Celou noc se mu spalo špatně. Neustále se budil a kontroloval Jakuba. Ten spal klidně, alespoň se zdálo. Když ráno vyšlo slunce, Tvořimír se probudil a leknutím se hned posadil na posteli. Jakub nebyl v posteli. Šaman vyskočil a pak se mu ulevilo. Jakuba našel v kuchyňce, jak pije vodu z kamenného hrnce. „Máš žízeň? Jen se napij. Jak ses vyspal? Co si dáš k snídani?“, zeptal se zvědavě šaman. Jakub se pouze otočil, ale nic neodpověděl. „Dal by sis placku a sušené maso“? Na to sáhl pod plátěnou útěrku na stole, kde v míse byly placky, a ze spíže vyndal sušené maso. Podal je Jakubovi a sám si také vzal. Jakub vzal obojí a ukousl si kus masa a po té snědl i placku. „Jak se cítíš, bolí tě něco“, kvapně naléhal šaman na Jakuba. Ten dojedl placky a maso a znovu se šel napít. „Nic mi není. Proč jste mě sem vzali“? „Vzpomínáš si na něco? Na tvůj pobyt v tom sídle v lese? Co s tebou dělali, a kdo je ten divný pán“? Jakub se chvíli díval do země, ale potom se zadíval šamanovi do očí. „Kde je moje máma? Chci jí navštívit. Pamatuji si, že jsem byl u ní, že jsem byl doma, dál už si pamatuji, pouze to, že žiju v Temném sídle a že se připravuji na svůj úděl. Alespoň tak mi to řekli a já vím, že to tak je. Nemohu být tady s vámi. Jen chci vidět mámu, mohu za ní“? V jeho očích se objevil náznak nervozity a obavy z něčeho, o čem nevěděl. Byl to spíše zvířecí výraz, než lidský. Šaman se několikrát nadechl a odmlčel. To ještě více znejistilo Jakuba. Pak se Tvořimír nadechl a začal mu vyprávět vše, co se odehrálo po té, co ho unesl vlk, vlastně vlkodlak. Nesnažil se ho přesvědčovat o existenci vlkodlaků, protože si byl jistý, že je už viděl na vlastní oči. Po té, bylo vidět, že se Jakub otočil, a když se znovu podíval na šamana, leskly se mu oči. Chtělo se mu plakat, ale zadržel smutek. „Už tady nemám co pohledávat. Matku nemám, otec mi zemřel už dávno. Teď mám rodinu dole v údolí. Musím se tam vrátit“. S těmito slovy se opět otočil a zvedl se ze židle. „Počkej, sedni si“! Zvýšeným hlasem vyzval Jakuba Tvořimír. „Na tvou záchranu položili dva muži svůj život. Nesmí to být zbytečné. Tito stateční členové naší vesnice se pro tebe obětovali, ikdyž jistě ne dobrovolně. Byli zavražděni těmi příšerami, co žijí dole v údolí. Což je tě to jedno? Máš závazek vůči nim“! Jakub se opět zadíval nepřítomně do rohu místnosti. Chvíli bylo ticho. Bylo slyšet jen těžké dýchání šamana. Nakonec Jakub ukončil dlouhé mlčení slovy, která navždy zůstanou uložená v Tvořimírově hlavě. „Smrt Mečislava a Jaroslava je mi líto, ale bylo to jejich rozhodnutí. Vím, že se do údolí vypravili zachránit mě, ale já s tím nemohu nic dělat. Bylo mi vyjeveno, co jsem a co je můj osud. Připomeň si, jak zemřel můj otec“! „No zemřel na lovu. Ošklivě ho pokousal vlk. Nešlo mu pomoci“, odpověděl šaman. „Pravda, že to nikdo neviděl, našli jsme ho zraněného na cestě“. „Ano, pokousal ho na lovu vlkodlak, ne vlk! Ale vzhledem k postavení Luny a planet nedošlo k jeho proměně. Kdežto já byl počat v den Vlčího měsíce. Byl to třináctý úplněk ten rok, proto mám v sobě vlčí krev. Velmi brzo bych se začal proměňovat a byl bych pro vaší vesnici značným nebezpečím. Pán toho sídla mě naučí žít jako vlkodlak a nejsme příšery, nebo obludy. Ale rád bych se s vámi rozešel důstojně a proto se dnes večer můžeme sejít, jestli tedy budete o to stát. Ještě není dokončena moje proměna. Zatím mě učili rostliny, byliny, střílet lukem a podobné dovednosti. Nejsem pro vás zlo“. S těmi to slovy ukončil svůj monolog Jakub. „Dobře, uspořádáme večer slavnostní oheň, kde se rozloučíme s Mečislavem, Jaroslavem a ni s tebou. Jestliže to tak cítíš“, po tomto rozhodnutí se Jakub vydal k domku, kde bydlel se svou matkou Slavomírou. Cesta mu trvala poměrně dlouho, protože potkával vesničany a ti se s ním chtěli přivítat a prohodit pár slov. Nikomu z nich Jakub neřekl, co bude vyjeveno na slavnosti. Pouze jim oznámil, že se bude konat slavnostní oheň. Vešel do domu, kde to důvěrně znal. Procházel chodbou a vstoupil do každé místnosti. Ještě zde byly zásoby jídla, ještě byla i voda v kamenném hrnci. Teprve když se vracel chodbou zpět, uviděl zaschlou kaluž krve tam, kde byla zabita jeho matka. Klekl si na zem a zde se v klidu a soukromí rozplakal. Potom si vzal něco jídla, co bylo ve spíži, a najedl se. Sedl na kavalec v obýváku a rozmýšlel o všem co si řekli se šamanem a co všechno zažil. Začalo se smrákat, když vyšel ven a zamířil si to na místo konání slavnostního ohně. Cestou potkával ostatní lidi, co měli zamířeno tamtéž. Když byli všichni shromážděni, stařešina vzal do ruky pochodeň, zapálil jí a zahájil slavnostní oheň. Hranice se velice rychle rozhořela a potom pronesl slavnostní řeč. „Buďte všichni pozdraveni. Sešli jsme se dnes večer, abychom se rozloučili s Mečislavem a Jaroslavem, kteří jak víte, položili své životy za záchranu tady Jakuba. A i on vám všem chce něco říci, proto mu teď předávám své slovo, Jakube“, a ustoupil, aby udělal místo Jakubovi. Ten se postavil čelem k lidem a dlouho mlčel, jakoby nemohl najít správná slova. „Jsem rád, že vás opět mohu vidět. Za to děkuji vám všem a zejména Věrnislavovi, Slavobojovi, Tvořimírovi i Lutoně. Obzvlášť patří můj dík dvěma statečným mužům, kteří na moji záchranu položili své životy. Tady Tvořimírovi jsem řekl vše, co se mnou je a sdělil jsem mu svoje rozhodnutí. Je to velice složité a byl jsem rozhodnutý. Ale po návštěvě svého rodného domu, kde jsem žil se svou matkou, která rovněž zahynula při moji obraně jsem se rozhodl zůstat v této vesnici. Vím, že to zní divně, ale mám jisté tajemství, které je pouze mezi mnou a šamanem. A musí to tak zůstat“! Po tomto se všichni bavili, shlukovali se kolem Jakuba a dotírali na něj, říci více, ale marně. Jakub nechtěl a ani nesměl říci více.
|