VanHelsing.info

Mno, tak přímý útok nevyšel. Že by se chystala nějaká chytrá lest?

Ještě, než šel Věrnislav spát, zašel do domku, kde bydlel Mečislav. Bydlel mimo vesnici v domku poblíž rybníka. Zabouchal na dveře. Otevřela mu statná žena se slzami v očích.
„Už všechno vím“, zavzlykala a objala Věrnislava.
„Je mi velmi líto tvého muže, bojoval statečně“, uznale pronesl tiše.
„Pojď, připijeme si na Mečislava“. Věrnislav následoval Lutonu do domu. Usedli na židle pokryté beraní kůží. Debatovali dlouho až už Věrnislav taktně naznačil, že si potřebuje jít lehnout, že se zítra vypraví znovu do údolí.
„Ano, samozřejmě“, souhlasně pokývala hlavou Lutona. „Pouze chci říci, že půjdu s vámi. Nemám tu už nikoho a nic pro co žít“. Věrnislav se na ní zadíval a když uviděl odhodlanost v jejích očích, nemohl odporovat. Lutona byla statná žena a je o ní známo, že s lukem to umí skvěle. Rozloučili se takto a oba šli spát. Však už byl měsíc vysoko. Chybělo pár dní do úplňku.
Ráno se Věrnislav vzbudil později, přeci jen si šli lehnout pozdě. Vlastně ho probudilo bouchání na dveře. Vyklonil se z okna a viděl kováře, Lutonu, šamana a stařešinu, jak stojí před domem. Šel jim ihned otevřít a pozval je dál.
„Omlouvám se, ale šel jsem do postele velmi, velmi dlouho“, a podíval se přitom tajemně na Lutonu.
„Ano, víme“, ozval se Tvořimír, „namíchal jsem znovu lektvar pro Jakuba“, a vytáhl z pláště karafu s nafialovělým obsahem. „Dejte mu to všechno, bude potřeba síla“!
Věrnislav pokýval souhlasně hlavou a šel si do kuchyňky pro snídani. „Dá si někdo se mnou cikorku“? Zeptal se a uviděl, že pokyvují hlavami všichni. Před každého tedy položil hrnek a sám si namazal placku.
„Mám takovýto plán“, rozhovořil se během jídla. „Půjdeme se podívat nejprve do údolí a zkontrolujeme to tam. Ale nemyslím si, že by tam Jakub byl. Ale nesmíme nechat nic náhodě. Musíme mít jistotu, že tam není. Pak se vrátíme a prozkoumáme to sídlo. Někde bude“! Ostatní souhlasili a tak Věrnislav sbalil do vaku jídlo, vodu do ruky sekeru, lampu a vyrazili. Tvořimír a Bořivoj se od nich odloučili a popřáli štěstí.
„Nechť vás Bohové provází“, uslyšeli ještě za zády, když se vzdalovali od vesnice a blížili k tomu hroznému místu. Čas jim ubíhal neobyčejně rychle a tak byli za chvíli v lese u vchodu do údolí. Zmírnili tempo a pomalu sestupovali dolů. Ačkoliv byl den, velmi se tu setmělo. Slunce moc neprošlo hustými větvemi stromů a pěšina do údolí byla úzká. Zanedlouho se ocitli na známém místě. Pouze Lutona se dívala vyjeveně. Vůbec neměla tušení o existenci tohoto údolí. Postupovali dál a najednou se Lutona vrhla kupředu a padla k zemi. Věrnislav přiběhl k ní a uviděl, jak se sklání nad mrtvolou svého muže. Vzal jí za ruku a pomohl vstát.
„Neboj, vezmeme ho domů a důstojně pohřbíme, stejně jako Jaroslava, který leží támhle a ukázal před sebe do míst, kde ležela první oběť vlkodlaka. Lutona se tam chtěla rozběhnout, ale Věrnislav jí zadržel. „Ne, není to hezký pohled. Je bez hlavy“. Pak šli opatrně dál, ale rituální místo bylo prázdné. Trochu si oddechli a prozkoumávali celý prostor. Nenašli nic, co by je zaujalo.
„Podívej, vlkodlačí stopy“, upozornil Lutonu kovář a ukazoval na zem. Byla udivená pohledem na obrovské vlčí stopy. Hned se ptala, jak jsou velcí. Asi dva metry, odpověděl jakoby ledabyle Slavoboj.
„No tady jsme asi skončili, jdeme zpět a musíme prozkoumat to sídlo“, vyzval zbytek výpravy. A hned vykročil směrem k pěšině nahoru. Viděl Slavoboje, jak sekerou uťal větev a na ní naložil tělo Mečislava. Táhl ho těžce a tam mu šel Věrnislav pomoci. I proto postupovali zpět pomaleji. U vchodu zanechali větev s Mečislavem a opatrně nahlídli za zeď. Nikde nikdo. Je to dobré. Opatrně se plížili kolem zdi až na nádvoří sídla. Zastavili se u vchodových dveří, ale byly zamčené, jak ostatně očekávali. Věrnislav naznačil, aby ho následovali. Šli kolem zdi, která byla vlhká. Kameny obrůstaly mechem. Až uviděli okénko někam do sklepa. Nahlídl do něj kovář. Byla tam tma a tak vzal kamínek a hodil ho dovnitř. Zvuk slyšeli záhy, takže tam nebylo hluboko. Rozsvítili lampu a kovář skočil dovnitř. Ozvalo se, aby mu podali lampu. Rozhlížel se kolem a zjišťoval, kde se nachází. Uviděl dvířka. Zkusil je otevřít. Sice trochu hlučně, ale otevřely se. Za nimi byla chodba. Pozval ostatní, aby šli za ním. Vydali se doprava chodbou. Ve světle lampy viděli jen málo před sebe. Došli až ke schodům, vedoucím nahoru. Vystoupali po nich a na konci byly opět dvířka. Ty už byly zamčené, nebo zalígrované.
„Zkusíme druhou stranu“, a ukázal směrem dolů. Všichni pochopili. Chodbou šli zpět, minuli dvířka do sklepa a narazili opět na schody. Vyšli nahoru. Opět byly na konci dvířka, ale chybělo v nich jedno prkno. Lutona protáhla ruku a vystrčila kolík se západkou a dvířka se otevřela.
„Výborně“, pochválil jí Slavoboj. Opatrně se protáhli a ocitli se na další chodbě. Z té vedlo několik dveří s ozdobným kováním. Procházeli kolem a naslouchali. Všude bylo ticho. Na konci bylo opět schodiště do prvního patra. Všechny dveře v přízemí byly zavřené, ale daly se otevřít. Pouze kuchyně, jídelna, nějaký sklad a podobné místnosti. Vyšli tedy do patra. Ocitli se na velké prostorné místnosti, kde byl velký stůl ve tvaru T. Na kratší straně tři křesla a po obou stranách po pěti židlích. Věrnislav okamžitě pochopil. Tady se scházeli ti netvoři. Bylo to přesně jako v tom údolí. Tři šéfové a deset pomocníků. Hned vedle byl další vchod. Naproti byly pevné dveře, které byly zamčené. Vešli tedy do vchodu vedle schodiště a našli, co hledali! Zde seděl Jakub. Na nízké židli. Ihned se otočil a Věrnislav k němu přiskočil a ucpal mu rukou ústa.
„Tiše, přišli jsme si pro tebe“! Kovář ihned přiskočil a dal mu k ústům karafu. „Musíš to vypít, to tě zbaví toho prokletí“! Jakub se sice bránil, ale přesto asi polovinu obsahu násilím vypil. Snažil se jim utéci a tak vyběhl do té velké místnosti. Ale po chvilce se sesunul k zemi. Kovář s Věrnislavem k němu přiskočili a vzali ho za nohy a za ruce. Nesli ho ven ke schodišti. Sešli po schodech a uháněli k dvířkům do sklepa. Našli jej hned. Skoro vletěli dovnitř a Věrnislav už chtěl vylézt na okénko, ale bylo vysoko. Museli položit Jakuba na zem, kovář mu poskytl rukou stupínek a teď už vylezl úspěšně ven. Slavoboj popadl Jakuba, který byl stále jako mrtvý, ale dýchal. Vysadil ho do okénka a Věrnislav ho dost nešetrně vytáhl ven. Jakub si odřel celá záda o kamenné okénko. Potom pomohl vylézt i Lutoně. Pak s pomocí Věrnislava vylezl ven. Slavoboj vzal Jakuba na záda a všichni uháněli po lesní cestě k vesnici. Bylo jim dost divné, že to prošlo tak lehce. To vůbec nečekali. Střídali se o nesení Jakuba, ale k večeru již byli ve vesnici. Jakuba odnesli k šamanovi. Položili ho na postel. Ten jako by spal. Dýchal, srdce mu bilo, ale neprobíral se.
„Chvíli to bude trvat. Snad se probere“. V to doufali všichni. Vyprávěli, jak to probíhalo. Mezitím dorazil i stařešina. Skoro nevěřil, když si vyslechl, že to bylo bez nejmenších problémů. Rozešli se do svých domovů, jen Jakub zůstal u šamana. Stmívalo se, když Jakub otevřel oči.
„Jak se cítíš“? Zeptal se opatrně Tvořimír. Jakub neodpověděl. „Jen lež a odpočiň si. Zítra bude lépe“. S těmito slovy si i šaman lehl na svůj kavalec a usnul.

Mno, přituhuje. Je to tak napínavé, že je mi vždycky líto, když příspěvek končí.
Jsem zvědavá, co s tím udělá pán Temného sídla,... a taky, jak to bude dál s Jakubem.

Já se vždy těším na tvou reakci. Někdy mě inspiruje.

Díky! Já se zase nemůžu dočkat pokračování, má to spád a napětí. Až si říkám, jestli bys to neměl zkusit vydat,...

Celou noc se mu spalo špatně. Neustále se budil a kontroloval Jakuba. Ten spal klidně, alespoň se zdálo. Když ráno vyšlo slunce, Tvořimír se probudil a leknutím se hned posadil na posteli. Jakub nebyl v posteli. Šaman vyskočil a pak se mu ulevilo. Jakuba našel v kuchyňce, jak pije vodu z kamenného hrnce.
„Máš žízeň? Jen se napij. Jak ses vyspal? Co si dáš k snídani?“, zeptal se zvědavě šaman. Jakub se pouze otočil, ale nic neodpověděl.
„Dal by sis placku a sušené maso“? Na to sáhl pod plátěnou útěrku na stole, kde v míse byly placky, a ze spíže vyndal sušené maso. Podal je Jakubovi a sám si také vzal. Jakub vzal obojí a ukousl si kus masa a po té snědl i placku.
„Jak se cítíš, bolí tě něco“, kvapně naléhal šaman na Jakuba. Ten dojedl placky a maso a znovu se šel napít.
„Nic mi není. Proč jste mě sem vzali“?
„Vzpomínáš si na něco? Na tvůj pobyt v tom sídle v lese? Co s tebou dělali, a kdo je ten divný pán“? Jakub se chvíli díval do země, ale potom se zadíval šamanovi do očí.
„Kde je moje máma? Chci jí navštívit. Pamatuji si, že jsem byl u ní, že jsem byl doma, dál už si pamatuji, pouze to, že žiju v Temném sídle a že se připravuji na svůj úděl. Alespoň tak mi to řekli a já vím, že to tak je. Nemohu být tady s vámi. Jen chci vidět mámu, mohu za ní“? V jeho očích se objevil náznak nervozity a obavy z něčeho, o čem nevěděl. Byl to spíše zvířecí výraz, než lidský. Šaman se několikrát nadechl a odmlčel. To ještě více znejistilo Jakuba. Pak se Tvořimír nadechl a začal mu vyprávět vše, co se odehrálo po té, co ho unesl vlk, vlastně vlkodlak. Nesnažil se ho přesvědčovat o existenci vlkodlaků, protože si byl jistý, že je už viděl na vlastní oči. Po té, bylo vidět, že se Jakub otočil, a když se znovu podíval na šamana, leskly se mu oči. Chtělo se mu plakat, ale zadržel smutek.
„Už tady nemám co pohledávat. Matku nemám, otec mi zemřel už dávno. Teď mám rodinu dole v údolí. Musím se tam vrátit“. S těmito slovy se opět otočil a zvedl se ze židle.
„Počkej, sedni si“! Zvýšeným hlasem vyzval Jakuba Tvořimír. „Na tvou záchranu položili dva muži svůj život. Nesmí to být zbytečné. Tito stateční členové naší vesnice se pro tebe obětovali, ikdyž jistě ne dobrovolně. Byli zavražděni těmi příšerami, co žijí dole v údolí. Což je tě to jedno? Máš závazek vůči nim“! Jakub se opět zadíval nepřítomně do rohu místnosti. Chvíli bylo ticho. Bylo slyšet jen těžké dýchání šamana. Nakonec Jakub ukončil dlouhé mlčení slovy, která navždy zůstanou uložená v Tvořimírově hlavě.
„Smrt Mečislava a Jaroslava je mi líto, ale bylo to jejich rozhodnutí. Vím, že se do údolí vypravili zachránit mě, ale já s tím nemohu nic dělat. Bylo mi vyjeveno, co jsem a co je můj osud. Připomeň si, jak zemřel můj otec“!
„No zemřel na lovu. Ošklivě ho pokousal vlk. Nešlo mu pomoci“, odpověděl šaman. „Pravda, že to nikdo neviděl, našli jsme ho zraněného na cestě“.
„Ano, pokousal ho na lovu vlkodlak, ne vlk! Ale vzhledem k postavení Luny a planet nedošlo k jeho proměně. Kdežto já byl počat v den Vlčího měsíce. Byl to třináctý úplněk ten rok, proto mám v sobě vlčí krev. Velmi brzo bych se začal proměňovat a byl bych pro vaší vesnici značným nebezpečím. Pán toho sídla mě naučí žít jako vlkodlak a nejsme příšery, nebo obludy. Ale rád bych se s vámi rozešel důstojně a proto se dnes večer můžeme sejít, jestli tedy budete o to stát. Ještě není dokončena moje proměna. Zatím mě učili rostliny, byliny, střílet lukem a podobné dovednosti. Nejsem pro vás zlo“. S těmi to slovy ukončil svůj monolog Jakub.
„Dobře, uspořádáme večer slavnostní oheň, kde se rozloučíme s Mečislavem, Jaroslavem a ni s tebou. Jestliže to tak cítíš“, po tomto rozhodnutí se Jakub vydal k domku, kde bydlel se svou matkou Slavomírou. Cesta mu trvala poměrně dlouho, protože potkával vesničany a ti se s ním chtěli přivítat a prohodit pár slov. Nikomu z nich Jakub neřekl, co bude vyjeveno na slavnosti. Pouze jim oznámil, že se bude konat slavnostní oheň.
Vešel do domu, kde to důvěrně znal. Procházel chodbou a vstoupil do každé místnosti. Ještě zde byly zásoby jídla, ještě byla i voda v kamenném hrnci. Teprve když se vracel chodbou zpět, uviděl zaschlou kaluž krve tam, kde byla zabita jeho matka. Klekl si na zem a zde se v klidu a soukromí rozplakal. Potom si vzal něco jídla, co bylo ve spíži, a najedl se. Sedl na kavalec v obýváku a rozmýšlel o všem co si řekli se šamanem a co všechno zažil.
Začalo se smrákat, když vyšel ven a zamířil si to na místo konání slavnostního ohně. Cestou potkával ostatní lidi, co měli zamířeno tamtéž. Když byli všichni shromážděni, stařešina vzal do ruky pochodeň, zapálil jí a zahájil slavnostní oheň. Hranice se velice rychle rozhořela a potom pronesl slavnostní řeč.
„Buďte všichni pozdraveni. Sešli jsme se dnes večer, abychom se rozloučili s Mečislavem a Jaroslavem, kteří jak víte, položili své životy za záchranu tady Jakuba. A i on vám všem chce něco říci, proto mu teď předávám své slovo, Jakube“, a ustoupil, aby udělal místo Jakubovi. Ten se postavil čelem k lidem a dlouho mlčel, jakoby nemohl najít správná slova.
„Jsem rád, že vás opět mohu vidět. Za to děkuji vám všem a zejména Věrnislavovi, Slavobojovi, Tvořimírovi i Lutoně. Obzvlášť patří můj dík dvěma statečným mužům, kteří na moji záchranu položili své životy. Tady Tvořimírovi jsem řekl vše, co se mnou je a sdělil jsem mu svoje rozhodnutí. Je to velice složité a byl jsem rozhodnutý. Ale po návštěvě svého rodného domu, kde jsem žil se svou matkou, která rovněž zahynula při moji obraně jsem se rozhodl zůstat v této vesnici. Vím, že to zní divně, ale mám jisté tajemství, které je pouze mezi mnou a šamanem. A musí to tak zůstat“! Po tomto se všichni bavili, shlukovali se kolem Jakuba a dotírali na něj, říci více, ale marně. Jakub nechtěl a ani nesměl říci více.

Jsem zvědavá, jak bude Jakubův pobyt ve vesnici dál probíhat, jak bude pokračovat jeho proměna, nějak si nedovedu představit, že by mohl zůstat ve vesnici trvale,... Navíc se měl stát členem jistého společenství. Jestli si pro něj ostatní vlkodlaci nepřijdou - nedovedu si představit, že by to nechali být jenom tak.

Bylo už hodně po půlnoci, když se všichni odebrali do svých domků. I Jakub šel do svého. Lehl si na postel tak, jako vždy, ale trvalo mu, než mohl usnout. Stále měl před sebou obrazy událostí posledních dní. Nakonec upadl do hlubokého spánku.
Probudil se poměrně dlouho. Venku bylo slyšet, jak chodí lidé. Vstal a šel do kuchyně udělat si nějakou snídani. Stále tam bylo dost zásob.
Mezitím Věrnislav navštívil stařešinu. Když přicházel k jeho domku, viděl, že už tam někdo je. Ano, byl to šaman. Bavili se o Jakubovi. Šaman zrovna vykládal o tom, že ačkoliv vypil Jakub pouze polovinu jeho lektvaru, zřejmě i tak zabral a snad zapudil vlkodlaka v Jakubově duši i těle. Nakonec ještě není dospělý. Byli všichni rádi, že to tak dopadlo. Šaman poukazoval na to, že ačkoliv chtěl Jakub od nich natrvalo odejít, po všech událostech a zřejmě hlavně po návštěvě vlastního domu, kde se narodil a kde přišel o matku, se v něm svědomí člověka probudilo.
Jakub vyšel ze svého domku a potkal kováře. Zastavil se s ním kus řeči. Mluvili spolu o tom, že by se měl Jakub naučit zahradnické práce a Slavoboj slíbil, že ho naučí lovit zvěř. Musí se umět uživit, stejně jako všichni ostatní. Ale nemusí se bát, rád mu se vším pomůže.
Tak plynuly dny. Vše se zdálo být v pořádku. Až do jednoho večera. Tma se snesla na vesnici a na obloze svítily hvězdy jako snad nikdy. Na východě se vynořil Měsíc jako kolo od vozu. Bylo na něm vidět, že „dorůstá“ a že mu chybí pouze kousek do úplňku. Zhruba tři dny. To samozřejmě neuniklo ani šamanovi. Proto si promluvil se stařešinou, aby pověřil někoho, kdo dá na Jakuba pozor.
Jednoho dne odpoledne cítil Jakub, že mu není úplně dobře. Proto navštívil šamana. Prozradil mu, že má bolesti u žaludku a že ho bolí hlava. Cítí, že má svaly bolestivé. Tvořimír ho uklidnil, že se nejspíš pouze nachladil a tak sáhl do poličky a vyndal kořen zázvoru a vysvětlil, jak si z něj má dělat čaj. S tím Jakub odešel a hned začal vařit čaj, jak mu šaman poradil. Sedl si při svíčce a s chutí dopil čaj. Dokonce měl pocit, že jeho potíže hned ustupují, ačkoliv to nebylo možné tak brzo po vypití. Nechtělo se mu ještě spát a tak se šel projít po vesnici. Zrovna procházel kolem domku včelaře, kam si chodil pro med, když se mu zdálo, že ho někdo sleduje. Otočil se tedy a skutečně viděl stín. Hrozivý stín, protože měl tvar vlka! Vlka, co chodí po zadních. Ihned ucítil velkou bolest v hlavě. Rukama se za ní chytil a chtěl se rozběhnout ke kováři. Pracně doběhl ke dveřím a mohutně na ně zabušil. Chvíli trvalo, než slyšel uvnitř kroky. Slavoboj otevřel dveře a nikoho neviděl. Zakroutil hlavou a chtěl se vrátit dovnitř, když uslyšel volání. Vyběhl tedy ven a uviděl, jak se uličkou osvětlenou Měsíčním světlem vzdalují postavy běžící po zadních, ale vysoký a něco nesly. Nesly Jakuba, hned mu to došlo. Nebyl čas vůbec na nic. Sebral se špalku sekeru a rozběhl se za uprchlíky. Sice jim nestačil, a tak se mu brzy ztratily z očí. Ale nepotřeboval je vidět, věděl přesně kam jít. Udýchaný dorazil na kraj lesa. Chvíli se zastavil, aby se zotavil. Po té pokračoval k temnému sídlu. Když dorazil, nikde v oknech neviděl světlo. Vypravil se tedy pěšinou dolů do údolí. Začal pomalu litovat, že si sebou nevzal ještě někoho. Sám nemá proti přesile vlkodlaků šanci. Musí něco vymyslet. Když se blížil k místu, kde bylo něco jako rituální místo viděl, že je osvětleno loučemi. V kruhu tam stálo devět vlkodlaků a tři před nimi. Místo desátého bylo prázdné. Uprostřed kruhu byl Jakub a vypadalo to, že se chystá nějaký rituál. Přemýšlel co dělat. Ale hlavu měl jako vymytou. Vůbec nic ho nenapadlo. Jen upřeně sledoval, co se dělo před ním. Jeden z trojice vyšel kupředu a dovedl Jakuba před něco jako kamenný oltář. Pak začal vzývat zřejmě nějaká vlkodlačí božstva. Slyšel celkem zřetelně.
„Vzývám tebe Velký vlku. Ty, který jsi na úpatí hor, v širých pláních……“.
Po skončení této formule se nad kamenným oltářem zjevila velká postava vlkodlaka. Z jeho hlavy vyšel paprsek modrého světla, který se spojil s hlavou Jakuba. Pak bylo slyšet hřmotným hlasem. „Od této chvíle budeš znám jako Kamdar“! Pak ze sebe Jakub svlékl šaty a zůstal stát nahý před postavou vlka a oltářem. Klekl si na čtyři a začal vydávat bolestivé zvuky. Trvalo to neskutečně dlouho, nebo alespoň to Slavobojovi tak připadalo. Nakonec na tom místě stál mladý vlkodlak. Zvedl hlavu k úplňku a začal výt. To se k němu přidali i ostatní a lesem se nesla vlčí píseň, při které naskočila husí kůže i kovářovi. Všichni vlkodlaci pak postupně očichali Jakuba, vlastně už Kamdara. Všichni se opět srovnaly do výchozího postavení, ale místo desátého nebylo již prázdné. Tam se zařadil Jakub.
Všichni se potom rozešli, jako by jim někdo dal volno. Jakub běhal, zdálo se radostně po prostoru a najednou se rozběhl směrem k pěšině. Kovář byl tak překvapený, že zůstal stát. Mladý vlkodlak Kamdar se před ním zastavil a chvíli na sebe zírali. Nejspíš ho Jakub poznal. Zakroutil hlavou, jakoby chtěl říci, „nech mě být“. Tlapu mu položil na rameno a naznačil, aby šel zpátky do vesnice. Po té se rozběhl zpět ke svým druhům. Naposledy se Slavoboj zadíval na toto podivné místo. Přízrak velkého vlka byl už pryč a vůdčí vlkodlak zamířil k pěšině. Asi chtějí jít do svého sídla. To kováře probralo a rozběhl se. Na místě s brankou už sotva popadal dech, ale utíkal ven z lesa.
Hned musel jít za šamanem. Vše mu začal horečně vyprávět. Ten pouze pokýval hlavou, jako že rozumí, ale bylo na něm vidět, že ho to nepřekvapilo.

Hmmm, tak už se stalo, z Jakuba je vlkodlak. Zatím držíš "neutrální pohled" vyprávění. Jsem zvědavá, jestli se nakonec nepřikloníš k jedné ze stran, ale já netuším, jak se to bude odvíjet dál.... Každopádně díky, žes vložil další pokračování tak rychle!

Ve vesnici bylo na druhý den velmi rušno. Navíc ani počasí příliš nepřálo. Spustil se sice slabý, ale vytrvalý déšť. Všichni se jako na povel shromáždili před domkem stařešiny. Všichni s napětím očekávali zprávy o tom, co se stalo s Jakubem. A také co bude s jeho domkem.
„Vše vám poví Slavoboj, ten u toho všeho byl“, a opravdu, než se stačili nadát, kovář také přicházel. Sesypali se na něj a chtěli, aby jim vše pověděl. Vyprávěl tedy co nejlépe, co se v noci stalo. Otázky se na něho jen hrnuly. Až nakonec ho musel osvobodit stařešina.
„Nechte ho být. A co se týká jeho domku, ten taky nechte být. Pouze vyneseme potraviny, které by se zkazily, a rozdáme je mezi ženský, co mají malé děti. Jinak vše nechme“. Toto rozhodnutí se přijalo s porozuměním. Pouze Věrnislav si vzal ještě slovo.
„Chci všechny důrazně varovat, aby se nepokoušel jít do údolí, nebo snad zkoumat to sídlo. Není to bezpečné, a jak jsme se právě dozvěděli od kováře, je to i zbytečné“!

V sídle se všichni vlkodlaci, již v lidské podobě sešli ve velké síni. Sloužící lidé přinesli jídlo a pití. Potom si vzal slovo vůdce.
„Jsme již opět kompletní smečka, a proto se můžeme odebrat k nám. Tady je to už víc než nepříjemné. Hlavně po té, co lidé z vesnice objevili údolí a byli dokonce i zde! Zůstanou zde pouze lidé, co se tady o to starají a my odcházíme. Kamdara seznamte s tím, jak to bude probíhat. Ale dnes ještě ho vezměte na lov. Jistě se na ten svůj první těší, viď Kamdare“. Ten pouze pokýval hlavou. Po tomto se rozešli, každý po svém. Kamdar šel hned za Gerym, aby už vyrazili na ten lov.
„Tak pojď, ale proměníme se až v lese“, podotknul jen tak mimochodem. Po cestě mu vyprávěl o loveckých technikách a tak došli do lesa nedaleko sídla. Ne do údolí, ale do té části, kde byly skály a hustý temný les.
„Tak teď je čas“, zavelel Gery. Oba se proměnili, když Kamdarovi to trvalo déle. Hned začal větřit, přesně, jak mu to vysvětloval Gery. A brzy oba ucítili pach srnčího. Kamdar to vzal okolo, aby se dostal jakoby před srnu. Vál dobrý vítr, tedy směrem k nim. Když Gery viděl, že je Kamdar na svém stanovišti, vyrazil. Srny se rozběhly a jedna zůstala pozadu. Tu si Gery vyhlédl a hnal jí před sebou rovnou ke Kamdarovi. Ten vyrazil, když byla před ním přesně vypočítaná dráha a hned se jí zakousl do krku. Snažila se vymanit, a povedlo se jí osvobodit. Sice krvácela z krku ale rozběhla se směrem, kde věděla, že je zbytek stáda. Ale Kamdar vyrazil, přidal do běhu. Odrazil se a skočil srně na zadek. Zakousl se jí do hřbetu a srazil jí k zemi. Znovu se zakousl do jejího krku a trhnutím dokončil dílo. V tlamě měl kus masa, ze kterého tekla teplá krev. Z krku v pravidelných intervalech stříkal rudý pramen, který po chvíli ustal. Srdce srny přestalo pracovat. Kamdar poprvé cítil železitou chuť krve ve své vlkodlačí tlamě. Hltavě polykal maso s krví. Náhle ucítil, jak mu někdo položil tlapu na záda. Byl to Gery a naznačil, že to stačí. Popadl srnu do tlap a vydali se zpět do svého sídla. Když dorazili na nádvoří, proměnili se zpět. Srnu donesli do kuchyně a Gery řekl Kamdarovi, aby šel s ním. Šli opět do lesa. Tentokrát pěšinou do údolí.
„Co tam budeme dělat“, zeptal se Kamdar zvědavě.
„Ukážu ti Bránu“, dostalo se mu odpovědi. Prošli až za místo, kde probíhal rituál. Bylo to nenápadné místo, kde vedla cesta, která se před nimi ztrácela.
„Tady je brána, kterou projdeme. Nemusíš se bát, je to bez problémů“. Pak se vrátili do sídla. Všichni někam chodili a bylo vidět, že se dělají přípravy na odchod.
Přišel večer. Sešli se na nádvoří sídla a vůdce pokynul, aby ho následovali. Prošli pěšinou do údolí a na cestě, kterou Kamdarovi ukázal Gery, se zastavili. Vůdce dal ruce před sebe a na cestě se zjevila jakási mlha. Pak všichni prošli. Kamdar byl velmi vzrušený. Bylo to úžasné. Prošel tou mlhou a za ním Gery. Ocitli se na místě, tvořeném kamenným kruhem s oltářem. Ale šli dál. Les tady byl trochu jiný. Čistý. Náhle Kamdar uviděl, že mezi stromy se objevilo světlo. Už se stmívalo a tak to nebylo zřetelné. Před nimi stál větší dům. Když přišli blíže, Kamdar viděl, že je starobylá hospoda. Před dveřmi stál silnější chlapík a už z dálky volal na příchozí.
„Vítej Beowulfe, už je tvoje smečka kompletní? Vidím, že už máš nového Kamdara“. Hned se k němu vydal a objal Kamdara. Gery vzal Kamdara dovnitř a ten uviděl klasickou hospodu. Vyšli po schodech do patra a Gery ukázal na dveře.
„Tady je tvůj pokoj. Zabydli se a přijď dolů, bude slavnostní večeře“.

Hmmm, tak se nám to převrací směrem k vlkodlakům, jen doufám, že vesnici nenecháš být, byla by to škoda, máš tam pěkné postavy, Věrnislava a další. Jen jedna věc mi není docela jasná. Pán Temného sídla je vůdce vlkodlaků? Promiň, jestli jsem nechápavá, vždycky to hltám a pak nevím . Ptám se, protože to zpočátku vypadalo na velmi temnou postavu a jestli je "prostě" vlkodlak, mohl lidem jako netvor jenom připadat. Ehm, co takhle mít nějakého "zlého" vlkodlaka, kterého by řešili ostatní vlkodlaci i lidé? Nebij mě, to mě jen tak napadlo,...

Pán Temného sídla je mág, zvěromág. Temné sídlo je něco jako "líheň" vlkodlaků. Vždy musí být smečka kompletní. Takže pokud nějaký zahyne, musí najít vhodného kandidáta a provést jeho proměnu. Ten první mrtvý, kterého nalezli hned v úvodu jednoduše nebyl vhodný. Nepřežil výcvik. Vesnici rozhodně nenechám ladem. Ještě chvíli se s ní budu zabývat. Později se k ní vrátím. Myslím, že jsi už poznala, že je to dějově před Lycantropeou.
Ohledně zlých vlkodlaků, rozvážím tuto možnost. Jen zatím nevím, kde by se vzali.

Díky za vysvětlení ohledně zvěromága. Napadlo mě, že se to odehrává před Lycantropeou, přišlo mi povědomé jedno jméno .
Zlí vlkodlaci, hmmm, pomsta jako motiv? Nebo konkurenční "klan"? Nebo nevím, jestli může být mezi vlkodlaky někdo jako "profesionální" zabiják, když je jím jako člověk (teda, jako lovec nějakých nebezpečných šelem, třeba medvědů) a jít po zvěromágovi, třeba na objednávku některých lidí...
Mno, prostě jen nápady, každopádně se těším, až sem zase přihodíš další díl! Už jsem si pomalu zvykla na víkendovou nadílku .

Vůbec jsem teď nevěděl, jak pokračovat. Ale už jsem rozepsal další pokračování, zítra ho sem dám.

Skvělý!! Nic si z toho nedělej, ono to občes musí uzrát, tím líp.

Vyzkoušel lůžko, dřevěné se slámovými matracemi, umyvadlo na vodu. Oknem bylo vidět do lesa směrem k místu, odkud přišli od brány. Jinak byla místnost spíše nevybavena, než vybavena ve srovnání s domkem ve vesnici, kde bydlel se svou matkou. Po té se sebral a šel dolů do lokálu na slavnostní večeři. A byla opravdu slavnostní. Jedlo se a pilo dlouho do noci. Kamdar šel spát až k ránu, protože byl středem pozornosti. Bylo jisté, že se bude ráno dlouho vyspávat, tak hostinský ani nepřipravil snídani. Bude se určitě až obědvat.

Ve vesnici se ovšem děly věci. Věrnislav nemohl usnout. V hlavě se mu stále přemítaly události několika minulých dní a týdnů. Vše bylo tak neuvěřitelné. Vstal a šel k oknu. Zrovna přemýšlel o Jakubovi a jeho matce. Zadíval se tedy směrem k jeho domku. V oknech byla tma, samozřejmě, protože tam přece nikdo nebyl. Když se kolem protáhl stín. Stín, co vypadal jako vlk na zadních. Asi se vrátil Jakub, pomyslel si. Ale proč je ve vlčí podobě? Chtěl jít dolů, aby se s ním setkal, ale něco mu říkalo, aby to nedělal. Byl to vlkodlak, ale nešel do domu Jakuba. Šel vesnicí dál. To Věrnislavovi vrtalo hlavou. Přemýšlel, co si o tom má myslet. Po chvíli si ale řekl, že to není normální a proto se vydal za oním vlkem. Vyšel z domu a šel ulicí, kudy viděl odcházet toho vetřelce. Co? Už je to vetřelec? To samozřejmě nevěděl. Prošel celou vesnicí, sledoval každý pohyb, ale nic podezřelého se nedělo. Třeba se mu to jenom zdálo. To mezitím došel až k domu stařešiny. Chtěl se vrátit, ale řekl si že ještě dojde až k Jardovi. Ten měl domek úplně na kraji vesnice, dokonce odděleně loukou. Měl včely a lidé si k němu chodili pro med a samozřejmě medovinu. Byl trochu tajnůstkář. S nikým se nebavil a věčně se toulal po lesích. Nechtěl rušit, ale viděl, že se v okně ještě svítí, tak si dodal odvahy a zaklepal na dveře. Chvíli trvalo, než Jarda otevřel.
„Přeji dobrý večer“, pozdravil Věrnislav. Jaroslav odpověděl stejně a zeptal se co potřebuje.
„Copak, došla ti medovina“?
„Ne jen procházím vesnicí, protože jsem viděl podivný stín se plížit vesnicí. Tak jsem to šel jen zkontrolovat“.
„Podivný stín“. Zeptal se zkoumavě Jarda.
„Ano. Vypadalo to jako vlk co chodí po zadních. Tedy vlkodlak. Říkal jsem si, zda se nepřišel podívat třeba Jakub, však víš“.
„Ano vím“, odvětil Jarda jakoby s nezájmem. „Jakub to jistě nebyl, co by tady dělal. A i kdyby, mohl by přijít v lidské podobě“.
„Jak si můžeš být tak jistý“.
„Vím to a už se mě na nic neptej“, odvětil Jarda a naznačil Věrnislavovi, že už by měl jít. Tedy se vypravil domů. Šel pomalu a přemýšlel o rozhovoru s Jardou. Když v tom mu zrak ulpěl na něčem, co bylo na cestě. Obrovský psí tlapa, tedy asi nejspíš vlkodlačí. Byla v písku u pěšiny před domkem stařešiny. Chtěl tedy zabušit na Bořivoje, ale bylo už pozdě, tak pokračoval domů. Zavřel za sebou dveře, lehl si do postele a ihned usnul.

To není fér, skončit v nejlepším! Ale vážně, je to napínavé a zjevně ses chytil a už víš, jak to bude dál. Já jen tipuju a jak jsem už psala, klidně bych uvítala dvakrát tak dlouhý příspěvek.

Hned druhý den ráno se Věrnislav vypravil ke stařešinovi. Docela pospíchal, protože ta stopa před jeho domkem byla podivná. Doufal jen, že se mu nic nestalo. Když došel před domek Bořivoje, ještě se kolem porozhlédl. Velká vlčí stopa byla zjevná. Obešel ještě domek dokola a i za domkem našel stopy, ale už ne vlčí, ale lidské. Nahlédl oknem dovnitř a uviděl Bořivoje, jak si připravuje snídani. Obešel domek a zabušil na dveře. Ty se otevřely a stařešina se přivítal s Věrnislavem. Hned mu začal vyprávět o noční příhodě. I o stopě před jeho domkem.
„Tak se vrátil Jakub“, odvětil hned Bořivoj.
„Není to Jakub. Tedy alespoň podle Jardy včelaře. Když jsem se ho zeptal, jak to může vědět, řekl, že to prostě ví a víc se o tom nechtěl bavit“.
„To je podivné, co tají? Budu se ho na to muset zeptat. Mě to bude muset říci a zajdeme za ním hned“, rozhodně to ukončil Bořivoj.
„Dobrá souhlasil Věrnislav“. Oba vykročili k Jardovi. Věrnislav přemýšlel, jak to dopadne. Jarda mu nechtěl říci nic bližšího a jestli to řekne stařešinovi, třeba to vůbec nebude dobré. Mezitím došli k domku Jardy. Zabušili na dveře, ale nic. Dveře se neotevřely.
„Že by nebyl doma, tak po ránu? Dojdu se podívat k úlům“, řekl Věrnislav a šel. U úlů nebyl a tak se rozhlížel kolem. V tom ho uviděl. Vracel se zpět domů směrem od lesa. Došel až k nim a stařešina na něj hned, jak se to má s Jakubem.
„Jak víš že ten vlkodlak, co bloudil v noci po vesnici nebyl Jakub. Musíš mi to říci, nebo máš snad nějaké tajemství? To ale vypadá velmi podezřele, to uznej“.
Jarda byl zticha jak pěna. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Pak povídá.
„Nezlobte se na mě, ale nemohu vám zatím nic říci. Jediné co vám povím, že to není nic, co by ubližovalo naší vesnici“.
„Žádné takové, ven s tím. Jinak se budeš muset odstěhovat, už tě tady nebudeme chtít. Stejně si o tobě lidé šeptají ledacos. Moc v oblibě tu nejsi, s nikým nemluvíš, tak se nediv“. Domluvil stařešina a zatvářil se velmi přísně.
„No to jsi mu Bořivoji nedal moc na vybranou. Buď ho vyhodíš z vesnice a nebo ho vyhodíš za to co ti řekne“.
„Ne musím to vědět“!
„Dobrá tedy. Spolupracuji s tou smečkou vlkodlaků. Oni tady nežijí, vždy prochází nějakou bránou, moc se v tom nevyznám. Ale ke mně si chodí pouze pro medovinu a med. Jinak nic“.
„Takže se bratříčkuješ i s tím temným pánem ze sídla“?
„Ne, toho jsem nikdy neviděl a nikdy jsem nebyl v tom jeho sídle. To přísahám“! Tak ukončil svoji řeč Jarda. Stařešina se zamyslel a pak pokynul Věrnislavovi, aby ho následoval. Odešel od domku a zašeptal Věrnislavovi.
„Myslíš, že nelže“?
„Myslím, že ne. Znám ho asi nejvíce ze všech lidí z vesnice. A je upřímný a pravdomluvný. Znám ho dobře“.
Po tom se odebrali směrem do vesnice. Bylo už docela pozdě, když se vrátili. Ještě poseděli u stařešiny doma a popili Jardovu medovinu. Stmívalo se, když se Věrnislav vypravil domů. Už byl skoro u Jakubova domku, když viděl zase stín postavy. Byl to znovu vlkodlak. Ihned se skryl za rohem nejbližšího domku. Vlkodlak vyšel ven a rozhlédl se kolem sebe. Nasával vzduch, jakoby čenichal. Snad mě neucítí, obával se Věrnislav a více skryl. Vlkodlak se potom rozběhl směrem k lesu. Věrnislav nelenil a vypravil se za ním. Snažil se skrývat, aby se neprozradil. Ale na louce za vesnicí mu musel dát náskok, protože tam se neměl kam schovat. Ale měsíc svítil, blížil se do úplňku, tak občas zahlédl stopy. Ty ho dovedli až k lesu. Nevěděl kudy vlkodlak šel, ale nějak si řekl, že asi k tomu sídlu. Tak se vypravil tím směrem. A skutečně. Viděl ho na nádvoří sídla jak si prohlíží okna a očichává dveře. Ale dovnitř nešel. Vydal se přesně opačným směrem, než byla pěšina do údolí. Věrnislav neměl problém ho nyní sledovat. Sledoval ho docela dlouho. Asi půl hodiny. Odhadl tedy, že to bylo asi tři kilometry. Pak ho viděl, jak jde po lesní cestě a zastavil se. Proměnil se do lidské podoby a jeho ruce zvedl vzhůru a něco čaroval. Pak viděl světlý kruh a vkročil do něj. Potom zmizel kruh i ten chlap. Ještě chvíli Věrnislav stál na místě, než se vypravil zpět do vsi. Procházel kolem domku stařešiny a viděl, že se u něj ještě svítí. Zabušil na dveře. Chvíli trvalo, než se dveře otevřely.
„Co se děje“?
A Věrnislav mu podrobně vyprávěl, co se dělo.
„To vypadá nebezpečně. Požádám několik mužů z vesnice, aby hlídali. Zítra se sejdeme a rozhodneme o tom“.
„To bude rozumné“, odvětil Věrnislav a odešel domů.

Díky za vánoční dárek! Jsem ráda, žes dal pokračování tak rychle. Hmmm, uvidíme, na čem se ve vesnici uradí,...

Na druhý den svolal stařešina obyvatele vesnice a všem oznámil, co slyšel od Věrnislava. Jeho vyprávění vyvolalo mezi lidmi vzrušené debaty. Stařešina si sjednal klid a řekl své rozhodnutí.
„Vážení, situace je velmi nebezpečná, proto jsem napsal dopis do okresního města a požádal o ochranu vojáků. Alespoň na čas, než se celá věc nějak osvětlí a než se v ní začneme orientovat. Přijdou brzy, počítám, že do týdne“, ukončil svou řeč stařešina. Po té se všichni rozešli domů.
Jarda ale přemýšlel, co s tím. Také netušil nic o vlkodlakovi, který se zde ukázal již dvakrát. Byl si jistý, že je to nějaký jiný, z jiné smečky než z té, kterou znal. Šel také domů a přemýšlel, co s tím. Když dorazil ke svému domku, měl jasno. Vzal demižón medoviny a rozešel se směrem k bráně. Chodil od jeho domu zkratkou, ne kolem sídla a pěšinou do údolí. Proto tam byl brzy. Prošel branou a ocitl se ve známém lese, kde chvíli chůze se ocitl před hostincem. Na lavičce seděl Kamdar a Geri. Hned se ho ptali, co tady chce.
„Víš přece, že sem nesmíš chodit. Mohl by jsi nás prozradit“, zlobil se Kamdar.
„Musím nutně mluvit s Beowulfem, je to důležité i pro vás“. Geri ho zavedl dovnitř hostince.
„Tady se posaď, dojdu pro něj“. Po tom se Jarda posadil na židli. Hostinský se k němu ihned hnal se džbánkem piva.
„Tu máš, dej si“. Jarda poděkoval a na oplátku předal hostinskému demižón s medovinou.
„Taky děkujeme, to si dáme rádi“, řekl uznale hostinský. To už přicházel Beowulf. Sedl k Jardovi a hned se ptal, co se děje tak důležitého. Jaroslav mu vyprávěl o tom, co se stalo. O dalším vlkodlakovi, o tom, jak se jeho stopy objevují ve vesnici a taky o tom, jak stařešina nechal posla do okresního města pro vojáky. Beowulf chvíli přemýšlel.
„To zní podivně a zároveň to potvrzuje mou domněnku o existenci další brány a existenci další smečky. Půjdu s tebou a zajdeme do vesnice za Bořivojem. Musíme celou věc probrat. Ve vesnici už tedy o nás vědí, takže není co skrývat. Ale věř, že mi vesničanům nechceme ubližovat. Kdybychom chtěli, mohli jsme to udělat už dávno“.
„No a co Jakub, kterého jste unesli a zabili jeho matku“!
„Jakuba jsme si vzali, protože to byl jeho úděl. Občas se lidem narodí dítě, které je určeno stát se vlkem a jeho matka syna bránila. Vlk co pro něj šel, byl více aktivní než bylo potřeba. To jsme nechtěli, ale stalo se“.
Chvíli bylo ticho, ale pak vyrazili. Beowulf a Jarda prošli branou a kráčeli pěšinou směrem k sídlu. Když prošli brankou uviděli postavu, která se vzdalovala směrem do lesa.
„Opravdu, další vlkodlak“! Vyrazili k vesnici. Když přicházeli bylo tam rušno. Věrnislav je viděl přicházet a hned k nim běžel.
„Koho to vedeš Jardo“? Jarda krátce představil Beowulfa a sdělil mu účel jejich příchodu. „Musíme mluvit s Bořivojem“, oznámil stroze.
„To už nepůjde. Bořivoj je mrtvý. Slavoboj to všechno viděl. Přišel vlkodlak a zabil Bořivoje. A ty dalšího přivedeš sem“! Naštvaně se vyjádřil Věrnislav.
„Uklidni se, klidným hlasem promluvil Beowulf. Je to jinak než si myslíš. Pojď do Jakubova domku a tam se všechno dozvíš“. Mlčky souhlasili a lidé je sledovali s nechápavými výrazy v obličeji. Došli do Jakubova domu a sedli si v kuchyni. Bylo to zde už trochu zanedbané, ale to nevadilo. Měli tu hlavně klid na povídání. Pak Beowulf dlouze vysvětlil celou historii jejich smečky a napojení na tuto vesnici. Jak vždy ve vesnici byl někdo, kdo dělal spojku mezi nimi a vesnicí. Také o tom, jak několikrát vesnici zachránili od lapků a banditů. A také o tom, že je pro ně překvapení, že existuje další smečka.
„Ale proč nám zabil stařešinu? A až po té, co jsme povolali vojsko z okresního města. Před tím tady pouze obcházel“.
Ale to už slyšeli rachot. Vykoukli ven a uviděli přijíždět na koních asi deset vojáků, vedl je starosta okresního města a ještě někdo.
„No já se ztratím, ale vy jděte zjistit, o co jde“. Jarda s Věrnislavem šli na plochu před stařešinovým domkem. Ten cizí starosta mluvil k lidem.
„Váš stařešina Bořivoj nás požádal o pomoc. My jsme mu vyhověli. Těchto deset vojáků bude střežit vaši vesnici. Také musíme nahradit Bořivoje. Tady je váš nový starosta. Ano starosta, žádný stařešina. Musíte jít s pokrokem a ne žít jako divoši“.
Mezi vesničany to zahučelo. „Ale mi chceme žít jako dřív. Nechceme nic nového. A stařešinu si zvolíme sami“! Mezitím k němu přistoupil jeden z vojáků a praštil ho palicí až upadl.
„Teď tu nastanou nové pořádky a nesnažte se mi v tom bránit, jinak špatně dopadnete“ a významně ukázal na muže ležícího v prachu, který se pracně sbíral ze země.