Nový začátek - svátek světel
„Tak, kde jsi byla“, vyzvídala maminka hned poté, co se přivítaly. „Byla jsem v lese“, odpověděla jí Alenka, ale o Ralfově vyprávění jí nic neřekla. Dopadlo by to stejně. Byla by za hlupačku a to nechtěla. „Pojď, máš připravenou večeři“, pobídla maminka Alenku a odvedla jí do jídelny. Alenka se najedla a šla si lehnout. Zde doma měla pěkný pokojík, s pohodlnou postelí. Usínala se vzpomínkami na příběh o narození Boha a řekla si, že bude každý zimní slunovrat zapalovat dubové poleno, aby zahnala zimu a temnotu. Půjde zítra za babičkou a všechno jí poví. Měla pocit, že babička jí pochopí a přestane jí odmítat. Ona jí může pomoci. Má přece Knihu stínů. To musí něco znamenat. Hned ráno, jak se probudila, nasnídala se a už vyrazila ven. Byla ale zklamaná. Obloha byla zatažená a k zemi se linuly vodní provazy. Pršelo jako z konve. Alenka se polekala, snad to není už ta pohroma. Vždyť měla tak málo času na to, aby mohla pomoci. Vzala plášť do deště a holínky a vyrazila ke mlýnu. Procházela lesem a pozorovala mokré kmeny stromů. Po pěšině tekly potůčky vody a na větvích se zadržovaly kapky vody. Přidala do kroku a za chvíli se před ní objevilo údolí s náhonem a mlýnem. Poskočila radostí a buch! Na bahnité cestě jí ujely nohy a Alenka si sedla na zadek. „No nazdar, to bude mít maminka radost. Takhle zamazané kalhoty“. Ale co. „Hlavně, že jsem si třeba nezlomila nohu“. Alenka vstala a pokračovala do mlýna. Otevřela dveře a volala na celé kolo. „Babííííí, kde jsi“? „Tady v kuchyni“, ozval se příjemný hlas její babičky. „Ty jsi přišla i v tom dešti? To se divím“. „Ráda k tobě chodím“, odpověděla radostně Alenka. „Já myslela, jestli se nezlobíš, když jsi včera odcházela, byla jsi bez nálady“. „Ale ne, tebe já mám moc ráda a dědečka taky“. „To jsem ráda. Pojď, udělala jsem vdolky a jsou s borůvkovou marmeládou“. Alenka si sundala promoklý plášť a zula si mokré a zabahněné boty. Cestou do kuchyně jí padl pohled na dveře na půdu. Byly zamčené a na závoru. Pořád jí nešlo na rozum, jak je možné, že byla odemčená. Vešla do kuchyně a sedla si za stůl. Hned si vzala vdolek a namazala si ho borůvkovou marmeládou, kterou dělá babička moc dobrou. Ještě posypat nastrouhaným tvarohem a hotovo. Prima bašta je hotová. Všichni se pustili do jídla. „Babičko, co jsou to staré obyčeje? Patří k nim i pálení dubového plena?“ Zeptala se Alenka zvědavě. Babička byla tímto dotazem zřejmě překvapena, protože chvíli seděla tiše a o něčem přemítala. Po chvíli povídá Alence. „Ano patří, a ještě dalších spousta tradičních činností, ale raději to nikde neříkej, lidé by se ti dnes vysmáli.“ „Ale proč by se mi smáli?“ Nechápavě se zeptala Alenka. „Vždyť je to důležité a proto, že to lidé nedělají, jsou teď lesní bytosti naštvaný.“ „Ano i proto, ale raději se o tom nikde nezmiňuj, byli bychom všichni pro smích.“ „Mě je to jedno“, odpověděla naštvaně Alenka a šla k oknu. Přestalo pršet, a tak se s babičkou rozloučila. „To je fajn, že už neprší, půjdu se podívat do lesa, měj se hezky“. „Ale pamatuj na to, co jsem ti říkala, nech lesní bytosti na pokoji. Mohou být nebezpečné“, poučila jí babička a Alenka vyšla. Netrvalo to dlouho a již byla na mýtině, kde byla jeskyňka, kde bydlel Ralf. „Ralfíkůůůůů, jsi tady“? Volání se rozlehlo po mýtině. Nikdo se neozýval, a tak Alenka chodila po mýtině a obdivovala se květinám a lesní vůni, která ji naplňovala příjemným pocitem. Potom se sehnula a chtěla utrhnout fialový zvonek, aby k němu mohla lépe přičichnout. Najednou se ozvalo za jejími zády: „Proč tu květinu trháš člověče, ani jsi se nezeptal.“ Alenka se otočila a uviděla Ralfa. „Nezlob se, nevěděla jsem, že se kytičky nesmí trhat.“ „Můžeš si květinu utrhnout, když ji potřebuješ, ale musíš ji poprosit. A také poděkovat. Ona tím, že ji utrhneš, zahyne. A ony neradi umírají zbytečně.“ „Pojď, dáš si čaj“? S příjemným úsměvem jí zval Ralf do své jeskyňky. „Ano a povíš mi zase nějakou pohádku, moc se mi líbila ta, jak jsi povídal posledně“. „Dobře povím ti pohádku o tom, jak vznikl svátek světel“. Nick zažehl dubové poleno a bůh se narodil. Ale to se nelíbilo jedovaté babizně Cailleah. Ona má kouzelnou hůl, kterou ovládá veškerou vegetaci. Od té doby, co se narodil bůh tančí ve víru a splétá si svůj cop a zahaluje zemi ukrutným mrazem. Snaží se zvítězit nad právě narozeným bohem. „S tou bys nechtěla mít co dočinění.“ Povídá Ralf Alence. „Brrr, to ne“, odpověděla Alenka, „ale pokračuj prosím.“ A Ralf pokračoval ve svém vyprávění. Ale ani ona není všemocná. Musí se podrobit vyšší síle. Ale ta zde zatím není. Bohyně Brigit je zatím slabá, a ještě jí oslabuje to, že musí živit a posilovat boha, který se jí právě narodil. Chodila tedy Brigit po světě a sháněla, kdo by jí dal mléko pro jejího synka. Ale lidé měli svých starostí až nad hlavu a sami neměli co úst. Nemohla tedy na nich chtít, aby se s ní rozdělili. Chodila dlouho zasněženou krajinou až narazila na stavení, kde se právě telila mladému chasníkovi kráva. Už se silami na konci Brigit došla až ke chlévu. Kolem byla cítit sláma a v rohu stála strakatá kráva. Ale právě narozené telátko bylo slabé. A Cailleah opět slavila úspěch. Velký mráz nedovolil telátku žít. Bylo slabé a nedostalo se krávě k vemenu a ulehlo na zem. Jakmile se mládě nedokáže samo najíst, čeká ho smrt. V přírodě není místo pro slabé. A vlivem Cailleahino tančení se zvedl mrazivý vítr a telátko umrzlo. Chasník byl velice smutný. Právě narozená kravka, měla zajistit obživu jeho rodině. V tu chvíli uviděl Brigit, jak sedí u vchodu do chléva. Ihned poznal, že je na pokraji se silami. „Pojď pomohu ti,“ a nalil Brigit do hliněného hrnku mléko. Brigit se napila a ihned se jí vrátila síla do žil. Její tváře zčervenaly a ona vstala. „Děkuji ti mládenče. Zachránil jsi mne i mého syna. A proto se musím lidem odměnit. Řekni lidem, že každý každému splním jedno přání. Rozsviťte svíci a přejte si co potřebujete.“ Brigit zahnala jedovatou Cailliah do svého příbytku a ona musela svou holí probudit veškerou vegetaci. Bůh sílil a zima ustupovala. Světla přibývalo a od těch dob lidé vždy 2.února slaví svátek Imbolc a rozsvěcují svíčky, aby jim Brigit splnila jejich přání, lijí mléko bohyni a zvířatům. Spalují sněhové vločky a ukončují tím vládu zlé Cailliah. „To byla hezká pohádka“, zaradovala se Alenka. „Můžu zase zítra přijít? Povíš mi zase nějakou pohádku?“ „Přijď Alenko“. Alenka se zvesela rozběhla lesem a radovala se z té lesní nádhery. Hned jak přišla domů, řekla si, že si bude pohádky od Ralfa psát, aby si postupně osvojila všechny obyčeje. Musí přeci zachránit lidi v údolíčku od potopy a oprávněného hněvu živlových bytostí.
|