VanHelsing.info

Mno, tomu říkám "přidat na obrátkách". Skvělá zápletka! Další smečka, ochránci a vládci, které nikdo nechce a všichni proti všem, případně občas s někým. Dobrej je nápad s vlkodlaky jako ochránci vesnice, která o tom ani nevěděla.
Jako by yule donesl novou inspiraci!

Několik mužů se narovnalo a se zaťatými pěstmi vystoupilo k vojákovi. To už i ostatní vojáci se chystali k boji. To bylo dostatečným argumentem, pro odstoupení od původního úmyslu.
„No tak hlavně, že jsme se pochopili“, dodal starosta a odešel směrem ke svému domu. Postupně se všichni lidé z vesnice také odebrali za svou prací na pozemcích. Ale bylo ve vzduchu cítit napětí.
Odpoledne přijelo několik vozů tažených koňmi a přivezli nářadí, nějaké další lidi a materiál. Šeptalo se mezi lidmi, co že to bude, proč to všechno. Slavoboj šel tedy za starostou.
„Starosto, co se to děje? Co to tady budete stavět“? Zeptal se přímo.
Starosta se na něho zadíval. Evidentně ho zaujala kovářovo svalnatá postava.
„To bude vězení, abychom měli kam zavírat ty, co budou dělat potíže“, s lehkou ironií odpověděl starosta. Kovář se na něho zadíval tak, že by skyslo mléko a odešel. Brzo se o tom dozvěděli ostatní. Vůbec se jim to nezamlouvalo. Nikdy nepotřebovali žádné vězení, protože žili spolu v míru a vzájemném respektu.
Věrnislav pracoval na svém políčku a nemohl uvěřit všemu, co se tady dělo. Přemýšlel, co se s tím dá dělat. A dostal nápad! Musí hned zajít za kovářem. A to také udělal. Všeho nechal a už bouchal kovářovi na dveře. Ten otevřel, a když uviděl Věrnislava, pozval ho dál. Nabídl mu sklenku medoviny a zeptal se, co ho přivádí. Věrnislav mu začal povídat o tom všem, co se ve vesnici děje po příchodu starosty Mstiboje. Zapochyboval o smrti jejich stařešiny. Proč se ve vesnici náhle objevil vlkodlak, který ho zabil.
„No asi ta smečka co se s ní kamarádí Jarda, není zas tak fajn. Jak můžeme vědět, že to nebyli oni, kdo stařešinu zabili“, zahloubaně pronesl kovář.
„Jsem ti říkal, že jsem ho sledoval. Prošel úplně jinou bránou. Toho šmejda sem musel poslat ten zasranej starosta. To ti říkám já“! Rozhodně a odhodlaně oponoval Věrnislav. „Navrhuju zítra zajít za Jardou a navštívíme smečku Beowulfa“, rozhodně řekl kovářovi. Slavoboj se zahloubal, ale nakonec souhlasil.
„Jo, musíme s tím něco udělat“, souhlasil. Byla už tma, když Věrnislav odcházel od kováře domů. Ale ještě se mu nechtělo spát. Díval se z okna a uviděl postavu, která se blížila cestou k jeho domku. Ale nešla k němu. Šla do domku Jakuba. Věrnislav sledoval ten dům s netrpělivostí a zvědavostí. Chtěl nutně vědět, kdo že to tam šel. Byla poměrně tma a tak mu bylo jasný, že mu do obličeje neuvidí. Vzal tedy lampu a vydal se do Jakubova domku. Vešel dovnitř a nahlas zakřičel. „Je tady někdo“? Nikdo se neozýval. Opakoval tedy svůj dotaz. Z pokoje vyšel chlap.
„Co je! Co tady chceš“, ostře se obořil na Věrnislava.
„To je dům, který patřil Jakubovi a Slavomíře. Co ty tady chceš“?
Ten chlap už nic neřekl a vyrazil ven. Ve světle lampy Věrnislav zahlédl jeho tvář! Byl to ten vlkodlak, ale teď v lidské podobě. Viděl ho přeci, a byl si jistý, že je to on! Vyšel tedy za ním a viděl, že jde ulicí směrem k náměstí. Šel tedy za ním. A naplnilo se to, co intuitivně tušil. Šel do domku starosty. Takže to bylo naprosto jasné. Celé to byl předem připravený plán, jak se zmocnit této vesnice. To bude Slavoboj koukat, až mu tohle zítra povím, pomyslel si a vydal se domů. Usnul sice záhy, ale spal špatně.

Mno, přece jenom "zlý" vlkodlak. Jsem zvědavá, co s tím udělá Beowulf a jeho "lidi". Jakož i s novým starostou. Pěkně se to rozvíjí.

Probudil se, ještě byla tma. Nemohl spát, pořád mu vrtalo hlavou, co se vše stalo. Co kdybychom se poradili se šamanem, přemýšlel. Ano, ještě než vyrazí za Beowulfovo smečkou, poradí se s Tvořimírem. Stejně už spát nemohl, zapálil tedy lampu a šel si udělat snídani.
No začalo svítat, tak se oblékl a vypravil se k Tvořimírovi. Cestou sledoval vše, co se dalo. Nebyl si jistý, zda tady není někde nějaký vetřelec. Když se blížil k šamanovu domku, uviděl Tvořimíra před domem.
„Zdravím tě! Potřebuji s tebou pohovořit“, oslovil šamana Věrnislav.
„Také buď pozdraven“, odpověděl. „Ale pojď raději dovnitř, tady už není bezpečno“. Oba vešli do pokoje. Sedli si ke stolu a Věrnislav začal.
„Určitě sis všiml, že se v naší vesnici dějí divné věci. Celé to divadlo se starostou a zavraždění stařešiny. Máme v plánu zajít s Jardou za Beowulfem. Je potřeba udělat si jasno. A také se pozeptat, zda by nám nějak nepomohli“.
„No zkusit to můžete, ale moc v jejich pomoc nedoufám“, odpověděl šaman. Věrnislava taková odpověď překvapila.
„Proč si to myslíš“?
„Protože jsme někdo úplně jiní než oni. Oni nepatří k nám a my k nim“.
„A co si tedy myslíš o příchodu toho Mstiboje“?
Šaman prohrábl ohniště, s poličky vzal pytlík s bylinami. Rukou sáhl dovnitř a nasypal je na žhavé dřevo. Byliny zakouřily a vytvořily podivný tvar nad ohništěm.
„Je tady zlo. Zlo z cizí země, které je řízeno temnotou. Bude zde dlouho, ale je to nutné pro dobrou věc“, záhadně odpověděl šaman.
„Tomu nerozumím“, ohradil se Věrnislav.
„Nikdy člověk neví co je pro něho dobré. To vědí pouze Bohové. A nezapomínejme, že světlo a láska vždy zvítězí nad temnotou“.
Z toho moc chytrý nebyl. No vypravil se k Jardovi. Když vyšel od šamana, sledoval z povzdálí dům starosty. Ale nic zvláštního se nedělo. Když došel k Jardovi, zabušil na dveře. Otevřely se dveře a v nich stál Jaroslav s nechápavým výrazem ve tváři.
„Musíme spolu něco podniknout. Je to důležité“, nenechal Jardu cokoliv říct. „Máme jedinou šanci, a to dojít za Beowulfem a zjistit, jestli vědí něco o tom druhém vlkodlakovi. Je spolčený se starostou. A třeba se pokusit požádat jeho smečku o pomoc“.
Jaroslav se odmlčel a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Dlouho bylo ticho. Až Věrnislav ho probral. „Tak co na to říkáš“?
„Nevím, jestli je to dobrý nápad, oni žijí odděleně od našeho světa. Nevměšují se do našich záležitostí. Vždyť ještě donedávna jste o nich neměli vůbec tušení“.
Tato odpověď Věrnislava zklamala. Doufal v nějakou pomoc.
„Navíc nemohu tě tam zavést, mám možnost zajít k nim, ale nesmím nikoho přivést. Mohu za Beowulfem zajít já a pokusit se s ním promluvit. Více udělat nemohu“.
„Tak půjdu bez tebe“! Téměř vykřikl Věrnislav.
„Neprojdeš branou“, ale dělej, jak umíš. „Opravdu by bylo lépe, když tam zajdu já“, ukončil hovor Jaroslav.
„Dobrá tedy, ale musíš vyrazit ihned“, odvětil zklamaně Věrnislav.
„Vyrazím tedy ihned“, odpověděl Jaroslav a skutečně šel pro vak, do kterého si dal nějaké sušené maso, vodu a také trochu medoviny, aby nešel s prázdnou. Věrnislav se odebral domů a Jaroslav za Beowulfem.

Věrnislav došel za šamanem, bylo skoro poledne. Vypověděl mu, vše co probrali s Jaroslavem a také jak se k tomu Jaroslav postavil.
„Já jsem si to myslel, že s tím bude problém, nejsou to lidé jako my a nepatří do našeho světa“.
„To mi také povídal, ale vydal se za tím Beowulfem. No uvidíme, s jakou přijde. Jestli se špatnými zprávami, bude to pro nás neveselé“. V jeho očích se zobrazilo téměř zoufalství. Po té zkroušeně odešel domů. Smutně se loudal ulicí a uviděl, že proti němu jde kovář. Pozdravil ho a ve zkratce mu vše vypověděl. Oba se během toho, co mu Věrnislav povídal celou událost blížili k domu Jakuba. Zastavili se a ze zvědavosti, aniž by se na tom domluvili, nahlédli dovnitř. Bylo vidět, že zmizely nějaké věci. Nejnápadnější byla velká truhla, která vždy byla v obývací místnosti. Vešli dovnitř, ale další věci byly na svých místech. Věrnislav přemýšlel, co bylo v té truhle. Viděl jí mnohokrát, ale nikdy se nezajímal, co bylo uvnitř. Pak se rozešli a šel každý do svého domu.
Jaroslav se mezitím již dostal k Temnému sídlu. Nikde nikdo nebyl a tak se odvážil na nádvoří. Procházel kolem zdi a všude byla v oknech tma. Žádný pohyb. Sešel tedy do údolí úzkou stezkou, kterou znal dokonale. Avšak dole na úpatí byla vidět obrovská vlčí stopa. Čerstvá. Ale nikdo z Beowulfovi smečky ve vesnici nebyl. Možná byli ve svém sídle, uklidnil se Jaroslav. Došle tedy k bráně. Prošel a objevil se v lese, nedaleko hostince. Chvíli mu opět trvalo, než se mu srovnalo zažívání. Vždycky se mu udělá „šoufl“ od žaludku, když prochází. Netrvalo dlouho a byl u hostince. Venku kupodivu nikdo nebyl, vešel tedy dovnitř. V nálevně sedělo několik vlků. Pozdravil a zeptal se na Beowulfa.
„Ráno odešel a ještě se nevrátil“, odvětil hostinský. Po schodech dolů z patra scházel Herve. Uviděl Jaroslava a s pozdravem šel ihned k němu. Když se dozvěděl účel Jaroslavovi návštěvy, potvrdil nepřítomnost Beowulfa. Sedli si ke stolu a Herve kývnul na hostinského, aby přinesl pivo a něco k jídlu. Hostinský byl během chvilky s pivem a Jaroslav mu předal medovinu.
„Tady něco na oplátku“, dodal.
„Beowulf řeší něco, co se týká té druhé smečky, nebo jestli je to smečka. Také to může být vlkodlak solitér. To by byla ta lepší varianta, zase samotáři nemají žádná pravidla, takže si mohou dělat vesměs, co chtějí“.
„A tak to jo. No chvíli počkám. Nespěchám nijak“, dodal Jaroslav. Sotva to dořekl, otevřely se dveře a vchází Beowulf. Když uviděl Jaroslava, oslovil ho a zeptal se, co chce. Beowulf Jaroslava vyslechl a pak ho vyzval, aby jej následoval. Vyšli ven z hostince a šli lesem ke kamennému oltáři. Chvíli bylo opět ticho. Bylo jisté, že je to těžká věc. Složité rozhodování. Nakonec se Beowulf zatvářil vážně.
„Nemůžeme vám v ničem pomoci. Nesmíme se míchat do jiného světa. Je to proti zákonům Velkého vlka a i zákonům univerza. Budete se muset starostovi postavit sami. Vím, že nemáte zbraně a ani výcvik. Ale zbraně si můžete vyrobit“. To už pomalu došli zpátky do hostince. Z ticha, které je doprovázelo se Beowulf zamyslel a povídá. „Počkej zde chvíli“, a odešel do svého pokoje. Když se vrátil řekl: „Zde je klíč od našeho sídla. Najdete tam myslím vše, co byste mohli potřebovat. Můžete tam i trénovat.
Po těchto slovech Jaroslav převzal od Beowulfa klíč a chystal se odejít. Ale Beowulf ho zadržel. „Zůstaň ještě. Můžeš jít domů ráno. Stejně se už stmívá“. Jaroslav se podíval nejprve na Beowulfa, ale pak souhlasil. Večer byl veselý a Jaroslav skoro zapomněl na trápení, které jej sem přivedlo. Herve, Sígrid i Kamdar se s ním dali do debaty a vypadalo to, že se dobře baví. Bylo už po půlnoci, když se vydal do pelechu. Vyspal se ve volném pokoji pro hosty.
Ráno se vzbudil celkem odpočatý. Ještě posnídal s ostatními členy smečky a vydal se domů. Netrvalo dlouho a procházel branou. Překvapilo ho, že vidí Věrnislava a Slavoboje.
„Kde jsi byl tak dlouho. Chtěli jsme jít za tebou, ale skutečně jsme neprošli. A jak to dopadlo.“, ptali se zvědavě. Jaroslav jim sdělil, co měl. Bylo vidět zklamání v obličejích obou. Ale informace, že si mohou vzít, nebo půjčit zbraně a mohou cvičit v sídle je trochu uklidnilo. Cestou do vesnice si měli co povídat. Když procházeli kolem domku šamana, chtěli za ním zajít, ale uviděli, že na cestě jsou dva vojáci. Sledovali je bedlivě a tak si návštěvu Tvořimíra nechali na jindy. Každopádně prošli a hned záhy poté, oba vojáci vešli do starostova domu.
„Myslím, že jsme pod očima starosty. Budeme to mít těžké, ale zvládneme to! Zítra se sejdeme u mě doma a vše naplánujeme. Ostatním lidem ve vesnici řekněte, co chystáme. Ale jen těm, kterým sto procentně věříte“! Po tom se odebrali každý do svého domu.

Paráda. Včera jsem četla ten předchozí příspěvěk a chtěla jsem odepsat, že byl moc krátký . Asi Ti znělo v uších, protože, hle, je tu další.
Mno, vyvíjí se to dobře. Líbí se mi, že vždycky necháš něco otevřeného, třeba tu věc s truhlou.
A některá jména vlkodlaků jsou mi povědomá

Ráno to vypadalo na hezký den. Sotva Věrnislav vstal, vykouknul z okna a už viděl přicházet kováře a Lutonu. Oba nesli něco v tlumoku. Otevřel jim hned dveře.
„Buďte pozdraveni. Co to táhnete? Přijde někdo na naši schůzku“?
„Neseme nějaké občerstvení, přijde dost lidí. Rozneslo se to docela rychle. Ale ne všichni samozřejmě. Jsou tu lidé, co se to nesmí dozvědět. Pracují pro starostu“. Mezitím se místnost zaplnila. Všeobecný šum náhle přerušilo Věrnislavovo: „Ticho, ticho prosím“. Na to se všichni přítomní otočili směrem k místu, odkud se žádost ozvala.
„Vítejte přátelé“, pokynul rukou, „tady se můžete občerstvit, děkuji zároveň všem, co přinesli tyto dobroty. Také děkuji, že jste přišli“. Vysvětlil a připomenul všem, co se v poslední době stalo. Co předcházelo všem těmto událostem a co se chystá. Také vyjevil existenci vlkodlačí smečky. Na to někteří podiveně vykřikli. „Ano, je to pravda, také jsem odmítl těmto zkazkám uvěřit. Ale vše jsem viděl na vlastní oči“. Slavoboj potvrdil Věrnislavova slova souhlasným pokývnutím hlavou.
„Všichni co jste tady, tak jsou vybráni k pomoci. K tomu, abyste pomohli zachránit naší vesnici od útlaku. Náš současný starosta nechal podle zavraždit našeho stařešinu, nechť ho Bohové opatrují“.
„Jak tohle můžeš tvrdit“, ozval se pochybovačný dotaz“.
„Podrobnosti teď nemáme čas probírat. Nyní se posilněte a půjdeme do Temného sídla, najít si nějaké zbraně a začneme se připravovat. Ale nepůjdeme najednou, byli bychom značně nápadní a nezapomeňte, že jsme sledováni. Tedy zatím pouze já tady s kovářem. Ale časem se do hledáčku dostanete i vy“. Po těchto slovech se pomalu vytratili z Věrnislavova domu a postupně různými cestami se vydali k sídlu. Věrnislav se Slavobojem šli spolu a vzali to kolem starosty, aby měli povědomí, kdyby se něco dělo, nebo připravovalo. Ale prošli kolem a celkem bez problémů. Dokonce nezahlédli ani žádného vojáka. To je docela uklidnilo. Za chvíli byli na kraji lesa, a už se pěšinou blížili směrem k Temnému sídlu. Když přicházeli, pozorovali stíny, které se míhali mezi stromy před zdí. Zastavili se a schovali se za silnější stromy. Postupovali dál, snažíce se nebýt viděni. Ale když už byli téměř u zdi, uviděli Lutonu s jedním vesničanem.
„Pojďte, počkáme na ostatní na nádvoří“. Trvalo sotva čtvrt hodiny a byli všichni. Odešli všichni na nádvoří. Věrnislav vyndal klíč, který dostal od Beowulfa. Odemkl dveře, vešli dovnitř a zamkli za sebou. Pro jistotu, řekl si v duchu Věrnislav. Prošli vstupní chodbou a před sebou uviděli dveře a po pravé straně schodiště do prvního patra. Zastavil se Věrnislav a zkusil otevřít dveře před sebou. Ano, byla to zbrojnice. Byly zde kuše, luky, meče. Šípy byly zastrčeny ve velkých sudech. Na stěně bylo i několik drátěných košilí a zbroj.
„Tady je zbrojnice, vezměte si každý, s čím si myslíte, že byste mohli umět zacházet“. Po té si rozebrali meče a luky. Kovář, který měl jisté zkušenosti s bojem, ukazoval jak se bránit, jak útočit. Cvičili asi dvě hodiny a většina již nemohla. Chyběla jim fyzička. Tak Věrnislav dnešní cvičení ukončil. Uklidili zbraně zpátky do zbrojnice a odebrali se domů. Cvičili takto již celý týden a hodně se zlepšili.
„Tak docvičte a odneste zbraně do zbrojnice, půjdeme“. Sešli se na nádvoří a postupně, zase po skupinách se odebrali do svých domovů. Věrnislav večeřel, když uslyšel zabouchání na dveře. Otevřel okno aby se podíval, kdo to je. Byl překvapen. Jeden voják s vesničanem.
„Pojď s námi, starosta tě něco chce“, téměř zakřičel.
„A co mi chce“, dožadoval se Věrnislav.
„To se dozvíš, ale radím ti, pojď hned, nebo půjdeš po zlém“.
No, oblékl se a vyšel ven. Voják jej postrčil dopředu. To mu bylo jasné, že je zle. Tušil v duchu, o co půjde. Jen si připravoval, co starostovi řekne. Když dorazili k domu starosty, vešli dovnitř. Věrnislav se rozhlížel kolem a nemohl si nevšimnout truhly, která ležela pod oknem.
„Nech nás“! Zavelel vojákovi. Ten se vytratil. „Posaď se, popovídáme si“. Věrnislav si tedy sedl na židli u stolu. Přijal nabízený pohár vína a napil se.
„Řekni mi, kam všichni chodíte do lesa. Byli jste viděni mými vojáky“.
„Chodíme cvičit, chceme být chlapy jako tvoji vojáci. Je to snad zakázané“?
„Nepotřebujete cvičit, na ochranu jsou zde vojáci a ti vše obstarají. Nemusíte se bát“. Věrnislav využil tohoto rozhovoru k tomu, aby zjistil co nejvíce o tom, co všechno starosta ví. Napadlo ho trochu provokovat.
„No víš, pane starosto. Povídá se mezi lidmi, že se po vsi potuluje příšera, vlku podobná. Proto se chceme umět bránit“.
„Žádné příšery neexistují, jsou to jen babské povídačky“, okamžitě odpověděl Mstiboj.
„Také zde byl viděn chlap. Já jsem ho taky viděl, v Jakubově domě. A zmizela odsud bedna s Jakubovými věcmi“. Bylo vidět na starostovi, jak uvnitř zuří. Věděl, že z něho Věrnislav tahá rozumy. „No pokud zmizela, stejně jí už nebude potřebovat, myslím“.
„Třeba se někdy vrátí“, oponoval mu Věrnislav.
„No to nevím. Ale teď už můžeš jít domů. A hlavně se nebojte, vojáci se postarají o vaší bezpečnost. Ale do lesa už nesmíte“!
„A kde budeme brát dřevo na topení, v létě jahody, bylinky“! To Věrnislav už zvýšil hlas.
„To si choďte, ale nikam daleko a už vůbec se nepřibližujte tomu sídlu, co je v lese. Je to tam nebezpečné a tam vás vojáci nemohou ochránit. Hrozí tam velké smrtelné nebezpečí“. To starosta dodal s důrazem.
Jo, mohl by nás přepadnout vlkodlak co, pomyslel si. Už nic neříkal a odešel domů. Cestou se ještě zastavil za kovářem. Shodli se na tom, že přituhuje. Budou muset být velmi opatrní.

Četla jsem hned, ale až teď se dostávám k odpovědi. Omlouvám se, že rejpu, ale myslím, že v téhle větě vypadlo slůvko: "Náš současný starosta nechal podle zavraždit“.
Hmm, zajímalo by mě, jestli budou Věrnislav a ostatní dál chodit cvičit do Sídla, když vojáci až k němu nebo dovnitř nepůjdou, nebo to vymyslí jinak. Každopádně - ty zbraně zůstaly ve zbrojnici a bez nich se neobejdou, takže,... (víkend se blíží a další díl, doufám, taky).

Noc byla divoká. Foukal vítr, který hlasitě kvílel mezi stromy. Věrnislav ležel na posteli a přemýšlel o tom, co vše se přihodilo za uplynulý den. Jak nenápadně chodit cvičit do sídla. Starosta jistě něco tuší, proto i pro něj poslal a dal mu jasně najevo, že bude pod drobnohledem. Najednou uslyšel nějakou ránu. V předsíni. Vstal z postele a že se půjde podívat co se děje. Vítr asi něco shodil, nebo rozbil. Otevřely se dveře od síně a v nich stála postava! Bylo to vlku podobný, byl to vlkodlak. Ihned se přikrčil do stínu. Byl zrovna nov, takže naštěstí tma. Ale nebude trvat dlouho, než ho vlkodlak objeví. Vůbec ho nenapadlo, že by to mohl být někdo z Beowulfovy smečky. Ti by nepřišli takhle pozdě v noci a nepřišli by ve vlčí podobě. Chvíli byl klid. Určitě se pokouší zorientovat. Věrnislav přemýšlel, co má dělat. Vzpomněl si, že pod oknem z obývacího pokoje stojí vůz se senem. Musí se nenápadně dostat ke dveřím do obývacího pokoje. Posunul směrem ke dveřím, které vedly na svobodu a ven. Šoural se kolem zdi a už rukou nahmátl práh dveří. Opatrně se zvedl a vzal za kliku. Stiskl ji! Vydala nepříjemný zvuk! Ihned otevřel dveře, rychle dovnitř a dveře zabouchl. Přeběhl obývací pokoj, otevřel okno a vyskočil zrovna v okamžiku, kdy vlkodlak vtrhnul dovnitř. Dopadl přesně na vůz. Zabořil se do sena. Chvíli mu trvalo, než se postavil, seskočil z vozu. Otočil se a podíval se nahoru do okna. Vlkodlak se podíval dolů, aby zjistil, co je pod ním. Věrnislav se rozběhl tmou směrem ke kovářovi. Když uslyšel, jak vlkodlak dopadl do sena na voze, měl už náskok. Navíc vítr hučel a foukal mu do zad. Takže ho vlkodlak neucítí, a navíc mu pomáhal běžet. Za chvíli už bušil Slavobojovi na dveře. Chvíli trvalo, než se ozvalo: „kdo je“?
„To jsem já, Věrnislav. Pusť mě dovnitř“! pokusil se mluvit tiše, ale moc mu to nešlo. Sotva se dveře otevřely, vřítil se dovnitř.
„Co se děje“, dychtivě se zeptal kovář.
„Honí mě ten černý vlkodlak! Vloupal se ke mně domů. Určitě ho poslal starosta“.
„To teď domů nemůžeš. Je otázkou času, než dopadneme stejně i my ostatní“, zauvažoval Slavoboj. Pojď, uvařím čaj a probereme to. Musíme vymyslet co a jak dál. Došli do kuchyně a Slavoboj postavil konvici nad ohniště a zapálil oheň. Chvíli trvalo, než se oheň rozhořel, ale brzo již měl každý před sebou hrnek s kouřícím čajem.
„Ten je z maliníku“, poznamenal kovář. Diskutovali o tom, jak pokračovat dál ve výcviku. Bylo téměř ráno, když se dohodli! Obejdeme všechny, co s námi jsou, a odejdeme dnes v noci do sídla. Tam se ubytujeme a zůstaňme tam. Přeci jen se tam budeme moci lépe bránit případným útokům než v domech ve vesnici.
Věrnislav se nasnídal u kováře a potom vyšli oba ven a obcházeli lidi a sdělovali jim, že po setmění každý zvlášť odejdou do lesa, do sídla a zůstanou tam. A ať vezmou i ženy a děti, nemohou je nechat ve vsi. Bylo téměř poledne, když se Věrnislav a Slavoboj vrátili k němu domů. Potkali na ulici dva starostovi vojáky. Ti si je nepříjemně prohlíželi. Ale jinak nic. Věrnislav cítil, že o nočním útoku věděli a že byli překvapeni, že nevyšel. Po obědě se dohodli, že sbalí co nejvíce věcí, které by mohli potřebovat a půjdou do lesa. Také každý zvlášť. Věrnislav zapřáhl kravku za povoz, osedlal koně a vydal se přes pole směrem k lesu. Obešel rybník a už byl na louce pod lesem. Bylo tam více domů, takže bylo méně pravděpodobné, že ho někdo uvidí. Když vjel do lesa, už se cítil bezpečně. Trvalo mu o něco déle, než dorazil na nádvoří sídla. Byla tam i stáj a chlév, takže obě zvířata umístil, kam patří. Za chvíli uslyšel někoho přicházet. Byl to kovář a také táhl zásoby na voze. Měl tam i sekery, palice a další kovářské náčiní.
Ubytovali se v prvním patře, každý v jednom pokoji. Pokojů zde bylo třináct. A to odpovídalo i jejich počtu. Dokonce jeden zbyl, protože jich bylo pouze dvanáct.
„Dojdu ještě za Jaroslavem, a vše mu řeknu. Ty se tady zatím připrav na příchod ostatních“.
Po tom Věrnislav odešel směrem k vesnici. Naštěstí Jaroslav bydlel za vsí. Přesto šel opatrně a sledoval okolí, ostřížím zrakem. Jaroslav ho už vyhlížel. Hned jak ho uviděl, rozběhl se k němu.
„Vím, že jste odešli. Už jsem byl i za šamanem a vše jsem mu sdělil. Kdybyste od něho cokoliv potřebovali, dejte mi vědět a já to obstarám. Mohu vám to donést do lesa“.
„To je skvělé, budeš naše spojka“.
„Mohl bych se také cvičit, rád budu bojovat za svou rodnou vesnici“, svěřil se Jaroslav.
„Zatím ne. Nemůžeš se ztrácet a zase vracet, vojáci by si toho jistě všimli. Nebo alespoň to musíme ověřit, že bys mohl. Nemůžeme ztratit jediného spojence“, rozhodně upřesnil Věrnislav. Poté si vzal trochu medoviny a odebral s do sídla. Dorazil, když už se stmívalo. Několik lidí už dorazilo. Čekalo se ještě na Lutonu a dva další. Vyšli do poschodí a sesedli se v hodovní síni, jak ji pojmenovali. Věrnislav byl chválen, že donesl medovinu. Bylo už hodně pozdě, když slyšeli na nádvoří hluk. Ano, byli to dva zbylí členové „odboje“.
Rozdělili si pokoje a brzo všichni usnuli.

Teda, přečetla jsem to jedním dechem! Tohle bych fakt stálo za vydání.

Ráno se Jaroslav probudil a cítil se velmi unavený. V noci moc nespal, přemýšlel o všech těch událostech a i o tom, že je vlastně vystrčený v týlu nepřítele. Najedl se a vyrazil do vesnice k šamanovi. Cestou potkal dva vojáky a vzájemně se změřili. Měl nepříjemný pocit, že o jeho postavení ve vesnici už starosta ví a i vojáci. A že pouze čekají na správný okamžik, než na něho udeří. Tvořimír byl na dvorku a prohlížel byliny, co se mu sušili venku. Když uviděl Jaroslava, zvedl se a šel ho přivítat.
„Tak jak se to povedlo? Dorazili všichni do sídla v pořádku“?
„No snad jo, já když odcházel, tak chyběla ještě Lutona, Domoslav a Vladimír. Snad dorazili v pořádku“.
„Myslím, že ano. Kdyby ne, už bych to věděl“, dodal rozhodně Tvořimír. Hovořili ještě chvíli a Tvořimír vyzval Jaroslava, že půjdou raději dovnitř. Vešli. Sedli ke stolu u okna. Najednou Jaroslav vidí, že někdo přichází od lesa. Podíval se lépe, ale nepoznal jej. Byl to statný muž s výrazným obličejem. Šel tedy ke dveřím, aby viděl, kam jde. A jeho tušení se naplnilo. Šel ke starostovi. Chvíli přemýšlel, co udělá a už to věděl.
„Chvilku počkej, hned se vrátím, jdu na výzvědy“. Vyšel ven a zamířil k domu starosty. Zaklepal, ale než se stačilo cokoliv ozvat, vešel dovnitř. Rychle přemýšlel, na co se vymluví, co je účel jeho návštěvy. „Buď pozdraven, starosto“, začal ze sebe soukat. „Napadlo mě, jestli by vojáci nechtěli něco k pití. Dělám skvělou medovinu“, zatím dělal, jako že si nevšímá zlostného obličeje starosty a i jeho hosta.
„Ne, nic od tebe nepotřebujem. A nezdržuj, mám důležité jednání“, vyštěkl na Jaroslava. Bylo mu jasné, že další pobyt neobhájí, tak se alespoň snažil postřehnout co nejvíce. Celkem nic zvláštního, až na bednu. To bude ta bedna, co odnesly z Jakubova domu. Jak o tom mluvil Věrnislav. Byla odemčená a otevřená. Proto popošel blíž ke starostovi, podávaje mu ruku a s milým úsměvem ho jako uvítal ve vesnici. Ale starosta musel vidět, jak Jaroslavovi oči zírají do bedny. Nezdržoval se a s uctivou poklonou za sebou zavřel dveře. Chvíli pak ještě poslouchal u dveří, ale nic nebylo slyšet. Ale blížili se opět ti dva vojáci, tak se vzdálil. Za chvíli už otevírá dveře šamanova domku. Hned mu vše povídal.
„To bylo dobré, ale nebezpečné. Počítej s tím, že budeš sledován. A co bylo v té bedně“, otázal se Tvořimír.
„Kniha a nějaké kameny. Nejspíš návod na průchod branou. Já ji mám také, proto mohu projít do země vlkodlaků“, odpověděl.
„To samozřejmě znám“, odpověděl mu šaman. „Také mohu projít branou do země Lycantropea“.
„Tak se tedy ta země jmenuje? To jsem nevěděl“, překvapeně reagoval Jaroslav. Povídali si ještě nějakou chvíli, když Jaroslav opět uviděl toho muže, jak jde do lesa. Už vstal, že půjde za ním, ale šaman ho chytil za rameno a zadržel.
„To by nedopadlo dobře. Chvíli ještě počkej a pak jdi domů“.

Výcvik byl v plném proudu. Už se velmi zlepšili i ti, kterým to moc nešlo. Branislav zrovna cvičil s mečem proti Dobroslavovi, když si potřeboval odskočit.
„Chvíli, příroda se hlásí“, vysvětlil svou přestávku v boji a šel ke kamenné zdi, kde chtěl vykonat svou potřebu. V tom uviděl, jak po cestě od vesnice někdo jde. Byl to muž. Ihned se vrátil zpátky, aby to řekl Věrnislavovi.
„No jestli nešel směrem k sídlu, tak to byl asi někdo z vesnice“.
„Nemyslím si, že bych ho znal“, odpověděl Branislav.
Věrnislav se zamyslel a vzpomněl si, že Lutona šla do lesa, že přinese nějaké houby a udělají si smaženici. Vypravil se tedy směrem, který mu udal Branislav. Nešel rychle, ale občas zahlédl postavu před sebou. Pak se muž před ním zastavil a vykročil po cestě a zmizel. Prošel branou. To Věrnislava zneklidnilo a začal hledat po lese, kde je Lutona. Nikde jí neviděl. Dlouho chodil křížem krážem, až se dostal k pěšině, která šla do údolí. Hmmm, pomyslel si, půjdu pro posili, a půjdeme jí hledat. Ale hned jak vešel na nádvoří, uviděl Lutonu jak jde s košíkem hub do kuchyně. V kuchyni na ní čekal Věstislav, který měl dnes službu v kuchyni. Ihned se oba pustili do přípravy smaženice.
Již se stmívalo, když Branislav a Dobroslav šli na hlídku. Procházeli kolem zdi, když byli u východní strany Věstislav se zastavil.
„Tam někdo je“, a ukazoval směrem do lesa. Oba zalezli každý za jeden strom a zírali udaným směrem. Ano, někdo tam šel. A člověk to nebyl. Vypadal jako vlk na dvou zadních. Byl to vlkodlak!

Zítra bude pokračování

Se těším, a to tak, že velmi!
Už to začíná vypadat na první konfrontaci.
A první zmínka o zemi jménem Lycantropea!

Se těším, a to tak, že velmi!
Začíná to vypadat na první konfrontaci.
A první zmínka o zemi jménem Lycantropea.

Oba dva se na sebe podívali. Nechtěli mluvit, určitě by se prozradili. Mezitím sledovali příchozího. Už byl dost blízko, aby si ho mohli prohlédnout. Černou srst, místo rukou tlapy s drápy a vlčí hlava. Ale šel jakoby pomalu, dělalo to dojem, jako že dělá něco, co nechce. Že by byl poslán starostou? Byli velmi zvědavý, kam má namířeno. Najednou se zastavil a naslouchal. Zvedl hlavu a jakoby čenichal. Pak šel plíživým krokem dál. V tom se oba vyděsili, protože zahnul k sídlu. Už byl u kamenné zdi. Nahlédl za zeď. Vešel na nádvoří. Branislav jako první vyšel ze svého úkrytu a šel k nádvoří. Když to Dobroslav uviděl, přidal se k němu. Vlkodlak mezitím vzal za dveře u vchodu, ale bylo zamčeno. Obcházel tedy kolem obvodové zdi. To už na nádvoří dorazili i oba strážní. S hlasitým výkřikem vyrazili na vlkodlaka. Ten se otočil a uviděl oba útočníky. Připravil se k útoku. Rozběhl se proti Dobroslavovi. Chtěl ho zasáhnout svou pravou tlapou, ale ten stačil útok vykrýt svým mečem. Na jeho pravé tlapě bylo vidět zranění. To už na něho zaútočil Branislav. Vedl útok na vlkodlakovo krk. Ale meč zasáhl vlkovo rameno. Ten zavrčel a levou tlapou zasáhl Branislava. Ten skončil na zemi o kus dál. Dobroslav na nic nečekal a snažil se vlkodlaka obejít a zasáhnout ho zezadu. To se ovšem nemohlo podařit. Vlkodlak se otočil a tlapou uchopil Dobroslava za krk. Ten se snažil mečem bodnout vlka, ale podařilo se mu jen ho zranit na zadní noze. Najednou se vlkodlak prohnul a zařval. Při tom pustil Dobroslava. V patře se totiž otevřelo okno a v něm byl Věrnislav s kuší. A jeho šíp zasáhl vlkodlaka do zad. Otevřely se dveře a vyřítilo se několik obránců s meči a kušemi. Najednou zasáhli vlka do prsou. Vlkodlak na nic nečekal a utekl do lesa. Zbislav, Volimír a Věstislav se za ním rozběhli, ale nestačili. Vlkodlak utíkal po cestě k vesnici. Všichni se sešli na nádvoří. Věrnislav se zlobil na oba strážné, že nevyhlásili poplach. Branislav mu vypověděl celý sled událostí.
„Oba dva musíte dovnitř a ležet“, rozkázal Věrnislav. Bylo to potřeba. Dobroslav měl velkou tržnou ránu na krku. Naštěstí vlkodlak neporušil krční tepnu, ale stejně rána ošklivě krvácela. Branislav na tom nebyl lépe. Měl zlomenou ruku a hlubokou tržnou ránu na paži. Volimír oběma s Věrnislavem pomohli do dovnitř. Lehli si každý ve svém pokoji.
„Dojdu pro šamana do vesnice“, dodal Věrnislav a vydal se do vesnice. Pro jistotu si vzal meč. Byla už tma, tak se cítil bezpečněji. Když bouchal na dveře u šamana, uviděl, že se otevřely dveře u sousedního domu. Vykoukl ženský obličej, a když uviděla Věrnislava, rychle zabouchla dveře. Asi už budou mít zdejší strach se s námi i potkat. Otevřely se dveře a v nich se objevil ospalý šaman.
„Co se děje“, zeptal se s obavami. Jestliže přichází tak pozdě, bude to vážné, odhadl situaci Tvořimír. Věrnislav vešel dovnitř. Starosta tady šíří strach. To musí skončit, začal ze sebe soukat.
„No to je pravda“, souhlasil šaman, „ale kvůli tomu jsi nepřišel, nebo snad ano“?
„Ne, jistě že ne. Musíš nám vyléčit Dobroslava a Branislava“.
„Zranili se při výcviku“?
„Ne, napadl nás vlkodlak“, upřesnil.
„Tak to bude zlé“, usoudil Tvořimír a ze stolku vyndal několik plátěných pytlíků. Potom do nich nasypal různé byliny a z kotlíku nabral nějakou kaši. Tu dal do dřevěné misky. „Tak můžeme vyrazit. Musíme pospíšit. Zranění od vlkodlaka není obyčejné. V jeho drápech je jed“! Proto zrychleným tempem vyrazili směr sídlo. Netrvalo dlouho a šaman už stál u postele Branislava. Mezitím mu udělali dlahu na zlomenou ruku. Ale rána stále krvácela. Jed způsoboval, že se krev nesráží. Také bylo zřejmé, že má velkou horkost. Čelo měl opocené a i na pohmat „hořel“. Je to vlkodlakovo obranný systém, upřesnil šaman. Proto mu ránu ošetřil tou kaší. Nasypal nějaké byliny a zavázal plátnem. Podobně ošetřil i Dobroslava. Potom si šel lehnout do zbylého třináctého pokoje. Po cestě ještě řekl Věrnislavovi: „Snad se nám oba nepromění ve vlky“. No to by ještě scházelo, pomyslel si Věrnislav. Nebo by to přineslo výhodu? Ne, to ne!

Slavoboje probudilo slunce. Jeho okna jsou situované na východ. Vstal, a šel do hodovní síně. Byl tam první. Pouze uslyšel, jak po schodech přichází Jaropluk, který měl službu v kuchyni. Nesl pečivo a sušené maso. Když uviděl kováře, požádal ho, aby došel pro hrnec s žitnou kávou. Než se vrátil, už se síň zaplnila i ostatními. Hned si všimly Tvořimíra a zahrnuli ho otázkami, jak je to s jejich druhy.
„KLID“, uklidnil všechny Věrnislav. Postupně vysvětlil situaci a také zdůraznil, že zde byla hlavně chyba obou, když byli na stráži a nestihli vyhlásit poplach. To, že se nesmí už nikdy opakovat. Tvořimír se rychle najedl a šel ihned za oběma marody. Oběma se rány nezhoršovaly, což bylo příznivé znamení. Znovu oba ošetřil a připravoval se na odchod domů.
„Jdu do vesnice, kdybyste cokoliv potřebovali, dojděte pro mě. Cestou se stavím u Jaroslava a domluvím s ním, že sem k vám bude chodit každý večer a budeme se vzájemně informovat. Ta zranění nechte teď tři dny. Pak přijdu a zjistím, co dál. Po té odešel. Věrnislav se za ním díval z okna a vymýšlel další plány.

Mno, hezky se to rozvinulo.
Díky moc, žes dal dvě pokračování za sebou.
Taky by mě zajímalo, jestli se ti dva promění, nebo ne a pokud ano, jak? Myslím, na kterou stranu se přikloní a jestli by tam vůbec zůstali a neodešli, v lepším případě, bránou do Lycantropey.
A co s tou truhlou, nebo spíš s jejím obsahem? Šiš, ještě týden,...

Další dny plynuly vcelku klidně. Nic zvláštního se nestalo. Ale začínaly docházet zásoby. Slavoboj tedy třetího dne ráno zašel za Věrnislavem a řekl mu, že půjde něco ulovit. Souhlasil, pouze doporučil, aby si vzal ještě někoho sebou. Vybral si Žiroslava. Vyzbrojeni kuší, lukem a každý mečem vyrazili do lesa. Záměrně nešly směrem k té bráně, odkud se zjevoval ten černý vlkodlak. Nechtěli si přidělávat problémy. Pomalu a tiše se plížili lesem. Kovář se náhle zastavil a rukou zadržel i Žiroslava. Mezi stromy se pásla laň. Na mýtině před nimi bylo celé stádo, ale tahle byla oddělena. Oba zacílili a téměř zároveň vystřelili své šípy. Žiroslav trefil krk, ale Slavoboj se nemýlil. Trefil přímo srdce. Laň se rozběhla, ale po několika metrech padla na zem. Byla docela velká a těžká. Našli tedy příhodný klacek, svázali přední i zadní nohy a na klacku, který měli na rameni nesli svůj úlovek do sídla. Blížili se k sídlu z jižní strany, když uviděli, jak před nimi jdou dva vojáci. Mířili si to rovnou k sídlu. Položili tedy laň na zem a utíkali za Věrnislavem. Rozestavil u oken hlídky s kušemi. Po chvíli skutečně z lesa vyšli dva starostovi vojáci. Rozhlíželi se kolem. Procházeli po nádvoří, když v tu chvíli spatřili stát u oken chlapy s kušemi. Na nic nečekali a utíkali do lesa. Směrem k vesnici.
„Začíná být o nás zájem“, pronesl Věrnislav. „Tak co, ulovili jste něco“?
„Jo, parádní laň. Jen jsme ji nechali v lese a běželi vás varovat. Hned pro ni zajdeme“, vysvětlili a vydali se vyzvednout úlovek. Za chvíli se už o laň starala služba v kuchyni. Žiroslav pomohl se stahováním a vyvrhnutím.
„Nějakou přílohu budeme potřebovat“, zvolal Věrnislav. „Mám ve sklepě brambory. Ještěže už mám letošní sklizeň ve sklepě. Těžko bychom mohli jít do vesnice a sklízet“. „Co tady ti vojáci hledali“, zamyšleně pronesl. „Půjdu večer s Jaroslavem do vesnice a vyzpovídám ho“.
Bylo pozdní odpoledne, když skutečně zahlédli, jak z lesa vychází Jaroslav, v doprovodu šamana. Ten šel ihned zkontrolovat oba marody. Rány se dobře hojily. Dokonce už i horkost přešla, takže nemuseli ležet. Tvořimír jim sundal obvazy, rány vyčistil a znovu potřel hojivou mastí. „Vypadá to dobře, brzo budete oba v pořádku“, dodal s jistotou. Všichni pojedli, popili a Jaroslav, Tvořimír a Věrnislav, který si vedl koně. Po cestě se bavili o událostech za poslední dny. O tom, že slídili kolem sídla vojáci.
„Starosta něco chystá, ale nevím co“, doplnil Jaroslav. „Také sem chodí ten vlkodlak, teda v lidské podobě a u starosty něco probírají. Postupně tam chodí ti vojáci. Jako by jim každému něco vysvětloval, nebo snad učil“.
„Odvážím se tvrdit, že se učí projít branou do Lycantropei“, dodal šaman. „Návod mají z Jakubovo bedny, jak máme zjištěno. Ale zas tak snadné to není. A já jim s tím pomáhat nebudu, ale to jim došlo. Proto se ani nepokouší mě oslovit, alespoň prozatím.
Došli na kraj vesnice. Jaroslav šel domů, šaman také a Věrnislav objel zadem chalupy, aby se nepozorovaně dostal do svého domu. To se mu podařilo. Měl doma velké vaky a pytle. Vak naplnil zbytkem jídla, co měl ještě doma, do pytlů nabral brambory. Vše přehodil přes koňský hřbet a sám usedl do sedla a už klusal zase zadem do lesa. Klusal si to po pěšině, když v tom se proti němu vynořila postava. Věrnislav nezastavil a chtěl toho muže minout. Ale když ho míjel, onen muž se zeptal.
„Kudy se dostanu do vesnice Starý les?“ Věrnislav zastavil a blíže si prohlédl toho muže. Byl to starý muž, i když se zprvu nezdál tak stár.
„Tady po té cestě a jak vyjdeš z lesa, už uvidíš světla z vesnice. A co tě přivádí, smím-li se zeptat“.
„Místní starosta potřebuje moje služby“, odvětil neznámý a vydal se směrem k vesnici. Věrnislav měl divný pocit z toho muže. Byl to starý kmet, ten nebude válečník, tak jaké služby by od něho mohl starosta potřebovat? A odkud přišel. Spousta otázek se dralo na povrh. Dorazil do sídla, vyložil náklad, ustájil koně a šel do své komnaty se vyspat. Ještě zkontroloval, jestli je stráž na svých místech a usnul.
Druhý den u snídaně vše vyprávěl ostatním. Vyvolalo to mezi muži rozruch.
„Jaroslavovi to jistě neujde a večer nám o tom něco poví“. „Každopádně to musíme zjistit, koho si Mstiboj pozval na rady a porady. Ale když tak uvažuju, to musí být šaman! Ano, zcela určitě“! Ostatní ztichli a pak síň začala šumět vzrušeným hovorem.
Po snídani šli opět trénovat. Na nádvoří se už objevili i Dobroslav a Branislav. Ještě netrénovali, ale bylo vidět, že jejich zdraví se obnovuje. Ostatní byli překvapeni, že dost rychle.
Večer dorazil Jaroslav. Měl pro ně novinky. Přivítali ho. Sesedli se v síni, nalili medovinu a čekali s napětím, co pro ně má.
„Tak za prvé. Ten starý muž, co přišel je šaman. Nevím odkud je, ale to je vedlejší. Důležité je, proč přišel. Starosta chce vojáky naučit procházet branou. Za druhé. Pozval další vojáky. Přijde jich padesát. Vůbec nevím, proč tolik. Nikdo ve vesnici se nebouří, alespoň ne veřejně. Proto nevím, jaký účel to má“. Tím domluvil.

Věrnislav se zamyslel. Nepozval padesát dalších vojáků jen tak. Bude ho to stát dost prostředků.
„No, co jsem vám chtěl říci, jsem řekl a teď musím zase domů. Jsem sledován“. Poté se zvedl a chystal se odejít. Bylo už docela tma, a tak Jaroslav nemohl jít nijak rychle. Byl už téměř na kraji lesa, když uviděl, že po cestě k lesu někdo přichází. Poodešel kousek dál a schoval se za silný dub. Sledoval, kdo to jde a nemohl uvěřit svým očím. Starosta s tím novým šamanem a dvěma vojáky šli k lesu. Přemýšlel, zda nemá rychle běžet varovat Věrnislava. Ale to by nestihl. Uviděli by ho. Ale rozhodl se jít za nimi. Zjistit, kam mají namířeno. Dal jim takový náskok, aby je neztratil a také aby se neprozradil. Přesně jak očekával, šli směrem k sídlu. Ale odbočili do lesa. Ale ne na západ, kde byla brána toho vlkodlaka. Už to bylo jasné, šli směrem do údolí. Do toho údolí, kde je brána do Lykantropie. Dál za nimi nemohl. Musel se vrátit domů. Ale po cestě se zastaví ještě v sídle. Přišel na nádvoří a uviděl, že stráž zrovna přichází. Nechal si otevřít a hned se šel podívat do síně. Věrnislava tam našel, jak nad něčím přemýšlí. Hned mu vše vypověděl. Ten ho pozorně poslouchal.
„Myslím, že to nebude pro obyvatele hostince nebezpečné. Určitě by si s nimi poradili velmi rychle“, pak ale vyskočil ze židle. „Ano, už jsem na to přišel! Ti vojáci, co přišli jsou komando na trestnou výpravu! Padesát vojáků už je dost“.
„No to asi jo, ale třeba je to úplně jinak“, nahlas zapřemýšlel Jaroslav a chystal se odejít.
„Nikam už nechoď, vyrazíš ráno“. Věrnislav se díval z okna svého pokoje a měl pocit, že z údolí někdo jde. Neviděl přesně, byl to jen pocit.
Brzo ráno Jaroslav vstal, ani nečekal na snídani s ostatními a vyrazil. U vchodu se rozloučil se stráží a za chvíli už se blížil ke svému domku. Udělal si horkou kávu ze žita, vylepšil kozím mlékem a pořádný kus pečené placky. Sedl si před domek a vychutnával si krásné ráno. Když uviděl, že po cestě z vesnice přichází ten nový šaman.
„Buď pozdraven“, oslovil jej Jaroslav. „Kam máš namířeno“, zeptal se zvědavě.
„Do lesa na bylinky“, odsekl šaman a pokračoval bez zastavení dál. Na bylinky, pomyslel si Jaroslav. Vydal se do vesnice doplnit zásoby jídla. Mléko, mouku a trochu sušeného masa. Procházel kolem starostova domku, když uviděl, že na dvoře za domkem sedí na stoličkách několik lidí i vojáků a vyrábějí šípy. Musím je sledovat, co se bude dít, cítím, že je to důležité, myslel si Jaroslav. Obešel vesničany a ve vaku si nesl vše potřebné. Šel pomalu zpátky, když uviděl, že vyrobené šípy nosí do stodoly u potoka. Přemýšlel. Že by měl Věrnislav pravdu? Ale šípy přeci vlkodlakům neublíží. Ale šaman šel na bylinky. Na jaképak? Donesl si domů zásoby. Bylo pozdní odpoledne, když se vydal do vesnice. Šel kolem potoka a když se blížil ke stodole, co má za domkem starosta zastavil se. Schoval se za muldu, která zde byla. Čekal dlouho. Uviděl, jak ten šaman něco nese v menším demižónu. Co to asi bude. Zanesl to do stodoly a odešel. Potom tři vojáci šli do té stodoly. Dlouho nevycházeli, tak se Jaroslav rozhodl podívat se co tam dělají. Ale nestihl to! Vojáci už šli a stodolu zamkly. Zrovna se chtěl znovu schovat, ale jeden z nich se podíval tím směrem. Jaroslava viděl! A mám po hehe, pomyslel si naštvaně Jaroslav. Odešel tedy domů a pojedl trochu masa. Upekl si k tomu pár placek. Večer bude mít zase v sídle co povídat. Když v tom uslyšel zabouchání na dveře. Kdo to může být, pomyslel si a šel otevřít. Byl to starosta se dvěma vojáky. Ti ho popadly a vlekly sebou.
„Co se děje? Co jsem udělal“? Padaly z jeho úst dotazy na vojáky i starostu. Ti ale mlčeli. Došli až ke starostovu domu. Zavlekly ho do sklepa, kde mezitím vybudoval malé vězení. Otevřeli dveře u jedné z kopek a Jaroslava tam hodili. Zabouchl mříž. „Zítra nám hezky vyklopíš, co máš s těma utečencema“. Pak vyšli po schodech nahoru a zavřeli. Byla tam tma jako v ranci. Přemýšlel, co zítra řekne a co si budou myslet v sídle, že dnes nepřišel. Natáhl se na ne příliš pohodlný kavalec a usnul.

Skvělé! Zase dvě pokračování za sebou. Jsem zvědavá, jestli ty šípy stačí otrávit a taky jestli se jim podaří projít branou do Lycantropey.
"A mám po hehe" si budu pamatovat .
Taky by mě zajímalo, jak se dostane Jaroslav z vězení,...

Druhý den ráno se Tvořimír zaměstnával tříděním, sušením a přípravou nasbíraných bylin. Připravoval si základy pro výrobu mastí a lektvarů. Po cestě se blížil starosta s tím novým šamanem a vojákem. Kam jdou, pomyslel si. Brzy na to přišel. Šli k němu.
„Buďte pozdraveni“, přivítal je na oko dobrotivým tónem. „Co pro vás mohu udělat“?
„Hned se to dozvíš. Pojď do chalupy, tady to nebudeme řešit“. Tvořimír tedy přestal se svou prací a všichni zmizeli v domku.
„Vezměte místo, máte-li kde“, zdvořile jim nabídl Tvořimír. Sedli si tedy a starosta hned začal.
„Tohle je šaman Dědomír. Tady v lese, u toho sídla je takové údolí“, začal oklikou starosta.
„Ano, to je“, odpověděl mu šaman.
„A jistě je ti známo, že za tím údolím je jakási brána, která tě zavede do jiného světa. Ne není to lež, ty to dobře víš“.
„Ano vím“, odsouhlasil Tvořimír. „A co já s tím mám dělat“?
„Řekneš nám, jak se tam dostat“!
„No, jak se tam dostanu já, tak to vím, ale jak vy to nevím“.
„Co je to za blbost! Prostě nás to naučíš! Neponižovali bychom se tady před tebou, proto nám přišel na pomoc tady tvůj kolega. Ale nějak se nedopracoval k závěru. Máme návod, který byl v té Jakubově bedně, ale nefunguje to“!
„Já nevím o nic víc, než je tam“.
V tom se do hovoru přidal Dědomír. „Až do fáze vlastního průchodu jsme to zvládli, ale je tam, že musí mít každý u sebe osobní kámen. Zkoušeli jsme různé a žádný nefunguje. Co je to ten osobní kámen“.
Tvořimír se pousmál pod vousy. „A vy si myslíte, že vám to prozradím. Co tam chcete dělat? Co z toho budu mít, když vám pomohu?“ V duchu už chystal plán, o kterém byl přesvědčen, že musí vyjít.
„Co bys za to chtěl? Zlato“?
„Co bych dělal se zlatem. Vyjde vás to mnohem levněji. Propusťte Jaroslava domů a nechte ho na pokoji. Je to obyčejný člověk, který dělá vynikající medovinu. To mi jako odměna stačí“. Starosta se zamyslel a přemýšlel, jestli na něho Tvořimír nechce udělat nějaký podvod. Ale na nic nepřišel.
„Tak dobře, platí!“
„Nejprve mi přiveď Jaroslava a pak ti to povím, víš nevěřím tě úplně“.
„Chceš mě urazit“! Vykřikl starosta.
„Ne, jen jsem opatrný“. Starosta tedy přikázal vojákovi, aby přivedl Jaroslava. Za malou chvíli se ve dveřích šamanova domku objevil voják s Jaroslavem.
„Tak tady je. A teď to tajemství“. Tvořimír pokynul rukou na Jaroslava, aby šel k němu. Ten s radostí poslechl.
„Děkuji ti Tvořimíre“, vděčně zašvitořil. Pak se Tvořimír přiblížil k uchu Jaroslava a pošeptal mu, aby šel domů a počkal tam na něj.
„Tak ten osobní kámen, musí odpovídat narození dotyčného. Tady kolega bude určitě vědět, které planetě odpovídá jaký nerost“. Dědomír se chytil za hlavu, „u všech bohů, to je přeci jasné“. Poté se starosta, Dědomír i ten voják sebrali a zmizeli.
No je čas vyrazit na medovinu, zauvažoval Tvořimír. Za okamžik už vstupoval do Jaroslavova domku.
„Běž do sídla ještě teď a řekni vše Věrnislavovi“, důrazně přikázal Jaroslavovi. Ten na nic nečekal a vydal se na cestu. Ještě se otočil a znovu poděkoval šamanovi. Docela šel rychle, aby měl vše za sebou. Přistihl všechny na nádvoří při tréninku. Hned se hrnul k Věrnislavovi, který trénoval s lukem.
„Zdravím tě, musím ti říci spousta věcí“, ihned ze sebe chrlil.
„To asi ano, když jsi večer nepřišel, měli obavy, že se ti něco přihodilo“.
„A taky ano“, a potom Jaroslav začal vše popořádku vypravovat. Jak byl u stodoly, jak ho přistihli a uvěznili a jak ho šaman zachránil, výměnou za tajemství průchodu branou do lykantropie.
Věrnislav se zamyslel, podrbal na bradě. To tedy teď budou moci vojáci proniknout za Beowulfovou smečkou. To byla drahá výměna, Jaroslava bychom nějak osvobodili. Ale Tvořimír není hloupý, určitě ví, co dělá.
Bylo poledne, a tak ukončili trénink a už se scházeli v síni k obědu.
„Zůstaň s námi na oběd“, pozval Věrnislav Jaroslava. Ten se nenechal přemlouvat. U oběda Věrnislav pověděl všem, co mu Jaroslav řekl. Docela živě se o tom debatovalo. Dlouho seděli v síni. Až už Jaroslav povídá, „musím jít varovat Beowulfa!“
„To by bylo asi dobré, běž“, souhlasně kvitoval Jaroslavův návrh. Ihned se tedy Jaroslav zvedl a už si to pelášil do údolí. Bylo už docela pozdě, když stál Věrnislav u okna svého pokoje. Z údolí někdo přicházel. Dva muži. To ho polekalo, ale když přišli blíž, uviděl Jaroslava a někoho s ním. Toho muže neznal. Asi někdo z Beowulfovi smečky Jaroslava doprovází. Trvalo dosti dlouho, než se ten muž vracel zpátky. Bylo už velmi pozdě.