Tak jo... jelikož je to zase trochu jiný žánr (víc romance), tak zatím zase jenom první.
Severka Plamenná -
O fialce a heřmánku - 1 - Věštba a výbuch
„Ach to je hrůza! Smrtonoška! Právě jsem ji viděla ve své křišťálové kouli!“ Profesorka Trelawneyová vtrhla do Velké síně Bradavického hradu, ve které právě kolem jediného stolu večeřel značně prořídlý učitelský sbor. (Byl předposlední den letních prázdnin a mnozí profesoři se ještě nevrátili ze svých dovolených a … odjinud.) „Hrozná, hrozná smrtonoška“ pokračovala Trelawneyová, ztěžka dosedla na židli vedle profesora Binnse a soustrastně se na něj zahleděla. „A vznášela se právě nad vaší hlavou, můj ubohý kolego. Je mi to líto, ale bezpochyby již brzy zemřete strašlivou smrtí.“
„Ehm, ehm,“ odkašlal si opatrně ředitel školy Albus Brumbál. „Omlouvám se, že to připomínám, ale tady pan kolega historik je přeci už nějaký ten pátek mrtvý, tuším od poslední skřetí vzpoury („Předposlední“ zavrčel Binns.), tak jak…“
„Vážně?“ opáčila učitelka jasnovidectví trochu zaraženě. „V tom případě se omlouvám, kolego. Asi se vám přihodí jiná děsivá věc, anebo možná zemřete podruhé… Mno, mohla bys mi prosím podat sůl, Minervo?“
„Jistě“ odpověděla profesorka McGonagallová trochu upjatě (nikdy svou kolegyni „věštkyni“ neměla zrovna moc v lásce), „moment, jen co si to osolím sama.“
„HEŘMÁNEK A FIALKA!!!!!“ ozvalo se v odpověď nad stolem hromovým hlasem. Všichni se otočili k Trelawneyové, která opakovala stejným, dunivým a skřípavým, hlasitým tónem.
„HEŘMÁNEK A FIALKA!!!!“
„No, snad jsem tolik neřekla,“ špitla McGonagallová a dál si mechanicky solila svůj biftek.
„HEŘMÁNEK A FIALKA!!!!“ zaznělo potřetí a tentokrát to pokračovalo.
„AŽ HEŘMÁNEK S FIALKOU SE SPOJÍ, NECHŤ TMA SE OBÁVÁ A BOJÍ, AŽ TAM KDE KVETLY LILIE, POKVETE FIALOVÝ KVĚT, TEMNÝ PÁN PORAŽEN BUDE HNED! JEN SÍLA FIALKY A HEŘMÁNKU UVEDE TO ZLO DO SPÁNKU! JINAK SVĚT I S TÍMTO DOMEM, ZNIČEN BUDE TOMEM!!!!“
„Eh, heh, chrocht“ rozkašlala se Trelawneyová a udiveně se rozhlédla kolem sebe. „Ach, nějak mě rozbolelo v krku, asi si zajdu za madam Pomfreyovou, omlouvte mě drahouškové…“
„Já jsem tady“ špitla Poppy, která seděla hned vedle. Avšak Sibylla Trelawneyová, jakoby ji neslyšela, vyběhla bez dalších slov rychle z místnosti.
„Tak co si o tom myslíte, přátelé.“ Optal se po chvíli ticha Brumbál.
„Přesolila jsem si biftek,“ konstatovala suše McGonagallová a konečně odtáhla ruku se slánkou od svého masa, které teď bylo pokryté milimetr silnou bílou vrstvou soli.
Ředitel na ni pohlédl s mírnou výčitkou.
„Nu, dobrá, ale ty přeci dobře víš, co si o tomhle myslím, Albusi!“ řekla ředitelka nebelvírské koleje rozzlobeně. „Pokud bych to měla brát vážně…nevím….mluvila pochopitelně o Ty-víš-kom, nicméně fialka a heřmánek….já nevím, snad nějaký lektvar z těchto dvou bylin, lektvar, který by ho mohl zastavit, ale netuším, zda nějaký existuje. To se musíš zeptat Severuse.“ Dodala a obrátila se k židli na níž obvykle profesor lektvarů seděl.
„Není tu, Minervo“ poznamenal tiše ředitel. „není tu, má…jednání…“
Po zbytek společné večeře byli všichni učitelé úplně potichu.
Hagrid, bradavický hajný, pospíchal seč mu dlouhé nohy stačily na nádraží. Měl nějaké drobné potíže při večerním krmení svého zvěřince, zdržel se a teď se bál, že propásne příjezd vlaku. A to on by velice nerad, Brumbál mu totiž svěřil důležitý úkol („Mně Brumbál svěřuje dycinky samý důležitý oukoly, von mi totiž důvěřuje, víte. Vohromnej chlap tenhle Brumbál…“ pozn. Hagrid) – počkat na příjezd nové učitelky a odvést ji na hrad.
,Nová učitelka, hmm…’ pomyslel si. ,Třeba bude hezká a taky žádný tintítko, to by bylo něco…auvajs!….promiň, Olympo,’ dodal honem, když ho kousnul „malý“ (1x1 metr) přívěsek ve tvaru draka, dárek od jeho francouzské přítelkyně.
Ale to už do stanice přijížděl vlak a Hagrid s napětím čekal, kdo z něj vystoupí. Po chvíli se z dvířek vynořil obrovský kufr, následovaný…
„Ale to snad nejni možný,“ nezdržel se Hagrid a vyhrknul nahlas. Osobou, která zezadu tlačila do toho velikánského kufru byla drobounká dívenka – tak něco přes půldruhého metru, trošku baculatá, ale přitom působící dojmem naprosté křehkosti a éteričnosti.
Hagrid k ní přistoupil. „Slečna Viola Violettová?“ zeptal se spíš pro pořádek, očekávaje s naprostou jistotou zápornou odpověď.
Mladá dáma však jen rázně přikývla. Hagrid se vzpamatoval. „Počkejte, pomůžu vám s tím“ řekl a ukázal na její ohromné zavazadlo. „taková křehotinka jako vy nemůže tahat něco takovýho…“
Ale to si dal. „Já nejsem žádná křehotinka“ vyštěkla nazlobeně „a tohle docela dobře zvládnu sama.“ A opravdu, pomocí hůlky lehce zvedla kufr, který sám zamířil k východu ze stanice, a rázným krokem ho následovala.
Ohromený Hagrid se k ní připojil a kradmo si ji prohlížel. ,Hezká to jo, to tedy je,’ říkal si, když očima přejížděl její čistý profil. Měla drobný nosík, malé uši ozdobené stříbnými náušničkami s modrofialovými kamínky, jejichž barva přesně ladila s barvou jejích dlouhými řasami orámovaných očí. Ústa měla červená a pěkně tvarovaná, pleť po létu krásně opálenou. Nejvíc však upoutávaly její zlatohnědé vlasy – nádherné, husté, dlouhé až po pás a kroutící se do stovek drobných loken. ,I postavu má moc pěkňounkou,’ pomyslel si Hagrid a zamlaskal (aú, ten dráček snad umí číst myšlenky), ,ne úplně štíhloulinkou, zato souměrnou a hezky tvarovanou… No jo, ale bude to asi ženská pěkně vod rány…’
V tu chvíli se k němu budoucí profesorka otočila a Hagrid rychle uhnul pohledem, aby si nevšimla, že si ji prohlížel, a nevynadala mu ještě jednou. Ona se však zřejmě rozhodla zakopat válečnou sekeru, protože se na něj zářivě usmála. „Nechte mě hádat - vy jste určitě Rubeus Hagrid, bradavický hajný. Pan ředitel Brumbál mi toho o vás spoustu vyprávěl. Prý se zajímáte o všechny možné kouzelné tvory a taky toho o nich spoustu víte. Mám tu s sebou kvůli výuce pár různých věcí, například larvy Bachratky Masožravé a taky pár vajíček od skákacích hadů a ještě něco dalšího. Možná bychom si o tom mohli cestou do hradu promluvit, určitě o nich víte něco, o čem jsem ještě neslyšela… Prý chováte spoustu takových zvířátek. Čím krmíte čerstvě narozené Kousatky Pilozubé?“
Hagrid se rozzářil a pustil se s mladou kouzelnicí do družného hovoru. Dlužno poznamenat, že pár minut poté by pro slečnu Violettovou dal ruku do ohně. (Vodnese mi jednoho mrvníka, až se jí vylíhnou, vážně, to bude bezva, mrvníka sem eště neměl – pozn. Hagrid.)
,Konečně chvíle klidu’ pomyslel si spokojeně Albus Brumbál, posadil se do křesla a natáhl nohy ke krbu. (A co já, co já, od začátku kapitoly tady kvílím a pláču a nikdo si mě ani nevšimne…Aby taky ano, nikoho nezajímám, nikdo o mě nestojí, bů, bů, uí….pozn. Ufňukaná Uršula). ,Jenom ta Uršula kdyby tak nenaříkala, poslední dobou to s ní není k vydržení, tenhle týden už pětkrát vyplavila chodbu u své koupelny. Musím požádat Minervu, aby s ní promluvila…’ řekl si Brumbál a vzápětí si zakázal myslet na jakékoli starosti. Vyndal z tajné skrýše za pátou krbovou cihlou jistý časopis (Ano, právě ten, o kterém díky Vranímu Oku všichni víme, že mu jej nosí maskované sovy v decentně zabalené zásilce zabezpečené proti otevření někým nepovolaným
) a nalistoval stránku, která ho zaujala už včera. Dával přitom dobrý pozor, aby barevné obrázky neumatlal od citrónových bonbónů, jimiž se přitom po hrstech ládoval. ,To je tedy něco,’ zamlaskal, prohlížeje si pohybující se fotografii ze všech stran. ,Zajímalo by mě, jestli Hoochová někdy zkusila udělat (si
) s koštětem něco takového…’ Brumbál zapátral v kapsách svého hábitu po silnějších brýlích, v tom však někdo zaklepal. Ředitel tlumeně zaklel (Kecá, kecá, já jsem ředitel Brumbál, nekleji a jdu dětem příkladem a…pozn. Brumbál.) a rychle vrátil časopis do skrýše.
Dveře se otevřely a vstoupil Severus Snape. Vypadal velice unavený a – pokud to vůbec bylo možné – ještě bledší než obvykle.
„Buď zdráv, Albusi, přinesl jsem ti tu Matricariovou mast. Maž si tím kolena dvakrát denně a mělo by se ti ulevit.“
„Díky, Severusi,“ usmál se ředitel. „Jsem ti vážně vděčný, jinak bych musel jít za Poppy a ta by si mě nejspíš nechala na ošetřovně, už dva měsíce tam nikoho neměla, když tu nejsou studenti a víš, jak ráda se o někoho stará…“
,Zvlášť o tebe, Albusi, zvlášť o tebe’ pomyslel si Snape, nahlas však neřekl nic, přistoupil ke stolu a položil na něj kelímek s mastí. Zavadil přitom o sekretář a bolestně zasykl.
Brumbálovi to neušlo. Ostatně následky zesílené kletby cruciatus byly na bledém profesorovi lektvarů dost patrné, i když se už bezpochyby ošetřil.
„Jaké to bylo?“ otázal se soustrastně.
„Jako obvykle,“ odseknul Snape nevrhle. „Možná trochu horší,“ připustil po chvíli. „Byl dost rozzuřený, když nenašel skrýš Fénixova řádu na místě, co jsem mu ,prozradil’ posledně. Dalo mi dost práce přesvědčit ho, že to byla jen náhoda, další z bezpečnostních opatření, které jsem nemohl předvídat a tak dále, a tak dále. Poslední dobou je dost...podrážděný. A připravuje poslední úder, velice rychle ho připravuje, Albusi. Shromažďuje kolem sebe všechny, své přívržence a mnohé další uplácí nebo děsí tak, že se mu raděj podřídí. Na jeho straně je čím dál tím víc sil a jakmile jich bude mít dostatek – a podle mého názoru to nebude trvat ani půl roku - nebude váhat ani vteřinu a zaútočí. Musíme si pospíšit. Je životně důležité abychom my udeřili první.“
„Já vím, Severusi, já vím,“ přikývnul zamyšleně ředitel. „Ovšem teď to ještě nejde, to by byla sebevražda. Musíme získat řádu nějaké spojence v Austrálii, Rusku, Jižní Africe a hlavně v Americe, to je jeho hlavní základna, tam je nejsilnější. Půl roku by nám mělo stačit, ale bude to tak tak. Mnohé – zvlášť ty, co mají rodiny – je těžké přesvědčit, aby něco dělali, mají strach - zvlášť od té doby, co Voldemort zabil Harryho.“ Dodal Brumbál a vzápětí toho litoval, když spatřil jak přes Snapeovu tvář přelétl stín.
Zanaléhal: „Přestaň si to už vyčítat, Severusi. Nebyla to tvoje vina, udělal jsi pro jeho záchranu všechno, co jsi mohl. Něco ti řeknu. Podle mne pravý důvod, proč Harry zemřel bylo, že chtěl zemřít. Voldemort byl jen nástroj. Kdyby si Harry smrt nepřál, nikdy by ho nemohl zabít. Víš, Harry se poslední rok v Bradavicích necítil zrovna nejlíp – Ron s Hermionou měli jeden druhého a všichni ostatní ho buď nekriticky obdivovali nebo mu záviděli. A bylo v tom i něco jiného...říkal ti Remus o tom, jak na něj Harry použil legilimens?“
Snape němě přikývl.
„Ano. Remus to vůbec nečekal a Harry se tak dozvěděl všechno o tom, jak to tenkrát bylo s tebou, Jamesem a Lilly... Byl pak zmatený, znechucený a musím říct, že taky nebyl dost silný. Narozdíl od tebe se nedokázal rozhodnout, kam patří. Jeho světlá část mu nedovolila přidat se k Voldemortovi, ta temná ho tedy donutila raděj umřít...“
Brumbál se odmlčel, a když se ani po chvíli nedočkal od Snapea, který teď stál k němu zády a pozoroval cosi na protější zdi, žádné odpovědi, začal raděj o něčem jiném.
„Dnes sem přijede nová učitelka – má specializaci na Lektvary a na Obranu proti černé magii, bude učit některé hodiny místo tebe...“
To Severuse Snapea probralo. „Není potřeba!“ vyštěkl. „Zvládnu to docela dobře sám.“
„Ale no tak, měj přeci rozum, teď budeš mít spoustu práce okolo toho všeho, nemůžeš navíc zvládnout učit všechny třídy dva z nejvýznamnějších předmětů. Sám víš, žes to téměř nestíhal už v minulém roce...ostatně jen si vzpomeň, jak to posledně dopadlo, když...když jsi tu nemohl být a Minerva za tebe suplovala lektvary.“
„To mi ani nepřipomínej,“ vzdychl Snape rezignovaně. „Některé následky se mi ve sklepení dodnes nepodařilo odstranit.“
Brumbál se usmál. „Ano, ano. Minerva je dobrá žena, ale dlužno připustit, lektvary nejsou zrovna její silná stránka. No vidíš. Takže...co profesorce Violettové přenecháš – Lektvary nebo Obranu?“
„To raděj obranu,“ zavrčel profesor. „Do sklepení už nikoho nepustím. Ale jen nižší ročníky, šestý a sedmý si nechám. Je docela zajímavé je učit, najde se tam i pár talentů, třeba mladá Weaslyová...“
„Tak to bychom měli,“ zamnul si Brumbál spokojeně ruce. „Píšu Obranu, první až pátý ročník. Nebudeš litovat, ona je výborná, měl jsem s ní v létě jednání. Je členkou jedné evropské pobočky Řádu a je to opravdu velice milá a inteligentní mladá žena. Loni dokončila kouzelnickou akademii s vyznamenáním...“
Snape se zděsil. „Cože, loni? Tu výuku bych možná překousl, ale opravdu si myslíš, že je rozumné, přijímat do Řádu děti? Jako by nestačili Weaslyovi...“
„Je jí dvacet, Severusi. A Hermioně s Ronem také. A pokud ti mohu připomenout, Voldemort se při hledání nových Smrtijedů na věk neptá. Nemáme na výběr, je lepší, jsou-li s námi, než aby hrozilo, že budou s ním...“
„Dobrá, dobrá,“ odsekl Snape, kterému se začalo dělat zle. ,Budu se muset vyspat.’ pomyslel si a vydal se ke dveřím. ,Kdy já jsem vlastně posledně spal...’ „Takže jestli mi už nic víc nechceš...“
„Ještě počkej.“ zarazil ho Brumbál. Weaslyovi pořádají oslavu u příležitosti Mollyiných padesátin, mám ti vyřídit srdečné pozvání.“
„Poslechni, Severusi, měl bys tam zajít,“ pokračoval ředitel, když se od Snapea nedočkal žádné reakce. „Oni tě rádi uvidí, vážně. A ty by ses taky pořád neměl schovávat a uzavírat do sebe, buď přeci trochu společenštější a pusť konečně někoho do svého srdce.“
Severus Snape slyšel už takových proslovů od Brumbála spousty a většinou je přecházel vzdorovitým mlčením. Ani sám nevěděl, proč ho právě tenhle tak popudil. Snad byl jen příliš unavený...
„Po tom ti nic není.“ vybuchl. „Co tak ty o tom můžeš vědět? Říkáš, že já narozdíl od Harryho vím, kam patřím, ale já to nevím, Albusi. Jednám už jen jako stroj. Zlo mě neláká, ale možná mě neláká jen proto, že mě už neláká nic!“
„Jsem unavený, Albusi,“ dodal tišeji „jsem unavený a někdy si připadám, jakoby mi bylo nejmíň sto let. Chci už jen splatit svůj dluh, a když přitom zemřu, budu nejspíš taky rád. Viděl jsem v životě příliš mnoho zla a nemám nic pro co by se mi chtělo žít. Říkáš, že bych měl někoho pustit do svého srdce a já už ani nevím, jestli ještě nějaké mám...“
Snape vyčerpaně opřel čelo o chladnou stěnu, vzápětí se však vzpamatoval. „Kruci, to jsem snad ani nebyl já. Zapomeň na to.“ řekl Brumbálovi a rázně vyšel ze dveří.
Bradavický ředitel se zaraženě posadil. Takového ještě svého kolegu a přítele nezažil. Znovu si v hlavě přehrál celý Severusův monolog, postavil se a několikrát zamyšleně přešel pracovnou. „Ne, ještě jsi úplně nerezignoval, tomu nevěřím...“ zašeptal a přešel k oknu. Od jezera právě k bradavickému hradu mířila dost nesourodá dvojice obr Hagrid a drobná, energická čarodějka. Očividně právě dorazila – neměla na sobě hábit, jen cestovní kalhoty a hezký, fialový svetřík. Brumbála něco napadlo. Přistoupil ke stolu a zvedl z něj mast, kterou mu profesor přinesl. ,Matricaria’ přečetl na štítku ,ano, jeho oblíbená bylina...’ Znovu vyhlédl z okna a spokojeně se pousmál. „Kdo ví, Severusi, kdo ví...“