Ráno se probudilo do ranního chladu, ale nebe bylo vyčištěné a slibovalo pěkný sluneční den. Před domy těch, co se stěhují k vlkům se hromadily věci. Ještě naposledy se sousedé objali. Když měli sbaleno, ještě posnídali a vydali se na cestu k Temnému sídlu. Ještě je sousedé doprovodili skoro až k lesu. Loučení bylo smutné. Někteří vůbec nechápali, proč odchází. Co je v té zemi tolik zaujalo, vábilo, že se rozhodli odejít ze svých domovů. Po té se ostatní vrátili do své vesnice. Ženy šli připravovat oběd a muži pracovali na políčkách. I Protibora vařila slepici a slíbila svému muži silný vývar s masem. Její muž Tichoslav byl statný, zvyklý pracovat na poli a pomáhá i v lese jako dřevorubec. Jejich syn Ctislav byl hubený kluk, který neustále někde běhal s ostatními dětmi. Vždycky přišel s rozbitým kolenem, popálený od kopřiv a poštípaný od včel, ale na jídlo přišel včas. Měl neustále hlad. Protibora už nesla mísu s polévkou na stůl a Ctislav nikde. Tichoslav vyšel před dům a díval se na všechny strany, jestli neuvidí svého syna. Směrem k lesu viděl špatně, kvůli slunci, ale z jiných směrů ho neviděl přicházet. Šel zpátky do domu, sedl si ke stolu a pustil se do jídla. „Není vidět, ale jistě za chvíli přiběhne, celý zpocený“, ujišťoval svoji ženu, která se začínala o svého syna bát. Nemohla si nevzpomenout na Jakuba! „Nesmysl, Jakuba odnesli vlkodlaci a ti sem už nemohou, brána je zavřená, nebo ještě ne“? „Určitě ne, vždyť naši odešli teprve ráno. Musíš ho jít hledat“, s prosbou i nadějí v očích mluvila ke svému muži. „Samozřejmě, vyrazím hned“. A to také udělal, pro jistotu si vzal sekeru a vyrazil. Přišel na náves a přemýšlel, kam má jít. Dokud je světlo, půjde do lesa směrem k sídlu. Šel pomalu a křižoval les sem a tam a volal Ctislavovo jméno. Nikde ani náznak. Už se blížil k Temnému sídlu, když zahlédl mezi stromy pohyb! Opět zvolal „Ctislaaaaveeee“, a sledoval co se bude dít. Vyrazil směrem k sídlu, když proti němu vyrazila postava. To ho polekalo, tak se zastavil. Ale po chvíli ho poznal. Byl to Volymír! „Co tu děláš“? Zeptal se s údivem Tichoslav. „Jak to, že nejsi u vlků“. „Rozmyslel jsem se. Nemohu opustit rodnou vesnici a tak tady sedím a přemýšlím, jak to vysvětlit a jak mě přijmete zpět. Vím, že ty co odešli, považuje vesnice za zrádce“. „Co blbneš, jsem rád, že jsi se tak rozhodl“, uklidňoval Volymíra. „Tak to jsem rád. A co ty tady děláš“? „Ztratil se mi syn. Tak ho hledám, hledám ho tady, jestli ho zase neodnesli vlci“. „To je hrůza, tak to ti pomohu hledat. Půjdeme se podívat do údolí“. „Tak na co čekáme“, zvolal Tichoslav a oba se skoro rozběhli pěšinou do údolí. Byli dole velmi rychle. Údolí se zdálo opuštěné. Znovu Ctislava volali, ale nic. Prošli až k místu, kde je brána. Ale jít dál se báli. „Podíváme se raději kolem“. Chodili po lese a sledovali. Nic než křik ptáků, občas zašustilo mezi stromy, jak prchali srny, jinak nic. Začalo se smrákat. Nechtěli to vzdávat. „Musíme les pořádně prozkoumat. Budeme muset i do Lycantropei, třeba tak proběhl“, poznamenal Volymír. „Nemohl, nemá osobní kámen“, zapomněl jsi? Jak tak zoufale přemýšleli, tak v místě, kde je brána se rozzářilo fialové světlo. Vytvořil se světelný sloup a místo, kde byla brána potemnělo. „Právě se brána zavřela“, odtušil Tichoslav. „Chvíli si odpočinem v sídle a budeme pokračovat ráno“. „To bude moudré, stejně nic nevidíme“. Více popaměti, než jinak našli cestu z údolí. Byla jistě půlnoc, když dorazili k sídlu. Lehli si na trávník, neboť dveře byly zamčené, jak očekávali. Dlouho Tichoslav nemohl usnout. Vzpomínal na svou ženu, která také jistě nespí. Hned jak se začalo rozednívat, vstali. Dohodli se, že vyrazí každý jedním směrem a sejdou se ve vesnici. Volymír vyrazil do údolí a Tichoslav na západ směrem, kde byla druhá brána. Prodíral se mezi stromy, volal svého syna, ale stále nic. Byl už pryč celý den, vždyť se ztratil včera ráno, to odešel za svými výpravami. Prošel místem brány a ocitl se v divném, temném a hlubokém lese. Tady být nemůže, dokud byla otevřené brána, do tohoto lesa by se nedostal, proto se vrátil. Vydal se více na jih, směrem k vesnici. Tady snad nikdy nešel. Ocitl se mezi skálami. Procházel stezkou mezi skalními masívy, když se ocitl na kamenném nádvoří. Obcházel ho a ocitl se na okraji nevelké propasti. Pohlédl dolů a pak to uviděl! Dole ležel jeho syn. Ihned hledal cestu, kterou by se dostal dolů. Šel podél okraje propasti a našel strmou stezku, která směřovala dolů. Rychle se po ní vydal. Už byl skoro dole, když zakopl o kořen a v kotrmelcích sletěl na dno. Ihned se zvedl a běžel k tělu svého syna. Ctislav ležel, nehýbal se. Přiskočil k němu a přiložil ucho k ústům. Dýchá! Začal ho prohlížet, vypadalo to, že má zlomenou ruku. Tak ležela v nepřirozeném úhlu u těla. Ihned našel dva klacky, sundal si košili a roztrhnul jí, aby mohl udělat dlahu na zlomenou ruku. Zvedl syna do sedu. Náhle otevřel oči. „Už to bude dobré“, uklidňoval Ctislava. Vzal ho do náruče a začal stoupat pěšinou vzhůru. Byla velmi strmá a tak to šlo pomalu. Musel si pomáhat pomocí kořenů a stromů, ale delší námaze byli oba nahoře. Pak už si to kráčeli k vesnici. Když se objevili ve vsi, lidé se kolem něho shlukli. Byla tam i Protibora. Ta se vrhla k synovi. „Opatrně“, upozornil ji Tichoslav. „Má zlomenou ruku“. Odnesli ho k šamanovi. Ten mu ošetřil zlomeninu a dal mu nějaký lektvar. Domů už šel po svých. Hned jak přišli domů, dostal velkou misku polévky a musel vyprávět, co se mu stalo. Ale Ctislav si nic nepamatoval. „Musel se řádně praštit do hlavy“. Což potvrzovala tržná rána na hlavě, které si Tichoslav hned nevšiml, protože byla schovaná pod vlasy. „Proto si nic nepamatuje“. Hned jak se najedl, lehl si do postele a okamžitě usnul. Tichoslav vyšel ještě ven a ptal se lidí, kde je Volymír. Vzbudil tím velký rozruch. Vždyť odešel, oponovali ostatní. „Ne, neodešel, pomáhla mi hledat syna“. Bylo skoro večer, když uviděli přicházet od lesa postavu. Ano, byl to Volymír. Měl velikou radost, když se dozvěděl, že je Ctislav šťastně doma. Bylo už pozdě, když všichni usnuli.
|