Kapitola první.
In the Mood
Who's the lovin' daddy with the beautiful eyes What a pair o' lips, I'd like to try 'em for size I'll just tell him, "Baby, won't you swing it with me" Hope he tells me maybe, what a wing it will be So, I said politely "Darlin' may I intrude" He said "Don't keep me waitin' when I'm in the mood"
Tug Carrington se sklonil nad Elsii a políbil ji. Pomalu, teď už nebylo kam spěchat. Když si pak lehl vedle ní a objal ji , napadlo ho, že už to nemůže být lepší. Elsie Wicksová byla sice o něco málo starší než on, ale vypadala jako holčička. Drobná, se záplavou tmavohnědých vlasů, teď trošku vlhkých a zacuchaných. Obrátila se k němu a rukou mu přejela po hrudi. Uchopil ji za prsty a políbil je, jeden po druhém. Mlčeli. Pootevřeným oknem vnikal do místnosti ruch z ulice, zvláštní směsice zvuků, které člověk vnímá jenom tehdy, když nepřichází spánek, nebo naopak v onu zvláštní chvíli těsně před usnutím. Dveře do dětského pokoje zavrzaly. Elsie schválně nechtěla promazat panty, i když to Tuga rozčilovalo. "Když Katie vyjde z pokojíčku, chci o tom vědět", říkala. "Malá se probudila, jsem hned zpátky", šeptla mu, vzala si župan přehozený přes pelest a plácla ho po ruce, když se snažil naposledy dotknout nahé kůže. Shrnula si vlasy z obličeje s gestem, které ho vždycky fascinovalo, a vyšla z ložnice. Tug chvíli čekal, a když se nevracela, vstal i on, natáhl si kalhoty, přešel k oknu, otevřel ho dokořán, zapátral v saku odhozeném na komodu po cigaretách, vytáhl jednu, promnul a zapálil. Opřel se rám okna a vyhlédl ven. Dole, čtyři patra pod ním, kypěl život chicagské 28. Street. Troubící auta, spěchající chodci, vyvolávání prodavače hot dogů v pojízdném stánku, zaparkovaném na jediném kousku trávníku v dohledu, a siréna už druhého policejního auta, které za tu krátkou chvíli projelo s kvílením brzd pravoúhlou zatáčku na horním konci ulice. Pospíchali snad za pašeráky alkoholu, jediné výnosné výdělečné činnosti kromě politikaření, korupce, prostituce a nájemných vražd, snad za jejich šéfy - gangstery nejtvrdšího kalibru, pro které se Chicago stalo Mekkou s tím rozdílem, že jejich pouť v něm tak či tak končila. Živé ani nenapadlo se vracet a mrtví hleděli odpočívat v pokoji, nebo jinde. Psal se rok 1938, od památného masakru 14. února uběhlo devět let, od zrušení prohibice pět, ale poměry se prakticky nezměnily. Chicago se stalo hlavním městem amerického organizovaného zločinu.
Tohle ovšem Tuga netrápilo, žil tu už šest měsíců a zvykl si. Nenarodil se se stříbrnou lžičkou v ústech a od dětství se protloukal sám. Ještě nedávno boxoval za jistý klub v Londýně a nikdy by ho nenapadlo, že opustí "The good old Blighty", a ke všemu tak narychlo. Neměl špatné živobytí, na zápasech slušně vydělával, i když šlo jen o střední váhu. Vsadit sám na sebe sice nemohl, ale byl v životní formě a do výsledků jeho zápasů investovali jiní. V posledním roce prakticky neprohrával a jeho odměna se zápas od zápasu zvyšovala a s ní rostlo i jeho renomé. Celá záležitost začala před půl rokem, v polovině listopadu. Tehdy za ním přišel manažer klubu a nabídl mu hostování v Americe. "Domluvil jsem turné, bude to zajímavý a vyděláme oba", přesvědčoval ho. Tug rovnou odmítl. Smetl se stolu i druhý pokus, kdy za ním přišel i majitel klubu. "Dobrá, na primadony tu nejsme zařízený, na každej trénink chodí nejmíň deset kluků, který se užuž viděj v provazech. Seber se a vypadni a neobtěžuj se jít si pro prachy, končíš teď, v tenhle moment", křičel. " Fajn", řekl Tug a lehce zapéroval v kolenou. Manažer, který věděl, co to znamená, ustoupil do strany. Majitel, který se vychloubal, že není v okolí většího odborníka na box, nepostřehl nic. Právě otvíral ústa, aby cosi dodal, když ho Tugův levý hák poslal k zemi. "Mám pár věcí ve skříňce", obrátil se ke zkoprnělému trenérovi, který celou dobu němě stál v pozadí. Dal si dal záležet na tom, aby neodcházel příliš rychle.
x
Tug vyhodil nedopalek cigarety z okna s klukovským potěšením z představy, jak někomu přistane za krkem. Nerad, ale oblékl si natělník a vyšel do chodby. Dětský pokoj byl hned vedle ložnice. Dveře byly otevřené, Katie, čtyřletá slečna vědomá si své důležitosti, právě smlouvala s matkou o tom, co si vezme na sebe na odpolední procházku. "Bože, co bude vyvádět za deset let", postěžovala si Elsie. "Běhat za klukama, co jinýho", mrknul na ni Tug. Zamračila se, ale odpověď už nestihla. Dcera byla rychlejší. "Jdeš s náma"? otázala se Tuga s úsměvem, který evidentně zdědila po matce. Nevinný úsměv panenky, kterému nelze odolat, a který by hbitě doplnily dvě řady pěkně ostrých zoubků, jenom kdyby se jí něco znelíbilo. "Jo, zlato, půjdeme kousek společně", odpověděl Tug. "Koupíš mi hotdog?" "Ale Katie,..." Elsie nedomluvila. "Jo, koupím Ti hotdog", slíbil Tug, který se dobře bavil. Elsie vzdychla. Tug byl zase po dlouhé době někdo, na koho se mohla spolehnout, však se rozmýšlela, když o ni začal projevovat zájem. Po předchozích zkušenostech už byla opatrná, zvlášť kvůli dceři. Upřímně, bála se, že je bude muset z platu servírky ve fastfoodu živit všechny, jako dřív, když se k ní někdo nastěhoval. K jejímu překvapení Tug vydělával. Pravda, boxováním. Dvakrát se jí to nelíbilo, nefandila podobným sportům, ale trval na tom, že jí bude dávat peníze na domácnost a skutečně to bez řečí dělal. Tuhle zkušenost zažívala poprvé. Když teď viděla, jak Tug řádí s Katie, která ho táhla ven z bytu, na chvilku se zastavila a znovu ji napadlo, že by to tentokrát, snad, mohlo vyjít,... Říkal přece, že si ji vezme, dokonce několikrát. Vždycky ho nějak odbyla, neměla chuť ani mluvit o něčem podobném. Napadlo ji, jestli nedělá chybu,....Dokončila oblékání, upravila si na hlavě klobouček, bez kterého bylo nemyslitelné vyjít na ulici, nazula střevíčky s poněkud vratkými podpatky a chopila se kabelky. "Jak vypadám?" otočila se na místě. "Úžasně", ozvala se dvojhlasná odpověď. "Šašci", zamračila se na naoko, ale pak se jí na tváři objevil úsměv a už tam zůstal.
Po chvíli čekání opatrně přešli ulici a zamířili k parku vzdálenému zhruba čtvrt míle. "Můj párek! Zapomněli jsme na hot dog!" zvolala najednou Katie vyčítavě. "Prosím Tě, vždyť nemůžeš mít hlad", zlobila se Elsie. "Hot dog!" "Slíbils mi hotdog!" obrátila se Katie na slabší článek. "To je pravda", přiznal Tug. "Skočím pro něj." "Počkej", odpověděla Elsie, mám dost drobnejch, jen jděte dál, já vás dohoním." Obrátila a vracela se zpět.
Tug s Katie zahnuli za roh. Ušli pár kroků, když zaslechli skřípění brzd a vzdálené výkřiky. "Nějakej pitomec to neubrzdil na křižovatce", pomyslel si s úšklebkem Tug. Na chvilku zaváhal, ale pak vzal Katii za ruku. "Pojď, za chvilku tam budem." Došli na hřiště v přední části parku. Na lavičce seděla Elsiina sousedka, paní Howardová, která bydlela o patro níž. Často si navzájem hlídaly děti, a tak se Katie hned přidala k jejímu o rok staršímu synovi a spolu se rozběhli po trávníku. Čas se neuvěřitelně vlekl. Elsie se neobjevovala. Kdo ví, co se stalo, třeba někoho potkala, přemýšlel Tug. Ví přece, že jsme tady, možná měla smůlu a narazila na paní domácí, která v tuhle dobu chodila nakupovat, a před kterou nebylo úkrytu. Dokud si všichni nevyslechli podrobné vylíčení všech jejích nemocí a obtíží za posledních dvacet let, neměli šanci uniknout. A Elsie se o to nikdy ani nepokusila..., přežila tu půlhodinu a někdy i delší dobu, než se paní domácí vypovídala. Tug nenápadně pohlédl na hodinky. Uběhla skoro hodina... Teď se snažil soustředit na to, aby dal hovorné sousedce najevo alespoň zdvořilý zájem. Pofukoval chladný větřík, vždyť byl začátek dubna, ale na Tugově čele se objevovaly kapky potu. "Není Vám něco?" zeptala se polekaně paní Howardová, když zvedla oči od pletení svetříku a podívala se na něj. "Ale ne" odpověděl mátožně, "jsem jenom přetrénovanej". "Aha", řekla nedůvěřivě a váhavě navázala na svůj předchozí monolog. "Můžu Vás o něco požádat?" obrátil se k ní náhle. "Ale samozřejmě", odpověděla, trošku zaskočená náhlou změnou v jeho chování. "Dejte pozor na Katii, ano, já se hned vrátím". Hned se vrátím,... neříkala Elsie něco podobného?
"Jste Tug Carrington?" ozval se tvrdý hlas za ním. Tugem projel ochromující chlad. Ztuhle vstal a otočil se. Dva policisté, kteří tam stáli, mezitím popošli k němu. "Ano, to jsem já", prohlásil Tug. "Jste zatčen pro vraždu Elsie Wicksové" znělo ochromující obvinění. Pak jakoby se všechno rozmazalo. Nebyl schopen žádné reakce, ani myšlenky. Mezitím předjel policejní vůz. Vyskočili z něj dva strážníci. Jeden začal vyptávat ženy na lavičce, vyděšené k smrti. Druhý pomohl naložit do auta Tuga, kterému mezitím nasadili náramky. Šoupli ho na zadní sedadlo a z každé strany si přisedl jeden strážník. Třetí se posadil vedle řidiče. "Jedeme, ať už jsme odsud", zavelel. Šofér se ani nebtěžoval zapnout houkačku.
Na trávníku, vzdálená pouhých pár metrů, stála malá Katie Wicksová. Když se vůz rozjel, počůrala se.
|