VanHelsing.info

Aha, díky moc!

Ráno, byla ještě tma, když se Herve probudil. Podíval se z okna a uviděl, že na východě se už rozjasnilo nebe. Brzo bude svítat. Šel tedy do lokálu a v kuchyni připravil dva vaky s jídlem. Vzal ještě sekeru a kuši a položil zbraně vedle vaků. Ještě zašel do svého pokoje vzal si k sobě kamenný klíč od Eigiho a probudil Sígrid. Jen jí řekl, že jde s Kamdarem do lesa a že se do večera vrátí. Pak šel probudit Kamdara.
„Pojď, je čas vyrazit, abychom byli do večera zpátky“, šeptem vysvětlil Kamdarovi svůj čin. „Počkám na tebe před hostince, pospěš si“.
Netrvalo dlouho a Kamdar se objevil ve dveřích. Herve mu podal jeden vak s jídlem. Ten ho chytil a přehodil přes rameno. Rázným krokem vyrazili směrem k lesu. Cestou debatovali o tom, co to mohlo být za světélka, která viděli večer. Ale žádná úvaha nevedla k pravděpodobnému závěru. Dorazili na okraj toho nového, temného lesa. Tady už museli být opatrní. Netrvalo dlouho, když dorazili k tvrzi. Zdála se být stejná, jako když jí objevili. Žádná změna. Pouze tupě zírala do lesa a lákala kolemjdoucí, aby vstoupili. Zapálili lampu a vešli dovnitř. Šli hned chodbou do sklepení. Tam musí být odpověď. Procházeli chodbou, zapáchající hnilobou. Došli až k místnosti, která se zdála být pustá. Pouze kamenné zdi i podlaha. Pátral po stěnách, lampa osvětlovala vždy malý kousek. Chvíli trvalo, než obešel celou místnost, ale nic nenašel. Nic, kam by se dal strčit kamenný klíč. Zklamaně řekl Kamdarovi, že jsou asi na špatné stopě. Z místnosti jiná chodba nevede, pouze ta, po které přišli. Vraceli se tedy nazpět ke vchodu. Hervemu to nedalo, aby se nešel podívat ještě do té místnosti, kde našli dopis od Nerana. Nic pozoruhodného ale neviděl. Už se chystal odejít, když za sebou uslyšel slabý zvuk. Otočil se a uviděl, že na zemi leží jakýsi svitek. Vypadl z jedné police. Vrátil se pro něj a rozvinul. Oči se mu rozzářili, když uviděl, že je to mapa. Mapa okolí. Hned s ní běžel za Kamdarem. Dívali se na mapu a chvíli jim trvalo, než se v ní zorientovali. Tady je tvrz, kde jsme. A je zde ještě jedna! Je na západ od této. Podívali se na oblohu a slunce jim vycházelo za zády. Musí tedy jít rovně za nosem. Nečekali na nic a vyrazili. Šli chvíli, slunce ani moc nepostoupilo, když došli na mýtinu. Uprostřed stála tvrz, evidentně zachovalejší než ta první. Vydali se tedy k ní. Ale sotva udělali několik kroků, z lesa napravo od nich se vyplazil ten obrovský plaz. Zastavili se a čekali co se bude dít. Nečekali dlouho, když se plaz proti nim rozběhl. Kamdar na nic nečekal a vypálil šipku z kuše. Ta se ocitla uprostřed čela toho plaza. Chvíli se zastavil a cloumal hlavou sem a tam a snažil se šipky zbavit. To se mu nepodařilo. Vyrazil proto znovu. Kamdar už čekal opět s nabitou kuší a Herve se rozběhl proti němu. Vyhnul se tlamě, která po něm chramstla a sekeru zasadil do plazova krku. V tom přiletěla další šipka a zasáhla plaza do oka. Ten zařval bolestí a začal se ohánět ocasem a hlavou kolem sebe. Herve vytáhl sekeru a znovu sekl. Z rány se vyvalil silný proud krve. Ještě chvíli se plaz snažil oplatit svá zranění, ale marně. Zůstal ležet na zemi a pod ním se tvořila kaluž krve.
Šli tedy blíž k tvrzi. Byla vysoká asi deset metrů. To byla věž. Obytná část byla do pěti metrů. Dveře nebylo těžké najít, ale byly zamčené. Nikde neviděli žádné okno, kterým by se dalo podívat dovnitř. Tak se chvíli rozmýšleli. Pak se Herve napřáhl sekerou, že dveře rozbije. První uder způsobil ve dveřích díru. Uvnitř byla tma. Začal tedy sekerou rozbíjet dveře. V tom Kamdar křikl: „Bacha, další ještěr“! A skutečně, z lesa se vyřítil další ještěr a rovnou k nim. Herve mohutným úderem rozrazil dveře. Kamadar se rozkopl a rychle vběhli dovnitř. Dveře byly naštěstí pro plaza úzké. Tak zanechal dalších pokusů a šel zkoumat mrtvolu svého druha. Ale to už Herve s Kamdarem neviděli. Lampou si svítili a uviděli klasické rozčlenění. Chodba, schody dolů a chodba na druhou stranu. Ta vedla ke dveřím do nějaké místnosti. Ty byly otevřené, a tak vstoupili dovnitř. Zde byly na stěnách ještě zbytky výzdoby. Jinak velký stůl a kolem stěn nábytek. Prohlédli několik polic, ale nic, co by je zaujalo.
„Já bych tipoval na to sklepení“, navrhnul Kamdar.
„Jo, máš pravdu, jdeme. Už je určitě poledne. Ale nejprve si sedneme a najíme se“. Sedli si tedy na židle, které byly kolem stolu, otevřeli vaky a pojedli. Zvedli se a Herve se ještě podíval z jednoho okna. Viděl pouze mýtinu a les. Pak ho napadlo vyšlapat nahoru do věže. To také udělal a Kamdar se ihned přidal. Zde už měli slušný výhled do kraje. Ale krom lesa a v dálce bylo něco jako jezero a za ním hory. Ovšem na západní straně dobře viděli, že je malá mýtinka a skála, kde se něco hýbalo. Ano, byla tam jeskyně a před ní několik těch plazů.
„Tam mají ty bestie hnízdo“, zvolal na Kamdara a ukazoval směr, kam se má podívat.
„No, bude to romantické až se budeme vracet“. To ovšem netušili, že se tudy vracet nebudou.
Sešli tedy do sklepení. Nebyl zde tak zatuchlý vzduch, jako v první tvrzi. Zdejší architekt neměl moc fantazii, pomyslel si Herve, když se ocitli opět v kamenné místnosti. Malá změna tu ovšem byla. Na stěnách byly louče. Zapálili tedy několik loučí. No a hned se jim tady bude pátrat lépe. Ovšem opět pouze vstup a nic jiného. Kamdar se procházel kolem stěn a zakřičel. „Tady“! ukázal na otvor ve stěně. Herve ihned přiběhl k němu. Vytáhl svůj kamenný klíč a vsunul ho dovnitř. Nešlo s ním vůbec hnout. Více zatlačil, když uslyšel slabé klapnutí. Opřel se tedy o stěnu a ta se pohnula. Byly zde dveře! Vešli tedy dovnitř. Před sebou uviděli světélkující bránu. Zastavili se před ní. Rozmýšleli se, zda mají vstoupit. Pak to rozhodl Herve. Vešel dovnitř a Kamdar uviděl, že ho nevidí. Chvíli váhal a pak vstoupil také. Nacházeli se zase v kamenné chodbě. Šli tedy dál. Narazili na konec chodby, kde byly jak jinak, opět dvířka. Herve už naštvaně do nich kopl a ty se otevřely. Byli v místnosti, kde byly ještě jedny dveře vedle těch, ze kterých vyšli. Dveře byly také vyvrácené. Ale do místnosti ústila další chodba. Na nic nečekali a dali se chodbou. Herve měl pocit, jako by to zde bylo povědomé. Vyšli po schodišti nahoru a byli v chodbě. Ve stěně našli okno. Bylo rozbité. Podíval se ven a skoro vykřikl: „Jsme v našem sídle“!
Kamdar se podíval a odsouhlasil. V rychlosti vylezli oknem ven. Byla už tma.
„Přespíme tady“? Zeptal se Kamdar. Herve nesouhlasil a vyšel směrem k vesnici. Kamdar ho následoval. Když byli u stavení Jaroslava vzali za kliku. Dveře se otevřely. Vešli dovnitř a našli Jaroslava spát. Herve s ním lehce zatřásl. Jaroslav se probudil a skoro vykřikl.
„Kde se tady berete“?

Paráda! Tak se nám to propojilo. Jsem zvědavá, co si s tím počneš! Se těším! Jinak teda opravdu nečekané.

„Kde se tady berete“, skoro vykřikl Jaroslav. „Jak jste se dostali přes zavřenou bránu“? Otázek by měl ještě asi hodně, kdyby ho Herve neumlčel.
„Pojď, všechno ti povíme“. Potom si sedli do místnosti a Herve společně s Kamdarem vypověděli Jaroslavovi vše, co zažili.
„Tak podzemím je tedy cesta mezi námi průchodná. A co s Temným územím“, tázavě a starostlivě se zeptal Jaroslav.
„To netuším, ale je možné, že je i nějaká podzemní chodba z Temného území. Musíme se to snažit zjistit. Vím pouze to, že z našeho sídla to není. Ve sklepení žádná chodba na západ nevede. Nebo alespoň jsem o tom přesvědčen. To by o ní věděl minimálně Eigi“. Ukončil svůj proslov Herve. „Teď by bylo dobré pro nás všechny, trochu se prospat a zítra půjdeme chodbou zpátky, abys o ní také věděl“, oznámil Jaroslavovi. Usnout jim nedalo žádnou práci. Slunce bylo již vysoko, když se probudili. Jaroslav jim nabídl snídani a potom se vydali do vesnice. Vesničané se velice divili, kde se zde najednou vzali oba vlci. Začalo opětovné líčení všeho podstatného. Bylo skoro poledne, když se vypravili do sídla s úmyslem projít zpět do Lycantropei. Cesta lesem byla snadná a podzemím do místnosti, odkud vedla chodba na druhou stranu také. Potom vstoupili dovnitř. Prošli chodbou až do místnosti, ze které vedla chodba do té tvrze.
„Snad už tam nebudou ti plazi“, trochu s obavami povídá Kamdar.
„Jací plazi“, okamžitě odpověděl otázkou Jaroslav.
„Velcí“, stroze odvětil Herve. „Ale zabít se dají, už jsme si to vyzkoušeli“. „Zde je cesta do tvrze“, zavelel Herve a chystal se vyrazit vpřed.
„Kam vedou ty dvířka zde“, zeptal se Jaroslav a ukázal na vylomené dřevěné dveře.
„To nevíme“, odpověděl Kamdar.
„Tak se můžeme podívat, kam to vede ne“? Jaroslav vypadal nadšeně z nových objevů, nebo že by se bál ještěrů, pomyslel si Herve. Ale nakonec se nechali přesvědčit a vyrazili chodbou vpravo. Vzduch byl skoro nedýchatelný, zatuchlý a vlhký. I na zemi bylo kluzké bahníčko. Šlo se velice nepohodlně. Šli docela dlouho, když se chodba začala snižovat dolů. Sestupovali velmi pomalu, protože to docela klouzalo a nechtěli riskovat, že sjedou dolů po zadku a kdo ví, co tam na konci je. Lampa osvětlovala velmi málo prostory před nimi, tak uviděli před sebou, jak se země zvedla ke stropu.
„Asi je to dál zasypané“, odhadoval Kamdar. Šli tedy dál, ale to nebyla podlaha chodby. Byla to voda! Chodba dál byla zatopená.
„No, tak jsme došli. Vracíme se a dál do tvrze“, konstatoval Herve. Vypravili se tedy zpět. Cesta vzhůru chodbou šla pomalu. Nohy jim klouzali a tak cesta do místnosti trvala mnohem déle. Konečně tam byli a vydali se chodbou k tvrzi. Opět viděli světélkující bránu. Bez obav prošli a ocitli se v chodbě s kamennými dveřmi. Jenomže dveře byly zavřené. Lampou Herve svítil na dveře, ale věděl, že se otevírají dovnitř a že s nimi nehne.
„Kde máš kamenný klíč“, ptal se Kamdar.
„Je z druhé strany ve dveřích“, naštvaně pronesl. „Někde to musí jít otevřít zevnitř“, s nadějí v hlase argumentoval. Lampou pečlivě osvětloval celou plochu dveří a kolem pomyslného rámu. Rukou šmátral, až narazil na kámen, který tak nějak nepasoval do té stěny. Zatlačil na něj, a skutečně! Dveře se otevřely. Prošli tedy do tvrze, ještě si Herve vzal k sobě kamenný klíč a dveře zase zavřeli. Vyšli nahoru do věže, aby se rozhlédli kolem.
„Vidíte“, povídá Herve a ukazuje rukou směrem k jezeru, „tím směrem vedla ta chodba. Musí ústit někde v těch skalách, ale zřejmě se prolomil strop a jezero chodbu zatopilo. Začalo se stmívat a tak se rozhodli, že pojí v té místnosti se židlemi a stolem a přespí zde do rána.
„Budeme hlídkovat z věže. Po dvou hodinách se budeme střídat až do rána“, rozhodl Herve a ostatní s tím souhlasili. Kamdar obcházel místnost a koukal ze všech oken, až radostně zvolal.
„Je tady studna“! To bylo dobré, protože si mohli doplnit vodu. Navíc byla na nádvoří uvnitř tvrze a nemuselo se ven, kde se mohli objevit ti odporní plazi. První hlídku si vzal Jaroslav. Vzal si sebou kousek sušeného masa a do vaku vodu. Na obloze vyšli hvězdy a on žasnul nad tou nádherou. Obcházel kolem věže a sledoval okolí. Moc toho neviděl, neboť byla dost tma. Pouze měsíc svítil a trochu osvětlil krajinu. Byl v poslední čtvrti. Potom vzbudil Kamdara a ten ho vystřídal na hlídce. Nic se nedělo až do chvíle, kdy uslyšel křik. Evidentně se to ozývalo od skály s jeskyní, kde žili ty potvory. Šel tedy vzbudit Herva. Oba se snažili prohlédnout, ale moc toho nebylo vidět. Až Herve sešel dolů z věže, vyšel před tvrz a proměnil se! Šel směrem k lesu. Kamdar se podivil co dělá. Nemohl ho nechat jít samotného a tak vzbudil Jaroslava a šel za ním. Před tvrzí se také proměnil a dohnal Herva na okraji lesa. Vstoupili dovnitř a jako vlkodlaci lépe viděli ve tmě. Prošli lesem a snažili se držet směr k té jeskyni. Když došli až k mýtině s jeskyní, uviděli, že jeden z plazů leží mrtvý před a druzí dva byli poraněni a utíkali od jeskyně pryč.
Kamdar ukázal tlapou Hervovi, aby ho následoval a chtěl prozkoumat jeskyni. Herve ho chytil za rameno a zadržel. A jeho tušení bylo správné. Z jeskyně někdo vyšel. A další. Celkem tři postavy. A byli to dva vlkodlaci a jeden chlápek. Dívali se nechápavě až do chvíle, kdy Herve pokynul Kamdarovi, aby běžel za ním zpátky do tvrze. Vběhli dovnitř a proměnili se do lidské podoby.
„Viděl jsi to? To byli temnovlci a ten chlápek jistě upír“!
„Jak se sem dostali“, tázavě se zeptal Jaroslav, který vše sledoval z věže, a když viděl, jak se oba jeho druhové vrací, tak seběhl dolů.
„V té jeskyni bude chodba do těch skal za jezerem a napojí se na tu, co jsme neprošli, protože tahle větev je zatopená. Musíme se tam vypravit, ale ne sami.
Začalo svítat. Jaroslav se vydal chodbou do sídla a do vesnice, Herve a Kamdar šli lesem do svého hostince.
„S tím se bude muset něco udělat“, rozhodl Herve. Kamdar souhlasně kývl a to už vycházeli z lesa a těšili se na dobrou snídani v hostinci.

Další den proběhl bez zvláštních událostí. Ráno si lehl ve svém pokoji. Sígrid s Frekym šli mezitím do lesa. Ale celkem brzy se vrátili a povídali si v hostinci. Herve pak šel ven a obešel všechny sruby a povídal si s osadníky. Freky s radostí běhal po palouku. Rychle rostl a už z něho byl silný a statný chlapec. Jen mu dělalo problém dbát rad rodičů. Herve se s ním stále zlobil. Když najednou uviděl, jak z lesa někdo utíká směrem k hostinci. Nemýlil se, byl to opět Jaroslav. Měl slzy v očích a byl zdrcen.
„Vypadáš hrozně“, přivítal ho Herve, „pojď do lokálu, musíš si dát medovinu“. Šli oba do hostince a posadili se ke stolu. Připojil se Kamdar i Edan a s napětím poslouchali, co se Jaroslavovi stalo. Jaroslav se zhluboka napil a po chvilce ticha se sice s námahou, ale přece rozmluvil.
„Moje vesnice, moje vesnice je zničena“. Jeho slova zanikla v pláči. „Když jsem se vracel od tebe, chtěl jsem vstoupit do tvrze a chodbou k nám. Uviděl jsem na jezeře loďky a v nich, v nich temnovlci. Rychle jsem proběhl chodbou, ale však víš, jak rychle to jde. Když jsem vylezl ze sídla, utíkal do vesnice všechny varovat. Ale měl jsem malý náskok. Stačil jsem oběhnout pouze první dva domky, když se na kraji lesa objevili vlkodlaci. Běželi jsme vesnicí a křičeli, aby všichni utekli. Několik osadníků se přidalo, ale většina ne. Utekli jsme do lesa na druhé straně vesnice. Byli jsme tam až do večera. Přespali jsme v lese. V noci byla vidět záře. Až ráno jsme se odvážili podívat se k vesnici. Ta hrůza, kterou jsme viděli se nedá vypovědět. Domy vypálené, mezi domy ležely roztrhaná těla vesničanů. Všichni, muži, ženy i děti. Rozhodli jsme se přijít k vám a požádat o přijetí. Já jsem prošel a ostatní čekají v lese“, a ukázal rukou do temné části lesa.
„Kolik lidí přišlo“, s obavami se dotázal Kamdar.
„Pět celkem. Dva muži jejich ženy a jedno děvče“, odpověděl Jaroslav a znovu se rozplakal.
„Dojdi pro ně a přiveď je. Tuto zimu budou bydlet s osadníky, kteří zde již jsou. Na jaře si postaví svoje sruby“, rozhodně odpověděl Herve. Poplácal Jaroslava po rameni a opět mu řekl, ať pro ně dojde. Jaroslav vstal a bylo vidět, že se mu zlepšila hned nálada. Odešel do lesa. To se před hostincem shromáždili ostatní osadníci. Za chvíli už přicházeli nový osadníci. Herve je přivítal a vyzval je, aby se dohodli, ke komu se kdo nastěhuje. Během chvíle byli rozděleni do jednotlivých srubů.
Večer se všichni sešli před hostincem. Herve si vzal slovo.
„Vítáme u nás nové osadníky. Jejich vesnice byla vypleněna temnovlky. Je vidět, že se nezastaví před ničím a jejich úmysly jsou naprosto jasné. Budete se muset zapojit do našeho společného života. Zatím se v hostinci najezte“. S těmito slovy skončil a vypravil se za Eigim.
Eigiho našel v jeho srubu. Začal mu vyprávět, co se stalo. Ale nestačil vše doříct, když ho Eigi přerušil.
„Všechno vím. Pojď se mnou“, a vzal Herva do místnosti za srubem. Dal mu bedýnku s m noha ruličkami. Z každé koukal kousek provázku. „Tady máš výbušný písek. Zavalte jeskyni a použijte všechny, ať žádná nezbyde. A jděte hned. A nesmí se to namočit. Vezměte sekery a provazy, abyste si mohli postavit vor“!
Herve nic neříkal, vzal bedýnku a nechal jí před hostincem. Došel za Edanem a Kamdarem. Každý si vzal ruličky. Vypravili se lesem až došli k tvrzi. Neměli loďky, tak museli porazit několik stromů, svázat je a postavit vor. Celá práce jim trvala skoro do rána. Byli unavení, ale pracovali dál. Už se rozednívalo, když nasedli na vor a pluli přes jezero. Štěstí jim přálo, ještěři byli pryč. Asi je dostatečně vyděsili temnovlci, dokonce našli v jeskyni mrtvolu jednoho ještěra. Nedalo jim moc práce najít dva tunely.
„Tento vede do zatopené chodby a ten druhý použili temnovlci“.
Vešli do tunelu, ušli asi dvacet metrů a dali ruličky do skály. Pochodní zapálili provázky a rychle opustili tunel. Vyběhli z jeskyně ven a ozvala se obrovská rána. Z jeskyně se vyvalil mrak prachu a písku. Vyletělo několik kamenů. Počkali až se mrak usadí a Herve se šel podívat do jeskyně. Místo, kde byla chodba byla kamenná stěna. Doufám, že to bude stačit, pomyslel si Herve a vydal se za svými bratry ven. Spokojeni se vydali zpátky do hostince. Eigi už na ně čekal v lokále a popíjel medovinu.
„Vše v pořádku“, zeptal se lišácky. „Použili jste všechny ruličky“?
„Ano všechny“, potvrdil Herve.

Pěkné! Jen se obávám, že tak rychle se temnovlci nevzdají, posvačili ve vesnici a v jeskyni a že by zmizeli někam navždy,....
Je fajn, že se tunely zasypaly, ale jestli se nechceš temnovlků tímhle vzdát a použít něco jiného, měli by, jako temnovlci, přijít na způsob, jak škodit tady.
Taky by měli mít nějaký důvod nebo cíl a určitě je někdo vede a ten by to taky dělal z nějakého důvodu. Teda, pokud zůstanou v příběhu.
Přemejšlím, co by to mohlo být, proč by chtěli zlikvidovat nejen lidi, ale i vlky. Snad nějaké tajemství, předmět, který pro ně má nějaký význam a který se snaží získat? Nebo se jedná o nějaké místo, třeba další brána?
Mno, Ty víš, jak to bude pokračovat, já jen hádám!

Mám rozepsané pokračování, temnovlci neskončili. Ale víc neprozradím.

Druhý den se Herve probudil a lenivě si sedl na lůžku. Vstal a podíval se z okna. Začalo sněžit. Letos první sníh. A proto se rozhodl, že se půjde trochu odreagovat a vezme Frekyho na lov. Už je dost velký na to, aby se začal účastňovat života smečky. Šli se nasnídat, a ještě, než vyrazili, promluvil k ostatním vlkům. Oznámil jim, že zasypali chodbu v jeskyni, odkud sem pro něj neznámým způsobem vnikli temnovlci. Uklidnil ostatní, že je alespoň prozatím toto nebezpečí zažehnáno. Také je vyzval, aby se spřátelili s novými osadníky. Staly se jim hrozné věci a potřebují pomoc.
Po tom se vydal s Frekym do lesů. Prošli Frekymu známým lesem a zamířili do hlouby lesů, které byly stále neprozkoumané.
„Tady pozor“, upozorňoval Herve Frekyho. „Tady se vyskytují nebezpečná zvířata“.
„Jůůůůů, to je bájo dobrodružství“, radoval se Freky. Podíval se vzhůru a uviděl, že větve stromů zde tvoří přírodní střechu. Potichu šli dál, až došli na mýtinu, kde stála tvrz.
„Vidíš, tady z té tvrze vede tajná chodba do země, kde byla vesnice Jaroslava“. Ukázal přitom rukou na tvrz. Došli až ke tvrzi. Potom Freky uviděl jezero.
„Můžu se jít podívat k jezeru“?
„Jo, běž, ale buď ve střehu“, varoval ho Herve. Freky zmizel za zdí tvrze. Herve sám obcházel tvrz. Po chvíli uslyšel zavrčení a dupot. Bylo to slyšet od jezera. Rychle se rozběhl k jezeru. Chvíli mu trvalo, než oběhl celou zeď. Pak už jen uviděl, jak směrem k lesu utíká jelen a za ním proměněný Freky. Na nic nečekal, proměnil se také a rozběhl se směrem, kam zmizel jelen s Frekym. Během chvíle byl v lese. Když uslyšel kvílení a ucítil krev. Přidal ještě do rychlosti běhu a vyřítil se na místo, kde uviděl Frekyho a jelena v boji o život. Jelen měl vytržený kus masa z krku a silně krvácel. Freky zase na druhou stranu jelení paroh zabodnutý v břiše. Když k nim doběhl, to už Freky ležel na zemi a kňučel. Tlapy si držel na místě, kde měl ránu. Jelen ležel vedle a zmítal se. Snažil se vstát a utéct. Ale to se mu nepodařilo. Herve po něm skočil a zakousl se mu do krční páteře. Bylo slyšet křupnutí a zlomil jelenovi páteř. Přiskočil k Frekymu.
„Neproměňuj se! Počkej, až se ti rána zahojí“. Freky pokýval hlavou. Čekali nějakou dobu, než se rána Frekymu zhojila. Oba se potom proměnili a chvátali zpátky do vesnice. Herve se ještě otočil a pohlédl na mrtvého jelena. Bylo mu líto ho tady nechat. Ale musel s Frekym domů. Sígrid se hned ujala péče o svého vlčka. Herve vyšel před hostinec a svolal několik přistěhovalců, aby šli s ním do lesa.
„Musíme pro kořist, kterou Freky ulovil“, s úsměvem oznámil mužům. Vyrazili. Dorazili ke tvrzi. Jezero za ní bylo nádherné.
„Tady by bylo krásné městečko pro nás. Na jaře bychom tady mohli začít stavět“.
„To je dobrý nápad. Stejně mám stále pocit, že vlkům u jejich hostince překážíme a že nás tam trpí, jen kvůli tomu, že si to Herve přál a že nás tam nechal“. Ostatní na to nijak nereagovali, ale tvářili se spřízněně. Potom zahnuli do lesa. Jelena našli, ale to už se o něj zajímalo zvíře, podobné kojotovi. Nebyl problém ho odehnat. Ale kojot byl schovaný ve stínu stromů a nechtěl se potravy jen tak vzdát. Herve vytáhl svůj nůž a uřízl pořádný kus ohlodaného masa. Hodil ho směrem ke kojotovi. Ten nečekal vyrazil a už v tlamě táhl svůj podíl do lesa. Potom našli pořádnou větev, jelenovi svázali nohy a nesli jelena do hostince. Byl těžký, a tak se museli střídat. Trvalo jim docela dlouho, než dorazili k hostinci. Kovář z něho měl velkou radost.
„To bude jídla pro všechny“, radoval se. Večer u ohně pak musel Freky vyprávět, jak jelena ulovil. Byl hrdinou dne, a to se mu moc líbilo. Bylo už pozdě, když šel spát. Ostatní ještě seděli v hostinci a popíjeli medovinu.
„Musím udělat něco, co je nutné, jinak nám brzy dojde medovina“, prohlásil po chvíli Jaroslav. „Dojdu pro svoje včely a úly. Doufám, že půjde někdo se mnou“.
Jasně že půjdeme ozvalo se několik hlasů

Hezký popis lovu. Jsem ráda, že temnovlci neemigrovali nějakam jinam A těším se, co se přihodí u včel. Taky si myslím, že se osadníci rozhodli pro pěkné prostředí, ale podle mě dost nebezpečné, bez vlků se těm druhejm neubrání, mno, aspoň budou další zápletky.

Hned ten den večer se ukázal nápad, že Jaroslav dojde pro včely jako důležitý. Slavoboj prohlásil, že zásoby medoviny začínají být kritické. To vyvolalo v lokále silný ohlas a Jaroslav rozhodl, že hned ráno vyrazí. Přihlásili se, že půjdou všichni nový osadníci. Sígrid se hned s obavami ptala, zda Herve půjde také.
„Ne, to Jaroslav a kluci zvládnou“.
Bylo celkem ještě brzo, když šli všichni, jak se říká, „na kutě“. Herve ležel na své posteli a slyšel, jak Sígrid i Freky už spí. Nějak nemohl usnout. Přemýšlel o věcech, které je čekají a o tom, jak to vše zvládnou. Potom se zvedl a potichu opustil pokoj. Sešel dolů do lokálu a vyšel ven před hostinec. Bylo docela chladno, ale jasná noc dávala signál, že bude možná mrznout. Sedl si na lavičku před hostincem a sledoval oblohu. Seděl tam asi půl hodiny, když už se mu zdálo, že mu začíná být chladno, tak se vstal, že půjde do pokoje a zkusí usnout, když uslyšel náhle podivné zvuky. Takové praskavé, když se náhle nad lesem objevila fialová záře. Chvíli byl překvapený a sledoval ten podivný úkaz. Bylo to nad lesem, kde pobývá Eigi. Že by Eigi něco prováděl, podivil se Herve. Trvalo to chvíli a jak se úkaz objevil, tak také zmizel. Přemýšlel ještě, zda se nemá podívat za Eigim, ale to stačí nechat na ráno, pomyslel si a šel do pokoje. Potichu vstoupil a ulehnul. Slyšel jen, jak se Sígrid otočila.
Bylo ráno a všichni se sešli v lokále na snídani. Jaroslav se už chystal na výpravu pro včely a početná skupina osadníků s ním. Vypadalo to, že dost spěchají, asi už to chtějí mít za sebou. Projít chodbou do sídla a potom hlavně s úly v rukou, to bude náročné, přemýšlel Herve. Ten se vydal za Eigim do jeho srubu. Ještě uviděl skupinu Jaroslava zmizet v lese, a to už byl u srubu šamana.
„Buď pozdraven, Eigi“, vstoupil Herve do srubu. Ten mu odpověděl pozdravem také. „V noci jsem viděl podivnou fialovou záři na nebi nad lesem. Tady, kde máš svůj srub. Co to bylo? Ty jsi něco prováděl“?
„Ano, rozluštil jsem zbytek knihy toho Nerana. Bylo tam v té knize zašifrovaný postup, jak brány odstranit. Všechny. Takže svět bude zase jako dřív. A jestli temní přišli z jiného světa, prostě zmizí, nebudou tady a už se sem nedostanou“!
Herve se na něho podíval trochu nedůvěřivě. „Opravdu to bude, jak říkáš“?
„Jak píše Neran“, opravil Herva Eigi.
„Však on vytvořil brány a rozdělil ty dva světy“.
„No právě, rozdělil ty dva světy, aby temné dostal pryč, to znamená Eigi, že tady temní v tomto světě vždy byli. On rozdělením světů chtěl udělat bránu, hranici prostě něco, co je rozdělí. A to se teď obnovilo. Takže už nám nic nebrání projít do jejich hradu, ale ani jim k nám. To se ti moc nepovedlo“!
Eigi si sedl a přemýšlel.
„Máš asi pravdu, ale zpátky už dát nedokážu“.
Chvíli bylo ticho. Potom Hervovi došlo, jaké nebezpečí může hrozit Jaroslavovi a ostatním, kteří šli do vesnice pro úly. Vyběhl ze srubu a běžel do hostince. Potkal Edana.
„Pojď ihned se mnou, není čas na vysvětlování“. A oba se rozběhli směrem k lesu. Doběhli k tvrzi, vešli dovnitř a hned byli v chodbě. Tu skoro proběhli. Až když vylezli ven v sídle, bylo chvíli času na to, aby Herve Edanovi vysvětlil, o co jde. Vydali se tedy směrem k vesnici. Byly až téměř u Jaroslavova domku, když uviděli, jak se snaží pobrat úly.
„Nechte toho“! Zakřičel na ně Herve. Všichni se naráz otočili a překvapeně až vyděšeně hleděli na Herva a Edana.
„Co se děje“, ptal se vyjeveně Jaroslav.
„Brány zmizely. Klidně si nech ty úly zde, není to daleko. Pojďte, zkusíme najít cestu do hostince“.
Nikdo vůbec nechápal, co se děje a jednání Herve také ne. Položili úly zpátky na stojany.
„To potřebujeme vysvětlit“, nakonec prolomil ticho Jaroslav. Herve pak popsal co se stalo a co to pravděpodobně bude mít za následek. Všichni si vyslechli Hervovo povídání a evidentně se jim zkazila nálada.
„Pojďte, než vyrazíme posilníme se na cestu u mě“. Na to se vydal ke svému domku, otevřel dveře a zastavil se. „Vlastně so dovnitř všichni nevejdeme. Zůstaňte tedy venku. Postáli tedy venku. Nikdo si nesedl na vymrzlou zem. Pojedli zbytek sušeného masa, které ještě zůstalo Jaroslavovi doma, než ho opustil. Vydali se tedy směrem k sídlu. Tam byli za chvíli.
„Kudy teď“, ptal se Dobroslav.
„No, pokud mi slouží orientační smysl, tak na západ k temným a do leva do údolí k nám“. Vyrazili tedy do údolí. V klidu prošli až k místu, kde dříve byla brána. Herve opatrně vkročil do míst, kde už to bylo jinde. Nic se nedělo. Normálně došlápl a mohl jít dál. Stejně jako ostatní. Spěšně došli k hostinci. Tentokrát měli klidnou cestu, novinka se k temným ještě určitě nedostala. Ale Hervovi to už teď dělalo starosti, jak se budou bránit, co budou dělat. Proto hned jak dorazili oznámil všem, že večer se sejdou na kamenném rituálním místě.

No teda! To se Eigimu moc nepovedlo. Brány zmizely a kdokoli může kamkoli! Jsem zvědavá, co se může odehrát na rituálním místě. Že by posílení díky Velkému vlkovi? Brány se uzavřít nedají. By mě zajímalo, co mají temní vlastně v úmyslu. Ovládnout všechno široko daleko? Vyhubit vlkodlaky, myslím ty "normální"? Ehm, medovinu taky můžu, dokážu si představit kritický nedostatek

Oznámení Herva, že se večer mají sejít na rituálním místě, většinu z osadníků rozrušila. Vlci byli zvyklí, že se setkávají s Velkým vlkem na jejich rituálním kamenném kruhu. Pomalu se stmívalo, když vyrazil průvod z hostince do lesa. Herve pověřil Edana, aby tam všechny zavedl a že ještě musí dojít pro Eigiho. Oddělil se tedy od ostatních a téměř okamžitě zmizel všem z očí v temném lese. Eigi ho už čekal.
„Věděl jsem, že přijdeš, když se ke mně doneslo, že jdete za Velkým vlkem. Věř, že Velký vlk nám pomůže vše vyřešit“.
Poté oba odešli za ostatními do kamenného kruhu. Všichni už tam byli a očekávali, co se bude dít. Eigi se ujal celebrování celého rituálu. Eigi nejprve všem přítomným vysvětlil, co vše vedlo k současné situaci. I o tom, jak přesně to bylo s bránami, a i s tím, jak mylně vyhodnotil celou situaci a vlastně spojil rozdělené světy do původní podoby. Nikdo si ani nevzpomněl, že za celou situaci vlastně může on.
Eigi se postavil ke kamennému oltáři a provedl vzývání Velkého vlka. Jakmile se nad oltářem zjevila postava obrovského vlka, ozvalo se ze shromáždění údivné zahučení. Eigi hovořil k Velkému vlku a žádal ho o pomoc. Ten nakonec svou obrovitou tlapou ukázal na Herva a zval ho k oltáři. Na nic nečekal a přistoupil. Uslyšel vnitřně hlas. Matně si vzpomíná, že takový hlas už jednou slyšel. Bylo to, když byl přijímán mezi vlky. Podle této rady se měl podívat znovu do chalupy ve vesnici na temném území, kde našli i mapu vchodů do temného hradu. Najdou tam odpověď na otázku, jak zastavit temnovlky. Herve i pomyslel na to, zda by nebylo možné rozšířit řady vlkodlaků. Pouze si to myslel a hned se mu dostalo odpovědi. Bylo by to možné, ale pokud by udělal z osadníků vlky, staly by se temnými. Není jim souzeno býti vlky. Ale to už jednou slyšel. Poté postava vlka zmizela. Rozplynula se stejně, jako se zjevila. Vrátili se do hostince. Pojedli a někteří si šli lehnout. Edan se ptal, co bylo u Velkého vlka. Dozvěděl se něco, co by jim pomohlo? Snad, odpověděl mu Herve.
„Půjdeš se mnou to temného území? A budeme potřebovat ještě asi dva vlky sebou“.
„Jasně, že půjdu a hned to jdu domluvit s Kamdarem a Jakubem“.
„Jakuba? Není ještě mladý“?
„Je, ale už je dost silný a bude to pro něj zkušenost“.
Herve souhlasil, a tak se oba odebrali do svých pokojů.
Ráno se sešli před hostince čtyři vlci. Herve, Edan, Kamdar a Jakub.
„Jste připraveni“?
Jednohlasné ano se ozvalo téměř současně.
„Povím vám, co nás čeká“, začal Herve. „Půjdeme do temného území a půjdeme do té vesnice, odkud jsme získali mapu tajných chodeb. Podle Velkého vlka tam najdeme něco, co nám pomůže v boji proti temnovlkům a jejich upírům. Sám nevím, co nás čeká, proto buďte opatrní“. Na to vyrazili. Cestou lesem do údolí jim to šlo dobře a měli celkem dobrou náladu. Jakub se stále vychloubal tak, že to vypadalo, že sám vyřídí všechny temnovlky. Vyšli z údolí k temnému sídlu.
„Zase musíme obnovit jeho funkci“, pronesl Herve a ukázal na budou sídla. Kamdar a i Edan souhlasně přikývli. Pak se vydali západním směrem. Po chvíli přišli na místo, kde byla také brána. Bylo to stejně jako u té brány v údolí. Prošli bez jakýchkoliv problémů. To se ztišili a už byli u rozcestí. Zarostlá cesta k vesnici byla stále zarostlá, ale nyní méně, když byla zima. Také je les o to méně chránil. Došli až k vesnici, která byla opuštěná. Její obyvatelé byli buď násilně proměněni ve vlky, nebo zabiti. Bylo velmi podivné, že jsou tady sami. Nikdo se zde neobjevil. Asi na tu vesnici úplně zapomněli, pomyslel si Herve. Procházeli prázdnou ulicí, když se před nimi objevila silueta postavy. Ihned se schovali za roh domu, kde právě stáli.
„To je dům starosty“, zašeptal Herve. „Ten hledáme, honem dovnitř“! Opatrně otevřeli dveře a vklouzli dovnitř.

To jseš celej Ty, přestat v nejlepším . Dobře, dobře, počkám si, kdo se promenuje po prázdné vesnici. Zaujala mě přeměna lidí pouze v temné vlky. Počítám, že dotyčný (nebo temnovlk) ve vesnici zamíří přímo do stavení starosty, nejspíš nebudou jediní, kdo se zajímá o způsob, jak temnovlky zničit, klidně to může být jeden z nich. I když,... psal jsi silueta postavy, mno, i temnovlk má postavu,...

Opatrně za sebou zavřeli a ocitli se v chodbě, ze které vedly dveře do různých místností. Šli do místnosti, ve které tušili okno směrem do ulice, do míst, kde uviděli podivnou postavu. Ocitli se v místnost, která jistě sloužila jako obývací pokoj. A měli pravdu. Okno skutečně vedlo správným směrem. Herve a Edan se přitiskli každý z jedné strany okna, aby viděli ven. Nejprve neviděli nic.
„Hlídej, jestli někdo nejde. Nerad bych, aby nás někdo překvapil ze zálohy“, nařídil Herve Kamdarovi. Jakub stál u jedné stěny a čekal, co se bude dít. Dlouho se nic nedělo, ale najednou z jednoho domu, který uviděli na ulici vyšla postava. Těžko se odhadovalo, kdo to je. Na temnovlka to nevypadalo, spíš na upíra. Ale ten by se takto sám po opuštěné vesnici nepotuloval. Šel směrem k domu, kde byli schovaní. Už byl docela blízko. Najednou se zastavil a pohlédl na starostův dům. Herve i Edan se skryli. Pouze doufali, že je neznámý neviděl. Herve se po chvíli podíval ven a už viděl, že se neznámý chystá odejít. Dost dobře viděl do jeho tváře. Velmi pečlivě si ho uložil do paměti. Na sobě měl plášť černý, na kterém byli vyšity různé symboly. Byl to čaroděj! To došlo Hervovi okamžitě, jakmile ho uviděl. Ten jistě ovládá celý ten klan na hradě. Hned mu bylo jasné, že by asi stačilo zlikvidovat jeho a celá armáda nepřítele se rozpadne. Ukázal rukou na Edana, aby se také podíval. Pak zmizel na ulici, která vedla za domem, kde byli schovaní. Ještě chvíli čekali, než se odvážili rozsvítit lampu. Prohlédli si místnost, kde se právě nacházeli. Nic zajímavého neviděli. Nábytek byl obyčejný. Žádná knihovna, kde by se mohlo skrývat něco, co by jim mohlo pomoci, jak jim radil Velký vlk. Vyšli proto na chodbu a pokračovali do další místnosti v pořadí. Nic jiného jim nezbývalo než prohlédnout všechny místnosti. To byla jídelna. Stůl se židlemi, starý kredenc a dveře, do kterých když se podívali, našlo přesně to, co čekali. Špajz. Vyšli ven a šli dál po chodbě. Proti sobě uviděli Kamdara, který stál u vchodových dveří.
„Všechno v pořádku“, povídá jakoby ledabyle Hervovi. Vzali za kliku další místnosti, ale ta byla zamčená. Oba se na sebe podívali.
„To vypadá nadějně“, usoudil Edan. Jakub se šoural za nimi a ani nedutal. Dveře vypadaly dost masivně. Herve pozval Kamdara a dohodli se, že všichni najednou se pokusí dveře vyrazit. Jedna, dva, tři a čtyři. Teď! Ozvalo se a všichni najednou i s Jakubem se opřeli dveře. Dveře se se sice lehce pohnuly, ale držely. Herve nemusel nic dál říkat, aby všichni pochopili co se má dělat, když se Herve vysvlékl. Proměnili se do vlkodlačí podoby a znovu zaútočili na dveře. Ty se rozlétly a vchod byl volný. To vypadalo na nějakou pracovnu. Byl zde stůl, židle. Na stole lampa a na stěnách knihovny. Knih zde bylo spousta. Ve směs samá okultní literatura. Ale to Herva nezajímalo. Ale všiml si, že knihy na polici knihovny hned za stolem byly osahané. Proto je vyndal a skutečně! Za nimi byla schránka. Samozřejmě zamčená. Kamdar se hned nabídl, že prohlédne dům, jestli nenajde něco užitečného.
„Nikam nechoď“, zarazil ho Herve. Někde tady bude klíč. Zamířil ke stolu. Prohledal stůl a zkusil otevřít zásuvku. Byla zamčená, ale proti tlapě vlkodlaka neměla šanci. Otevřel ji snadno. A skutečně, na háčku vysel klíček. Proměnil se zpět do lidské podoby. Strčil klíček do zámku a dvířka se poslušně otevřela. Byla tam jediná kniha! Vyndal jí a otevřel. Byla to něco jako kronika. Mezitím se ostatní také proměnili a bylo docela komické, jak tu stáli všichni nazí a prohlíželi si kroniku.
„To prozkoumáme doma“, nařídil Herve. Všichni se oblékli a vypravili se domů. Opatrně vyšli ze dveří. Plížili se kolem zdi a nahlédli za rohem. Nechtěli, aby je někdo překvapil. Ulice byla prázdná. Vyšli tedy směrem k pěšině, co je měla dovést k Temnému sídlu. Ale když už byli téměř na rozcestí, uviděli před sebou dvě postavy. Nejspíš upíři. Schovali se za stromy a čekali co bude. Najednou za sebou uslyšeli podivný šramot! Kolem nich vystartoval Jakub, teď ve vlkodlačí podobě a vyrazil na oba upíry. Odrazil se a skokem přistál na zádech jednoho z nich. Pravou tlapou mu utrhnul hlavu. Druhý chvíli stál jako přikovaný. Byl příliš překvapený, než aby rychle zareagoval. To mu bylo osudné. Jakub už byl zakousnutý do jeho hrdla. Pravá tlapa ho držela za hlavu a jedním trhnutím mu rozerval hrdlo. Z jeho krku vytryskl proud krve a zkropil Jakubovo kožich. Edan sebral Jakubovo oblečení a rozběhli se směrem k rozcestí. Jakub utíkal za nimi. Než se nadáli, uviděli proti světlému nebi střechy sídla. Měsíc svítil jako lucerna a osvětloval celou tu scénu. To se proměnil i Jakub. Spěchali do údolí a do svého hostince. Přišli, když už všichni spali.
„Zítra prohlédneme kroniku. Možná nám to k něčemu pomůže“. S tím se všichni rozešli do svých pokojů.

Hmmm, tak přibyl čaroděj. Jsem zvědavá, jestli najdou v knize něco, co by ho pomohlo zničit. Ehm, úpíří krev vlkodlakovi nevadí? Jestli se nemůže nějak infikovat,... promiň, jestli je to nesmysl, ale napadlo mě to. Jinak moc pěkná likvidace úpírů a napínavý popis, jak získali knihu, skoro jak bych tam byla taky .

Ráno se probudili do pochmurného počasí. Herve se podíval z okna a viděl, že hustě sněží. Proto ani moc nespěchali dolů do lokálu na snídani. Počkal až se vzbudí i Sígrid a Freky. Když sešli dolů, ostatní už byli se snídaní skoro hotovi. Stále si nemohl zvyknout na to, že je hostinec hodně plný s osadníky, kteří přibyli. To se bude také muset nějak vyřešit. Ale na to je čas. Najedli se a Herve se odebral do svého pokoje, aby si prohlédl kroniku. Sotva zavřel dveře, uslyšel zabouchání na dveře. Šel otevřít a byl to Edan.
„Tak jdeme si přečíst kroniku ne“, netrpělivě naléhal na Herva.
„Tak pojď, také máš zásluhu na její získání“, a uhnul ze dveří, aby mohl Edan vejít. Sedl si na židli a Herve vedle něj. Sígrid byla také zvědavá. Otevřel kroniku na první straně.

Kronika našeho rodu

Moje jméno není důležité. On mě zná jako posledního zasvěceného. Moji rodiče už mě bránit nebudou. Oba jsou již po smrti a tak se mohu plně oddat svému pánu. Už mě nebudou zrazovat od toho, abych se vyučil u svého pána černému umění! Čeká mě ještě dlouhá cesta, než dosáhnu mistrovství. Ale pak budu ovládat celý kraj. Všichni se mě budou bát. …….

„No začíná to hezky. Ani nenapíše svoje jméno“! Rozčiloval se Edan.
„On tu kroniku nepíše pro někoho, ale pro sebe“, upřesnil Herve. „A on ví, jak se jmenuje. On i jeho pán, jak sám píše“.
Dále popisuje jeho studia, to mu zabralo mnoho stran. Zajímavé bylo, že si zde nepíše žádné postupy. Pomalu prolistovávali jednotlivé stránky. Už to začali vzdávat. Už se domnívali, že jim ta kronika nepomůže. Najednou se ozvalo: Trefa!
Herve byl s listováním skoro na konci, když našel, co hledal.

Nyní mohu konečně uskutečnit svůj plán. Můj výcvik je u konce! Už umím zvládat transformaci. Podmaním si svět pomocí vlkodlaků a upírů. Nebudou sice čistí, ale to nevadí, na obyčejné lidi to bude stačit! Jedině, co mi dělá starosti, je, že moje vytvořené bytosti budou žít a mě poslouchat jen se mnou. Kdybych přišel o život, zemřou také. Musím se postarat, aby se to nestalo. Ale mě nikdo nezabije! Jsem ochráněn dostatečně ochrannými kouzly. A moji knihovnu s potřebnými grimoáry nikdo nenajde.

„Tak je to jasné. Musíme zničit toho mága, ale nebude to lehké. Doufám, že to půjde klasicky, že nebudeme muset hledat ty jeho čarodějné knihy“.

Pevně doufám, že klasicky to nepůjde, bylo by hned hotovo a to prosííím ne, jen ať příběh trvá co nejdéle!

Zavřeli knihu a přemýšleli o dalším postupu.
„Měli bychom se poradit s Eigim. Sami si v tom jasno neuděláme“, nakonec prolomil ticho Herve.
„Kde ho vůbec nejdeme, kde se skrývá“?
„To víme, občas asi zajde do té vesnice. Jistě tam nechodí jen tak. Má tam něco, co ho nutí se tam vracet“, rozřešil tuto otázku Herve. „Zatím se podíváme pořádně po té vesnici, třeba budeme mít štěstí a narazíme na něj. Jinak máme stále cestu podzemními chodbami do jejich hradu. Jestli je tedy už nehlídají, po té poslední záležitosti“.
„Jo s tím souhlasím“, souhlasně odpověděl Edan.
„Také nesmíme zapomenout, že když můžeme k nim, oni mohou k nám. Musí se naše vesnice hlídat. To bude první a nejdůležitější úkol, který musíme vyřešit hned. Kolem vesnice nastražíme pasti. A také bude stálá hlídka. Je nás tady dost, hlídat mohou i osadníci“, ukončil svůj proslov Herve. „Nyní jdu za Eigim a Edan s Kamdarem rozdělí hlídky a také si projdou okolí vesnice a vymyslí, jak nejlépe rozmístit ty pasti a také jaké“. Poté se rozešli. Herve vyšel do lesa a navštívil Eigiho. Šaman jako by ho očekával. Jak je možné, že vždycky ví, že k němu jdeme, povil se v duchu Herve. Pozdravil šamana a posadili se na dřevěné lavičky, které měl před svou chaloupkou. Ukázal mu kroniku a ve zkratce mu vysvětlil, co v ní nalezli. Byl zvědavý, co na to Eigi odpoví. Ten se zamyslel a nakonec řekl.
„Ochranná kouzla, no vy vlkodlaci se taky velmi obtížně dáte zabít. A nemáte žádná ochranná kouzla, pouze se umíte rychle hojit. Ale přesto je možné vás zabít. Když vlkodlakovi usekneš hlavu, je po něm. Obyčejný mág nemá ani schopnost rychlého hojení. Může mít nějaké lektvary, které mu pomohou se léčit. Ale tady půjde spíše o to, že se k němu nedostanete. Zjistíte to, když na něho vystřelíte z kuše. Miřte na hlavu. Víc neumím zatím poradit. Každopádně, pokud budete hledat ty grimoáry, rád bych je viděl“. Tím šaman skončil svůj proslov.
Blížil se večer a všichni se uchýlili do hostince. Na hlídku se vypravil první osadník. Měl za úkol obcházet celou vesnici a dívat se všude. Vybavil se kuší a vyrazil. Ostatní seděli ještě v lokále a bavili se. Herve, Edan a Kamdar se sešli u Herve v pokoji a spolu se Sígrid promýšleli strategii. Nakonec skončili u toho, že vlastně nemohou nic vymyslet, dokud se nezjistí, jak to má ten mág s tou ochranou. Nakonec Herve rozhodl.
„Ráno vyrazíme do té vesnice a pořádně to tam prolezeme. A nejen barák starosty, ale i další“. Potom se rozešli. Herve nemohl dlouho usnout. Blížila se půlnoc, když zabral. Najednou ho probudila Sígrid, že je venku nějaký křik. Otevřel okno a uslyšel, jak hlídka běží k hostinci a volá na poplach. Rychle seběhl dolů a hned k němu.
„Co se děje“!
„Něco jsem viděl! Na kraji lesa! Postavy, asi pět“.
Herve okamžitě svolal vlky a vyrazili směrem k lesu. Edan se zdržel, protože si musel odložit a hned se proměnil. Rychle je dohnal. Čenichal a větřil, ale nic podezřelého neobjevil. Herve chodil a sledoval zem, jestli neuvidí nějaké stopy. A našel! Hned svolal ostatní. Byly zde stopy, lidské. Rozhodli se je sledovat. A vedly k údolí. Šli po nich a nikoho ovšem před sebou neviděli. Byla sice tma, ale jejich oči byly zvyklé na tmu. Ale Edan zavětřil a rozběhl se dopředu. Za chvíli dorazili k sídlu. Zastavili se a museli se vydýchat. Přeci jen běh do kopce z údolí jim dal zabrat.
„Ty se proměň zpátky a jdi do hostince. Nemůžeme ho nechat bez vlků“. Edan se vypravil zpátky. Herve s Kamdarem a Gerym pokračovali dál po stopách. Dovedli je až do vypálené vesnice. Přicházeli k Jaroslavovu domku, a to už je uviděli před sebou. Pět postav před nimi procházelo po vsi. Zašli do domu, kde bydlel starosta. Jeho domek byl nevypálený. Přiblížili se tedy k domu a ze zadu se dívali oknem. Těch pět chlapů, prohlíželi skříně a také bednu, která byla u dveří. Gery se otočil a díval se kolem. To už uviděl Herve, jak se svlékl a už se proměňoval. Ostatní to udělali také. Oběhli dům a vtrhli dovnitř. Každý si vzal nejbližšího chlapa a vrhli se na ně. Herve prokousl tomu prvnímu hrdlo, Kamdar a drápy na své tlapě rozpáral druhému břicho. Gery napodobil Herva. Ti další dva na nic nečekali a vyběhli ze dveří a utíkali dál do vesnice. Ale všichni tři vlci vyrazili za nimi. Dohnali je u domku, kde bydlel Jakub. Nebyl problém oba zabít. Proměnili se zpátky. Sice chodili po vesnici nazí, ale nikdo jiný tady nebyl, tak jim to nijak nepřekáželo.
„Musíme prohledat všechny mrtvoly, pro co sem přišli“, zdůraznil Herve. Ti dva u Jakubova domku u sebe neměli nic. Vrátili se tedy k domu starosty. Za domem měli oblečení, tak se upravili a Herve vešel dovnitř. Nic u sebe neměli, pouze jeden z nich měl v kapse nějakou knížku. Herve ji vyndal a zjistil, že je to něco jako rukou psaný deník. Starostův deník, kde si psal všechno, co nechtěl zapomenout. Byla příliš velká tma, aby v něm něco četli, a tak se vypravili do svého hostince. Docela chvátali. U hostince je vítal Edan.
„Nic se tady nedělo, vše se zdá v pořádku“.
„V tom případě jdeme dospat noc“, navrhnul Herve. S tím souhlasili všichni.

Mno, to mě zajímá, co si starosta zapisoval. Třeba tam bude i návod, jak na čaroděje, i když bych spíš čekala něco o temnovlcích a úpírech.

Na druhý den se probudili do chmurného dne. Z nebe se sypal sníh a bylo docela chladno, takže se všichni rádi posadili do lokálu a popíjeli medovinu a debatovali o všech věcech, které je za poslední dny potkaly. Herve zabušil na dveře Edanova pokoje. Dveře se otevřely a Edan Herva pozval dál.
„Nesu ten deník, musíme si ho prostudovat, třeba nám něco pomůže“.
„Jo, zrovna jsem se chtěl vypravit za tebou“.
Otevřeli malou knížečku. Byl na každé stránce zapsaný datum a poznámky. Herve četl nahlas:
Zítra přijde Atlantes. Musíme probrat strategii a musím připravit pohoštění.
„A tak máme i jméno toho čaroděje, no to je dobré“, s úsměvem poznamenal Herve. Pak listoval dál, tam byly poznámky bezvýznamného typu. Až narazil na stránky, kde byly nakreslena mapky. Sice dost neuměle, ale dalo se podle nich řídit. Byl tam nakreslený ten jejich hrad a tři přístupové cesty. To byly ty tajné chodby a pouze u jedné byla šipka dovnitř. Ostatní byly škrtnuté.
„No, ta se šipkou je ta, kterou jsme šli i mi. Ostatní jsou neprůchodné“, připomněl Herve. Pak tam byl plánek hradu a místnost označená velkým A. domyslili se, že tam přebýval Atlantes. A nakonec zde byla i třetí mapa a ta označovala místo v lese. A u tohoto místa byl vykřičník!
„Škoda, že je ta mapa tak nedobře nakreslená. Vůbec nevíme, co tam je a kde to je, ale bude tam něco důležitého. Musíme se tam podívat. To zatím stačí. Budu rád, když mě tam doprovodíš. Bude to zřejmě nebezpečné, ale musíme se tam podívat“, tázavě se Herve podíval na Edana.
„Jasně, že půjdu s tebou. Dva budeme stačit, budeme méně nápadní“. Herve ještě poznamenal, že to bude někde za hradem. Ta vesnice je jižně od hradu, tak projdeme ještě dál za něj a holt budeme hledat“.
Tak se dohodli, a tak se také stalo. Herve ještě zdůraznil, že je třeba stále hlídat hostinec a okolí a že jdou na temné území a přibližně kam. Také, že pokud se do večera nevrátí, aby ostatní věděli, kde je hledat.
Nabrali si nějaké zásoby a vyrazili. Až k sídlu šli zvolna, ale představa, že jim zde nic nehrozí už neplatila.
„Je podivné, že se temnovlci ještě neukázali“, jen tak prohodil Edan.
„Něco rozhodně chystají. Proč by jinak šli pro starostův deník. Mají obavy, abychom ho nenašli. Možná je v něm opravdu něco, co by je mohlo ohrozit“.
To už procházeli pomyslnou branou na temné území. Zde už museli být mnohem více opatrní. Ocitli se na jim známém rozcestí. Raději se vydali směrem k vesnici, zdálo se to bezpečnější. Chtěli svoji aktivitu co nejvíce ukrýt. Procházeli opuštěnou vesnicí. Vpravo byl domek jejich starosty a Hervemu se zdálo, že se tam něco pohybovalo. Chytil proto Edana za ruku a zatáhnul ho ke zdi. Pak se opatrně podíval oknem dovnitř. A skutečně! Uvnitř někdo chodil. Byla to ta místnost, kde našli kroniku.
„Pojď, jdeme dál a rychle, ať nás nikdo nevidí. Myslím, že budeme mít brzy po klidu, protože zjistili, že jsme tu byli a máme starostovo kroniku a deník nasazeného starosty v naší vesnici. Navíc se nevrátili ti, které pro to poslali. Proto skoro proběhli vesnici a už se ocitli u poslední chalupy. Tam se na chvíli zastavili. Noa teď budiž je nám Velký vlk nakloněn. Vezmeme to šikmo vzhůru lesem a uvidíme. Les se zdál být dost hustý, ale ne neprostupný. Statné duby dělaly svými korunami strop, takže zde bylo docela šero, i když byl den. Po chvíli se začal terén zdvíhat a začaly se objevovat kameny, až došli k úpatí nějaké skály.
„Kudy to vezmeme“, nejistě se zeptal Edan.
„Vlevo, označené místo bylo někde v půli mezi vesnicí a hradem“. Vyšli tedy opatrně kolem skály. Šli chvíli, když skála utvořila uprostřed lesa jakési náměstíčko. A na protější straně byl vchod do jeskyně! Oba se zastavili.
„To je to místo“, usoudili oba. „Musíme jeskyni prozkoumat“. Chvíli ještě čekali, ale nic se nedělo.
„Jestli je to nějaké důležité místo, je mi divné, že by ho nikdo nehlídal“, zauvažoval Herve. Edan s tím souhlasil. Opatrně se plížili kolem skály až ke vchodu. Nahlédli dovnitř. Jenomže moc toho neviděli. Uvnitř byla tma. Navíc si nevzali lampu.
„To bych neriskoval, teď už víme, kde to je, vrátíme se sem třeba zítra“. S tím se dalo jedině souhlasit. Vydali se proto na zpáteční cestu. Ale ne směrem k vesnici, ale rovně. Domysleli se, že projdou lesem mezi hradem a vesnicí. Ale to se zdálo být dobré, ale nebylo! To se měli dozvědět velmi brzy. Ušli asi půl kilometru, když se mezi stromy objevili nejprve dva, a poté dalších asi patnáct postav. Schovat se nestačili. Na nic nečekali a rozběhli se zpátky. Už před sebou uviděli jeskyni. Ale zaběhnout do jeskyně by byla chyba. To věděli. Proto zatočili doprava. Slyšeli za sebou dupání mnoha nohou. Jejich pronásledovatelé byli zatím dost daleko. Ale bylo jasné, že dlouho utíkat Herve a Edan nemůže. Uviděli před sebou první dům ve vesnici. Ale zaběhnout hned do prvního domu se jim nezdálo být strategické. Kolem hlavní cesty, která vedla vesnicí bylo spousta domů, ale jeden byl jakoby schovaný za těmi, co byly u cesty. Zabočili tam a schovali se za roh jednoho z domů. Až po chvilce vyběhli jejich pronásledovatelé z lesa. Zastavili se na okraji vesnice a přemýšleli, kam se jejich oběti mohli schovat. Nakonec se rozhodli prozkoumávat domy. Herve a Edan se odplížili za ten dům, co byl stranou. Využili ho, jako kryt. Kryti jeho zdmi, se odplížili mimo vesnici a ocitli se opět v lese. Pak utíkali lesem směrem k rozcestí. To evidentně minuli, protože před sebou uviděli známý les s temným sídlem. To už nedalo moc práce seběhnout do údolí a do hostince. Celý udýchaní doběhli, otevřeli dveře od hostince a hned oznámili všem, že brzy budou moci očekávat akce z temného území.