VanHelsing.info

Kdysi jsem psal pohádky pro pohanské děti. Třeba si je bude chtít někdo přečíst.

Jak to všechno začalo

Jedna malá dívenka, která měla ráda přírodu, se vypravila daleko do lesa. Prohlížela si stromy, rostliny, obdivovala se té dokonalé nádheře, až úplně zapomněla, že se blíží večer. Ze snění ji vytrhlo až žalostné houkání sovy.
„Co teď? Kudy se mám vydat? Domů už za světla nedoběhnu, přespím tedy v lese.“ Dívenka od maminky znala, koho může v lese potkat. Věděla také, že nejdůležitější je, aby přírodu opravdu ze srdce milovala a potom, že se nesmí bát. Nikoho a ničeho! Strach totiž dodává sílu nepřátelům.
Ulehla tady pod strom. Stromy kolem šuměly a jejich listí zpívalo ukolébavku, která Alenku, tak se to děvče jmenovalo, rychle uspala. Ze spánku ji probralo až jemné šramocení. Posadila se a rozhlížela kolem ve tmě, kterou prosvěcovala Luna v úplňku. Bílá záclona se prostírala mezi stromy a tvořila nádherné baldachýny. A tu vidí malého, v obličeji ošklivého človíčka, spíše trpaslíka, který si ji prohlížel. Mlčky si jej také prohlížela a nechtěla být první, kdo promluví.
Po chvíli se trpaslík zeptal:
"Kdo jsi a co tady děláš?" Alenka mu vypověděla, co se jí přihodilo a potom se také zeptala:
"A kdo jsi ty?"
"Jsem gnóm Ralf, žiji v tomto lese a dohlížím s ostatními živlovými bytostmi nad pořádkem těchto, lidmi téměř nedotčenými oblastmi."
„Gnóm? Co to je? Teda kdo jsi? Nikdy jsem neslyšela o žádném gnómovi. A kde bydlíš?" zeptala se Alenka. Gnóm se zatvářil tak, že by se i mléko srazilo.
„To jsem si mohl myslet, že o nás nic nevíš. A to je právě ono,“ zamumlal už pro sebe malý mužíček. "Tady, pod dubem v malé jeskyňce.“ To už se jeho vrásčitá tvář pousmála. „Nebála by ses mne navštívit?" zeptal se Ralf.
"Vůbec se nebojím a ráda bych viděla, jak žiješ." odpověděla nadšeně Alenka.
Mlčky vstoupili do malé jeskyňky. Byla na ni trochu malá, ale když se trochu sehnula, mohla vstoupit dále. Dívka se rozhlížela a viděla, že je docela útulně zařízená. Byl zde malý stoleček a čtyři židličky. U stěny byla skříňka s různými šuplíčky a dvířka. Vedle byla polička a na poličce byly všelijaké nádobky a hrníčky. Vše z hlíny. Jen skříňka a poličky byly dřevěné. Nejvíce ji zaujaly sušené bylinky. Přivoněla a Ralf ji hned okřikl:
"To nedělej! Ne všechny byliny jsou léčivé," a zatvářil se přísně.
Uvařili si bylinkový čaj a Alenka se z novu zeptala, kdo jsou gnómové.
„Jsme bytosti Země“. Odpověděl kuse Ralf. Alenka se už dále neodvážila na nic zeptat. Ale jak pili čaj, tak se počáteční napětí mezi nimi uvolnilo, asi působením výborného chutného čaje a potom si až do rána povídali o přírodě. Alenka na spánek úplně zapomněla.
S prvním ptačím trylkem vyšla před jeskyni a uviděla, že už začíná svítat. Zastesklo se jí po domově.
"Ralfe!" zvolala, "Musíme se již rozloučit, půjdu domů, ale zase za tebou přijdu."
Gnóm vyšel z jeskyňky a pravil:
"Jsi statečná dívka. Za odměnu ti prozradím tajemství.
„Tajemství“, zatvářila se překvapeně Alenka. „A jaké tajemství“, vyzvídala zvědavě.
„Víly Undiny, s ostatními živlovými bytostmi, se chystají potrestat lid v této osídlené oblasti. Nastane období prudkých dešťů a povodeň."
„A proč?“ Vylekala se Alenka.
„Protože lidé zapomněli na staré obyčeje“.
"Je možné ještě tuto pohromu nějak odvrátit nebo zmírnit?" zeptala se vyděšeně Alenka.
"Existuje jediný způsob! Udobřit si přírodní živly. Lidé zapomínají na jejich moc a sílu. Modlí se k jedinému Bohu a celé generace už nepožádaly o správné počasí v daný čas, o dobrou úrodu, aby nenastalo období hladu."
"Co mám udělat? Jak to můžeme změnit?"
"Správný postup hledej ve velmi starých pohádkách a bájích. Máš statečné srdce, ty na to přijdeš. Teď už jdi. Více neprozradím. Nechť tě provázejí pohanská božstva!"
Ještě dlouho se gnómek díval za dívenkou a věděl, že ji má rád. Cítil z ní naději.

Alenka vyšla z lesa. Po cestě přemýšlela o Ralfovi, o tom, co jí řekl.
„Musím na to přijít a zachránit lidi v tomto údolí“, řekla si pro sebe a za malou chvilku byla doma. Maminka s tatínkem jí běželi naproti.
„Kde jsi byla? Měli jsme o tebe takový strach“. Alenka jim vypověděla, že zašla do lesa a přepadla jí tma, a tak musela přespat v lese. Ale o Ralfovi jim neřekla.
„Půjdu se podívat za babičkou do mlýna“, povídá a již vyběhla na cestu. Slunce krásně svítilo a vše kolem kvetlo. Na lukách bylo slyšet cvrčky a kytky voněly. Babička Alenky bydlela ve mlýně. Byla to velmi moudrá žena. A strašně moc toho věděla a pamatovala věci, co se staly už před dávnými roky. Její děda byl mlynář a mlel mouku pro celé údolíčko. Stále měl co dělat, protože bylo dost obilí. Lidé byli spokojeni a brali to jako samozřejmost. Nikdo si nevzpomněl na to, že byly doby, kdy to tak nebylo.
„Ahoj babi, nazdar dědo“, vesele pozdravila Alenka.
„Buď vítána, Alenko“, odpověděla na veselý pozdrav babička. „Dědeček je ve mlýnici, jdi se za ním podívat“. Alenka se rozběhla do mlýnice. Vše bylo zaprášené od mouky. Za ní zůstávaly šlápoty, které ale dlouho na zamoučené podlaze nevydrží. Již stovky a tisíce stop zmizelo pod jemným moučným prachem za tu dobu, co zde v údolí klape mlýn.
„Buď pozdravena, Alenko“, zaznělo z jednoho kouta mlýnice. Děda rovnal pytle a připravoval je na naplnění moukou. „Zajdi si do kuchyně a vezmi si něco k svačině“. Alenka šla. Přišlo jí to vhod, měla po cestě z lesa a do mlýna už pořádný hlad. Ukrojila si krajíc chleba a nalila si kozí mléko. Sedla si na dřevěnou židli a jedla. Do kuchyně vešla babička.
„Právě jdu, abych ti udělala nějaké jídlo, dobře, že jsi se sama obsloužila. Jsi šikovné děvče. Copak jsi dnes dělala?“ Alenka jí pověděla, jak šla do lesa a jak tam usnula. A nyní váhala, zda jí má říci o Ralfovi.
„A co bylo dál?“ Vyzvídala babička, jakoby cosi tušila. Alenka ale o Ralfovi neřekla. Bála se říci komukoli dospělému o věcech, kterým věří jen děti, nebo ne?

To je moc pěkné!!! Prosím si další část! . Gnómové, vidíš, ani by mě nenapadla povídka o někom takovém!

Tajemství starého mlýna

Alenka se nasvačila a povídá, že ve mlýně dnes zůstane přes noc. Maminka věděla, že je ve mlýně nebude mít o ni strach.
„Budeš mě večer vyprávět?“ Žadonila Alenka.
„Tak dobře“, souhlasila babička. Věděla, že má její vnučka velmi ráda vyprávění z jejího dětství a pohádkové příběhy. A Alenka byla vděčná posluchačka. Nic jí neuniklo. Každou podrobnost si pamatovala. Pak šla k náhonu a dívala se do blyštivé vody. Obdivovala se vodě. Byla tak úžasně průzračná, a když si do ní sáhla, příjemně hladila do dlaní. Nabrala si trochu do malých dlaní a s chutí se napila. Byla studená a příjemně osvěžila. Uvědomovala si její potřebu. Hned si vzpomněla na slova Ralfa. Došlo jí, že může být i zlá. Tak si krátila čas a pocítila chladný závan větru. Začalo se smrákat. Vypravila se do mlýna. Vešla starými dveřmi a procházela známou chodbou. Ale něco zde bylo jiné. Asi v polovině byly staré dřevěné dveře, zamčené na závoru. Dnes ale byla závora dole a dveře pootevřené. Že by tam byl děda, pomyslela si Alenka.
Opatrně dveře otevřela a uviděla, že za nimi jsou schody nahoru na půdu mlýna. Vydala se tedy po schodech nahoru. Schodiště skřípalo pod jejími kroky. V koutech byly velké pavučiny. Alenka cítila pohled pavouků, kteří ve skrytu své pavučiny číhali, až se do ní chytne nějaká ta moucha. Neměla strach. Vyrůstala na vsi a pavouci, žáby nebo myši jí nevadili. Vyšla konečně na půdu. Byla poměrně prázdná. Kdysi se zde přechovávaly pytle na obilí a na mouku. Ale dnes už se nevyužívá. Ale dědeček zde nebyl.
„Dědečkuuuuu“, zavolala Alenka. Ale nikdo se neozval. To je podivné. Proč jsou dveře otevřené, když tady nikdo není. Chtěla se vrátit, ale v tom okamžiku jí padl zrak na starou bednu. Ležela na podlaze půdy přikrytá vrstvou prachu. Alenka k ní přistoupila a vzala za těžkou petlici. Byla odemčená a tak otevřela dvířka. Na dně bedny ležela nějaká stará kniha. Dále zde byl složený nějaký hadr. Rukou sáhla na knihu a otevřela ji. Z knihy se vysypalo nějaké smetí. Byla popsaná ručně a místo obrázků, zde byly různé symboly. Alenka moc číst neuměla. Jen co se naučila od maminky. Tak knihu opět zavřela, rovněž bednu a šla zpět. Sešla schody a zavřela za sebou dveře od půdy.
„Tak kde jsi?“ ozývalo se z kuchyně. „Už je hotová večeře“. Alenka vešla do kuchyně a na dubovém stole byla mísa plná vařených brambor. Vedle byl velký džbán mléka. Dědeček s babičkou již seděli a čekali, až Alenka přijde. Alenka se posadila vedle dědy. Všichni společně poděkovali bohům za jídlo a pak si všichni brali brambory a zapíjeli je studeným kozím mlékem.
Dobře se najedli a Alenka se vypravila k náhonu. Sehnula se nad hladinou náhonu a ponořila ruce do chladivé průzračné vody. Omyla si obličej a ruce a vrátila se do mlýna. Babičku potkala na chodbě.
„Jdi, v sednici vedle máš ustláno. Já za tebou hned přijdu“, slíbila babička. Alenka šla. Místnost byla spoře zařízená. Pod oknem stará komoda, vpravo postel a uprostřed stůl a dvě židle. Na stole stála petrolejová lampa. Alenka si vlezla pod deku. Bylo teplo a tak peřinu nepotřebovala. Sotva si lehla, vstoupila babička a zapálila knot v lampě. Vrátila zpátky cylindr a světlo ozářilo místnost. Stíny tvořily na stěnách strašidelné obrazy.
„Pojď, už jsem ti udělala místo na kraji postele“, zaradovala se Alenka. Babička si sedla a začala vyprávět.
„A co bys chtěla vyprávět Alenko“, zeptala se babička.
„O té staré knížce, co je na půdě“, bez váhání vyhrkla Alenka.
„Jak víš o knize na půdě“, podivila se babička. A Alenka jí pověděla o tom, jak jí objevila.
„Hmm, tak to je vůle bohů, že jsi ji objevila, protože ty dveře nikdo neotevřel už hodně dlouhou dobu“. Pak začala povídat:
„Kdysi dávno lidé žili jinak. Byli více vnímaví k přírodě. Pomáhali jí a ona na oplátku poskytovala lidem, co potřebovali. Jídlo, dřevo a zvířata jako pracovní sílu. Znali její tajemství a dovedli ji využívat například při léčení.
„Ale ne všechny rostlinky jsou léčivé, že babičko“.
„Ano, kde jsi tohle slyšela“.
„Od gnóma Ralfa“, vypadlo z Alenky. V tom se ale polekala, protože o tom nechtěla mluvit. Čekala, co na to babička poví.
„Od jakého gnóma, co to povídáš děvče“.
„Víš, jak jsem spala v tom lese, objevil se tam takovej trpaslík. Povídal, že je gnóm, to jsou bytosti Země“.
„Dost přerušila jí babička. Už tam nikdy nechoď. Ne všechny bytosti jsou hodné. A poslední dobou, jsou na lidi dost naštvaný“. To už si povídala spíš pro sebe.
„A proč jsou na lidi naštvaný, Ralf je hodný“.
„Víš, ta kniha na kterou jsi se ptala, se jmenuje „Kniha stínů“, jsou v ní popsány obřady, které prováděli lidé kvůli tomu, aby žádali Bohy o bohatou úrodu, o zdraví a tak dále“. Ale na to jsi ještě malá a dnes už je to stejně jedno. Lidé už jsou jiní. Všechno berou jako samozřejmost. Už neprosí Bohy a neděkují jim.
„Proto děkujete s dědou Bohům za jídlo. My doma to neděláme“.
„No právě“, odvětila babička. „A už spi, je pozdě“. Vstala z postele a zhasila lampu. Místnost se ponořila do tmy. Na okamžik se objevil šíp světla z chodby, jak babička otevřela dveře.
„Dobrou noc, ať tě Bohové opatrují“. Dveře se zaklaply. Dlouhou dobu nemohla Alenka usnout. Přemýšlela o tom, co jí řekl Ralf a co babička. Všechno do sebe zapadá. Musí jí říci, co se dozvěděla od Ralfa. Vstala a běžela ke dveřím. Na chodbě bylo slabé světlo od lampy na zdi. Ale i tak si povšimla, že dveře na půdu jsou již opět zavřené na závoru. Před sebou měla dveře do kuchyně. Pod práhem bylo vidět světlo. Otevřela dveře a vešla dovnitř.
„Jak to, že ještě nespíš“! Kárala jí babička.
„Musím ti něco důležitého říci. Undiny chtějí zatopit tohle údolí, protože lidé zapomněli na staré obyčeje“.
Babička se zadívala na Alenku, která stála ve dveřích s vyděšeným výrazem ve tváři. Z jejich modrých očí se jí řinuly slzy.
„Neplakej a pojď sem“, přátelsky jí pokynula babička. Alenka si sedla na zem vedle babičky a ta jí vzala její hlavu do klína. „Nic takového se nestane, neboj. Lidé si umí poradit“, chlácholila jí babička. „Už jdi spát, je pozdě“. Alenka šla. Sotva si lehla, usnula, jako když jí do vody hodí.

Fakt moc pěkný! A není to jenom pro děti. Prosím si další pokračování.

První cesta za Ralfem

Ráno probudil Alenku zpěv ptáků. Všichni ptáci v okolí mlýna si prozpěvovali, jakoby ani netušili, co trápí Alenku za starosti. Vstala, oblékla si sukýnku, natáhla halenku a šla na chodbu. Dveře do kuchyně byly otevřené. Vešla dovnitř, ale nikdo zde nebyl. Na stole byl krajíc chleba, kus tvarohu a hrnek mléka. Pochopila, že to babička připravila pro ní. Nasnídala se a vyrazila domů. Slunce svítilo a nad náhonem se ještě povalovala mlha. Bylo poměrně chladno, ale to Alence nevadilo. Rozběhla se po cestě k lesu a hned jí bylo teplo. Na kopci nad mlýnem se zastavila a ohlédla se. Zasněně se zadívala na náhon, který vytékal z nedalekého rybníka. Vše se topilo v zeleni stromů. Kolem náhonu se nakláněly vrby a osiky. Ty věčné švitořilky. Alence radostí srdce poskočilo nad tou nádherou. V tom jí bodlo u srdce, jako když jí hruď protkne šíp. To si vzpomněla na slova Ralfa. Představa, že by mělo toto krásné údolí zaplavit voda byla v jejích dětských očích hrozná. Napadla jí poslední možnost, když jí babička nechce pomoci. Snad jí pomůže maminka.
Doběhla domů a hned mezi dveřmi volá:
„mami, už jsem doma. Kde jsi“?
„Tady jsem, na dvorku“, ozval se známý hlas, který měla Alenka tak ráda. Ihned se vydala na dvorek. „Co dělá babička s dědou“, vyzvídala maminka.
„Ale nic zvláštního. Potřebovala bych s tebou nutně mluvit, jestli máš chvilku času“.
„A co ti brání, povídej. To víš, že mám čas.“ Alence se do toho moc nechtělo. Neví, jak to maminka vezme. Bude se jí smát? Spíš věřila babičce. Ale jinou možnost neměla. Nadechla se a povídá opatrně:
„Víš, jak jsem spala v tom lese“.
„Ano vím, co se stalo? Ublížil ti někdo“? Strachovala se maminka.
„Ne to ne, ale potkala jsem tam jednoho trpaslíka. Byl to gnóm a jmenoval se Ralf“. A chtěla ze sebe vyhrkat ještě spousta dalších vět, ale to jí maminka přerušila.
„To si neber do hlavičky. To jsou takové povídačky. Nesmíš babičce všechno věřit. Ve skutečnosti žádní gnómové nejsou“. Uklidňovala Alenku. „Já myslela, že už jí to pustilo, blázen jedna stará“, to už si broukala maminka spíš jen pro sebe, ale Alenky bystré uši to slyšely.
„Žádná babička mi nic nepovídala, já jsem toho gnóma opravdu viděla a byla jsem v jeho jeskyňce a pověděl mi, že lidé zapomněli na staré obyčeje, proto, že Undiny zaplaví údolí“. Zbytek slov už jen vzlykala v beznaději. Proč jí nechce nikdo vyslechnout, proč jí nikdo nevěří. Byla zoufalá.
Musí zajít za Ralfem. Ona má snahu, ale nikdo z dospělých jí nebere vážně. Ano, půjde za Ralfem a pokusí se ho přimět k pomoci.
„Půjdu si hrát ven“, pověděla mamince Alenka a vyrazila směrem k lesu. Pospíchala s obavami. Jestli ho vůbec najde, jestli jí vyslechne, babička říkala, že jsou bytosti na lidi naštvané. Ale musí se o to pokusit. Za chvíli byla na kraji lesa. Borovice jí uvítaly svojí šumivou písničkou a ptáci hlasitě vykřikovali, jak varovali ostatní obyvatele lesa před nebezpečím. Vstoupila do stínu vysokých stromů a měkce našlapovala na mech. Když byla u jeskyňky, kde se s gnómkem rozloučila, opatrně zavolala:
„Ralfe, Ralfe, jsi tady“? S nadějí očekávala, co se bude dít. Po chvíli se ukázala ve vstupu do jeskyňky postavička.
„Kdo mě tu vyrušuje? Á to jsi ty Alenko, co bys chtěla? Už jsi přišla na to, co může lidi zachránit?“
„Lidé zapomněli na staré obyčeje jsi říkal. Zapomněli žít s přírodou. Ale nikdo mi nechce pomoci. Všichni mi buď nevěří, nebo mě odmítají. Nevím, co mám dělat a já chci lidem pomoci. Ale nevím jak“.
„Ano, máš pravdu. Lidé jsou jiní než bývali. Pojď, posaď se, uděláme si čaj.“ Ralf vstoupil do jeskyňky a Alenka za ním. Sundal z poličky dva hliněné hrnky a ze skříňky vyndal tři pytlíčky se sušenými bylinami. Nasypal do konvičky od každého trochu a nechal je louhovat. Alenka mu zatím vyprávěla, co se jí přihodilo. I o knize na půdě ve mlýně mu řekla. „Vidím, že jsi hodné a poctivé děvče. Máš srdce na správném místě. Povím ti jednu pohádku, chceš“?
„Ano povídej“, odpověděla Alenka a posadila se na maličkou židličku. Ralf nalil čaj a z hliněných hrnků se valil dým z horkého nápoje. Celou jeskyňku to příjemně provonělo. Pak Ralf začal vyprávět:

To mě přimělo, abych si taky uvařila čaj a vzpomněla na Undiny, protože teď je taky vody až běda,...

O narození Boha

Celé to začalo před 5000 lety. Byla doba temna. Vše zužoval mráz a tma. Celá příroda spala. Zvířata i lidé trpěli hlady a zimou. Celá země strádala válkou mezi Dubovým a Svatým králem. Válka již skončila, protože nebylo již nikoho, kdo by válčil. Válečníci svatého krále padli. Dubový král zvítězil, ale zbyly po něm jen duby. I našel se jeden odvážný hoch, který chtěl zemi pomoci. Jmenoval se Nick. Proto se vydal za Bohyní. Ale nevěděl, kde jí hledat. Chodil tedy po lesích a hledal Bohyni. Hledal i jen někoho, kdo by mu poradil. Ale nikoho nenašel. Byl již velice unavený. Celé tělo ho bolelo. Velice hladověl. Již týden nevzal do úst. Ani les neposkytoval žádnou potravu. Nikde nebylo ani živáčka. Důsledky války dolehly na celou zem. Jen stromy tiše šuměly a profukoval studený vítr. Tento statečný hoch už ztrácel naději. V srdci mu ale zůstávala vzpomínka na svou ženu a děti, které zanechal ve své chatrči. Tato myšlenka mu dodávala sílu a vycucávala z jeho těla poslední zbytky energie.
Ale i ta brzy došla. Nick ulehl, na mechem porostlý kmen stromu a již necítil ani chlad ani hlad. V uších mu hučel vítr, který se proháněl lesem a vysmíval se mu. V tom uslyšel zvuky. Něco jako kroky. Otočil hlavu a uviděl postavy. Nejprve je nerozeznal, ale jak se blížily, jeho oči spatřily jelena a vlka. Jeho mysl mu velela, aby se vzchopil a snažil se je ulovit. Sednul si a sejmul ze zad luk. Z toulce vyndal šíp a namířil. Jako lukostřelec byl vynikající a tak šíp našel přesně svůj cíl. Ale jelen, se ani nehnul. Šíp proletěl skrz jelenovo tělo a zabodl se kus dál do dalšího kmene stromu.
„Asi se mi to jen zdá“, pomyslel si hoch a zase si lehnul. Asi mám už vidiny. V tom opět slyšel hlas. Lidským hlasem k němu kdosi promluvil. Posadil se na kmen a viděl, že k němu hovoří vlk.
„Byl jsi vybrán, abys zachránil tento svět. Najdi Bohyni a zachraň Boha, aby skočila doba temna.
„A kde jste se tu vzali? A co mám udělat? Jsem už tak unaven, že nevím, jestli to zvládnu“.
Posílá nás Saturn. Ale abys zahnal zimu, musíš najít Cernunnose. To je dubový král. Vezmi od něj poleno. Jdi směrem nebeského kozoroha. Uvnitř lesa je starý hrad obrostlý břečťanem, tím ho omotej. Jdi do své vesnice, kde žije tvoje matka. Musíš polít poleno její krví. Tam zapal poleno. Předej ho lidem. To vytvoří počátek kola. Zažene zimu, ale jen do té doby, pokud lidé budou v tento den na počest Boha odvahy a ohně, zapalovat dubové poleno. Lidé nesmí dopustit, aby bůh zemřel navždy!
„Teď už jdi“, pokynul mohutným hlasem jelen a podal hochovi dubovou třísku.
Tato nová naděje nalila Nickovi do žil novou energii. Vyšel temným lesem. Pod nohama mu křupal těžký sníh. Vydal se hledat Cernunnose. Prošel divoké houštiny a vyšel do lesa, který byl ze samých dubů. Kde ale hledat jejich krále?
„Určitě bude na kopci“, pomyslel si a vydal se do strmého kopce. Jak stoupal, vítr sílil. Už byl velice silný a hoch pokračoval ve stoupání jen s vypětím všech sil. Nakonec stanul před velikým dubem. Jeho větve byly roztažené do šířky.
„Ty jsi Cernunnos“?
„Ano to jsem, a co si přeješ“?
„Jsem Nick a potřebuji získat tvoje poleno, musím ho zapálit a zahnat zimu a temnotu“.
„Dám ti poleno, ale musíš postavit z kamenů z této skály sloupy, které budou lidem určovat, kdy je potřeba zahnat zimu a temnotu“. Nick začal tedy nosit kameny a po dlouhé době postavil čtyři sloupy, jak si Cernunnos přál. Kameny byly těžké a vršily se jen velice pomalu. Kámen po kameni skládal Nick a stavěl sloupy. Až se konečně dočkal a mohl oslovit Cernunnose.
„Sloupy jsou postaveny“!
„Tady máš své poleno“, a z dubu spadlo kus větve. „To je má oběť lidem, teď je řada na tobě“.
Nick uctivě poděkoval, darované poleno si dal to brašny a vydal se ke starému hradu. Šel dál směrem nebeského kozoroha. Zcela znaven šel dál lesem. Až se ocitl na kraji smrdutého močálu. Sotva udělal krok, začal se bořit do bahna. Musel si lehnout a plazit se. Rukama vyhledával pevnou půdu. Takto se plazil přes bažinu, až uviděl podivnou stavbu. Staré kamenné zdi byly potaženy břečťanem. Došel ke hradu a chtěl se pro jeden šlahoun natáhnout, ale uviděl hlavu hada. Zlověstně na něj syčel a jeho rozeklaný jazyk varoval před dalším konáním. Had ho úplně znehybnil. Nemohl se ani hnout. Had se pomalu sunul k Nickovi a začal obtáčet jeho zesláblé tělo. V poslední chvíli vytáhl svůj lovecký nůž a bodl hada. Ten se ve smrtelné křeči stáhl a pak najednou jeho sevření povolilo a bezvládné hadovo tělo se sesunulo na zem. Nick uřízl šlahoun břečťanu a omotal ho kolem polena. Vše si uložil do brašny a uvědomil si, že musí za svou matkou. Splnit poslední úkol. Tížilo ho to víc, než všechny ty kameny u Cernunnosovi skály. Ale uvědomil si, že lidé musí také přinést oběti. Putoval dlouho. Šel vyprahlou a vymrzlou pustinou. Nikde nebylo ani živáčka. Holé stromy kolem mezí se bizardně tyčily. Když už se cítil zcela unaven, uviděl v dálce známé obrysy. Ano, to je vesnice, kde se narodil. Zde najde svou matku. Vešel tedy potichu do chatrče a na lůžku z dřevěných kůlů, pokrytých kožešinou, ležela stará žena. Bezpečně ji poznal. Již dlouho se s ní neviděl. Vlastně na ni skoro zapomněl. Vrátil se za ní až dnes. A za tak strašných okolností. Přišel jí zabít! Jak hrozné, uvědomil si, že jí vlastně miloval. Byla to žena, co mu darovala život a on je ten, který jí ho má vzít. Ale musí zachránit přírodu, lidi i zvířata před temnotou. Vytáhl svůj nůž a ten přeťal matčiny žíly. Vytáhl poleno a to zkropila její teplá, rudá krev. Celý obraz se mu rozmazal. To způsobily slzy, které stékaly po jeho tvářích. Děti by neměli zapomínat na svoje rodiče. Vždyť jim vděčí za tolik! Ale nemohl se dál zdržovat. Vyšel z chatrče a vyndal třísku, kterou dostal od jelena. Zapálil poleno a to se rozhořelo. Nejprve slabě, ale pak začal oheň sílit. Teplo se začalo plížit kolem. Lidé vycházeli z chatrčí a dívali se nevěřícně. Hoch pohlédl na temnou oblohu a uviděl Bohyni. Ta ukázala na čtyři sloupy, mezi kterými bylo vidět světlo. Zářilo a hřálo. Temnota se dala na ústup a sebou brala i zimu. Bylo 21. prosince. Nadešel čas nového začátku. Zrodu nového kola a lidé mu začali říkat Yule. Yule je v jejich řeči kolo. Přišel čas znovuzrození Boha.
A od té doby, tak lidé slaví Yule tím, že zapálí dubové poleno, omotané břečťanem a politým krví matky všech. Krví Bohyně světla Luciny. Přejí si při tom, aby další kolo roku bylo úspěšné. Ale nesmí zapomenout na to, že zase přijde temnota a zima a tak si nechávají třísku z tohoto polena, aby mohli opět zapálit dubové poleno.
Lidé začali v tento den stavět na oltář sošku vlka a jelena, očarovávat jmelí, aby si zajistili zdraví a blahobyt.
„To byla ale smutná pohádka Ralfe“, povídá Alenka, když gnómek dovyprávěl.
„Proč?“
„Protože umřela maminka toho Nicka“.
„Ale ne, smrt je nutná proto, aby mohlo něco nového začít. Tak je odvěký zákon přírody. A smrt je součástí života. Proto nebuď smutná“.
A Alenka nebyla. Pochopila, co jí Ralf povídal. Ale bylo již pozdě a musela domů. Rozloučila se s Ralfem a vydala se známou cestou k domovu.
„Jsem doma“, zavýskala od dveří a maminka jí přivítala s úsměvem na tváři a Alenka si uvědomila, jak jí má moc ráda.

Dobrý příběh o Yule,... a vůbec, tohle není jen pro děti, měli by si to přečíst i dospělí.

Nový začátek - svátek světel

„Tak, kde jsi byla“, vyzvídala maminka hned poté, co se přivítaly.
„Byla jsem v lese“, odpověděla jí Alenka, ale o Ralfově vyprávění jí nic neřekla. Dopadlo by to stejně. Byla by za hlupačku a to nechtěla.
„Pojď, máš připravenou večeři“, pobídla maminka Alenku a odvedla jí do jídelny. Alenka se najedla a šla si lehnout. Zde doma měla pěkný pokojík, s pohodlnou postelí. Usínala se vzpomínkami na příběh o narození Boha a řekla si, že bude každý zimní slunovrat zapalovat dubové poleno, aby zahnala zimu a temnotu. Půjde zítra za babičkou a všechno jí poví. Měla pocit, že babička jí pochopí a přestane jí odmítat. Ona jí může pomoci. Má přece Knihu stínů. To musí něco znamenat.
Hned ráno, jak se probudila, nasnídala se a už vyrazila ven. Byla ale zklamaná. Obloha byla zatažená a k zemi se linuly vodní provazy. Pršelo jako z konve.
Alenka se polekala, snad to není už ta pohroma. Vždyť měla tak málo času na to, aby mohla pomoci. Vzala plášť do deště a holínky a vyrazila ke mlýnu. Procházela lesem a pozorovala mokré kmeny stromů. Po pěšině tekly potůčky vody a na větvích se zadržovaly kapky vody. Přidala do kroku a za chvíli se před ní objevilo údolí s náhonem a mlýnem. Poskočila radostí a buch! Na bahnité cestě jí ujely nohy a Alenka si sedla na zadek.
„No nazdar, to bude mít maminka radost. Takhle zamazané kalhoty“. Ale co. „Hlavně, že jsem si třeba nezlomila nohu“. Alenka vstala a pokračovala do mlýna. Otevřela dveře a volala na celé kolo. „Babííííí, kde jsi“?
„Tady v kuchyni“, ozval se příjemný hlas její babičky. „Ty jsi přišla i v tom dešti? To se divím“.
„Ráda k tobě chodím“, odpověděla radostně Alenka.
„Já myslela, jestli se nezlobíš, když jsi včera odcházela, byla jsi bez nálady“.
„Ale ne, tebe já mám moc ráda a dědečka taky“.
„To jsem ráda. Pojď, udělala jsem vdolky a jsou s borůvkovou marmeládou“. Alenka si sundala promoklý plášť a zula si mokré a zabahněné boty. Cestou do kuchyně jí padl pohled na dveře na půdu. Byly zamčené a na závoru. Pořád jí nešlo na rozum, jak je možné, že byla odemčená.
Vešla do kuchyně a sedla si za stůl. Hned si vzala vdolek a namazala si ho borůvkovou marmeládou, kterou dělá babička moc dobrou. Ještě posypat nastrouhaným tvarohem a hotovo. Prima bašta je hotová. Všichni se pustili do jídla.
„Babičko, co jsou to staré obyčeje? Patří k nim i pálení dubového plena?“ Zeptala se Alenka zvědavě. Babička byla tímto dotazem zřejmě překvapena, protože chvíli seděla tiše a o něčem přemítala. Po chvíli povídá Alence.
„Ano patří, a ještě dalších spousta tradičních činností, ale raději to nikde neříkej, lidé by se ti dnes vysmáli.“
„Ale proč by se mi smáli?“ Nechápavě se zeptala Alenka. „Vždyť je to důležité a proto, že to lidé nedělají, jsou teď lesní bytosti naštvaný.“
„Ano i proto, ale raději se o tom nikde nezmiňuj, byli bychom všichni pro smích.“
„Mě je to jedno“, odpověděla naštvaně Alenka a šla k oknu. Přestalo pršet, a tak se s babičkou rozloučila.
„To je fajn, že už neprší, půjdu se podívat do lesa, měj se hezky“.
„Ale pamatuj na to, co jsem ti říkala, nech lesní bytosti na pokoji. Mohou být nebezpečné“, poučila jí babička a Alenka vyšla. Netrvalo to dlouho a již byla na mýtině, kde byla jeskyňka, kde bydlel Ralf.
„Ralfíkůůůůů, jsi tady“? Volání se rozlehlo po mýtině. Nikdo se neozýval, a tak Alenka chodila po mýtině a obdivovala se květinám a lesní vůni, která ji naplňovala příjemným pocitem. Potom se sehnula a chtěla utrhnout fialový zvonek, aby k němu mohla lépe přičichnout. Najednou se ozvalo za jejími zády:
„Proč tu květinu trháš člověče, ani jsi se nezeptal.“ Alenka se otočila a uviděla Ralfa.
„Nezlob se, nevěděla jsem, že se kytičky nesmí trhat.“
„Můžeš si květinu utrhnout, když ji potřebuješ, ale musíš ji poprosit. A také poděkovat. Ona tím, že ji utrhneš, zahyne. A ony neradi umírají zbytečně.“
„Pojď, dáš si čaj“? S příjemným úsměvem jí zval Ralf do své jeskyňky.
„Ano a povíš mi zase nějakou pohádku, moc se mi líbila ta, jak jsi povídal posledně“.
„Dobře povím ti pohádku o tom, jak vznikl svátek světel“.
Nick zažehl dubové poleno a bůh se narodil. Ale to se nelíbilo jedovaté babizně Cailleah. Ona má kouzelnou hůl, kterou ovládá veškerou vegetaci. Od té doby, co se narodil bůh tančí ve víru a splétá si svůj cop a zahaluje zemi ukrutným mrazem. Snaží se zvítězit nad právě narozeným bohem.
„S tou bys nechtěla mít co dočinění.“ Povídá Ralf Alence.
„Brrr, to ne“, odpověděla Alenka, „ale pokračuj prosím.“ A Ralf pokračoval ve svém vyprávění. Ale ani ona není všemocná. Musí se podrobit vyšší síle. Ale ta zde zatím není. Bohyně Brigit je zatím slabá, a ještě jí oslabuje to, že musí živit a posilovat boha, který se jí právě narodil. Chodila tedy Brigit po světě a sháněla, kdo by jí dal mléko pro jejího synka. Ale lidé měli svých starostí až nad hlavu a sami neměli co úst. Nemohla tedy na nich chtít, aby se s ní rozdělili. Chodila dlouho zasněženou krajinou až narazila na stavení, kde se právě telila mladému chasníkovi kráva. Už se silami na konci Brigit došla až ke chlévu. Kolem byla cítit sláma a v rohu stála strakatá kráva. Ale právě narozené telátko bylo slabé. A Cailleah opět slavila úspěch. Velký mráz nedovolil telátku žít. Bylo slabé a nedostalo se krávě k vemenu a ulehlo na zem. Jakmile se mládě nedokáže samo najíst, čeká ho smrt. V přírodě není místo pro slabé. A vlivem Cailleahino tančení se zvedl mrazivý vítr a telátko umrzlo. Chasník byl velice smutný. Právě narozená kravka, měla zajistit obživu jeho rodině. V tu chvíli uviděl Brigit, jak sedí u vchodu do chléva. Ihned poznal, že je na pokraji se silami.
„Pojď pomohu ti,“ a nalil Brigit do hliněného hrnku mléko. Brigit se napila a ihned se jí vrátila síla do žil. Její tváře zčervenaly a ona vstala.
„Děkuji ti mládenče. Zachránil jsi mne i mého syna. A proto se musím lidem odměnit. Řekni lidem, že každý každému splním jedno přání. Rozsviťte svíci a přejte si co potřebujete.“
Brigit zahnala jedovatou Cailliah do svého příbytku a ona musela svou holí probudit veškerou vegetaci. Bůh sílil a zima ustupovala. Světla přibývalo a od těch dob lidé vždy 2.února slaví svátek Imbolc a rozsvěcují svíčky, aby jim Brigit splnila jejich přání, lijí mléko bohyni a zvířatům. Spalují sněhové vločky a ukončují tím vládu zlé Cailliah.
„To byla hezká pohádka“, zaradovala se Alenka. „Můžu zase zítra přijít? Povíš mi zase nějakou pohádku?“
„Přijď Alenko“. Alenka se zvesela rozběhla lesem a radovala se z té lesní nádhery. Hned jak přišla domů, řekla si, že si bude pohádky od Ralfa psát, aby si postupně osvojila všechny obyčeje. Musí přeci zachránit lidi v údolíčku od potopy a oprávněného hněvu živlových bytostí.

Taky bych si měla všechny zmíněné obyčeje psát, abych pak nemusela pátrat.
Fakt by to stálo za vydání,...

Prosím o další pokračování!

Rád bych, ale už je to dávno, co jsem to začal psát a už nevím, z které knihy jsem získal inspiraci. Ale já jí najdu. Velký vlk mě jí ukáže. Vydrž. Sám bych to dopsal a rozšířil tak povědomí o pohanských zvycích.