Hned ten den večer se ukázal nápad, že Jaroslav dojde pro včely jako důležitý. Slavoboj prohlásil, že zásoby medoviny začínají být kritické. To vyvolalo v lokále silný ohlas a Jaroslav rozhodl, že hned ráno vyrazí. Přihlásili se, že půjdou všichni nový osadníci. Sígrid se hned s obavami ptala, zda Herve půjde také. „Ne, to Jaroslav a kluci zvládnou“. Bylo celkem ještě brzo, když šli všichni, jak se říká, „na kutě“. Herve ležel na své posteli a slyšel, jak Sígrid i Freky už spí. Nějak nemohl usnout. Přemýšlel o věcech, které je čekají a o tom, jak to vše zvládnou. Potom se zvedl a potichu opustil pokoj. Sešel dolů do lokálu a vyšel ven před hostinec. Bylo docela chladno, ale jasná noc dávala signál, že bude možná mrznout. Sedl si na lavičku před hostincem a sledoval oblohu. Seděl tam asi půl hodiny, když už se mu zdálo, že mu začíná být chladno, tak se vstal, že půjde do pokoje a zkusí usnout, když uslyšel náhle podivné zvuky. Takové praskavé, když se náhle nad lesem objevila fialová záře. Chvíli byl překvapený a sledoval ten podivný úkaz. Bylo to nad lesem, kde pobývá Eigi. Že by Eigi něco prováděl, podivil se Herve. Trvalo to chvíli a jak se úkaz objevil, tak také zmizel. Přemýšlel ještě, zda se nemá podívat za Eigim, ale to stačí nechat na ráno, pomyslel si a šel do pokoje. Potichu vstoupil a ulehnul. Slyšel jen, jak se Sígrid otočila. Bylo ráno a všichni se sešli v lokále na snídani. Jaroslav se už chystal na výpravu pro včely a početná skupina osadníků s ním. Vypadalo to, že dost spěchají, asi už to chtějí mít za sebou. Projít chodbou do sídla a potom hlavně s úly v rukou, to bude náročné, přemýšlel Herve. Ten se vydal za Eigim do jeho srubu. Ještě uviděl skupinu Jaroslava zmizet v lese, a to už byl u srubu šamana. „Buď pozdraven, Eigi“, vstoupil Herve do srubu. Ten mu odpověděl pozdravem také. „V noci jsem viděl podivnou fialovou záři na nebi nad lesem. Tady, kde máš svůj srub. Co to bylo? Ty jsi něco prováděl“? „Ano, rozluštil jsem zbytek knihy toho Nerana. Bylo tam v té knize zašifrovaný postup, jak brány odstranit. Všechny. Takže svět bude zase jako dřív. A jestli temní přišli z jiného světa, prostě zmizí, nebudou tady a už se sem nedostanou“! Herve se na něho podíval trochu nedůvěřivě. „Opravdu to bude, jak říkáš“? „Jak píše Neran“, opravil Herva Eigi. „Však on vytvořil brány a rozdělil ty dva světy“. „No právě, rozdělil ty dva světy, aby temné dostal pryč, to znamená Eigi, že tady temní v tomto světě vždy byli. On rozdělením světů chtěl udělat bránu, hranici prostě něco, co je rozdělí. A to se teď obnovilo. Takže už nám nic nebrání projít do jejich hradu, ale ani jim k nám. To se ti moc nepovedlo“! Eigi si sedl a přemýšlel. „Máš asi pravdu, ale zpátky už dát nedokážu“. Chvíli bylo ticho. Potom Hervovi došlo, jaké nebezpečí může hrozit Jaroslavovi a ostatním, kteří šli do vesnice pro úly. Vyběhl ze srubu a běžel do hostince. Potkal Edana. „Pojď ihned se mnou, není čas na vysvětlování“. A oba se rozběhli směrem k lesu. Doběhli k tvrzi, vešli dovnitř a hned byli v chodbě. Tu skoro proběhli. Až když vylezli ven v sídle, bylo chvíli času na to, aby Herve Edanovi vysvětlil, o co jde. Vydali se tedy směrem k vesnici. Byly až téměř u Jaroslavova domku, když uviděli, jak se snaží pobrat úly. „Nechte toho“! Zakřičel na ně Herve. Všichni se naráz otočili a překvapeně až vyděšeně hleděli na Herva a Edana. „Co se děje“, ptal se vyjeveně Jaroslav. „Brány zmizely. Klidně si nech ty úly zde, není to daleko. Pojďte, zkusíme najít cestu do hostince“. Nikdo vůbec nechápal, co se děje a jednání Herve také ne. Položili úly zpátky na stojany. „To potřebujeme vysvětlit“, nakonec prolomil ticho Jaroslav. Herve pak popsal co se stalo a co to pravděpodobně bude mít za následek. Všichni si vyslechli Hervovo povídání a evidentně se jim zkazila nálada. „Pojďte, než vyrazíme posilníme se na cestu u mě“. Na to se vydal ke svému domku, otevřel dveře a zastavil se. „Vlastně so dovnitř všichni nevejdeme. Zůstaňte tedy venku. Postáli tedy venku. Nikdo si nesedl na vymrzlou zem. Pojedli zbytek sušeného masa, které ještě zůstalo Jaroslavovi doma, než ho opustil. Vydali se tedy směrem k sídlu. Tam byli za chvíli. „Kudy teď“, ptal se Dobroslav. „No, pokud mi slouží orientační smysl, tak na západ k temným a do leva do údolí k nám“. Vyrazili tedy do údolí. V klidu prošli až k místu, kde dříve byla brána. Herve opatrně vkročil do míst, kde už to bylo jinde. Nic se nedělo. Normálně došlápl a mohl jít dál. Stejně jako ostatní. Spěšně došli k hostinci. Tentokrát měli klidnou cestu, novinka se k temným ještě určitě nedostala. Ale Hervovi to už teď dělalo starosti, jak se budou bránit, co budou dělat. Proto hned jak dorazili oznámil všem, že večer se sejdou na kamenném rituálním místě.
|