Ráno to vypadalo na hezký den. Sotva Věrnislav vstal, vykouknul z okna a už viděl přicházet kováře a Lutonu. Oba nesli něco v tlumoku. Otevřel jim hned dveře. „Buďte pozdraveni. Co to táhnete? Přijde někdo na naši schůzku“? „Neseme nějaké občerstvení, přijde dost lidí. Rozneslo se to docela rychle. Ale ne všichni samozřejmě. Jsou tu lidé, co se to nesmí dozvědět. Pracují pro starostu“. Mezitím se místnost zaplnila. Všeobecný šum náhle přerušilo Věrnislavovo: „Ticho, ticho prosím“. Na to se všichni přítomní otočili směrem k místu, odkud se žádost ozvala. „Vítejte přátelé“, pokynul rukou, „tady se můžete občerstvit, děkuji zároveň všem, co přinesli tyto dobroty. Také děkuji, že jste přišli“. Vysvětlil a připomenul všem, co se v poslední době stalo. Co předcházelo všem těmto událostem a co se chystá. Také vyjevil existenci vlkodlačí smečky. Na to někteří podiveně vykřikli. „Ano, je to pravda, také jsem odmítl těmto zkazkám uvěřit. Ale vše jsem viděl na vlastní oči“. Slavoboj potvrdil Věrnislavova slova souhlasným pokývnutím hlavou. „Všichni co jste tady, tak jsou vybráni k pomoci. K tomu, abyste pomohli zachránit naší vesnici od útlaku. Náš současný starosta nechal podle zavraždit našeho stařešinu, nechť ho Bohové opatrují“. „Jak tohle můžeš tvrdit“, ozval se pochybovačný dotaz“. „Podrobnosti teď nemáme čas probírat. Nyní se posilněte a půjdeme do Temného sídla, najít si nějaké zbraně a začneme se připravovat. Ale nepůjdeme najednou, byli bychom značně nápadní a nezapomeňte, že jsme sledováni. Tedy zatím pouze já tady s kovářem. Ale časem se do hledáčku dostanete i vy“. Po těchto slovech se pomalu vytratili z Věrnislavova domu a postupně různými cestami se vydali k sídlu. Věrnislav se Slavobojem šli spolu a vzali to kolem starosty, aby měli povědomí, kdyby se něco dělo, nebo připravovalo. Ale prošli kolem a celkem bez problémů. Dokonce nezahlédli ani žádného vojáka. To je docela uklidnilo. Za chvíli byli na kraji lesa, a už se pěšinou blížili směrem k Temnému sídlu. Když přicházeli, pozorovali stíny, které se míhali mezi stromy před zdí. Zastavili se a schovali se za silnější stromy. Postupovali dál, snažíce se nebýt viděni. Ale když už byli téměř u zdi, uviděli Lutonu s jedním vesničanem. „Pojďte, počkáme na ostatní na nádvoří“. Trvalo sotva čtvrt hodiny a byli všichni. Odešli všichni na nádvoří. Věrnislav vyndal klíč, který dostal od Beowulfa. Odemkl dveře, vešli dovnitř a zamkli za sebou. Pro jistotu, řekl si v duchu Věrnislav. Prošli vstupní chodbou a před sebou uviděli dveře a po pravé straně schodiště do prvního patra. Zastavil se Věrnislav a zkusil otevřít dveře před sebou. Ano, byla to zbrojnice. Byly zde kuše, luky, meče. Šípy byly zastrčeny ve velkých sudech. Na stěně bylo i několik drátěných košilí a zbroj. „Tady je zbrojnice, vezměte si každý, s čím si myslíte, že byste mohli umět zacházet“. Po té si rozebrali meče a luky. Kovář, který měl jisté zkušenosti s bojem, ukazoval jak se bránit, jak útočit. Cvičili asi dvě hodiny a většina již nemohla. Chyběla jim fyzička. Tak Věrnislav dnešní cvičení ukončil. Uklidili zbraně zpátky do zbrojnice a odebrali se domů. Cvičili takto již celý týden a hodně se zlepšili. „Tak docvičte a odneste zbraně do zbrojnice, půjdeme“. Sešli se na nádvoří a postupně, zase po skupinách se odebrali do svých domovů. Věrnislav večeřel, když uslyšel zabouchání na dveře. Otevřel okno aby se podíval, kdo to je. Byl překvapen. Jeden voják s vesničanem. „Pojď s námi, starosta tě něco chce“, téměř zakřičel. „A co mi chce“, dožadoval se Věrnislav. „To se dozvíš, ale radím ti, pojď hned, nebo půjdeš po zlém“. No, oblékl se a vyšel ven. Voják jej postrčil dopředu. To mu bylo jasné, že je zle. Tušil v duchu, o co půjde. Jen si připravoval, co starostovi řekne. Když dorazili k domu starosty, vešli dovnitř. Věrnislav se rozhlížel kolem a nemohl si nevšimnout truhly, která ležela pod oknem. „Nech nás“! Zavelel vojákovi. Ten se vytratil. „Posaď se, popovídáme si“. Věrnislav si tedy sedl na židli u stolu. Přijal nabízený pohár vína a napil se. „Řekni mi, kam všichni chodíte do lesa. Byli jste viděni mými vojáky“. „Chodíme cvičit, chceme být chlapy jako tvoji vojáci. Je to snad zakázané“? „Nepotřebujete cvičit, na ochranu jsou zde vojáci a ti vše obstarají. Nemusíte se bát“. Věrnislav využil tohoto rozhovoru k tomu, aby zjistil co nejvíce o tom, co všechno starosta ví. Napadlo ho trochu provokovat. „No víš, pane starosto. Povídá se mezi lidmi, že se po vsi potuluje příšera, vlku podobná. Proto se chceme umět bránit“. „Žádné příšery neexistují, jsou to jen babské povídačky“, okamžitě odpověděl Mstiboj. „Také zde byl viděn chlap. Já jsem ho taky viděl, v Jakubově domě. A zmizela odsud bedna s Jakubovými věcmi“. Bylo vidět na starostovi, jak uvnitř zuří. Věděl, že z něho Věrnislav tahá rozumy. „No pokud zmizela, stejně jí už nebude potřebovat, myslím“. „Třeba se někdy vrátí“, oponoval mu Věrnislav. „No to nevím. Ale teď už můžeš jít domů. A hlavně se nebojte, vojáci se postarají o vaší bezpečnost. Ale do lesa už nesmíte“! „A kde budeme brát dřevo na topení, v létě jahody, bylinky“! To Věrnislav už zvýšil hlas. „To si choďte, ale nikam daleko a už vůbec se nepřibližujte tomu sídlu, co je v lese. Je to tam nebezpečné a tam vás vojáci nemohou ochránit. Hrozí tam velké smrtelné nebezpečí“. To starosta dodal s důrazem. Jo, mohl by nás přepadnout vlkodlak co, pomyslel si. Už nic neříkal a odešel domů. Cestou se ještě zastavil za kovářem. Shodli se na tom, že přituhuje. Budou muset být velmi opatrní.
Naposledy upravil Lycan dne čtv úno 02, 2023 4:13 pm, celkově upraveno 1
|