VanHelsing.info

Hmmm, zajímalo by mě, jestli Ctislav spadl jen nešťastnou náhodou a kde byl celou tu dobu Volymír. Ten divný, temný a hluboký les vypadá docela slibně,...

Ráno bylo krásné slunečné, i když v tuto roční dobu se v noci teploty blížily k bodu mrazu. Protibora hned jak se Ctislav probudil se začala vyptávat. Jak je možné, že jsi spadl do té propasti. Nikdy jsi nikam nespadl. Ctislav se otočil na svou matku a díval se do jejích očí, které byly plné očekávání a radosti zároveň. Dlouho nic neříkal.
„No, nemusíš hned, však ještě bude čas si o tom promluvit. Teď se pojď najíst“. Snídani si užíval, v rokli v lese mu vyhládlo a šaman nechtěl, aby mu ještě večer dávala najíst. Právě dojídal poslední placku a někdo zabušil na dveře. Protibora šla otevřít. Stál tam Jaroslav, Tichoslav a i Volymír.
„Přišli jsme se podívat na Ctislava“, hned na uvítanou řekl Jaroslav.
„Nu, pojďte dál, právě jsme dojedli. Dáte si něco“, hned se ptala starostlivě Protibora.
„Ne děkujeme“, odvětil hned Jaroslav. „Jen potřebujeme vědět, co se Ctislavovi stalo. Je divné, že by jen tak spadl do rokle“.
Ctislav vstal od stolu a šel k Jaroslavovi. Naklonil se k němu a šeptá mu do ucha.
„Řeknu to jenom tobě, nechci, aby se mi ostatní smály“.
„Dobře, půjdeme tedy do pokoje“, souhlasil Jaroslav a šli do pokoje.
„Tak povídej“.
„Šel jsem po lese. Byl jsem zvědav, jestli tu rostou nějaké houby. Říkám si, že jich tu musí být plno, když sem do této doby nikdo nechodil. A také ano, sundal jsem si košili a sbíral do ní houby. Pak jsem uslyšel zvuky. Jako by někdo, nebo něco šlo lesem. Otočil jsem se, ale nic jsem neviděl. Tak jsem šel dál. Byl jsem u té rokle a říkal jsem si, že se vrátím domů, když za mnou zařvalo nějaké zvíře. Ale když jsem se otočil, byla to obluda. Velký ještěr. Chňapl po mě, ale já uskočil, ale zapomněl jsem, že stojím na kraji té propasti. Pak už si nic nepamatuju. Ale ta obluda vypadala jako drak z pověstí, které mi vyprávěli večer před spaním. Vždycky mi říkali, že je to jen pohádka, že nic takového není. A je! Jsou vlkodlaci a jsou i draci. Nebudeš se mi smát, že ne. A necháš si to pro sebe, prosím“. Ctislavovi oči se zadívali do těch Jaroslavových. A Jaroslav věděl, že Ctislav mluví pravdu.
„Můžeš mi toho draka namalovat? Rád bych věděl, jak vypadal“.
„Jo to můžu“, souhlasil Ctislav a Jaroslav šel do kuchyně a řekl si o kus pergamenu a pero na psaní. Ctislav namaloval, jak nejlépe uměl bytost, co viděl. Byl to plaz, něco jako velký mlok, ale neměl křídla.
„On neměl křídla? Ale draci přeci létají, tak křídla potřebují. Nezapomněl jsi na ně“?
„Ne, nezapomněl, křídla neměl, takže to vlastně nebyl drak“, řekl skoro smutně Ctislav.
Vrátili se za ostatními a Jaroslav oznámil, že bude potřeba udělat výpravu do toho lesa. Vyzbrojíme se a vyrazíme, hned zítra ráno.
„Kde sebereme nějaké zbraně? Máme jen sekery“.
„V sídle v lese je zbraní dost, tak si je tam půjčíme. Stejně když je teď brána zavřená, tak si tam vlci stejně nedojdou“.
Odpoledne strávili tím, že se připravovali na zítřejší výlet. Debatovali o tom, jak vše zorganizovat.
„A co nás tam tedy čeká, a proč Ctislav spadl“?
„O tom nechci mluvit, jen vím, co nás tam čeká. Velká zvířata“.
Ráno vyrazili brzy. Chvíli jim zabralo, než došli do lesního sídla. Brána byla sice zamčená, ale nebyl problém rozbít jedno okno a Jaroslav vlezl dovnitř. Pak vynosil několik mečů, kuší a dost šipek.
„Tak jdeme, musíme vědět, co nás tam čeká a s čím máme co dočinění“.
„A jak to, že to tady dříve nebylo“, zeptal se Volymír.
„No, asi jak se zavřela brána do Lycantropei, propojil se s námi jiný svět. Tak se nezdržujme a jdeme“!

Hmmm, tak jiný svět. S ještěrem. V Lycantropei máme taky jednoho, to vypadá slibně.
Jsem zvědavá, jak výprava dopadne. Jestli budou stačit ty celkem jednoduché zbraně a odhodlání. Ještěři mívají dost hrubou kůži a jako mamuta ho nejspíš lovit nebudou,...
Těším se na pokračování, zajímalo by mě, jak si s tím ještěrem poradějí.

Výprava byla připravena, a tak se mohli vydat na průzkum toho lesa. Vyrazil Jaroslav, Vladiboj, Tichoslav, Jaropluk a Domoslav. No spíše to byl prales. Vstoupili do temného lesa, kde nebyla žádná cesta. Ztratit se zde by nebylo vůbec těžké. Bylo ráno a slunce jim svítilo do levé ruky, takže bylo jasné, že šli na jih. Šli potichu, snažili se nedělat hluk. Kdykoliv se mohli stát obětí, nějakého tvora. Poměrně pohodlně došli až k propasti pod vedením Tichoslava. Pamatoval si cestu dobře.
„Tak tady jsem našel Ctislava. Tady ho vyděsil ten ještěr“. Všichni zbystřili a poslouchali, jestli neuslyší nějaké zvuky. Slyšeli pouze ptáky. Pak se ale mezi stromy něco mihlo. Domoslav natáhl svoji kuši a vložil do ní šipku. Pozorně sledoval to místo. Mezi stromy se objevila laň. Obyčejná laň. Oddechli si a vydali se dál. Prošli místem, kde nebyly stromy tak husté, když se Jaroslav zastavil.
„Pojďte se podívat, tady je nějaké stopa“. Ostatní se seběhli kolem. A skutečně, stopa to byla, ale nevypadala jako stopa po nějakém ještěrovi. Spíše velký medvěd.
„Proč jsou tady všechna zvířata tak velká, to přece musí mít nějaký důvod“, podivil se nahlas Jaroslav.
„Všechna ne, ta srna byla normální velikosti“. S tím se muselo souhlasit, ale nedávalo to odpověď na danou otázku. Šli dále do hloubi lesa. Drželi se stále tak, aby měli slunce po levé straně. Sice je to stočí směrem na západ, ale to nevadí. Stejně neměli konkrétní cíl. Najednou zaslechli řev. Znělo to jako od medvěda. Zvolnili chůzi a sledovali místo, odkud se řev ozýval. Stále nic neviděli. Až po chvíli. V lesa před nimi stál medvěd, asi tak tři metry vysoký a ještěr zhruba pět metrů dlouhý. Ještěr napadl medvěda. Ale ten se uměl docela bránit. Jeho tlapy a silné drápy roztrhly ještěrovi kůži na krku. Ten silně krvácel. Oba soupeři se sledovali, ale medvěd na tom byl rozhodně lépe. Několik pokusů o výpad ještěra vůči medvědovi ten lehce odrážel. Ještěr nebyl evidentně ve formě. Po chvíli to vzdal a rozběhl se do lesa. Medvěd ještě provedl výpad za utíkajícím ještěrem a doprovodil ho silným řevem. Celá skupinka pozorovatelů byla přikrčená za stromy a sledovala celý souboj s napětím. Medvěd náhle změnil směr a vydal se směrem k nim. Na nic nečekali a začali se přesouvat směrem do lesa. Za chvíli byli evidentně v bezpečí, protože medvěda za sebou neviděli.
„Kam půjdeme, je už jistě po poledni, tady se posadíme a pojíme. Pak se vydáme směrem na sever a vezmeme to směrem k sídlu a do naší vesnice“. S tím všichni souhlasili. Vybalili si z tlumoků kus sušeného masa, sýr a placky. V koženém vaku měl Jaroslav jeho medovinu. Ta přišla k chuti. Vyrazili tedy směrem, kde by měl být sever. Šli celkem dlouho a stále nenacházeli tu propast, kde spadl Ctislav. Přesto měli pocit, že by už měli být u ní, když Domoslav ukázal před sebe. Mezi stromy se objevila zeď.
„Museli tady žít lidé, když je tady kamenná zeď“. Vyšli směrem ke zdi a když přišli blíž, uviděli nějakou tvrz. Vstupní brána byla zavřená, ale dveře byly vyvráceny, takže nebyl problém dostat se dovnitř.
„Vzal někdo světlo, pochodeň“, tázavě se zeptal Jaropluk. Jaroslav sáhl do tlumoku a vyndal lampu. Samozřejmě že i s křesadlem. Rozsvítil ji tedy a vypravili se chodbou, která vedla doprava. Narazili na schodiště, které vedlo nahoru. Byl zde zápach tlející. Jaroslav se vydal po schodech a ocitl se na další chodbě. Z ní vybočovaly dveře do různých místností. Byly zde tři. Jedna byla evidentně ložnice, podle postelí a skříní na prádlo. Druhá byla prázdná, ale Jaroslav si tipnul na kuchyň, jelikož byl vstup do komína a zbytky něčeho na podlaze připomínaly kachlovou pec. Třetí místnost byla shromažďovací. Stůl uprostřed a kolem židle. Bylo jich třináct! Jaroslav ihned běžel do ložnice. Taky tam bylo třináct lůžek. Potom se vrátil do místnosti se stolem. Prohledal skříně, které byly kolem zdí. Otevřel jednu a našel něco jako knihu. Otevřel jí. Písmo znal, ale nedokázal rozumět textu. Proto knihu zavřel a položil zpět. Otočil se a chtěl jít zpět ke svým druhům, když uslyšel za sebou ránu. Kniha spadla z police na zem. Otevřela se a na stránce s textem byl obrázek. Evidentně zobrazoval vlkodlaka! Najednou mu blesklo hlavou. Třináct židlí, postelí. Smečka vlkodlaků má přeci vždy třináct členů! Ihned se hnal ke schodům a ostatní za ním.
„Co se stalo“? Jaroslav neodpověděl. Z přízemní chodby se vydal po schodech do sklepení. Něco ho tam táhlo, nevěděl co. Byla tam chodba, která se dělila na tři směry. Jeden byl zasypaný, ale druhé dva ne. Vydali se tedy cestou vpravo. Byl zde ještě více zatuchlý vzduch než nahoře. Asi po sto metrech chodba sestupovala níže, ale byla zatopená. Neodvážil se do vody vstoupit, nevěděl, jakou hloubku může očekávat, proto se vrátili a vydali se prostřední chodbou. Šli dlouho. Nedokázali přesně odhadnout, ale Jaroslav počítal kroky. Šest set padesát kroků, když narazili na dveře. Dřevěné. Domoslav měl sekeru. Ihned jí použil a po chvíli sekání dveře povolily. Vešli dál a ocitli se v místnosti. Byla celá z kamene. Na jejím konci byla skříň s nějakými knihami. Vzal jednu do ruky. Opět ta divná řeč. Přešli celou místnost a další dveře byly otevřené. Prošli. Ocitli se v krátké chodbě a schody nahoru dávali naději na lepší vzduch. Vystoupali nahoru a na chodbě byla okna. Podívali se ven. Byla už tma. Proto šli dál a našli okno, které bylo rozbité. Jaroslav vylezl ven. Ostatní lezli za ním, ale Jaroslav skoro vykřikl! Ostatní se zastavili jako na povel. To, co viděli jim zastavilo dech.

Tak tohle mi nedělej! Nejdřív mě vyděsila ta laň a teď tohle! Zase budu týden přemejšlet, co je tak zaseklo! Že by nějaké shromáždění vlkodlaků nebo dokonce obřad?
Ještě omluva, jsem na dovče a měním místo, takže do topicu Knihy napíšu až za chvíli, ledva stíhám číst, co napíšeš Ty .

Ocitli se na nádvoří jakého si hradu. Všem byl povědomý. Ano! Bylo to Temné sídlo. Prošli tedy podzemní chodbou z lesa, které do tohoto světa nikdy nepatřil do sídla, které ano. Jaroslav jenom kroutil hlavou. Jelikož bylo až hodně pozdě, Jaroslav se rozhodl, že přespí zde v sídle. Ráno půjdou do své vesnice. Otevřely dveře a vešli dovnitř. Nepotřebovali si ani svítit, znali to tady dobře. Ještě si zašli pro kousek sušeného masa a zapili ho vodou. Nedalo jim vůbec práci usnout. Jaroslav ale ještě přemýšlel. Nešlo mu to všechno do hlavy.
Ráno, když se vzbudili, posnídali zbytky jídla, co tu ještě byly.
„Domoslave“, oslovil Jaroslav svého souputníka. „Pojď, půjdeme se ještě podívat do toho sklepení, něco mi tady stále nesedí. Něco je tu divné“. Domoslav jen souhlasně kývl hlavou. Pro jistotu si vzal sebou svoji sekeru a vyrazili. Sešli dolů do sklepení. Lampa chabě osvětlovala prostor před nimi. Došli až do té kamenné místnosti, kde se ocitli. Prohlížel se police a viděl, že je mezi knihami mezera, jakoby někdo nějakou knihu vyndal, ale už nevrátil.
„Zajímalo by mě, co zde bylo za knihu“, přemýšlel Jaroslav nahlas.
„Netuším“, pokrčil rameny domoslav. Nic krom polic s knihami zde nebylo. Knihám stejně nerozuměli, tak se rozhodli, že půjdou zpátky. Ještě jednou Jaroslav posvítil lampou do všech koutů a najednou uviděl mezi dvěma skříněmi něco jako dveře. Kamenné dveře. Přišel tedy blíž, aby se lépe podíval. Ano! Byly to dveře. Opřel se tedy do nich, ale stalo se přesně to, co očekával. Neotevřely se. Domoslav přišel ke dveřím a oba znovu zkusili zatlačit. Kdepak! Ani se nehnuly. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než se vrátit. Nahoře už na ně čekali ostatní a hned se vydali do vesnice. Procházeli lesem a za chvíli byli už na louce, která vedla kolem domku Jaroslava. Zde se rozloučili a každý šel do svého domova. Ještě než se rozešli, domluvili se, že se večer sejdou u Jaroslava doma a prodiskutují další kroky a plány, co dělat. Práce je ve vsi pořád dost. Večer na sebe nedal dlouho čekat a u Jaroslava už byla půlka vesnice. Museli si sednout venku, protože dovnitř by se nevešli. Všichni byli zvědavý, co našli a jak to v to lese vypadá. Jaroslav jim postupně vyprávěl, co a jak bylo. Množili se stále další a další dotazy až je Jaroslav zastavil.
„Zatím to není důležité. Důležité je, jak si rozdělíme práci na polích i za ty, co odešli. Nemůžeme si dovolit přijít o žádné potraviny, zima může být dlouhá“. Tím ukončil diskuzi a následovala zábava, popíjela se medovina a stále dokola se probíraly věc spojené s těmi záhadnými věcmi kolem tajné chodby do sídla a jinakosti nového lesa. Bylo hodně po půlnoci, když se rozešli. I Jaroslav si rád lehl do své postele a brzo usnul. Najednou ho probudilo, jak s ním někdo zacloumal. Polekaně se zvedl a snažil se zadívat do tmy. Moc toho neviděl, ale ten někdo na něho nezaútočil, to ho uklidnilo. Viděl jen postavu a lampu, kterou držel dotyčný v ruce. Pak ji zvedl a Jaroslav leknutím znovu spadl do postele.

To mi nedělej! Teď budu týden čekat, co ho tak vyděsilo,...Tip mám, ale počkám si!

„Klid“, uklidňoval Jaroslava Herve. „Našli jsme spojení mezi našimi světy. V podzemí. Vyšli jsme si do lesů, které se nám zpřístupnily v našem kraji a podzemní chodbou, kde byla také něco jako brána jsme se dostali do sídla“.
„No to je skvělé“.
„No to je, ale není to zrovna snadné. Brána, co byla v údolí byla snazší“, pokazil Jaroslavovi radost Herve.
„To nevadí, chci vědět, kudy se dá jít“.
„To ti ukážeme. Dočkáme rána a vyrazíme“.
Ráno, když se rozednělo, zašli nejprve na náměstíčko vesnice a svolali všechny obyvatele. Všichni se podivili, když uviděli Herva a Jaroslava. Ten jim oznámil tu skvělou zprávu, že je opět možnost projít do Lycantropei. Všem ovšem uniklo, že pokud to objevili oni, mohou podobnou cestu objevit i temní. Jaroslav za doprovodu Herveho a Kamdara vyrazili k sídlu a šli prozkoumat zmíněnou cestu.
Mezitím se ve vesnici rozběhl den, jako každý jiný. Lidé si šli po své práci a diskutovali o tom, jestli jim vůbec poznání vlků přineslo něco dobrého. Bylo jim lépe dříve, když neměli ponětí o jiné zemi. Přemýšleli, jestli by se vůbec kdy stalo to, co se stalo. Tak uplynul den a Jaroslav se nevracel. S přibývající tmou sledovali cestu od lesa a čekali, jakou zprávu jim jejich starosta přinese. Ten ale nepřicházel.
Až ráno, se objevil na cestě z lesa. Uviděla ho Lutona. Hned zburcovala, koho potkala a šli Jaroslavovi v ústrety. Hned se ho vyptávali, jak to bylo a jestli jde tak dlouho, že je to daleko. Je to nebezpečné? Otázek bylo mnoho. Mezitím už došli do vesnice. Také jim pověděl o cestě jeskynní chodbou, ve které uviděli temnovlky. Najednou bylo ticho.
„Ano, všechno je tady zpátky. Musíme se s našimi vlky domluvit, jak celou věc řešit. Zatím budeme žít a pracovat, jak jsme zvyklý.
S tím se Jaroslav rozloučil a šel si odpočinout. Měl toho za sebou dost. Bylo pozdní odpoledne, když se vytratil ze svého domku a šel opečovat svoje včely. Práce mu netrvala dlouho, a tak se rozhodl, že půjde opravit to rozbité okno, co je v sídle. Přespí tam a ráno se vrátí. Vydal se tedy lesem k sídlu. Otevřel s vrata a vešel do chodby. Okno vyndal a zbylé sklo vytloukl z rámu. Vezme ho do vesnice a zasklí. Sedl si v hodovní místnosti a dal si sušené maso. Když dojedl, byla už docela tma. Díval se z oken, a ještě se mu nechtělo jít spát. Rozhodl se na malou večerní procházku. Vydal se do údolí. Pomalu sešel dolů a byl na plošině, kde uviděli rituál, kdy se proměňoval Jakub. Často na to musel myslet. Začal přemýšlet o věcech minulých. Když tu náhle uslyšel podivný dupot. Něco, nebo někdo se pohyboval po lese. Schoval se za silný strom a pozoroval okolí. A skutečně! Mezi stromy se mihl stín něčeho velkého. Po chvíli to poznal. Byl to podobný ještěr, jakého viděli u té tvrze, ze které vedla podzemní chodba do Lycantropei. Je to jasné. Naše světy se začínají propojovat. Když Eigi zavřel brány tady v údolí, narušilo to nějaké síly světa, které nemůže člověk pochopit. Počkal, až ten tvor bude daleko a vrátil se do sídla. Nemohl vůbec usnout. Musí se setkat s Hervem a všechno s ním probrat. To, co bylo se hroutí a svět začíná být nestabilní. Herve říkal něco o tom, že našli nějaké knihy vlkodlaka, který na tom pracoval. Budou muset zjistit, jestli nevypátral o celé věci něco víc. Nakonec usnul.
Ráno se probudil s bolavou hlavou. Nedostatek spánku udělalo svou práci. Vypravil se tedy do vesnice. Scházel ze schodů do přízemní chodby a sebral rám okna na opravu. Pak se podíval na schodiště, které vedlo do sklepení. Má se vypravit za Hervem hned? Ne, lépe je věci neuspěchat, vydal se směrem k vesnici.

Ha, já věděla, že se temnovlků jen tak nezbavíme! Aspoň budou další zápletky. Že by další souboje?

Dnes bylo poměrně slušné počasí. Ikdyž se teplota blížila k nule, modrá obloha a bezvětří napovídalo, že bude příjemně. Vypravil se ke svým včelám zkontrolovat, jestli jsou dobře zazimované. Vše v pořádku a proto se vydal do vesnice. Pohovoří s lidmi. Moc jich tady nezbylo, když se odstěhovali někteří k vlkům. Když procházel kolem domku, kde bydlela Protibora, otevřely se dveře a pokynula na Jaroslava, aby šel dovnitř. Vkročil do chodby, odkud vedly dveře do obytné místnosti.
„Tak už ses alespoň trochu vyrovnala se ztrátou Ctislava? Byl to šikovný chlapec. Je mi ho moc líto“, přerušil ticho Jaroslav.
„Ano, vyrovnávám se, Bohové to tak chtěli. Vždy jsem se modlila za svého syna, aby netrpěl v životě jako já“.
Jaroslav se zamyslel, ale ať se snažil, jak chtěl, netušil, o čem Protibora hovoří, ale raději se neptal.
„Ale k tomu, proč s tebou chci hovořit o samotě. Opět jsem viděla tady ve vesnici podivného chlápka. A krk bych na to dala, že jsem viděla, jak se proměnil ve vlkodlaka. Vlci z Hervovi smečky sem přišli“?
„Ne, určitě ne. Ale Herve našel spojení mezi našimi světy. Podzemím z jedné staré tvrze hluboko v lese. Ale nechodí sem. Byl tu pouze on, a to tu noc, co se jim podařilo projít sem k nám. V noci mě vzbudili u mě doma a vše pověděli. Ale to, co říkáš je znepokojivé. Budu muset za Hervem a vše mu říci. Vesnice je v nebezpečí, pokud jsi tady viděla temnovlka“. Ale to by znamenalo, že prošli i do sídla. Vždyť ta cesta ústí v sídle! „Děkuji ti, že jsi mi to řekla“, dodal ještě a rozloučil se. Musí se vydat za Hervem. Cestou, když míjel skupinku lidí zaslechl cosi o tom, že nemohou najít Igora. Zastavil se proto, aby se zeptal na podrobnosti. První ho uviděla Střezislava.
„Ano zmizel Igor. Večer byl doma, ale ráno byl pryč“! Skoro křičela, když to vyprávěla.
„Musíme se po něm podívat“, dodal Jaroslav. „Já jdu nyní za Hervem, Protibora prý viděla v noci ve vesnici temnovlka. Musím se s ním poradit, co dělat“.
Na to odešel. Vydal se směrem k sídlu. Když přicházel ke zdi sídla, uviděl, že v lese mezi stromy vlci něco trhají. Přišel trochu blíž, ale to už ho spatřil jeden vlk a začal vrčet. Raději se proto stáhl a couval pryč. Každopádně si nemohl nevšimnout, že ti vlci trhají lidské tělo. Hned ho napadlo, kdo to mohl být. Igor! Nečekal na nic a už procházel podzemní chodbou a za nedlouho vylézal z tvrze. Vypravil se směrem k hostinci. Neustále koukal, aby ho nepřekvapili ti plazi. To by špatně skončil. Proto pospíchal. Udýchaný vyšel z lesa a už uviděl hostinec a několik srubů, které už byly dostavěny. Hned ho uvítali i bývalí obyvatelé vesnice.
„Kde je Herve“, hned ze sebe vyhrknul.
„V hospodě i se Sígrid“. Skoro vběhl dovnitř a hned si sedl ke stolu, kde popíjel pivo Herve. Byl v docela dobré náladě. Něčemu se s Sígrid upřímně smáli.
„Buď pozdraven, Jaroslave. Co tě přivádí“?
„U nás ve vesnici byl viděn temnovlk. A Igora jsem našel u sídla, byl mrtvý. Hodovali na něm vlci.
„Možné to je. Mají také cestu z jejich světa do jeskyně za jezerem. Ale znamená to tedy, že chodí přes naše sídlo. Už jsem o tom přemýšlel. Musím se poradit s Eigim. Pojď, zajdeme za ním hned“.
Eigiho našli sedět před srubem. Vypověděli mu vše, co se přihodilo. Ptali se, zda by nešlo zničit i ten podzemní průchod. Ale Eigi měl hned jasno.
„už jsem nad tím meditoval s Velkým vlkem. Tím bych opět zprovoznil staré brány. Nemůžeme ty světy od sebe oddělit. Universum to nedovolí. Je to jako bys uzavřel všechny odtoky z jezera. Naplní se a přeteče. Nejde to! Nechci se už do toho plést, udělal bych více škody než užitku“. Tím Eigi skončil svou řeč a bylo vidět, že to myslí vážně.
Jaroslav posmutněl.
„Zasypat chodbu v jeskyni“, zapřemýšlel Herve. Ale jak?
„Neuměl bys zasypat tu chodbu v jeskyni, nějak“, zeptal se Eigiho.
„Ano, mám recept, jak vytvořit písek, co vybuchuje. Ale mám zapovězeno ho použít. Časem by se obrátil tento písek proti vám. Lidé by ho zneužili proti sobě!“
„Nemusíš ho nikomu dávat, jen vyrob potřebné množství a zase recept schovej!“ Jaroslav zoufale prosil. Dovedl si představit tu hrůzu, která by přišla, pokud to neudělají. Eigi byl neoblomný. Vraceli se do hostince a přišli akorát na oběd.
Po obědě se Jaroslav vypravil zpět do své vesnice. Procházel lesem a už byl před mýtinou, kde se nacházel tvrz s chodbou, když uviděl, jak se asi třicet postav plaví po jezeře v loďkách k tvrzi.

Třicet postav, že by se temnovlci dali na pádlování? Když mohou zvolit jinou cestu? Ale třeba to vůbec nejsou temnovlci. Mno, teda - že není možné zničení té spojovací cesty mezi světy, to je dobré! Aspoň se příběhy pohnou dál. Překvapuje mě, že se temnovlci nebojí těch plazů u jeskyně. To jsem zvědavá, co Jaroslav vymyslí. Vrátí se? Půjde dál do vesnice všechny varovat?
Jsem ráda, žes dal pokračování. Zajímalo by mě, co jseš víc. Hervé nebo Jaroslav? Asi Hervé, co?
Se těším na víkend (a další pokračování).

Na nic nečekal a rychle vběhl do tvrze. Proběhl chodbou, ale moc rychle to nešlo. Snažil se ale spěchat. Bylo to nekonečné, než se objevil ve sklepení sídla. Vyběhl ven a běžel lesem k vesnici. Když probíhal kolem svého domku, zastavil se. Otočil se a uviděl, jak na kraji lesa stojí asi třicet postav, které se mění ve vlkodlaky. Rozběhl se a vrazil hned do první chalupy.
„Rychle utíkejte, jdou sem temnovlci“! vyběhl ven, a to samé stačil u druhé chalupy. Více nestihl, protože vlkodlaci byli už blízko. Proto všichni běželi a křičeli na ostatní, aby utekli. Ale bylo to málo platné. Proběhli vesnicí a běželi k lesu, který se rozkládal za vesnicí. Na kraji lesa se zastavili, protože už byli unavení, ale zase se hned rychle rozešli hlouběji do lesa. Schovali se za skálou, která zde byla. Neodvážili se vrátit, ani se jít podívat co se děje, a ani asi nechtěli! Byli zde pouze dva muži, Žitomír, Unislav, jejich ženy Radomila a Zlata a její dcerka Vyšeslava. Jako šestý Jaroslav. Postupně se šli napít do blízké studánky. Hlad ani nepociťovali. Čekali do večera a přespali v lese. V noci uviděli v dálce záři. Měli neblahé tušení o tom, co se stalo. Ráno, když je vzbudilo svítání a trochu se zklidnili, Jaroslav rozhodl, že se půjdou podívat do vesnice. Vyšli pomalu směrem k vesnici. Vyšli z lesa a blížili se k vesnici. Už z dálky uviděli spálené chalupy. Většina z nich ještě doutnala a dohořívala. Pomalu a opatrně šli do vesnice. Vůbec nepřemýšleli o tom, že by tam temnovlci ještě mohli být. Procházeli vesnicí. Na zemi se válely mrtvoly jejich sousedů, kamarádů. Jejich těla byla roztrhána. Hrozný pohled dokresloval obraz naprosté zkázy. Zastavili se a malá Vyšeslava plakala.
„Co se to stalo“, ptala se s pláčem otce. Ten neměl sílu vůbec odpovědět.
„Co budeme dělat“, ptal se Jaroslava Unislav.
„Půjdeme za ostatními do Lycantropei. Věřím, že nás Herve přijme“. Ostatní na souhlas kývli hlavou a rozešli se dál. Prošli vesnici a Jaroslav se zastavil u svého domku. Ten zůstal celý, nepoškozen. I úly byly v pořádku. „Vezmu si je sebou, vlci budou chtít medovinu“, pokusil se Jaroslav narušit smutný pochod. Došli k sídlu.
„Počkáme tady“, navrhnul Žitomír.
„Ne, projdeme do Lycantropei a počkáte v lese. Tady v sídle se pouze vyzbrojíme. Vezměte sekery a luky, či kuše. Nevím, kolik zbraní tam ještě je. Když vás Herve přijme, dojdu pro vás“.
A tak se vypravili. Postupně prošli chodbou a vyšli v tvrzi u jezera. Jaroslav otevřel dveře a podíval se ven. Přesně před vchodem stál jeden z ještěrů. Opatrně zase zavřel dveře.
„Pojďte s kuší a lukem nahoru“. Otevřely okna a ještěra měli přímo na dostřel. Začali do něho sypat jeden šíp za druhým. Nakonec ho udolali. Vrátili se dolů a prošli opatrně kolem ještěra. Cestu už Jaroslav znal, a tak netrvalo dlouho a Jaroslav se zastavil.
„Zde počkejte“, a vydal se dále k hostinci. Ostatní byli nervózní a přemýšleli o událostech posledních několika hodin. Zlata uklidňovala Vyšeslavu.
„Neboj, najdeš si zde nové kamarády, bude se ti tady líbit. A hlavně budeme v bezpečí“, alespoň doufám, pomyslela si. Už pociťovali hlad. Ale v tom se objevil Jaroslav.
„Pojďte, Herve nás přijal“! Vyrazili k hostinci. Herve je přivítal a promluvil k nim. To už se zde shromáždili i ti, co už tu byli. Přes zimu se ubytují u ostatních ve srubech a na jaře si postaví svoje. Pak šli do lokálu a konečně se najedli. Začne jejich nová éra, nové životy. Život v jejich rodné vesnici definitivně skončil!

Omloouvám se, ale to je poslední kapitola Temného sídla. Už se mi to začalo vymykat z ruky, dál bude pokračovat pouze Lycantropea.

Čekal jsem, jaká bude reakce. Jsou pro mě důležité. Přizpůsobuji se podle nich.

Promiň, nedostala jsem se k tomu dřív.

Mno, já myslím, že to jinak skončit nemohlo, ty dva příběhy se prolínaly a nakonec by se stejně musely nějak spojit v jeden, nebo by jeden musel skončit. Leda bys napsal další příběh, kdy by se přeskakovalo z jednoho děje do druhého, a to by fakt nešlo.
Konec Temného sídla byl sice poněkud drastický, ale odpovídalo to ději.
Ostatně já jsem se sama spletla, když jsi dal pokračování k tomu druhému příběhu a já jsem to nepoznala.
Já myslím, že by Ti vesnice jenom komplikovala příběh, který je rozehraný v Lycantropei, ono by totiž nezbylo moc motivů, které by si pro další vývoj v Temném sídle mohl použít a točit je dokola by nemělo smysl. Já myslím, že ten příběh spěl k nějakému uzavření stejně a zbývá dost věcí a postav, které řešit v L.
Můžeš si odskočit bránou kam budeš chtít, když to bude příběh vyžadovat, ale už to prostě bude jen jeden příběh.
Psal jsi, že se Ti to vymklo z ruky, já bych spíš řekla, že se Temné sídlo prostě vyčerpalo a už to nemělo kam dál jít, protože klíčové postavy mezitím přešly jinam do druhého příběhu.
Takže fajn, těším se na další děj v L. a jdu si přečíst poslední, cos vložil.