VanHelsing.info

Z hostince vyrazili tři postavy. Herve, Sígrid a jejich syn Freky. Herve byl vysoké postavy, s plnovousem skoro na prsa, Sígrid byla jeho družka. Kaštanové krátké vlasy a příjemný výraz obličeje vypovídal o rozvážné osobě. Freky, jejich syn byl ještě mladý, a tak pořád někde pobíhal a skotačil, i když byl už dost znalý ve všelijakých dovednostech. Ale všichni měli jedno společné. Byli to vlkodlaci, což na první pohled nebylo vidět a mohlo to dost překvapit. Vyrazili směrem na západní stranu, kde to ještě chvíli znali. Jaro bylo v plném proudu a les voněl jako šamanovo doupě. Vyšli ven z údolí a zastavili se v Temném sídle. Tam bylo kdysi hlavní útočiště vlkodlačí smečky, které byl nyní i Herve a jeho rodina členy. Na chvíli se zastavili a Herve zavzpomínal na vše, co se kolem této tvrze dělo. Kolik příběhů se zde odehrálo. Vzpomínal na to, jak zde bojovali o Jakuba, nyní Kamdara. Ale nemělo cenu se zde stavět. Sígrid jim zabalila vše potřebné a Herve i Freky byli vyzbrojení lukem a mečem. Blížili se k místu, kde byla kdysi brána do temného území. Zde vládli temnovlci a upíři, které se podařilo porazit a nastolit klid v Lycantropei. Tak se ta země jmenovala. Brzy prošli kolem Temného hradu. Bylo téměř poledne, když se ocitli na hranicích kraje, kde dosud nikdo ze smečky nebyl.
Ocitli se v celkem prostupném lese, kde nebyl problém postupovat. Chvíli se zastavili a dali si svačinu. Sušené maso bylo skvělé. Cestou si povídali, co je asi čeká a koho mohou potkat. Vydali se lesem, který už byl hustší a cesta se svažovala do údolí. Herve upozornil Frekyho, aby byl opatrný, v travách jsou větve a padlé stromy. Sešli do údolí a ocitli se u řeky. Ta protékala lesním údolím a vydali se tedy podél řeky. Ale dále už nešlo řeku sledovat, protože mizela mezi skalisky, tak odbočili mimo. Herve měl povědomí o tom kam míří, ale cestu zdá se, ztratili. Freky proběhl křovím a za chvíli se vrátil, že tudy se dá pohodlně jít. A skutečně, dokonce zde bylo jezero, na jejímž břehu rostl orobinec a vysoké olše. Herve se najednou zastavil a ukázal na zem. Byly zde stopy. Lidské stopy.
„Musíme být blízko nějaké osady, bylo by dobré jí najít a zkusit se tam ubytovat, třeba tam mají také hostinec“, poznamenal. „Také už bude skoro večer a v neznámém terénu jít po tmě není vhodné“. Navíc už byli všichni celkem unaveni po celodenním putování. Snažili se sledovat stopy a po asi další půlhodině vyšli z lesa. Před nimi byla nevelká vesnice, a tak k ní zamířili. U první chalupy seděl na zápraží starší obtloustlý pán, a tak se u něj zastavili. „Dobrý podvečer přejeme“, snažil se být zdvořilý Herve. „Je možné se zde někde ubytovat“?
Starý pá neřekl nic, pouze ukázal rukou dále do vesnice. Pochopili, že mají jít tedy dál. A skutečně. O několik chalup dále byla jedna, která bez jakékoliv pochybnosti naznačovala, že je to hostinec. Vešli dovnitř. Malý lokál byl z poloviny plný. Sedli si ke stolku u okna a Herve šel k výčepu, kde stál hubený chlapík. Buď pozdraven, pozdravil Herve.
„Ty také“, odpověděl.
„Rádi bychom se na chvíli ubytovali, ale co byste požadoval, jako protislužbu“.
„Nemáte peníze“?
„Ne, přicházíme z míst, kde je nepoužíváme, ale můžeme pro vás něco udělat“.
„Hmmm“, podrbal se na bradě výčepní, „vidím, že máte zbraně. Umíte lovit“?
„Samozřejmě“, rychle odpověděl Herve.
„Dobrá, sedni si ke stolu, přinesu vám něco k jídlu a pivo. Bydlet budete ve srubu za hostincem. Ráno za vámi zajdu a probereme to“. Herve kývl hlavou, jako že je to jasný a šel ke stolu. Chvíli trvalo, než hostinský přinesl jídlo. Sígrid seděla tiše a sledovala dva chlápky, co seděli ob stůl.
„Je to hrozný, minulou noc jsem našel roztrhané ovce. Je tady vlk, to mi nikdo nevymluví. Jen nevím, kam se vždycky ztratí, že ho lovci nenašli“, povídá chlapík v zelené lněné košili.
„Což ovce, ale co Ivan. Před týdnem vyrazil do lesa a nikdo ho už neviděl“. Potom zjistili, že je Sígrid poslouchá, a tak zmlkli.
Herve a Sígrid se najedli, napili a odešli do srubu za hostincem. Sígrid rozsvítila lampu na stěně a porozhlédla se. Místnost byla prostorná a čtyři dřevěná lůžka lákala k odpočinku. Odložili si věci do rohu místnosti a netrvalo dlouho a položili unavená těla. Usnuli během chvilky.

Ale to začíná zajímavě! Že by nějaký zbylý Temnovlk nebo prostě jenom vlk, obyčejný vlk?
P.S. Je vidět, že dovolená zabrala .

Druhý den ráno je probudil hluk z venku. Herve vstala a otevřel dveře. Dovnitř skrze ně pronikla záře od ranního slunce. Z toho usoudil, že srub je orientován vchodem na východ. Uviděl několik lidí, jak chodí po hliněné ulici h hostinci a do svých domků. Bylo ihned jasné, že pokud zaprší, bude ta cesta jedno bahno. Ale dnes bylo sucho. Zavřel dveře a uviděl, že Sígrid už připravuje jídlo. Teprve nyní, když bylo světlo, mohli si lépe prohlédnout celou místnost. Dřevěné stěny srubu se zdály být suché, podlaha sice hliněná, ale to nevadilo. Ještě byly dveře do jedné místnosti. Sígrid je otevřela a tam bylo něco jako obývací kuchyně. Z březových klád dlouhá sedačka a dubové skříně kolem stěn. Freky už seděl u stolu a těšil se na to, jak budou lovit vlka. Herve si sedl k nim a pustili se do jídla.
Za chvíli uslyšeli bouchání na dveře. Freky vyskočil a už dveře otevřel. Za nimi stál hostinský.
„Pojď dál“, pozval ho Herve. Hostinský vstoupil a sedl si na poslední volnou židli u stolu. Chvíli seděl beze slova a ostatní také čekali, až začne povídat.
„Jmenuju se Pejo. Tady ta osada se jmenuje Díry. To časem sami poznáte proč. Takže dávejte pozor v lesích, je to tady samá díra. Je to krasová oblast a je tady spoustu jeskyní“, chvíli se odmlčel a sledoval, jestli ho Herve poslouchá. „No abychom se dostali k podstatě věci. Vlastně jsem si vás najal. Něco nám tady zabíjí zvířata a už dva lidé, co vyrazili do lesa se nevrátili. Naposledy to byl Ivan. Byl to statný chlap, takže se hned tak ničeho nelekne a chodíme ozbrojeni“. Sígrid po očku sledovala okno, které bylo naproti ní. Herve ani Pejo nemohli vidět, to, co ona. Za oknem je kdosi sledoval. Vyhublá tvář s blond, až bílými vlasy.
„Chci abyste to zvíře zabili. Donesli mi jeho hlavu a budeme vyrovnáni. Bydlet tady můžete, jak dlouho budete potřebovat a jídlo třikrát denně je na mě. Můžeme se takto dohodnout“?
„Myslím, že je to dobrá nabídka. Ale vy zde používáte, nějaké peníze. Místo odkud přicházíme, nic takového nemáme. Já peníze znám, protože jsem v daleké minulosti na nich byl závislý, ale to je jiný příběh. Možná budeme nějaké potřebovat. Takže se dohodneme, že přijímám tvoji nabídku a k tomu nějaké vaše peníze. A něco jako zálohu, kdyby bylo potřeba. A co když to nebude zvíře, co když to bude člověk“. Těmito slovy doplnil Pejovu nabídku Herve. Pejo na nic nečekal a okamžitě souhlasil. „No, když to bude člověk, snažte se ho přivést sem k nám živého“, doplnil Pejo, a zvídavě si prohlédl nejprve Herva, pak Frekyho, a nakonec i Sígrid. Pejo se zvedl a vydal se ke dveřím. Otevřel je a ještě se zastavil. Otočil se. „Nepodceňujte svého soupeře. Kdyby to bylo snadné, ulovíme si ho sami“. S těmito slovy odešel a dveře se za ním zabouchly.
„No dojíme a pustíme se do průzkumu. Já půjdu na západní stranu osady a Sígrid, ty vezmeš Frekyho a půjdete na východ. Poptáme se na nějaké podrobnosti, abychom alespoň věděli, do jakého lesa se třeba vydat. Lesy jsou všude kolem, tak ať se máme čeho chytit“. Všichni souhlasně pokývali hlavou a rozešli se. Herve se zastavil hned u první chalupy, co potkal. Koukl oknem dovnitř a uviděl, že tam nějaká starší žena něco míchá v hrnci. Zabouchal na dveře. Ty se otevřely a žena se na něho udiveně podívala. Skoro to vypadalo, jako by z něho měla strach.
„Buď pozdravena dobrá ženo. Pejo si nás najal, abychom se pokusili vypátrat, kdo vám tady škodí. Potřeboval bych vědět něco bližšího. Třeba jestli víte, odkud sem chodí, z kterého lesa. Abych se vypravil správným směrem“. Žena ho vyslechla a jen mávla rukou. „Já nic nevím. Já se po setmění zavírám na závoru. Zeptej se lovců, kteří se snažili tu věc dostat. Ti žijí ve východní části osady“. Tím skončila a zavřela dveře. Herve se ušklíbl a říkal si, že moc ochoty nemá. Ale jít za těmi lovci byl evidentně dobrý nápad. Šel tedy rovnou za Sígrid a Frekym. Ty dostihl u jednoho domu, kde bouchali na dveře. Otevřel jim mladík, asi dvacet let. Když je uviděl, hned spustil. „Vy jdete lovit toho vlka. Já vím, strýc mi to řekl. On tady má hostinec. Mohu nějak pomoci“?
„Ano, potřebujeme vědět, kde bydlí ti lovci, co se pokoušeli vlka ulovit“, zeptal se Herve a ani nedal Frekymu čas cokoliv říct.
„No jsou dva. Vlastně už pouze jeden. Ivan se už nevrátil. Bydlí na okraji osady. Támtím směrem a ukázal rukou, kam se mají vydat. Nebylo těžké najít domek, kde bydlel lovec. Před domkem seděl chlap jako hora. Hnědé vlasy mu padaly do očí a natíral si lněným olejem luk. Byl to dlouhý luk a musel mít tah alespoň padesát, pětapadesát liber. Herve ho pozdravil a hned se ptal.
„Prý jsi byl lovit toho vlka, co vám tady škodí. Můžeš mi o něm něco říct. Určitě jsi ho viděl“.
Chlap přestal olejovat svůj luk a podezíravě se podíval na Herva. „Jo, lovil a neulovil. On ulovil nás. Ivan se za ním rozběhl a už se nevrátil. Běžel jsem za ním, ale už jsem nenašel ani Ivana a ani neviděl toho vlka. Nebo co to bylo. Volal jsem, čekal, ale marně. Na nic jsem nečekal a pádil zpátky do osady“.
„A kde to bylo. Ať víme, kam se vydat. A to jste se tam vícekrát nevypravili“?
„Jednou mi to stačilo. Když jsem viděl ty ovce a jednoho býka rozsápanýho na maděru, přešla mi chuť. Měl alespoň sedm metráků a Ivan taky nebyl žádná třasořitka. Musel špatně skončit, když se nevrátil. Ale jestli vás omrzel život, pojďte dovnitř“. Vstal a vešel do domu. Herve a ostatní vešli za ním. Docela útulně zařízený domek, na rozdíl od srubu, kde bydleli Herve s rodinou, měl dubovou podlahu a na oknech pořádný okenice. Sedli si ke stolu.
„Zapomněl jsem se představit. Jsem Vojmír. A tady je mapa okolí“, a došel k jedné skříňce, otevřel šuplík a vyndal složenou mapu.
„Já se jmenuju Herve, moje žena Sígrid a syn Freky“. Vojmír rozložil mapu na stole. Ukázal na místo dost daleko od osady. „Tady se to stalo. Mapu vám půjčím, snad mi jí vrátíte. Ne že bych vás chtěl podceňovat, ale nepřál bych vám nic špatnýho“.
„No, máme jistý nadání, které by nám mohlo dávat výhodu“, řekl Herve a pousmál se.
„Tak ať vám přeje štěstí, a vlastně i nám. Měli bychom to zapít, večer v hostinci, co vy na to“, skončil Vojmír a šibalsky se usmál.
„Tak platí, při západu slunce v hostinci“, potvrdil Herve a vstal. Podal Vojmírovi ruku a na to vstala i Sígrid a Freky. Odešli do hostince na jídlo a Herve se tvářil spokojeně, že tak rychle našli stopu. Chvíli si lehli ve svém srubu a čekali na západ slunka, aby šli zapít ten lov s Vojmírem.

Mno, jsem zvědavá, co se ráno poděje. A jestli se fakt jedná o vlka. Ten pozorovatel s bílými vlasy, třeba byl jenom zvědavej,... |Jeden vlk proti třem vlkodlakům - to vypadá zajímavě, i když to bude pěkný monstrum.

Začalo se stmívat. Freky už chodil netrpělivě po místnosti a čekal, až se vypraví do hostince. Byl nadšený z toho, jak vyrazili na výpravu a jaké je to dobrodružné. Neustále se díval po otci, jestli už vyrazí. A už je to tady!
„Pojďte, je čas vyrazit na setkání s Vojmírem“, přitom se usmál a už stál na nohou. Sígrid se netvářila zrovna nadšeně, trávit večer v hospodě. Ale co mohla dělat, nemůže zůstat doma. Musí se ukázat se svým partnerem a synem. A oni se evidentně těšili. Tak jim to nechtěla zkazit. První vstoupil do dveří Herve. Sígrid a Freky za ním. Nálevna byla zpola zaplněna. Jakmile vstoupili, ztichl šum. Cítili pohledy místních, jak je důkladně prohlížejí. Stále panovala nedůvěra mezi místními obyvateli a Herveho rodinou. Všichni už věděli, že jsou najatí k tomu, aby polapili vlka. Bez povšimnutí se usadili u stolu u okna. Herve si sedl tak, aby viděl na dveře. Vždy si tak sedal, měl rád přehled o situaci kolem sebe. Sotva si sedli, zahlédl je Pejo.
„Tak co si dáte“, zeptal se tak, aby to všichni slyšeli. Záleželo mu na tom, aby si přivlastnil zásluhy za zabití vlka. On platil lovce.
„Tři piva a něco k zakousnutí“. To slovo zakousnutí zvláště proložil. Než stačil Pejo přinést objednané jídlo, otevřely se dveře a v nich stál Vojmír. Rozhlédl se po lokále a uviděl Herva u stolu u okna. Přisedl si na volnou židli. Hned kývnul na Peja, aby mu také donesl pivo. Sotva dopadly džbánky s pivem na stůl, Pejo se ho hned chopil.
„Tak na to, aby jste toho vlka dostali“, na to pozvedl džbánek i Herve a ostatní a přiťukli si. Vojmír ještě ťukl s džbánkem o stůl. Herve chvíli přemýšlel, ale pak usoudil, že to je asi zvyk, a tak Vojmíra napodobil. S ťuknutím o dubový stůl pivo šplíchlo na stůl. Pak všichni tři zhluboka napili.
„Tak, kdy se vypravíte na toho vlka“, zeptal se s jízlivým úsměvem Vojmír.
„Hned ráno, nemá cenu to odkládat. Půjdeme podle tvoji mapy. A snad budeme mít štěstí a někde toho vlka, nebo to něco potkáme. Já osobně si nemyslím, že to byl vlk. Vlk by rozhodně nestrhnul býka. Snad ve smečce, ale samotář ne“!
Vojmír se zadíval na Herva a bylo vidět, že mu tento fakt nedošel. Ještě chvíli se bavili o situaci, také o tom, jak to ve vesnici chodí. Mezitím už donesl Pejo další pivo. Dobře pojedli i Freky už do sebe nasoukal třetí pivo. V tom se otevřely dveře a vstoupil vysoký muž s plnovousem a krátkými hnědými vlasy. Mohlo mu být kolem padesáti. A hned jak se rozhlédl po lokále, tak spatřil stůl, kde seděl Herve s Vojmírem. Hned jak přišel ke stolu, půjčil si jednu židli od vedlejšího stolu a položil jí.
„Já jsem Tomislav. Jsem stařešina této vesnice“, představil se a podával Hervovi ruku. Ten vstal a ruku přijal. Představil sebe, a i svou rodinu. Tomislav se posadil a Pejo už mu nesl pivo.
„Prý nás chcete zbavit toho vlka, co nás tady ohrožuje. Je to pravda“?
„Ano, tady Pejo nám tento úkol nabídl. Nabídl i nocleh a stravu, a tak jsme to přijali. Jen musím podotknout, že to rozhodně není vlk. Ten by nezabil býka“, poopravil stařešinu.
„Tak to jsem rád. Lovcům se to nepovedlo, a dokonce jsme o jednoho přišli. Už se z lovu nevrátil, ale to už jste asi slyšeli. Když se vám to povede, nebudete škodní“. Na to se rozpovídali a ani si nevšimli, že už sedí v lokále sami. Nakonec Vojmír navrhnul, aby už šli domů. „Ano, to bude moudré“, zhodnotil návrh Herve. Na to rozešli, každý do svého domku. Herve usnul hned, Sígrid také, ale Freky nemohl usnout, těšil se na zítřejší lov.
Ráno se první probral Herve. Podíval se z okna a bylo zataženo. Vyšel před srub. Těžké mraky se válely nízko nad obzorem a jemně pršelo. Alespoň se nebudeme potit, zhodnotil situaci. To už byli všichni na nohou a Sígrid připravovala k snídani nějaké maso. Také zabalila do vaku jídlo a pití sebou. Nezapomeň na medovinu, ještě by tam měla nějaká být, připomněl Herve.
„Neměj obavy“, uklidnila oba samce Sígrid a šibalsky se usmála. Ten její úsměv Herve miloval. Dojedli a vypravili se do lesů. Podle mapy od lovce šli na sever. V očekávání, co je tam čeká šli potichu, a dokonce ani Freky neběhal sem a tam, jako to měl ve zvyku. Do lesa vstoupili za chviličku, neboť vesnice byla prakticky u lesa. Okamžitě je obklopil vlhký chlad a temno. Ačkoliv byl den, tady byli pod střechou z větví obrovských dubů, buků a borovic. Šli vyloženě naslepo, protože po nějaké cestě nebylo ani památky. Slyšet byly pouze ptáci v korunách. Šli asi hodinu, když se ocitli na okraji údolí. Spíše rokle, kde na jejím dně tekl potok.
„Já něco vidím“, zajásal Freky a ukazoval rukou doprava. A skutečně, našli chatu. Loveckou chatu!

Ale to je překvápko! Lovecká chata. Že by skromný příbytek vlkodlaka? Nebo nečekaný spojenec? Nebo prostě chata, co se do ní uchylují lovci, když je potřeba? Jsem fakt nedočkavá.

Naslouchali, zda neuslyší něco, nebo někoho. Ale jediný zvuk, který byl slyšet, šumění stromů a lehký větřík ve větvích. Herve jako první vykročil k chatě. Nevypadala vyloženě opuštěně. Byl to vlastně malý srub z klád a mezery mezi kládami ve stěnách ucpané mechem. Vchodové dveře byly pootevřené. Freky ihned oběhl celý srub. „Nikde není okno, chtěl jsem se podívat dovnitř, ale není“, sděloval všem malý vlček. Herve ještě více otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Nikdo tam nebyl. Bylo uvnitř pouze lůžko z březových kulatin. Stolek žádný, jen nějaká bedna, která jej nahrazovala. Sígrid přistoupila k bedně a opatrně jí otevřela. Uvnitř bylo oblečení z kožešin, kožešinové boty. Evidentně příprava na zimní období.
„Hmmm, asi zde někdo přebývá“, zauvažoval Herve. Freky, který běhal kolem srubu a po lese se najednou vřítil do srubu. „Někdo sem jde“!
Herve se postavil do dveří a uviděl postavu, jak přichází. Vysoký štíhlý muž, s téměř bílými vlasy. Náhle se zastavil a sledoval Herva. Oba tak stáli proti sobě a hleděli si do očí.
„Toho jsem viděla za oknem hostince v Dírách“, pošeptala Hervovi do ucha Sígrid. Ten se jen krátce otočil k vlčici a zase zpět.
„Neboj se pojď blíž“, vyzval Herve příchozího. „To je tvůj srub“?
„Kdo jste a co tady děláte“? Osočil se ten chlapík. Pomalu se přibližoval a cestou si sejmul luk z ramene. Obratně vytáhl z toulce u boku šíp.
„Jmenuju se Herve, tohle je moje rodina. Najal nás Pejo v hostinci v Dírách, abychom ulovili vlka, co jim tam škodí“.
„Aha“, s oddechnutím vrátil luk na rameno a zasunul šíp. „Já jsem Leslav. Také lovec. Pokusil jsem se také ulovit to zvíře, ale nedaří se. A samotnému se mi to asi nepodaří. Je to moc velké a vlk to není, to si buďte jistí“.
„To je nám také jasné, když jsme slyšeli, že to roztrhalo bejka“. Leslav kývl hlavou, jako na souhlas. Vešel do dveří a posadil se na lehátko. Od pasu odňal kožený vak, otevřel a zhluboka se napil. „Dáte si taky“, s mírným úsměvem podával vak Hervovi. „Medovina a dobrá“. Herve jej přijal, také se pořádně napil a nabídnul Sígrid. Tak nechtěla, ale Freky se hned napil. Olízl se a vrátil vak Leslavovi. Herve se hned ptal, kde to zvíře viděl. A také jestli znal Ivana, lovce, kterého to zabilo. Měl by ještě spousta otázek, ale Leslav ho mávnutím ruky umlčel.
„Něco vám musím říct“, znovu se napil medoviny a připnul jí k opasku. „Ivana jsem samozřejmě znal. Říkal jsem mu, ať se na to sám nevydává. Přesvědčil jsem ho, a tak se spojil ještě s lovcem z Děr. Jmenoval se Vojmír, ale vrátil se sám. Vyprávěl potom, že se Ivan snažil to zvíře pronásledovat, ale už se nevrátil. Já ho nelovím. Když on nechá mě, já nechám jeho“.
„Jak vypadalo to zvíře“? Zvědavě se ptal Herve. „Nevím, neviděl jsem ho, ale našel stopy a taky jeho hovno. Takže mohu s klidem říci, že je to velké a masožravec. Kořist polyká celou i s chlupama“.
„My jsme také narazili na potvory v lesích tam odkud přicházíme. Velcí ještěři“.
„Tohle ještěr není, je to savec a predátor. Nikdo neví odkud se zde mohl vyskytnout. Nepamatujeme tady nic podobného. Největší predátor tady byl vždy vlk“.
„No nezbývá než se pokusit probádat lesy a třeba se nám zadaří ho najít“.
„No doufejme“, zapochyboval lovec a podíval se na Hervovu rodinu. „Ale tady něco máte k dobru“, dodal a zvedl se. Sáhl do bedny, zalovil v ní a vyndal lahvičku. „Velmi prudký jed. Zkuste otrávit hroty šípů. Klidně si to nechte, já si namíchám nový. A jestli chcete, klidně tady přenocujte, než vyrazíte. Brzo bude tma“.
„To rádi přijmeme“, odvětil Herve. A skutečně, za malou chvíli bylo nutné rozsvítit lampu. Leslav zavřel dveře a zapálil petrolejovou lampu na stěně. Žluté světlo petrolejky zaplnilo malou místnost. Z venku se náhle ozvalo táhlé vytí.
„Vlčí píseň“, poznamenal Leslav. „Nebylo by moudré se vypravit do lesa“. Všichni se poskládali po zemi a za chvíli usnuly.
Vrrrrrhaauuuf ozvalo se venku a ozvala rána do boku srubu. Všichni se zvedli jako na povel. Poslouchali, ale dál nic neslyšeli.

Hmmm, takže predátor (vlkodlak?) obchází, zvláštní je, že to vypadá, že útočí na srub, kde musí cítit člověka a další .... zatím taky lidi. Nebo cítí vlkodlaky?
A je Ivan opravdu mrtvý?

„Co to bylo“, šeptem se ozvala Sígrid. „Nevím, jdu se podívat“, odpověděl Herve a vstal. Pomalu se šoural ke dveřím. Potmě nahmatal dveře a odsunul závoru. Opatrně pootevřel dveře a vystrčil hlavu. V lese byla docela tma, i když měsíc byl v první čtvrti. Ale husté větve stromů moc světla nepropouštěly. Šumění větru ve větvích občas přehlušilo houkání sovy, jinak nic. Ani kroky ne. Kdyby zde něco chodilo, není pravděpodobné, že by nešlápl na větvičku. Herve měl sluch velmi dobrý, slyšel by, že se zlomila větvička na zemi. Zavřel tedy zase dveře a zastrčil závoru. Znovu si lehl, ale dlouho nemohl usnout.
Herva probudilo, jak mu někdo zacloumal s ramenem. Byla to Sígrid. „Vstávej, dáme si něco ke snídani a vyrazíme“.
„Jo, jasně už vstávám. A vyrazíme jen já a Freky. Ty tady na nás počkáš“!
„V žádném případě“! Herve dál nenaléhal, protože věděl, že je to zbytečné. A navíc se o sebe jeho vlčice uměla postarat. Pojedly zbytek zásob, co měli s sebou a připravili se na lov.
„Tak vyrážíte“, pozeptal se Leslav.
„Jo, není na co čekat“.
„Já taky vyrazím, musím si něco ulovit, nasbírat byliny a taky trochu poopravit střechu, až se vrátím. Klidně tady můžete zase přespat, když budete potřebovat“. S tím se rozloučili. Herve a jeho dočasná smečka vyrazila do údolí. Nevěděli, kam se dát, a tak to nechali náhodě. Sledovali stopy, ale bylo podivné, že kolem srubu žádné nenalezli. Přece tu ránu do stěny slyšeli všichni.
Sestupovali opatrně, sráz byl dosti prudký, tak jim trvalo poměrně dlouho, než stanuli na břehu potoka, který v tom údolí protékal. Byla to spíš menší řeka, a tak se vydali po břehu. Zde bylo docela světlo, protože větvě nad řekou prořídly. Freky, který byl stále vepředu najednou zajásal.
„Jůůůůů, tady je stopa“! Herve se rozběhl k Frekymu. „Kde máš jakou stopu“, zeptal se zvědavě. Freky ukázal na otisk v písku u potoka. Herve přišel blíž a uviděl, že je to stopa velká. Ale ani vlčí, ani lidská. „Co to může být za stopu“, ptala se Sígrid, která se mezitím také přišla podívat na stopu, kterou Freky objevil. „Nikdy jsem nic takového neviděla“, přiznala.
„Já ano. Ale nepochází to z našeho kraje. Takovou stopu mohl mít slon, nosorožec“, připodobnil to ostatním. „Co to? Co je to za zvířata“, divila se Sígrid, která nikdy nemohla o něčem takovém slyšet, natož vidět. „Tam odkud jsem přišel, jsou zoologické zahrady. Mají tam zvířata třeba z Afriky, což je úplně jiný kontinent. A ti měly takto plochou stopu. Jenom neměli takové drápy. Vidíš, jak na každém obloučku je vidět velký dráp? To sloni neměli“. Sígrid se podívala na Herva trochu nedůvěřivě, ale měla jeho důvěru, tak to brala jako pravdu. „Ale bude to velké. Slon je obrovské zvíře a těžké a tohle má skoro stejně velkou stopu. Typoval bych to na výšku tak dva a půl metru“, uvažoval nahlas Herve. Nakonec se rozhodli jít dál. Dál nešlo jít, protože zde byly stromy vyvrácené a tvořily nepropustnou hradbu. Rozhodli se přejít přes říčku na druhou stranu a pak se snažili vyšplhat do kopce nahoru, na druhou stranu údolí. Zde byl les více prostupný. Sedli si na zem a trochu si odpočinout. Freky se sebral a vydal se na svůj obvyklý průzkum. Herve a Sígrid vyndali sušené maso. „Přijď brzo, trochu pojíme“, volala za vlčkem ještě Sígrid. Herve přemýšlel, kam dál. Pojedli, ale Freky se nevracel. „Kde ten kluk je strachovala se Sígrid.
„Půjdu se po něm podívat“, rozhodl se Herve a vyrazil. Došel až k malé skále. Náhle zaslechl něco jako sténání. Poslouchal a znělo to jako od té skály. Přišel tedy blíž. Byla zde díra do země. Vedla do nějaké jeskyně. Zavolal dolů: Je tam někdo?
„Ano, to jsem já“, pískal ze spodu vyděšený hlásek.
„To jsi ty Freky“?
„Ano, spadl jsem do té jámy. Nevylezu nahoru. Tatí, pomoz mi prosím“.
„To víš, že tě tam nenechám. Jen musím vymyslet, jak tě odsud dostat. Vzal kámen, který ležel opodál a hodil ho dolů. Podle času, který uplynul, než dopadl na dno, zjistil, že je asi patnáct metrů hluboko. „Vydrž, musím doběhnout k našim věcem a přinést sekeru. Doběhl k Sígrid a v rychlosti jí vypověděl, co se stalo. Vzal sekeru a rozběhl se zpátky. Sígrid ho následovala. Vyhledal slabší stromek, který byl dost vysoký a porazil ho. Měl sice větvičky, po kterých by se dalo lézt, ale snad budou dosti silné. Spustil stromek dolů. Ještě dokonce asi metr přečuhoval přes okraj. Sešplhal tedy dolů. Klekl si k Frekymu. „Je to něco“, zeptal se.
„Jen mě bolí noha“, a ukázal na svou pravou nohu. Vypadalo to, že jí má zlomenou. Herve se vysvlékl a proměnil se. Ukázal Frekymu, aby si vlezl na jeho záda a potom s ním vyšplhal nahoru. Položil Frekyho na zem. Sígrid si k němu hned klekla. „Musíš se proměnit, abys se zahojil“, poradila Frekymu. Ten to udělal a budou muset počkat, než se noha zpraví.
„Já se podívám ještě jednou do té díry. Je tam nějaká jeskyně. A vezmu si lucernu“. Sebral tedy lucernu a vydal se k jeskyni. Sešplhat dolů bylo už docela snadné, měl to už nacvičené. Když se postavil na dno, rozhlížel se kolem. Skutečně, do strany vedl tunel. Vydal se tedy do tunelu. Lucerna svítila ale velmi málo. Pak se něco blýsklo na zemi. Sehnul se k tomu. Byl to nůž. Lovecký nůž! A kus dál ležela vesta. Obojí sebral a vydal se zpět. Dál pokračovat bylo nebezpečné. Mohl tam být nějaký komín a spadnou dolů mohl znamenat konec jejich dobrodružství. Vyšplhal na okraj díry. Bylo jistě už odpoledne. Došel k Sígrid a viděl, že Freky už je opět proměněn do lidské podoby.
„Podívej, co bylo v té jeskyni“, ukazoval Sígrid nůž a vestu. Ta vzala vestu a prohlédla kapsy. Nahmatala v kapse něco. Vyndala zmačkaný papír vzala ho do rukou a rozložila jej. Byl to dopis.

Zdar Ivane, sejdeme se ráno u lesa na našem místě. Nezapomeň na otrávené šípy. Když se nám to podaří, budeme se mít. Vyplatí nám slušnou sumičku.
Vojmír.

Sígrid přečetla dopis a podala jej Hervovi.

Herve vzal dopis do rukou. Přečetl jej a zamyslel se.
„Takže to je Ivanovo. Tělo jsem nikde nenašel. Ven sám vylézt nemohl. Musel jít jedině dál do jeskyně a doufat, že najde jiný východ. Ale proč si nevzal sebou nůž a tu vestu“, vůbec mu to nedávalo celé žádný smysl. Musel by se do té jeskyně znovu vypravit, jestli nenajde nějaké stopy. No nyní se vrátíme do srubu, můžeme se tam podívat zítra. Svůj plán oznámil i Sígrid. Ta se rychle sbalila a mohli vyrazit zpět.
„Třeba tam bude zase Leslav. Můžeme mu říci, co jsi našel. Třeba půjde s námi a může se pokusit Ivana najít. Ale kdyby se dostal ven, určitě by se ukázal ve vesnici“, zauvažovala vlčice. Chvíli trvalo, než opět přešli údolí s potokem. Bylo zvláštní, že necítili žádné zvíře. Pravda, byli v lidské podobě, ale stejně. Nějaká zvěř by měla být i viděna. Skoro se začalo stmívat, když dorazili ke srubu. Dveře byly otevřené.
„Júúúú, je tady Leslav“, zajásal Freky. Ve dveřích se objevila postava. A skutečně, byl to Leslav. Vedle dveří vysela srna, už stažená z kůže a bylo potřeba jí pouze naporcovat a připravit na sušení, nebo uzení.
„Tak co, našli jste tu bestii“, zeptal se zvědavě.
„Ne, to nenašli. Ale našli jsme něco jiného“, trochu tajemně odpověděl Herve. „Podívej“, a podal lovci dopis a nůž. Leslav si přečetl dopis a prohlédl nůž. „Ano to je Ivanovo. Kde jste to našli“?
„No, našel to tady mladej. Propadl se do takové díry, byl tam vchod do jeskyně a na dně ležel nůž a vesta, ve které byl ten dopis“, upřesnil Herve.
„A jak se tady mladej dostal ven“, otázal se lovec.
„Musel jsem ho vytáhnout. Poranil si nohu při tom pádu. Bez pomoci se ven nedostaneš“.
„Hmmm, můžu jít zítra s vámi“, dotázal se lovec.
„Jistě, proč ne, ukážeme ti, kde to bylo. A my potom budeme pokračovat v hledání té bestie“.
„Vezmu si sebou raději i lano“, podotkl lovec.
„A přibal si i lampu, mohla by se ti v jeskyni hodit“, doplnil vlk. S tím Leslav souhlasil. Večer potom seděli před srubem, povídali si o tom, kde byli, co kdy dělali. Lovec je naučil i jednu zálesáckou píseň. Hervovi moc zpěv nešel, ale po několika pohárech medoviny už se to dalo snést.
„Řekni mi, ty útoky v Dírách se udály ve dne, nebo spíš v noci“, zeptal se najednou Herve. „Pokud vím, tak něco ve dne, něco i v noci“, upřesnil Leslav.
„Aha, takže to není vyloženě noční lovec“, říkal si v duchu vlk. Mezi větvemi stromů prosvítal obrovský měsíc. Šel do úplňku. Usnuli celkem snadno. Les šuměl a jen kolem byly slyšet kroky zvěře. Nejspíš divoká prasata.
Ráno vstali, posnídali a sbalili si věci.
„My se tady dneska už neukážeme, možná až se budeme vracet z lovu“, poznamenal Herve. No hlavně, abyste se vrátili, pomyslel si lovec. „Jo dobře, přeji úspěšný lov. Počkejte na mě, abyste mě mohli ukázat to místo“.
„Jasně, vždyť tak jsme se dohodli, ne“? Měli vše sbaleno, tak vyrazili. Freky šel vepředu, protože chtěl sám Leslavovi ukázat jeskyni, kterou sám objevil. A byl na to patřičně pyšný.
„Říkali jste, že si Freky poranil nohu, při pádu do té jeskyně, zázračně se mu vyléčila“, poznamenal Leslav, když sledoval Frekyho, jak běhá jako zajíc.
„No nebylo to zas tak vážné a on se dost dobře rychle hojí“, rychle odpověděl Herve. Sestoupili do údolí, kde protékal potok. Přešli ho stejně jako posledně a s funěním stoupali do svahu na druhé straně. Přece jen nesli více věcí.
„Jdeme dobře“, poznamenal Herve. „Tady jsme se utábořili“, a ukazoval na poválenou trávu. „Už je to jen kousek“. A skutečně, po chvilce dorazili k díře. „Tak tady je to. Ještě je tam ten stromek, po kterém jsem mladýho vynesl nahoru.“. Leslav se přiblížil k díře a podíval se dolů. „No ten stromek se tady bude hodit. Snáze se po něm poleze dolů, ale hlavně nahoru. Tak tady se tedy rozloučíme, přeji vám úspěšný lov. A buďte opatrní. Šípů máte snad dost“.
„Děkujeme“, odpověděla Sígrid. „Možná je ani nebudeme potřebovat“, dodala a šibalsky se usmála. Leslav se na ni podíval dost podezřívavě. Jako by něco tušil.
Skupina vlků se vydala dále. Zde byl les řidší, a tak se občas začalo objevovat i různé křoví, rostli zde i rostliny, které se nacházejí v řídkých lesích. A to Freky už seděl na bobku a sbíral borůvky. Byly veliké a za chvíli měl pusu celou modrou. V tom se něco mihlo mezi stromy. Něco velkého. Všichni se jako na povel sesmekli do jednoho chumlu. Herve sledoval okolí. Sundal si z ramene luk a Sígrid udělala totéž. Nasadili šíp do tětivy a čekali. Za velkým silným dubem se vynořila silueta zvířete. Mohla mít asi dva a půl metru na výšku. Ozvalo se hluboké mručení.
„Počkej tady, přikázal Herve Frekymu. Ani se nehni“. Herve a Sígrid vyšli vpřed Herve šel jakoby zprava a Sígrid rovnou k tomu dubu. Zvíře udělalo pár kroků dopředu, takže se zjevilo v plné kráse. Přesně jak předpovídal Herve. Na čtyřech silných nohách silné, spíše tlusté tělo. Hlava se podobala hrochovi kříženýmu snad se lvem, jenže bez hřívy. Tělo bylo pokryto chlupy a z tlamy vyčuhovali čtyři velké dlouhé a silné tesáky. Dva nahoře a dva dole. V tom Sígrid šlápla na klacek a ten s prasknutím zlomila. Zvíře se otočilo jejím směrem a zavětřilo. Chvíli zůstalo stát a potom se vydalo směrem k Sígrid. Zrychlilo chůzi v běh! Herve na nic nečekal a vystřelil jeden a za ním hned druhý šíp. První se zanořil do krku té bestii a druhý do hrudníku. Zvíře se zastavilo a rozběhlo směrem k Hervovi. Ten už znovu natahoval luk. Ale v tom se zleva mihnul stín. Vlčí stín! Herve se otočil tím směrem a tím zaváhal. Nestačil vystřelit. Bestie byla tři metry před ním. Vlčí stín letěl vzduchem a zakousl se bestii do krku. Drápy zaryté v kůži se držel aby nespadl. Jeho čelisti trhali maso z krku bestie. Sígrid na nic nečekala. Když to viděla, pochopila, že ten vlk je Freky. Už byla proměněná a už trhala maso z hrudníku ze spodu bestie. Herve už měl opět nataženo a další dva šípy skončili v těle zvířete. Krk i hrudník byl rudý od krve. Bestie silně krvácela. Po dalších střelách už padla na bok. Sígrid musela rychle uskočit, aby nepadla na ní. Ještě ztěžka dýchala a tlumené vrčení se ozývalo z její tlamy. Tlamu měla otevřenou a vydávala sípavé zvuky. Všechna ta zranění musela pro ní být velmi bolestivá. Herve vzal tedy sekeru a přesekl krční páteř a dalším máchnutím oddělil její hlavu od těla.
„Ani takové zvíře by nemělo trpět, bylo poraženo a zaslouží si poctu lovce“, pronesl Herve. „Hlavu vezmeme sebou. Předáme Pejovi, jako důkaz, že jsme úkol splnili“.
„Je na čase pojíst, docela mi z toho vyhládlo“, s úsměvem na tváři, teď už opět lidské navrhnula Sígrid. Všichni bez váhání souhlasili. Seděli u sušeného masa a popíjeli vodu z koženého vaku, když zaslechli za sebou kroky. Herve hned poznal, že to nejsou kroky zvířete. Prudce se otočil a za sebou uviděl lidskou postavu.

Teda, než jsem stačila odpovědět, už jsi dal pokračování a opravdu jsem si početla, pěkný souboj s bestií!
Teď jsem napnutá, co je s Ivanem. Že by jeskyně měla druhý východ?

Prudce se zvedl a zadíval se směrem, kterým byla postava vidět. Náhle ale žádnou neviděl. Buďto se dotyčný schoval za kmen stromu anebo to byl přelud?
„Počkejte tady“, řekl tiše a vyrazil směrem, kde tu postavu viděl. Šel tiše a snažil se, aby byl nenápadný. Blížil se k mohutnému buku. Jako by cítil, že právě za ním je ten, koho hledá. Rychle skočil dopředu a ocitl se za kmenem. Jako opařený tam stál Leslav. Chvíli se na sebe dívali. Až najednou se rozpovídal Leslav.
„Promiň, omlouvám se, že jsem vás sledoval, ale byl jsem zvědavý, jak si s tou bestií poradíte. Jen mi neubližujte, já nikomu neřeknu, co jsem viděl, slibuju. Já jsem tu bestii už viděl, ale netroufl jsem s na ní. Moje šípy nebyly k ničemu. Ten jed na ní nepůsobí, nebo alespoň ne hned. Nesázel bych si na vás, ale to, co jsem viděl, no řekněme, že jsem tušil, že jste jiní. Ale já ve vesnici opravdu nic nepovím“.
„Nám je to v podstatě jedno, odevzdáme hlavu a pokračujeme v cestě“.
„A kam máte namířeno“, zeptal se zvídavě lovec.
„Nevím, prostě dál za nosem, nemáme konkrétní cíl“, odpověděl ledabyle Herve a vydal se zpátky k Sígrid. Leslav ho následoval. Herve ještě došel k bestii, co ležela na zemi. Prohlédl si ještě to zvíře a uviděl, že pod ocasem jsou vidět zřetelné boule a mezi zadníma nohama kožený vak.
„Je to samec“, poznamenal. „Doufám, že tady někde nemá ještě družku…. Březí“, dodal ještě. Ale to už jsem na starosti neměl. Sehnul se, zvedl useknutou hlavu a pověděl, že se vrací do vesnice. Sígrid to už pochopila, a tak měla už sbalené věci.
„Ještě, než odejdete“, ozval se Leslav. „Vím, nebo spíše slyšel jsem o bytosti, zvané Vargamor. Myslí, že by vás mohla zajímat“.
„Kde jsi o ní slyšel“?
„U jednoho poustevníka, tady v lesích. Když se vydáte z vesnice dále na jih, měli byste narazit na velkou jeskyni. Tam někde žije“, dodal ještě a pak zvedl ruku na pozdrav a odešel do lesa. Herve s rodinou se vydali do vesnice. Když vyšli z lesa, ucítili, jak na nich všichni můžou oči nechat. Sledovali každý jejich krok. Herve asi budil pozornost, když držel v ruce hlavu bestie. Dorazili před hostinec. Otevřeli dveře a vešli dovnitř. Pejo je uviděl hned jak vešli. Stál za výčepním pultem jako by spatřil ducha.
„Tady máte důkaz, že jsme splnili, co jsme slíbili“, a položil hlavu bestie na zem. Všichni přítomní se shromáždili kolem. Střídavě se dívali na hlavu a na Herva. Pak uznale poklepali Hervovi po ramenou.
Pejo odešel dozadu, kde měl kuchyň, vrátil se a v ruce držel váček s penězi. Nu, tady máte co jsem slíbil“, ozval se Pejo a podal jej Hervovi. „Nezůstanete u nás déle, hodil by se nám někdo jako jste vy“.
Herve vzal od Peja peníze. „Ne, dnes ještě přespíme a ráno vyrazíme dál. Prý někde na jih od vesnice žije nějaký poustevník“, zeptal se opatrně.
„Ano“, odpověděl Pejo. „Ukážu vám to na mapě, co jsem vám dal“. Herve proto vyndal mapu a rozložil jí na stůl.
„Tady“, ukázal Pejo na místo na mapě. „Je tam taková ješkyně, docela velká a tam prý žije, ale nikdo tam nechodí. Je takový divný“.
„Díky“, poděkoval Herve a sedl si ke stolu. Sígrid a Freky si sedli také a Pejo pochopil, že má přinést jídlo. Za okamžik přinesl tři džbánky piva, sušené maso, sýr a pšeničné placky.
„To je jen svačina, večer bude husa, moje žena už jí peče, tak přijďte na večeři“, dodal Pejo a spiklenecky se usmál. Když se najedli odebrali se do svého pokoje.
„Doufám, že Leslav nedorazí dřív, než odejdeme. Nevěřím, že bude držet jazyk za zuby“. Sígrid mezitím sbalila vše co měli, aby mohli hned za úsvitu vyrazit.
Začínalo se smrákat, když sešli dolů do nálevny. Bylo tam plno, na stole stál pekáč s husou a Pejo se hned k nim přihnal.
„Sedněte si, už se nese večeře na rozloučenou“.
Stoupl si k pultu a mávnutím rukou si sjednal klid. „Sešli jsme se tady dnes, abychom vzdali díky našim zachráncům, lovcům, kteří ulovili bestii, co nám tady škodila a má na svědomí i naše životy. Bohům žel se mi nepodařilo je přesvědčit, aby zůstali déle, chtějí hned ráno pokračovat v cestě. Já věděl, že to dokážou, a proto jsem je zadarmo ubytoval a poskytl jim jídlo zdarma. Jde mi jen o dobro naší vesnice. Tak tedy nezbývá než všem popřát, ať se dobře baví“.
Tím skončil samolibý proslov Peja. Potom ještě přišlo několik lidí a podávali Hervovi i Sígrid ruku. Slavnost trvala opět dlouho do noci a tak se uložili ke spánku a usnuli téměř okamžitě.
Nespali asi ani hodinu, když Herva probudilo šourání a kroky na chodbě. Ležel dál a dělal, že spí. Pomalu se otevřely dveře a v nich postava, kterou Herve okamžitě poznal.

Tohle mi nedělej, kdo to má vydržet do dalšího pokračování? Že by Leslav?

Postava měla sice na sobě dlouhý plášť a kapuci na hlavě, ale takhle baculatou postavu měl jen Pejo! A jeho pach byl také nezaměnitelný. Herve stále dělal, že spí, ale měl Peja v merku. Chtěl vědět, co má za lubem. V místnosti byla tma, pouze světlo měsíce, které vnikalo oknem do místnosti sloužilo k jakési orientaci. Pejo rukou přejížděl po stolku, tam ležely pouze součásti oblečení připravené na ráno. Pomalu se snažil otevřít skříň, ale to se mu nepovedlo moc potichu. Herve viděl že Sígrid se pohnula, a tak jí dal ruku přes pusu a ona pochopila. Měla být potichu. Herve pochopil, že něco hledá a snadno se domyslil. Sáhl tedy rukou pod polštář a vyndal váček, ve kterém měl peníze od Peja za dopadení bestie. Pomalu vstal.
„Nehledáš náhodou tohle“, ozval se za zády Peja Herve. A zvedl ruku s váčkem. Pejo se otočil a stuhnul.
„Ne, ne ….. já“, koktal Pejo. Pak už zůstal zticha.
„Budu dělat, že se nic nestalo, ale teď zmizni“, rozkazovačně dodal Herve. „Budu k tobě laskavý, mám pocit, že jsem ti trochu zavázán, ale teď jdi“. Pejo ve spěchu opustil místnost. Herve za ním zavřel dveře a šel si lehnout.
„Nepřijde znovu“, strachovala se Sígrid.
„Neboj, ten už se tady neukáže. Zmetek chtěl zpátky svoje peníze, které jsme si poctivě vydělali“?
„Nechápu smysl zavedení peněz. My jsme žili bez nich bez starostí a spokojeně“, podivovala se nechápavě Sígrid. Pak si také lehla. Ještě se podívala na lůžko, kde ležel Freky. Ten byl také vzhůru, ale nic neříkal. Netrvalo dlouho a všichni spali.
Ráno se vzbudili, už bylo světlo. Sešli dolů do lokálu a sedli si ke stolu, kde vždy sedávali. Pejo se po nich podíval se studem ve tváři. Nesl obr velký prkenný podnos s masem. Nesl ho oběma rukama. Položil na stůl a šeptnul.
„Děkuju“. Pak přinesl malý soudek s pivem a kožený vak s medovinou. „To máte na cestu, aby se vám lépe šlo“. Už to ale nehlásil na celý lokál. Styděl se. Herve vzal medovinu a posadil se. Pejo odešel do kuchyně. Mezitím se najedli, ještě ji zbylo, tak to zabalili, že si to vezmou sebou. Když došli na svůj pokoj, posbírali svoje věci a vyrazili. Když sešli do lokálu, čekal tam na ně stařešina.
„Chci vám také vyjádřit poděkování za záchranu naší vesnice. Kdykoliv půjdete kolem Díry, budete vždy vítáni“.
„No rádi jsme pomohli. Jen drobnost, ta bestie, co jsme zabili byl samec. Snad tu nemáte ještě samici“.
Stařešina se na Herva podíval. „No snad ne“.
„Nenašli jsme stopy více těch zvířat. Měli stopy dost ojedinělé, ty by se zaměnit nedaly, tak snad ne“. S tím se s Tomislavem rozloučili a podle mapy vyrazili na jih.
Vesnici opustili kolem luk, kde se pásly krávy. Polní cesta vedla kolem ohradníků směrem k lesu. Ten se nezdál tak temný, jak na severu, kde sídlila bestie. Vzhledem k tomu, že bylo dopoledne a slunce je hřálo do levé ruky, šli správně. Vkročili do lesa. Uvítaly je břízy a o kus dál borovice. Herve vytáhl mapu a podíval se, že poustevník má jeskyni lehce vlevo. Tak se vydali trochu více na jihovýchod. Šlo se sice pohodlně, ale les vypadal, že je nekonečný. Občas zahlédli srnu, jak splašeně prchala před nebezpečím. Bylo poledne, když se les začal měnit. Celkem rovina se měnila v malá údolí a kopce. Bylo vidět, že začíná být podloží kamenné. A také ano. Dostali se do míst, kde byl les ve skalách. Procházeli zářezem mezi skalami. Ale jeskyně žádná. Vyšli ze skal a ocitli se na malém skalním náměstí. Sedli si na kameny a řekli si, že něco pojí. Zásoby měli, a tak to nebyl problém. Freky pobíhal kolem a najednou uslyšeli, jak zakřičel.
„Něco jsem našel“! Za chvíli se vyřítil a v ruce něco držel. Byl to kožený vak. A v něm nasbírané byliny. Sígrid přemýšlela, kdo to tu nechal. Zvěř to jistě nebyla, byl to člověk. Herve se rozhlížel kolem. Pak ho uviděli! Postava, která se vynořila z poza skal byla trochu shrbená. Na sobě lněnou tuniku a lněné kalhoty. Hned se k nim blížil.
„To je moje, ten vak myslím“, lamentoval. Herve vzal vak do ruky. „Myslíš toto? Tak si pro to pojď, nechtěli jsme to ukrást, jen to tady synek našel“, a podal vak muži. „Hledáme tady poustevníka, prý tady někde žije“, opatrně se zeptal Herve.
„Tak jste ho našli, jmenuji se Miron. Co ode mě potřebujete“?
„Prý bys věděl něco o bytosti zvané Vargamor. Mohlo by nás to prý zajímat, povídal jeden lovec z vesnice odkud přicházíme. Z Děr“.
„To není nic pro obyčejné lidi. Je nebezpečné se s ní zaplést“, odpověděl vážným hlasem Miron.
„My nejsme tak úplně obyčejní“, trochu s rozpaky odvětila Sígrid.
„A v čem jste jiní, neobyčejní“.
„V tomhle“, odvětila Sígrid a začala se svlékat.
„To není nutné“, odpověděl Miron. „Vlka ve vás cítím, to se nedá přehlédnout, proto vás sem Leslav poslal“.
„Znáš se s Leslavem“?
„Znám a nechme už toho kličkování a pojďte se mnou. Něco vám povím a ukážu“, ukončil nikam vedoucí hovor Miron. Pak šli mezi skalami až se před nimi objevil vchod do jeskyně.

Hmmm, tak to jsem neuhádla. Nevadí. Zajímali by mě, jestli poustevník má něco "v rukávu", co by jiím pomohlo proti té záhadné bytosti.

Vchod byl celkem pohodlný. Jeskyně byla velká a prostorná, ale na pravé straně byla ještě jedna malá. Měla samostatný vchod. Vešli jsme dovnitř a bylo vidět, že má ve výšce asi dvou metrů otvor, které tvořilo okno. Takže ve dne sem pronikalo světlo. Uprostřed jeskyňky byl z březových kulatin stolek, čtyři sedačky a primitivní lůžko. Na něm hnědá kůže, že by z medvěda? Přemýšlel v duchu Herve. Sedli si na dřevěné sedačky a čekali, co jim bude chtít Miron sdělit. Ten vešel jako poslední a posadil se na poslední židli. Herve to už nevydržel.
„Tak co jsi nám chtěl říct“, zeptal se netrpělivě. „Co víš o té bytosti“, chrlil ze sebe další otázky Herve. Miron ho však zastavil. Sígrid a Freky seděli v klidu a tiše. Nevstupovali do hovoru.
„Jaké náboženství vyznáváte“, zeptal se poustevník.
„No, jak bych to řekl“, opatrně odpověděl Herve. Chvíli bylo ticho, které přerušil Miron.
„Vzýváš Velkého vlka, předpokládám“. „Ano“, s úlevou odpověděl Herve. „A rádi by jste věděli více o bytosti zvané Vargamor“.
„Co o ní víš“, netrpělivě skočil do hovoru opět Herve.
„Tak tedy poslouchej. Vargamory jsou ženy, které poskytují lidské oběti vlčím společníkům, často slibováním sexuálních služeb. V některých zemích, zvláště na severu se o starých ženách, které žily v lese, říkalo, že mají čarodějné schopnosti, včetně toho, že mají pod kontrolou vlky. Za to se jim říkalo Vargamor, "vlčí babky. Často přebývali poblíž doupěte vlků“.
„A co vlkodlaci, jak s těmi vycházely“, padla otázka, které se Miron pousmál.
„Tak abychom si to upřesnili. Dobře, poskytovali zmíněné služby vlkodlakům. Vlci nepotřebují lidské oběti a ani jiné služby, které často Vargamory nabízely“.
„My ovšem také nepotřebujeme lidské oběti. Ne, že bychom nezabili člověka, ale většinou při obraně. Někdy zabíjíme i lidské zločince, ale to je výjimka“, oponoval Herve.
„Vy ano, ale jsou i jiní vlkodlaci. Tak zvaní temnovlci a o těch je řeč“, upřesnil poustevník.
„Jo, měl jsem tu čest se s nimi setkat a utkat. Chtěli spolu s upíry ovládnout a zotročit území…. no prostě jeden jistý kraj. A máš asi pravdu, na jejich hradě byly i podivné, divoce vypadající ženy“.
„Jo, pokud se spolčili s upíry, bydleli na hradě. Upír by v lese nespal, je moc nóbl, nebo alespoň si to o sobě myslí“.
„Myslíš, že by mohli být prospěšné i nám“?
„S nimi si nezahrávejte, svedou vás na špatnou cestu. Ty, tady tvoje družka a syn jste čistí. Narodili jste s vlkodlačí duší, kdežto temnovlci byli většinou násilím nakaženi a proměněni. Vlkodlaci jsou strážci mezi temnotou a světlem. Podle naší tradice jsou to ti, kteří se narodili ve znamení černého bezu. Ty“, a ukázal rukou na Herva, „jsi narozený v prosinci, že jo“? Herve tiše pokýval hlavou na souhlas. „Jsi předurčen jít cestou zvláštního vlkodlaka. Proto jsi došel až za mnou. Já budu tvůj učitel“.
„Ale to je nějaký nesmysl. Hledali jsme tě jen proto, že se o tobě zmínil ten lovec“.
„Vše řídí Velký vlk. Tvůj osud je v jeho tlapách“.
„A co je tedy můj osud. Co musím udělat a čeho se mám od tebe naučit“?
Miron vyndal z kapsy váček a z něho vysypal kostky z jasanu a na nich byly vypáleny nějaké znaky. Rukou kroužil nad nimi a pak vzal do ruky tři.
„Vidíš, tady to máš. Jsi duchovní učitel vlkodlaků. Tady je tvoje minulá cesta. Přivedla tě mezi vlky podivná událost. Přicházíš z jiného světa, dimenze. Jsi vyvolený mezi těmi lidmi. Vidíš před sebou vše špatné, jak se lidé chovají, přestali žít s přírodou. Tu naopak ničí pro prospěch a zisk několika málo jedinců. Proto tam, kam jsi nyní přišel, neznáte peníze. Ty jsou zhoubou lidí. I tady už začali razit mince. Tvůj úkol je zamezit tomu, co už se stalo se zemí a místem odkud pocházíš. Pojď, ukážu ti to“. A vedl Herva dále do jeskyně. Byla tam už docela tma, a i vzhledem k tomu, že i venku se setmělo. Už okénkem nevnikalo do jeskyně moc světla. Vyndal nějaké byliny a ty zapálil v misce. Kouř, který vznikal byl příjemný a zároveň omamný. Cítil, jak ztrácí vědomí a za chvíli upadl do hlubokého spánku. Ve snu se mu zjevil on sám. Na sobě oděv zdobený zoomorfními motivy, seděl u misky, ze které stoupal dým z bylin. V ruce držel šamanský buben a rytmicky bubnoval. Probudil se až když svítalo. Do jeskyně už opět vnikalo slunce a bylo tedy docela vidět. Navíc jeho oči již byly přivyklé šeru. Když vešel do jeskyně, kde byly židličky, na stole byla snídaně a Sígrid s Frekym se cpali.
„Pojď se najíst. Máme před sebou náročný den“, přivítala svého druha Sígrid.

Hmmm, jsem zvědavá, jak se Herve zhostí úkolu, vypadá to na dlouhý příběh, což je fajn. A jestli se setká s bytostí Vargamor, jak to dopadne a jestli v tom bude nějak figurovat Sígrid.

Herve se najedl, docela mu vytrávilo po té medicíně. Z nitra jeskyně se vynořil Miron.
„Už jste po snídani“, zeptal se s klidem.
„Ano, vypadá to, že jo“, potvrdila Sígrid.
„Já ještě ne“, důrazně podotkl Freky, a ještě se cpal sušeným masem.
„Tak, chvilku ještě můžeme počkat“, souhlasil Miron. Freky dojedl, olízl se a Miron všem řekl, že nyní odejde s Hervem do skal a vrátí až druhý den. Sígrid se dívala trochu překvapeně, ale Freky hned všechny ujistil, že on se o všechno postará, ať se nebojí.
Herve a Miron se odebrali pěšinou dále do skalního města. Procházeli úzkými průrvami. Když se Herve podíval nahoru, uviděl vysokou, možná šedesát metrů stěnu. Po levé straně pěšiny tekl potok s průzračně čistou vodou. Bylo zde mezi stěnami docela chladno. Vyšli ze skalní průrvy a ocitli se opět v lese. Temném a hustém. Pojednou uviděli vchod do další jeskyně.
„Tady se posaď“, oznámil suše Miron. „Já musím dojít pro nějaké byliny tady do lesa. Se mnou nechoď, bylo by to zbytečné“. Herve souhlasil a posadil se na padlý kmen stromu. Vítr tiše vál mezi větvemi obrovský dubů, buků. Seděl tiše a zaposlouchal se do zvuků kolem sebe. Po nějaké chvilce se mu zdálo, jako by slyšel hlasy. Měl pocit, že k němu mluví ten vítr. Ale to je nesmysl, pomyslel si Herve a rozhlížel se kolem sebe, zda už nejde Miron. Nikde po něm nebylo ani vidu a ani slechu. Nad hlavou mu proletěl jakýsi velký pták, ale sova to nebyla, tu by poznal. Zrovna, když si říkal, že by něco pojedl, uviděl mezi stromy postavu. Ano, byl to Miron. Nesl v rukách nějaké rostliny a kořen nějakého stromu.
„Tak jsem tady“, povídá hned při příchodu. Sedl si vedle Herva a začal povídat.
„Musí se s tebe stát šaman. Vlčí šaman, abys mohl posloužit své smečce“.
„Ale já jsem vůdce smečky a šamana už máme, Eigiho“, oponoval Herve.
„Ano, to je vše pravda, ale tvoje cesta je cesta vlčího šamana. Velký vlk to zařídí. Udržuje rovnováhu v přírodě a tady je rovnováha narušena. Vzpomeň si, jak jsi se stal vůdcem“, připomněl mu Miron. Herve se v duchu opět vrátil ke dni, kdy s Edanem zápasili o pozici vůdce.
„Ale jak to všechno víš“, podivil se Herve.
„Jednoduše vím, a ty budeš taky vše vědět“. Také nesl hůl z nějakého dřeva, asi jasanu. Začal do ní vyrývat nějaké znaky a symboly. Tu podal Hervovi, se slovy: bude se ti hodit, ochrání tě před zlem. Pak začal vyprávět.
Šaman cestuje do dolní země. Pomocí šamanského stavu vědomí putuje mezi světy, do jiných dimenzí. Může prohlédnout skrze skálu, ale vidí i to, co ostatní nevidí. Naučím tě vše co budeš potřebovat.
„Je tady docela chladno“, postěžoval si Herve. Miron mu ukázal, jak dýchat, aby se zahřál. Učil ho spousta způsobů dýchání. Naučil se spojit s Matkou přírodou. Také se naučil novému způsobu, jak hovořit s Velkým vlkem. Naučil se modlitby.
Každé ráno pozdrav takto, vysvětlil.
Buď pozdraven Velký vlku, praotče a tvůrce života, buď pozdravena velká smečko, všech světových stra. Tak jako dny předešlé i dnes tě prosím, provázej mou smečku, ať vše co vykonáme je k prospěchu nám i tobě. Provázej nás po svých stezkách, ať večer uleháme opět o něco blíž, poznání tvého mystéria života. Dobrý lov!
Také poděkuj za další den a vyslov přání, by se ti dařilo.
„Už bych něco snědl, naoko se připomněl Herve“.
„Není čas na jídlo. Je potřeba abys byl volný“. To už se blížil večer. Stmívalo se velmi rychle. Miron zapálil oheň a dal na něho kotlík. Trochu vody a pak byliny co přinesl. I s kořenem. Vařil to celé až se skoro vyvařila všechna voda. Zůstala na dně šťáva. Tu nalil do dřevěné mističky a dal to Hervovi vypít.
„Teď si lehni na zem, a zavři oči“.
Herve to vypil. Chutnalo to hořce, skoro nechutně. Lehl si na zem a čekal, co bude dál. Pocítil bolest hlavy, uviděl černou díru, do které se začal propadat. Padal a padal do nějaké propasti. Pak se ocitl v místě, kde byly bytosti, které nikdy neviděl. Měli hadí hlavu a tělo lva. Byly zde ještěři, kteří na něho syčely. Blížili se a Herve pociťoval opravdový strach. Ze všech stran se blížily a Herve už se začal smiřovat s tím, že ho zabijí. Pak si vzpomněl na svoji hůl, co dostal od Mirona. Vzal jí a ohnal se s ní kolem sebe. Jakmile zasáhl některou příšeru, tak se rozplynula. Nakonec zůstal v tom místě sám a rozjasnilo se. Kolem uviděl nádhernou krajinu. Na nebi létaly barevní ptáci a ozývala se nádherná píseň. Mezi stromy se objevila postava obrovské vlka.
„Buď pozdraven Velký vlku“, oslovil ho Herve, aniž by si to uvědomoval. Přišlo to spontánně.
Služ své smečce dobře, brzo nahradíš Eigiho, ale teď ještě ne.
Po tom opět zmizel. Najednou ucítil, jak ho někdo chytil za ruku. Pomalu otevřel oči a uviděl Mirona. Zvedl se a rozhlížel se kolem. Uviděl, že se rozednívá.
„Co jsi prožil“, zeptal se Miron, vyprávěj mi to. A Herve mu podrobně vše pověděl.
„Tak vidíš, že jsem měl pravdu. Teď se vrátíme zpátky a něco pojíme, pak se vydejte na cestu“, ukončil vše Miron.
Vrátili se cestou zpět k jeskyni, kde už na ně čekala Sígrid a Freky. Připravila snídani a Herve se s velkou chutí najedl.
„No vypadáš, jako bys nejedl týden“, smála se Sígrid. Herve jen pokýval hlavou a pokračoval v jídle. Když dojedli, chtěl se Herve zeptat, kam se mají tedy vydat. Ale Miron zmizel jako pára nad hrncem. Skoro začal přemýšlet, zda se mu to nezdálo. Ale slunce vyšlo, tak se sbalili a vydali se na další pouť.

Hmm, takže Herve nahradí Eigiho až po návratu,... příšery byly z jiných dimenzí? A první kontakt s Velkým vlkem, když je Herve šamanem. Modlitba je pěkná! Poděkování a přání taky.

Sígrid byla zvědavá, co Miron s Hervem dělal. Pořád dotírala, ale její druh mlčel.
„Později ti vše povím“, odpověděl s vážnou tváří. Kráčeli temným lesem, ve kterém bylo cítit vlhko a ve vzduchu se vznášel pach hub. Freky to nevydržel přestal běhat po lese a zeptal se otce kam jdou.
„Ani nevím. Kam nás nohy ponesou. Miron mi řekl, že je vše v rukou osudu a vše řídí Velký vlk, tak se také nech řídit a pojď“. Tím skončil krátký hovor.
„A co ti řekl o té Vargamor, to by mě zajímalo, mám z toho jména divný pocit“, s obavami dodala Sígrid.
„To máš divný pocit správně“, pouze dodal Herve. „Večer vám vše povím“. Mezitím se krajina změnila. Les prořídnul a bylo vidět i na nebe. Terén se mírně skláněl dolů a mezi kopci bylo vidět stoupat kouř. Herve ukázal tím směrem. „Tam musí být nějaká vesnice, nebo osada“. Sígrid i Freky se podívali tím směrem. Ještě se Sígrid zeptala, zda tam půjdou.
„Ano, půjdeme“, pouze krátce odvětil a vykročil.
Oba jeho druhové se vydali za ním. Když sestoupili na nejnižší místo svahu, les skončil a před nimi se objevila pastvina. Po pravé straně bylo vidět pást se dobytek. Přidali do kroku a již před sebou uviděli několik chalup. Z pastviny sešli na prašnou cestu, vedoucí do vesnice. U první chalupy seděl na zápraží postarší muž. Herve viděl, jak je pozorně sleduje, a tak se zastavil.
„Buď pozdraven pane“, snažil se být zdvořilý.
„Také tě zdravím, kdo jsi a co tady pohledáváte“, zvědavě se zeptal.
„Jmenuji se Herve a tohle je moje rodina. Cestujeme krajem a narazili na vaší vesnici. Rádi bychom něco pojedli, je tu jistě hostinec“?
„Já jsem Skarbimír. A ano, je tady hostinec, támhleten dům“, a ukázal na kamenný dům asi uprostřed cesty. Sígrid poděkovala a všichni tři se vydali k hostinci. Byla to celkem zachovalá chalupa s nápisem „Hostinec u oběti“.
„Hmmm dobrý název“, pronesl s jistou pochybností Herve. Vstoupili dovnitř a bylo už celkem plno, ale přeci jen se jeden prázdný stůl našel. Hned u dveří, tak se posadili a rozhlíželi se kolem. Obyvatelé byli celkem zamračení, nemluvkové a mrzouti. Dlouho se nic nedělo, když se k nim přišoural muž, hodně přes padesát, s plnovousem.
Ještě, než stačil něco říci, Herve ho předběhl a hned se zeptal, jestli si mohou dát pivo a něco k večeři.
„To záleží na tom, kdo se ptá“, otráveně odvětil hostinský.
Herve se představil a dodal, že tudy pouze prochází a že by něco pojedli a pak se půjdou někam vyspat. Z nabídky si vybrali snadno. Pivo a kančí pečeni. Nic jiného nebylo. Ale Herve byl spokojený, kanec je dobrý. Mezitím, než se jim doneslo jídlo, Sígrid pozorovala dva chlápky a jednu ženskou u vedlejšího stolu. Ti na nich mohli oči nechat. Sígrid to nebylo příjemné a tak se rovnou zeptala.
„Máte nějaké přání, nebo nějakou otázku na nás, jestli ano, tak se nestyďte a jen mluvte“, dodala jim odvahu.
„Ano, jen jsme trochu nedůvěřivý k cizincům. Víte, nemáme tu dobré zkušenosti s lidmi, které neznáme“.
„A v čem spočívají ty neblahé zkušenosti“, zvědavě se zeptal Herve.
„Před časem sem zavítaly takové dvě divné ženské. Tady ve vsi se nezdržovaly, ale chodily do lesa na noc. Pak se začali ztrácet lidi. Dva z nich jsme našli, teda našli. To co z nich zbylo, poznali jsme je pouze podle oblečení, které bylo roztrhané u jejich zohavených mrtvol. Teď se všichni bojíme chodit do lesů. A vy byste také neměli chodit spát do lesa. Klidně můžete přespat u mě v chalupě, místa je tam dost. Tady se to už dlouho jmenuje Vyšné vlkodlaky, podle toho, že prý tu bývalý stařešina jednoho viděl. Teda vlkodlaka“. Tím skončil své povídání a Herve hned souhlasil, že půjdou spát k nim.
„Já jsem Herve, tohle je moje žena Sígrid a syn Freky“, představil svou rodinu.
„Jsem Ruslav, tady ten plešoun je Rychvolod a moje žena Sáva.
Potom si povídali a nakonec, když už měli trochu více piva se Sígrid zeptala.
„Víš, slyšeli jsme o nějaké bytosti, nebo možná spíš ženě jménem Vargamor. Nevíš o ní něco“?
„Kde jste to slyšeli, to jméno. Ty divný ženy, co tady byly byly prý Vargamory a prý dělaly moc ošklivé věci. Dokonce se tvrdí, že měli co dočinění právě s vlkodlakem, ale já nevím, vlkodlaka jsem nikdy neviděl a tady nikdo z vesničanů“.
„Kam odešly, nevíš“?
„Odešly jednou večer a už je tu nikdo neviděl a nikomu se po nich nestýská, to mi věřte“.
Bylo už k půlnoci, když se odebrali do domu Ruslava na přespání. Ukázal jim místnost, kde sice nebyly žádný postele, ale na zemi sláma a tak se natáhli všichni na zem. Herve už skoro spal, když otevřeným oknem k jeho uším dolehlo vytí.