VanHelsing.info

Ještě mám rozepsané pokračování, ale nevím zda ho dnes stihnu. Když tak zítra.

Se těším, a to tak, že velmi. Teda, takové řešení vysvobození Jaroslava mě nenapadlo! Taky by mě zajímalo, jestli ten osobní kámen opravdu stačí k průchodu a v čem je háček.

Tu noc měl Věrnislav divný sen. Zdálo se mu o tom, jak přišel do nějakého lesa a v potoce místo vody tekla krev. Kolem toho potoka stálo několik lidí a radovali se.
Byl z toho snu velmi znepokojený. Tušil, že by mohlo přijít něco špatného. Obával se například útoku vojáků na jejich sídlo. Proto přizval starosta další posily. Při snídani si o tom povídal s kovářem Slavobojem. Ten pouze pokrčil rameny, ale nic neříkal. Nepřipadlo mu to nijak znepokojivé.
„Sen je sen, probudíš se a je den“, odpověděl nakonec. Evidentně ho to netrápilo. Po snídani si rozdělili úlohy. Na snídani oznámil všem, že dnes trénovat nebudou. Posílíme stráže.
„Čekáš nějaké nebezpečí“, zeptal se zvědavě Věstislav.
„No, pouze mám divné tušení. Situace ve vesnici je napjatá a starostu může napadnout kdeco. Je mi divné, že by nás nechal jen tak na pokoji“. Na to ostatní jen pokývali hlavami. Hned jak se nasnídali, rozestavěli se na stráž. Ti co měli hlídku v noci, si šli lehnout s tím, že se v poledne připojí.
Blížilo se poledne, když stráže zaslechli v lese zvuky a po chvíli i pohyb. To se nedalo přehlédnout. Celý regiment vojáků se blížilo k sídlu. Hlídka ihned informovala Věrnislava. Ten zavelel a všichni se ozbrojili a připravili na obranu. Ale stalo se něco, co nikdo nečekal. Vojáci zamířili do údolí. Sakra, oni jdou projít bránou do Lycantropei. To snad není možné, byl překvapen Věrnislav. Takový regiment vojáků, ozbrojených, to není možné, aby to smečka zvládla. Byl z toho velice nervózní. Slunce zamířilo k západu, když Věrnislav uviděl, jak z údolí utíkají nějaké postavy. Když přiběhli blíže, uviděl, že jsou to vojáci. Z celkového počtu jich běželo nazpátek asi pět. Znovu je přepočítal. Ano pouze pět! Ti se vůbec ani neotočili a prchali do vesnice.

Jaroslav se chystal zrovna do postele, když uviděl, jak od lesa přibíhají vojáci. Odraný, potrhanou výstroj. Tak to s vojskem asi špatně dopadlo. No vyplatilo se Beowulfa varovat. Šel si v pohodě lehnout. Spal ale neklidně. Přeci jen měl obavy, je sledován starostovými lidmi a je podezřelý číslo jedna. A jestli vojáci nepochodili….
Ráno šel do vesnice, aby zjistil, co se děje. Bylo podivné, že se venku nikdo nepohyboval. Napadlo ho tedy, zadem se jít podívat ke starostově domku. Ale vzal to až od potoka, když uviděl kolem stodoly se pohybovat nějaké lidi. Schoval se za muldu, aby nebyl pozorován. Tentokrát se musí lépe schovat, aby ho zase neobjevili. Už by to s ním dopadlo hůř. Chodili do stodoly, a zase ven. Starosta křičel na vojáky.
„Někdo vám ty šípy omyl. Tady v tom kýblu, vodu si bral z potoka. Kdopak je asi varoval. Někdo je musel varovat“!
„No, co Jaroslav. Ten je jedna ruka s těmi, co se odstěhovali do toho sídla. Ty jsi taky chtěl napravit. Což z toho, co tě zbylo nezvládneš. Jsou tam dobře ubytovaný a evidentně mají i zbraně“, naštvaně skoro křičel voják. „My, co jsme zbyli to tady balíme“!
„O tom se teď nebudeme bavit. Jdeme ke mně“, zavelel starosta a všichni se sebrali a odcházeli ke starostově domku. Jaroslav počkal, až budou daleko a pak se opatrně přikradl k oknu. Opatrně nahlédl dovnitř. Starosta seděl s jedním vojákem, a ještě s jedním vesničanem u stolu.
„Zaplatil jsem vám“, vybafl na vojáka starosta. „Takže nikam nepůjdete“.
„No ptát se nebudeme. Jak nás tady chceš udržet. Nečekali jsme, že budeme bojovat s takovýma příšerama. Měli jsme pouze pohlídat klid ve vesnici a později si poradit s několika uprchlíky, co se odvážili se ti postavit“.
„Já to taky nevěděl“.
Více Jaroslav slyšet nepotřeboval. Bude mít večer co hlásit v sídle. To budou chlapci překvapený.
Bylo poledne, když viděl, jak se zbytek vojáků se zabalenou výbavou chystají odejít. Večer vše sdělil Věrnislavovi. Ten usoudil, že by mohli mít nějakou chvíli klid. Ale ten šmejd starosta se jen tak nevzdá. Ale že by zaútočil na sídlo, to vyloučil.
A skutečně. Několik dní se nic nedělo. Až do jednoho rána. Jaroslav šel obstarat včely. Uviděl, že od lesa někdo přichází. Zastavili se spolu. Byl to jeden z vlkodlaků z údolí.
„Jdu pro trochu medoviny. Nějak nám vyschla. To víš, bylo co oslavovat“.
„To si myslím“, odtušil Jaroslav. „Jdi ke mně domů. Počkej tam na mě, já jsem tam za chvíli“. A tak se stalo. Jaroslav pracoval u včel a ten týpek si sedl na lavičku před domkem, když se k domku přiřítilo asi šest chlapů pod vedením starosty. Jaroslav už jen viděl, jak ho vlečou do vesnice. Zavlekli ho do starostova domu. Tak má starosta vězení, zauvažoval Jaroslav. Musím za Beowulfem. Musím se ho zeptat, zda bych u nich nemohl být, nebo přinejhorším s ostatníma v sídle. Není zde pro mě bezpečno. Na nic nečekal a vyrazil do údolí.

Huf, vůbec teď nevím, jak pokračovat. Nějak jsem se do toho zamotal. Chtěl jsem vyprávět z pozice vesničana Jaroslava a nějak se mi to příčí. Máš nějakou radu?

Mno, ono se to nemá míchat. Buďto se vypráví z pozice určité osoby - Jaroslava - nebo je vypravěč neutrální, což bylo doteď. Sice to někteří umí, takovej Žamboch to třeba taky občas dělá, střídá to tak, že to nevadí, ale všimneš si.

Já bych zůstala u neutrálního vyprávění, leda bys udělal takovej skok nebo řez, že by to jinak nešlo, což si ale neumím dost dobře představit. Potřebovalo by to zbavit se té vesnice (vím, že jsem nedávno psala, že by to byla škoda, ale ....). Mohlo by se to všechno přenést do sídla nebo jinam, koneckonců vojáci odcházejí, zbývá osvobodit toho zatčeného a Jaroslav stejně uvažuje o odchodu, takže by se děj opravdu mohl přenést pryč z vesnice, nebo by byla jen tak na okraji. Jaroslavovi se můžeš věnovat víc, víc rozkrýt jeho příběh, který je zatím jen naznačený. Taky je tam pár dalších postav, které stojí za pokračování, Věrnislav, šaman,... vlastně by Jaroslav mohl být i takovým "vůdcem" některých lidí z vesnice, zatím byl spíš nenápadný.
Pak je tady ten hoch, co doplnil stavy vlkodlaků, i "temný vlkodlak", ono se to rozbíhá několika směry.
Temné sídlo jako takový předvoj Lycantropey, když už došlo ke kontaktu vojáků s vlkodlaky,...který by ochraňoval vesnici.

Nezávidím autorovi, jen čekám, jak se z toho dostane Ono se to někdy stane samo, prostě přijde nápad.

Vesnice se zbavovat nechci. Já jsem předpokládal, že bych nakonec oba příběhy propojil tak, aby to volně navazovalo. (Mohu dát na zhodnocení ve formátu docx). Ale určitý vývoj mě už napadl. To že by se Jaroslav více zviditelnil je v Lycantropey. Zvolili ho přeci starostou. K tomu se chci dostat a potom budou oba příběhy ve stejné fázi a budou oba pokračovat zvolna dál.
Každopádně děkuji za tipy. Vždy jsou mi tvoje poznámky k užitku. Inspiruje mi to psát.

Jsem ráda, že aspoň trošku inspiruju . Rozumím, že to chceš dostat do fáze, kdy se jednoduše jeden příběh zařadí před druhý. S tou vesnicí máš pravdu, byla by opravdu škoda, odstřihnout tak důležité místo, uvědomila jsem si to, když jsem si teď Temné místo pročítala od začátku.
Tedy, kdybys chtěl, docela by mě zajímalo, jak chceš oba přiběhy napojit. Je - li to vůlí rady , mohl bys mi to poslat na mail.
Zatím se těším na další pokračování!

Branislav a Vladiboj byli zrovna na hlídce. Procházeli kolem zdi, která obepínala celé sídlo. Začínalo se už stmívat a oba očekávali, že přijde Jaroslav. Ten ale nešel, nevěděli, že byl za Beowulfem, protože měl důležité sdělení. Pojednou uslyšeli, že z údolí někdo přichází. A také ano. Nějaké postavy šli rychlým tempem z údolí. Nepoznali je, byla už docela tma. Na nic nečekali a hasili si to rovnou do vesnice. Oba se tomu velice podivili a Branislav to hned šel nahlásit Věrnislavovi. Než se stačili o všem domluvit, z vesnice prchali zpět.

Na druhý den ráno se Jaroslav vracel do vesnice, musel zajít za včelami, a tak se zastavil na sídle. Pozdravil se se všemi a posnídal s nimi. Vladiboj se neopomněl zmínit o tom, co viděli včera na hlídce.
„Byl za mnou jeden z vlků doplnit zásoby, ale měl jsem práci, a tak jsem ho poslal do mého domu a než jsem se vrátil, tak ho odvlekli starostovi muži“, vyprávěl popravdě. „Nevím, co se stalo“.
Po snídani se vydal k sobě domů. Už když přicházel k vesnici, něco bylo jinak. Neviděl nikde vojáky. Řekl si, že se zastaví u šamana. Našel ho na dvorku. „Buď pozdraven, co se to tady stalo za noc“?
„Pojď se mnou dovnitř, vše ti vypovím. Vojáci zničehonic odjeli. Nikdo neví proč“, vypověděl krátce.
„Půjdu to omrknout“, poznamenal Jaroslav. „Už se tady cítím lépe, bez vojenské asistence“. To dořekl a vyšel ven. Namířil si to rovnou do vsi. Když ale procházel kolem starostova domku, uviděl vyvrácené dveře. Šel se tedy podívat blíže, velice opatrně. Nahlédl dovnitř a nikoho neviděl. Zavolal tedy na starostu. Opět nic. Šel tedy dál a uviděl otevřené dveře do sklepa. Ty znal důvěrně, tam má starosta vězení. Nechtělo se mu tam, co kdyby ho tam načapali. Ale musel se tam podívat. Vzal tedy lampu, rozsvítil ji a šel dolů. To, co uviděl ho šokovalo. Našel tam ležet starostu, jeho pacholka. Vyvrácené dveře od jedné cely. Co se tady stalo? Vyběhl tedy ven. Potkal dva vesničany. Hned jim vypověděl, co právě našel. Znovu se tam šli podívat.
„To museli být ti vlkodlaci! To už přestává všechno“, rozzlobil se jeden z nich. Rozhodli se, že půjdou za Tvořimírem. A to také udělali. Jaroslav mu vše pověděl. Tvořimír se zamyslel. „Večer se celá vesnice sejde a musíme se domluvit co dál“. S těmito slovy ukončil hovor. Večer skutečně celá vesnice byla na náměstí. Ale byl tam ještě někdo! Byl tam Beowulf. Toho Jaroslav znal. Vesničané se na něho hned obořili.
„Zabil jsi nám starostu. Jste neštěstím“! To se ostatní vesničané začali ozývat a možná by došlo i na násilí. V tom se ozval Jaroslav.
„Ticho! Ticho! Vyslechněte tady Beowulfa. Beowulf si stoupl a promluvil.
„Vesničané, tady váš starosta si pozval vojáky, aby nás zabili. A proč? Co jsme vám kdy udělali? Ukradli jsme jednomu vašemu pytlákovi ulovenou srnu? Ano! Ale to přeci není důvod k vyvolání války. Celou dobu plánoval nesmyslné akce, které vám nikdy nemohly být k dobru. Vždyť můžeme přeci být dobrými sousedy. Celou dobu jsme spolupracovali s jedním vaším člověkem. Jen díky jemu to všechno nedopadlo ještě hůř“.
„Kdo to byl“, ozvalo se z davu.
„Tady Jaroslav, a ať vám k tomu také něco řekne“.
Jaroslav si stoupl vedle Beowulfa. Chvíli se zamyslel a pak pronesl.
„Ano, je to pravda. Spolupracoval jsem tady s vlky. Dodával jsem jim med. Někteří mě měli za zrádce. Hlavně pan starosta. Myslím, že můžeme začít žít v míru a přátelství….“.
Hovořil pak ještě dlouho. Nakonec se z davu ozvalo. „Jaroslav náš starosta“, což začali skandovat i ostatní. Rokovalo se ještě dlouho do noci. Seděli jsme ve vesnické krčmě a pili Jardovu medovinu. Rozešli jsme se před úsvitem. Naplněni nadějí, radostí a láskou.

Mno a jedna část vyprávění uzavřená. Tajemství brány zachováno (prozatím).
Schválně, jak dlouho ty idylické vztahy vydrží - známe lidi ("to jsem zlá, to jsem krásně zlá"). Nějak Jaroslavovi nezávidím, tohle nebude konec, ale začátek, aspoň doufám, z hlediska dychtivého čtenáře .

Druhý den se spalo poměrně dlouho. Vlastně bylo už po poledni. Všechny unavilo ponocování a oslava zvolení nového starosty. Jaroslav si přál, aby se mu opět říkalo stařešina. Což bylo přijato jednomyslně. Jaroslav se vydal do sídla, aby řekl všem, co se událo. Přicházel ke zdi, která obíhala sídlo a potkali dva strážné.
„Kde je Věrnislav“, zeptal se, ale na odpověď nemusel čekat, neboť ten zrovna vyšel na nádvoří.
„Tak co nám dnes neseš“?
„Samé dobré zprávy. Můžete se vrátit zpátky do vesnice“.
„Starosta nás nechá popravit“, zapochyboval Věrnislav.
„Myslím, že to neudělám“, potutelně se usmál Jaroslav.
„Co ty neuděláš“, nechápavě se zeptal Věrnislav.
„Protože jsme novým stařešina. Starostu jsme zrušili. Poté mu Jaroslav vše vypověděl. Věrnislav se tvářil překvapeně. Svolal všechny na nádvoří a vyzval, aby se šli sbalit a připravili se na návrat do vesnice. Radost byla veliká a balení netrvalo dlouho. Před večerem už byli všichni zpět ve svých domech a připravili na přání Jaroslava velký slavnostní oheň. Sešla se celá vesnice a jedlo se a pilo. Lidé byli veselý a náramně si užívali znovu nabitou svobodu. Věrnislav s kovářem šli domů skoro jako poslední. Šli spolu skoro celou cestu, neboť byli téměř sousedé. Procházeli kolem Jakubova domu, když Slavoboj uslyšel zavrčení. Zastavil se a Věrnislav s ním. Rozhlíželi se kolem, ale nikoho a nic neviděli.
„Okamžik, hned jsem tady“, pošeptal Věrnislav a odebral se ke svému domu. Vešel dovnitř a přinesl lampu, kterou zapálil. Došel až ke kovářovi a rozhlíželi se kolem. V tom to uviděli! Za rohem Jakubova domu byla vidět vlčí tvář! Byl to vlkodlak, ale ne z Beowulfovi, vlastně už Hervovi smečky. Byl to ten černý. Jakmile je uviděl zašel za roh. Ale byl tam, protože ho neviděli odejít. Vběhli do Věrnislavova domu. Sebrali na dvoře sekeru a zabouchli za sebou dveře. Dívali se z okna a pozorovali Jakubovo dům. Ale viděli, už jen, jak vlkodlak odchází zadem za domy směrem k lesu.
„Měli jsme si ze sídla přinést i nějaké zbraně“, litoval Věrnislav.
„Můžeme si pro ně zítra dojít. Dnes už bych to neriskoval. Také zítra zajdu za Hervem a řeknu mu o něm“.
„Půjdu s tebou a v sídle posbírám nějaké užitečné věci. Počkám tam na tebe“. Věrnislav souhlasil. Potom nabídl Věrnislav Slavobojovi, aby domů nechodil, může přespat u něj. Oba ulehli, ale spali neklidně. Přítomnost toho cizího vlkodlaka je zneklidňovala.
Ráno se vydali směrem k lesu. Po chvíli byli u sídla. Vešli dovnitř. V kuchyni zbylo ještě nějaké sušené maso, tak posnídali. Ze studně nabrali vodu a takto posilněn se vydal Jaroslav k bráně do údolí.
Slavoboj skládal v sále zbraně, které by se jim mohli hodit. Kuše, šipky a také meče. Necítil se ale moc dobře, představa, že se tady evidentně pohybuje zlo a nevěděl co má za lubem ho znervózňovalo.
Jaroslav prošel bránou a už si to lesem kráčí k hostinci. Vešel do lokálu. Herva viděl sedět se Sígrid u stolu. Hned se k němu přidal. Pozdravili se a Jaroslav mu začal povídat o problému, který je trápí.
„To je vážné. Hlavně že se zatím nikomu nic nestalo. Ale to se může rychle z měnit. Pošlu do sídla čtyři vlky, aby to tam okoukli. Ještě tam bydlíte“?
„Ne, už jsme se přestěhovali zpět do vesnice. Máme tam svou práci na políčku, máme tam zvířata atak“.
„Ano, to je dobré“.
Herve zavolal na Kamdara, aby si vzal tři vlky a šli do sídla.
„Budete tam hlídat přístupovou cestu od západu. Je tam ještě jedna brána a prochází z ní nějaký vlkodlak. Potřebuji vědět co je zač. a pokud to půjde, zjistěte o něm co nejvíce“. Kamdar pokýval hlavou, jako že rozumí. Za chvíli už Jaroslava doprovázeli čtyři vlci lesem. Když dorazili do sídla, k Jaroslavovi se přidal Slavoboj a odcházeli do vesnice.
Bylo už k večeru, když Kamdar uviděl na západní straně někoho přicházet. Rozhodl se, že ho zastaví a vyzpovídá. Čekali na něho na cestě.
„Kdo jsi?“ Zeptal se Kamdar příchozího.
„Do toho ti nic není a jděte mi z cesty, nebo budete litovat“!
„Ne nepůjdeme a pak si ten neznámí sundal košili a bylo jasné, že se chce proměnit. Na nic Kamdar nečekal a zavelel. „Na něj!“ Všichni se vrhli na toho chlapa a nebylo pro ně problém ho srazit k zemi.

Ha! Jsem zvědavá, jak se to vyvrbí - zásadně končíš v tom nejnapínavějším, což samozřejmě přiměje čtenáře kontrolovat, jestli nepřibylo něco nového, ale kdo to má vydržet!

Všichni tři ho drželi pevně za ruce a kolem pasu, aby se nemohl vykroutit. Sice se vzpouzel, ale nakonec ho dovedli do sídla.
„Kdo jsi a co tady pohledáváš? Víme, že sem chodíš nějakou bránou, ale chceme vědět odkud a proč!“ Zvýšeným hlasem na něj mluvil Kamdar. Neznámí muž se ani nehnul. Občas se podíval svýma hlubokýma očima na Kamdara a ostatní. Uvažoval, jakou má šanci utéct, ale netušil, co s ním chtějí dělat.
„Tak mluv přeci“, utrhovali se na něho ostatní. Ale neznámý mlčel.
„Vezmeme ho k nám, ať si s ním promluví Herve“, řekl nakonec Kamdar.
„To není dobré, brát ho k nám. Raději doběhnu pro Herva ať přijde sem“, zauvažoval Gery.
„Ano, tak to uděláme“, rozhodl se Kamdar. „Doběhnu pro Herva a přivedu ho“. A jak řekl, tak i udělal. „Hlavně ho pořádně hlídejte“, přikázal a už odchází. Seběhl pěšinou do údolí, už byl téměř dole, když uslyšel hlasy. Schoval se za silný dub a pozoroval rituální místo na dně údolí. Uviděl, že se tam prochází dva další neznámí muži. Kdo to může být, uvažoval. Trvalo to už asi dvacet minut a stále tam ti muži stály a něco probírali. Nebylo slyšet co přesně, Kamdar byl od nich dost daleko. Rozpoznal pouze, jak jeden povídá, kam ten Wolfgar mohl jít. Najednou se stalo něco, co dalo jasnou odpověď na to, kdo jsou. Oba dva se odsvlékli a začali se proměňovat. Ano, byli to také vlkodlaci, ale z jiné smečky, než je ta jejich. To musí Herve vědět! Jakmile se proměnili, jako když do nich střelí a rozběhli se lesem. Ale ne k sídlu, ale na západní stranu. Na nic nečekal a už procházel branou do Lycantropei. Před hostincem bylo prázdno. No jasně, je už poměrně pozdě. Otevřel dveře a hned zamířil k pokoji, kde se Sígrid bydlel Herve. Zabušil na dveře a čekal. Dveře se po chvíli otevřely.
Herve udiveně kouká na Kamdara.
„Co se děje? Jak to šlo v sídle?“ Ospale se zeptal Herve. „Co tak důležitého se stalo, že mě kvůli tomu musíš budit?“
Kamdar mu vyprávěl celou příhodu a že musí ihned s ním. Herve ho vyposlechl a ihned se vrátil do pokoje a oblékl se. Pouze probudil Sígrid a řekl jí, že jde do sídla, že se tam něco děje. Netrvalo dlouho a už se blížili k sídlu. Čekali je všichni tři na nádvoří.
„Nedokázali jsme ho uhlídat, zdrhnul nám. Zvládl se proměnit a je pryč“, v rychlosti ze sebe chrlil Gery.
„No, co se dá dělat“, prohrábl si Herve svůj plnovous. „Pojďte do síně, tam probereme co dál“. Sedli si ke stolu a vynořil se ze tmy službu v kuchyni mající vlk. Nesl něco k snědku a také pití.
Rokovali dlouho, ale nic z toho. Nevěděli vůbec, jestli budou umět projít jejich branou a co je tam čeká. Bylo mnoho neznámého.
„Ticho! Zítra ráno se vypravím já, Kamdar a Gery do jejich země. Ostatní vlci půjdou zpět do hostince. Kdybychom se nevrátili do večera, půjdete nám pomoci. Je to jasné“, otázal se na dva vlky, co seděli s nimi u stolu. Ti odkývali hlavou, že rozumí. Sice bylo již pozdě, ale šli si na chvíli lehnout.
Herve vstal se svítáním, ihned šel probudit Kamdara a Geryho. V kuchyni si vzali nějaké zbytky sušeného masa a vydali se na cestu. Cestu k jejich bráně Herve znal, jen přemýšlel, jak se přes ní dostat. Zastavili se před ní. Herve přišel těsně k bráně. Cítil její energii. Zkusil udělat krok. A byl na druhé straně. Ostatní, když to viděli, udělali to po něm.
„Tak brána funguje stejně jako ta naše. Což je na jednu stranu dobré, můžeme k nim, ale tím pádem oni budou moci projít i tou naší! A to je nemilé“. Ostatní se zašklebili a vyrazili za Hervem. Opatrně procházeli neznámým lesem. Byl temnější, než ten jejich. Všude bylo ticho. Žádní ptáci, nic. To se Hervemu vůbec nelíbilo. Po asi půl hodinové chůzi se zastavili. Byli na rozcestí. Jedna cesta doprava, a druhá samozřejmě doleva.
„Jdeme sem“, a ukázal na cestu, která se stáčela na jih. Ta druhá byla evidentně méně používaná. Byla zarostlá. Ušli asi tři kilometry, když zaslechli hlasy. Před nimi bylo místo v průměru asi čtyřiceti metrů. Uprostřed stůl a kolem židle. Na nich seděli muži. Jedni byli typickými vlkodlaky, ale ti druzí ne. Odhadovali, kdo to může být. Asi také nějací vesničané z blízké vesnice. Ale ne. Přiblížili se co nejblíže, aby slyšeli, co si povídají. To co zaslechli jim úplně stačilo.
„Tak můžeme se spolehnout na váš klan upírů, pomůžete nám s těmi vlky“?
„Pokud dodržíte svůj slib, tak mi ho taky dodržíme. Jdeme s vámi“!
Víc už nepotřebovali. Opatrně se odplížili zpět a vyrazili do svého hostince. Budu se muset poradit s Eigim, jestli se dá něco dělat. Bylo velmi pozdní odpoledne, když dorazili do hostince.

Nevím, kdo vymyslel, že se úpíři a vlkodlaci nesnášejí.
Mno, skvělý obrat v ději a překvapivý! Jen mi dělá trochu starost průchodnost brány do Lycantropey, z té "temné" strany. Ale to si vlci uvědomují, jsem zvědavá, co s tím udělají. A jestli se chystá útok na Temné sídlo, nebo Lycantropeu, teda, jestli to dobře chápu, kdyžtak mi dej vědět, jestli je to jinak.

Druhý den odpoledne byl ve vesnici vidět podivný, od pohledu zlý člověk. Uviděl ho Branislav a chtěl se ho zeptat, co zde dělá. Místo odpovědi se dočkal rány do obličeje a neznámý mu zmizel z dohledu. Ihned zabouchal na dveře nejbližšího domu. Otevřel mu Zbislav. Ihned mu vyprávěl, co viděl a co se mu přihodilo. Vydali se proto oba na prohlídku vesnice. Ať koukali, jak chtěli, nikde neznámého neviděli. Prošli celou vesnici až už jim zbývala cesta k domu kováře. Ani zde nebyl vidět.
„Asi se zdejchnul“, povídá nakonec Zdislav. Proto se vrátili, každý za svou prací.
Bylo už skoro večer, když si lidé ve vesnici všimli, že někde hoří. Každý vzal do obou rukou vědro s vodou a běželi k místu, odkud bylo vidět plameny. Hořel dům kováře Slavoboje. Pokoušeli se hned hasit, ale zbytečně. Když už bylo celkem jasné, že se nedá nic dělat, objevili se tady i Jaroslav s kovářem. Udiveně sledovali zkázu. Vrátili se zrovna z Lycantropei, kde byli za Hervem. Tam někdo napadl a zabil hostinského, během slavnosti ve vesnici.
Bylo skoro ráno, když se požár začal ztrácet. Jaroslav vzal Slavoboje k sobě. Druhý den se oba vydali za smečkou. Slavoboj se rozhodl, že přijme místo v hostinci u vlků. Je zvláštní, jaké načasování se tu odehrálo. Jaroslav přestával věřit tomu, že by to byla náhoda. Když se poté Jaroslav vrátil sám, bylo jasné, že kovář uspěl a že zůstane u smečky.
Další dny se zdánlivě nic nedělo a ten čas se nenavštívili se smečkou. Žili si svůj život. Pouze si Jaroslav dělal starosti, jak sehnat náhradu za Slavoboje, kdyby potřebovali opravit pluh, nebo něco od železa. Ale pak si řekl, že přece nebude problém v takovém případě si pro kováře dojít. Jeho kovárna zůstala nedotčena.
Bylo to jednoho dne brzo ráno, když se opět objevila postava. Uviděl ho Žiroslav, a tak se ho vydal sledovat. Neznámí muž nesl v ruce demižón. Když došel k Jakubovu domu otevřel ten demižón a začal dům polévat. Žiroslav na nic nečekal, protože mu to došlo. To on zapálil dům Slavoboje. Sebral ze země kus dřevěného kůlu, skočil po neznámém a ranou do hlavy ho poslal k zemi. Ten se sesunul na zem a nehýbal se. Hlava mu krvácela, ale zranění nebylo smrtelné. Proto ihned vběhl do Jakubova domu. Proběhl chodbou a našel to co potřeboval. Provaz. Svázal neznámého velmi pevně. Na to byl specialista. Doběhl k Jaroslavovi a vše mu v rychlosti vypověděl. Ten na nic nečekal a už byl u toho chlapa. Pomalu se už probíral a cukal sebou, jak se chtěl osvobodit.
„Kdo jsi a co tady děláš“, křičel na něho Jaroslav. „Zapálil jsi dům našeho kováře? A proč, kdo tě sem poslal“. Otázek bylo spoustu, ale odpověď žádná. Když zjistili, že z něho víc nedostanou, vzali vůz, na který neznámého naložili a odvezli k starostovu domu, kde bylo stále zbudované vězení. Zavřeli jej.
„Tady si zatím rozmysli, jestli s námi budeš mluvit. Až se správně rozhodneš, dostaneš jídlo a vodu. Dřív ne“! Však on si rozmyslí, prohodil k Žiroslavovi.
Druhý den ráno se Jaroslav vypravil k vězni. „Tak co, už se mnou budeš mluvit? Kdo jsi, kdo tě poslal a proč nám tady chceš zapalovat domy“! Podíval se na Jaroslava a z jeho tváře bylo vidět, že toho má dost. Evidentně hladový a žíznivý. Musel hladově a být bez vody déle než od doby, kdy ho uvěznili.
„Jak se jmenuju není důležité“, začal pomalu a s námahou mluvit. „Poslal mě král ze sousední země. Chystají se napadnout nějakou smečku vlkodlaků, kde to nevím. Ale měl jsem vás zaměstnat, abyste jim nepomáhali, protože vědí, že jste se spolu spřátelili“. Poté mu hlava klesla a už nic neřekl. Jaroslav došel do domu a vzal placku, kus sušeného masa a džbán vody. Donesl je do vezení. Ale evidentně pozdě. Muž byl mrtev.
Proto se rozhodl promluvit, věděl že umírá. Snad kdybychom ho nakrmili dřív, ale na úvahy bylo pozdě. Došel za Žiroslavem, aby mu pomohl pohřbít jeho tělo. Udělali to za vesnicí, nemohl spočinout na jejich pohřebišti. To musí říci Hervemu. Hned zítra, nebo pozítří za ním zajde.

Jojo, takhle to propojit lze! Ale jen "prostřihy" a jinak dva nezávislé příběhy. Koukám, že temní směle útočí na dvou frontách,... a jenom jedna skupina obránců (když nepočítám některé muže z vesnice, kteří by na temné nejpíš sami byli málo).

Další den si Jaroslav dělal svoji práci u včel, a ještě měl novou úlohu, starat se o vesnici. Udělal si svoji práci a bylo poledne, když měl hotovo. Ještě obešel vesnici a pohovořil s vesničany. Měli Jaroslava rádi a vždy využili možnost si s ním popovídat. Došel až ke spáleništi kovářovo domku, když ho napadlo, že půjde za Hervem, a to hned. Nač to odkládat! A vyrazil. Procházel zrovna po louce kolem svého domku, když uviděl, že se k němu někdo blíží. Zastavil se, a dívá se do dálky. Nebylo moc vidět, oslňovalo ho slunce. Než stačil cokoliv promyslet, už byl neznámý u něho. Byl to Herve.
„Uff, to jsi mě vystrašil, neviděl jsem, kdo to jde, kvůli tomu slunci“, volal hned místo pozdravu. „Zrovna jdu za tebou, stalo se něco, co ti musím říci“, pokračoval, aniž by nechal Herva promluvit.
„Já jdu taky za tebou, abych ti řekl něco důležitého. Ale to probereme u tebe v soukromí“. Oba si to vykročili směrem k Jaroslavovu domku. Jen co vstoupili dovnitř, Herve si sedl ke stolu a Jaroslav šel do komory. Samozřejmě, přinesl oběma sklenku medoviny.
„Ať se nám lépe povídá“, dodal.
„Tak mi pověz, co důležitého se stalo“, vyzval Herve Jaroslava.
„Dobře, já tedy začnu“, souhlasil Jaroslav a začal Hervemu vyprávět o neznámém muži, co zapálil dům kováře a chtěl zapálit i dům Jakuba. A také jak to vše dopadlo.
Herve se zamyslel. „To je škoda, že nepřežil. Bylo by důležité ho vyzpovídat. Ale já mám pro tebe také důležitou věc. Budeme se muset rozloučit“.
Jaroslav vytřeštil oči. „Jak to! Co se stalo“?
„Temní chtějí vyhladit naši smečku. Nestačili bychom na ně, je nás málo, však víš. Oni mají velký počet bojovníků ze strany vlkodlaků a spojili se s upíry. A z vesničanů tvojí vesnice chtějí udělat otroky. Stejně jako z té vesnice na temné straně. Dělají z nich svoje stoupence, vlkodlaky“. Chvíli se odmlčel, aby dal Jaroslavovi čas na to, aby si vše srovnal v hlavě. Bylo vidět, že je z té informace hodně překvapen a smutný.
„A co se s tím dá dělat“?
„Našli jsme jediný způsob, tedy náš šaman Eigi na to přišel. Musíme uzavřít brány. Byli jsme proto ve sklepení Temného sídla, kde našel knihu, aby věděl, jak to udělat“.
„To není možné, musí být jiná možnost. Zavřete pouze bránu do temného území“! To už Jaroslav skoro křičel.
„To není možné. Buď všechny, nebo žádnou. Vím, že jsme si mezi sebou vytvořili přátelství, proto nabízíme lidem z tvojí vesnice, kdo bude chtít, může přejít k nám. Samozřejmě i s rodinou. Můžete si vybudovat u nás nové domky a začít žít u nás. Ale neotálejte, musíme to udělat velmi brzo. Není čas“!
„Dobře“, pokýval souhlasně Jaroslav. Svolám všechny k slavnostnímu ohni ještě dnes večer a zítra se sejdeme u Temného sídla všichni, kdo budou chtít jít. Přijď si pro nás. Snad bude mít Tvořimír dost osobních kamenů pro všechny, aby mohli projít“.
„Dobře, tak jsme dohodnuti“. Na to Herve odešel zpět do hostince a Jaroslav obešel všechny vesničany a pozval je na večer k slavnostnímu ohni. Tam mu každý oznámí, jak se rozhodl.
Večer se přiblížil skoro až nezvykle rychle. Na náměstí byla připravena hranice a sousedé pomalu a s rozvahou přicházeli. Byli ve výrazu smutní. Bylo to těžké rozhodnutí. Jakmile se začalo stmívat, Jaroslav sám zapálil oheň.
„Sousedé“, začal svůj proslov. „Víte všichni, proč jsem vás sem dnes pozval. Vím, že je to pro vás velmi těžké rozhodnutí. Tak mi nyní sdělte, jak jste se rozhodli“.
„A co když zůstaneme zde v naší vesnici. Co se s námi stane“, z davu se zeptal Vladiboj. „Zajímá to i ostatní“.
„Vesnice zůstane v bezpečí. Budou uzavřeny všechny brány do jiných dimenzí, a proto sem temní nebudou moci, ovšem ani mi k nim“. Dlouho trvající ticho nakonec přerušil Žiroslav.
„Já půjdu“!
„Dobře, pojď tedy sem ke mně, ať máme přehled“. Žiroslav přešel tedy i se svou ženou a dcerkou k Jaroslavovi. Pak postupně přišli i další. Domoslav, Vladimír, Dobroslav, Jaropluk, Branislav, Vladiboj, Zbislav, Volimír a Věstislav.
„Dobrá, připravte se a zítra ráno vyrážíme. Nyní se bavte a rozlučte se s těmi, co zůstanou“. Těmito slovy Jaroslav ukončil proslov.

Mno, totální uzavření bran - rozdělení příběhů. Jen doufám, jak jsi psal, že pokračovat budou oba, i když Lycantropea asi radši .

Plánuji pokračovat oba, protože v budoucnu se opět spojí. Nic netrvá věčně, ani zavřený brány. Ty jsou dílem univerza, nebo chceš li Bohů a žádný člověk nedokáže zrušit, co univerzum vytvořilo.

To ráda slyším, teda čtu. Prravda, prravda - co vzniklo z jiné vůle, než lidské nebo jiných bytostí, se časem zase obnoví, takže uzavření bran bude jenom na určitou dobu. To zní slibně .

Ráno se probudilo do ranního chladu, ale nebe bylo vyčištěné a slibovalo pěkný sluneční den. Před domy těch, co se stěhují k vlkům se hromadily věci. Ještě naposledy se sousedé objali. Když měli sbaleno, ještě posnídali a vydali se na cestu k Temnému sídlu. Ještě je sousedé doprovodili skoro až k lesu. Loučení bylo smutné. Někteří vůbec nechápali, proč odchází. Co je v té zemi tolik zaujalo, vábilo, že se rozhodli odejít ze svých domovů.
Po té se ostatní vrátili do své vesnice. Ženy šli připravovat oběd a muži pracovali na políčkách. I Protibora vařila slepici a slíbila svému muži silný vývar s masem. Její muž Tichoslav byl statný, zvyklý pracovat na poli a pomáhá i v lese jako dřevorubec. Jejich syn Ctislav byl hubený kluk, který neustále někde běhal s ostatními dětmi. Vždycky přišel s rozbitým kolenem, popálený od kopřiv a poštípaný od včel, ale na jídlo přišel včas. Měl neustále hlad. Protibora už nesla mísu s polévkou na stůl a Ctislav nikde. Tichoslav vyšel před dům a díval se na všechny strany, jestli neuvidí svého syna. Směrem k lesu viděl špatně, kvůli slunci, ale z jiných směrů ho neviděl přicházet. Šel zpátky do domu, sedl si ke stolu a pustil se do jídla.
„Není vidět, ale jistě za chvíli přiběhne, celý zpocený“, ujišťoval svoji ženu, která se začínala o svého syna bát. Nemohla si nevzpomenout na Jakuba!
„Nesmysl, Jakuba odnesli vlkodlaci a ti sem už nemohou, brána je zavřená, nebo ještě ne“?
„Určitě ne, vždyť naši odešli teprve ráno. Musíš ho jít hledat“, s prosbou i nadějí v očích mluvila ke svému muži.
„Samozřejmě, vyrazím hned“. A to také udělal, pro jistotu si vzal sekeru a vyrazil. Přišel na náves a přemýšlel, kam má jít. Dokud je světlo, půjde do lesa směrem k sídlu. Šel pomalu a křižoval les sem a tam a volal Ctislavovo jméno. Nikde ani náznak. Už se blížil k Temnému sídlu, když zahlédl mezi stromy pohyb! Opět zvolal „Ctislaaaaveeee“, a sledoval co se bude dít. Vyrazil směrem k sídlu, když proti němu vyrazila postava. To ho polekalo, tak se zastavil. Ale po chvíli ho poznal. Byl to Volymír!
„Co tu děláš“? Zeptal se s údivem Tichoslav. „Jak to, že nejsi u vlků“.
„Rozmyslel jsem se. Nemohu opustit rodnou vesnici a tak tady sedím a přemýšlím, jak to vysvětlit a jak mě přijmete zpět. Vím, že ty co odešli, považuje vesnice za zrádce“.
„Co blbneš, jsem rád, že jsi se tak rozhodl“, uklidňoval Volymíra.
„Tak to jsem rád. A co ty tady děláš“?
„Ztratil se mi syn. Tak ho hledám, hledám ho tady, jestli ho zase neodnesli vlci“.
„To je hrůza, tak to ti pomohu hledat. Půjdeme se podívat do údolí“.
„Tak na co čekáme“, zvolal Tichoslav a oba se skoro rozběhli pěšinou do údolí. Byli dole velmi rychle. Údolí se zdálo opuštěné. Znovu Ctislava volali, ale nic. Prošli až k místu, kde je brána. Ale jít dál se báli.
„Podíváme se raději kolem“. Chodili po lese a sledovali. Nic než křik ptáků, občas zašustilo mezi stromy, jak prchali srny, jinak nic. Začalo se smrákat. Nechtěli to vzdávat.
„Musíme les pořádně prozkoumat. Budeme muset i do Lycantropei, třeba tak proběhl“, poznamenal Volymír.
„Nemohl, nemá osobní kámen“, zapomněl jsi? Jak tak zoufale přemýšleli, tak v místě, kde je brána se rozzářilo fialové světlo. Vytvořil se světelný sloup a místo, kde byla brána potemnělo.
„Právě se brána zavřela“, odtušil Tichoslav. „Chvíli si odpočinem v sídle a budeme pokračovat ráno“.
„To bude moudré, stejně nic nevidíme“. Více popaměti, než jinak našli cestu z údolí. Byla jistě půlnoc, když dorazili k sídlu. Lehli si na trávník, neboť dveře byly zamčené, jak očekávali. Dlouho Tichoslav nemohl usnout. Vzpomínal na svou ženu, která také jistě nespí. Hned jak se začalo rozednívat, vstali. Dohodli se, že vyrazí každý jedním směrem a sejdou se ve vesnici. Volymír vyrazil do údolí a Tichoslav na západ směrem, kde byla druhá brána. Prodíral se mezi stromy, volal svého syna, ale stále nic. Byl už pryč celý den, vždyť se ztratil včera ráno, to odešel za svými výpravami. Prošel místem brány a ocitl se v divném, temném a hlubokém lese. Tady být nemůže, dokud byla otevřené brána, do tohoto lesa by se nedostal, proto se vrátil. Vydal se více na jih, směrem k vesnici. Tady snad nikdy nešel. Ocitl se mezi skálami. Procházel stezkou mezi skalními masívy, když se ocitl na kamenném nádvoří. Obcházel ho a ocitl se na okraji nevelké propasti. Pohlédl dolů a pak to uviděl! Dole ležel jeho syn. Ihned hledal cestu, kterou by se dostal dolů. Šel podél okraje propasti a našel strmou stezku, která směřovala dolů. Rychle se po ní vydal. Už byl skoro dole, když zakopl o kořen a v kotrmelcích sletěl na dno. Ihned se zvedl a běžel k tělu svého syna. Ctislav ležel, nehýbal se. Přiskočil k němu a přiložil ucho k ústům. Dýchá! Začal ho prohlížet, vypadalo to, že má zlomenou ruku. Tak ležela v nepřirozeném úhlu u těla. Ihned našel dva klacky, sundal si košili a roztrhnul jí, aby mohl udělat dlahu na zlomenou ruku. Zvedl syna do sedu. Náhle otevřel oči.
„Už to bude dobré“, uklidňoval Ctislava. Vzal ho do náruče a začal stoupat pěšinou vzhůru. Byla velmi strmá a tak to šlo pomalu. Musel si pomáhat pomocí kořenů a stromů, ale delší námaze byli oba nahoře. Pak už si to kráčeli k vesnici. Když se objevili ve vsi, lidé se kolem něho shlukli. Byla tam i Protibora. Ta se vrhla k synovi.
„Opatrně“, upozornil ji Tichoslav. „Má zlomenou ruku“. Odnesli ho k šamanovi. Ten mu ošetřil zlomeninu a dal mu nějaký lektvar. Domů už šel po svých. Hned jak přišli domů, dostal velkou misku polévky a musel vyprávět, co se mu stalo. Ale Ctislav si nic nepamatoval.
„Musel se řádně praštit do hlavy“. Což potvrzovala tržná rána na hlavě, které si Tichoslav hned nevšiml, protože byla schovaná pod vlasy. „Proto si nic nepamatuje“. Hned jak se najedl, lehl si do postele a okamžitě usnul.
Tichoslav vyšel ještě ven a ptal se lidí, kde je Volymír. Vzbudil tím velký rozruch. Vždyť odešel, oponovali ostatní.
„Ne, neodešel, pomáhla mi hledat syna“. Bylo skoro večer, když uviděli přicházet od lesa postavu. Ano, byl to Volymír. Měl velikou radost, když se dozvěděl, že je Ctislav šťastně doma. Bylo už pozdě, když všichni usnuli.