během chvíle tam stálo dvanáct vlkodlaků, kteří vyrazili proti útočníkům. Prvnímu muži, který s napřaženou sekerou zaútočil, jedním máchnutím tlapy urazil hlavu.
„Zpátky, ústup“! Zařval Věrnislav. Na to se všichni otočili a prchali zpět k pěšině. Dva vlkodlaci vyrazili za nimi. Ještě doběhli posledního z mužů. Pouze uslyšeli jeho výkřik a řev. Netrval dlouho. Schvácení doběhli k průlezu kolem sídla a zcela vyčerpaní padli do trávy, když vyběhli z lesa. Otáčeli se, ale nikdo je nesledoval. Dále už zcela vyčerpaní došli do vesnice. Ihned šli ke stařešinovi a vše mu povyprávěli.
„Ani jsme nestihli přinést tělo Mečislava a Kazimíra. Jsou to stvůry a to chtějí udělat z Jakuba! Nejsem si jistý, zda ho dokážeme zachránit. Zkusit mu donést lektvar, co připraví šaman. Ale jestli se k němu vůbec dostaneme. Ale musíme to zkusit“! V davu mužů to zašumělo. Bylo vidět, že se nikomu moc nechce znovu se pustit do záchranné akce. Vypadalo to vše beznadějně. Po chvíli se ozval Bořivoj.
„Ticho! Navrhuji toto. Požádám šamana, aby znovu vytvořil lektvar. Pouze jeden se tam vydá a pokusí se Jakuba přivést. Někdy musí být sám, nemohou ho hlídat neustále. Ale to je asi jediné, co se dá dělat. Sám dojdu za ženou Mečislava a vše jí sdělím. Byl to statečný muž“. Chvíli bylo ticho, ale pak se ozval Věrnislav.
„To je rozumné řešení řekl bych. Připravím se a pokusím se o nemožné“
„Tak to ne, půjdu s tebou“, ozval se do ticha kovářskej. Po té se všichni rozešli si domů odpočinout. Měli za sebou těžkou noc.