Ráno bylo krásné slunečné, i když v tuto roční dobu se v noci teploty blížily k bodu mrazu. Protibora hned jak se Ctislav probudil se začala vyptávat. Jak je možné, že jsi spadl do té propasti. Nikdy jsi nikam nespadl. Ctislav se otočil na svou matku a díval se do jejích očí, které byly plné očekávání a radosti zároveň. Dlouho nic neříkal. „No, nemusíš hned, však ještě bude čas si o tom promluvit. Teď se pojď najíst“. Snídani si užíval, v rokli v lese mu vyhládlo a šaman nechtěl, aby mu ještě večer dávala najíst. Právě dojídal poslední placku a někdo zabušil na dveře. Protibora šla otevřít. Stál tam Jaroslav, Tichoslav a i Volymír. „Přišli jsme se podívat na Ctislava“, hned na uvítanou řekl Jaroslav. „Nu, pojďte dál, právě jsme dojedli. Dáte si něco“, hned se ptala starostlivě Protibora. „Ne děkujeme“, odvětil hned Jaroslav. „Jen potřebujeme vědět, co se Ctislavovi stalo. Je divné, že by jen tak spadl do rokle“. Ctislav vstal od stolu a šel k Jaroslavovi. Naklonil se k němu a šeptá mu do ucha. „Řeknu to jenom tobě, nechci, aby se mi ostatní smály“. „Dobře, půjdeme tedy do pokoje“, souhlasil Jaroslav a šli do pokoje. „Tak povídej“. „Šel jsem po lese. Byl jsem zvědav, jestli tu rostou nějaké houby. Říkám si, že jich tu musí být plno, když sem do této doby nikdo nechodil. A také ano, sundal jsem si košili a sbíral do ní houby. Pak jsem uslyšel zvuky. Jako by někdo, nebo něco šlo lesem. Otočil jsem se, ale nic jsem neviděl. Tak jsem šel dál. Byl jsem u té rokle a říkal jsem si, že se vrátím domů, když za mnou zařvalo nějaké zvíře. Ale když jsem se otočil, byla to obluda. Velký ještěr. Chňapl po mě, ale já uskočil, ale zapomněl jsem, že stojím na kraji té propasti. Pak už si nic nepamatuju. Ale ta obluda vypadala jako drak z pověstí, které mi vyprávěli večer před spaním. Vždycky mi říkali, že je to jen pohádka, že nic takového není. A je! Jsou vlkodlaci a jsou i draci. Nebudeš se mi smát, že ne. A necháš si to pro sebe, prosím“. Ctislavovi oči se zadívali do těch Jaroslavových. A Jaroslav věděl, že Ctislav mluví pravdu. „Můžeš mi toho draka namalovat? Rád bych věděl, jak vypadal“. „Jo to můžu“, souhlasil Ctislav a Jaroslav šel do kuchyně a řekl si o kus pergamenu a pero na psaní. Ctislav namaloval, jak nejlépe uměl bytost, co viděl. Byl to plaz, něco jako velký mlok, ale neměl křídla. „On neměl křídla? Ale draci přeci létají, tak křídla potřebují. Nezapomněl jsi na ně“? „Ne, nezapomněl, křídla neměl, takže to vlastně nebyl drak“, řekl skoro smutně Ctislav. Vrátili se za ostatními a Jaroslav oznámil, že bude potřeba udělat výpravu do toho lesa. Vyzbrojíme se a vyrazíme, hned zítra ráno. „Kde sebereme nějaké zbraně? Máme jen sekery“. „V sídle v lese je zbraní dost, tak si je tam půjčíme. Stejně když je teď brána zavřená, tak si tam vlci stejně nedojdou“. Odpoledne strávili tím, že se připravovali na zítřejší výlet. Debatovali o tom, jak vše zorganizovat. „A co nás tam tedy čeká, a proč Ctislav spadl“? „O tom nechci mluvit, jen vím, co nás tam čeká. Velká zvířata“. Ráno vyrazili brzy. Chvíli jim zabralo, než došli do lesního sídla. Brána byla sice zamčená, ale nebyl problém rozbít jedno okno a Jaroslav vlezl dovnitř. Pak vynosil několik mečů, kuší a dost šipek. „Tak jdeme, musíme vědět, co nás tam čeká a s čím máme co dočinění“. „A jak to, že to tady dříve nebylo“, zeptal se Volymír. „No, asi jak se zavřela brána do Lycantropei, propojil se s námi jiný svět. Tak se nezdržujme a jdeme“!
|